Dácie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m ještě pár mezer a jednou stylistika |
m →Romanizace: odkaz na rozcestník |
||
| (Není zobrazeno 48 mezilehlých verzí od 34 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 1:
{{Různé významy|tento=historickém území|stránka=Dacia}}
[[Soubor:Dacia around 60-44 BC during Burebista, including campaigns - Czech.png|náhled|upright=1.5|Říše krále Burebisty kolem poloviny 1. století př. n. l.]]
'''Dácie''' ([[Latina|latinsky]] ''Dacia'')<ref>Ve středověku se jako Dacia označovalo také Dánsko. Grumeza (2009), s. 86.</ref> bylo ve [[starověk]]u území obývané kmeny [[Dákové|Dáků]] a [[Getové|Getů]], které se nacházelo převážně v dnešním [[Rumunsko|Rumunsku]]. Jeho jižní okraj určovaly [[Dunaj]] a pohoří [[Balkán]], zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky [[Tisa]] a [[Dněstr]]. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv [[Karpaty|Karpat]], táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě části.
Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku [[Thrákové|Thráků]], sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se [[Skythové|Skythy]], [[Sarmati|Sarmaty]], [[Keltové|Kelty]] a [[Germáni|Germány]]
Jádro někdejšího království, chráněné obloukem Karpat, se za císaře [[Traianus|Traiana]] stalo [[Římské provincie|římskou provincií]], jejíž teritorium zhruba odpovídalo nynější [[
== Název ==
Starověcí spisovatelé často měli o barbarském světě na sever od dolního Dunaje jen mlhavé ponětí. [[Dákové]] a [[Getové]], jak znějí jména historicky nejstarších známých obyvatel území dnešního [[Rumunsko|Rumunska]], tvořili pravděpodobně jediný národ, případně reprezentovali spřízněné skupiny kmenů.<ref>''The Cambridge Ancient History III, Part 1'' (1982), s. 838.</ref> [[Starověké Řecko|Antičtí řečtí]] dějepisci užívali pro tamější lid výraz Getové ([[Řečtina|řecky]] ''Getai'', [[Latina|latinsky]] ''Getae''). Obvykle ho zaměňovali s jejich jižními sousedy [[Thrákové|Thráky]].<ref>Grumeza (2009), s. 3.</ref> Kupříkladu [[Hérodotos|Herodotos]], který o Getech psal jako první, je vyzdvihuje jako nejstatečnější a nejspravedlivější z Thráků.<ref name="Hér">Herodotos IV. 93-96.</ref> [[Thukydides]] o nich poznamenává, že používali stejné zbraně jako [[Skythové]] a všichni byli jízdní lučištníci.<ref>Thukydides II. 96.</ref> V pozdějších textech [[Starověký Řím|římských]] autorů, jako byli [[Julius Caesar]], [[Publius Vergilius Maro|Vergilius]], [[Publius Ovidius Naso|Ovidius]], [[Marcus Annaeus Lucanus|Lucanus]] nebo [[Plinius starší]], se vyskytuje název Dákové (latinsky ''Daci''),<ref>Oltean (2007), s. 43.</ref> ačkoli Římané se nevyhýbali ani termínu Getové. [[Strabon]] ve své ''Geografice'' uvádí, že Dákové a Getové mluvili stejnou řečí, přičemž Getové byli promícháni s Thráky.<ref>Strabon VII. 3.13.</ref> Dále rozlišuje Gety a Dáky podle místa jejich sídel: rovinaté kraje Getů, rozkládající se při obou březích dolního [[Dunaj]]e, přiléhaly k [[Černé moře|Černému moři]], zatímco Dákové obývali hornatější a nepřístupnější oblasti výše proti proudu Dunaje.<ref>Strabon VII. 3.12; Oltean (2007), s. 44.</ref> Na mapě římské říše známé jako ''[[Peutingerova mapa|Tabula Peutingeriana]]'' jsou obdobně vyznačeny pojmy ''Dagae'' a ''Gaete''. Určití současní badatelé označují Gety a Dáky souhrnným jménem Geto-Dákové.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 13.</ref>
Jméno Dáků je ve Strabonově podání odvozeno z termínu ''Daus'' případně ''Dai'', možné varianty [[Frýgie|fryžského]] výrazu ''daos'', což znamenalo „vlk“. Na základě toho lze vyvozovat, že Dákové mohli být ve starověku známí jako vlčí lidé.<ref>Grumeza (2009), s. 44.</ref> Této domněnce by nasvědčovala i dácká standarta, zvaná ''draco'', s bytostí s vlčí hlavou a tělem hada.<ref name="rfr1">Grumeza (2009), s. 75.</ref> Etymologie slova Dákové je ovšem mezi historiky předmětem dohadů s řadou teorií výkladu jeho vzniku.
== Království ==
{{Infobox - zaniklý stát
| název = Dácké království
| originální název =
| rok vzniku = [[168 př. n. l.]]
| rok zániku = [[106]]
| více před = ne
| před 1 = Dákové
| před 1 vlajka = Dacian Draco.svg
| před 2 = Keltové
| před 2 vlajka = Hallein Keltenmuseum - Lure.jpg
| více po = ne
| po 1 = Římská Dácie
| po 1 vlajka = Vexilloid of the Roman Empire.svg
| po 2 = Svobodní Dákové
| po 2 vlajka = Dacian Draco.svg
| šířka 1. sloupce =
| vlajka = Dacian Draco.svg
| článek o vlajce =
| velikost vlajky = 190px
| znak =
| článek o znaku =
| velikost znaku =
| rámeček znaku =
| hymna =
| článek o hymně =
| motto =
| článek o mottu =
| mapa = Dacia 82 BC.png
| velikost mapy = 292px
| mapa poznámka = Dácie v roce [[82 př. n. l.]] za vlády krále [[Burebista|Burebisty]]
| hlavní město = [[Sarmizegetusa]]
| rozloha =
| rozloha poznámka =
| nejvyšší bod =
| nejvyšší bod poznámka =
| nejdelší řeka =
| nejdelší řeka poznámka =
| počet obyvatel =
| počet obyvatel poznámka =
| jazyky = dáčtina, [[řečtina]], [[latina]]
| národnostní složení = [[Getové|Geto]]-[[Dákové]], [[Sarmati]], [[Skytové]], [[Keltové]]
| náboženství = [[Zalmoxis|zalmoxismus]], [[Thrácké náboženství|dácký polyteismus]]
| státní zřízení = [[monarchie]] bez dědičného následnictví
| mateřská země =
| měna = [[Denár]]
| vznik = [[168 př. n. l.]]
| zánik = [[106|106 n. l.]]
