Wikipedie

Megalit

velký balvan používaný ke stavbě zejména v pravěku
(přesměrováno z Megalitické stavby)

Megalit (z řečtiny, mega – velký, lithos – kámen) souhrnně označuje objekty z velkých, neopracovaných, nebo nahrubo opracovaných balvanů, budované pravěkými lidmi. Sloužily účelu pohřebnímu, kultovnímu, astronomickému, případně chronologickému. Vyskytují se nejvíce v Evropě a Středomoří, obdobné stavby lze ovšem nalézt po celé Zemi. Byly budovány od neolitu až do střední doby bronzové, jejich vznik ale nesouvisí s jednou konkrétní etnickou skupinou, či kulturou. Nejznámější megalitickou stavbou na světě je Stonehenge.

Vývoj evropské megalitické kultury

Výskyt

editovat
 
Trojúhelníkový megalit, Fondachelli-Fantina, Sicílie

Klasické megalitické monumenty se ponejvíce vyskytují na britských ostrovech, na kontinentě pak v asi tři sta kilometrů širokém pásu, táhnoucím se podél evropského pobřeží od Středomoří až po Baltské moře a ve Skandinávii. V oblasti mezi řekami Rýn a Labe zasahují hluboko do střední Evropy. Vznikly i v severní Africe, na Předním a Dálném východě, Indickém poloostrově, o megalitických stavbách lze ale hovořit také v obou Amerikách, či pacifickém souostroví.

Megalitická kultura

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Megalitická kultura.

Ucelená megalitická kultura neexistovala, dnes je tímto slovním spojením nepřesně označována řada vzájemně nesouvisejících kultur z období neolitu, eneolitu, chalkolitu a doby bronzové, jejichž jediným společným znakem jsou pouze stavby, budované převážně z velikých kamenných kvádrů a bloků. Proto je nemožné vymezit ucelený kulturní megalitický okruh. Dosvědčují to i archeologické nálezy z různých období i kultur, nejčastější jsou nálezy z období kultury se zvoncovitými poháry.

Vymezení okruhu

editovat

Vymezení megalitického okruhu, bez ohledu na společné prvky jednotlivých staveb, není jednoznačné. Badatelé jejich jednotný původ nepotvrdili. Neexistovala žádná megalitická rasa coby univerzální nositelka megalitické kultury, ani megalitické náboženství, jakkoli nelze vyloučit souvislost s určitými okruhy kultických představ, případně rituálů, zahrnujících společné pohřby.

Megality nejspíš vznikaly samostatně, pravděpodobně jako ideologický prostředek konkurenčního zápasu o životní prostor mezi migrujícími pastevci a starousedlými zemědělci.

Megality stavěly v různých dobách různé kultury za různým účelem, přesto se zdá, že všechny lidské skupiny v určitém období své dějinné existence stavěly z velkých kamenů. Lze se o tom přesvědčit při zkoumání vývoje megalitických staveb.

Osobnosti výzkumu

editovat
 
Dánský král a archeolog Frederik VII.

K nejzajímavějším[zdroj?] osobnostem, jež se zabývaly megality, bezesporu patří dánský král Frederik VII., jenž byl amatérský archeolog. Zpracoval roku 1857 přednášku, nazvanou O stavbě obřích postelí v pravěku. Vyšla tiskem, dočkala se deseti vydání v sedmi světových jazycích a přeložena byla roku 1859 i do češtiny, dokonce dřív, než do němčiny. Překlad byl otisknut v časopise Památky archeologické. Jeho Veličenstvo popsalo techniky práce kameníků a dělníků v lomech té doby. Psal o vztyčování podpor, usazení stropního balvanu pomocí válců a rampy. Dokonce shromáždil údaje, jak správně štěpit kámen za pomoci vody a ohně, případně, jak velké bloky přesouvat za pomoci válců a dřevěných kolejnic. Moderní věda na jeho závěrech mnoho nezměnila.

