Wikipedie

Jan Evangelista Purkyně

český přírodovědec

Jan Evangelista Purkyně (od 15. července 1869 rytíř Purkyně / Ritter von Purkyně), křtěn Jan Josef (17. prosince 1787 Libochovice[2] – 28. července 1869 Praha-Nové Město[3]) byl český fyziolog, anatom, biolog, básník, filozof a zakladatel rytířského rodu Purkyňů; otec malíře Karla Purkyně a meteorologa Emanuela Purkyně. Svým příspěvkem o živočišných tkáních složených z buněk s jádry (v Karolinu roku 1837)[4] se stal jedním ze spoluzakladatelů cytologie. Jím založený rytířský rod Purkyňů se rozrostl do mnoha větví a potomci jeho rodu žijí dodnes.[5]

Jan Evangelista Purkyně
Jan Evangelista Purkyně (1856)
Jan Evangelista Purkyně (1856)
Narození17. prosince 1787
Libochovice
České královstvíČeské království České království
Úmrtí28. července 1869 (ve věku 81 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov[1]
Alma materUniverzita Karlova
Povolánílékař, neurolog, fyziolog, anatom, vysokoškolský učitel, biolog, básník, filozof, překladatel, spisovatel, přírodovědec, politik a botanik
ZaměstnavateléVratislavská univerzita
Univerzita Karlova
Titulrytíř 1869
OceněníLeopoldův řád - rytířský kříž Ord.Leopold FRS - Člen královské společnosti v Londýně
ChoťJulie Purkyňová-Rudolphi
DětiRozálie Purkyňová
Johana Purkyňová
Emanuel Purkyně
Karel Purkyně
PříbuzníJosef Jindřich Purkyně
Karl Asmund Rudolphi
Cyril Purkyně
Funkceposlanec Českého zemského sněmu
PodpisJan Evangelista Purkyně – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Osobní pečeť 1837

Narodil se na zámku v Libochovicích, jeho otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově, studoval také ve Staré Vodě pod vedením Jana Františka Hanela), ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě.

 
Busta Jana Evangelisty Purkyně v Libochovicích

Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu několika osob (pruský ministr kultury a vzdělávání Karl vom Stein zum Altenstein (1770–1840), lékař Johann Nepomuk Rust (1775–1840), vedoucí pruského vysokoškolského oddělení Johannes Schulze (1786–1869), přírodovědec Karl Asmund Rudolphi (1771–1832)[6] a údajně i na přímluvou Goethovu, který také studoval proces vidění) byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi.

 
Julie Purkyně-Rudolphi, kresba neznámého autora

V roce 1827 se oženil s Julií Rudolphi (1800–1835), dcerou svého zastánce, v Berlíně působícího přírodovědce švédského původu Karla Asmunda Rudolphi (1771–1832). Manželé měli dvě dcery a dva syny, avšak ve Vratislavi zemřela manželka a obě dcery na choleru, zůstali pouze synové. Starší syn Emanuel (1831–1882) se stal přírodovědcem, mladší syn Karel (1834–1868) vynikl jako malíř. Otec jej celý život finančně podporoval a nakonec i přežil.[7]

Ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu 19. září 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (obrazce tvořené odrazem světla ve struktuře oka), Purkyňův jev (posun spektrálního maxima barevné citlivosti oka na světlo v závislosti na jeho intenzitě) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů.

V práci O spánku, snech a stavech příbuzných z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864–1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky – antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti.

Ve Vratislavi byl přijat do zednářské lóže a byl členem berlínské zednářské lóže Zum Pilgrim. Za vlády místodržitele hraběte Lva Thun-Hohensteina byl později kvůli tomu několikrát vyšetřován a musel slíbit, že se již zednářské činnosti již nezúčastní.

 
Busta J. E. Purkyně na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd a korespondenčním členem Ruské akademie věd. Roku 1853 založil časopis Živa. Roku 1861 byl zvolen poslancem českého zemského sněmu.

Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. Sám ale předpověděl, že se tento postup stane svébytným druhem v umění.[8] Zapojil se do vzniku tělovýchovné organizace Sokol v Praze.[9]

 
Erb rodu Purkyně

Od roku 1864 byl řádným členem c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti, se kterou se dostal do styku jako předseda Společnosti pro přírodovědný výzkum Čech. (Gesellschaft für naturwissenschaftliche Durchforschung Böhmens).[10]

Za jeho vynikající zásluhy v oblasti vědy a vyučování mu císař František Josef I. 22. dubna 1868 udělil rytířský kříž Leopoldova řádu, vysoce prestižní ocenění, které osoby jeho společenského postavení obvykle nezískávaly. 31. května následujícího roku požádal již těžce nemocný Purkyně na základě tohoto řádu o povýšení do rytířského stavu. Udělen mu byl listinou z 15. července 1869, čím zároveň získal i erb:[11]

Modrým kosmým břevnem stříbrno-červeně dělený štít s červenou hvězdou ve stříbrném a stříbrnou v červeném poli. Na štítě stojí dvě korunované turnajské přílby. Klenotem na pravé s modro-stříbrnými přikryvadly jsou modro-stříbrně a stříbrno-modře dělená křídla, mezi kterými se vidí stříbrná hvězda. Z levé přílby s červeno-stříbrnými přikryvadly vyrůstá stříbrný lev s červeným jazykem.[12]