}}
=== Rané dějiny ===
Vzhledem k neexistujícím písemným pramenům zůstává původ Dáků obestřen tajemstvím. Všeobecně se předpokládá, že jejich předkové pocházeli z rozličných etnických skupin [[Indoevropské jazyky|indoevropské]] provenience.<ref>Grumeza (2009), s. 43–44.</ref> Mnozí vědci vycházejí z hypotézy, podle níž Dákové představovali severní větev thráckých kmenů.<ref>Grumeza (2009), s. 30–31.</ref> V [[Doba železná|době železné]] docházelo k pohybu různých celků směřujících z [[Eurasijská step|eurasijských stepí]] podél Černého moře směrem k Dunaji. Většinu těchto nově příchozích tvořili [[Íránské jazyky|íránští]] Skythové, jejichž migrační vlny měly znatelný dopad na obyvatelstvo Dácie a zvláště na Gety v [[Dobrudža|Dobrudži]], jež nesla jméno Malá Skythie (''Scythia Minor'').<ref>Grumeza (2009), s. 44; Gudea, Lobüscher (2006), s. 13.</ref> Ve 3. století př. n. l. je následovali [[Sarmati]] osídlující nejvíce oblasti východně od [[Karpaty|Karpat]], v dnešní severní [[Moldávie|Moldávii]].<ref name="Gr46">Grumeza (2009), s. 46.</ref> Tito skythští a sarmatští nomádi pozvolna splynuli se zdejší dáckou populací, již obohatili o znalosti pokročilých vojenských technologií a pozměnili její způsob odívání. Dákové postupem času vytvořili pevné kmenové spojenectví, vedené lokálními náčelníky, kteří běžně soupeřili mezi sebou, avšak za vnějšího ohrožení se dokázali sjednotit proti cizím útočníkům.<ref name="Gr46"/> Podrobné údaje o rozložení kmenů v Dácii poskytuje mapa [[Klaudios Ptolemaios|Klaudia Ptolemaia]] z poloviny 2. století, uvádějící názvy celkem patnácti tamějších kmenů.<ref name="Ol46">Oltean (2007), s. 46.</ref>
Ve 4. století př. n. l. se do karpatské kotliny a na [[Balkán]] začali od západu tlačit [[Keltové]]. Archeologické výzkumy prokázaly, že někteří z nich pronikli až do nynější [[Sedmihradsko|Transylvánie]], kde je absorbovali Dákové.<ref name="Ol47">Oltean (2007), s. 47.</ref> Keltové zásadně ovlivnili dáckou společnost a hospodářství, neboť po jejich příchodu se rozšířily nové metody výroby zbraní, v hornictví a řemeslech, a nastaly změny ve společenském uspořádání.<ref name="Gr32">Grumeza (2009), s. 32.</ref>
[[Soubor:Dacian Draco on Trajan's Column 2.jpg|
Na západním pobřeží Černého moře se od 7. století př. n. l. rozvíjely řecké kolonie, jako byly [[Histria]], Tomis (dnešní [[Constanța]]) a Kallatis ([[Mangalia]]).<ref>Oltean (2007), s. 41.</ref> S těmito obcemi udržovali Getové kulturní a obchodní styky a jejich prostřednictvím čerpali starověcí dějepisci své informace o okolních národech. Hérodotos se tak zmiňuje o Getech v souvislosti s tažením [[Perská říše|perského]] krále [[Dareios I.|Dareia I.]] proti Skythům v roce 513 př. n. l.<ref>Hérodotos IV.93.</ref> O mnoho let později překročil [[Alexandr Veliký|Alexandr Makedonský]] krátce po svém nástupu na trůn Dunaj a při výpravě proti [[Triballové|Triballům]] vpadl do země Getů.<ref>Arriános I.3.</ref> Thrácký král [[Lýsimachos]], jeden z Alexandrových nástupců, se zřejmě roku 292 př. n. l. vypravil na dácké území, nicméně podlehl getskému vládci Dromichaitovi a skončil v zajetí.<ref name="Gr29">Grumeza (2009), s. 29.</ref> Vítězný Dromichaites se ke svému pokořenému protivníkovi zachoval velkoryse, když ho propustil výměnou za příslib, že [[Starověká Makedonie|Makedoňané]] přestanou znepokojovat Gety.<ref name="Gr29"/> Kolem roku 170 př. n. l. se udál první vážnější pokus o sjednocení Geto-Dáků, k němuž dal podnět náčelník Rubobostes, který vládl v nynějším [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsku]] a Dobrudži. Kombinací vojenské síly a diplomacie dosáhl aliance s Dáky v Transylvánii a odrazil [[Bastarnové|Bastarny]] na severovýchodě.<ref name="Gr32"/>
V polovině 2. století př. n. l. se Dákové dostali do kontaktu s Římany, kteří si tehdy podmanili Makedonii a [[Řecko]] a z Thrákie učinili svého spojence. Římští místodržitelé [[Makedonie (provincie)|Makedonie]] se potýkali s nájezdy sousedních barbarů, včetně getských a dáckých kmenů. V roce 109 př. n. l. se s nimi střetl [[Římský konzul#Prokonzul|prokonzul]] Marcus Minucius Rufus. V sedmdesátých letech 1. století př. n. l. stanul na Dunaji Gaius Scribonius Curio a několik let nato si Římané podrobili pruh území při Černém moři, zahrnující řecké obce a některé getské kraje.<ref name="Gr144">Grumeza (2009), s. 144.</ref> Jejich dalším zásahům vyvstala záhy překážka v podobě rozmachu dáckého krále [[Burebista|Burebisty]], jehož válečníci porazili roku 61 př. n. l. poblíž Histrie římského vojevůdce Gaia Antonia Hybridu. Burebista poté opanoval zemi Getů s přilehlými řeckými městy a zmocnil se dále obcí [[Tyrás]], Apollonia ([[Sozopol]]) a [[Pontská Olbia|Olbia]].<ref name="Gr144"/> Kromě toho se [[Bójská poušť|vypravil proti Keltům]], žijícím na západ od Karpat a v [[Panonie|Panonii]], a porazil [[Skordiskové|Skordisky]], [[Tauriskové|Taurisky]] a [[Bojové|Boje]].<ref>Grumeza (2009), s. 51.</ref> Na východě se mu poddali Bastarnové, zatímco na jihu posunul hranice své domény do [[Moesie]].<ref>Grumeza (2009), s. 54.</ref> Burebistova říše se táhla od [[Hercynská pohoří|Hercynského lesa]], o čemž informuje [[Julius Caesar]],<ref>Julius Caesar. ''Zápisky o válce galské'' VI.25.</ref> takže se rozprostírala od dnešního [[Slovensko|Slovenska]] a středního Dunaje až k pohoří Balkán a řece [[Dněstr]]u.<ref name="Ol46"/> Strabón uvádí, že Burebista pustošil [[Thrákie|Thrákii]] až k Makedonii a [[Ilýrie|Ilýrii]].<ref name="Str11">Strabón VII.3.11.</ref>
K vzestupu Burebisty přispělo centralizovanější pojetí vlády opírající se o náboženské uznání zajištěné veleknězem Dekaineem.<ref name="Ol47"/> Králova politická moc a autorita však vycházely především z jeho nezměrné vojenské síly<ref>Strabón hovoří o dvou stech tisících bojovnících. Strabón VII.3.13.</ref> a nabyly tak většího rozsahu než u dřívějších náčelníků. To se projevilo i v jeho zahraniční aktivitě a diplomatických vztazích s Římany, pro něž představoval nebezpečného konkurenta a dokonce se nabízel [[Pompeius|Pompeiovi]] za spojence v [[Římská občanská válka|občanské válce]].<ref name="Ol48">Oltean (2007), s. 48.</ref> Julius Caesar plánoval tažení proti Burebistovi, čemuž zabránila jeho násilná smrt v roce 44 př. n. l. Téhož roku byl zavražděn i Burebista, jehož snahy o stmelení multietnické dácké společnosti narazily na odpor domácí šlechty.<ref name="Ol48"/>
=== Náboženství ===
