Československý rozhlas
| Československý rozhlas | |
|---|---|
 Logo Československého rozhlasu (1991) | |
| Zkratka | ČsRo |
| Předchůdce | Radiojournal |
| Nástupce | Český rozhlas Slovenský rozhlas |
| Vznik | 1945 (svazek Čes.+Slov. rozhl.) 1. července 1948 (vznik ČsRo) |
| Zánik | 31. prosince 1992 |
| Typ | mediální organizace |
| Místo | Praha |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Československý rozhlas (ČsRo) byla československá státní organizace, provozující mezi lety 1948 a 1992 rozhlasové vysílání v Československu. Již od roku 1945 působily dvě společnosti Český rozhlas (bývalý Radiojournal, fungující od roku 1923) a Slovenský rozhlas pod společnou hlavičkou Československého rozhlasu. Po zestátnění v roce 1948 se Československý rozhlas stal propagandistickým a cenzurovaným médiem komunistického režimu a dle zákona byla činnost ČsRo založena na politice Komunistické strany Československa. Společenské uvolňování v 60. letech se projevilo i v rozhlasu a v srpnu 1968 proběhly během okupace Československa o jeho budovu boje. Během následné normalizace byl rozhlas opět součástí socialistické politiky. V listopadu 1989 se během sametové revoluce přidali pracovníci ČsRo k protestům a ve svých pořadech informovali veřejnost o probíhajících událostech. V demokratickém Československu vznikly následně na národním principu dva nové veřejnoprávní subjekty, Český a Slovenský rozhlas, které převzaly většinu vysílání. V roce 1992 tak ČsRo zajišťoval pouze provoz jedné celostátní stanice a zahraničního vysílání. Československý rozhlas ukončil své vysílání rozpadem Československa na konci roku 1992.
Od roku 1953 provozoval Československý rozhlas také televizní vysílání. Samostatná Československá televize vznikla v roce 1957 vyčleněním televizní sekce z rozhlasu.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Pravidelné rozhlasové vysílání v Československu bylo zahájeno 18. května 1923 soukromou společností Radiojournal,[1] v níž od roku 1925, skrze Československou poštu, držel 51% většinu stát.[2] Československo se stalo po Velké Británii druhou evropskou zemí, kde začal pravidelně vysílat rozhlas (britská BBC zahájila provoz v roce 1922).[3] Od konce roku 1933 sídlil Radiojournal v budově ve Vinohradské třídě v Praze.[4] Na konci roku 1938 se z Radiojournalu stal Česko-slovenský rozhlas[5][6] a po německé okupaci zbytku Československa se z něj stal Český rozhlas.[5][7] V samostatném Slovensku vznikl Slovenský rozhlas.[8]
Dne 22. srpna 1945 uzavřeli československý ministr informací Václav Kopecký a slovenský pověřenec pro informace Michal Chorváth dohodu o ustanovení společnosti s ručením omezeným Československý rozhlas.[9] Dvě národní rozhlasové společnosti s ručením omezeným pod státní správou ale fungovaly i po druhé světové válce. Existovaly do 30. června 1948, kdy byly na základě zákona č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu, zrušeny a od 1. července 1948 je nahradil státní podnik Československý rozhlas.[10] Z něj se pod vlivem vládnoucí Komunistické strany Československa stalo státní cenzurované a propagandistické médium.[11] Od května do července 1948 se v Praze uskutečnila Mezinárodní výstava rozhlasu (MEVRO), kterou organizovali rozhlasoví pracovníci.[12] Po organizačních změnách v roce 1952 měl rozhlas celostátní stanici Československo (od roku 1954 Praha II) a národní stanice Praha (od roku 1954 Praha I) a Bratislava. Kromě toho vysílal z regionálních stanic (Brno, Plzeň, Hradec Králové, aj.) a od roku 1954 také na stanici Praha III (rozhlas po drátě).[13][14] Od roku 1954 fungovalo z pražského vysílače na Petříně zkušební vysílání na velmi krátkých vlnách (VKV). Řádné vysílání z Petřína na VKV zahájil Československý rozhlas v roce 1959.[14]
