Wikipedie

Karel Sabina

český spisovatel, básník, novinář, filozof, překladatel, literární kritik a politik
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Karel Sabina, pseudonymy Arian Želinský a Leo Blass (29. prosince 1813 Praha-Staré Město[1] – 9. listopadu 1877 Praha[2]), byl český spisovatel, básník, dramatik, filosof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik.

Karel Sabina
Karel Sabina (1871)
Karel Sabina (1871)
Narození29. prosince 1813
Praha-Staré Město,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí9. listopadu 1877 (ve věku 63 let)
Praha,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymArian Želinský
Povolánípřekladatel, novinář, dramatik, libretista, básník, literární kritik, spisovatel, filozof, politik a dramaturg
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Mládí

editovat

Matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala uvádí 29. prosinec 1813, v soupisu pražských obyvatel zapsáno mylně datum narození 30. 12. 1813 (ve skutečnosti jde o datum křtu).[3] Narodil se v Praze jako nemanželské dítě Josefíny Sabinové, která tehdy bydlela u svého příbuzného, domovníka a zedníka, považovaného za jeho otce a vychovatele. Chlapec však svému okolí často nalhával, že jeho otec je polský šlechtic. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale protože se jevil jako talentovaný a výřečný chlapec, bylo mu umožněno studovat na Akademickém gymnáziu. V letech 1831–1833 studoval filozofii a práva, které však nedokončil. První ročník studoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, další dva roky ve Vídni.[4]

Během studentských let patřil k okruhu Karla Hynka Máchy. Z tohoto okruhu vzešla mladá romantická generace 30. a 40. let 19. století. V roce 1831 společně uspořádali sbírku na pomoc prchajícím Polákům poraženým v listopadovém povstání.[4]

Předrevoluční léta

editovat

Po studiích se Sabina živil jako soukromý vychovatel a učitel v měšťanských rodinách, například u Steigrů. Posléze působil jako spisovatel, redaktor a publicista. Žil v této době lehkomyslně, takřka bohémsky, pln naivních ideálů bojovat za změny v rakouské politice. Už během studií spolupracoval s Karlem Herlošem a díky němu přispíval anonymně do německých časopisů Der Komet, Der deutsche Planet a almanachu Mefistofeles, které útočily na poměry v Rakousku.[zdroj?]

Od roku 1835 se začaly jeho články objevovat v časopisech Květy a Včela a ještě téhož roku se dostal do rozporu s dosavadním režimem, podle Jakuba Arbesa byl vyšetřován kvůli básni Ku vzdáleným. Tak již na počátku své literární činnosti narazil na cenzuru. Při tomto vyšetřování listiny a dokumenty u něj nalezené vedly k podezření z členství v revolučním spolku Mladá Evropa. Po tomto incidentu byl pod policejním dohledem a všechny jeho otištěné články byly důkladně kontrolovány. Znechucený odešel roku 1838 do Vídně a doufal, že alespoň na čas unikne policejnímu dozoru. V počátcích svého působení ve Vídni se seznámil s panem Gross-Hofingerem, který se jej díky jeho talentu ujal a pověřil jej redigováním svého listu Der Adler. Tento časopis byl proněmecký; v pozdějších letech byl považován za jeho prvopočáteční zradu na národu. Dále do Adlera přispíval svými liberalistickými až revolučními články a vyvolával pobouření. Po roce se tato publicistická činnost roznesla a vzbudila pohoršení u hraběte Josefa Sedlnického, tehdejšího ministra policie, a tak byl Sabina donucen zastavit přispívání do tohoto deníku a vrátit se zpět do Prahy a k publicistice, ale bez materiálního zajištění, jaké měl ve Vídni. Stál u zrodu pražského německého časopisu Ost und West, v němž bojoval za slovanskou literaturu a uveřejňoval překlady slovanské prózy i poezie pod nadpisem Die neu-bӧhmische Literatur. Přeložil do němčiny například Kollárovy Národnie zpievanky, Gogolův Nos a dva zpěvy z Máchových Cikánů. Byl opět v roce 1839 vyslýchán, když napsal do Ost und West článek Erwiderung, který oponoval článku Adria o hanobení českého národa.[zdroj?]

