Solidarita
Solidarita znamená dobrovolnou společenskou soudržnost mezi rovnými, ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny.[1] Člověk cítí sounáležitost, je solidární s nějakou skupinou, pokud ji podporuje a její úspěchy i neúspěchy pociťuje jako své vlastní.
Původ slova
editovatSlovo pochází od lat. solidus, pevný, celistvý. Odtud vznikl středověký právní pojem in solidum, který znamenal, že nějaká skupina lidí vystupuje před soudem a přijímá závazky jako celek, „jako jeden muž“. Francouzské solidaire označuje od 15. století stav, kdy lidé jednají ve shodě a navzájem ručí za své závazky.[2] Slovo se pak rozšířilo do dalších jazyků a od 19. století se začalo chápat jako konkrétní vyjádření pojmu „bratrství“ z hesla Francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“. V tomto smyslu se stalo heslem zejména dělnického hnutí a později sociální demokracie. V téže době vznikl i pojem „solidarizovat se“ s někým, vyjádřit mu podporu a spojit s ním své zájmy i závazky.
Naopak teoretici komunismu, zejména francouzský revolucionář Louis Auguste Blanqui a Vladimír Iljič Lenin, se přiklonili k názoru, že revoluci musí vést pevně organizovaná strana jako „předvoj“ a vnutit nové uspořádání jako „diktaturu proletariátu“ celé společnosti. Pojem solidarity se pak v komunistickém hnutí užíval jen v souvislosti s mezinárodní solidaritou revolučních stran, takže se mohl stát naopak heslem protestu proti totalitnímu státu. V „Kacířských esejích“ (1976) vytvořil Jan Patočka pojem „solidarity otřesených“ a v září roku 1980 vzniklo v Gdaňsku Nezávislé odborové hnutí Solidarita (Solidarność), které se významně podílelo na pádu komunistického systému.
Solidarita v sociologii
editovatSolidarita jako soudržnost sobě rovných stojí v protikladu k představě panství a moci jednoho nad druhými. Proto si jí všimli sociologové v době, kdy se zdálo, že demokratickým společnostem chybí právě soudržnost. Francouzský sociolog Émile Durkheim ve svém díle „O společenské dělbě práce“ (1893) rozlišil společnosti s nízkou mírou dělby práce, jež drží pohromadě „mechanická solidarita“ skupiny či kmene jako daného celku, od společností s pokročilou dělbou práce, kde vznikají různá dobrovolná spojenectví a vytvářejí tak „organickou solidaritu“.[3]
Vzdálenými předchůdci „organické solidarity“ byl křesťanský požadavek vzájemné lásky a pomoci,[4] solidarita v rámci mnišských řádů a později v rámci středověkých cechů a dalších zájmových a občanských skupin. Durkheim i jeho následovníci si ovšem také uvědomili stinnou stránku skupinové solidarity, která může vést k odmítavým postojům až nepřátelství celé skupiny vůči okolní společnosti. Prosazování dílčích skupinových zájmů tak může být na úkor celé společnosti a požadavek solidarity může působit jako tlak na konformní jednání dovnitř skupiny samé.
Solidarita v současnosti
editovatDalší společenský vývoj v bohatých zemích světa – zejména automatizace výroby a její přesun do chudších zemí – drasticky omezil počty dělníků v továrnách a vedl tak k oslabení možností jejich skupinové solidarity. Klesl význam odborových organizací a pokud životní úroveň rostla, klesla také potřeba solidarity v tomto ohledu.
V současné době se často hovoří o tak zvané mezigenerační solidaritě, kde zaměstnaní lidé musí věnovat část svých příjmů na platbu do systému sociálního pojištění, z něhož se vyplácí starobní důchodové dávky starým lidem. Nejedná se však o solidaritu v pravém slova smyslu, protože není vzájemná a vymáhá se na základě zákona, takže není dobrovolná.[1] Přesto zůstává požadavek solidarity – například s chudšími částmi světa – významnou etickou výzvou pro všechny a solidarita je i nadále pro mnoho myslitelů ctností i v moderních společnostech.[5]
| „ | Jen solidární svět může být spravedlivý a žít v míru. | “ |
| — Richard von Weizsäcker | ||
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b M. Petrusek, Velký sociologický slovník, str. 1185.
- ↑ Le petit Robert. Paris 1970, heslo Solidarité.
- ↑ M. Petrusek, Velký sociologický slovník, str. 1185.Dostupné online
- ↑ Viz např. 2. list Korintským, kap. 8-9.
- ↑ Viz například A. Camus, Člověk revoltující, nebo R. Rorty, Nahodilost, ironie, solidarita.
Literatura
editovat- Albert Camus, Člověk revoltující. Praha: Český spisovatel, 1995 – 303 s. ISBN 80-202-0584-5
- A. Comte-Sponville, Malá rozprava o velkých cnostiach. Bratislava: Sofa, 1999 – 316 s. ISBN 80-85752-60-3
- Miloslav Petrusek (vyd.), Velký sociologický slovník II. Praha: Karolinum 1996, heslo Solidarita
- Richard Rorty, Nahodilost, ironie, solidarita. Praha: PedF UK 1996 – xv, 227 s. ISBN 80-86039-14-5
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Slovníkové heslo solidarita ve Wikislovníku
Obrázky, zvuky či videa k tématu solidarita na Wikimedia Commons 
Téma Solidarita ve Wikicitátech- (anglicky) Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Collective responsibility
