Šardžá
Šardžá (arabsky الشارقة; anglicky Sharjah) je třetí nejlidnatější město ve Spojených arabských emirátech, součást metropolitní oblasti Dubaj-Šardžá-Adžmán. Je to hlavní město emirátu Šardžá, centrum ropného průmyslu, obchodu a rybolovu. V roce 2019 mělo 1 274 725 obyvatel.[2].
| Šardžá الشارقة | |
|---|---|
 ústřední tržiště | |
 znak  vlajka | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 25°21′27″ s. š., 55°23′31″ v. d. |
| Nadmořská výška | 3 m n. m. |
| Časové pásmo | UTC+03:00 |
| Stát |  Spojené arabské emiráty |
| Emirát | Šardžá |
  Šardžá Šardžá, Spojené arabské emiráty | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Rozloha | 235,5 km² |
| Počet obyvatel | 1 274 749 (2019[1]) |
| Hustota zalidnění | 5424,5 obyv./km² |
| Etnické složení | Arabové |
| Náboženské složení | muslimové |
| Správa | |
| Starosta | Sultan bin Mohamed Al-Qasimi |
| Vznik | 1793 |
| Oficiální web | www |
| Telefonní předvolba | (+971) 06 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie
editovatArcheologicky je osídlení města při zálivu doloženo 5000 let př. n. l. Odedávna byla Šardžá svou výhodnou strategickou polohou předurčena k námořnímu obchodu a pirátství. Počátkem 18. století ji ovládl klan Quawasimů arabského kmene Huwayla, který vládne dodnes. Roku 1727 vyhlásil nezávislost. 8. ledna 1820 šejk Sultán I. Quawasi podepsal s Velkou Británií námořní dohodu, potvrzující britskou vojenskou ochranu proti Otomanským Turkům a ochranu arabských lodí a karavan při dálkové obchodní cestě na trase do Indie. 2. prosince 1971 se šejk Chalíd (Khalid) III. připojil k podpisu smlouvy o federaci sedmi Spojených arabských emirátů. Stát Šardžá počátkem 70. let 20. století patřil mezi těmito zeměmi k nejvyspělejším a doplatil na federální vyrovnání ekonomik. Oproti raketovému rozvoji a globalizaci měst Abú Dhabí a Dubaj. Šardžá nebyla plošně demolována ani osídlena tolika přistěhovalci, takže si podržela regionální svéráz. Vedle okrsku výškových staveb se dochovalo asi největší území lokální zástavby z minulosti.
Geografie
editovatMěsto se nachází na výběžku pobřeží Perského zálivu a zároveň Ománského zálivu, severovýchodně od Abú Dhabí a v těsné blízkosti měst Dubaj a Adžmán, s nimiž vytváří aglomeraci. Na přelomu 20. a 21. století se město rozrostlo do šířky, přičemž pohltilo okolní vesnice, a dosahuje rozlohy 235,5 km². Průmyslové čtvrti a příměstská zástavba se protáhla v délce několika kilometrů do pouště na sever a východ. Centrum leží okolo laguny a nachází se v něm odpočinkové zóny, tržnice, muzea i parky.
Architektura a památky
editovat- Ostrov praporů
- je dominantou zálivu. Byl nazván podle množství stožárů se státními vlajkami. Pozoruhodná je na něm šestice paláců s kupolí v islámském slohu, jsou obehnány mřížemi a střeženy; byly vystavěny v letech 1970-73 pro ministerstva, a poslední – největší pro parlament.
- Mešita krále Fajsala
- pojme na tři tisíce věřících; svou velikostí a výstavností mramorových obkladů a náleží po mešitách v Mekce, Casablance a Abú Dhabí k největším na světě. (dominantou za ní je hotel Radisson SAS)
- Etisalat
- výšková budova červenohnědé barvy s kulovitou nástavbou, slouží původem kanadské telekomunikační společnosti Etisalat, která má v S.A.E. monopolní postavení.
- Monument Samostatnosti a fontána
- kamenný památník při křižovatce silnic od Dubaje.
- Meredža
- unikátní komplex 22 budov starého města, nazvaný nyné Srdce Šardžy (The Heart of Sharjah). Unesco jej roku 1998 prohlásilo za chráněnou památku a od toho roku se postupně opravuje a rekonstruuje. Zahrnuje pět původních tržnic (bazarů). Z nich 2 kamenné výstavné budovy jsou situovány mezi autobusovým nádražím, okrskem výškových staveb a přístavem.