V roce 1845 se stal členem protirakouského demokraticko-revolučního hnutí Repeal, které si zvolilo název podle irského vzoru. Scházeli se v pivovaře u sv. Tomáše. Tito repealisté utvořili v roce 1848 stranu demokraticko-radikální; s určitým socialistickým podtextem. Celkově se stal jedním z prvních lidí hlásajících myšlenku socialismu.[zdroj?]

Revoluční léta

editovat

Revoluční rok 1848 byl dobou velkých změn. Sabina byl hlavním revolučním organizátorem. Díky svým výborným řečnickým schopnostem se stal vůdčí osobností revolučního hnutí za svrhnutí absolutistického režimu v Rakouském císařství. První jeho velký řečnický úspěch byl zaznamenán 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních (kde byl vytvořen Svatováclavský, později Národní výbor a kde také pracoval), když tři hodiny líčil úspěch vídeňské revoluce. Měl údajně plamenný, sugestivní až démonický projev, kterým si dokázal získat lidové masy. V roce 1848 se díky částečnému uvolnění poměrů dostal k redigování Pražských novin a Včely, které byly silně radikalizované a působily jako forma protirakouského odboje. Tyto deníky vedl až do konce roku 1848 mimo konec června, kdy byl zatčen a po tři měsíce vězněn v bývalém klášteře sv. Jiří na Hradčanech.

 
Hrob Karla Sabiny na Olšanských hřbitovech v Praze

Zanedlouho po propuštění se zasloužil o vznik nového listu Noviny Lípy Slovanské, který vydával nově založený obrozenecký spolek Slovanská lípa, jehož členem Sabina také byl. Tento časopis se spolu s Pražským Večerním listem a Občanskými Novinami stal čistě demokratickým. V Novinách Slovanské lípy dokonce zveřejnil Bakuninovu brožuru Hlas k Slovanům, která pomlouvala české poslance na Říšském sněmu. Díky tomu na sebe opět upoutal pozornost a přílišný radikalismus mu vytkl i sám Karel Havlíček Borovský. Za uveřejnění Bakuninových spisů byl opět stíhán a vyšetřován. Poté byl z redakce Novin Slovanské lípy odvolán a začal vydávat demokraticko-sociální sborník Tábor.[zdroj?]

Za údajné připravování protirakouského spiknutí pod vlivem M. A. Bakunina byl 10. května 1849 zatčen a ve vyšetřovací vazbě strávil tři a půl roku. Původně byl odsouzen k trestu smrti oběšením, ale později byl trest smrti zmírněn na osmnáctileté vězení. Tento trest vykonával v olomoucké věznici. Pobyt ve věznici se pro něj stal dosti krutým a bolestným, v prvních letech byl v jedné místnosti pouze s jedním Maďarem, až ke konci se potkal v jedné cele s Podlipským a Zimmerem, dalšími revolucionáři.[zdroj?]

Život po návratu z vězení

editovat

27. června 1857 byl z vězení propuštěn. Většina politických vězňů z revolučních let 1848–1849 byla omilostněna. Politické poměry se změnily. V těchto časech revolucionáři nebyli módní a absolutismus se opět uhnízdil v mysli lidu. Sabina se pokusil o znovuobnovení své literární činnosti. Před propuštěním však byl důrazně vyzván, aby bez souhlasu policie nic nepublikoval. Kvůli porušení tohoto zákazu byl v roce 1858 opět několik dní vězněn.[zdroj?]

Jeho literární činnost po propuštění směřovala jednak k popularizaci tvorby K. H. Máchy s literární generací májovců. Dále byl od 60. let uznávaným libretistou čtyř českých oper. Spolupracoval také s Janem Erazimem Sojkou na edici knihy Naši mužové.[zdroj?]