Dalším známým megalitickým badatelem je Alexander Thom, nikoli však archeolog, ale technik. Ten, již na penzi, prozkoumal desítky půdorysů megalitických staveb a dospěl k závěru, že stavitelům byl znám nejen princip Pythagorovy věty, ale že používali i normativní délkové měrné jednotky, které nazval MY, tj. megalitický yard o délce 82,93 cm. Postupně vypočetl megalitické sáhy, coule, pruty a další. Přesnost výpočtů je ovšem zdánlivá a má souvislost s délkou průměrného lidského kroku.

Neolitickým inženýrstvím a především Stonehenge se zabýval v 50. a 60. letech 20. století oxfordský profesor Richard John Copland Atkinson. Opomenout nelze[zdroj?] ani Američana irského původu Martina Brennana, který vystudoval obor vizuální komunikace na Prattově institutu a experimentálně během zhruba deseti let ověřil astronomické a kalendářní funkce irských megalitů v údolí Bóinne (Boyne walley), především Newgrange.

Z českých badatelů je dnes asi nejznámější[zdroj?] historik a archeolog Karel Sklenář, antropolog Jaroslav Malina a technologický experimentátor Pavel Pavel.

Technologie stavby

editovat

Pozdější[kdy?] mytologie spojuje megalitické stavby s nadpřirozenými bytostmi, bohy nebo obry, případně s mimozemšťany. Badatelé nikoliv.

Pravěký člověk měl k dispozici dva druhy kamenného staviva, jednak eratické (bludné) případně i zvětráváním vzniklé balvany, jednak deskovité, štípáním nalámané bloky hornin. Nejčastějším materiálem je žula, rula, pískovec a vápenec.

Pravěký člověk získával materiál nejen z místních zdrojů, ale i z nalezišť, vzdálených desítky, či stovky kilometrů. K dopravě lidé využívali vodní toky a plochy. Pokud neměli žádné v dosahu, musela nastoupit volská a lidská síla. Užívali podklady, smykování, vlečení na saních a podobně. Tento postup ovšem vyžadoval značné úsilí. Například stropní blok chodbového hrobu v Gavrinis v Bretani je z doleritu, který se na ostrůvku nevyskytuje a musel sem být dopraven z velké vzdálenosti. Například, když chtěli Saumurští použít jako můstek přes potok stropní desku z komory v Bagneux[nepřesný odkaz], táhlo ji na dubových válcích osmnáct volů.

Příklad

editovat

Samotná stavba a vztyčování je zahaleno otázkami. Existuje několik výkladů, z nichž nejschůdnější vyplývá z nálezu nedokončené komory na ostrově Jersey v Normandii. Obvodové kameny jsou vztyčeny, ale vnitřek komory je dosud zasypán hlínou, která je i zvenčí přisypána tak, aby tvořila nakloněnou plochu, využitelnou jako šikmá rampa. Na svahu rampy leží balvan nasunutý tak, že překrývá jen polovinu komory. Vše působí dojmem, jakoby prehistoričtí dělníci opustili stavbu uprostřed práce. Pokud by se ale vrátili, zřejmě by vzali sochory a jako páky by je podložili pod balvan a tlakem směrem nahoru jej nasunuli na své místo. Nakonec by vybrali hlínu z komory, kamením vyklínovali mezery mezi podporami, vrcholy a stropem a případná hrobka by byla hotova, pokud ji tedy neplánovali zasypat jako mohylu. Vztyčování mohli stavitelé provádět i podhrabáváním menhiru, který se tak postupně, jak se propadal do jámy, vztyčoval. Jeho zvedání napomáhala lana, kůly a sochory. Nález tak dokázal to, co popsal král Frederik VII. roku 1857, když se snažil objasnit, proč mají ve většině případů dlouhé mohyly excentricky umístěné komory. Ostatně, obdobnou metodu používali i Egypťané.

Dělení

editovat

Megality se dělí do dvou základních typových skupin. Jednak na jednotlivé kameny, vztyčené v krajině samostatně, či do formací (kruhy, linie, menhiry), jednak na vázané stavby, sestavené z na sebe kladených, velkých kamenů (dolmen, trilit, komorové stavby).

Některé stavby kombinují megalitickou techniku s jinou, nazývány jsou megaxylické, v megadendrických je kámen nahrazen dřevem.

