Přeskočit na obsah

Alexander Graham Bell

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alexander Graham Bell
Alexander Graham Bell
Alexander Graham Bell
Narození3. března 1847
Edinburgh, Skotsko
Úmrtí2. srpna 1922 (ve věku 75 let)
Baddeck, Kanada
Příčina úmrtídiabetes mellitus
Místo pohřbeníBeinn Bhreagh
BydlištěBrodhead-Bell-Morton Mansion (1883–1889)
Alma materEdinburská univerzita
Royal High School, Bath
Univerzitní kolej v Londýně
Royal High School
Povolánífyzik, elektroinženýr, inženýr, byznysmen, vynálezce a profesor
ZaměstnavatelSmithsonův institut
OceněníMember of the National Academy of Sciences of the United States (1883)
Albertova medaile (1902)
John Fritz Medal (1907)
medaile Elliotta Cressona (1912)
Hughesova medaile (1913)
… více na Wikidatech
ChoťMabel Gardiner Hubbard (1877–1922)[1][2]
DětiElsie May Grosvenor[3]
Marian Fairchild
RodičeAlexander Melville Bell[1] a Eliza Bell
PříbuzníMelville Bell Grosvenor[3], Mabel H. Grosvenor[3] a Elsie Alexandra Carolyn Myers[3] (vnoučata)
Funkcečlen správní rady (Smithsonův institut; 1898–1922)
profesor
PodpisAlexander Graham Bell – podpis
Citát
"Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás"
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexander Graham Bell (3. března 1847 Edinburgh, Skotsko – 2. srpna 1922 Baddeck, Kanada) byl skotsko-americký vědec a vynálezce, který se zabýval tvorbou lidské řeči, výchovou hluchoněmých a elektromagnetickým přenosem řeči. Vynalezl řadu přístrojů nebo přispěl k jejich zdokonalení. Byl zakladatelem koncernu Bell a pozdějšího AT&T.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině profesora fonetiky a měl dva bratry. Otec Alexander Melville Bell vytvořil jako jeden z prvních fonetickou abecedu. Dědeček Alexander Bell se zabýval fyziologií řeči, byl totiž herec a učitel řečnictví. (Alexander Graham Bell po něm dostal první křestní jméno.)[4] Matka brzy ohluchla a mladý Alexander se naučil znakový jazyk, aby s ní mohl komunikovat. Sám se naučil hrát na klavír a brzy se začal zajímat o akustiku. Od deseti let studoval klasické jazyky v Edinburghu, ale zajímal se hlavně o vědu a vynálezy. Už jako dvanáctiletý vymyslel zařízení pro otcova kamaráda, který byl zemědělcem – zařízení rychle a účinně oddělovalo slupku obilí od zrna pšenice.[5]

Krátce působil jako učitel sluchově postižených a v roce 1865 následoval otce do Londýna, kde působil jako demonstrátor na University College London. Tam také studoval anatomii a fyziologii, seznámil se s různými pokusy o umělou řeč i s dílem německého fyzika Hermanna Helmholtze o fyziologii vnímání zvuku a hudby.

V letech 1868 a 1870 zemřeli oba Alexandrovi bratři na tuberkulózu a otec se rozhodl, že se rodina odstěhuje za lepším klimatem do Kanady.

Roku 1871 dostal Bell pozvání do Bostonu, kde začal s úspěchem učit neslyšící děti. Mezi nimi byla i později slavná hluchoslepá Helen Kellerová a také Alexandrova pozdější manželka, neslyšící Mabel Hubbard. Bell byl přesvědčen, že neslyšící naučí mluvit, a proto byl proti výuce znakového jazyka, což mu později mnozí vytýkali.

V letech 1873–1876 byl Bell profesorem výslovnosti a fyziologie řeči na Bostonské univerzitě. Rozhodl se zrušit svou prosperující soukromou praxi a přijal nabídku bohatých rodičů dvou svých žáků, aby si u nich zřídil laboratoř a věnoval se svým pokusům. V roce 1874 se telegrafní provoz neobyčejně rychle rozšířil a stal se slovy prezidenta Western Union „nervovou soustavou obchodu“ a Bellovi mecenášové byli ochotni jeho výzkumy financovat. Bell tak mohl najmout inženýra T. A. Watsona, který jeho nápady realizoval.