J. E. Purkyně v Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na Vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací.[9]

Básnické dílo

editovat
 
Pamětní deska ve Vratislavi

Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě (v mládí měl dokonce v úmyslu se stát výlučně spisovatelem, doloženě se několikrát v mládí podepsal J. Purkyně, Dichter), jeho básně a básnické překlady vyšly v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů v roce 1968. Za svého života publikoval spíše jen v časopisech a dnes je jeho básnická tvorba v podstatě zapomenuta (převažuje v ní reflexivní a příležitostná lyrika, básně oslavující pantheistický pohled na svět, popisná lyrika po vzoru M. Z. Poláka a také satirické epigramy makarónským veršem, který Purkyně nazýval hybridka – hybrid dvou jazyků). Okrajově se věnoval také básnické tvorbě pro děti pod vlivem Františka Douchy.

Byl významným překladatelem poezie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Jako vůbec první přeložil do češtiny Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa (z překladu byl za jeho života publikován jen první zpěv). Napsal také autobiografické spisy a slavistické práce. Velkou překážkou ve vnímání jeho textů, ať původních, či přeložených, je pro moderního čtenáře hojné užívání mnohdy velmi nepřirozených neologismů a podivných slovních tvarů. V původní i přeložené tvorbě používal zejména časoměrný verš, který již česká poezie nevyužívá. Purkyně o této vadě věděl, a proto za svého života publikoval jen několik svých básní v časopisech; většina jeho básnické tvorby proto stále zůstává v rukopise. Jeho překlady z Friedricha Schillera nicméně zůstaly až do konce 19. století nepřekonány.

Pozdější odkazy

editovat

Fotografie

editovat
  •  
    Socha J. E. Purkyně na Karlově náměstí v Praze
  •  
    Budova rektorátu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem
  •  
    Socha J. E. Purkyně v Libochovicích
  •  
    Osobní pečeť 1842
  •  
    Purkyňův ústav v Praze na Albertově
  •  
    Známky ke 150. výročí narození

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ hrob Jana Evangelisty Purkyně na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  4. ↑ heslo buňka v Encyklopedii Univerzum (přes databázi DEBDict 1.7.10)
  5. ↑ Přehled biologie. Rosypal, S. a kol., str. 23. Scientia, Praha 1998.
  6. ↑ Josef Veselý: Toulky českou minulostí (693. schůzka: VĚC ZŮSTÁVÁ, NE JMÉNO). www.rozhlas.cz [online]. [cit. 2010-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-05. 
  7. ↑ VOLAVKA, Vojtěch. Karel Purkyně. Praha: Melantrich, SVU Mánes, 1942. S. 24. 
  8. ↑ TOEPLITZ, K. T. Chaplinovo království. Praha: Mladá fronta, 1965. 348 s. Kapitola Pře jako o Homéra, s. 11. 
  9. ↑ a b MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha: Olympia, 1975. Kapitola Doba vzniku Sokola, s. 11. 
  10. ↑ VOLF, Miloslav a Československé zemědělské muzeum (Praha, Česko). Významní členové a spolupracovníci Vlastenecko-hospodářské společnosti v království Českém: (k 200. jubileu založení VHS). Praha: Ústav vědeckotechnických informací, 1967. s. 134. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:226456fa-57f2-4803-9277-17efe6ac7a01
  11. ↑ ŽUPANIČ, Jan; FIALA, Michal; KOBLASA, Pavel. Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2014. 1040 s. ISBN 978-80-86781-24-2. S. 195–196, 769–770, 1001. 
  12. ↑ Purkyně | Nová šlechta v českých zemích a podunajské monarchii. www.novanobilitas.eu [online]. [cit. 2019-05-29]. Dostupné online. 
  13. ↑ Historie brněnské Masarykovy univerzity (dř. UJEP v Brně)
  14. ↑ Historie UJEP na oficiálních stránkách univerzity
  15. ↑ Archivovaná kopie. www.cls.cz [online]. [cit. 2008-05-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-14. 
  16. ↑ RÜKL, Antonín. Atlas Měsíce. Praha: Aventinum, 1991. ISBN 80-85277-10-7. Kapitola Librační oblast IV - Curie, s. 185. 
  17. ↑ Crater Purkyně on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS (anglicky)
  18. ↑ TRUHLÁŘ, Jiří. Památníky adamovských lesů. Praha: Primus, 2003. S. 45. 
  19. ↑ Purkyňův ústav

Literatura

editovat
  • HAMZA, František. K dějinám českých mediků. Praha: Spolek českých mediků, 1895. Dostupné online. - kapitola Doba Purkyňova (1848-1868). 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 575. 
  • POKORNÁ-PURKYŇOVÁ, Růžena. U Purkyňů před sto lety. Rozpravy Aventina. 1931, roč. 6, čís. 30, s. 350. Dostupné online. 
  • AMERLING, Karel. Jan Evangelista Purkyně: badatel, reformátor a buditel. Praha: F. Topič, 1918. 
  • PURKYNĚ, Evangelista Jan: Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-3037-5

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Evangelista_Purkyně&oldid=24230391“