Dácké náboženství se od náboženství sousedních národů odlišovalo svým [[Monoteismus|monoteistickým]] charakterem.<ref>Grumeza (2009), s. 68.</ref> Jediný bůh Geto-Dáků [[Zalmoxis]], případně Zamolxis, se měl údajně narodit jako člověk. Jistý čas prý pobýval jako otrok u [[Pythagoras|Pythagory]] a později se vrátil do rodné Dácie. Tam se skrýval v jeskyni, proslul jako prorok oplývající značnou moudrostí a mimořádnými schopnostmi a kázal o [[nesmrtelnost]]i lidí. Zalmoxiovi stoupenci ho po jeho smrti prohlásili za nejvyšší božstvo a komunikovali s ním prostřednictvím vybraných poslů. Getové prý mezi sebou urputně zápasili o čest, aby se mohli stát tímto poslem, jenž byl následně shozen z výšky na vztyčená kopí. Pokud zemřel okamžitě, usuzovalo se, že ho bůh přijal. Jestliže přežil, strávil zbytek života v hanbě.<ref name="Hér"/> Víra v Zalmoxia se soustřeďovala hlavně do oblasti nynější Transylvánie, kde se zdržovali asketičtí kněží, zvaní ''kapnobatai'', provádějící [[Šamanismus|šamanistické]] praktiky a zahánějící zlé duchy mrtvých.<ref name="Gr71">Grumeza (2009), s. 71.</ref> Jedním z nejvýznamnějších Zalmoxiových služebníků byl velekněz Dekaineos, jehož Strabón popsal jako kouzelníka a [[Gótové|gótský]] historik [[Jordanes]] o něm soudil, že měl téměř takovou moc jako král. Dekaineos se jako jeho rádce zasloužil o mnohé z náboženských a společenských reforem a nakonec se sám domohl vlády.<ref name="Gr72">Grumeza (2009), s. 72.</ref>
[[Soubor:Sarmisegetusa Regia - ansamblu 1.jpg|náhled|vlevo|upright=1.15|Pozůstatky svatyň v královské Sarmizegetuse]]
Getové si pod vlivem Thráků osvojili víru v některé další bohy, jimiž byli [[Gebeleizis]],<ref>Podle Hérodota je Gebeleizis pouze jiné jméno pro Zalmoxia. Hérodotos IV.94.</ref> bůh bouře a blesku, [[Bendis]], bohyně měsíce a lovu ztotožňovaná s [[Artemis|Artemidou]], a bůh blíže neznámého jména připodobňovaný k římskému [[Mars (mytologie)|Martovi]].<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 11.</ref>
Hérodotos se zmiňuje o náboženských představách Getů, v nichž jasná obloha značila laskavost stvořitele a zajišťovala ochranu. Naopak mraky považovali Getové za špatná znamení a vystřelovali proti nim šípy, jimiž se je snažili zahnat, aby nemohly rušit sluneční oblohu.<ref>Hérodotos IV.94.</ref> Blesky a hromy chápali jako příznaky hněvu Zalmoxia a během bouří dokonce ustávali s bojem. Taktéž Strabón poznamenává, že kmeny, s nimiž se střetl Alexandr Makedonský, měly strach pouze z toho, že by na ně mohla spadnout obloha.<ref>Strabón VII.3.8.</ref> Smrt přijímali Dákové radostněji než narození, neboť u nich panovala silná víra v posmrtný život.<ref>Oltean (2007), s. 107.</ref> Vlivem toho projevovali dáčtí válečníci v boji nezměrnou divokost a fanatismus. Mimoto věřili, že vlk je jejich ochráncem před zlem, a rostlinám a zvířectvu obecně přisuzovali magickou sílu.<ref
Chrámy byly stavěny v opevněných sídlech nebo v jejich blízkosti a vyznačovaly se převážně obdélníkovým půdorysem s pravidelnými řadami podstavců. Četné nálezy starších, z vápence vybudovaných chrámů se vyskytují v [[Dácké pevnosti v Orăștijských horách|Orăștijských horách]].<ref name="Ol110">Oltean (2007), s. 110.</ref> Největší známý komplex svatyň se nalézal od dob Burebisty při opevněném hradišti a politickém centru známém jako [[Sarmizegetusa|Sarmizegetusa Regia]].<ref name="Gr72"/> Toto sídlo zahrnovalo posvátný okrsek umístěný na terasách východně od vlastní pevnosti, rozkládající se na vrcholu hory. Tamější chrámy vytvořené z andezitu měly jak obdélníkové, tak kruhové tvary. Nedaleké pozůstatky dílen na zpracování kovů a sýpek nasvědčují možné kontrole těchto hospodářských zařízení kněžími.<ref name="Ol110"/> Nelze vyloučit, že královská Sarmizegetusa vyrostla v místě náboženského centra ''Kogaionon'', jelikož tuto bezpečně doloženou posvátnou horu se dosud nepodařilo přesně lokalizovat.<ref name="Ol111">Oltean (2007), s. 111.</ref> Praktikování náboženských obřadů se pravděpodobně neomezovalo jen na samotné chrámy, nýbrž jako alternativní místa uctívání sloužily také horké prameny či posvátné háje.<ref name="Ol111"/>
=== Společnost, hospodářství a jazyk ===
[[Soubor:Roman bust of a Dacian tarabostes, Hermitage, St Petersburg, Russia - 20070614.jpg|náhled|upright=0.9|Dácký ''tarabostes'', [[Ermitáž]]]]
Archeologové identifikovali v Dácii několik druhů sídel. Velká část obyvatelstva žila v opevněných nebo otevřených vesnicích,<ref>Oltean (2007), s. 65.</ref> přičemž populace některých z nich čítala až tisíc lidí.<ref>Grumeza (2009), s. 130.</ref> Individuální typ osídlení představovaly samostatné usedlosti.<ref>Oltean (2007), s. 74.</ref> Dáčtí aristokraté obývali dobře hájitelné věže, pokládané za součást obranného systému.<ref>Oltean (2007), s. 76.</ref> Zdi těchto věží byly budovány způsobem převzatým od Řeků, případně specifickou stavební technikou známou jako ''murus Dacicus'' („dácká zeď“). Tento val sestával ze dvou vnějších zdí tvořených opracovanými kamennými bloky. Mezera mezi zdmi, spojenými v určité vzdálenosti od sebe příčně uloženými dřevěnými trámy, byla vyplněna sutinami a udusanou zeminou.<ref>Oltean (2007), s. 61.</ref> ''Murus Dacicus'' se vyskytoval hlavně u opevněných hradišť na vrcholcích kopců, zastávajících klíčovou defenzivní roli.<ref>Oltean (2007), s. 86.</ref> Síť desítek těchto vojenských pevností se rozprostírala po celé Dácii a střežila nerosty oplývající jádro země. Mimořádné důležitosti nabyla především hradiště v Orăștijských horách, mezi nimiž vynikala Sarmizegetusa Regia a okolní pevnosti, jako byly třeba Blidaru nebo Costești v blízkosti nynější obce [[Orăștioara de Sus]]. Leckterá z těchto hradišť přečkala do dnešních dnů a jsou předmětem čilého archeologického výzkumu. Názvy opevněných vesnic a hradišť obvykle zahrnovaly sufix ''dava'', příznačný pro významnější typ sídliště.<ref>Grumeza (2009), s. 12.</ref>
Forma vlády užívaná mezi Geto-Dáky se v důsledku postupné centralizace proměnila z původní kmenové demokracie, v níž každému muži i ženě náležel jeden hlas, ke kmenové monarchii vedené náčelníkem.<ref name="Gr129">Grumeza (2009), s. 129.</ref> Dácká společnost zůstávala po dlouhou dobu poměrně [[Matriarchát|matriarchální]], ženy si tudíž směly samy vybrat svého manžela, mohly požádat o rozvod a fungovaly jako hlava rodiny.<ref>Grumeza (2009), s. 128.</ref> Horní patra společenského žebříčku zaujímala šlechta, jejíž příslušníci, zvaní ''tarabostes'' či ''pileati'', pocházeli z rodin nejzdatnějších válečníků a hospodářských a správních elit.<ref>Oltean (2007), s. 50.</ref> [[Plinius starší]] uvádí řadu vnějších znaků, jimiž se vyšší vrstvy společnosti odlišovaly od ostatních. Jednalo se zvláště o vysokou kuželovitou pokrývku hlavy, rituální tetování a existenci dědičných symbolů.<ref>Plinius. ''Kapitoly o přírodě'' VII.11; XXII.1.</ref> Nejblíže ke králi měli kněží, nadřazení šlechticům.<ref name="Gr129"/> Prostý svobodný lid, ponejvíce řemeslníci, zemědělci, pastevci a lovci, se označoval jako ''comati''.<ref name="Gr129"/> Ačkoli Dácie sloužila jako zdroj otroků v klasickém světě,<ref>Strabón VII.3.12.</ref> v tomto regionu jsou jen omezené doklady jejich využívání.<ref>Oltean (2007), s. 114.</ref>
