Přeskočit na obsah

Cenci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Cenci
Titulní list prvního vydání tragédie z roku 1819
Titulní list prvního vydání tragédie z roku 1819
Základní informace
Původní názevThe Cenci
AutorPercy Bysshe Shelley
Žánrtragédie
Jazykangličtina
Premiéra1886 (neveřejné provedení)
1891 (veřejné provedení)
Místo premiéryLondýn (1886), Paříž (1891)
PřekladVáclav Černý roku 1892
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cenci nebo též Cenciové (1819, The Cenci) je tragédie o pěti jednáních napsaná v blankversu od anglického romantického básníka a dramatika Percyho Bysshe Shelleyho inspirovaná skutečnými událostmi z renesanční Itálie konce 16. století.[1][2]

Vznik a charakteristika hry

[editovat | editovat zdroj]

Tragédii napsal Shelley v době v době od května do 5. srpna roku 1819 za svého pobytu v Itálii, když žil nejprve v Římě a poté ve Villa Valsovano poblíž Livorna. V Livornu vyšlo také první vydání hry v limitovaném nákladu 250 výtisků, které zaplatil sám autor a které vytiskli londýnští nakladatelé Charles a James Ollierovi. Shelley zvolil pro vydání díla Itálii proto, že náklady na vytištění zde byly nižší než v Anglii, kde tragédie vyšla až roku 1821. Cenci tak bylo jediným Shelleyho dílem, které se za jeho života dočkalo druhého vydání.[3]

K napsání tragédie se Shelley inspiroval údajným obrazem mladé římské šlechtičny Beatrice Cenci,[p 1] popravené roku 1599 za vraždu svého tyranského otce, hraběte Francesca Cenciho.[p 2][4]

V tragédii opustil Shelley svou básnickou metodu filozofických vizí a vytvořil dramatický příběh vášní, který odhaluje zhoubnou moc individuálního i společenského zla.[1] Ve hře zobrazil společnost, v níž morální zákony podléhají ekonomickým záležitostem, náboženství je poplatné moci peněz a jednáni hlasatelů práva je řízeno zištnou motivací. Děj se soustřeďuje na konflikt dívky Beatrice Cenci nejprve s brutalitou vlastního otce, hraběte Francesca Cenciho, a následně s nemilosrdností morální normy a práva, zosobněného papežským soudním tribunálem. To vše ke koci hry v popisu těžké deziluze dříve hluboce věřící Beatrice ústí do myšlenky ateismu.[5]

Z neautentického pramene převzal Shelley motiv incestu, kterého se měl hrabě Cenci dopustit znásilněním své dcery Beatrice.[5] Krvesmilstvo a otcovražda a také negativní zobrazení církve vyvolalo v Anglii vlnu rozhořčení, které dlouhodobě znemožnilo provedení hry na divadle, přestože jí oceňoval například lord Byron nebo William Wordsworth. Poprvé jí uvedla pro své členy nově vzniklá Shelley Society až 7. května roku 1886 jako neveřejné představení v Grand Theatre v Islingtonu před publikem, ve kterém byli také Oscar Wilde, Robert Browning a George Bernard Shaw, kteří hru označili za jednu z neljepších anglických tragédií.[5] [6][7] První veřejné představení tragédie se ale v Anglii konalo až roku 1922. Již předtím však hru inscenovali v Paříži roku 1891, v Moskvě roku 1919 a v Praze roku 1922.[8][9]

Obsah tragédie

[editovat | editovat zdroj]
Údajný portrét Beatrice Cenci připisovaný třem různým barokním umělcům.[p 1]

Hlavní postavy a místo děje

[editovat | editovat zdroj]
  • Hrabě Francesco Cenci
  • Lucrezia, jeho druhá žena, nevlastní matka jeho dětí
  • Beatrice, jeho dcera
  • Giacomo a Bernardo, jeho synové
  • Kardinál Camillo
  • Orsino, prelát
  • Savella, papežův legát
  • Olimpio a Marzio, vrahové

Děje se za papeže Klimenta VIII. v Římě, ve IV. dějství na tvrzi Petrelle v Apulských Apeninách.[10]

První jednání

[editovat | editovat zdroj]

Římský velmož Cenci je zobrazen jako naprosto brutální muž bez jakýchkoliv skrupulí, který využívá svého bohatství k tomu, aby si u papeže kupoval odpuštění svých zločinů. Hra začíná tím, že kardinál Camillo diskutuje s hrabětem Cencim o vraždě, do níž je zapleten. Camillo hraběti oznamuje, že záležitost nebude mít žádnou dohru, pokud Cenci přenechá papeži jeden ze svých statků.

