Wikipedie

Lesní cesta

Lesní cesta je v českých pravidlech silničního provozu zmíněna jako druh účelové komunikace. Lesní cesta je termín vyhrazený pro komunikace sloužící primárně lesnímu hospodářství; turistickým a jiným veřejným účelům slouží kromě nich ještě lesní stezky a lesní pěšiny. Zatímco silnice procházející lesem se nepovažuje za součást lesa, na lesní cesty se zpravidla vztahuje lesní zákon. Některé lesní cesty patří přímo vlastníkovi lesa, některé patří jiným vlastníkům. V roce 2016 nová ČSN 73 6108 dosavadní lesní cesty 3. třídy přejmenovala na lesní svážnice a lesní cesty 4. třídy přejmenovala na technologické linky, čímž došlo k významnému zúžení pojmu lesní cesta.

Lesní cesta u Kladrub

Historie

editovat

Česko

editovat

Síť lesních cest v Česku byla rozvíjena zejména v 50. až 80. letech 20. století, poté probíhaly hlavně rekonstrukce.[1]

V Česku je asi 160 tisíc km lesní dopravní sítě, z toho zhruba 47 tisíc km spadá do 1. a 2. třídy, 42 tisíc km do 3. třídy a 72 tisíc km do 4. třídy.[2] V roce 2006 byla celková délka lesních cest kategorií 1L a 2L v Česku asi 46 tisíc km, z toho asi 12 tisíc km patřilo jiným vlastníkům než vlastníkovi lesa. Hustota cest 1L a 2L byla v průměru 18 m/ha, přičemž v rovinách je modelová hustota kolem 15 m/ha, v pahorkatinách 22,5 m/ha a v horách 27,5 m/ha. Největší hustota byla v Jihočeském kraji, a to 25 m/ha (z toho 19 m/ha patří vlastníkům lesa), nejmenší hustota ve Středočeském kraji, kde je kolem 14 m/ha, z toho asi 7 m/ha patří vlastníkům lesa.[3]

Pří přípravě nové technické normy, která byla vydána roku 2016, byly prostudovány analogické zahraniční normy a proveden průzkum odvozních souprav. Podle odhadu bylo pro odvoz dříví z lesa užíváno v Česku asi 600 odvozních souprav, z toho podrobnější informace byly v rámci průzkumu zjištěny o 207 z nich. 53 % byly soupravy návěsové, 30 % přívěsové a 17 % polopřívěsové. Tahače převažovaly značky Scania (33 %) a MAN (24 %), mezi přípojnými vozidly výrazně dominovala značka Doll (43 %). Pro tvorbu prostorových požadavků normy byla zvolena souprava o délce 21 metrů.[1]

Technické normy:[1]

  • ON 73 6108 Projektování lesních odvozních cest (1975)
  • ČSN 73 6108 Lesní dopravní síť (1996)
  • ČSN 73 6108 Lesní cestní síť (2016), hlavní zpracovatel CTN PRAGOPROJEKT, a.s. ve spolupráci s ČZU v Praze, ČVUT v Praze, VUT v Brně a dalšími.[1]

Kategorizace

editovat

Lesní cesty jsou v Česku definovány a kategorizovány v ČSN 73 6108. ČSN 73 6108 Lesní dopravní síť (3/1996) rozdělovala lesní cesty do 4 skupin, tedy na lesní cesty 1. až 4. třídy (zkratky 1L až 4L), a samostatně zmiňovala lesní stezky a lesní pěšiny. ČSN 73 6108 Lesní cestní síť nazývá lesními cestami již jen lesní cesty 1. a 2. třídy, zatímco dosavadní lesní cesty 3. a 4. třídy uvádí jako dopravní trasy pro produkční funkce lesa, které nově již nespadají do zákonné definice pozemní komunikace, označení 3L a 4L jim však zůstalo.[1]

