Přeskočit na obsah

František Tomášek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce František Tomášek (rozcestník).
Jeho Eminence
František kardinál Tomášek
34. pražský arcibiskup
22. primas český
František kardinál Tomášek v Litoměřicích
František kardinál Tomášek v Litoměřicích
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
SídloPraha
PředchůdceJosef Beran
NástupceMiloslav Vlk
Titulární kostelSan Vitale (Řím)
Heslo„Laxabo rete“
„Spustím sítě“
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení5. července 1922
světitel Antonín Cyril Stojan
Biskupské svěcení14. října 1949
světitel Josef Matocha
Kardinálská kreacejmenován 24. května 1976 in pectore,
zveřejněno 27. června 1977
kreoval Pavel VI.
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Zúčastnil se
Osobní údaje
Datum narození30. června 1899
Místo narozeníStudénka, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí4. srpna 1992 (ve věku 93 let)
Místo úmrtíPraha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbenív katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
RodičeFrantišek a Zdenka (roz. Vavrečková)
Povolání
Církevní heraldika
Církevní heraldika
Římskokatolický duchovní
Alma materUniverzita Palackého v Olomouci
Významné díloKatechismus katolického náboženství
Řády a oceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm I. třída (1991)
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Tomášek (30. června 1899 Studénka – 4. srpna 1992 Praha) byl katolický duchovní, pedagog a teolog, apoštolský administrátor pražské arcidiecéze (1965–1977) a 34. arcibiskup pražský a primas český (1977–1991).

František Tomášek působil dlouhou dobu v katolickém školství, zejména jako katecheta a školní inspektor. Oblast výuky a výchovy jej nepřestala zajímat po celý život; napsal a vydal řadu učebnic a populárně-naučných knih na toto téma. V roce 1949 byl tajně vysvěcen na biskupa a stal se součástí podzemní církve. V roce 1951 byl zatčen a poté bez soudu poslán na nucené práce. Po propuštění působil jako administrátor Moravské Huzové (1954–1965).

Byl výrazným účastníkem Druhého vatikánského koncilu a ještě před jeho ukončením se stal administrátorem pražské arcidiecéze. Na tomto postu čím dál rázněji vystupoval proti pronásledování katolické církve a kritizoval komunistický útlak. Pavel VI. jej jmenoval kardinálem a arcibiskupem pražským.

Jako arcibiskup a kardinál se stále více vzpíral komunistickým zásahům do života církve, spoluinicioval hnutí Dílo koncilové obnovy i vznik programu Desetiletí duchovní obnovy a zasadil se o svatořečení Anežky České. V listopadu 1989, kdy se svatořečení uskutečnilo, podpořil sametovou revoluci a přispěl ke svržení komunistického režimu. Podílel se na přípravě první návštěvy papeže Jana Pavla II. v Československu (1990) a ještě před jejím uskutečněním oznámil svoji rezignaci na arcibiskupský stolec z důvodu vysokého věku a špatného zdraví. Svatého Otce však při jeho návštěvě doprovázel nejen v Praze, ale i na Velehrad. Zemřel v létě 1992 ve věku 93 let.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska na rodném domě kardinála Tomáška

František Tomášek se narodil ve Studénce (okres Nový Jičín) jako druhý nejstarší syn místního nadučitele a varhaníka Františka Tomáška a jeho manželky Zdenky (rozené Vavrečkové,[1] která se dožila 97 let).[2] Měl celkem pět sourozenců, tři bratry a dvě sestry. V šesti letech se stal polovičním sirotkem – otec mu zemřel 9. února 1906.

V roce 1918 odmaturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a po krátkém pobytu u armády (ještě před odchodem na frontu onemocněl tuberkulózou a byl propuštěn jako invalida) vstoupil do kněžského semináře. Dne 5. července 1922 jej jeho velký vzor olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan vysvětil na kněze.

