Lev XII.
Jeho Svatost Lev XII. | |
---|---|
252. papež | |
Církev | římskokatolická |
Zvolení | 28. září 1823 |
Uveden do úřadu | 5. října 1823 (korunovace) |
Pontifikát skončil | 10. února 1829 |
Předchůdce | Pius VII. |
Nástupce | Pius VIII. |
Znak | |
Svěcení | |
Kněžské svěcení | 4. června 1783 |
Biskupské svěcení | 24. února 1794 světitel Enrico Benedetto Stuart 1. spolusvětitel Antonio Felice Zondadari 2. spolusvětitel Antonio Felice Zondadari |
Kardinálská kreace | 8. března 1816 kreoval Pius VII. |
Vykonávané úřady a funkce | |
Zastávané úřady |
|
Osobní údaje | |
Rodné jméno | Annibale Francesco della Genga |
Datum narození | 22. srpna 1760 |
Místo narození | Genga nebo Spoleto, Papežský stát |
Datum úmrtí | 10. února 1829 (ve věku 68 let) |
Místo úmrtí | Řím, Papežský stát |
Seznam papežů nosících jméno Lev multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lev XII., vlastním jménem Annibale Francesco Clemente Melchiorre Girolamo Nicola della Genga (22. srpna 1760 zámek La Genga u Spoleta – 10. února 1829 Vatikán) byl papežem katolické církve od 28. září 1823 až do své smrti 1829. [1]
Původ
[editovat | editovat zdroj]Narodil se ve vznešené italské hraběcí rodiny, ale o místu narození se stále vedou spory. Studoval v Římě a vysvěcen na kněze byl v roce 1783. O devět let později se stal sekretářem papeže Pia VI.
Kariéra
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1793 byl církevním právníkem arcibiskupa z Tyru a v roce 1794 byl povolán jako papežský vyslanec k papežskému dvoru v Kolíně nad Rýnem. Po obsazení Porýní francouzským vojskem mohl své úřední záležitosti vykonávat a přijímat v sídle rezidence v Mnichově, kde byl v letech 1795–1796 interním vyslancem a roku 1814 byl vyslán jako papežský vyslanec do Paříže, kde roku 1816 nastoupil do úřadu biskupa v Senigallii a byl zvolen kardinálem. V roce 1820 byl jmenován generálním vikářem arcibiskupské diecéze v Římě. Konkláve ho zvolilo za papeže dne 28. září 1823.
Pontifikát
[editovat | editovat zdroj]V 19. a 20. století byli papežové většinou přiměřenými partnery kardinálů, než aby jim přidělovali role diplomatů a politiků. Lev XII. dokázal vytvořit pozoruhodně přesný střídavý řád. Jeho "zelanti" vystupovali častěji a horlivěji ve prospěch náboženských příkazů církve, a tak riskovali konflikty se státem. Lev XII. hned na začátku svého pontifikátu rozdával štědré almužny chudým. V dalším působení odsuzoval toleranci, lhostejnost a příslušnost k laické biblické společnosti, jež se postupně utvářela v celé církvi. Takto vlažně se vyrovnával s reformní politikou, kterou prosazoval kardinál – státní tajemník Ercole Consalvi († 1824) již za pontifikátu jeho předchůdce Pia VII..
Zbožný, ale neschopný horlivec Lev XII. vyhlásil jubilejní Svatý rok 1825, který byl pro duchovní klima v Itálii poměrně úspěšný (přivedl do Říma půl milionu poutníků), ale zároveň se utužil boj proti světským slavnostem. Papež zakazoval karnevaly, plesy a vstup chudiny i dobrodruhů do hospod (alkohol se jim směl nalévat jen zamřížovaným okénkem na ulici). Krvavě potlačil hnutí karbonářů, nařídil i dvě veřejné popravy gilotinou a mnohé politické tresty doživotní. Kritici jej charakterizovali slovy: Velký postavou, ale malý duchem.[2]
K jeho krutým omylům patřil v roce 1824 zákaz očkování proti neštovicím.[3] Připisuje se mu citát: „Chiunque procede alla vaccinazione cessa di essere figlio di Dio: il vaiolo e` un castigo voluto da Dio, la vaccinazione e` una sfida contro il Cielo.” V překladu Kdokoliv se podrobí očkování, přestává být synem Božím. Neštovice jsou trest z vůle Boží, a očkování je rouháním proti nebi.
Vnitropolitické působení papeže Lva XII. s konzervativní zpátečnickou politikou se pro církevní stát v následujících desetiletích stalo osudným. Během 2. poloviny 19. století a zejména od roku 1875 Svatý rok nabyl pouze formální platnosti.
Papež Lev XII. zemřel v Římě a byl pohřben ve Svatopetrské bazilice proti oltáři sv. Řehoře Velikého.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Archivovaná kopie. www2.fiu.edu [online]. [cit. 2015-03-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-12-09.
- ↑ Claudio Rendina: Příběhy papežů. Praha 2005, s. 610.
- ↑ 2000 Jahre Kirchen- u. Papstgeschichte, Zeittafel, zusammengestellt von Karl Veitschegger, österreichischer Theologe. www.marien-kirchenarchiv.de [online]. [cit. 10-02-2010]. Dostupné v archivu pořízeném dne 10-01-2008.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Claudio Rendina: Příběhy papežů. Volvox Globator Praha 2005, s. 606–610.
- Artaud de Montor: Histoire du Pape Léon XII. 2 Bände, 1841
- Schmidlin I, S. 367–474
- M. Rossi: Il conclave di Leone XII. Lo Stato Pontificio e l'Italia all'indomani del Congresso di Vienna. 1935
- EC VII, 1156–1158
- LThK. Band VI, S. 952–953
- Kelly: Reclams Lexikon der Päpste. 1988, S. 322f.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Lev XII. na Wikimedia Commons
- (anglicky) Lev XII. (Catholic Encyclopedia)
Papež | ||
---|---|---|
Předchůdce: Pius VII. |
1823–1829 Lev XII. |
Nástupce: Pius VIII. |