V roce 1861 pracoval v redakci Národních listů a o pět let později zastával funkci dramaturga v Prozatímním divadle. Dále se věnoval řečnické činnosti. Řečnil v Umělecké besedě, Osvětě a mnohých dělnických spolcích spjatých s kulturní, osvětovou a socialistickou činností, dále pak na různých společenských akcích, např. při položení základního kamene Národního divadla nebo na slavnosti konané na počest Jana Husa v Kostnici v roce 1868. V roce 1871 také redigoval časopis Slovan.[zdroj?]

Po roce 1872, po vyzrazení jeho dlouhodobé udavačské činnosti,[5] pobýval v Praze a živořil v chudobě a osamělosti. V této době se odvážil publikovat pouze anonymně nebo pod pseudonymy. V posledních letech života se ani neodvažoval vycházet ven za bílého dne, chodil na procházky pouze v noci a většinou v přestrojení, neboť se bál lidí, kteří se o jeho konfidentské činnosti mohli dočíst téměř všude. Byl označován za zrádce národa, dokonce i v německých novinách.[zdroj?] Dožil v chudobě a bídě – zemřel na celkové vyčerpání těla i duše 9. 11. 1877 v domě v Mariánské ulici v Praze. Na poslední rozloučení na Olšanský hřbitov jej doprovázel pouze malý zástup socialisticko-demokratických dělníků. Jeho hrob zůstal až do roku 1932 neoznačen.[zdroj?]

Rodinný život

editovat

Žil na Novém Městě pražském s Josefou Schönauerovou (1820–1887), s níž měl dceru Eufrosinu[6] (1844–??) a syna Aloise (1846–??); syn podle soupisu pražských obyvatel užíval příjmení matky.[3] Josefa Schönauerová byla Němka pocházející z Žatce.[7] Karel Sabina se s ní měl seznámit u smíchovské podnikatelské rodiny Portheimů, kde byl vychovatelem a ona služebnou.[8]

Dílo

editovat

Poezie

editovat
  • 1841 – Básně (knižní debut, sbírka básní v máchovském duchu). II. svazek už za svého života nevydal – byl publikován až v roce 1911.

Prozaické práce

editovat
  • 1837 – Hrobník (novela, časopisecky, knižně pak 1844)
  • 1844 – Obrazy ze XIV. a XV. věku (soubor povídek)
  • 1847 – Vesničané (novela, jedna z prvních českých realistických prací na téma českého venkova)
  • 1857 – Blouznění (román) [9]
  • 1858 – Hedvika (román)
  • 1858 – Věčný ženich (humoristický román)
  • 1858 Upomínka na K. H. Máchu (vzpomínková skica v Almanachu Máj)
  • 1860 – Jen tři léta! (román), vylíčení české vesnice po r. 1848 ve světle kapitalistických vztahů. Na několika výrazných postavách ukazuje, jak probíhalo ožebračování české vesnice finančním spekulantstvím a jak se český sedlák vyrovnával se starou tradicí a přizpůsoboval novým poměrům. Autor vyslovuje nepokryté sympatie k těm, kdo se snaží proniknout pod povrch společenského dění, kdo nemyslí na sebe, nýbrž na lidstvo a národ a odsuzuje ty, kdo znají jen osobní a sobecké zájmy. Vít a Helena, kteří sní o přestavbě lidské společnosti, representují v románu síly pokroku, o jejichž konečném vítězství nad zpátečnictvím a cizopasnickým příživnictvím je pevně přesvědčen. [10]
  • 1863 – Na poušti (román se zadnářskou tematikou)
  • 1870 – Oživené hroby (nověla, jakýsi vězeňský deník se silnými autobiografickými prvky). [11]
  • 1874 – Morana, čili, Svět a jeho nicoty – vydal pod pseudonymem Arian Želinský, jako výraz své osobní, filozofické, a především literární reakce na tzv. národní soud, který jej demaskoval jako policejního agenta a učinil z něj exkomunikovaného zrádce národa. [12]
  • 1875 – Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů. Vydáváno též jako Z nedávných časů nebo Krvavý svatodušní týden roku 1848. Historický román věku devatenáctého.[13]
  • 1879 – 1848 – Předbřeznoví revoluční bouřliváci v Rakousku (román, německy). Z němčiny přeložil Václav Vitinger.

