Edvard Kardelj
| Edvard Kardelj | |
|---|---|
 | |
| Místopředseda jugoslávské vlády[1] | |
| Ve funkci: 2. února 1946 – 29. června 1963 | |
| Jugoslávský ministr zahraničních věcí[1] | |
| Ve funkci: 31. srpna 1948 – 14. ledna 1953 | |
| Předchůdce | Stanoje Simić |
| Nástupce | Koča Popović |
| Předseda svazové skupštiny SFRJ | |
| Ve funkci: 1963 – 1967 | |
| Předchůdce | Petar Stambolić |
| Nástupce | Milentije Popović |
| Tajemník Komunistické strany Slovinska | |
| Ve funkci: 1937 – 1943 | |
| Předchůdce | Janko Petrič (1920) |
| Nástupce | Franc Leskošek |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Svaz komunistů Jugoslávie/Svaz komunistů Slovinska |
| Vojenská služba | |
| Hodnost | generálpodplukovník |
| Narození | 27. ledna 1910 Lublaň, Rakousko-Uhersko (dnes Slovinsko) |
| Úmrtí | 10. února 1979 (ve věku 69 let)[2] Lublaň, SFRJ (dnes Slovinsko) |
| Příčina úmrtí | kolorektální karcinom |
| Místo pohřbení | Tomb of National Heroes |
| Národnost | slovinská |
| Choť | Pepca Kardelj |
| Příbuzní | Ivan Maček |
| Profese | učitel |
| Náboženství | ateismus |
| Ocenění | Řád hrdiny socialistické práce velkokříž Řádu Jiřího I. velkohvězda Řádu jugoslávské hvězdy Řád hrdiny lidu rytíř Královského řádu Kambodže … více na Wikidatech |
| Commons | Edvard Kardelj |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Edvard Kardelj, pseudonym Sperans[3] či Krištof[4] (27. ledna 1910, Lublaň – 10. února 1979, Lublaň) byl slovinský marxistický teoretik, politik a státník, blízký spolupracovník maršála Josipa Broze Tita.[5]
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Do druhé světové války
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Lublani. V roce 1916 začal navštěvovat obecnou školu, poté měšťanskou. Maturoval v roce 1929 na lublaňské pedagogické škole, ovšem povolání učitele se věnovat nezačal. Již v roce 1926 vstoupil do Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ). V roce 1928 vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie. V prosinci 1929 byl poprvé zatčen, a to pro podezření z revoluční činnosti, zanedlouho byl pro nedostatek důkazů propuštěn. V únoru 1930 byl však za činnost v zakázané Komunistické straně opět zatčen a vězněn v Bělehradě. V září 1930 ho Státní soud pro ochranu státu odsoudil ke dvěma rokům odnětí svobody. Jakmile se v únoru 1932 vrátil do Lublaně, začal spolu s Borisem Kidričem pracovat na obnovení činnosti Komunistické strany, která byla silně oslabena v důsledku nastolení královské diktatury 6. ledna. Jako člen Oblastního výboru Komunistické strany Jugoslávie (KPJ) řídil a organizoval komunistické hnutí ve Slovinsku.[5] V souladu s usnesením Ústředního výboru KPJ (CK KPJ) opustil nelegálně v průběhu roku 1934 Jugoslávii a odcestoval do Moskvy, kde šest měsíců navštěvoval Mezinárodní Leninovu školu, poté učil na Komunistické univerzitě národnostních menšin Zahoda.[4] Na konci ledna 1937 se přes Paříž vrátil do Slovinska, kde měl za úkol vytvořit samostatnou místní komunistickou stranu, jež byla ustavena v průběhu roku 1937. Podílel se na činnosti nejen slovinských, ale i jugoslávských komunistů. V červnu 1938 jej zadržela policie a ve vazbě byl držen půl roku. V roce 1939 vydal pod pseudonymem Sperans knihu „Razvoj slovenskega narodnega vprašanja“, v níž deklaroval myšlenku slovinské národní samostatnosti a v níž také zdůraznil, že slovinské osvobození může realizovat jen socialistická revoluce.[3] V únoru 1940 přešel spolu s manželkou Pepcou do ilegality. Od nástupu Josipa Broze Tita do čela jugoslávských komunistů patřil mezi jeho nejbližší spolupracovníky.[5]
Druhá světová válka
