Wikipedie

Evropská unie

společenství 27 evropských států
Na tento článek je přesměrováno heslo EU. O dalších významech zkratky pojednává článek EU (rozcestník).

Evropská unie (EU) je oficiálně politická a ekonomická unie, která si klade za cíl zlepšit spolupráci v Evropě. De facto se jedná o entitu sui generis, která má částečně pravomoci mezinárodní organizace, ale také jednotného státu. K 1. lednu 2022 tvořilo EU 27 evropských států s 447,5 miliony obyvatel[1] (2019, přibližně 5,7 % světové populace). Evropská unie vznikla formálně dne 1. listopadu 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva. Nahradila tak Evropská společenství a je jeho právní nástupkyní. Evropská integrace probíhá již od konce druhé světové války. Stupňovala se a počet členských a přidružených států se zvětšoval, Spojené království bylo jediným státem, který EU opustil, stalo se tak 31. ledna 2020. Do té doby tři území členských států opustily EU nebo její předchůdkyně.

Evropská unie
European Union
vlajka Evropská unie
vlajka
Hymna
Óda na radost
Motto
In varietate concordia
(Jednotná v rozmanitosti)
Geografie
Hlavní městoBrusel (de facto)
Rozloha4 233 262 km²
z toho 3,08 % vodní plochy
Poloha50°7′1″ s. š., 9°14′52″ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel446 735 291 (2022)
Hustota zalidnění106 ob. / km²
Jazyk24 jazyků
angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, chorvatština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
Náboženství
Státní útvar
Mezinárodní statusMezinárodní organizace
Vznik1. listopadu 1993 (Maastrichtská smlouva)
Předseda radyCharles Michel
Předsedkyně komiseUrsula von der Leyenová
Předsedkyně parlamentuRoberta Metsolaová
PředsednictvíBelgie
MěnaEuro (Eurozóna), koruna (Česko), (Dánsko), (Švédsko), zlotý (Polsko), Leu (Rumunsko), (Bulharsko) ({{{kód měny}}})
Mezinárodní identifikace
Národní TLD.eu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Evropská unie má třetí největší nominální HDP a paritu kupní síly na světě (po Spojených státech a Číně), v přepočtu nominálního HDP a kupní síly na obyvatele je druhá (po Spojených státech). V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu cenu za mír.[2] Nobelův výbor ocenil zejména její úlohu při zajišťování mírového soužití na evropském kontinentu.[3]

Fungování

editovat

Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty (viz. čl. 2) a blahobyt obyvatel.[4] Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva.

Dějiny

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropské unie.

Ve snaze o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou instituční smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.[5]

 
Konrad Adenauer, Walter Hallstein a Antonio Segni při podpisu Římských smluv 25. března 1957

V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými s platností od 1. ledna 1958 vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnosti ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích.[6]

Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsku se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko. V roce 1985 ovšem Evropské společenství opustilo Grónsko, které si odchod odhlasovalo v referendu v roce 1982.

Jednotný evropský akt (JEA; podepsán 1986, v platnost vstoupil 1987), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva.[7][8] Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.[9]

Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo.[10][11] Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy.[12] Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářské.

V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko.

 
Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker, Mirek Topolánek a další vedoucí představitelé států v Lisabonu při dojednání Lisabonské smlouvy v prosinci 2007

Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[13]

S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou.[14]

Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.[15]

Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, stejně jako i Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat – právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euratom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, kdy uplynulo padesátileté období, pro které bylo Pařížskou smlouvou ustanoveno.

V roce 2016 si v referendu 51,89 % britských hlasujících zvolilo odchod Spojeného království z Evropské unie (tzv. brexit). Následně britská vláda započala proces vyjednávání odluky Spojeného království od EU, který měl dle původních plánů vyvrcholit 29. března 2019 vystoupením země ze struktur EU. Spojené království nakonec vystoupilo z Evropské unie k 31. lednu 2020.

Vývoj smluv Evropské unie

editovat
Podpis
Platnost
Smlouvy 		1948
1948
Brusel 		1951
1952
Pařížská 		1954
1955
Paříž. doh. 		1957
1958
Římské 		1965
1967
Slučovací 		1975

TREVI 		1985
1985
Schengenská 		1986
1987
JEA 		1992
1993
Maastrichtská 		1997
1999
Amsterodamská 		2001
2003
Niceská 		2007
2009
Lisabonská 		               
                         
Tři pilíře Evropské unie:  
Evropská společenství:  
Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Smlouva vypršela v roce 2002 Evropská unie (EU)
    Evropské hospodářské společenství (EHS)
        Schengenská smlouva   Evropské společenství (ES)
    TREVI Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)  
  Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (PJCC)
          Evropská politická spolupráce (EPS) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Bruselský pakt Západoevropská unie (ZEU)    
Smlouva vypršela v roce 2011  
                       
z • d • e

Geografie

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropské unie.
 
Evropská unie k 1. únoru 2020 (oranžově)

Evropská unie zasahuje na území o rozloze přibližně 4,25 mil. km², jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Součástí Evropské unie jsou i četná zámořská území a závislá území (španělské Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla; za Portugalsko Azory a Madeira a francouzská území Réunion, Francouzská Guyana, Martinik, Guadeloupe, Mayotte, Saint-Martin), zatímco jindy nejsou území přidružená k členským států součástí EU (například Grónsko, Aruba, Curaçao, Sint Maarten, Karibské Nizozemsko, Svatý Bartoloměj, Francouzská Polynésie, Wallis a Futuna či Nová Kaledonie) a mají status přidruženého území.

 
Oblasti EU se zvláštním statusem

Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku).

Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Vänern na jihu Švédska je s plochou 5650 km² jezerem s největší rozlohou povrchu a zároveň s objemem 153 km³ jezerem s největším objemem. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic).

EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu −5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Členské státy

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Členský stát Evropské unie.
 
Rozšiřování Evropské unie

Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria:

  1. politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
  2. ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
  3. kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Evropská unie měla do 31. ledna 2020 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.).

Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 53 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko. 31. ledna 2020 Spojené království Evropskou unii jako vůbec první země opustilo (Grónsko opustilo ještě Evropská společenství).