Lesní cesta 1. třídy je odvozní cesta umožňující celoroční provoz směrodatným vozidlem, vybavená vozovkou umožňující zimní údržbu. Minimální šířka jízdního pruhu je 3 metry a minimální průjezdní šířka 4 metry. Maximální podélný sklon je 10 %, v krátkých úsecích v horách až 12 %, tyto podmínky se nevztahují na rekonstrukce stávajících cest.[2] Podle nové ČSN z roku 2016 musí být vždy opatřeny vozovkou, úplným odvodněním koruny a tělesa a výhybnami.[1] Doporučená šířka jízdního pruhu je 3,5 metru, minimální 3,0 metru, doporučená volná šířka cesty je 4,5 metru, minimální 4,0 metru.[1]

Lesní cesta 2. třídy je odvozní cesta umožňující alespoň sezónní provoz směrodatným vozidlem. Povrch cesty se doporučuje vybavit zpevněním nebo jednoduchou vozovkou s prašným povrchem, není-li podloží samo o sobě dost pevné a dobře odvodněné. Minimální šířka jízdního pruhu podle normy z roku 1996 byla 2,5 metry (podle normy z roku 2016 již 3 metry) a minimální průjezdní šířka 3,5 metrů. Podélný sklon nemá překročit 12 %,[2] bez zpevnění na nesoudržných zeminách 10 %, na soudržných zeminách 8 %.[1]

Kategorie lesní cesty se uvádí ve tvaru „třída volná-šířka / návrhová-rychlost“, například „2L 4,5/30“.[1] Norma z roku 1996 počátala s návrhovou rychlostí až 40 km/h, norma z roku 2016 nemá žádnou návrhovou kategorii s vyšší návrhovou rychlostí než 30 km/h, u nestmelených krytů a u cest o volné šířce jen 3,5 metru maximálně 20 km/h.[1] Norma z roku 2016 nově zmiňuje i dvoupruhové lesní cesty.[1]

Lesní svážnice (do roku 2016 lesní cesta 3. třídy) je přibližovací cesta sjízdná pro traktory a speciální přibližovací prostředky, v příznivých případech i pro terénní motorová vozidla. Minimální volná šířka cesty je 3 metry. Povrch může být provozně zpevněn, částečně zpevněn nebo nezpevněn.[2] Svážnice by měly mít základní podélné i příčné odvodnění a nemusejí mít výhybny.[1] Podélný sklon na zpevněných a odvodněných svážnicích nemá překročit 16 %,[2] bez zpevnění na nesoudržných zeminách 10 %, na soudržných zeminách 8 %.[1]

Technologická linka (do roku 2016 lesní cesta 4. třídy) může být přibližovací cesta nebo přibližovací linka pro stahování dřeva po spádnici s nezpevněným povrchem a neodstraněnou organickou vrstvou půdy, o šířce minimálně 2 metry (do roku 2016 minimálně 1,5 metru), bez dalšího vybavení.[2] Někteří autoři však přibližovacím linkám již dříve povahu lesní cesty upírali, popřípadě se domnívali, že by bylo možné ověřit u vlastníka lesa, zda taková linka je či není lesní cestou.[4]

Vzhledem k tomu, že lesní cesty 3. třídy se kvůli velkému podélnému sklonu a minimálnímu technickému vybavení často stávají sekundární vodní sítí a příčinou eroze, má ministerstvo zemědělství snahu postupně je nahrazovat optimalizovanými cestami 1. a 2. třídy. Lesní cesty 4. třídy do budoucna neměly být uváděny jako lesní cesty, měly je nahradit dočasné vyklizovací linky.[5]

ČSN z roku 2016 nově uvádí lesní stezky jako samostatnou skupinu v rámci prvků lesní cestní sítě a výslovně zmiňuje, že se nepovažují za pozemní komunikace ve smyslu zákona.[1] Lesní stezky se navrhují s parametry vyhovujícími lesnickému provozu, zatímco stezky pro rekreační využití jsou zmíněny jako „ostatní stezky v lese“. Povrch stezky může být zpevněn nebo nezpevněn, v trase stezky mohou být jednotlivé schody nebo schodiště. Minimální ani maximální hodnoty podélného ani příčného sklonu se nestanovují, výhybny se nenavrhují.[1]

Podobná kategorizace lesních cest se používá i například ve Slovinsku, kde českým kategoriím 1L až 3L přibližně odpovídají kategorie G1 až G3 a české kategorii 4L odpovídá kategorie TPC.[6]