Drama

editovat
  • Černá růže
  • Šašek Jiřího z Poděbrad
  • Maloměstské klepny
  • 1866 – Inzerát

Libreta

editovat

Z prací odborných

editovat
  • Demokratická literatura (Včela, 1848)
  • Pavel Josef Šafařík: nástin životopisný (1861)
  • Duchovný komunismus – jedno z prvních českých děl o komunismu, v lehce naivních představách (1861). [14]
  • Dějepis literatury českoslovanské staré a střední doby (1866)
  • Kronika války Prusko–Italsko–Rakouské: prostonárodní vylíčení na bojišti severním a jižním v roce 1866 (1868)
  • Václav Stach, jeho doba a spisy (1870)
  • Das Theater und Drama in Böhmen bis zum Anfange des XIX. Jahrhunderts (Divadlo a drama v Čechách do začátku 19. století, 1877)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
Tento seznam referencí potřebuje upravit.
Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu. Přidejte prosím doplňující informace a upravte je do podoby standardních citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Praha-Staré Město (kostel sv. Haštala)
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. ↑ a b Soupis pražských obyvatel, Sabina Karl
  4. ↑ a b MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 19–26. 
  5. ↑ Karel Sabina zradil pro peníze a sladký život
  6. ↑ Matriční záznam o narození a křtu Eufroziny Sabinové farnosti při kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském
  7. ↑ Matrika narozených, Žatec, 1815-1827, snímek 115
  8. ↑ Malé dějiny Smíchova a Košíř: Portheimka. smichov.blog.cz [online]. [cit. 2017-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-11-13. 
  9. ↑ SABINA, Karel. Blouznění [online]. Praha: Melantrich, 1931 [cit. 2021-07-07]. Dostupné online. 
  10. ↑ SABINA, Karel. Jen tři léta! [online]. Praha: B. Kočí, 1926 [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ SABINA, Karel. Oživené hroby: obrázky ; Hrobník : novela [online]. Praha: B. Kočí, 1925 [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ SABINA, Karel. Morana, čili, Svět a jeho nicoty [online]. Praha: F. Topič, 1909 [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 
  13. ↑ ŠTAIF, Jiří. Sabinova románová bilance vlády Ferdinanda V. a revoluce 1848. Dějiny a současnost. Roč. 2013, čís. 10, s. 50–51. 
  14. ↑ SABINA, Karel. Duchovný komunismus [online]. Praha: R. Rejman, 1928 [cit. 2021-07-08]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha : PANTON, 1985, str. 206, 212, 215, 217, 219
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1982. 371 s. S. 230–234. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 645–647. 
  • GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 73–5
  • JAKUBEC, Jan et al. Literatura česká devatenáctého století: od Josefinského obrození až po českou modernu. Díl 3. Část 2, Od Boženy Němcové k Janu Nerudovi. Praha: Laichter, 1907. 706 s. [Viz stať „Karel Sabina" na str. 413–450; napsal Jan Hanuš Máchal.] Dostupné online
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 314, 321–322. 
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 19–26. 
  • VANĚK, Václav: "Historická beletrie jako repetitorium národních dějin", in: SABINA, Karel: Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2013. 384 s. ISBN 978-80-7308-487-5. S. 335-343.
  • HESOVÁ, Petra: "Sabinovo vypravěčství a jeho zdroje", in: SABINA, Karel: Osudná kniha. Tři prózy z doby reformace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2013. 384 s. ISBN 978-80-7308-487-5. S. 345-350.

Digitalizované dílo

editovat
  • SABINA, Karel. Inserát : veselohra ve třech jednáních. Praha: Pospíšil, 1866. Dostupné online. 
  • SABINA, Karel. Templáři na Moravě. Praha: Karel Sabina, 1865. Dostupné online. Původní libreto k české opeře v romantickém a historizujícím duchu zpracovává téma zrady a lásky. Děj se odehrává ve 13. století na Moravě a v Čechách v prostředí králů, šlechtičen, rytířů a templářů.. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Sabina&oldid=24323686“