Wikipedie

Josef Fanta

český architekt
Tento článek je o českém architektovi. Další významy jsou uvedeny na stránce Josef Fanta (rozcestník).

Josef Fanta (7. prosince 1856 Sudoměřice u Tábora[1] – 20. června 1954 Praha[2] ) byl český architekt, návrhář nábytku, malíř, autor mnoha publikací (např. O svérázu krojovém a bytovém), věnoval se ochraně památek a byl významným mecenášem. Náleží ke generaci Národního divadla. V počátcích své kariéry patřil k představitelům novorenesance, spolupracoval a byl ovlivněn architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století.[3] Od počátku 20. století se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů české secesní architektury.

Josef Fanta
Narození7. prosince 1856
Sudoměřice u Tábora
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí20. června 1954 (ve věku 97 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníarchitekt,
vysokoškolský pedagog
Manžel(ka)Julie Fantová-Kusá
DětiMarie Breinlová, Eva Horlivá, Barbora Kameníčková Kelton
PříbuzníJiří Kameníček Kelton synovec a zeť - podnikatel,

Petr Kameníček prasynovec - akademický malíř

Jan Kameníček prasynovec
Hnutísecese
Významná dílaHlavní nádraží v Praze Wiehlův dům (Praha)
OvlivněnýAntonín Wiehl
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Po studiích se Josef Fanta stal asistentem Josefa Zítka (svého profesora a architekta, autora např. Národního divadla, Rudolfina) při stavbě Národního divadla. Fanta při této stavbě mimo jiné vytvořil novorenesanční lampu, která dodnes stojí před Národním divadlem. Poté působil jako asistent na České technice a profesor na ČVUT. Od roku 1918 byl členem České akademie věd a umění.

Autorsky se podílel mj. na stavbách Hlávkových kolejí v Praze, odbavovací budově dřívějšího Nádraží císaře Františka Josefa (dnes Hlavního nádraží v Praze), budov ondřejovské observatoře, domu Hlahol v Praze či Mohyly míru (památník bitvy u Slavkova). Jeho dílem je také budova současného Ministerstva průmyslu a obchodu, která se nese v duchu podobné stavby, realizované v letech 1912–1919 v japonské Hirošimě náchodským rodákem Janem Letzelem. Zabýval se také rekonstrukcemi památek (kostel svatého Václava na Zderaze a Slavína na Vyšehradě) a návrhy náhrobků, architektonických sgrafit, výzdoby interiérů a uměleckoprůmyslových děl. Je považován za tvůrce secesní architektury a navazoval v ní na českou novorenesanční tradici 19. století.

Je autorem návrhu sgrafit Wiehlova domu čp. 792 na Václavském náměstí (1894–96) společně s Mikolášem Alšem.[4][5]

Jeho manželkou byla Julie Fantová-Kusá, významná pracovnice ženského emancipačního hnutí a starostka brněnského ženského spolku Vesna. Měli čtyři děti: dcery Marii, Evu a Barboru a syna Josefa, který zemřel na italské frontě na konci první světové války (27. 10. 1918). Dcera Maria se stala známou novinářkou a překladatelkou, psala pod pseudonymem Ma-Fa, měla dlouhodobý romantický vztah s českým politikem Janem Masarykem[6]. Eva provdaná Horlivá byla překladatelka, Barbora se provdala za svého bratrance Jiřího Kameníčka, zakladatele firmy na obráběcí stroje (později přejmenované na TOS Hostivař).

Dílo

editovat

Výtvarné

editovat

Architektonické

editovat

Literární

editovat
  • O svérázu krojovém a bytovém (1895)

Ocenění díla

editovat

Galerie

editovat
  •  
    Průčelí hlavního nádraží v Praze
  •  
    Původní hala nádraží, dnes Fantova kavárna
  •  
    Hlávkova kolej, Praha, Nové Město
  •  
    Pomník Mohyla míru na Slavkovském bojišti
  •  
    Západní historická kopule v Astronomickém ústavu na Ondřejově
  •  
    Bývalá pracovna J. J. Friče na ondřejovské hvězdárně
  •  
    Wiehlův dům na Václavském nám. v Praze (návrh ornamentálních sgrafit)
  •  
    Spolkový dům Hlahol
  •  
    Vosmíkova vila, Praha 5
  •  
    Budova ministerstva obchodu, 1928–34[11]
  •  
    Sv. Vaclav na Zderazě
  •  
    Kostel svatého Jana Nepomuckého v Rožmitále

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Zemřel dr. arch. J. Fanta. Rudé právo. 22. 6. 1954, s. 2. Dostupné online. 
  3. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  4. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  5. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  6. ↑ Josef Fanta https://www.payne.cz/3xS43787/FantaJosef.htm
  7. ↑ Vila Bohumila Hobzeka Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. na stránkách Slavné vily.
  8. ↑ Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy, Staré Město, Josefov, Praha : Academia, 1996, ISBN 80-200-0563-3, str. 528-529.
  9. ↑ MACÁKOVÁ, Olga. Čeněk Vosmík [online]. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012 [cit. 2020-10-14]. Dostupné online. 
  10. ↑ Významné osobnosti, jímž byl udělen čestný doktorát ČVUT v Praze. www.cvut.cz [online]. [cit. 2013-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-04. 
  11. ↑ http://www.mpo.cz/dokument18907.html, 18. 5. 2015.

Literatura

editovat
  • TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Svazek 1. Praha: Rudolf Ryšavý, 1947. Heslo Fanta, Josef, s. 209. 
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 45, 67, 77, 82, 171, 199, 216.

Externí odkazy

editovat
 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Fanta&oldid=24122710“