Stezky a pěšiny

editovat

Lesní stezky a pěšiny byly v technické normě z roku 1996 zmíněny, avšak nebyl vyjasněn jejich vztah k pojmu „lesní cesta“ ani zařazení cest se smíšenou funkcí. Ani zákon o pozemních komunikacích ani zákon o pravidlech provozu lesní cestu jednoznačně nedefinují, technická norma předpokládá i předpokládala u lesní cesty význam pro hospodářskou správu lesa. Technická norma však není obecně právně závazná. Stavby pro účely lesního hospodářství řeší vyhláška Ministerstva zemědělství č. 433/2001 Sb., ve které je za lesní cestu považována účelová komunikace, která je součástí lesní dopravní sítě, určená k odvozu dříví, dopravě osob a materiálu pouze v zájmu vlastníka lesa a pro průjezd speciálních vozidel. Umožňuje bezpečný celoroční nebo sezónní provoz.

Všechny lesní cesty, stezky i pěšiny mimo zastavěné území však podléhají podle Zákona o ochraně přírody a krajiny povinné evidenci u obecních úřadů a nesmějí být rušeny ani zřizovány bez souhlasu pověřeného obecního úřadu. Vzhledem k tomu, že pouhé vyšlapání pěšiny bez cílené stavební činnosti pravděpodobně nespadá pod pojem „zřízení“ a samovolný zánik cesty nespadá pod pojem „rušení“, mohou tak pěšiny fakticky snadno vznikat i zanikat bez souhlasu a vědomí úřadů.

Lesní stezka se navrhuje v parametrech podle účelu (cyklistická, jezdecká atd.)[2] Lesní pěšina se zřizuje tak, aby podchytávala turisticky zajímavá místa (kardinální body). Povrch chodníků je výhradně přírodní (přirozené podloží, kámen, dřevo).[2]

Parametry, součástí a příslušenství lesních cest

editovat

Norma z roku 1996 uváděla volbu druhu směrového oblouku (kruhový, kruhový s přechodnicí, přechodnicový, složený) s ohledem na terén a estetiku, norma z roku 2016 preferuje prosté kruhové oblouky. Pro návrhovou rychlost 30 km/h je minimální poloměr oblouku 25 metrů, pro návrhovou rychlost 20 nebo 15 km/h 15 metrů.[1] V normě z roku 1996 byl minimální poloměr oblouku pro návrhové rychlosti 20 nebo 15 km/h stanoven shodně, pro návrhovou rychlost 30 km/h byl odstupňován podle dostředného sklonu (klopení zatáčky) na 25 až 28 metrů (čím více klopená zatáčka, tím menší poloměr), pro návrhovou rychlost 40 km/h obdobně odstupňován od 45 do 50 metrů.[1] Norma rovněž stanoví rozšíření cesty v oblouku podle vlečných křivek, v případě oblouku o poloměru 15 metrů je nutné rozšíření třímetrového jízdního pruhu o 4,7 metru, při poloměru oblouku nad 50 metrů je rozšíření menší než metr. Rozšíření před obloukem nabíhá v poměru 1:10.[1] Směrové oblouky je možno navrhovat bez klopení.[1]

Parametry výškových oblouků norma z roku 1996 vůbec neřešila, norma z roku 2016 stanoví maximální poloměr výškového oblouku v závislosti na návrhové rychlosti: 200 metrů pro rychlost 30 km/h, 80 metrů pro rychlost 20 km/h a 50 metrů pro rychlost 15 km/h.[1]

Norma z roku 1996 neřešila parametry výhyben. Norma z roku 2016 stanoví minimální délku 25 metrů, doporučenou šířku 6,5 metrů, minimální šířku 6,0 metrů.[1]

Zaústění do veřejné pozemní komunikace norma z roku 1996 řešila pouze obecným odkazem na ČSN 73 6101 a ČSN 73 6110. Norma z roku 2016 vyžaduje v místě sjezdu stmelenou vozovku a rozšíření cesty na 6,5 metrů v délce 25 metrů s náběhem dalších 10 metrů.[1]