Stát Vstup Obyvatel
(k 1. 1. 2022)[16] 		% obyvatel EU Rozloha
(km²)[17] 		Skutečný HDP
(€/obyvatele/rok)
(rok 2018)[18] 		HDP přepočtený
v paritě kupní síle
(€/obyvatele/rok)[19] 		% HDP v PPP
(100% = průměr EU27)[20] 		Křesel v EP
(k 1. 2. 2020)
  Belgické království 1952 &0000000011617623.00000011 617 623 2,60 % &0000000000030528.00000030 528 &0000000000035600.00000035 600 &0000000000035100.00000035 100 116 % 21
  Bulharská republika 2007 &0000000006838937.0000006 838 937 1,53 % &0000000000110879.000000110 879 &0000000000006550.0000006 550 &0000000000015200.00000015 200 50 % 17
  Česká republika 2004 &0000000010516707.00000010 516 707 2,35 % &0000000000078867.00000078 867 &0000000000017620.00000017 620 &0000000000027500.00000027 500 91 % 21
  Dánské království 1973 &0000000005873420.0000005 873 420 1,31 % &0000000000043094.00000043 094 &0000000000048260.00000048 260 &0000000000038300.00000038 300 127 % 14
  Estonská republika 2004 &0000000001331796.0000001 331 796 0,30 % &0000000000045228.00000045 228 &0000000000015090.00000015 090 &0000000000024700.00000024 700 82 % 7
  Finská republika 1995 &0000000005548241.0000005 548 241 1,24 % &0000000000338145.000000338 145 &0000000000036890.00000036 890 &0000000000033500.00000033 500 111 % 14
  Francouzská republika 1952 &0000000067871925.00000067 871 925 15,19 % &0000000000543801.000000543 801 &0000000000032830.00000032 830 &0000000000031500.00000031 500 104 % 79
  Chorvatská republika 2013 &0000000003862305.0000003 862 305 0,86 % &0000000000056594.00000056 594 &0000000000011990.00000011 990 &0000000000019100.00000019 100 63 % 12
  Irská republika 1973 &0000000005060004.0000005 060 004 1,13 % &0000000000070273.00000070 273 &0000000000057960.00000057 960 &0000000000056800.00000056 800 188 % 13
  Italská republika 1952 &0000000059030133.00000059 030 133 13,21 % &0000000000301340.000000301 340 &0000000000026760.00000026 760 &0000000000028900.00000028 900 96 % 76
  Kyperská republika 2004 &0000000000904705.000000904 705 0,20 % &0000000000009251.0000009 251 &0000000000023770.00000023 770 &0000000000026300.00000026 300 87 % 6
  Litevská republika 2004 &0000000002805998.0000002 805 998 0,63 % &0000000000065300.00000065 300 &0000000000013310.00000013 310 &0000000000024500.00000024 500 81 % 11
  Lotyšská republika 2004 &0000000001875757.0000001 875 757 0,42 % &0000000000064589.00000064 589 &0000000000012180.00000012 180 &0000000000021300.00000021 300 71 % 8
  Lucemburské velkovévodství 1952 &0000000000645397.000000645 397 0,14 % &0000000000002586.0000002 586 &0000000000083470.00000083 470 &0000000000077100.00000077 100 256 % 6
  Maďarsko 2004 &0000000009689010.0000009 689 010 2,17 % &0000000000093028.00000093 028 &0000000000012560.00000012 560 &0000000000021300.00000021 300 71 % 21
  Maltská republika 2004 &0000000000520971.000000520 971 0,11 % &0000000000000316.000000316 &0000000000021630.00000021 630 &0000000000029700.00000029 700 98 % 6
  Spolková republika Německo 1952 &0000000083237124.00000083 237 124 18,63 % &0000000000357022.000000357 022 &0000000000035860.00000035 860 &0000000000037400.00000037 400 124 % 96
  Nizozemské království 1952 &0000000017590672.00000017 590 672 3,94 % &0000000000041543.00000041 543 &0000000000041540.00000041 540 &0000000000039100.00000039 100 130 % 29
  Polská republika 2004 &0000000037654247.00000037 654 247 8,43 % &0000000000312685.000000312 685 &0000000000012430.00000012 430 &0000000000021500.00000021 500 71 % 52
  Portugalská republika 1986 &0000000010352042.00000010 352 042 2,32 % &0000000000092090.00000092 090 &0000000000018110.00000018 110 &0000000000023000.00000023 000 76 % 21
  Rakouská republika 1995 &0000000008978929.0000008 978 929 2,01 % &0000000000083871.00000083 871 &0000000000037810.00000037 810 &0000000000038600.00000038 600 128 % 19
  Rumunská republika 2007 &0000000019042455.00000019 042 455 4,26 % &0000000000238391.000000238 391 &0000000000008740.0000008 740 &0000000000019600.00000019 600 65 % 33
  Řecká republika 1981 &0000000010459782.00000010 459 782 2,34 % &0000000000131957.000000131 957 &0000000000017780.00000017 780 &0000000000020600.00000020 600 68 % 21
  Slovenská republika 2004 &0000000005434712.0000005 434 712 1,22 % &0000000000049036.00000049 036 &0000000000015560.00000015 560 &0000000000023600.00000023 600 78 % 14
  Slovinská republika 2004 &0000000002107180.0000002 107 180 0,47 % &0000000000020273.00000020 273 &0000000000020170.00000020 170 &0000000000026500.00000026 500 88 % 8
  Španělské království 1986 &0000000047432893.00000047 432 893 10,62 % &0000000000505370.000000505 370 &0000000000024880.00000024 880 &0000000000027700.00000027 700 92 % 59
  Švédské království 1995 &0000000010452326.00000010 452 326 2,34 % &0000000000450295.000000450 295 &0000000000043810.00000043 810 &0000000000036700.00000036 700 122 % 21
  EU celkem 27 členů &0000000446735291.000000446 735 291 100% &0000000004236352.0000004 236 352 27 620 30 200 100% 705

Bývalí členové

editovat

  Spojené království

Podrobnější informace naleznete v článku Brexit.

Spojené království bylo členem EU od prvního rozšíření v roce 1973. Mělo vyjednané trvalé výjimky z členství v Evropské měnové unii (eurozóna) a v dalších smlouvách.

V červnu 2016 proběhlo referendum o členství Spojeného království v Evropské unii, ve kterém voliči zvolili vystoupení Spojeného království z unie. Referendum mělo doporučující charakter[21][22] ve věci zahájení procesu vystoupení, který upravuje nikdy předtím nepoužitý článek 50 Smlouvy o Evropské unii.[23] Tehdejší britský premiér David Cameron přenechal aktivaci tohoto článku svému nástupci ve funkci.[24][25] Tím se stala Theresa Mayová, která záhy zahájila přípravy k aktivaci článku. 29. března 2017 zaslala předsedovi Evropské rady Donaldovi Tuskovi dopis, jímž oficiálně započala vystoupení země z EU dle čl. 50 Smlouvy o EU.[26] Evropskou unii oficiálně opustilo dne 31. ledna 2020.

Kandidátské země

editovat
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
 
Mapa potenciálních budoucích států Evropské unie:
     Členské státy
     Kandidáti vyjednávající členství: Albánie, Černá Hora, Moldavsko, Severní Makedonie, Srbsko, Ukrajina
     Kandidáti: Bosna a Hercegovina, Gruzie
     Podaná přihláška: Kosovo
     Kandidát se zmrazeným dialogem: Turecko

K lednu 2023 je osm kandidátských zemí: Albánie (přihláška 2009), Černá Hora (přihláška 2008), Severní Makedonie (přihláška 2004), Srbsko (přihláška 2009), Turecko (přihláška 1987), Ukrajina (přihláška 2022), Moldavsko (přihláška 2022), Bosna a Hercegovina (přihláška 2016) a Gruzie (přihláška 2023).[27] O členství zažádaly v minulosti i Norsko, Švýcarsko a Island, ale své přihlášky následně stáhly či zamrazily. Kosovo je potenciálním kandidátským státem.

Černá Hora podala přihlášku do EU v prosinci 2008. Dohoda o stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost v květnu 2010.[28] Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen v prosinci 2010,[29] Srbsko se stalo kandidátem oficiálně v březnu 2012.[30][31] Albánie získala status kandidátské země v červnu 2014.[32], přístupové rozhovory začaly v červenci 2022. Ukrajina získala status kandidátské země v červnu 2022[33] a Moldavsko získalo status kandidátské země v červnu 2022. [33] Bosna a Hercegovina získala status kandidátské země v prosinci 2022[34] a přístupové rozhovory byly zahájeny v březnu 2024[35]. Severní Makedonie podala přihlášku v roce 2004, v roce 2005 získala status kandidátské země a přístupové rozhovory začaly v červenci 2022.