Druhy megalitů

editovat
Megality komorové
 
Vstup do dolmenu, září 2004
 
Pohled na Stonehenge
  • Chodbový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země a k ní byla připojena dlouhá přístupová chodba. Velmi častá konstrukce. Příklady: Table de Marchands, Carnac, Bretaň. Další v Gillhög, Švédsko.
  • Galeriový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země, svým tvarem je podobná chodbě, ve stěnách má boční komůrky, či okénka, tzv. galerie. Příklad Maeshowe, Orkneje.
  • Transeptová komora – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země, svým tvarem je podobná chodbě o složitém půdorysu, skládá se z osové chodby s příčnými komorami. Nachází se například ve West Kennet, Avebury, Anglie.
  • Komorový komplex – několik dolmenů, vytvořených z mohutných monolitických ortostatů, kladených buď užší stranou vedle sebe, aby vznikla stěna; anebo na ležato, širší stranou na sebe, aby tvořily překlady vchodů, případně svrchní zakončení stěn například neolitické chrámy na Maltě - Chrámy na Maltě, třeba Mnajdra na jižním pobřeží ostrova, nebo Mykény doby bronzové.
Nepřirozené megalitické překážky
Megality vázaně vztyčené samostatně
Megality vázaně vztyčené v kruhu
 
Avola dolmeny, na Sicílii
Megality volně vztyčené v kruhu
  • Kromlech, či cromlech (z gaelštiny "crom" – křivý, "lech" – kámen), také někdy považován za druh rondelu – formace vztyčených kamenů, menhirů, okrouhlého půdorysu. Může mít tvar kruhu, oválu, elipsy, ale i neúplného kruhu nebo jen polokruhu. Zvláštním typem kromlechu jsou skotské kruhy s ležatým kamenem. Klasický kromlech se vyskytuje třeba na severu Anglie v Castlerigg, poblíž Keswicku. Monumentální kameny, tvořící kromlech Brodgar, se nacházejí na Orknejích.
Megality volně vztyčené v liniích
 
Kamenné uskupení u vesničky Le Ménec
Jednotlivě vztyčené megality
  • Menhiry (z gaelštiny: men – kámen, hir – dlouhý) – samostatně vztyčený neotesaný, nebo jen hrubě otesaný kámen. Největší menhir Evropy, Le Grand Menhir Brisé (Velký rozlámaný menhir) u Locmariaqueru v Bretani, nazývaný v gaelštině také jako Er Grah, váží 350 tun a je 21 metrů vysoký. Menhir jménem Zakletá dívka, stojící do roku 1986 u Března, svíral poledníkový směr s menhirem Zakletá panna u Rakovníka.
  • Viziry – zvláštní megality, opracované i neopracované, sloužící jako „zaměřovač“ pro určování poloh hvězd, Měsíce nebo Slunce, někdy vztyčené s ohledem na další megalitické formace. Této charakteristice odpovídá Špičácký vizir u Kounova, plánovitě umístěný vzhledem k poloze kounovských řad.

Funkce

editovat

Funkce megalitů byla pravděpodobně daleko složitější, než se při jejich objevování soudilo. Přesto lze s největší pravděpodobností prohlásit, že komorové megality můžeme chápat jako dobovou obdobu veřejných staveb společensko-kultovního a reprezentativního charakteru.

Zároveň mohly sloužit jako zpevňující ideový svorník kolektivního povědomí společenských skupin, roztroušených v určitém teritoriu, ohrožovaném populačními tlaky zvenčí. Tuto roli plnily kamenné komory nejspíše jako svatyně spojené s kultem předků, vzhledem k jejich funkci pohřebiště.

Tuto funkci megalitů podporovalo i umění, pravděpodobně spojené s kultem, nalezené především na stěnách komor. Ilustrativním v tomto směru jsou volutové a spirálovité reliéfy, nalezené v irských megalitických komorách, spolu se zaznamenanými hvězdnými konstelacemi a různými polohami Slunce s Měsícem na obloze, nebo průhledy, do nichž svítí slunce správným způsobem jen v určitou denní a roční dobu – východ slunce, rovnodennost, slunovrat. To nejspíše znamená, že tyto komorové stavby jsou určené spíše než mrtvým pro živé, kteří je budovali kolektivně a pro kolektiv. Což později, s nejvyšší pravděpodobností záměrně, může být už jen zdánlivé. Má to souvislost s přechodem od rodové ke kmenové organizaci společnosti, vedené elitami.