- Al-Markazi Central soukh
- první dvojice bazarů za autobusovým nádražím směrem do nového centra, pochází z konce 19. století a má dvojici klenutých hal s obklady z ornamentálně zdobených glazovaných dlaždic; dnes slouží především šperkařům.
- Al Jamail soukh
- největší centrální kamenná tržnice, v přístavu, sloupová architektura s kupolemi navazuje na Rybí trh, nově rekonstruovaná.
Další část tržní osady se rozkládá podél Al Corniche street, pokračuje za skladišti rybího trhu o cca 2 km dále na východ prostřídána moderními výškovými budovami, jde o soustavu původně obytných domů a tržnic (nejkrásnější z nich jsou Al Arsah a Al Eslah), dnes je zde rozeseto několik správních budov, památníků, mešita, 18 muzeí, ale také jeden hostel.
- Pevnost Al Hisn
- původně britská vojenská základna, kamenná budova na lichoběžníkovém půdorysu se dvěma válcovými věžemi, situovaná na návrší, nyní obklopená novostavbami obytných domů uprostřed ulice Al Hisn, nově rekonstruovaná a otevřená veřejnosti.
- Muzeum islámské civilizace
- největší a nejvýznamnější sbírky na Arabském poloostrově, v monumentální nové budově je umístěno několik expozic, kavárna a knihkupectví. Naučná expozice v atriu a v přízemí seznamuje návštěvníky s vkladem Arabů ke světovým dějinám věd a kultury v oblastech astronomie (měřicí technika: astroláby, ekvatoriály, kompasy, mapy hvězdné oblohy, glóbusy) a medicíny (chirurgické nástroje, lékárny), kde rozvíjeli především antickou tradici řecké vědy. V historii kultury a náboženství je představena jako progresivní oblast architektury. Stavební typy pohanské káby a islámské mešity byly odvozeny jednak z civilní antické architektury římské, a dále z byzantské chrámové architektury. Dějiny uměleckých řemesel reprezentuje zejména kaligrafie a ukázky knižní malby, sklářství a glyptiky, glazované keramiky, kovolitectví, kovotepectví a šperkařství. Ve vyšších patrech, v sálech a ochozech jsou podle oborů vystaveny umělecké sbírky. K nejpočetnějším patří zbraně a výstroj, nádobí a náčiní od raného středověku do 1. poloviny 20. století z celého arabského světa od Maroka, Španělska a Egypta přes Turecko, Sýrii, Jordánsko až po Persii. Početné soubory tvoří památky kovolitectví, kovotepectví, sklářství, keramiky a porcelánu.
- Archeologické muzeum
- vystavuje bohatý materiál hmotmé kultury z období od 3.tisíciletí př. n. l. až do 19. století n. l., v nejstarších obdobéch převládal vliv řemesela umění Perské říše.
- Muzeum krásných umění
- sídlo Společnosti pro současné umění; pořádá výstavy současného arabského umění
- Al Eslah
- školní muzeum
- Dům keramiky
- Šaržské centrum pro umění arabské kaligrafie a ornamentu
Doprava
editovatOd počátku 19. století byl ve městě důležitý námořní přístav, dnes funguje především pro menší obchodní lodě, často krásné historické koráby s vyřezávanou kuželkovou balustrádou na zádi. Lokální dopravu mezi Ostrovem a praporů a zátokou obstarávají malé motorové lodi.
Městská autobusová doprava propojuje Šardžu a připojené vesnice. Z autobusového nádraží Al-Jubail jezdí autobusy především do Dubaje a Abú Zabí, kam jezdí místní obyvatelé za prací.
Mezinárodní letiště funguje od roku 1932.
Obyvatelstvo
editovatVývoj počtu obyvatel zachycuje tabulka:[1]
| rok | způsob | počet obyvatel |
|---|---|---|
| 1975 | sčítání | 58 053 |
| 1980 | sčítání | 125 193 |
| 1985 | sčítání | 173 787 |
| 1995 | sčítání | 320 095 |
| 2005 | sčítání | 660 000 |
| 2010 | odhad | 900 000 |
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Шарджа (город) na ruské Wikipedii.
- ↑ a b Spojené arabské emiráty - populace podle měst a emirátů (německy)
- ↑ Statistiky obyvatelstva SAE. www.geohive.com [online]. [cit. 2011-12-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-07.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Šardžá na Wikimedia Commons