Experimentoval mimo jiné se záznamem zvuku na začazené sklo a měl představu o „akustickém telegrafu“, který si v roce 1876 chtěl nechat patentovat. Téhož dne však patentovou přihlášku přinesl i Elisha Gray, který byl s realizací myšlenky patrně dál. Již v roce 1871 podal předběžnou přihlášku (caveat) italský vědec a vynálezce Antonio Meucci, ale o americký patent nepožádal, protože na podání patentu neměl potřebných 250 dolarů a na obnovení předběžné přihlášky v roce 1874 si nemohl dovolit ani potřebných deset dolarů.

Popisy vynálezu v přihláškách nebyly příliš zřetelné a jasné a navíc vzniklo vážné podezření, že jeden z posuzovatelů v patentovém úřadě ukázal Bellovým lidem obě konkurenční přihlášky. Spory o prioritu se táhly více než sto let a až v roce 2002 (113 let po Meucciho smrti) rozhodl americký kongres na základě Meucciho notářsky ověřeného místopřísežného prohlášení, které je součástí dobových soudních spisů a které zahrnuje poznámky s nákresy v Meucciho laboratorním zápisníku, že prvenství patří Antoniu Meuccimu.

V roce 1876 začal Bell „akustický telegraf“, který mezitím podstatně zdokonalil, propagovat a předvádět. Se svými společníky nabídl telefon telegrafní firmě Western Union za sto tisíc USD, firma však nabídku odmítla. O dva roky později prezident Western Union uvedl, že by za telefon rád zaplatil 25 milionů USD, ale Bell ho už prodat nechtěl. Až na sté jubilejní výstavě ve Filadelfii se o telefon začaly zajímat slavní lidé – brazilský císař Pedro II. nebo Sir William Thomson, pozdější Lord Kelvin – a Bell mohl telefon předvést i královně Viktorii v jejím sídle na ostrově Wight.

Roku 1877 se Alexander Bell oženil s neslyšící dcerou svého obchodního partnera Hubbarda, s Mabel Hubbard, se kterou se seznámil jako s neslyšící učitelkou (tehdy „učitelkou pro hluchoněmé“) na Clarke School. Mabel pocházela ze zcela odlišného prostředí, z bostonské rodiny s modrou krví. Po svatbě manželé odjeli na roční cestu po Evropě, při které Bell mj. propagoval telefon. Manželé měli dvě dcery, Elsie May Bell (1878–1964) a Marian Bell, řečenou Daisy (1880–1962) a syny Edwarda (1881) a Roberta (1883), kteří však zemřeli. Alexander svou ženu Mabel zbožňoval; ve washingtonské Kongresové knihovně (Library of Congress) jsou uloženy stovky dopisů, které si vyměnili. Po celý život balancoval mezi touhou objevovat a vynalézat na straně jedné a touhou zlepšit život neslyšícím lidem.[6][7]

Téhož roku (1877) byla založena Bell Telephone Company, která roku 1879 koupila Edisonův patent na uhlíkový mikrofon a v roce 1886 měla v USA již 150 000 přípojek. Roku 1880 udělila Francouzská akademie Bellovi Voltovu cenu (asi šest milionů korun), z níž mohl financovat The Volta Laboratory a další výzkumy.

Vynálezy

[editovat | editovat zdroj]

Telefon

[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. února 1876 nezávisle na sobě přihlásili Američan Elisha Gray a ze Skotska pocházející fyziolog Alexander Bell své patenty na nový telefon. Gray vynalezl svůj přístroj už v roce 1874. Jeho mikrofon byl podobný mikrofonu Johanna Philippa Reise, ale byl zlepšen podle principu kapalinového mikrofonu Angličana Jeatese. Ve sluchátku použil Gray elektromagneticky prohýbanou membránu.