Stejně tak mohla v této souvislosti populační exploze sehrát v domovském teritoriu budovatelů megalitů úlohu spouštěče jejich výstavby, včetně společného kolektivního pohřbívání.

Co se funkčnosti menhirů, megalitických architrávů i jejich formací týká, ta je ještě nejasnější, než u staveb komorových. Mohly být památníky, observatořemi i kalendáři. To se ostatně podařilo v některých případech experimentálně ověřit.

V jiných částech světa vznikaly megalitické stavby z podobných důvodů, celé říše tu ovšem žily na úrovni neolitu, či chalkolitu ještě v 15. století, například Inkcké řiše, která jinak dosáhla vysokého civilizačního rozvoje, srovnatelného v mnoha směrech s Římskou říší.

Astronomické funkce rondelu

editovat
 
Rekonstrukce rondelu z období neolitu v Künzing-Unternberg

Astronomické souvztažnosti megalitických rondelů, tedy henge i kromlechu, zkoumá archeoastronomie. V dosavadním výzkumu rondelů se badatelé zaměřili především na azimuty Slunce, dané středy vchodů. Objeveny byly ale i nové pohledy na orientaci vzhledem ke Slunci na obzoru s přírodním, či umělým vizírem ve významnou dobu slunovratů a rovnodenností.

Rondely bývají zpravidla orientovány na světové strany. Před 7000 lety ovšem neexistovala Polárka uprostřed oblohy. Souvisí to s precesí zemské osy. Neolitičtí stavitelé měli k dispozici jako severku pouze malou hvězdu Eldsich v souhvězdí Draka.

Vnímání směrů v prostoru, chápání geometrie, či nebeských těles neolitickým člověkem mohou dokladovat i některé ornamenty na stěnách megalitů (Newgrange). Například rozvětvený kříž může být symbolem světových stran, případně slunce, kroužky pak hvězdy a spirály galaxie. Zdvojená spirála do „osmičky“ zase může naznačovat putování slunce na obloze od rovnodennosti k rovnodennosti.

Z centra rondelů všech druhů lze pozorovat a určovat i měsíční fáze. To znamená možnost vytvořit lunární kalendář a určit kratší sedmidenní časové intervaly.

Rondely díky své konstrukci zřejmě sloužily jako univerzální kalendária, umožňující pozorovat Slunce mezi slunovraty při jeho polohách na obzoru, ale například i určit zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Tato pozorování měla význam především pro zemědělství, případně pro potřeby kultu.

Vztahy kreseb na irských megalitech ke kalendářním a kosmickým událostem se dlouhým pozorováním snažil prokázat a zřejmě i prokázal zmiňovaný Brennan.

Vývoj

editovat
 
Celkový pohled na mohylový monument Newgrange v Irsku

Pro megality je charakteristický mnohaproudý vývoj, ovlivněný regionem, nebo domovskou kulturou, případně prostředím, v němž se megalitičtí budovatelé při nástupu neolitické revoluce právě nacházely, počítaje v to interakci budovatelů se všemi jmenovanými vlivy. Konstrukce i plán megalitických staveb závisí na stavebním materiálu, tradicích daného regionu, případně na kultovně rituálních požadavcích etnika. Jejich účel býval rozmanitý, od astronomicko-kalendářního po kultický a pohřební. Ilustrovat to lze rozdílností výchozích megalitických forem.

Na Pyrenejském poloostrově a v Bretani jí je zřejmě chodbový hrob, na britských ostrovech stojí na počátku portálové dolmeny, či mohyly s nádvořím, soustředěné kolem irského moře, naopak v Anglii se kamenné komory integrovaly do dlouhých mohyl, s původně dřevěnou pohřební stavbou, v severní Evropě je nejstarší megalitickou formou dolmen.