[[Soubor:
[[
Dákové disponovali hojným nerostným bohatstvím v pohoří Karpat, kde těžili měď, železnou rudu a kámen.<ref>Oltean (2007), s. 101.</ref> Techniky těžby a metalurgie se výrazně zdokonalily vlivem Keltů, což přispělo ke znatelnému hospodářskému rozvoji provázenému demografickým růstem.<ref>Grumeza (2009), s. 134.</ref> Vedle rud dobývali Dákové obrovské množství soli, jež byla ve starověku jednou z nejvíce ceněných komodit.<ref>Grumeza (2009), s. 136.</ref> Disponovali i velice početnými a v tehdejší Evropě největšími doly na zlato a stříbro.<ref>Grumeza (2009), s. 137; Oltean (2007), s. 105.</ref> Většina populace se zabývala pastevectvím dobytka, ovcí a koz a chovem koní. Už v pozdní době železné pěstovali Geto-Dákové desítky druhů plodin, včetně obilovin.<ref>Oltean (2007), s. 97.</ref> Hluboké lesy, jimiž byla téměř celá Dácie pokryta, skýtaly nevyčerpatelný zdroj dřeva, zvěře a kožešin.<ref>Grumeza (2009), s. 137.</ref> Dákové provozovali převážně směnný obchod, protože užívání kovových platidel se netěšilo valné oblibě, třebaže od 4. století př. n. l. napodobovali makedonské a řecké mince.<ref>Grumeza (2009), s. 138.</ref> Později razili mimořádně kvalitní zlaté mince.<ref>Grumeza (2009), s. 139.</ref>
Díky rozsáhlým zásobám železné rudy Dákové na rozdíl od jiných barbarských národů běžně válčili železnými zbraněmi, ať už různými meči nebo sekerami. Zbraní typickou pro Geto-Dáky byla ''[[falx]]'' s kosovitě zakřiveným ostřím.<ref>Schmitz (2005), s. 30.</ref> Užívali rovněž střelné a vrhací zbraně jako luky a [[Balista|balisty]].<ref>Schmitz (2005), s. 36.</ref> Do výbavy dáckých bojovníků patřil oválný štít a patrně i zbroj, přestože na [[Trajánův sloup|Trajánově sloupu]] jsou znázorněni pouze se štítem.<ref>Schmitz (2005), s.
=== Střet s Římany ===
Brzy po Burebistově smrti upadlo jeho království do vnitřních rozbrojů, když se rozpadlo na čtyři až pět menších politických celků.<ref name="Str11"/> Dácie přesto i nadále upoutávala pozornost Římanů, rozšiřujících svoji moc k jejím hranicím. Podle tvrzení [[Marcus Antonius|Marka Antonia]], jak je podává [[Suetonius]], měl [[Augustus|Octavianus]], pozdější první římský císař Augustus, někdy kolem roku 35 př. n. l. uvažovat o navázání dynastické aliance s jedním z getských králů jménem Kotiso, za něhož chtěl provdat svoji dceru [[Julie starší|Julii]].<ref>Suetonius, ''Božský Augustus'' 63.</ref> [[Appiános]] se naproti tomu zmiňuje o Octavianových záměrech vytáhnout proti Dákům.<ref>Appiános, ''Illyrská kniha'' 22-23.</ref> Poté, co Octavianus zvítězil nad Antoniem, vzrostla aktivita Římanů v oblasti při dolním Dunaji. V roce 29 př. n. l. prokonzul Makedonie [[Marcus Licinius Crassus]] odrazil útok Bastarnů do Thrákie a následně si podrobil getské kmeny až po ústí Dunaje.<ref>Cassius Dio LI.23-27.</ref> Crassem dobyté území Římané v průběhu Augustovy vlády zkonsolidovali a zformovali zde provincii [[Moesie|Moesii]].
[[Soubor:AdamclisiMetope34.jpg|náhled|upright=0.9|Metopa na památníku ''Tropaeum Traiani'' zobrazující dáckého bojovníka třímajícího v rukou [[falx]]]]
Římská expanze neodradila Dáky od podnikání pravidelných, ničivých nájezdů do oblastí na jih od Dunaje.<ref>Grumeza (2009), s. 151.</ref> Římané reagovali občasnými protiútoky, při nichž v letech 11 až 12 zotročili na padesát tisíc Getů a přemístili je do Moesie.<ref>Strabón VII.3.10.</ref> Císař [[Tiberius]] dovolil kolem roku 20 sarmatským [[Jazygové|Jazygům]] usadit se na planině při řece [[Tisa|Tise]], čímž vznikl nárazníkový pás mezi provincií Panonií a Dáky.<ref name="Ol47"/> V šedesátých letech 1. století se tehdejší správce Moesie opakovaně potýkal s neklidnými národy za Dunajem, přičemž přesídlil desítky tisíc tamějších obyvatel do své provincie.<ref name="Ol51">Oltean (2007), s. 51.</ref> V roce 69 se Dákové pokusili využít zmatků nastalých v římské říši po [[Nero]]nově smrti ke vpádu do Moesie, avšak byli zatlačeni zpět.<ref>Tacitus, ''Z dějin císařského Říma'' III.46; Grumeza (2009), s. 155.</ref>
Naléhavost dáckého problému vystoupila za vlády [[Domitianus|Domitiana]], neboť počátkem roku 86 koalice Dáků, Bastarnů, [[Roxolani|Roxolanů]] a Jazygů napadla římské pevnosti na Dunaji. Barbaři vyplenili a vypálili četná moesijská sídla a kastely a způsobili smrt místodržiteli Gaiu Oppiovi Sabinovi.<ref name="Ol51"/> Veřejné mínění v Římě přimělo Domitiana, aby se osobně vypravil potlačit dácké nebezpečí. Pět [[Římská legie|legií]] pod velením [[Pretoriánský prefekt|pretoriánského prefekta]] Cornelia Fuska se vydalo do nitra Dácie, nicméně v [[
==== Dácké války ====
Decebalus jako první král od časů Burebisty opět sjednotil Dácii, z níž učinil centralizovanější království, než jakým byla za jeho dávného předchůdce, a obdařil ji lépe organizovaným správním aparátem.<ref name="Ol54">Oltean (2007), s. 54.</ref> Udržoval také diplomatické styky s ostatními barbary a potenciálně mohl vážně ohrozit římské podunajské provincie. Císař [[Traianus]], nespokojený s pokořujícími podmínkami Domitianovy smlouvy a s nejistou situací na Dunaji, se rozhodl vést proti Dákům trestnou výpravu.<ref>Cassius Dio LXVIII.6.</ref> Za tím účelem provedl záhy po svém nástupu na trůn důkladné přípravy, v rámci nichž nechal posílit opevnění a vystavět vojenskou silnici na římském břehu Dunaje. Posléze přisunul do blízkosti Dácie ohromnou armádu čítající takřka sto tisíc mužů.<ref>Grumeza (2009), s. 168.</ref>
Vlastní invaze začala na jaře roku 101, kdy dvě početné kolony římských vojáků překročily Dunaj a zamířily nejkratší cestou na sever k jádru království v Orăștijských horách. Během tažení se Římané utkali se svými protivníky u Železné brány, v [[
[[Soubor:106 Conrad Cichorius, Die Reliefs der Traianssäule, Tafel CVI.jpg|