Na výstavě MEVRO bylo v roce 1948 poprvé v Československu předvedeno návštěvníkům experimentální televizní vysílání.[15] Pravidelné televizní vysílání, zajišťované Československým rozhlasem, bylo zahájeno 1. května 1953. K reorganizaci pak došlo 1. prosince 1957, kdy byla podle vládního nařízení č. 62/1957 Sb., o nové organisaci rozhlasu a televise, vyčleněna z Československého rozhlasu jeho televizní část, z níž se stala Československá televize.[16] Oba vysílatelé byli podřízeni nově zřízenému Československému výboru pro rozhlas a televisi (na Slovensku pak Slovenskému výboru pro rozhlas a televisi).[17] K dalším organizačním změnám došlo k 1. říjnu 1959. Tehdy byly vládním nařízením č. 63/1959 Sb., o změnách v organizaci rozhlasu a televize,[18] zrušeny oba televizní a rozhlasové výbory, a jak Československá televize, tak Československý rozhlas se staly samostatnými ústředními organizacemi s vlastními statuty schvalovanými vládou.[19] Definitivní řešení přinesl zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase, který nabyl účinnosti 8. února 1964 a který platil až do konce roku 1992.[20] Československý rozhlas byl zpočátku zvláštní rozpočtovou organizací,[21] od 60. let potom státní příspěvkovou organizací.[22]
Roku 1960 vznikly Jazzový orchestr Československého rozhlasu a Taneční orchestr Československého rozhlasu (doplnily tak Symfonický orchestr Československého rozhlasu) a v roce 1962 zahájila provoz první celostátní VKV stanice Československo II.[14] K prvnímu stereofonnímu vysílání došlo v roce 1964.[23]
V 60. letech 20. století proběhlo ve společnosti i v Československém rozhlasu určité uvolnění poměrů spjatých s totalitní vládou KSČ.[24] Konec tohoto období nastal v létě 1968. Hlavní budova ČsRo v Praze ve Vinohradské se 21. srpna 1968 podruhé stala dějištěm bojů, protože se Pražané snažili bránit rozhlas před okupačními vojsky Varšavské smlouvy. Československý rozhlas v době invaze plnil informační funkci a vysílal z různých provizorních míst po Praze.[25] Již 30. srpna byla ovšem obnovena státní cenzura[26] a jak ve společnosti, tak v rozhlasu začala normalizace.[27] Vysílání z Vinohradské bylo obnoveno 9. září 1968.[26] V následujících normalizačních letech se Československý rozhlas opět stal propagandistickým médiem komunistického režimu.
Po federalizaci Československa byly v roce 1969 provedeny změny ve vnitřní organizaci ČsRo. Československý rozhlas fungoval jako zastřešující propojení dvou národních rozhlasů a vysílání pro zahraničí – k 1. lednu 1969 vznikly v rámci ČsRo složky Český rozhlas, Slovenský rozhlas a Zahraniční vysílání.[28] Počátkem 70. let 20. století došlo ke změnám ve struktuře stanic. Stanice Československo I byla v roce 1970 nahrazena celostátní zpravodajsko-publicistickou stanicí Hvězda a roku 1972 zahájily provoz národní kulturní stanice Vltava a Devín. Kromě toho nadále fungovala další dvojice národních okruhů (mainstreamové stanice Praha a Bratislava), krajské stanice (po celém Československu 12 studií) a zahraniční vysílání Radio Praha.[29]
V roce 1978 byla zahájena stavba centrálního rozhlasového komplexu v Praze na Pankráci.[30] Ve výškové budově, stavěné od roku 1983 jako budoucí sídlo Československého rozhlasu, byla projektována také koncertní studia pro rozhlas i nedalekou Československou televizi a městský koncertní sál. Ovšem komplex nebyl dokončen a po rozpadu Československa připadl v roce 1995 nástupnickému Českému rozhlasu. Ten v roce 1999 torzo prodal; po přestavbě dokončené v roce 2007 z něj vznikla kancelářská budova City Tower.[31]