Turecko

editovat

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1.[36]

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; Turecko okupuje severní část Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo.

Přístupové rozhovory mezi Tureckem a Evropskou unií zkomplikovaly také rozsáhlé politické čistky v Turecku po neúspěšném pokusu o převrat ze dne 15. července 2016, při kterých bylo zatčeno na 50 000 lidí, včetně soudců, novinářů a opozičních politiků.[37] Předseda Evropské rady Donald Tusk v říjnu 2017 prohlásil: „Chceme si nechat do Ankary otevřené dveře, ale stávající realita v Turecku to ztěžuje.“[38]

Severní Makedonie

editovat

Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie a Řecka o jméno země.[39] V červnu 2018 podepsaly Řecko a Makedonie dohodu o novém názvu makedonského státu Severní Makedonie, plným názvem Republika Severní Makedonie, oficiální přejmenování proběhlo v únoru 2019. Přístupové rozhovory začaly v červenci 2022.

Postsovětské státy s asociační dohodou

editovat
 
Tehdejší ukrajinský prezident Petro Porošenko s vlajkou Evropské unie v únoru 2018

Tři postsovětské republiky ratifikovaly asociační dohody s EU: Gruzie, Moldavsko a Ukrajina[40] a vstoupily do tzv. Hluboké a komplexní zóny volného obchodu s EU,[41] čímž vstoupily do Evropského jednotného trhu ve vybraných sektorech hospodářství a jsou postupně harmonizovány s ekonomikou EU.[42] V roce 2014 Evropská komise formálně uznala jejich evropskou perspektivu a možnost zažádat o členství, pokud budou dodržovat principy demokracie, respektovat lidská práva a práva menšin a zajistí fungování právního státu.[43]

Sbližování mezi Evropskou unií a Ukrajinou se snaží od října 2017 zablokovat Maďarsko, které si stěžuje na zhoršující se postavení maďarské menšiny na Ukrajině.[44] Okleštění práv národnostních menšin na Ukrajině kritizovalo také Parlamentní shromáždění Rady Evropy.[45]

Ohledně přistoupení k EU byla Ukrajina vyzvaná k provedení rozsáhlých reforem, pochybnosti jsou především ohledně demokracie, právním státě a korupci.[46]

Sousední země

editovat

Norsko

editovat

Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa.[47]

Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru.[48]

Švýcarsko

editovat

Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje.

V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii.

Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nejvýznamnější byly série nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004.[49] Od roku 2009 je Švýcarsko členem Schengenského prostoru.

Island

editovat

Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie.[50]

Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému království (obě země uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave).[51] Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda.[52] V roce 2015 Island svou přihlášku k členství v EU stáhl.[53][54][55] I tak ale podle mluvčí evropské diplomacie Maji Kocijančičové zůstaly Islandu dveře do EU otevřené.[56]

Grónsko

editovat

Grónsko bylo společně s Dánskem do Evropského společenství začleněno v roce 1973. Grónská veřejnost v referendu dne 23. února 1982 těsnou většinou (53 %) hlasovala pro opuštění EHS. Tento proces byl završen v roce 1985.

Instituce

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Instituce Evropské unie.

Ve struktuře Evropské unie má nejdůležitější úlohu „trojúhelník“ Evropská komise – Rada Evropské unie – Evropský parlament, doplněný o Soudní dvůr EU. Zatímco Komise navrhuje a zajišťuje uplatňování politik EU, Evropský parlament se podílí na legislativním procesu, doporučuje a kontroluje, a Rada Evropské unie rozhoduje o zásadních strategických otázkách. Soudní dvůr Evropské unie pak řeší spory.[57]

Za účelem sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států, vznikla řada společných evropských institucí. Základ institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii.[58] Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a Evropský účetní dvůr. Kromě toho existují ještě poradní a další instituce – Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů, dále také Evropská investiční banka, Evropský veřejný ochránce práv, Evropský inspektor ochrany údajů a několik agentur a úřadů (Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, Europol a Eurojust).

Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), jen některá oddělení jsou umístěna v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Evropská rada a stejně tak i Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku. V Bruselu dále sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Hlavní město Lucemburského velkovévodství také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo v německém finančním středisku Frankfurtu nad Mohanem.

Evropský parlament

editovat
 
Jednací sál Evropského parlamentu ve Štrasburku. Kromě volených poslanců sedících dle frakcí se plenárního zasedání účastní i členové komise a Rady ministrů.

Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii.[59] Evropský parlament vykonává – společně s Radou Evropské unie – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 751 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách.[60] Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).[61] Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku.

Po brexitu se počet europoslanců snížil ze 751 na 705. 46 ze 73 křesel, které dosud patřilo Spojenému království, se zamrazilo pro případné další rozšíření EU. 27 zbývajících křesel se rozdělí mezi 14 jiných členských států.[62]

Rada Evropské unie

editovat
 
Rada Evropské unie v Bruselu

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) má za úkol zastupovat zájmy členských států. Společně s Evropským parlamentem přijímá schvaluje právní předpisy EU a koordinuje politiku EU.[63]

Rada jedná v celkem deseti různých složeních (v závislosti na projednávaném tématu – například zasedání Rady v otázkách hospodářských a finančních věci se účastní ministři financí členských zemí) na různých úrovních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z resortních ministrů nebo státních tajemníků jednotlivých států, kteří se scházejí podle potřeby.[64] Jejich úkolem je projednávání, pozměňování a schvalování právních předpisů a společná koordinace jednotlivých politik. Jménem vlád členských států ministři přijímají závazky k provedení kroků či opatření schválených na zasedání.[63] Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států pro příslušnou oblast, případně jejich zástupci. Dalšími úrovněmi jsou výbory a pracovní skupiny.

Zasedání, na nichž Rada projednává návrhy legislativních aktů nebo o nich hlasuje, probíhají veřejně. Podle závažnosti přijímaného opatření Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Ke schválení je obvykle potřeba kvalifikovaná většina, tj. 55 % zemí (u současných 27 členských států musí být pro celkem 15 zemí), které dohromady počtem obyvatel zastupují minimálně 65 % všech obyvatel EU. K zablokování rozhodnutí jsou zapotřebí alespoň 4 země, které zároveň představují minimálně 35 % obyvatel EU. Výjimkou jsou citlivá témata, jako je např. zahraniční politika či daně. Tyto oblasti vyžadují jednomyslné schválení zástupci všech členských států. Naopak v případě procedurálních a administrativních otázek stačí ke schválení prostá (tj. nadpoloviční) většina hlasů.[63]

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU.

Evropská rada

editovat
Související informace naleznete také v článku Předseda Evropské rady.
 
