Žoldnéřská válka

Žoldnéřská válka
konflikt: Punské války
Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev
Trvání	241–238/237 př. n. l.
Místo	Severní Afrika (dnešní Tunisko)
Příčiny	nevyplácení slíbeného žoldu
Výsledek	vítězství Kartága v Africe, potlačení povstání na území Afriky
Změny území	římská anexe Sardinie a Korsiky
Strany
žoldnéřské vojsko Kartága vzbouřená africká města Kartágo Kartágo s loajálními africkými městy
Velitelé
Spendius † Matho † Autaritus † Narbal (zběhl ke Kartágu) Zarzas † Hanno II. Veliký Hamilkar Barkas Hannibal † Narbal (zběhl od povstalců)
Síla
90 000 20 000 žoldnéřů 70 000 Libyjo-féničanů 2 000 numidských jezdců (přešlo ke Kartágu) celkový počet není znám, desetitisíce mužů a stovky válečných slonů, 2 000 numidských jezdců (přešlo od povstalců)
Ztráty
vysoké neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264–241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce. Kartaginská armáda byla z velké části tvořena právě oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad kvůli

Pohyby vojsk, povstalci (červená), Hanno (fialová) a Hamilkar (černá)

Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.

Ukřižovaný Spendius se svými veliteli v podání francouzského ilustrátora V. A. Poirsona

Kartágu se pod vedením Hannona II. Velikého a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Řím využil situace a oba ostrovy dosud Kartágu náležející, Sardinii i Korsiku, anektoval. Kartágo sice začalo chystat válečnou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Žoldnéřská válka na Wikimedia Commons