Navzdory mírovému ujednání si dácký král počínal naprosto nezávisle a ihned se chystal k nové válce.<ref name="Dio">Cassius Dio LXVIII.10.</ref> Traianus zanedlouho po sjednání míru pověřil architekta [[Apollodóros z Damašku|Apollodóra z Damašku]] stavbou [[Trajánův most|mostu]], jenž u [[Drobeta-Turnu Severin|Drobety]] překlenul Dunaj a umožnil spojení s územím na levém břehu řeky.<ref name="Ol54"/> Decebalus mezitím vyzbrojil vojsko, obnovil pevnosti a vypravil se proti Jazygům.<ref name="Dio"/> V zimě 104 Dákové opět napadli římské teritorium na jih od Dunaje, posléze zajali Traianem ustaveného velitele v Dácii a vypudili tamější římské oddíly.<ref>Grumeza (2009), s. 179.</ref> V reakci na tyto události vyhlásil [[římský senát]] Decebalovi válku.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 19.</ref>
V roce 105 se Traianus vrátil do Dácie a spěšným postupem směřoval do centrální Transylvánie, kde vyvrátil většinu nedávno opravených opevněných sídel v okolí Sarmizegetusy. Římané současně provedli podpůrné útoky do dalších částí Dácie, jimiž zamezili přísunu posil hlavnímu městu.<ref>Grumeza (2009), s. 180.</ref> Dákové znepokojovali své protivníky [[
Králova smrt znamenala konec dáckého odporu a definitivní podmanění nerosty nejvíce oplývajících částí Dácie Římany.<ref>Grumeza (2009), s. 186; Oltean (2007), s. 55.</ref> Vítězové získali ohromnou kořist, jejíž hodnota je vyčíslována na přibližně 165 tun zlata a 330 tun stříbra,<ref name="Gr186">Grumeza (2009), s. 186.</ref> a uvrhli do otroctví na 50 000 válečných zajatců.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 20.</ref> Traianus, obdařený již dříve čestným přízviskem ''Dacicus'', dohlížel na poměry v Dácii ještě několik měsíců a teprve v roce 107 se vrátil do Říma, aby tam [[triumf]]em oslavil přemožení Dáků.<ref name="Gr186"/> Průběh obou válek nechal zvěčnit na velkolepém [[Trajánův sloup|Trajánově sloupu]].
== Provincie ==
{{Infobox - zaniklý stát
| název = Provincie Dácie
| originální název = Provincia Dacia
| rok vzniku = [[107]]
| rok zániku = [[275]]
| více před = ne
| před 1 = Dácké království
| před 1 vlajka = Dacian Draco.svg
| před 2 =
| před 2 vlajka =
| více po = ne
| po 1 = Vizigóti
| po 1 vlajka =
| po 2 =
| po 2 vlajka =
| šířka 1. sloupce =
| vlajka =
| článek o vlajce =
| velikost vlajky =
| znak =
| článek o znaku =
| velikost znaku =
| rámeček znaku =
| hymna =
| článek o hymně =
| motto =
| článek o mottu =
| mapa = Roman Empire - Dacia (125 AD).svg
| velikost mapy = 292px
| mapa poznámka = Římská provincie Dácie v roce [[125]] n. l.
| hlavní město = [[Sarmizegetusa|Ulpia Traiana Sarmizegetusa]]
| rozloha =
| rozloha poznámka =
| nejvyšší bod =
| nejvyšší bod poznámka =
| nejdelší řeka =
| nejdelší řeka poznámka =
| počet obyvatel =
| počet obyvatel poznámka =
| jazyky = [[latina]]
| národnostní složení =
| náboženství =
| státní zřízení = [[provincie]]
| mateřská země = [[Soubor:Vexilloid of the Roman Empire.svg|18px]] [[Římská říše]]
| měna =
| vznik =
| zánik =
}}
{{Podrobně|Dacia Traiana}}
=== Vznik a reorganizace ===
V létě roku 106 Římané na dobytém teritoriu zřídili [[Římské provincie|provincii]] Dácii, která zahrnovala většinu [[Sedmihradsko|Transylvánie]], [[Banát]] a [[Olténie|Olténii]]. Jiná zabraná dácká území v [[Munténie|Munténii]] a jižní [[Moldávie|Moldávii]] začlenili do Dolní Moesie.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s.
Traianova smrt v roce 117 podnítila někdejší římské spojence Jazygy, jejich sarmatské příbuzné Roxolany a svobodné Dáky k výpadu do Moesie a Dácie. Ačkoli barbaři byli brzy odraženi, císař [[Hadrianus]] prý uvažoval o úplném opuštění Dácie.<ref name="Eut"/> Nakonec vyklidil pouze těžko bránitelné Valašsko až po řeku [[Olt (řeka)|Olt]].<ref>Grumeza (2009), s. 202.</ref> Zbývající teritorium rozdělil do dvou provincií, když jižněji položené regiony přetvořil v Dolní Dácii (''Dacia Inferior'') v čele s [[prokurátor]]em, zatímco rozsáhlejší severnější kraje svěřil jako Horní Dácii (''Dacia Superior'') do pravomoci císařského [[legát]]a. Ještě za Hadrianovy vlády je doložena existence třetí provincie, jež podléhala prokurátorovi a nesla název ''Dacia Porolissensis''. Ta se rozprostírala na horním toku řeky [[Mureș]] a jejím centrem bylo město [[Porolissum]].<ref name="Lo22"/>
Od krátké války se Sarmaty se Dácie těšily míru až do závěru panování [[Antoninus Pius|Antonina Pia]], kdy je napadly svobodné dácké kmeny [[Karpové|Karpů]] a [[Kostobokové|Kostoboků]].<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 93.</ref> Za Antoninova nástupce [[Marcus Aurelius|Marka Aurelia]] došlo někdy v letech 167 nebo 168 v souvislosti s [[Markomanské války|markomanskými válkami]] k poslední zásadní reorganizaci tří dáckých provincií (''tres Daciae''). Vojenská a soudní správa se koncentrovala v rukou místodržitele provincie ''Dacia Apulensis'', dřívější Horní Dácie, jemuž podléhali dva legáti.<ref name="Ol57">Oltean (2007), s. 57.</ref> Její území tvořil Banát a střední Transylvánie a hlavní město bylo Apulum ([[Alba Iulia]]). Někdejší Dolní Dácie změnila název na ''Dacia Malvensis''. Dacia Porolissensis si podržela své dosavadní jméno, ovšem její správce přesídlil do města Potaissa ([[Turda]]).<ref>Oltean (2007), s. 58.</ref> Finanční záležitosti v každé z těchto tří provincií měli na starosti příslušní prokurátoři.<ref name="Ol57"/> Uspořádání zavedené Markem Aureliem zůstalo v takřka totožné podobě zachováno po zbytek římské nadvlády.<ref name="Lo22"/>
=== Romanizace ===
[[Soubor:Roman Dacia cs.svg|náhled|vlevo|upright=0.8|Římská Dácie, světle zeleně vyznačené území Římané vyklidili po nástupu Hadriana]]
