Wikipedie

Jan Rulík

Narozen 20. 2. 1744 ve Žlebech, zemřel 6. 3. 1812 v Praze. Zpěvák a houslista, prozaik, historické, místopisné a cestopisné práce, humoresky, překlady, též autor náboženských publikací.

Jan Nepomuk Josef Rulík (20. února 1744 Žleby – 6. března 1812 Praha) byl český obrozenecký spisovatel, hudební skladatel a zpěvák.

Jan Nepomuk Josef Rulík
Narození20. února 1744
Žleby
Úmrtí6. března 1812 (ve věku 68 let)
Praha
Místo pohřbeníMalostranský hřbitov
Povolánízpěvák, houslista, prozaik, básník, překladatel, editor a spisovatel
Tématapróza, poezie, překlad, hudba a osvícenství
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

editovat
 
Busta Václava Matěje Krameria

Narodil se 20. února 1744 v Žlebech u Čáslavi. V mládí se vzdělával v Želivském klášteře a při pobytu v Praze měl v úmyslu vstoupit do řádu jezuitů, od čehož ovšem později upustil.[1] Nejprve se živil jako hudební skladatel, varhaník a zpěvák v pražských kostelích, kde za zásluhy spočívající v rozvoji chrámové hudby obdržel titul pražského měšťana.[2] V květnu roku 1792 byl vydán dvorní dekret o zřízení profesury českého jazyka a literatury na pražské univerzitě, kam právě Jan Rulík podal žádost, neboť se o místo profesora ucházel. V konkurzu však neuspěl a profesorem byl jmenován František Martin Pelcl.[3] Na Pelclův návrh se měl zároveň stát členem jakéhosi kroužku pěstitelů češtiny.[4] Rulík taktéž udržoval styky s dalšími významnými českými literáty té doby, kupříkladu s novinářem Václavem Matějem Krameriem, s nímž se podílel na činnosti tehdejšího kulturního střediska obrozenců a vydavatelství České expedice.[5] Po smrti Krameria vedl Rulík společně s Františkem Janem Tomsou jeho noviny, dokud je nepřevzal Krameriův syn Václav Rodomil.[6] Během pobytu ruských vojsk na českém území v letech 1798–1800 dával Rulík najevo své rusofilství a vychvaloval ruské vojáky, poněvadž se s nimi mohl domluvit i česky.[7] Jan Rulík zemřel 6. března roku 1812 v Praze.[2] Byl pohřben na Malostranském hřbitově.[1]

„ Léta 1812 umřel o 3. hodině polední na Hradě Pražském v 68. roce věku svého Jan Rulík, vlastenec pravý a spisovatel přemnohých knih českých jsa již od dávna nemocí těžkou obtížen. Česká literatura znamenitého muže na něm ztratila. “
— František Vladislav Hek[8]

Dílo

editovat

Jan Rulík byl dle literárního historika Jana Jakubce všestranným spisovatelem. Ve svých dílech oceňoval práci soudobých badatelů, překládal jejich spisy do češtiny a zabýval se i současnými událostmi. Věnoval se rovněž beletrii, sepisoval životopisy, cestopisy či legendy. Rulík se ve svých pracích stavěl proti josefinismu.[9] Dohromady se zasadil o vydání téměř 50 knih rozmanitých žánrů.[2]

Spisy (výběr)

editovat
  • Sláva a výbornost jazyka českého (1792) – jazyková obrana češtiny vyzdvihující její vlastnosti a slovanskou příslušnost[10]
  • Strom francouzské svobody (1793) – politický pamflet v podobě kázání odsuzující snahy stoupenců Velké francouzské revoluce[11]
  • Věnec pocty ku poctivosti učených (1795) – souhrn literárního snažení posledních dvou desetiletí[9]
  • Vesnického faráře rozmlouvání se svými osadníky (1804) – Rulík v tomto spisu dospívá k postoji, že je společenská rovnost škodlivá.[12]
  • Učená Čechie (1807/1808) – pojednání popularizující výzkumy dřívějších českých literárních badatelů[9]
  • Kalendář historický (1797–1810) – pětidílný kalendář soudobých událostí navazující na dílo Daniela Adama z Veleslavína[2]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Ottův slovník naučný. Dvacátýdruhý díl. Praha: J. Otto, 1904. Dostupné online. Heslo „Rulík Jan N. Josef“, s. 96–97. 
  2. ↑ a b c d AUGUSTA, Pavel, a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 1996. 571 s. ISBN 80-85983-06-0. S. 353. 
  3. ↑ JOHANIDES, Josef. František Martin Pelcl. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981. 428 s. S. 223–227. [Dále jen: František Martin Pelcl]. 
  4. ↑ František Martin Pelcl, s. 232–233
  5. ↑ NOVOTNÝ, Jan. Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich, 1973. 364 s. S. 191. [Dále jen: Matěj Václav Kramerius]. 
  6. ↑ BEDNAŘÍK, Petr; JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Dějiny českých médií: Od počátku do současnosti. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2019. 456 s. S. 74. 
  7. ↑ AMORT, Čestmír. Ruská vojska u nás v letech 1798-1800. Praha: Naše vojsko, 1954. 385 s. S. 214. 
  8. ↑ JOHANIDES, Josef. František Vladislav Hek. Praha: Melantrich, 1976. 593 s. S. 504. 
  9. ↑ a b c JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české 2. Od osvícenství po Družinu máje. Praha: Jan Laichter, 1934. S. 167. 
  10. ↑ DVOŘÁK, Karel. Dějiny české literatury II. Literatura národního obrození. Praha: ČSAV, 1960. 684 s. S. 38. 
  11. ↑ Matěj Václav Kramerius, s. 121
  12. ↑ Matěj Václav Kramerius, s. 136

Literatura

editovat
  • AUGUSTA, Pavel, a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 1996. 571 s. ISBN 80-85983-06-0. 
  • JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české 2. Od osvícenství po Družinu máje. Praha: Jan Laichter, 1934. 
  • JOHANIDES, Josef. František Martin Pelcl. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1981. 428 s. 
  • NOVOTNÝ, Jan. Matěj Václav Kramerius. Praha: Melantrich, 1973. 364 s. 
  • OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 3/2: P–Ř. Praha: Academia, 2000. 729–1524 s. ISBN 80-200-0708-3. Heslo „Jan Rulík", s. 1337–1339. Zde i bibliografie a literatura. Autorka hesla: Lenka Kusáková. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Rulík&oldid=24033819“