Postupně vznikly četné regionální varianty, megalitické komory bývají zakryté hlinitou, či kamenitou mohylou, například irské Newgrange, jež sloužilo jako megalitická svatyně i kalendář, oznamující příchod slunovratu. Megality v Meklenbursku naproti tomu sloužily jako hroby, jinde se k megalitům řadí hrobové kamenné skříňky.

Ke zkoumání složitých vývojových procesů megalitických staveb nám chybí dostatečné množství přesných dat. Obecně ale lze sledovat vývoj od středového k osovému, od malého k velkému prostoru komor. Příznačný pro Evropu je postupný přechod od jednotlivé hrobové funkci malých skříňových hrobů a pradolmenů k obecně přístupné společné hrobce a kostnici, pokračující přes velké formy dolmenů a chodbové hroby, typické v různých oblastech pro střední neolit, ke skutečně primární, kolektivní hrobce, pozdější přechod ke galeriovým hrobům mladšího neolitu a odtud opět návrat ke skříňovým hrobům pro jednorázový pohřeb jednotlivce na konci neolitu.

Vývoj vztyčených kamenů a jejich formací začíná zřejmě o něco později, než vývoj komor a vrcholí v mladším neolitu, kdy se oddělily funkce hrobu a svatyně. Komorovým megalitům v zásadě zůstává jen pohřební funkce, zatímco kamenné kruhy, řady a jednotlivé kameny přebírají úkol posvátného shromaždiště kultu. Jejich další rozvoj nejspíš skončil během doby bronzové, krátce po dokončení posledních megalitických komor.

Chronologie

editovat
 
Abbé Henri Breuil
 
Kameny pod mořskou hladinou v Atlit-Yam

V hrobce magdalénského člověka poblíž Saint-Germain-de-la-Rivière (Gironde) zhruba z doby 10 000 př. n. l.[zdroj?] byl nalezen malý dolmen zakrývající hrob.[1] Henri Breuil tento úkaz nazval mikrodolmenem bez gigantického provedení. Dá se to pokládat za předvoj velkých megalitických staveb.[zdroj?]

Za nejstarší lze považovat Göbekli Tepe v dnešním Turecku. Dále je znám Atlit Yam v Izraeli z 7000 př. n. l.[2]

V Evropě (i jinde) tyto stavby vznikaly v jednotlivých oblastech pravděpodobně od neolitu. Nejstarší v Evropě jsou na severozápadě dnešní Francie.[3] Známy jsou také megalitické chrámy na Maltě, z nichž nejstarší stavby jsou z 4100 př. n. l. (osídlení od 5000 př. n. l.).

Poslední vznikaly během doby bronzové, kdy se rozpadla rodová společnost, konsolidovaly první kmeny i kmenové svazy, charakterizované podobnou kulturou, řečí, zvyklostmi, kultickými představami a obývajícími společný prostor.

K nejmladším megalitickým stavbám patřil (dnes již zničený) nepravidelný kruh z menhirů v Cehnicích, datovaný přibližně do roku 1000 před n. l., kdy tu žil lid knovízské kultury.[zdroj?] Obecně lze ale říci, že hlavní období vzniku megalitů v kontinentální Evropě ohraničuje 5. a 2. tisíciletí př. n. l.

I když se stále ještě o stáří megalitických památek vedou spory, lze zvolit pro Evropu a Středomoří tento hrubý časový přehled vzniku megalitických památek:

  • Turecko, Palestina: 9000–2000 př. n. l.
  • Francie, Bretagne: 4500–2000 př. n. l.
  • Pyrenejský poloostrov: 4000–2000 př. n. l.
  • Irsko, Anglie: 4000–1500 př. n. l.
  • Nizozemsko, Německo, Polsko, Skandinávie, Česko: 4000–1000 př. n. l.
  • Malta: 4000–2000 př. n. l.
  • Korsika: 3000–1000 př. n. l.
  • Sardinie: 3000–600 př. n. l.

Ničení megalitů

editovat
 
Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný

Vzhledem k tomu, že monumentální vztyčené kameny obecný lid často uctíval, netrvalo dlouho a megality se staly trnem v očích katolické církvi a křesťanských panovníků, kteří je spojovali s pohanstvím. Kvůli tomu jich dnes už mnoho nepoznáme.