Roku 1986 zahájila provoz hudební stanice Melodie[32] a roku 1989 stanice pro mladé posluchače EM.[33] Právě na EM se poprvé v Československém rozhlase objevily 20. listopadu 1989 zprávy popisující průběh událostí ze 17. listopadu toho roku. Rozhlasoví pracovníci se následně přidali k protestům sametové revoluce. Po pádu komunistického režimu došlo k výrazným personálním i programovým změnám. Ještě na konci roku 1989 byl okruh Hvězda přejmenován na stanici Československo.[32] Koncem roku 1990 zanikl v Česku okruh EM, zatímco na Slovensku se z něj stala stanice Elán. Na počátku roku 1991 začala fungovat regionální stanice Regina.[34] Dne 1. července 1991 vznikl samostatný veřejnoprávní Slovenský rozhlas (SRo),[35] obdobně vznikl k 1. lednu 1992 veřejnoprávní Český rozhlas (ČRo).[36] Československý rozhlas od počátku roku 1992 provozoval celostátní federální stanici Československo a zahraniční vysílání, zatímco pod oba národní rozhlasy spadaly zbylé okruhy již dříve rozdělované dle národního principu.[37] Vzhledem k zániku Československa na konci roku 1992 byl Československý rozhlas zákonem č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře,[38] i s federální stanicí Československo k 31. prosinci 1992 zrušen.[39]
Pořady
[editovat | editovat zdroj]Ke známým pořadům Československého rozhlasu 60. let 20. století patří hitparáda Houpačka, humoristická Nealkoholická vinárna U Pavouka či komediální skeče o Pidivajzlicích. Do této dekády rovněž spadají počátky pořadů jako pohádky o Hajajovi, populárně-vědeckého magazínu Meteor, pořadu pro mladé posluchače Mikrofórum, dopravního zpravodajství Zelená vlna či poetického pořadu Zelené peří. V roce 1975 bylo zahájeno vysílání prvního rodinného seriálu Jak se máte, Vondrovi?, který se v programu Československého rozhlasu pravidelně objevoval jednou týdně až do konce roku 1989.
Seznam ústředních ředitelů
[editovat | editovat zdroj]| Jméno | Od | Do | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Bohuslav Laštovička | 25. května 1945 | 15. června 1948 | generální ředitel Českého/Československého rozhlasu |
| Kazimír Stahl | 2. července 1948 | 17. června 1952 | generální ředitel ČsRo |
| Josef Věromír Pleva | 30. června 1952 | 30. listopadu 1952 | pověřen řízením ČsRo |
| Jozef Vrabec | 1. prosince 1952 | 11. září 1953 | pověřen řízením ČsRo |
| Jozef Vrabec | 11. září 1953 | 30. března 1954 | generální ředitel ČsRo |
| František Nečásek | 1. dubna 1954 | 31. prosince 1957 | |
| Jaromír Hřebík | 1. ledna 1958 | 31. ledna 1959 | |
| Karel Hoffmann | 1. února 1959 | 1. března 1967 | |
| Miloš Marko | 25. ledna 1967 | 25. července 1968 | |
| Zdeněk Hejzlar | 25. července 1968 | 25. září 1968 | |
| Odon Závodský | 30. srpna 1968 | 1. února 1969 | vládní zmocněnec pro ČsRo |
| Odon Závodský | 1. února 1969 | 20. června 1969 | |
| Bohuslav Chňoupek | 20. června 1969 | 7. září 1970 | |
| Ján Riško | 8. září 1970 | 30. června 1989 | |
| Karel Kvapil | 1. července 1989 | 3. prosince 1989 | |
| Karel Starý | 3. prosince 1989 | 31. ledna 1990 | |
| František Pavlíček | 4. února 1990 | 31. března 1991 | |
| Richard Seemann | 1. dubna 1991 | 9. října 1991 | pověřen výkonem funkce ústředního ředitele ČsRo |
| Peter Duhan | 14. října 1991 | 31. prosince 1992 |
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Logo ČsRo z roku 1963 -
Logo ČsRo z roku 1973 -
Natáčení pořadu Meteor v roce 1971 -
Režisérka Martínková a mistr zvuku Nováček v 80. letech
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9. S. 16–17. Dále jen Ješutová.