Hrabě Cenci také terorizuje svou rodinu. Vyžene své dva syny, Rocca a Cristofana, keří se mu postavili, do Španělska, a když se dozví o jejich tragické smrti, uspořádá ve svém římském sídle hostinu, na které pije víno, ve kterém vidí jejich krev. Svou druhou ženu Lucrezii, nevlastní matku svých dětí, dceru Beatrici a nejmladšího syna Bernarda týrá (nutí je jíst rozkládající se maso a pít splašky ze stoky) a vyhrožuje jim smrtí. Beatrice posílá žádost papeži, aby rodinu zbavil kruté nadvlády otce.

Druhé jednání

[editovat | editovat zdroj]

Vypočítavý a chamtivý prelát Orsino, zamilovaný do Beatrice, povzbuzuje dalšího syna hraběte Giacoma k vraždě otce, který mu zničil rodinný život a společenské postavení. Okradl jej o věno jeho ženy, odepřel mu podíl na rodinném bohatství, zbavil ho bezvýznamného úřadu, který byl pro něho skrovným zdrojem peněz, a nařkl ho že manželčino věno prohýřil, zatímco jeho žena a děti živoři.

Sluha se vrací s Beatricinou žádostí papeži, která nebyla ani otevřena. Zoufalství Lucrezie a Beatrice se ješt+ prohloubí, když jim hrabě oznámí svůj záměr uvěznit je na své tvrzi v Petrelle.

Třetí jednání

[editovat | editovat zdroj]

Beatrice sdělí Lucrezii, že se na ní otec dopustil strašlivého násilí, které nemůže ani vyslovit a vyjadřuje pocity takového hlubokého tělesného i duševního znečištění, že z toho ostatní pochopí, že Cenci svou dceru znásilnil. Orsino obě ženy i Giacoma přesvědčí, že je nutno Cenciho zločin incestu potrestat smrtí. Zorganizuje vraždu, ke které má dojít na Cenciho cestě do jeho tvrze Petrella, kam také odváží obě ženy. Pokus selže, protože na místo, kde měla být vražda vykonána, přijel hrabě o hodinu dříve, takže najatí vrazi na něj později marně čekali. Orsino proto navrhne, aby vraždu provedli v Petrelle dva z Cenciho propuštěných sluhů, Marzio a Olimpio, kteří hraběte nenávidí.

Čtvrté jednání

[editovat | editovat zdroj]

Scéna se přesouvá na tvrz Petrella v Apulských Apeninách. Olimpio a Marzio vstoupí do Cenciho ložnice, aby ho zavraždili, ale váhají zabít spícího hraběte a vrátí se k oběma ženám. Beatrice vyhrožuje, že otce zabije sama, zahanbí tím oba sluhy, kteří pak hraběte ve spánku uškrtí a jeho tělo shodí z balkonu do zahrady, aby to vypadalo, že tam sám spadl. Krátce nato nečekaně přijíždí papežský legát Savella s příkazem hraběte zatknout, aby se zpovídal ze svých těžkých zločinů. Když legát najde mrtvé tělo hraběte visícího na borovici, která zadržela jeho pád, pojme podezření, že se tu odehrál zločin. Jeho vojáci najdou Marzia a Olimpia, kteří se skrývají ve skalách. Olimpia v potyčce zabijí a Marzia přivedou do hradu. Najdou u něho peníze a dopis od Orsina Beatrici, ve kterém jí oba sluhy na žádost Giacoma doporučuje. Legát dojde k názoru, že hrabě byl zavražděn, všechny zatne a odvede je do Říma.