[editovat | editovat zdroj]Již od prvních dní okupace Jugoslávie se angažoval v národněosvobozeneckém boji.[4] Na prvním zasedání Antifašistického výboru národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) v roce 1942 byl zvolen místopředsedou výkonného výboru AVNOJe. Po kapitulaci Itálie se vrátil do Slovinska, kde se počátkem října 1943 sešel Kočevski zbor (Kočevské shromáždění), v zásadě slovinský válečný parlament. Shromáždění zvolilo nejvyšší slovinský politický orgán – Slovinskou národněosvobozeneckou radu (SNOS) v čele s Josipem Vidmarem. Nedlouho po Kočevském zboru odjíždí Kardelj do Jajce, kde došlo k ustavení prozatímní vlády na osvobozeném území. 29. listopadu 1943 se v Jajce uskutečnilo druhé zasedání AVNOJ, na němž byl Kardelj zvolen členem předsednictva AVNOJ a místopředsedou Národního výboru osvobození Jugoslávie (NKOJ), což byla fakticky jugoslávská vláda.[5]
Avnojská Jugoslávie
[editovat | editovat zdroj]Po druhé světové válce patřil vedle Josipa Broze Tita, Milovana Đilase a Aleksandara Rankoviće k hlavním představitelům Jugoslávie. V únoru 1946 se stal místopředsedou federální vlády a tuto funkci zastával i po přeměně vlády ve výkonný výbor až do června 1963.[1] V období od srpna 1948 do ledna 1953 zastával také funkci ministra zahraničních věcí Jugoslávie. Po přijetí nové ústavy, v rozmezí let 1963–1967, byl předsedou svazové skupštiny, mezi léty 1958 a 1966 byl tajemníkem CK SKJ, v letech 1964–1979 pak členem Předsednictva SKJ. Mimo to zastával další politické a čestné funkce.[4][5]
29. června 1948 publikovalo československé Rudé právo Zprávu o poradě Informačního byra komunistických stran a především Rezoluci Informačního byra o situaci v Komunistické straně Jugoslávie, která pranýřovala vývoj v Jugoslávii i hlavní jugoslávské představitele (kromě Kardelje také Tita, Đilase a Rankoviće).[6] Materiál byl snahou o zajištění absolutní poslušnosti Jugoslávie směrem k Sovětskému svazu a byl především reakcí na Titovu myšlenku vytvoření Balkánské federace, která nebyla konzultována se Stalinem. Jugoslávské vedení však své postoje změnit odmítlo, a tak sovětsko-jugoslávská roztržka gradovala a vyústila ve vyloučení KPJ z Informbyra.
Ostrakizace Jugoslávie ze soustavy socialistických států znamenala ekonomický a vojenský bojkot, na který muselo jugoslávské vedení reagovat. Právě Kardelj v této době formuloval myšlenku samosprávného socialismu a návratu k čisté podobě marxismu, která se promítla i do činnosti KPJ, jež v roce 1952 změnila svůj název na Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ).[7] Kardelj jugoslávský režim považoval za nejvyšší formu sociálně spravedlivé společnosti a při mnohých příležitostech kritizoval sovětský režim.[8]
Milovan Đilas byl z politických funkcí odstaven na přelomu let 1953 a 1954[9] a v polovině roku 1966 o své funkce přišel také Aleksandar Ranković.[10]. Po odstranění Rankoviće rozhodl Tito o zřízení čtyřčlenného byra Předsednictva CK SKJ, které nemělo oporu ve stanovách SKJ a jehož členy byli kromě Tita i Kardelj, Mijalko Todorović a Veljko Vlahović.[11]
V období pražského jara měl Kardelj velký vliv také na československé komunisty. Ti sice odmítali zavést jugoslávský vzor samosprávy, ale samotný Kardelj se těšil mezi reformními československými komunisty velké autoritě.[12] Po srpnových událostech to byl právě Kardelj, který podpořil návrh Vladimira Popoviće, aby výkonný výbor a předsednictvo CK SKJ ve svém prohlášení reagující na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyjádřily i přímou podporu Dubčekovu vedení.[13]
V září 1968 Tito v souvislosti s reformou struktury stranických a státních institucí navrhoval, že si ponechá jen státní posty, zatímco nejvyšší stranické funkce přenechá právě Kardeljovi.[14] Kardelj patřil k hlavním konstruktérům jugoslávského specifického ústavního systému, který Jugoslávii koncipoval jako samosprávnou pospolitost národů.[15] Kardeljova koncepce byla kombinací marxismu a kropotkinovského anarchismu (jenž se promítal především ve zdůrazňování role komun, resp. občin, v Jugoslávii).[16] Vrcholem jeho teoretické práce byla Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie, přijatá v roce 1974.