Například císař západořímské říše Honorius vydal roku 418 nařízení k ničení megalitických památek. V zápisu z církevního koncilu v Arles z roku 452, je písemně doloženo ničení megalitů. Stejně tak koncil v Tours roku 567 nepovoloval vpouštět do kostela osoby podezřelé z uctívání kamenů, a nantský koncil o sto let později, roku 658, nařídil menhiry zakopat do jam. Podobně i Karel Veliký vyjádřil svou nechuť k prehistorickým monumentům a hrozil církevními tresty. V 10. století anglosaský král Edgar nařídil ničení megalitů. Podle kronikáře Kosmy dokonce i Břetislav II. v roce 1092. Podobná nařízení panovníků se objevují ještě ve 12. století.

Církev nakonec přišla s mnohem méně bolestivým řešením, v rámci asimilování původních pohanských zvyklostí a rituálů začala na menhiry, či další památky umisťovat křesťanské symboly, kříže, ikony, či nápisy.

V Česku je znám menhir v Kvílicích u Kladna, který už od románské doby sloužil jako Boží muka. Později lidé megality využívali jako levný zdroj ke stavbě milníků, či je drtili na štěrk.

Začaly také vznikat pověsti o zakletých lidech, zkamenělých provinilcích a podobně.

Ostatně, ani novodobému vandalismu megalitické památníky neušly, zmiňovaný kruh v Cehnicích ze zištných důvodů někdo rozoral bagrem.

Současné kulty

editovat

V moderní době se megalitické stavby po celém světě staly předmětem různých kultů, jejichž vznik souvisí s reakcí minoritních skupin v západní společnosti na současný svět. Část kořenů mají v okultní a thesofické mytologii nacionálních buditelů v germánském i anglosaském světě, další se hlásí k universalismu hnutí New Age.

Dnes je celkem běžné v době keltských svátků sledovat na místech megalitických památek skupiny vyznavačů tzv. neodruidismu vykonávající zde novodobé rituály. Populární mezi těmito kultisty je experimentálně dosud nepotvrzená teorie morfické rezonance o jakémsi geomantickém energeticko-informačním poli. To má nést veškeré informace o všech předmětech, rostlinách a tvorech, jež se v něm alespoň jednou ocitly a o napojení tohoto pole na obdobné pole vesmíru s tím, že například menhiry jako kamenná akupunktura napichují křížení zhuštěných energetických linií, zvaných anglicky leylines, aby umožnily dostatečně citlivému člověku napojení na toto pole (u nás je zastánce těchto teorií například Aleš Česal).

Další teorie zase tvrdí, že menhiry měly usměrňovat energii statické elektřiny a nabíjet jí pravěkému člověku vodu.

Jiné skupiny předpokládají, že megalitické stavby alespoň zčásti vybudovala blíže nespecifikovaná skupina extraterestriálních inteligentních bytostí, pro což samozřejmě neexistuje žádný relevantní důkaz.

Dolmeny a menhiry v České republice

editovat

Shrnutí

editovat
Tato část článku potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
 
Konkrétní problémy: Články na Wikipedii by neměly obsahovat závěr – nejdůležitější informace by měly být v úvodu. Zbytek by měl být rozmístěn po sekcích článku.

Megality jsou badateli považovány za první monumentální architekturu a jeden z mezníků ve vývoji umění. Ti ovšem respektují nedostatek archeologických informací o většině megalitů a také existenci souběžné a zřejmě i mnohem starší megaxylické (dřevěné) architektury (dlouhá mohyla u Března), jíž neznají vzhledem k tomu, že se dřevo jako organický materiál většinou nezachovalo.

Význam megalitů ovšem nelze zkoumat s omezenou optikou, zaměřenou výhradně na jejich stavební a výtvarnou stránku. K jejich stavbě bylo potřeba velké množství lidských i surovinových zdrojů, nezřídka dopravovaných na velké vzdálenosti, nabízí se tedy mnoho možností jejich zkoumání, ať už z hlediska environmentálního, etnologického, případně z hlediska socioekonomických vztahů té doby.