Římský dějepisec [[Eutropius]] v souvislosti s Traianovým vítězstvím nad Decebalem uvádí, že císař přesunul do Dácie obrovské množství lidí, aby osídlili venkov a města, vylidněná po vleklé válce.<ref name="Eut"/> V souladu s běžnou římskou politikou anexe poražených zemí začala krátce po ustavení provincie její kolonizace. Veterány usazující se na podrobeném území následovali úředníci, statkáři, obchodníci, řemeslníci, horníci převážně z [[Dalmácie (provincie)|Dalmácie]] a otroci. Příliv masy těchto veskrze [[Latina|latinsky]] hovořících lidí, příchozích do Dácie především ze západních oblastí impéria, výrazně proměnil její kulturní charakter a přispěl k poměrně rychlé [[Romanizace (kultura)|romanizaci]] provincie. O etnickém složení osadníků vypovídá statistika epigraficky dochovaných jmen, z nichž téměř tři čtvrtiny mají římsko-italický původ.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 57.</ref> Osadníci vystavěli několik městských osídlení majících status [[Římská kolonie|kolonií]] nebo [[Municipium|municipií]]. Prvním takovým sídlem se stala colonia Ulpia Traiana Sarmizegetusa, založená kolem roku 108 na místě bývalého legionářského tábora.<ref>Oltean (2007), s. 165.</ref> Podobným způsobem vznikla i většina ostatních dáckých měst. Rozvíjející se obce, jako bylo Apulum, Potaissa, Napoca ([[Kluž]]), Drobeta, Romula, Porolissum nebo Tibiscum, obdržela však městská práva teprve po delší době.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 24.</ref> Všechna tato sídla disponovala městskou samosprávou stejně jako jiná města v římské říši a byla vybavena veřejnými budovami, chrámy, lázněmi a [[amfiteátr]]y. [[Středozemní moře|Středozemní]] řecko-římská civilizace díky tomu zapustila v Dácii v poměrně krátkém čase silné a trvalé kořeny.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 58.</ref>
[[Soubor:DaceBigio01.jpg|náhled|upright=0.75|Zajatý Dák, [[Kapitolská muzea]]]]
Mezi moderními historiky patří k hojně diskutovanému tématu otázka přítomnosti poraženého domorodého obyvatelstva v provincii. Pochybnosti ohledně jeho počtu a vůbec samotné existenci vycházejí z enormních ztrát utrpěných za Traianových válek, nadsazených údajů antických autorů zmiňujících se až o 500 000 válečných zajatců a absence výskytu Dáků v pramenech.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 59.</ref> Slabina současného bádání tkví v nedostatečném archeologickém výzkumu venkovského osídlení, kde se tak jako v předřímském období zdržovala většina obyvatel provincie. Poznatky získané o materiální kultuře nicméně nasvědčují tomu, že ve venkovských oblastech nadále žila domorodá geto-dácká populace, jak dokládají nálezy původní keramiky nebo některých tradičních způsobů pohřbívání. Poukazováno je rovněž na to, že Římané převzali mnohé z dáckých toponym. Dákové dodávali mužstvo pro několik [[Kohorta (vojenství)|kohort]] římských [[Auxilia|pomocných sborů]]<ref name="Gr199">Grumeza (2009), s. 199.</ref> a posléze byli odváděni i do legií.<ref name="Lo40">Gudea, Lobüscher (2006), s. 40.</ref> Lokální obyvatelstvo se záhy přizpůsobilo novým poměrům a nekladlo už Římanům žádný odpor.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 60.</ref>
Z hlediska právního postavení se obyvatelé dáckých provincií členili do několika kategorií. Na nejnižším stupni stáli otroci, dovážení ponejvíce z otrokářských trhů na východě říše. Početně výrazně širší a ekonomicky důležitější skupinu představovaly svobodné osoby postrádající římské občanství (''peregrini'').<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 61.</ref> Ti sestávali jak z místních lidí, tak z jedinců příchozích z jiných provincií. Přinejmenším část domorodé populace si zachovala tento právní status až do vydání ediktu ''[[Constitutio Antoniniana]]'' v roce 212.<ref>Oltean (2007), s. 204.</ref> Privilegovaná pozice náležela [[Římské občanství|římským občanům]], majícím volební právo do městských [[Magistratus|magistratur]] a těšícím se různým výsadám a oprávněním zapovězeným níže postaveným jedincům.<ref>Oltean (2007), s. 199.</ref> Udělování římského občanství sehrálo neopominutelnou roli v římské integrační politice.
[[Soubor:Ulpia Traiana Sarmizegetusa 03.JPG|
Dobytí Dácie Římany mělo pronikavý dopad také na její hospodářský vývoj. V zemědělství se sice pěstovaly podobné druhy plodin jako v předchozí historické etapě, zároveň se ale prosadily zásadní změny v užívaných pracovních nástrojích, chovaném zvířectvu, organizaci práce a typech vlastnictví polností. Systém rozdělování půdy, uplatňovaný zvláště v počáteční fázi ustavování provincie, vedl ke vzniku četných menších a středních statků. V Dácii na rozdíl od jiných provincií
Po příchodu Římanů vzrostl význam ostatních hospodářských odvětví, jako byla těžba zlata, barevných kovů a kamene či řemeslná výroba. Současně došlo ke zvýšení obchodní výměny a dopravy zboží. Určitá část provincie patřila jako císařská doména do výlučného vlastnictví císaře, což se v Dácii týkalo hlavně lukrativních dolů. Naleziště zlata v [[
Urbanizace a přítomnost nezanedbatelných vojenských sborů stimulovaly rozmach řemeslné výroby, jejíž podstatná část se soustředila ve městech. Řemeslníci se sdružovali do kolegií a produkovali zboží běžné potřeby pro vojenské a civilní účely. To, co nemohlo být vyrobeno nebo vypěstováno přímo v Dácii, se dováželo ze vzdálených zemí. Nálezy hispánských, italských a maloasijských [[Amfora|amfor]] nebo galské a italské keramiky (''[[terra sigillata]]'') svědčí o začlenění Dácie do hospodářského rámce římské říše.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 48.</ref> Rozvoji obchodu napomohla výstavba infrastruktury, především vojenské silnice vedoucí z Dierny přes Sarmizegetusu a Apulum do Porolissa. O intenzitě komerčních styků a hospodářském životě římské Dácie vypovídá i hojný výskyt mincí z doby před nástupem Marka Aurelia a za panování [[Severovská dynastie|Severovců]].<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 53.</ref>
=== Obranný systém ===
[[Soubor:Philippus Arabus Æ 29mm 247 155868.jpg|náhled|upright=1.1|Mince oslavující provincii Dácii a její legie]]
Od svého ustavení sloužila provincie Dácie, vzhledem ke své exponované pozici na barbarském břehu Dunaje, jako obranný štít sousedních provincií.<ref>''The Cambridge Ancient History XI'' (2000), s. 165.</ref> Oproti jiným pohraničním územím Dácii nechránil liniově koncipovaný [[Limes Romanus|limes]], nýbrž její obrana byla uspořádána více do hloubky a soustředěna kolem opěrných bodů.<ref>Grumeza (2009), s. 200.</ref> Nejdůležitější bariéru představovaly samotné [[Karpaty]], zatímco jižně od tohoto horského masívu vymezovala hranici nejprve řeka [[Olt (řeka)|Olt]] a později val zvaný ''limes Transalutanus''.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 32.</ref> Přístup ze severozápadu střežila komplexní defenzivní soustava, jejímž centrem bylo město Porolissum. Římané těžili z výhodných přírodních hranic Dácie, těžko překonatelných pohoří a vodních toků. Přirozené překážky vyztužili asi osmdesáti kastely, tvořícími jádro obranného systému.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 34.</ref> Jednotlivé kastely, rozmístěné v Karpatech na vnitřní straně průsmyků, spojovaly silnice umožňující rychlý přísun posil do ohrožených míst. Před nimi se nacházely pozorovací a signální věže, doplněné v určitých úsecích o hradby a kamenné zdi.