Součástí lesní cestní sítě jsou dle ČSN 73 6108 i lesní sklady, výhybny, obratiště, body záchrany, heliporty apod.,[1] pro heliport je vyžadována plocha 51 x 51 metru.[1]

Lesní sklad je součástí lesní cestní (dopravní) sítě, lesní skládka nikoliv. Lesní sklad je trvalá plocha pro úpravu, skladování a nakládání dříví, případně dalších materiálů pro lesnický provoz (např. techniku a stavební materiály). Může případně sloužit též jako heliport, bod záchrany atd. Lesní skládka je určena pouze pro dočasné skladování dříví.[1]

Svodnice vody (svodný žlábek) je otevřené odvodňovací zařízení, které se umisťuje v koruně lesní cesty nebo svážnice šikmo k její ose. Může jít o výrobek nebo o stavební konstrukci.[1]

Přejezdný rigol je příčný stavební objekt v koruně cesty nebo svážnice, nejčastěji ve formě zpevnění z lomového kamene, sloužící k příčnému převedení občasné vodoteče přes korunu cesty.[1]

Otevřený žlab s průběžnou mříží je odvodňovací zařízení s otevřenou horní částí tvaru U, krytou vtokovou mříží. Používá se jak pro příčné, tak pro podélné odvodnění. Nejčastěji se používá v místech vyústění lesní cesty.[1]

Vsakovací příkop a vsakovací jáma jsou zařízení určená primárně k odvedení povrchových vod do hlubších vrstev.[1]

Užívání lesních cest

editovat

Česko

editovat
 
Zpevněná lesní cesta na území Matějovce v jižních Čechách

Lesní cesty jakožto účelové komunikace obecně spadají do práva bezplatného obecného užívání obvyklým způsobem a k obvyklým účelům podle § 19 odst. 1 Zákona č. 13/1997 Sb, pokud zákon nestanoví pro speciální případ jinak. Na návrh vlastníka a k ochraně jeho oprávněných zájmů může silniční správní úřad veřejný přístup upravit nebo omezit. Právo vstupu do lesa je zaručeno i § 19 lesního zákona a § 63 zákona o ochraně přírody a krajiny (institut veřejné přístupnosti krajiny), přičemž tyto zákony vymezují možnosti omezení tohoto práva (např. vojenské lesy, chráněná území, školky, obory, bažantnice nebo dočasný zákaz vstupu do lesa vyhlášený obcí s rozšířenou působností).

Pokud jsou lesní cesty chápány jako součást lesa, vztahuje se ně obecný zákaz vjíždět do lesa motorovými vozidly podle lesního zákona. Tento zákaz se nevztahuje na vlastníka a nájemce lesa a vlastník lesa je oprávněn ze zákazu udělovat výjimky. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. 2. 2006 však konstatoval, že lesní zákon neomezuje provoz na pozemních komunikacích, kterými jsou mimo jiné i lesní cesty; argumentace přímým odkazem na ustanovení § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona však rozsudku není vůbec zmíněna, což zpochybňuje obecnou platnost tohoto právního názoru.[4] Vlastník lesa však je oprávněn podle § 77 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. stanovit se souhlasem příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a po předchozím písemném stanovisku příslušného orgánu policie místní úpravu provozu (omezení vjezdu) dopravním značením; podobným způsobem může správní orgán rozhodnout o omezení veřejné přístupnosti účelové komunikace. Sporné rovněž může být, zda je právo cesty k pozemku či nemovitosti (například soukromé chatě) ve smyslu občanského zákoníku nadřazeno zákazu vjezdu vyplývajícímu ze zákona či z dopravního značení. K právní jistotě je nutné získat písemný souhlas vlastníka lesa.[4] Problematická je rovněž právní úprava cest vedoucích po okraji lesa nebo na odlesněných lesních pozemcích, neexistence značení odlišujícího účelové komunikace od místních komunikací či od silnic III. třídy atd.[7]

Oficiálně neplatí pro lesní cesty žádné speciální omezení rychlosti: pro motorová vozidla tedy platí obecné omezení rychlosti na 90 km/h a pro nemotorová vozidla není rychlost konkrétní hodnotou omezena. Podle ČSN 73 6108 je pro návrhové vozidlo (Tatra 815 + polopřívěs) na nejkvalitnějších lesních cestách (šířka koruny vozovky cca 5 m) maximální návrhová rychlost 30 km/hod.[8] Fakticky se tedy na rychlost vztahuje především obecná povinnost přizpůsobit rychlost jízdy schopnostem řidiče, vlastnostem vozidla a nákladu, stavu pozemní komunikace a dalším okolnostem.