Logicky tak musely představovat středobod veškerého dění v místě svého vzniku. Je pravděpodobné, že obří stavba natolik vyčerpala možnosti regionu, či budovatelské skupiny, že to nakonec vedlo ke kolapsu a rozsáhlým společenským otřesům a lokálním revoltám. Stejně tak mohlo být budování megalitů základem ekonomické prosperity regionu, postavené například na kultu samotném.

Ať tak, či onak, jsou významným odkazem společenského a kulturního vývoje, který obyvatelstvo nesprašové Evropy (tj. mimo rolnický balkánský a podunajský neolit s odlišnými kultickými a pohřebními zvyklostmi) provázel od skromných počátků neolitické revoluce až k stratifikované společnosti doby bronzové.

Bohužel se megality, vzhledem ke své nepřehlédnutelnosti v krajině a značnému stáří, staly předmětem vypočítavosti těch, kdo je používali jako stavební materiál.

I dnes se přitahují nežádoucí pozornost vandalů a pomýlených, sociálně zmatených skupin, které v současném přetechnizovaném a do jisté míry i bezohledném světě, hledají útěchu v minulosti, pátráním po mystických dozvucích iluzorního zlatého věku, případně po mimozemských „otcích“ lidské rasy.

Přitom ale jsou schopné odvést úctyhodnou práci, především při tvorbě vlastní evidence památek. Příkladem může být český KPUFO.

Slovo „megalit“ rovněž použili pracovníci brněnského archivu do názvu projektu, který má digitálně archivovat jednotlivé archeologické akce a vytvořit tak pro archeology nový centrální evidenční systém.

Reference

editovat
Tento seznam referencí potřebuje upravit.
Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu, jsou použity prosté internetové adresy, u nichž může hrozit znefunkčnění odkazu. Přidejte prosím doplňující informace standardní způsobem pomocí citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.
  1. ↑ https://www.worldcat.org/title/gisement-et-le-squelette-de-saint-germain-la-riviere/oclc/462541035 - Robert Blanchard et. al., 1972, Le gisement et le squelette de Saint-Germain-La-Rivière
  2. ↑ https://www.newscientist.com/article/mg20427361-400-atlit-yam-israel/ - Atlit-Yam, Israel
  3. ↑ https://phys.org/news/2019-02-stonehenge-mystery-prehistoric-french-european.html - Stonehenge mystery solved? Prehistoric French may have inspired it and other European megaliths
  4. ↑ https://www.drobnepamatky.cz/nazev?title_op=contains&title_ob=Jivinsk%C3%BD+menhir Drobné památky
  5. ↑ https://www.bretagne-celtic.com/kelten-tschechien-oppida-burgwaelle-menhire/ Die Kelten in Tschechien - Oppida, Burgwälle und Menhire

Literatura

editovat
  • SKLENÁŘ, Karel, Tanec obrů - Není jen Stonehenge, Praha 1996
  • SKLENÁŘ, Karel, Za branou minulosti, Praha 1978
  • SKLENÁŘ, Karel, Od pěstního klínu k Přemyslově radlici, Praha 1981
  • SVOBODA, Karel, Tajemné megality – Svědkové doby kamenné, Praha, 1990
  • KARLOVSKÝ, Vladimír; PAVÚK Juraj, Astronomická orientácia rondelov lengyelskej kultury, Praha 2002
  • BAUEROVÁ, Anna, Zlatý věk země Bójů, Praha 1988
  • ŠARIČ, Radko; ŠTĚPÁNEK, Petr, České megality – Průvodce, Praha 1999
  • BRENNAN, Martin, Kameny času, Vermont 1994; česky: Praha 1997
  • MÜLLER, Hellmut; KRIEGER, Karl F.; VOLLRATH, Hanna, Dějiny Německa, Berlin 1995; česky: Praha 1995
  • ČESAL, Aleš; DVOŘÁK, Otomar; MÁTL, Vladimír, Utajené dějiny Čech I + II, Praha 2004
  • KROUPA, Pavel, Kameny krve a víry, Karpana, Praha 2010
  • PICCOLO, Salvatore, Ancient Stones: the Prehistoric Dolmens of Sicily, Brazen Head Publishing, Thornham (UK),2013.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Megalit&oldid=24372357“