V roce 1970 u příležitosti jeho šedesátých narozenin se stal čestným občanem všech slovinských občin.[5]
Po roce 1974 se ze zdravotních důvodů stáhl do pozadí. Přesto se i ve vysokém věku věnoval úvahami nad politickým systémem země. V roce 1977 uveřejnil studii „Směry rozvoje politického systému socialistické samosprávy pracujících“ (srbochorvatsky „Pravci razvoja političkog sistema socijalističkog samoupravljanja“), ve které se pokoušel dále dovést do praxe myšlenku odbourání státu a decentralizaci moci.[17] O rok později pak uveřejnil další spis, „Svobodná sdružená práce“ (Slobodni udruženi rad). Kardelj podrobil navíc kritice ústavu z roku 1974. Mnozí liberální komunisté ho tak viděli jako jediného autentického bojovníka proti mocenskému monopolu, ba i jako jednoho z prvních propagátorů politického pluralismu, ovšem bez existence politických stran.[18]
Kardelj podlehl rakovině podlehl 10. února 1979.[19] Jeho pohřbu se nezúčastnila sovětská delegace, neboť ho považovala za hlavního představitele protisovětské politické skupiny uvnitř jugoslávského vedení.[20]
V letech 1979 až 1990 nesla jeho jméno Univerzita v Lublani[21], v letech 1950–1954 a 1980–1990 nesla chorvatská obec Ploče název Kardeljevo[22].
Byl nositelem vysokých jugoslávských řádů, vyznamenání a čestných cen.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Edvard Kardelj na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Edvard Kardelj
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Lars. Governments of the Socialist Federative Republik of Yugoslavia: 1945-1992 [online]. [2004?] [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-16. (anglicky)
- ↑ DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 328. (srbochorvatština)
- ↑ a b HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko: stručná historie států. Praha: Libri, 2010. 190 s. ISBN 978-80-7277-463-0. S. 86. [dále jen Hladký (2010)].
- ↑ a b c d Arhiv Republike Slovenije. Kardelj Edvard-Krištof: 1916-1990. Osnovni podatki o fondu [online]. [1989] [cit. 2011-01-13]. Dostupné online. (slovinsky)[nedostupný zdroj]
- ↑ a b c d e f Edvard Kardelj – marksistični teoretik, politik in državnik, publicist, narodni heroj [online]. 2008-2010 [cit. 2011-01-13]. Dostupné online. (slovinsky)[nedostupný zdroj]
- ↑ Rudé právo. 29. červen 1948, roč. 28, čís. 151, s. 1, 3.
- ↑ Hladký (2010). s. 104.
- ↑ PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a východní blok v letech 1953-1956. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2001. 401 s. ISBN 80-246-0186-9. S. 91, 172–173. [dále jen Pelikán (2001)].
- ↑ Pelikán (2001. s. 75.
- ↑ PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a pražské jaro. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008. 377 s. (Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis; sv. V). ISBN 978-80-7308-220-8. S. 25. [dále jen Pelikán (2008)].
- ↑ Pelikán (2008). s. 36.
- ↑ Pelikán (2008). s. 83.
- ↑ Pelikán (2008). s. 169.
- ↑ Pelikán (2008). s. 256.
- ↑ FILIP, Jan. K otázce povahy federalismu v Jugoslávii. Právník. 1983, roč. 122, čís. 83, s. 296.
- ↑ CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1.. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2). ISBN 80-86429-37-7. S. 85.
- ↑ Югославия в ХХ веке. Очерки политической истории. Moskva: Moskva INDRIK, 2011. Kapitola Карделевская Югославия, s. 743. (ruština)
- ↑ GOATI, Vladimir; MIRČEV, Dimitar. Smisao jugoslovenskog pluralističkog šoka. Beograd: Književne Novine, 1989. 186 s. ISBN 86-391-0185-x. Kapitola Lapidarij o političkom pluralizmu: Put u građansku restauraciju ili šansa samoupravne demokratije, s. 73–74. (srbochorvatština)
- ↑ Milestones, Feb. 26, 1979. Time [online]. 1979-02-26 [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-01-21. ISSN 0040-781X. (anglicky)
- ↑ Pelikán (2008). s. 300.
- ↑ Univerza v Ljubljani. Arhivski fondi [online]. Rev. 2007-05-24 [cit. 2011-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-26. (slovinsky)
- ↑ LIPOVAC, Marijan. Od podlézání mocným k legalizaci etnických čistek. Navýchod [online]. [cit. 2011-01-13]. Roč. 2009, čís. 1. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-09. ISSN 1214-2492.