Stálý předseda Evropské rady, Charles Michel

Evropská rada sdružuje nejvyšší představitele EU a představuje nejvyšší úroveň politické spolupráce mezi zeměmi EU. Evropská rada sestává z oficiálních hlav států, předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady, předsedy Evropské komise a vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ti dohromady na její půdě vytvářejí společný politický program EU. Rozhoduje o celkovém směřování EU a jejích nejzávažnějších politických a ekonomických prioritách. Zabývá se nejsložitějšími a nejcitlivějšími otázkami, včetně společné zahraniční a bezpečností politiky. Nominuje také a jmenuje kandidáty do významných funkcí v EU, například na pozice v Evropské komisi.[65] Vymezuje tak směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada však neschvaluje právní předpisy.[65]

Lisabonská smlouva ustanovila tzv. stálého předsedu Evropské rady, který svolává a řídí zasedání rady obvykle čtyřikrát ročně. Stálý předseda je volen na 2,5 roku a zastupuje Evropskou unii na jednáních s okolním světem. Prvním předsedou byl Herman Van Rompuy. Od prosince 2019 úřad zastává bývalý belgický premiér Charles Michel.

Evropská rada ve většině případů rozhoduje na základě konsensu. V některých případech je ale vyžadováno jednomyslné rozhodnutí nebo kvalifikovaná většina. Hlasovacím právem disponují jen hlavy států a předsedové vlád.[65]

Evropská komise

editovat
Související informace naleznete také v článcích Předseda Evropské komise a Evropská komise.
 
Předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyenová

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Vytváří tak protiváhu zájmům jednotlivých členských států reprezentovaným zejména Radou EU.[66] Je výkonným orgánem EU, navrhuje a vymáhá dodržování právních předpisů a provádění politiky EU.[67]

Komise je jedinou institucí, která má právo iniciovat legislativní návrhy. Vypracovává rozpočet EU a kontroluje jeho plnění. Dále dohlíží na prosazování práva EU a nakládání s finančními prostředky EU ve členských státech a na dodržování zakládacích smluv EU. Komise má na starosti reprezentaci Unie při mezinárodních jednáních včetně práva sjednávání dohod s třetími státy.[66]

Komise je stálým orgánem a skládá se z jednotlivých komisařů pro příslušné resorty a předsedy komise. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich dvacet osm. Předsedkyní komise je od prosince 2019 německá politička Ursula von der Leyenová. Předsedu komise volí většinou svých členů Evropský parlament. Na základě návrhů členských zemí si poté předseda vybírá jednotlivé komisaře a místopředsedy. Přestože jsou komisaři nominovaní členskými státy EU, nesmějí k zájmům jednotlivých zemí přihlížet. Evropské komise má pětileté funkční období.

Rozhodnutí schvaluje Evropská komise na základě prosté většiny hlasů, v praxi se však častěji používá konsenzus.[66] Sídlo má v Bruselu.

Soudní dvůr Evropské unie

editovat

Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Zajišťuje stejný výklad a uplatňování práva EU ve všech členských státech. Dohlíží na to, aby země a orgány EU dodržovaly unijní právní předpisy, a urovnává právní spory mezi jednotlivými státy a institucemi EU.[68] Má sídlo v Lucemburku.

Evropská centrální banka

editovat

Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro eurozónu. Hlavním úkolem ECB je spravovat jednotnou měnu euro, udržovat stabilní ceny a vykonávat hospodářskou a měnovou politiku EU.[69] Předsedou Evropské centrální banky je od roku 2019 Christine Lagarde.

Evropský účetní dvůr

editovat

Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku.

Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů

editovat

Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná.

Další instituce

editovat

Politiky Evropské unie

editovat

V letech 1993 až 2009 sestávala Evropské unie z tzv. tří pilířů, zavedených Maastrichtskou smlouvou. Ty definovaly základní oblasti působnosti EU (politiky EU). Tzv. „Maastrichtský chrám“[70] rozděloval pravomoci v rámci EU na nadnárodní rovinu (s přesunutou suverenitou na společné orgány EU, 1. pilíř) a mezivládní rovinu, kde byly státy i nadále suverénní v rozhodování o politikách ve vytčených oblastech (2. a 3. pilíř). První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti spolupráce členských států na mezivládní úrovni. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci.

1. prosince 2009 došlo k přijetí Lisabonské smlouvy. Ta zavádí právní subjektivitu EU jako celku a v této souvislosti ruší i dosavadní systém tří pilířů. Přestože Lisabonská smlouva nahradila tři pilíře rozdělením kompetencí mezi Unii a jednotlivé členské státy, ve skutečnosti ale do určité míry toto dělení přetrvává v přechodných ustanoveních a specifických procedurách. Lisabonskou smlouvou dosavadní druhý a třetí pilíř přešly přímo pod evropské orgány. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států.

Politika Evropské unie – „Tři pilíře“

I. Evropská společenství

II. Společná zahraniční
a bezpečnostní politika

III. Policejní a justiční spolupráce

Zahraniční politika:

Bezpečnostní politika:

Evropská unie svými politikami pokrývá témata definovaná již v systému tří pilířů:[71]

  • Audiovizuální oblast a média
  • Bezpečnost potravin
  • Boj proti podvodům
  • Cla
  • Daně
  • Digitální ekonomika & společnost
  • Doprava
  • Energetika
  • Hospodářská soutěž
  • Hospodářské a měnové záležitosti
  • Humanitární pomoc a civilní ochrana
  • Institucionální záležitosti
  • Jednotný trh
  • Kultura
  • Lidská práva
  • Mnohojazyčnost
  • Námořní záležitosti a rybolov
  • Občanství EU
  • Obchod
  • Podnikání
  • Regionální politika
  • Rozpočet
  • Rozšíření
  • Rozvoj a spolupráce
  • Sport
  • Spotřebitelé
  • Spravedlnost a vnitřní věci
  • Vesmír
  • Výzkum a inovace
  • Vzdělávání, odborná příprava a mládež
  • Zahraniční a bezpečnostní politika
  • Zaměstnanost a sociální věci
  • Zdraví
  • Zemědělství
  • Životní prostředí
  • Změna klimatu

Ekonomika Evropské unie

editovat
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Evropské unie.

Evropská unie se dlouhodobě těší jedné z nejvyšších životní úrovní na světě. Z ekonomického hlediska EU svými politikami usiluje především o snižování ekonomických a sociálních rozdílů mezi jednotlivými regiony, integraci přeshraničních regionů pomocí rozvoje infrastruktury, politikou zaměstnanosti či ochranou životního prostředí.[72]

HDP Evropské unie se v roce 2018 odhaduje na 18,8 bilionu eur (v paritě kupní síly[73]). Aktuálně je tak druhou největší ekonomikou světa. EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); finanční krize let 2008–2009 však vážně postihla především jižní státy. Ty se dostaly do ekonomických obtíží s narůstající měrou nezaměstnanosti a rostoucím veřejným dluhem. Zatímco státy střední, západní a severní Evropy často přestály krizi s pouhým zpomalením tempa ekonomického růstu, státy v jižní části EU se obvykle propadly do hospodářské recese.[74]

EU je významným aktérem mezinárodního obchodu. Export z členských zemí dosahoval v roce 2016 15,6 % celkového světového exportu, což řadí EU na druhé místo světových vývozců za Čínu a před Spojené státy. Přes 64 % celkového objemu obchodu členských států EU se odehrává mezi těmito zeměmi navzájem.[75]

Od velké recese v roce 2009 se v EU prohlubuje dluhová krize některých členských států. Situace je špatná zejména v Řecku, ale také v Itálii, Portugalsku, Belgii nebo Španělsku.[76]

Ekonomické rozdíly mezi členskými státy

editovat

HDP i další ukazatele životní úrovně se v jednotlivých členských státech liší. Nejvyšší HDP na obyvatele v paritě kupní síly má Lucembursko, nejnižší pak Bulharsko.[72] Ekonomické rozdíly mezi starými a novými zeměmi (které přistoupily v roce 2004 a později) jsou stále patrné, a to v mnoha ukazatelích. Mezi ekonomicky nejméně vyspělé části patří především regiony z Bulharska, Rumunska, Polska a Maďarska, některé chudší regiony ale můžeme najít i v Řecku či ve Francii[77].

