Španělská válka za nezávislost
| Španělská válka za nezávislost | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Napoleonské války | |||
 Ve směru hodinových ručiček od levého horního rohu: Poprava španělských povstalců 3. května 1808, Napoleon přijímá kapitulaci Madridu, Wellington v bitvě u Vitorie a bitvy u Salamanky | |||
| Trvání | 2. května 1808 (někdy 27. října 1807[pozn. 1] – 17. dubna 1814[pozn. 2] (5 let, 11 měsíců, 2 týdny a 1 den) | ||
| Místo | Pyrenejský poloostrov, jižní Francie | ||
| Výsledek | Koaliční vítězství, Pařížská mírová smlouva | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Španělská válka za nezávislost, známá v jiných jazycích též jako Poloostrovní válka či Válka na Pyrenejském poloostrově, byla jednou z napoleonských válek. Trvala mezi lety 1808–1814.
Josef Bonaparte, Napoleonův bratr a neapolský král, byl za přítomnosti španělských a amerických zástupců prohlášen v Bayonne za krále Španělska a v červenci 1808 vstoupil do Madridu.
Španělský národ se ale touto novou, z ciziny dosazenou vládou cítil ponížen a odmítl ji proto akceptovat. Již před Josefovým příchodem do země vypuklo proti Francouzům celonárodní povstání. Velení vzbouřenců (ústřední junta) se sice dopustilo některých chyb, když často zasahovalo nanejvýš nesmyslným způsobem do vojenských operací nebo odvolávalo schopné generály, nicméně jeho výzvou ke guerillové válce v prosinci 1808 nastal v bojích zásadní zvrat. Nepřetržité útoky guerrilleros vyčerpávaly francouzské okupanty a znemožňovaly jim tak využít jejich vítězství na otevřeném poli.
Povstání podpořila i katolická církev, ačkoli mezi povstalci bylo mnoho jí nepřátelsky naladěných liberálních elementů.[10] K podpoře povstalců přispěla také občasná tažení Britů do Španělska vedená Arthurem Wellesleyem, pozdějším vévodou z Wellingtonu, třebaže Britové byli vždy po několika menších úspěších přinuceni postupujícími Francouzi k ústupu zpět do Portugalska. V lednu 1810 vstoupila francouzská vojska do Andalusie a po dobytí Almeidy vpadlo v srpnu 80 000 Francouzů do Portugalska s cílem vyhnat odsud Brity. Porážka povstalců se zdála být neodvratnou, zvláště když se především vyšší a majetnější vrstvy obyvatelstva začaly přidávat na stranu bonapartistického krále. Do Cádizu, kam se vzbouřenecká junta uchýlila, byly svolány kortesy, jež v roce 1812 vypracovaly první moderní, liberální ústavu Španělska, neformálně nazývanou La Pepa. Ústava počítala se vznikem konstituční monarchie, v níž by zákonodárná pravomoc náležela kortesům a kromě jiného také požadovala zrušení instituce inkvizice. Tento dokument byl ve své době nadmíru pokrokový a stal se základem pozdějšího španělského ústavního vývoje.
V Portugalsku se zatím Wellesley úspěšně ubránil francouzským útokům, jejichž dlouhé zásobovací linie byly současně napadány španělskými povstalci. Wellesley byl následně kortesem pověřen velením veškerých španělských vojenských sil. V lednu 1812 Wellesley zahájil nové tažení do Španělska a poté, co porazil Francouze u Salamanky, vtáhl v srpnu 1812 do Madridu. Pod tlakem posílených francouzských vojsk byl sice znovu přinucen k ústupu za portugalské hranice a Madrid tak byl naposled obsazen Francouzi, avšak katastrofa Napoleonova vojska v Rusku měla zásadní dopad také na vývoj války na Iberském poloostrově. V červnu 1813 byli Francouzi definitivně poraženi v bitvě u Vitorie a následně se před vytrvale postupujícím Wellesleyem stáhli zpět za Pyreneje (Právě Wellesley pak Napoleona definitivně porazil u Waterloo).
Španělsko tak znovu nabylo svoji nezávislost, avšak za vysokou cenu: žádná z napoleonských válek nestála tolik lidských životů jako právě španělská vzpoura – střízlivé odhady říkají, že Britové ztratili zhruba 35 000 mužů, padlých španělských povstalců bylo okolo 25 000, portugalských 7000 a na francouzské straně mělo padnout asi 180 000 vojáků. Existují však i vyšší odhady, například vojenský statistik Micheal Clodfelter, který započítává i mrtvé v důsledku vypuknuvších epidemií a hladu, odhadl počet mrtvých v důsledku španělské války za nezávislost na jeden milion.[11]
Na válku reagovalo i umění, k nejslavnějším reakcím patří cyklus 80 grafik španělského malíře Francisco Goyi Hrůzy války.[12] Tématu války, francouzské okupace a Goyi se věnuje i film Miloše Formana Goyovy přízraky z roku 2006.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Některé zdroje označují francouzsko-španělskou invazi do Portugalska jako začátek války
- ↑ Označuje datum obecného příměří mezi Francií a šestou koalicí
- ↑ Ve španělštině byla forma asymetrické války vedená španělskými partyzány nazvána „guerrilla“ („malá válka“), zatímco praktik této taktiky byl „guerrillero“. Tyto výrazy jsou obvykle vykládány v češtině jako „ partyzánská válka“ a „partyzán (bojovník)“.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e Clodfelter 2017, s. 153.
- ↑ Chartrand, Rene; Bill Younghusband. The Portuguese Army of the Napoleonic Wars, p. 16.
- ↑ Fraser, Ronald. Napoleon's Cursed War: Popular Resistance in the Spanish Peninsular War. Verso, 2008, p. 394.
- ↑ a b Clodfelter 2017, s. 156.
- ↑ Clodfelter 2017, s. 154.
- ↑ a b c Clodfelter 2017, s. 155.
- ↑ Fraser 2008, s. 476.
- ↑ a b c Warfare and Armed Conflicts: A Statistical Encyclopedia of Casualty and Other Figures, 1492–2015. [s.l.]: [s.n.] S. 157.
- ↑ a b c Clodfelter 2017, s. 157.
- ↑ Španělská válka za nezávislost 1808 - 1814: Průběh, fakta, padlí a ranění. Reflex.cz [online]. [cit. 2020-06-18]. Dostupné online.
- ↑ CLODFELTER, Micheal. Warfare and Armed Conflicts: A Statistical Reference to Casualty and Other Figures, 1500-2000. [s.l.]: McFarland 866 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7864-1204-4. (anglicky) Google-Books-ID: x4UYAAAAIAAJ.
- ↑ TICHOTOVÁ FRYČOVÁ, Linda. Goyovy Hrůzy války se poprvé vcelku představují veřejnosti. Česká televize [online]. 3. 3. 2009 [cit. 20-06-18]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Španělská válka za nezávislost na Wikimedia Commons