Římské okupační vojsko čítalo dvě až tři legie společně s asi čtyřmi desítkami kohort pomocných sborů, několika oddíly jízdy a dalšími zvláštními útvary, celkem s více než 50 000 muži.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 37.</ref> Po skončení dáckých válek setrvaly v oblasti legie ''XIII Gemina'', posádkou v Apulu, a ''IV Flavia Felix'' v Berzobis.<ref name="Gr199"/> Spekuluje se taktéž o přítomnosti třetí legie, jíž měla být ''I Adiutrix''. Ohledně této jednotky ale panují pochybnosti, zda ji nezastupovaly pouze některé [[vexilace]].<ref>Oltean (2007), s. 56.</ref> Za Hadriana se ''IV Flavia Felix'' přesunula do Singiduna ([[Bělehrad]]) v Horní Moesii, z čehož lze usuzovat, že k uhájení Dácie tehdy postačovala jediná legie.<ref>Oltean (2007), s. 56; ''The Cambridge Ancient History XI'' (2000), s. 165.</ref> Za markomanských válek se v roce 167 nebo 168 do dáckého města Potaissa natrvalo přemístila legie ''V Macedonica''.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 38.</ref> Vojsko kromě zabezpečování dlouhých hranic provincie dohlíželo na funkčnost komunikací a dostupnost hospodářských zdrojů, dále podporovalo provinciální správu a mělo znatelný vliv na romanizaci Dácie. Veteráni zůstávali po skončení aktivní vojenské kariéry v blízkosti svých bývalých posádek. Již od Hadriana navíc stoupal počet místních odvedenců do pomocných sborů a ve druhé polovině 2. století vzrostl i příliv rekrutů do legií.<ref name="Lo40"/>
=== Kulty ===
[[Soubor:Porolissum - Liber Pater's Temple 03.jpg|náhled|upright=0.75|vlevo|Obětní oltář v Porolissu]]
Etnické a sociální různorodosti obyvatelstva římské Dácie odpovídala mimořádná rozmanitost praktikovaných kultů a náboženství.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 64.</ref> Z rozsáhlého římského [[pantheon]]u je v Dácii doloženo uctívání téměř všech bohů, přičemž [[Římská mytologie|římské náboženství]] neplnilo pouze religiózní funkci, nýbrž vystupovalo i jako nositel římské státní myšlenky.<ref name="Lo65">Gudea, Lobüscher (2006), s. 65.</ref> K úzkému provázání politiky a náboženství docházelo v rámci císařského kultu, jehož centrem v dáckých provinciích byla colonia Sarmizegetusa.<ref>Oltean (2007), s. 187.</ref> Dochované nápisy a jiné doklady prokazující regionální zastoupení kultů ukazují na to, že nejvýznačnější řecko-římská božstva, v čele s [[Jupiter (mytologie)|Jovem]], ztělesňujícím moc impéria, jeho vojenskou sílu a loajalitu obyvatel, se těšily oblibě všech lidových vrstev jak v dáckých městech, tak na venkově.<ref name="Lo65"/> V oficiálních kruzích a ve vyšších společenských vrstvách, tedy mezi příslušníky správního aparátu a ve vojsku, byly po Jovovi nejvíce uctívány [[Juno (mytologie)|Junona]] a [[Minerva]].<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 67.</ref> Vysoké popularity požívali i jiní [[Řecká mytologie|olympští bohové]] a zvláště bohyně lovu [[Diana (mytologie)|Diana]], což zřejmě souviselo se značnou zalesněností Dácie a s předřímskými tradicemi.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 69.</ref> Z ostatních římských bohů se dostávalo hojné přízně [[Silvanus (mytologie)|Silvanovi]].<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 71.</ref>
Vedle řecko-římských božstev pronikly do Dácie rovněž [[Malá Asie|maloasijské]], [[Sýrie|syrské]] a thrácké kulty a v menší míře také [[Mauretánie (království)|mauretánské]], [[Starověký Egypt|egyptské]] a [[Galie|galské]].<ref name="Lo65"/> Četné epigrafické nálezy vypovídají o rozšíření orientálních náboženství, reprezentovaných kupříkladu syrskými božstvy nebo maloasijskou [[Kybelé]]. Silně rozšířen byl kult [[Mithraismus|Mithry]],<ref>Grumeza (2009), s. 77.</ref> jehož největší svatyně v římském světě se měla nalézat v Sarmizegetuse.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 79.</ref> Dalším božstvem převzatým z cizích zemí byl kult thráckého jezdce. V některých dáckých městech bylo objeveno i nevelké množství předmětů s [[Křesťanství|křesťanskými]] motivy, z čehož lze usuzovat, že zde sídlili raní křesťané.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 84.</ref>
Řádek 118 ⟶ 207:
=== Útoky barbarů ===
Po zhruba půlstoletí převážně mírové existence zasáhly římskou Dácii za panování Marka Aurelia vážné nepokoje, vyvolané pohybem [[Germáni|germánských]] a jiných kmenů při dunajské hranici říše, známé jako [[markomanské války]]. Přechodné slabosti Římanů využili svobodní Dákové Kostobokové a Karpové a dále Jazygové, [[Kvádové]], [[Vandalové]] a Roxolani ke vpádu do Dácie. Barbarské útoky, k nimž zde docházelo mezi léty 167 až 180, postihly nejvíce Dacii Apulensis a Dacii Porolissensis.<ref>''The Cambridge Ancient History XI'' (2000), s. 167; Gudea, Lobüscher (2006), s. 94.</ref> Jejich ničivý dopad se výrazně projevil i v bezprostředním okolí Sarmizegetusy.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 94.</ref> Císař zareagoval na ohrožení převelením legie V Macedoniky do Potaissy a sjednocením vojenské správy dáckých provincií.<ref>Grumeza (2009), s. 205–206.</ref> Marcus Claudius Fronto, pověřený velením v Dácii a Horní Moesii, přišel ale v roce 170 při střetu se sarmatskými kmeny o život.<ref>''The Cambridge Ancient History XI'' (2000), s. 171.</ref> Kostobokové mezitím pronikli hluboko na jih, když prošli Moesií, Thrákií a Makedonií a zastavili se až v Řecku, nedaleko [[Athény|Athén]].<ref>Grumeza (2009), s. 205.</ref> Frontonův nástupce se pokusil s barbary vyjednávat, načež podnítil vandalské [[Vandalové|Hasdingy]], žádající o povolení usadit se na dácké půdě, proti Kostobokům.<ref>''The Cambridge Ancient History XI'' (2000), s. 173.</ref> V roce 172 zahájili Římané na Dunaji dlouho chystanou protiofenzívu a o tři roky později zdolali Jazygy,<ref>Cassius Dio LXXII.16.</ref> napadající západní oblasti Dácie. Konflikt se brzy rozhořel nanovo a rozhodný zvrat v něm nastal teprve vítězstvím římského velitele v Dácii [[Pertinax (císař)|Publia Helvia Pertinaka]] nad Sarmaty v roce 179.<ref>Grumeza (2009), s. 207.</ref> Barbaři přesto dokázali vzdorovat Římanům ještě na počátku vlády Markova syna [[Commodus|Commoda]], kdy došlo k přesídlení 20 000 svobodných Dáků do římské Dácie.<ref>Cassius Dio LXXIII.3.</ref>
[[Soubor:Porta Praetoria at castra Porolissum, Romania - view from the side.jpg|náhled|upright=1.1|Rekonstruovaná římská brána v Porolissu]]
Ukončením markomanských válek se obnovily klidné poměry v dáckých provinciích, třebaže germánské a sarmatské kmeny se stále zdržovaly v jejich nebezpečné blízkosti.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 96.</ref> Urbanizace Dácie výrazně pokročila za [[Septimius Severus|Septimia Severa]], jenž nechal zesílit pohraniční pevnosti limitu Transalutanus.<ref>Grumeza (2009), s. 209.</ref> Několik sídel získalo vyšší právní status a kolonie Sarmizegetusa a Apulum obdržely ''ius Italicum'', stavějící je z právního hlediska na roveň italským městům.<ref>Oltean (2007), s. 220.</ref> Severův nástupce [[Caracalla]] posléze v roce 212 udělil ediktem ''[[Constitutio Antoniniana]]'' všem svobodným mužům [[římské občanství]]. Krátce poté císař patrně osobně vytáhl z Porolissa proti Karpům a ve snaze zamezit dalším barbarským vpádům do Dácie pokračoval v opevňovacích pracích na jejích hranicích.<ref>Grumeza (2009), s. 210.</ref> Následovalo dvacetileté mírové období trvající až do svržení posledního císaře z dynastie [[Severovská dynastie|Severovců]] v roce 235.