Koordinace hospodářských politik členských zemí

editovat

V rámci EU je většina hospodářských aktivit buď koordinována na mezivládní úrovni (např. sociální politika), nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika). Implementace politik (pravomoc vydávat direktivy a uzavírat mezinárodní dohody) v ekonomické oblasti tedy podléhá různému stupni koordinace ze strany institucí Evropské unie.

Do výhradní kompetence EU, resp. příslušných institucí spadají například opatření v oblasti obchodní politiky, celní problematiky, nebo měnové politiky států, které používají euro.

Sdílené pravomoci podléhající dohodám na mezivládní úrovni má Evropská unie se členskými státy například v oblastech jednotného vnitřního trhu, dopravy, ochrany spotřebitelů, životního prostředí, energetiky, zemědělské nebo sociální politiky. Nezávazným způsobem EU také koordinuje například oblasti zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky, výzkumu a vývoje či politiky zaměstnanosti.

Evropský jednotný trh

editovat
 
Evropský jednotný trh:
     Státy mimo EU, které se účastní na jednotném trhu s výjimkami (mimo to jsou členové ESVO)
     Státy mimo EU, které jsou součástí Stabilizačního a asociačního procesu (SAA) a zároveň jsou také kandidáti nebo potenciální kandidáti pro vstup do EU
     Státy mimo EU, které se účastní na Evropské celní unii
     Severní Irsko - částečně zapojené do E. jednotného trhu zboží
     Státy mimo EU, které se účastní na jednotném trhu ve vybraných sektorech skrze DCFTA
Související informace naleznete také v článku Evropský jednotný trh.

Jednotný vnitřní trh je prostor bez vnitřních hranic, definovaný Maastrichtskou smlouvou, kterého se účastní všechny státy EU. Několik dalších zemí je zapojeno v různě omezené míře. Evropský jednotný trh zajišťuje zejména:

  • tzv. čtyři základní svobody: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
  • neexistenci technických překážek obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
  • snižování administrativy v daňové oblasti

Smyslem jednotného trhu je snaha o ekonomický růst, zvyšování životní úrovně a celkové posilování států EU v mezinárodní ekonomice. Z funkčního vnitřního trhu mají prospěch zejména občané a firmy členských států EU a dalších přidružených zemí.[78]

Evropská měnová unie

editovat
 
Eurozóna

Dvacet zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria:

  • průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
  • dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
  • deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[79]
  • měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU.

Financování a rozpočet EU

editovat
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Evropská unie je mezinárodní organizace, která se vyznačuje specifickou hloubkou provázanosti svých členů. Má i vlastní rozpočet, který tuto specifiku reflektuje. Cílem rozpočtu je financování výdajů spojených s prioritami EU, jako například vyrovnávání rozdílů mezi prosperitou jednotlivých států a regionů. Velkou váhu má podpora zemědělské politiky, ale také bezpečnosti členských států, ochrana spotřebitelů a životního prostředí.[80] Řádný rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů početných evropských institucí a na další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musel být doposud[kdy?] vždy „vyrovnaný“, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2014–2020 odpovídal rozpočet 1,02 % hrubého národního produktu (HNP) celé unie, tedy přibližně 1 033 miliard eur.[81][82]

Příjmy rozpočtu EU pocházejí z následujících zdrojů:[83][84]

  1. Vlastní zdroje, zahrnující například importní cla na zboží pocházející mimo EU;
  2. Příjmy z daně z přidané hodnoty (DPH), sestávající z procenta (obvykle 0,3 %) DPH každé členské země;
  3. Příjmy odvozené od procenta hrubého národního produktu členských zemí, obvykle kolem 0,7 % HNP;
  4. Další zdroje zahrnující odvody z příjmů zaměstnanců Unie, bankovní úroky, pokuty a příspěvky od zemí mimo EU.

Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament má možnost úprav tohoto návrhu, nemá však poslední slovo.

Česká republika a Evropská unie

editovat

Československo se po sametové revoluci v roce 1989 začalo orientovat na západní země sdružené různými institucemi jako EHS a uzavřelo s nimi tzv. asociační dohody, v rámci nové koncepce zahraniční politiky tzv. „Návrat do Evropy“. Nově bylo potřeba vztahy řešit v roce 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika a v listopadu oficiálně Evropská unie a také byla stanovena tzv. kodaňská kritéria rozšiřování unie.

Přístupová jednání

editovat

Přehled uzavření přístupových jednání ČR s EU
Kapitoly 1–31 přístupových smluv (datum uzavření):

  1. Volný pohyb zboží (7. 12. 1999)
  2. Volný pohyb osob (26. 10. 2001)
  3. Volný pohyb služeb (29. 3. 2001)
  4. Volný pohyb kapitálu (1. 6. 2001)
  5. Právo společností (29. 3. 2001)
  6. Hospodářská soutěž (24. 10. 2002)
  7. Zemědělství (13. 12. 2002)
  8. Rybolov (19. 4. 1999)
  9. Doprava (13. 12. 2002)
  10. Daně (28.11.2001)
  11. Hospodářská a měnová unie (7. 12. 1999)
  12. Statistika (19. 4. 1999)
  13. Sociální politika a zaměstnanost (1. 6. 2001)
  14. Energetika (12. 12. 2001)
  15. Průmyslová politika (22. 6. 1999)
  16. Malé a střední podniky (10. 11. 1998)
  17. Věda a výzkum (10. 11. 1998)
  18. Školství (10. 11. 1998)
  19. Telekomunikace (19. 4. 1999)
  20. Kultura a audiovizuální politika (11. 6. 2001)
  21. Regionální politika (22. 4. 2002)
  22. Životní prostředí (1. 6. 2001)
  23. Ochrana spotřebitelů a zdraví (19. 5. 1999)
  24. Spravedlnost a vnitro (12. 12. 2001)
  25. Celní unie (14. 6. 2000)
  26. Vnější vztahy (14. 6. 2000)
  27. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (6. 4. 2000)
  28. Finanční kontrola (26. 10. 2001)
  29. Rozpočet (13. 12. 2002)
  30. Instituce (13. 12. 2002)
  31. Různé (13. 12. 2002)
Podrobnější informace naleznete v článku Vstup České republiky do Evropské unie.

Česká republika podala žádost o členství v EU prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause 17. ledna 1996. Česká zahraniční politika měla vstup do EU jako jednu z prioritních oblastí. Přístupový proces měl významné dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem k přijímání nových členských zemí. Agenda obsahovala základní zásady pro přijímání nových členských zemí a metodiku zpracování posudků na nově přistupující země ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě Evropská komise doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem, která byla zahájena v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v níž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).

Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových členů byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na dosud největší rozšíření v dějinách. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena přístupová jednání. Smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a také Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %. Ke vstupu ČR do EU došlo 1. května 2004 v rámci pátého – tzv. východního – rozšíření EU.

Česká republika se stala plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě.

V červenci 2007 přijala Evropská komise priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci pro období 2007–2013. Ten určoval strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií a pro ČR alokoval prostředky ve výši 26,69 miliard eur.

Pro programové období 2014–2020 byly vytvořeny nové strategické cíle pro financování. Dokument nahrazující Národní strategický referenční rámec, Dohoda o partnerství, definuje využívání fondů EU v tomto období a nastavuje nové operační programy. Pro Českou republiku byly v rámci tohoto rámce vyčleněny prostředky ve výši necelých 24 miliard eur.[85]

ČR a EU v současnosti

editovat

Česká republika se řadí mezi čisté příjemce ze společného evropského rozpočtu. Dle informací Ministerstva financí ČR odvedla ČR od svého vstupu do EU v květnu 2004 do konce roku 2018 do společného rozpočtu EU 565 miliard Kč, oproti tomu získala přes 1,31 bilionu Kč. Celkově tak Česká republika má kladné saldo okolo 741,3 miliard Kč. Tato bilance znamená, že ČR získala od EU na každého obyvatele zhruba 70 tisíc Kč.[86]

Nejvíce prostředků z rozpočtu EU získala Česká republika přes strukturální fondy a tzv. Fond soudružnosti. Peníze z těchto fondů jsou určeny k vyrovnávání ekonomických rozdílů mezi jednotlivými regiony a zeměmi EU. Skrze ně se realizuje celá řada tzv. operačních programů (například Operační program Doprava, Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost, Operační program Životní prostředí a řada dalších), jejichž cílem je mimo jiné zkvalitnění dopravní infrastruktury, podpora malých a středních podniků, zvýšení zaměstnanosti, nebo zlepšení zdraví a životního prostředí.[87]

Během deseti let od vstupu Česka do EU se více než zdvojnásobil počet zahraničních zaměstnanců v Česku.[88]

Podle agentury STEM od roku 2010 postupně klesal podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotili fungování Evropské unie.[89] Podle průzkumu CVVM z roku 2018 poprvé od roku 2010 meziročně vzrostla důvěra Čechů v Evropskou unii, evropskému projektu věřilo celkem 44 % obyvatel (stejný podíl pak vyjádřil k projektu nedůvěru). Obyvatelé ČR nejvíce oceňovali příliv peněz z evropského rozpočtu, dále pak možnost studia a práce v zahraničí. Mezi negativními důsledky členství v EU nejčastěji zmiňovali nárůst byrokracie.[90] Podle průzkumu Behavio Labs, STEM a Europeum publikovaného v dubnu 2019 si přála odejít z Evropské unie pouze desetina obyvatel země.[91] Podle dalšího průzkumu agentury Median vnímalo po 15 letech vstup ČR do Evropské unie pozitivně 60 % obyvatel Česka, zatímco podle 30 % se vstup do EU nevyplatil.[92] V roce 2024 byla se členstvím v EU spokojena přibližně polovina obyvatel.[93]

Obyvatelstvo

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Demografie Evropské unie a Seznam členských států Evropské unie podle počtu obyvatel.

Demografie Evropské unie představuje vysoce zalidněnou a kulturně rozmanitou unii 27 členských států. K 1. lednu 2009 žilo v Evropské unii celkem 499,7 milionů obyvatel.[94] Mnoho zemí očekává pokles populace v následujících desetiletích,[95] což by mohlo být v rámci celku vyrovnáno vstupem nových států do EU v horizontu příštích 20 let.

Nejlidnatějším členským státem je Německo s odhadovaným počtem 82,1 milionu obyvatel, zatímco nejméně lidnatým členským státem je Malta se 400 tisíci obyvateli. Porodnost je v EU nízká; v průměru připadá na jednu ženu 1,5 dítěte. Nejvyšší je porodnost v Irsku, kde je 16,9 ‰ a ve Francii, kde je 13 ‰. Nejnižší porodnost má v EU Německo s 8,2 ‰.

 
S hustotou zalidnění 114 obyvatel/km² patří Evropská unie mezi hustě zalidněné oblasti světa.

Náboženství

editovat

EU má významnou náboženskou rozmanitost, která se zrcadlí v rozmanitosti dějin a kultury. Nominální většina obyvatel vyznává křesťanství, převážně římský katolicismus, protestantství a pravoslaví. Navzdory tomu ne všechny státy EU mají křesťanské většiny (v Česku a Estonsku mají například většinu ateisté).

Nedávný příliv přistěhovalců do bohatých států EU s sebou přinesl množství různých náboženství, která dotyční vyznávali ve svých rodných vlastech. Patří mezi ně islám, hinduismus, buddhismus, sikhismus a Bahá’í. Judaismus má v Evropě dlouhou historii a Židé žili pokojně s ostatním obyvatelstvem po celá staletí, navzdory stoletím, kdy byli Židé diskriminováni, perzekvováni a nakonec na nich byla spáchána genocida v podobě holocaustu. V Evropě má rovněž tradici sekularismus, který přispěl k vzestupu ateismu a agnosticismu.

Jazyk

editovat

Většina z úředních jazyků 27 členských zemí má status oficiálního jazyka Evropské unie. V únoru 2020 tak má EU celkem 24 úředních jazyků (nejnovějšími úředními jazyky jsou irština, bulharština, rumunština a úplně poslední chorvatština). Ne všechny národní jazyky dostaly status úředních jazyků EU. Mezi ně patří lucemburština, od roku 1984 oficiální jazyk Lucemburska, a turečtina, oficiální jazyk na Kypru. Nejvíce používaným jazykem EU je angličtina, kterou hovoří na 51 % obyvatel unie. Tento vysoký podíl je dán tím, že 38 % občanů EU používá angličtinu jinak než jako svůj mateřský jazyk (tj. buď druhý jazyk nebo cizí jazyk). Nejvíce používaným mateřským jazykem je němčina, kterou mluví 18 % obyvatel EU.

Imigrace

editovat
Související informace naleznete také v článcích Evropská migrační krize a Uprchlické kvóty.

Mezi lety 2010 až 2013 imigrovalo do Evropské unie každý rok okolo 1,4 milionu lidí.[96] V roce 2016 získalo občanství v členských státech Evropské unie 995 000 lidí.[97] V roce 2017 obdrželo občanství v EU přes 825 000 imigrantů, nejvíce z Maroka, Albánie, Indie, Turecka a Pákistánu.[98] Ve stejný rok do Evropské unie imigrovalo 2,4 milionu lidí z nečlenských států.[99]