Kněžské působení

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1927–1934 působil jako katecheta na Olomoucku. V roce 1934 se stal asistentem katechetiky a pedagogiky na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. V letech 1940–1945 zastával místo učitele na Arcidiecézním bohosloveckém učilišti v Olomouci a zároveň post inspektora vyučování náboženství v okresech olomoucké arcidiecéze. Poté opět působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, v roce 1946 se stal docentem a v roce 1947 profesorem katechetiky a pedagogiky.

Biskup

[editovat | editovat zdroj]

Dne 14. října 1949 jej olomoucký arcibiskup Josef Matocha tajně vysvětil na biskupa. Stal se titulárním biskupem butským a tajným světícím biskupem olomouckým. Jako biskupské heslo si zvolil: Laxabo rete (česky: Spustím sítě; Lukáš 5,5).

Dne 23. července 1951 byl František Tomášek zatčen a uvězněn v koncentračním táboře pro kněze v Želivi. Často byl posílán na nucené práce do kamenolomu. Propuštěn byl 28. května 1954 (nikdy nestál před soudem). Následně mu bylo povoleno působit jako administrátor farnosti Moravská Huzová (1954–1965).[3]

Byl jediným z českých biskupů, který se zúčastnil všech čtyř zasedání Druhého vatikánského koncilu, kam mu komunistický režim jakožto určité gesto dovolil odcestovat. [4] Velký úspěch sklidila jeho vystoupení týkající se ekumenismu a podpory rodinného života, delegace ruské pravoslavné církve mu za jeho přístup k ekumenismu udělila pamětní medaili. Ještě před ukončením koncilu – v březnu 1965 – byl František Tomášek po složitých jednáních mezi římskokatolickou církví a ČSSR jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, jejíž řádný správce arcibiskup Josef kardinál Beran, primas český, byl vládou ČSSR po dlouhé nezákonné internaci přinucen k odchodu do exilu. Kvůli svým tehdejším postojům byl František Tomášek až do roku 1977 jen apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze a světícím biskupem pražským.

Správce pražské arcidiecéze

[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. března 1968 vydal prohlášení[5], ve kterém výslovně upozornil na pronásledování církve v předchozím období komunismu, vyjádřil naději, že toto období končí, a vznesl požadavek, aby byla v zemi obnovena možnost svobodného působení církve. Zároveň vystoupil proti Mírovému hnutí katolického duchovenstva (kterého byl ještě jako farář nedobrovolným členem). Stal se též členem Společnosti pro lidská práva a spoluzakládal hnutí Dílo koncilové obnovy. Během jednání se státem se mu podařilo docílit toho, že se většina biskupů mohla znovu ujmout svých úřadů (Josef Hlouch, Štěpán Trochta), a dalších ústupků státu. Sám se stal světícím biskupem pražským. Po katedrálních mších v průběhu liturgického roku, navštěvovaných několika tisíci věřících, zavedl krom homilie ještě pravidelnou závěrečnou promluvu z balkonu Arcibiskupského paláce k shromážděným věřícím na Hradčanském náměstí, odměněnou jejich potleskem. Tuto tradici udržoval až do uzavření katedrály v roce 1986.

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy vydal 1. září prohlášení[6], v němž vyzval obyvatelstvo ke klidu a zároveň vyjádřil podporu legálním představitelům Československa. Během následujícího období normalizace zpočátku zastával opatrné názory, např. nepodpořil Chartu 77, později se stále častěji a ostřeji vyslovoval proti režimu i jeho konkrétním krokům a stal se jedním ze symbolů protikomunistického odporu. V té době získal řadu příznivců zejména mezi studenty a absolventy pražských vysokých škol a jeho hojně navštěvovaná kázání ve svatovítské katedrále byla zážitkem. (Jeho dobrovolní zvoníci – studenti a absolventi pražských vysokých škol – zajišťovali též nezbytnou zvukovou kulisu státem povolených církevních svátků všemi dodnes ručně ovládanými svatovítskými zvony.)