Bell použil membránu jak v mikrofonu, tak ve sluchátku. Membrána kmitala v blízkosti cívky navinuté na ocelovém magnetu. Toto uspořádání bylo jednoduché a také nepotřebovalo baterii na přijímací ani na vysílací straně. Nicméně indukční mikrofon byl málo citlivý, a proto byl později nahrazen uhlíkovým odporovým mikrofonem, který se bez podstatných změn užíval do konce 20. století. Bell sám zmínil, že jeho první pokusy byly neúspěšné. Teprve po dlouhých experimentech našel membránu správných parametrů, takže se očekávaný efekt dostavil. Dne 2. června 1875 se mu poprvé podařilo elektricky přenést tón. O devět měsíců později udělal technická zlepšení, která nebyla zahrnuta do patentové přihlášky a která umožňovala přenos lidské řeči. Dne 10. března 1876 uslyšel jeho pomocník v laboratoři první větu přenesenou jeho telefonem: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“[8]

Herec, který hraje Alexandra Grahama Bella

Přes technické úspěchy zůstal jeho telefon zpočátku nepovšimnut. Jako komunikační prostředek si ho nikdo neuměl představit. Ani na světové výstavě roku 1876 ve Filadelfii nevzbuzovalo instalované zařízení zprvu žádnou zvláštní pozornost. Teprve když ho objevil brazilský císař a věnoval mu pozornost, rozpomenulo se vedení výstavy na exponát a udělilo Bellovi zlatou medaili. Byl tak motivován k dalšímu rozvoji telefonu. Začal experimentovat s dálkovým spojením a 8. října uskutečnil rozhovor na vzdálenost 3200 metrů mezi Bostonem a Cambridge. [8]

Svůj telefon nabídl americké a britské vládě. Britský poštovní úřad odpověděl, že Američané snad takovou věc potřebují, ale Angličané předávají zprávy pomocí malých chlapců, kteří přenášejí listy mezi adresáty. Dne 9. července následujícího roku [kdy?] (1877?) založil společně s Watsonem, G. Hubbardem a Sandersem firmu Bell Telephone Company, Gardina D. Hubbard Trustee v Bostonu a zahájil výrobu telefonních přístrojů ve velkém. Tato společnost telefonní přístroje neprodávala, jen je pronajímala. Od roku 1878 se společnost jmenovala Bell Telephone Company. Po zahrnutí Grayových patentových práv přešla 28. února 1885 v American Telephone and Telegraph (AT&T) Company v New Yorku. Jejím cílem bylo provozovat telefonní spojení po celé Severní Americe.

Původně měl každý telefonní přístroj svou baterii, později bylo řešeno centrální napájení telefonních přístrojů z telefonní ústředny.

Další vynálezy

[editovat | editovat zdroj]

Bell byl mimořádně tvořivý člověk s velmi širokými zájmy a mezi jeho další vynálezy patří například:

Kromě toho se Bell angažoval v National Geographic Society a stal se jejím druhým prezidentem. Uvažoval o alternativních zdrojích energie, o obnovitelných energiích a mnoha dalších tématech, která se dočkala uznání až dlouho po jeho smrti.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Bellovu dílu je věnováno muzeum na ostrově Cape Breton (Nova Scotia, Kanada).

Na Bellovu počest je pojmenována technická jednotka decibel, ostrov Grahama Bella a Bellův ostrov v arktickém souostroví Země Františka Josefa.

Citát

[editovat | editovat zdroj]
  • „Nedokážu říct, co je to za sílu, víme jen, že existuje.“