Páté jednání

[editovat | editovat zdroj]

V Římě je rovněž zatčen Giacomo, zatímco Orsino prchne v přestrojení. Vězni jsou postaveni před papežský soudní tribunál. Marzio je mučen, přizná se ke zločinu, ale zaplete do toho celou rodinu Cenciových. Při mučení nakonec zemře. Beatrice odmítá svou vinu i poté, co jsou mučeni Giacomo a Lucrezie a rovněž se přiznají. Všichni jsou však usvědčeni a odsouzeni k smrti. Kardinál Camillo se snaží získat od papeže pro odsouzené milost, ale papež prohlásí, že Cenciové musí zemřít. Bernardo se také snaží získat od papeže odpuštění pro svou rodinu, ale marně. Beatrice pak stoicky odchází na popravu s tím, že je připravena.

Adaptace

[editovat | editovat zdroj]

Divadlo

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1935 uvedl v Paříži francouzský básník a divadelník Antonin Artaud hru Les Cenci, ve které čerpal ze Shelleyho textu a také z verze příběhu od Stendhala. Ve hře, kterou režíroval, uplatnil svou poetiku divadla krutosti a sám hrál hraběte Cenciho. Veřejnost pro surrealistické postupy a přehnané sadistické a patologické prvky dílo příliš nepřijala a hra měla pouhých sedmnáct představení.[8]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání a inscenace

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Obraz, připisovaný italské barokní malíře Elisabettě Sirani nebo Ginevře Cantofoli a také italskému baroknímu malíři Guidu Renimu, je kromě autorství také předmětem sporů, zda opravdu zobrazuje Beatrici Cenci.
  2. ↑ Tragický příběh Beatrice Cenci byl v Evropě dobře známý především díky dvanáctidílné kronice Annali d'Italia (1744-1749, Italské analály) od Ludovica Antonia Muratoriho.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b PROCHÁZKA, Martin. STŘÍBRNÝ, Zdeněk a kol. Slovník spisovatelů - anglická literatura, Praha: Libri 2003. druhé opravené a doplněné vydání. S. 672.
  2. ↑ STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury 1. Praha: Academia 1987. S. 390-391.
  3. ↑ ALLAN, Phillip. The Cenci. Dostupné online
  4. ↑ NICHOLL, Charles. Screaming in the Castle: The Case of Beatrice Cenci. In London Review of Books, Vol. 20 No. 13. 2 July 1998. Dostupné online
  5. ↑ a b c MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl 2., M-Ž. 1. vydání. Praha: Odeon, 1988. S. 244–245.
  6. ↑ WILDE Oscar. The Cenci, Dramatic Review, May 15, 1886. In Reviews, by Oscar Wilde, Project Gutenberg. Dostupné online
  7. ↑ ARMSTROMG, James. Premieres Unpleasant: How the Infamous Debut of Shelley's The Cenci Helped Make Shaw a Playwrigh. In SHAW: The Journal of Bernard Shaw Studies, Volume 37, Number 2, 2017, S. 282-299. Dostupné online
  8. ↑ a b CAMERON, Kenneth N., HORST Frenz. The Stage History of Shelley's The Cenci. PMLA, Vol. 60, No. 4. Cambridge University Press 1945. S. 1080–1105.
  9. ↑ The Cenci: A Tragedy in Five Acts. The Literary Gazette, and Journal of Belles Lettres, Arts, Sciences (review date 1 April 1820) Nineteenth-Century Literary Criticism Ed. Russel Whitaker. Vol. 143. Gale Cengage 2005 eNotes.com 21 June 2023. Dostupné online
  10. ↑ .SHELLEY, Percy Bysshe. Cenci. Praha: Městská knihovna 2017. Přeložil Otokar Fisher. e-kniha. S. 6. Dostupné online
  11. ↑ The New Kobbe's Opera Book Hardcover. Lonodon: Ebury Press 1997. S. 276.
  12. ↑ List of works by Havergal Brian. Petrucci Music Library. Dostupné online
  13. ↑ Beatrix Cenci. Kareol. Dostupné online
  14. ↑ NOVÁKOVÁ, Hana. Karel čapek, režisér in Disk, časopis pro studium scénické tvorby, č. 38, prosinec 2011. S. 44-64. Dostupné online
  15. ↑ Cenci. Divadelní ústav. Dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Cenci&oldid=24028566“