Wikipedie

Trofim Lysenko

ukrajinský agronom

Trofim Děnisovič Lysenko (ukrajinsky Трохим Денисович Лисенко, rusky Трофи́м Дени́сович Лысе́нко; 17. záříjul./ 29. září 1898greg. Karlovka, Poltavská gubernie, Ruské impérium, dnes Ukrajina – 20. listopadu 1976, Moskva, Rusko) byl ukrajinský agronom, který v období stalinismu mocenskými metodami zcela ovládl sovětskou biologii.

Trofim Děnisovič Lysenko
Narození17.jul. / 29. září 1898greg.
Karlivka
Úmrtí20. listopadu 1976 (ve věku 78 let)
Moskva
Místo pohřbeníKuncevský hřbitov
BydlištěBila Cerkva
Gandža
Kyjev
Umaň
Poltava
Oděsa
Alma materUmaňská národní univerzita zahradnictví (1917–1921)
Národní univerzita biozdrojů a využití přírody (1922–1925)
Povoláníbiolog, genetik, botanik, vynálezce a politik
ZaměstnavateléŠlechtitelsko-genetický ústav (1929–1936)
Šlechtitelsko-genetický ústav (1936–1939)
VASKhNIL (od 1938)
Ústav obecné genetiky N. I. Vavilova (1940–1965)
Nejvyšší sovět Sovětského svazu
OceněníŘád rudého praporu práce Ukrajinské SSR (1931)
Leninův řád (1935, 1945, 1948, 1949, 1953, 1958 a 1961)
Stalinova cena (1941)
Stalinova cena (1943)
Hrdina socialistické práce (1945)
… více na Wikidatech
Funkceposlanec Nejvyššího sovětu SSSR
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl silným zastáncem lamarckismu a odmítl mendelovskou genetiku ve prospěch svých vlastních idiosynkratických, pseudovědeckých myšlenek později nazvaných lysenkismus.[1]

Život

editovat
 
Lysenko řeční, naslouchají Kosior, Mikojan, Andrejev a Stalin

Lysenko získal řadu vědeckých hodností, mj. akademika AV SSSR a Leninovy akademie, titul hrdiny socialistické práce a Leninův i Stalinův řád. Lysenko odmítl mendelovskou genetiku a místo toho vycházel z nekriticky aplikované Mičurinovy teorie hybridizace a Lamarckovy teorie o dědičnosti získaných vlastností. Nadřazením ideologie a politické moci nad vědu vzniklo učení nazývané lysenkismus. Velká část Lysenkových experimentů je dnes považována buď za diletantské pokusy nesplňující požadavky na vědeckou práci, nebo přímo za vědomé podvody.

Lysenko pro svůj neortodoxní výzkum získal podporu sovětského vůdce Stalina. Lysenko sliboval významné zvýšení zemědělských výnosů, které bylo pro Sovětský svaz velmi žádoucí – zejména po hladomorech a ztrátě produktivity v důsledku násilné kolektivizace na počátku 30. let. V roce 1940 se Lysenko stal ředitelem Ústavu genetiky v rámci Akademie věd SSSR a díky získanému politickému vlivu jeho doktrína zcela opanovala sovětskou vědu a školství. Lysenkismus byl ve svém zenitu v roce 1948, kdy Lysenko dosáhl umlčení vědeckých oponentů. Ti ztratili funkce nebo zaměstnání a mnozí byli vězněni.[2]

Lysenkův vliv na sovětskou zemědělskou praxi zeslábl v 50. letech. Když se nepodařilo dosáhnout slibovaných vysokých výnosů, Sovětský svaz v tichosti opustil Lysenkovu zemědělskou praxi ve prospěch moderních zemědělských postupů. Lysenkovo učení bylo v Sovětském svazu oficiálně zavrženo v roce 1964 a následujícího roku byl Lysenko odvolán z funkce ředitele Ústavu genetiky.[3]

Ocenění v Československu

editovat

T. D. Lysenko měl stoupence a obdivovatele i v Československu. V roce 1949 mu Vysoká škola zemědělská v Brně udělila čestný doktorát „za vynikající vědeckou činnost v oboru zemědělských věd".[4] Byl také zvolen čestným členem Československé akademie zemědělské, diplom mu byl předán v Moskvě dne 14. května 1949.[5] Československá akademie zemědělská na počátku padesátých let zanikla a v roce 1952 byla zákonem zřízena Československá akademie zemědělských věd. Na jejím XIV. valném shromáždění byl dne 4. 6. 1959 T. D. Lysenko zvolen čestným členem této akademie.[6] V dubnu 1960 navštívil Československo, zúčastnil se XVI. valného shromáždění Čs. akademie zemědělských věd a při té příležitosti osobně převzal diplom čestného člena.[7]

Zajímavosti

editovat

Lysenko přišel s návrhem zasypávat ovocné stromy sněhem, aby bylo dosaženo jarovizace jabloní a hrušní.[8]

Příklad škodlivosti lysenkismu pochází i z českého výzkumu – chybná interpretace v duchu lysenkovských pseudo-koncepcí zpozdila rozeznání objevu získané imunologické tolerance ve výsledcích Milana Haška.[9]

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Trofim Lysenko na anglické Wikipedii.

  1. ↑ GORDIN, Michael D. How Lysenkoism became pseudoscience: Dobzhansky to Velikovsky. Journal of the History of Biology. 2012, s. 443–68. DOI 10.1007/s10739-011-9287-3. PMID 21698424. S2CID 7541203. 
  2. ↑ PAVLÍK, Václav. Lysenko zavedl sovětskou biologii do říše bludů a šíleností. S vírou v zářné zítřky, které se jaksi nedostavily. Náš REGION [online]. 2019-09-17 [cit. 2021-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-11. 
  3. ↑ MEDVEDĚV, Žores. The rise and fall of T.D. Lysenko. New York: Columbia University Press 284 s. Dostupné online. ISBN 0-231-03183-1, ISBN 978-0-231-03183-7. OCLC 9291 (anglicky) 
  4. ↑ Čestný doktorát T. D. Lysenkovi. Lidové noviny. 15. 04. 1949, roč. 57, čís. 89, s. 5. Dostupné online. 
  5. ↑ Pocta sovětským vědcům. Lysenko čestným členem ČAZ. Svobodné slovo, list Československé strany socialistické. 15. 05. 1949, roč. 5, čís. 114, s. 2. Dostupné online. 
  6. ↑ XIV. valné shromáždění Čs. akademie zemědělských věd. Rudé právo. 5. 6. 1959, roč. 39, čís. 154, s. 1. Dostupné online. 
  7. ↑ Beseda s akademikem T. D. Lysenkem. Rudé právo. 26. 4. 1960, roč. 40, čís. 115, s. 4. Dostupné online. 
  8. ↑ SOYFER, Valery. Rudá biologie – pseudověda v SSSR (1) [online]. 2005-09-14 [cit. 2014-02-27]. Dostupné online. 
  9. ↑ SEKERÁK, Jiří. Ad „Ad Neveselé kapitoly o vědě a moci“. Vesmír [online]. 1999-05-03 [cit. 2021-07-11]. Čís. 78. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • SOYFER, Valery. Rudá biologie : pseudověda v SSSR. Brno: Stilus Press, 2006. ISBN 80-90-3550-5-6. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Trofim_Lysenko&oldid=24094105“