Kultura

editovat

Titul Evropské hlavní město kultury je vždy na jeden rok propůjčován Evropskou unií jednomu či více evropským městům, která tak mají po celý rok možnost představit Evropě svůj kulturní život a jeho rozvoj. Původně byla tato města volena na základě kulturní historie, naplánovaných akcích a schopnosti projekt podpořit finančními prostředky a infrastrukturou.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ ec.europa.eu [online]. [cit. 2022-06-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ Nobelovu cenu míru dostala Evropská unie
  3. ↑ European Commission - PRESS RELEASES - Press release - EU Children of Peace initiative: President Barroso announces Nobel Peace Prize projects to help 23,000 children affected by war and conflicts. europa.eu [online]. [cit. 2019-01-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ Smlouva o Evropské unii (konsolidované znění). Kapitola Článek 2. EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie, 2020-03-01 [cit. 2022-02-13]. Dostupné online. 
  5. ↑ Deklarace z 9. května 1950 [online]. EUROPA, portál evropských institucí. Dostupné online. 
  6. ↑ TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha: Leges, 2010. 301 s. ISBN 978-80-87212-60-8. S. 20. [dále jen Týč (2010)]. 
  7. ↑ Jednotný evropský akt: Právní úprava a její změny [online]. Rev. 2004-05-01 [cit. 2011-01-26]. Dostupné online. 
  8. ↑ TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5., aktualiz vyd. Praha: Linde, 2006. 287 s. ISBN 80-7201-631-8. S. 179. [dále jen Týč (2006)]. 
  9. ↑ Týč (2010). 204–205.
  10. ↑ Týč (2006). s. 254–255.
  11. ↑ VALDHANS, Jiří. Právní úprava mimosmluvních závazků s mezinárodním prvkem v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 140 s. Dostupné online. S. 24–25. [dále jen Valdhans (2009)]. 
  12. ↑ LEBEDA, Václav. 10 věcí, které Lisabonská smlouva přináší. S. 1. Policy Brief [online]. 2009-02 [cit. 2011-02-05]. S. 1. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  13. ↑ Týč (2010). 23, 207.
  14. ↑ Týč (2010). 23.
  15. ↑ Týč (2010). 24.
  16. ↑ Population on 1 January [online]. Eurostat [cit. 2023-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ The World Factbook COUNTRY COMPARISON :: AREA [online]. CIA [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Real GDP per capita [online]. Eurostat [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Purchasing power adjusted GDP per capita [online]. Eurostat [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ GDP per capita in PPS [online]. Eurostat [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Odpovědi na nejčastější dotazy ohledně brexitu a reformy EU [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2016-09-21 [cit. 2016-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-23. 
  22. ↑ ČTK. Je britské referendum právně závazné? Jednoduchá odpověď: Ne. Lidovky.cz [online]. 2016-06-25 [cit. 2016-12-03]. Dostupné online. 
  23. ↑ Smlouva o Evropské unii (konsolidované znění). Kapitola Článek 50. EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie, 2020-03-01 [cit. 2022-02-13]. Dostupné online. 
  24. ↑ Cameron: Článek 50 nespustím. Druhé referendum nebude. Týden [online]. 2016-06-27 [cit. 2016-06-28]. Dostupné online. 
  25. ↑ Cameron článek 50 zatím neaktivuje. Je to naše suverénní rozhodnutí, tvrdí. Česká televize [online]. 2016-06-27 [cit. 2016-06-28]. Dostupné online. 
  26. ↑ BBC. Brexit: The UK's letter triggering Article 50 [on-line]. 29. března 2017 [cit. 29. března 2017]. Dostupné on-line na: <http://www.bbc.com/news/uk-politics-39431070>
  27. ↑ EU enlargement policy [online]. Rada Evropské unie [cit. 2023-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ ROZHODNUTÍ RADY A KOMISE ze dne 29. března 2010 [online]. Evropská komise [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. 
  29. ↑ závěry Evropské rady (16. a 17. prosince 2010) [online]. Evropská rada [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. 
  30. ↑ CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Srbsko – Základní údaje o zemi [online]. Evropská komise [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. 
  32. ↑ CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ a b Ukrajina a Moldavsko získaly kandidátský status EU. ČT24 [online]. [cit. 2022-06-25]. Dostupné online. 
  34. ↑ ČTK, iDNES cz. Bosna a Hercegovina se konečně dočkala. Získala status kandidátské země EU. iDNES.cz [online]. 2022-12-15 [cit. 2023-06-10]. Dostupné online. 
  35. ↑ Summit EU rozhodl o zahájení přístupových rozhovorů s Bosnou a Hercegovinou - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-03-21 [cit. 2024-03-21]. Dostupné online. 
  36. ↑ European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola candidate countries/EU-Turkey relations. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ V Turecku vydali zatykače na dalších 230 lidí kvůli pokusu o puč. Česká televize. 9. března 2018.
  38. ↑ Členství Turecka v EU je lékem evropských problémů, prohlásil Erdogan. iDnes.cz [online]. 24. října 2017. Dostupné online. 
  39. ↑ European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola candidate countries/EU-Makedonia relations. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ Asociační dohoda mezi EU a Ukrajinou vešla v platnost. Dnešek vstoupí do dějin, tvrdí Porošenko. e15.cz.
  41. ↑ Georgia, Republic of Moldova and Ukraine Customs cooperation with Georgia, Republic of Moldova and Ukraine. ec.europa.eu/.
  42. ↑ http://eeas.europa.eu/archives/delegations/ukraine/documents/virtual_library/vademecum_en.pdf
  43. ↑ European Parliament resolution of 17 July 2014 on Ukraine (2014/2717(RSP)) [online]. Evropský parlament, 2014-07-17 [cit. 2018-03-18]. Dostupné online. 
  44. ↑ Sbližování EU s Ukrajinou? Maďarsko kvůli zákonu řeklo „ne“. Týden. 16. října 2017.
  45. ↑ Kyjev naštval sousední země, uzákonil povinnou výuku v ukrajinštině. iDnes.cz [online]. 13. října 2017. Dostupné online. 
  46. ↑ Němec, který dostal Česko do EU: Klaus byl tvrdohlavý, Zeman vás uchránil od průšvihu. Aktuálně.cz [online]. 2024-04-25. Dostupné online. 
  47. ↑ Archivovaná kopie [online]. Norway mission to EU [cit. 2010-07-01]. Kapitola Norway and the EU/A historical overview. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-12. (anglicky) 
  48. ↑ Archivovaná kopie [online]. Norway mission to EU [cit. 2010-07-01]. Kapitola Norway and the EU. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-12. (anglicky) 
  49. ↑ http://ec.europa.eu/external_relations/switzerland/index_en.htm
  50. ↑ European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola Potential Candidates/Iceland/EU-Iceland relations. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ Archivovaná kopie [online]. Icelandic Government [cit. 2010-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-12. (anglicky) 
  52. ↑ Minister Sveinsson meets with Stefan Füle [online]. Iceland´s application for membership of the EU [cit. 2013-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-03. (anglicky) 
  53. ↑ ČTK; HAVLICKÁ, Kateřina. Island se po šesti letech rozmyslel a stáhl žádost o členství v EU. idnes.cz [online]. 12. března 2015 21:13. Dostupné online. 
  54. ↑ Island stáhl žádost o vstup do EU. Novinky.cz [online]. Borgis, čtvrtek 12. března 2015, 20:53 - Reykjavík. Dostupné online. 
  55. ↑ KUBÁTOVÁ, Eliška. Island stáhl přihlášku do EU, bod zlomu to ale není. euractiv.cz [online]. 13.03.2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-06. 