Řádek 127 ⟶ 215:
== Vyklizení a další vývoj ==
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 3. století se Římanům podařilo eliminovat gótskou hrozbu. Dlouhodobá vnitřní nestabilita a plenění nepřátel však vyčerpaly zdevastované podunajské provincie a podlomily jejich obranu. Císař [[Aurelianus]] proto někdy mezi léty 271 až 275 rozhodl o vyklizení Dácie a uvolněnými vojenskými kapacitami doplnil pohraniční sbory v Panoniích a Moesiích.<ref>Eutropius IX.15; Grumeza (2009), s. 218; Gudea, Lobüscher (2006), s. 97; ''The Cambridge Ancient History XII'' (2005), s. 53.</ref> Odchod Římanů z Dácie nevedl k úplnému vysídlení veškeré zdejší romanizované populace, nýbrž evakuace se týkala toliko vojska a civilní administrativy.<ref name="Lo97"/> K nim se připojily i některé skupiny obyvatel schopné či ochotné odejít, jež byly usazeny ve střední Moesii. Tuto oblast rozkládající se na jih od Dunaje, zhruba mezi městy Naissus ([[Niš]]) a Serdica ([[Sofie]]), Římané posléze nazvali ''Dacia Aureliana''.<ref>Eutropius IX.15; Grumeza (2009), s. 221.</ref> Dácii nicméně opustila pouze menší část Dáko-Římanů, z nichž většina nadále žila na levém břehu Dunaje a dle určitých teorií jí příslušela zásadní úloha v etnogenezi [[Rumuni|Rumunů]].<ref>Grumeza (2009), s. 218; Gudea, Lobüscher (2006), s. 98.</ref>
Řádek 134 ⟶ 221:
Aurelianovým stažením vojenských a správních struktur přišla dácká města o svoje hospodářské a politické opodstatnění. Archeologické poznatky přesto dokazují kontinuitu osídlení městských center, jejichž rozsah se ale výrazně zmenšil.<ref name="Lo99">Gudea, Lobüscher (2006), s. 99.</ref> Obývány byly taktéž vojenské tábory a kastely, neplnící již svoji původní funkci, stejně jako venkovská sídla.<ref name="Lo99"/> Učiněné vykopávky, nálezy pokladů a dováženého zboží potvrzují hojný výskyt římských mincí a přetrvání čilých obchodních styků mezi impériem a Dácií po valnou část 4. století.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 100.</ref> Doložen je i rostoucí počet artefaktů s křesťanskou symbolikou v někdejších městech a jejich okolí.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 101.</ref> Ekonomické a kulturní vazby vážně poškodilo až [[stěhování národů]] v závěru 4. století, ačkoli ani potom nedošlo k úplnému zpřetrhání vzájemných kontaktů. Místa jako Drobeta nebo Dierna zůstala v držení Římanů a ještě v 6. století byla znovu opevňována.<ref>Gudea, Lobüscher (2006), s. 102.</ref>
==
=== Reference ===
<references />
=== Literatura ===
* BENNETT, Julian. ''Trajan: Optimus Princeps''. London: Routledge, 1997. {{ISBN
* BOARDMAN, John; EDWARDS, I. E. S.; HAMMOND, N. G. L.; SOLLBERGER, E. ''The Cambridge Ancient History III, Part 1''. Cambridge: Cambridge University Press, 1982. {{ISBN
* BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; RATHBONE, Dominic. ''The Cambridge Ancient History XI''. Cambridge: Cambridge University Press, 2000. {{ISBN
* BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. ''The Cambridge Ancient History XII''. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. {{ISBN
* BUNSON, Matthew. ''Encyclopedia of the Roman Empire''. New York: Infobase Publishing, 2002. {{ISBN
* DAICOVICIU, Hadrian. ''Dákové''. Praha: Mladá fronta, 1973.
* GRUMEZA, Ion. ''Dacia: Land of Transylvania, Cornerstone of Ancient Eastern Europe''. Lanham: Hamilton Books, 2009. {{ISBN
* GUDEA, Nicolae; LOBÜSCHER, Thomas. ''Dacia. Eine Römische Provinz zwischen Karpaten und Schwarzem Meer''. Mainz am Rhein: Philipp von Zabern Verlag, 2006. {{ISBN
* OLTEAN, Ioana Adina. ''Dacia: Landscape, Colonisation and Romanisation''. London: Routledge, 2007. {{ISBN
* SCHMITZ, Michael. ''The Dacian Threat, 106-106 AD''. Armidale, N. S. W.: Cearos Publishing, 2005. {{ISBN
* SOUTHERN, Pat. ''The Roman Empire from Severus to Constantine''. London: Routledge, 2001. {{ISBN
* TREPTOW. Kurt W. ''Dějiny Rumunska''. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2000. {{ISBN
* WILCOX, Peter; EMBLETON, G. A. ''Rome's
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Dacia}}
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1601 ''Gétové a Dákové''. Antika.avonet.cz] {{Wayback|url=http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1601 |date=20080317194504 }}
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1506 ''Dacia''. Antika.avonet.cz] {{Wayback|url=http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1506 |date=20110921022158 }}
* [http://www.unrv.com/provinces/dacia.php/ ''Dacia
* [https://web.archive.org/web/20110813073823/http://www.geocities.com/cogaionon/article5.htm ''Dacia
{{Římské provincie}}
{{Portály|Starověk}}
{{Nejlepší článek}}
{{Autoritní data}}
[[Kategorie:Dácie| ]]
[[Kategorie:Starověké římské provincie]]
[[Kategorie:Historická území Rumunska]]
| |||