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Dostupné online. [cit. 2018-07-19].
  2. ↑ Torontská univerzita, Lavalova univerzita: Dictionary of Canadian Biography. University of Toronto Press, Presses de l'Université Laval. Dostupné online. [cit. 2021-02-11].
  3. ↑ a b c d Geni.com.
  4. ↑ JARMILA, Bajerová. Alexander Graham Bell vynalezl telefon, protože chtěl pomoct sluchově postiženým. Elektrina.cz [online]. 2018-08-17 [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  5. ↑ HISTORY.COM EDITORS. Alexander Graham Bell. www.history.com [online]. History.com [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  6. ↑ SINGHAL, Ravi. Alexander Graham Bell Family Tree. In: Ektalks [online]. 19 February 2014 [cit. 23. 2. 2023]. Dostupné z: https://ektalks.blogspot.com/2014/02/alexander-graham-bell-family-tree.html
  7. ↑ GRAY, Charlotte. Reluctant Genius: Alexander Graham Bell and the Passion for Invention. New York: Arcade Pub., ©2011. ISBN 9781611450606. Anotace dostupná z: https://www.freading.com/ebooks/details/r:download/ZnJlYWQyMjc1
  8. ↑ a b Alexander Graham Bell Laboratory Notebook, 1875–1876 [online]. 1875–1876 [cit. 2013-07-23]. Dostupné online. 
  9. ↑ MACEK, Jiří. ABC diskofila. Praha: Supraphon, 1976, s. 9.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Hughesova medaile
1902 Joseph John Thomson • 1903 Johann Wilhelm Hittorf • 1904 Joseph Swan • 1905 Augusto Righi • 1906 Hertha Ayrton • 1907 Ernest Howard Griffiths • 1908 Eugen Goldstein • 1909 Richard Glazebrook • 1910 John Ambrose Fleming • 1911 Charles Wilson • 1912 William Duddell • 1913 Alexander Graham Bell • 1914 John Sealy Townsend • 1915 Paul Langevin • 1916 Elihu Thomson • 1917 Charles Barkla • 1918 Irving Langmuir • 1919 Charles Chree • 1920 Owen Richardson • 1921 Niels Bohr • 1922 Francis William Aston • 1923 Robert Millikan • 1924 Neudělena • 1925 Frank Edward Smith • 1926 Henry Jackson • 1927 William Coolidge • 1928 Maurice de Broglie • 1929 Hans Geiger • 1930 Chandrasekhara Venkata Raman • 1931 William Lawrence Bragg • 1932 James Chadwick • 1933 Edward Victor Appleton • 1934 Manne Siegbahn • 1935 Clinton Davisson • 1936 Walter H. Schottky • 1937 Ernest Lawrence • 1938 John Cockcroft a Ernest Walton • 1939 George Paget Thomson • 1940 Arthur Compton • 1941 Nevill Mott • 1942 Enrico Fermi • 1943 Mark Oliphant • 1944 George Finch • 1945 Basil Schonland • 1946 John Randall • 1947 Frédéric Joliot • 1948 Robert Watson-Watt • 1949 Cecil Powell • 1950 Max Born • 1951 Hendrik Kramers • 1952 Philip Dee • 1953 Edward Bullard • 1954 Martin Ryle • 1955 Harrie Massey • 1956 Frederick Lindemann • 1957 Joseph Proudman • 1958 Edward da Costa Andrade • 1959 Brian Pippard • 1960 Joseph Pawsey • 1961 Alan Cottrell • 1962 Brebis Bleaney • 1963 Frederic Williams • 1964 Abdus Salam • 1965 Denys Wilkinson • 1966 Nicholas Kemmer • 1967 Kurt Mendelssohn • 1968 Freeman Dyson • 1969 Nicholas Kurti • 1970 David Bates • 1971 Robert Hanbury Brown • 1972 Brian David Josephson • 1973 Peter Hirsch • 1974 Peter Fowler • 1975 Richard Dalitz • 1976 Stephen Hawking • 1977 Antony Hewish • 1978 William Cochran • 1979 Robert Joseph Paton Williams • 1980 Francis Farley • 1981 Peter Higgs a Tom Kibble • 1982 Drummond Matthews a Frederick Vine • 1983 John Clive Ward • 1984 Roy Kerr • 1985 Tony Skyrme • 1986 M. M. Woolfson • 1987 Michael Pepper • 1988 Archibald Howie a M. J. Whelan • 1989 John Stewart Bell • 1990 Thomas George Cowling • 1991 Philip Moon • 1992 Michael Seaton • 1993 George Isaak • 1994 Robert Chambers • 1995 David Shoenberg • 1996 Amyand Buckingham • 1997 Andrew Lang • 1998 Raymond Hide • 1999 Alexander Boksenberg • 2000 Chintamani Rao • 2001 John Pethica • 2002 Alexander Dalgarno • 2003 Peter Edwards • 2004 John Clarke • 2005 Keith Moffatt • 2006 Michael Kelly • 2007 Artur Ekert • 2008 Michele Dougherty • 2010 Andre Geim • 2011 Matthew Rosseinsky • 2013 Henning Sirringhaus • 2015 George Efstathiou • 2017 Peter Bruce • 2018 James Durrant • 2019 Andrew Ian Cooper
Fyzikální jednotky pojmenované po vědcích
Základní jednotky SI
Odvozené jednotky SI
Jednotky soustavy CGS
Imperiální jednotky a americké běžné jednotky
Další jednotky
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alexander_Graham_Bell&oldid=24367785“