  56. ↑ Mluvčí EU: Island do EU může stále vstoupit. euroskop.cz [online]. 16.03.2015. Dostupné online. 
  57. ↑ Euroskop.cz - Instituce EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. 
  58. ↑ Smlouva o Evropské unii (konsolidované znění). Kapitola Článek 13. EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie, 2020-03-01 [cit. 2022-02-13]. Dostupné online. 
  59. ↑ Smlouva o Evropské unii (konsolidované znění). Kapitola Článek 14. EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie, 2020-03-01 [cit. 2022-02-13]. Dostupné online. 
  60. ↑ SEU: 14.
  61. ↑ Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění). Kapitola Evropský parlament. EUR-Lex [online]. Úřad pro publikace Evropské unie, 2016-06-07 [cit. 2022-02-13]. Dostupné online. 
  62. ↑ Počet poslanců Evropského parlamentu se po brexitu sníží | Zpravodajství | Evropský parlament. www.europarl.europa.eu [online]. 2018-07-02 [cit. 2019-01-29]. Dostupné online. 
  63. ↑ a b c ANONYMOUS. Rada Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Složení Rady - Consilium. www.consilium.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. 
  65. ↑ a b c ANONYMOUS. Evropská rada - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ a b c Evropská komise. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. 
  67. ↑ ANONYMOUS. Evropská komise - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ ANONYMOUS. Soudní dvůr Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ ANONYMOUS. Evropská centrální banka (ECB) - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ Schémata rozhodovacích procesů v EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  71. ↑ ANONYMOUS. Oblasti politiky Evropské unie - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-06-16 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ a b ANONYMOUS. Život v EU - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ Eurostat - Tables, Graphs and Maps Interface (TGM) table. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  74. ↑ Eurostat - Tables, Graphs and Maps Interface (TGM) table. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  75. ↑ ANONYMOUS. Ekonomika EU - EUROPA. Evropská unie [online]. 2016-07-05 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. ↑ Dluh EU i eurozóny dál roste, nejzadluženější zůstává Řecko. Novinky.cz [online]. Borgis, 20. července 2019 [cit. 2019-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-20. 
  77. ↑ ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  78. ↑ MULLER, Thomas. Vnitřní trh EU – základní principy [online]. Praha: Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, 2016-01-11 [cit. 2019-07-20]. Dostupné online. 
  79. ↑ PODATELNA@MFCR.CZ; TEL.ÚSTŘEDNA:+420 257 041 111; IČO: 00006947. Maastrichtská kritéria. Zevedení eura v České republice [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  80. ↑ Rozpočet EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  81. ↑ Multiannual financial framework. European Commission - European Commission [online]. [cit. 2020-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ Amended proposal for a COUNCIL REGULATION laying down the multiannual financial framework for the years 2014-2020 [PDF online]. Brusel: Evropská komise, 2011 [cit. 2020-07-24]. S. 16. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ The budget explained - Frequently asked questions - Budget. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  84. ↑ Multiannual Financial Framework- European Commission. ec.europa.eu [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  85. ↑ DotaceEU - Dohoda o partnerství. www.dotaceeu.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. 
  86. ↑ ČR a rozpočet EU. www.euroskop.cz [online]. [cit. 2019-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-02-12. 
  87. ↑ ČR získala z EU za 15 let o 741 miliard korun víc než zaplatila. ČTK [online]. 
  88. ↑ Vstup do EU. Do Česka míří cizinci za prací. Metro Praha. Duben 2014, čís. 77, s. 23. Dostupné online. ISSN 1211-7811. 
  89. ↑ Evropská unie. Mínění Čechů o ní se zhoršuje. Metro Praha. Duben 2014, čís. 67, s. 5. Dostupné online. ISSN 1211-7811. 
  90. ↑ Důvěra Čechů v EU skokově vzrostla, euro ale stále odmítají tři čtvrtiny lidí. ČT24 [online]. [cit. 2019-02-10]. Dostupné online. 
  91. ↑ Odchod z EU si přeje jen desetina Čechů. ‚Většina ji chce reformovat a zůstat,‘ tvrdí autoři průzkumu. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-05-06]. Dostupné online. 
  92. ↑ Exkluzivní průzkum: Vstup Česka do EU vnímá po patnácti letech pozitivně přes šedesát procent Čechů. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2019-05-06]. Dostupné online. 
  93. ↑ ČTK. Se členstvím v EU je podle průzkumu spokojená téměř polovina Čechů. Oceňují bezpečnost a kritizují regulaci. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-03-04]. Dostupné online. 
  94. ↑ Total population [online]. Eurostat [cit. 2009-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. ↑ The EU's baby blues [online]. BBC, 2006-03-27 [cit. 2009-10-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ Immigration in the EU [online]. European Commission. Dostupné online. 
  97. ↑ Acquisition of citizenship in the EU [online]. European Commission. Dostupné online. 
  98. ↑ Acquisition of citizenship statistics. ec.europa.eu [online]. Eurostat, březen 2019. Dostupné online. 
  99. ↑ Migration and migrant population statistics. ec.europa.eu. Eurostat, březen 2019. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • BRDEK, Miroslav; JÍROVÁ, Hana. Sociální politika v zemích EU a ČR. 1. vyd. Praha: Codex Bohemia, 1998. 391 s. ISBN 80-85963-71-X. 
  • BRŮŽEK, Antonín. Evropská měnová integrace. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1996. 138 s. ISBN 80-7079-151-9. 
  • CIHELKOVÁ, Eva. Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003. 712 s. ISBN 80-7179-804-5. 
  • CIHELKOVÁ, Eva; JAKŠ, Jaroslav. Evropská integrace - Evropská unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2004. 377 s. ISBN 80-245-0854-0. 
  • JAKŠ, Jaroslav. Quo Vadis Evropská unie. 1. vyd. Praha: ETC, 1998. 236 s. ISBN 80-86006-57-3. 
  • LUKÁŠ, Zdeněk; NEUMANN, Pavel. Společná zemědělská politika EU ; Regionální a strukturální politika EU. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2000. 139 s. ISBN 8024500647. 
  • MCCORMICK, John. Understanding the European Union: A Concise Introduction. 6. vyd. Basingstoke (Hampshire): Palgrave Macmillan, 2014. xix, 253 s. (The European Union Series). ISBN 9781137362339. (anglicky) 
  • PELTRÁM, Antonín; KVĚTOSLAVA, Kořínková. Rozvoj transevropské dopravní sítě. 1. vyd. Praha: Nadatur, 1997. 68 s. (Knižnice základních právních norem ES vztahujících se k dopravě; sv. 65). ISBN 80-85884-64-X. 
  • PITROVÁ, Markéta; FIALA, Petr. Evropská unie. 1. vyd. Brno: CDK, 2003. 737 s. ISBN 80-7325-015-2. 
  • SVOBODA, Pavel. Právo vnějších vztahů Evropské unie. 2., aktualizované vyd. Praha: Linde, 2007. 320 s. (Vysokoškolské právnické učebnice). ISBN 978-80-7201-653-2. 
  • TICHÝ, Luboš, et al. Evropské právo. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014. 800 s. ISBN 978-80-7400-546-6. 
  • TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7., přepracované a aktualizované vyd. Praha: Leges, 2017. 352 s. ISBN 978-80-7502-243-1. 
  • BALANYÁ, Belén. Odvrácená strana Evropské unie: Evropa v režii nadnárodních korporací. Překlad Mikuláš Hučko. 1. vyd. Košice: Paradigma.SK, 2003. xii, 311 s. ISBN 80-968603-2-1. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Evropská_unie&oldid=24350564“