Referendum o nezávislosti a samostatnosti Slovinska
Referendum o nezávislosti a samostatnosti Slovinska (slovinsky Plebiscit o samostojnosti in neodvisnosti Republike Slovenije) se konalo 23. prosince 1990 a při účasti 93,5 % se pro samostatnost a nezávislost vyjádřilo 88,5 % voličů, což znamenalo 1 289 369 hlasů pro.[1]
Slovinsko
|
| Tento článek se týká tématu Politický systém Slovinska |
Související vývoj
editovatJeště počátkem října 1990 byl zveřejněn společný chorvatsko-slovinský návrh na vytvoření konfederace, k němuž měla být v jednotlivých republikách a autonomních oblastech vedena rozprava.[2] Zjistit stanovisko ostatních se vydal Jože Pučnik, který však po návratu na konci října 1990 – nejen pod dojmem neúspěšných jednání s představitelem srbské opozice Vukou Draškovićem, ale také v důsledku vzrůstajícího napětí mezi Chorvaty a Srby v okolí Kninu – pronesl v rozhovoru pro slovinský deník Delo, že jeho mottem, je dostat se co nejdříve z Jugoslávie. Počátkem listopadu 1990 se v Polčjah sešlo vedení koalice DEMOS a dospělo k závěru, že o budoucnosti Slovinska by mělo rozhodnout všelidové hlasování.[3] Diskuse při přijímání prováděcího zákona se týkala především otázky většiny, zda bude k přijetí návrhu stačit relativní či absolutní většina. Nakonec i s ohledem na důležitost byla zvolena absolutní.[4]
Právní úprava k referendu byla přijata 6. prosince 1990 a téhož dne byla publikována v Úředním listu. V případě, že by se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost a nezávislost, měla být dle článku 4 zákona tímto vázána republiková skupščina, která měla do šesti měsíců ode dne vyhlášení výsledků referenda připravit veškerou právní úpravu potřebnou pro osamostatnění a vyřešit otázku právního nástupnictví Jugoslávie.[5]
26. prosince 1990 vyhlásila skupščina výsledek referenda a současně přijala usnesení, které potvrzovalo šestiměsíční lhůtu k jednáním s ostatními republikami a přípravu právního podkladu nutného pro existenci samostatného státu.[6]
V počátečním období se proti referendu stavěla část slovinské politické reprezentace včetně předsedy republikového Předsednictva Milana Kučana, ten se však v průběhu listopadu spolu se slovinským delegátem v Předsednictvu SFRJ Janezem Drnovšekem k myšlence referenda také přidal.[7][8] I přes nepříliš dobré osobní vztahy tak Kučan spolupracoval s ministrem obrany Janezem Janšou, čímž se podařilo zachránit část výzbroje slovinské Teritoriální obrany a policie, které odzbrojovala Jugoslávská lidová armáda, jež již delší čas připravovala plán na rázné zakročení proti separatistickým tendencím svazových republik.[9] Počátkem prosince 1990 arcibiskup Alojzij Šuštar vyzval slovinské katolíky, aby kladným hlasováním splnili svou národní i křesťanskou povinnost.[8]
V únoru 1991 adresovala slovinská skupščina zákonodárným tělesům ostatních svazových republik návrh vzájemné dohody o rozpojení federace (Resolucija o predlogu za sporazumno razdružitev Socialistične federativne Republike Jugoslavije), o tomto návrhu v zásadě jednal jen chorvatský parlament.[10] Od ledna do června 1991 bylo celkově přijato několik ústavních dodatků, z nichž nejvýznamnější byl XCIX., jenž zakládal možnost odpoutat Slovinsko od Jugoslávie bez ohledu na stanoviska ostatních republik, a pro nový stát důležité zákony – k obraně státu, o vojenské službě, o státním občanství, cizinecký zákon, zákon o Bance Slovenije, o měně, o cestovních dokladech a další.[11]
Počátkem dubna 1991 se v Brdu konalo další setkání vedení koalice DEMOS, na němž bylo rozhodnuto dokončit proces osamostatnění. Byl vytvořen koordinační štáb v čele s premiérem Peterlem, který měl zajistit úkony k osamostatnění.[12] V průběhu května 1991 se začaly množit informace o hrozbě zásahu Jugoslávské lidové armády ve Slovinsku. Při jedné z protiarmádních demonstrací byl v Pekrah u Mariboru 23. května 1991 smrtelně zraněn vojenským vozidlem jeden civilista.[13]
25. června 1991 přijala skupščina na společném zasedání všech komor Základní ústavní listinu o nezávislosti Republiky Slovinsko, ji provádějící ústavní zákon a Deklaraci nezávislosti. Jugoslávská lidová armáda zareagovala v noci z 26. na 27. června 1991, čímž začala Desetidenní válka.[11] Účinnost aktů z 25. června 1991 byla po Brionské deklaraci odložena do října 1991.[14]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Arhiv Republike Slovenije. Razstava Arhiva RS ob 20. obletnici PLEBISCITA 1990 [online]. [2010-12] [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-08. (slovinsky)
- ↑ KRISTAN, Ivan. Ústavní systém Republiky Slovinsko. Právník. 1995, čís. 10, s. 962. ISSN 0231-6625.
- ↑ HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a Jugoslávie. Revue pro křesťanství a kulturu. 1997, roč. 40, čís. 1, s. 13. ISSN 0862-6928.
- ↑ ROTAR, Vojko. Dan samostojnosti in enotnosti: Koraki do osamosvojitve Republike Slovenije. Primorska.info [online]. 2008-12-26 [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-27. ISSN 1855-3931. (slovinsky)
- ↑ Zakon št. 44/90 UL RS, o plebiscitu o samostojnosti in neodvisnosti Republike Slovenije, v původním znění. Dostupné online. (slovinsky)
- ↑ HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko: stručná historie států. Praha: Libri, 2010. 190 s. ISBN 978-80-7277-463-0. S. 124. [dále jen Hladký (2010)].
- ↑ HLOUŠEK, Vít. Stranické systémy Chorvatska a Slovinska. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 144 s. S. 53.
- ↑ a b Hladký (2010). s. 123.
- ↑ PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie: 1918-1992. 1. vyd. Praha: Argo, 2000. 537 s. ISBN 80-7203-277-1. S. 472.
- ↑ Resolucija št. 7/91 UL RS, o predlogu za sporazumno razdružitev Socialistične federativne Republike Jugoslavije, v původním znění. Dostupné online. (slovinsky)
- ↑ a b Vlada Republike Slovenije. Pomembni akti, sprejeti v procesu osamosvajanja Republike Slovenije: 27. september 1989 - 31. december 1991. Osamosvojitveni akti Republike Slovenije [online]. [c2009] [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-27. (slovinsky)
- ↑ Hladký (2010). s. 125.
- ↑ Hladký (2010). s. 126.
- ↑ Hladký (2010). s. 129–130.
Související články
editovat