Vzhledem k tomu, že pojem „lesní cesta“ se v ČSN 73 6108 používá střídavě ve dvou významech, tedy někdy tak, že zahrnuje i lesní stezky a lesní pěšiny, jindy tak, že zahrnuje jen lesní cesty 1. až 4. kategorie (tedy cesty určené primárně k lesnímu hospodářství), vzniká právní nejasnost ohledně těch ustanovení § 20 lesního zákona, podle nichž je v lese zakázáno jezdit na kole, saních, lyžích a koních mimo lesní cesty nebo značené cesty: není jednoznačné, zda se tento zákaz vztahuje i na neznačené stezky a pěšiny. Vyhláška č. 433/2001 Sb. (zrušena k 1.1.2018), kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa, však lesní cestu definuje jako „účelovou komunikaci, která je součástí lesní dopravní sítě, určená k odvozu dříví, dopravě osob a materiálu pouze v zájmu vlastníka lesa a pro průjezd speciálních vozidel.“

Slovensko

editovat

Na Slovensku byl s účinností od 1. července 2007 novelou zákona o lesích (326/2005 Zb.) v § 31 rovněž zakázán provoz cyklistů a jezdců na koni v lese mimo lesní cesty nebo vyznačené trasy, avšak vzhledem k tomu, že lesní cesta (v doslovném překladu „lesní silnice“) je v příslušné STN 73 6108 „Lesná dopravná sieť“ definována minimální šířkou 4 metry, fakticky je tak zakázán provoz cyklistů na neznačených stezkách (slovensky „cestičky“) a pěšinách (slovensky „chodníky“).

Související články

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac Jaroslav Tománek: Nová norma ČSN 73 6108 Archivováno 14. 2. 2018 na Wayback Machine., Katedra lesnických technologií a staveb FLD, ČZU v Praze, prezentace (nedatovaná)
  2. ↑ a b c d e f g h P. Klč, J. Žáček: Možnosti využití lesní dopravní sítě pro cyklistiku[nedostupný zdroj], Fakulta lesnická a environmentální ČZU v Praze, Cyklostrategie.cz, nedatováno
  3. ↑ Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky k 31. 12. 2006, Ministerstvo zemědělství ČR, 4. 1. 2008, lesní dopravní síť v kapitole 4.5 na straně 56
  4. ↑ a b c Petr Dvořák: Otázka užívání lesních cest jako pozemních komunikací[nedostupný zdroj], Lesnická práce 8/2009
  5. ↑ Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky 2007, Ministerstvo zemědělství ČR, on-line zveřejněno 12. 1. 2009, Zpřístupnění lesních porostů – lesní dopravní síť v bodě 3.11 na str. 32
  6. ↑ Peter Kristan: Primerjava kategorizacije gozdnih cest na Češkem in v Slovenii ter izdelava projekta gozdne ceste s programom ROADPAC, diplomová práce, Univerza v Ljubljani, Biotehniška fakulteta, Oddelek za gozdarstvo in obnovljive gozdne vire, FLD ČZU Praha 2008
  7. ↑ Jan Plšek, Eva Pavlorková: Legislativní úprava provozu motorových vozidel mimo pozemní komunikace Archivováno 9. 4. 2020 na Wayback Machine., Ekologický právní servis, květen 2010
  8. ↑ Informace ze semináře o problematice pravidel provozu na lesní a polní dopravní síti, Regiontour, Brno, 9. 1. 2003, návrh “Pravidel pohybu v přírodě” předložený Klubem českých turistů

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lesní_cesta&oldid=24002624“