- ↑ Ješutová, s. 36.
- ↑ SASÍNOVÁ, Petra. Rozhlas byl nejen svědkem, ale také hybatelem dění 20. století [online]. Ceskatelevize.cz, 2013-08-29 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Historie budovy Českého rozhlasu [online]. Rozhlas.cz, 2008-01-29 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ a b Ješutová, s. 595.
- ↑ rk. Valná schůze Čs. rozhlasové společnosti. Lidové noviny. 1938-12-30, s. 4. Dostupné online.
- ↑ rk. Valná schůze rozhlasové společnosti. Lidové noviny. 1939-06-11, s. 4. Dostupné online.
- ↑ História SRo [online]. Rtvs.org [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Ješutová, s. 608.
- ↑ Zákon č. 137/1948 Sb., o postátnění Československého rozhlasu. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Ješutová, s. 243.
- ↑ Ješutová, s. 597.
- ↑ Ješutová, s. 252.
- ↑ a b c Ješutová, s. 598.
- ↑ Jak rozhlas spustil televizi [online]. Pribehrozhlasu.cz [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Vládní nařízení č. 62/1957 Sb., o nové organisaci rozhlasu a televise. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ KÖPPLOVÁ, Barbara, a kol. Dějiny českých médií v datech: Rozhlas – Televize – Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0632-1. S. 204–205. Dále jen Dějiny.
- ↑ Vládní nařízení č. 63/1959 Sb., o změnách v organizaci rozhlasu a televize. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Dějiny, s. 210.
- ↑ Zákon č. 17/1964 Sb., o Československém rozhlase. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Ješutová, s. 609.
- ↑ 80 let rozhlasu XIII.- Období stanic pro mladé posluchače [online]. Radiotv.cz, 2003-09-02 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Ješutová, s. 599.
- ↑ Ješutová, s. 331–334.
- ↑ Ješutová, s. 338–345.
- ↑ a b Ješutová, s. 600.
- ↑ Ješutová, s. 345.
- ↑ Ješutová, s. 352–353.
- ↑ Ješutová, s. 365–366.
- ↑ Ješutová, s. 364.
- ↑ Mrakodrap na Pankráci se stavěl od 80. let, hotový byl v r. 2008 [online]. Archiweb.cz, 2016-10-02 [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ a b Ješutová, s. 602.
- ↑ Ješutová, s. 388.
- ↑ Ješutová, s. 603.
- ↑ Zákon č. 255/1991 Zb., Slovenskej národnej rady o Slovenskom rozhlase. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Zákon č. 484/1991 Sb., České národní rady o Českém rozhlasu. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Ješutová, s. 422.
- ↑ Zákon č. 597/1992 Sb., o zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře. [cit. 2020-09-02]. Dostupné online.
- ↑ Ješutová, s. 424.
- ↑ Ješutová, s. 611.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DISMAN, Miloslav. Hovoří Praha. Vzpomínky na revoluční květnové dny 1945 v rozhlase. Praha: Svoboda, 1975. 226 s.
- JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. 668 s. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9.
- KÖPPLOVÁ, Barbara, a kol. Dějiny českých médií v datech: Rozhlas – Televize – Mediální právo. Praha: Karolinum, 2003. 462 s. ISBN 80-246-0632-1.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Československý rozhlas na Wikimedia Commons - Heslo Média veřejné služby v Revue pro média