V roce 1973 byli po jednání mezi Svatým stolcem (zastupovaným Agostinem Casarolim) a komunistickou vládou vysvěceni čtyři noví biskupové. Nejproblematičtější z nich Josef Vrana byl v mnoha ohledech spíše loutkou v rukou vlády než biskupem (proto byl také jmenován jen jako apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze, nikoliv arcibiskupem – obdobně jako původně František Tomášek, který byl v době svého jmenování též považován za dosti povolného[zdroj⁠?!]) a byl uveden jako spolupracovník StB v Cibulkových seznamech.[7] V tomto roce organizoval zejména v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě velkolepé oslavy tisícího výročí založení pražského biskupství (973) spolu s litoměřickým biskupem Štěpánem kardinálem Trochtou za účasti desítek tisíc věřících. (Na slavnostních mších byly vystavovány ostatky českých světců, zejména sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Vojtěcha, pro kardinála Trochtu byl využíván monumentální barokní arcibiskupský trůn, umístěný poblíž kazatelny v levé části chóru katedrály.)

V následujícím roce 1974 světská moc v pronásledování katolické církve přitvrdila, což se projevilo tragickým úmrtím Štěpána kardinála Trochty (po jeho výslechu církevním tajemníkem), jemuž kardinál Tomášek organizoval poslední rozloučení v Litoměřicích, přes odpor tehdy vládnoucí strany. Na pohřbu 16. dubna 1974 v Litoměřicích přes zákaz promluvil i arcibiskup krakovský, pozdější papež sv. Jan Pavel II.[8]

František Tomášek i poté pokračoval ve velkolepých mších a kázáních pro tisíce věřících i veřejnost během liturgického roku 1975 až 1977 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a také bazilice sv. Jiří (mše k uctění památky svaté Ludmily, babičky sv. Václava). Činnost však byla komunisty pečlivě sledována, i klíče od sakristie a hlavní věže pro zvonění bylo nutné před mší vyzvedávat na „policejní správě“, sídlící vedle katedrály v historických prostorách starého proboštství na III. hradním nádvoří. Příslušníci v uniformách vysokých hodností někdy i Tomáškovy zvoníky během akce (čtvrthodinového zvonění na začátku mše) nenápadně vyslýchali, ale zvonit nepomohli.

V roce 1977 odmítl podepsat Chartu 77, aniž by ji však odsoudil. Později to zdůvodnil tak, že v jejích řadách bylo příliš mnoho exkomunistů, které znal z dřívějška a kteří podle něj nebyli o nic lepší než tehdejší vedení státu. (Kardinálovi dobrovolní svatovítští zvoníci však opisy Prohlášení Charty 77 šířili, protože akcentovala náboženskou svobodu.) Tento jeho postoj se setkal se smíšenými odezvami. Kardinál jej nakonec změnil a počátkem 80. let již Chartu 77 podporoval.

Kardinál a arcibiskup

[editovat | editovat zdroj]
Kardinál František Tomášek v 80. letech 20. století
Znak kardinála Františka Tomáška

Dne 24. května 1976 Pavel VI. jmenoval Františka Tomáška kardinálem in pectore a 27. června 1977 toto jmenování veřejně vyhlásil (Titulus S. Vitalis).[9] Dne 30. prosince 1977 pak papež Tomáška jmenoval 34. arcibiskupem pražským a primasem českým.[10] V roce 1978 se zúčastnil volby papežů Jana Pavla I. a Jana Pavla II.

V březnu 1982 došlo k definitivnímu vyostření střetů s komunistickou vládou, když kardinál rázně vystoupil na obhajobu dokumentu Quidam episcopi, kterým vatikánská Kongregace pro klérus zakázala hnutí Pacem in terris, které kolaborovalo s komunisty. Jelikož vládou prosazovaní kněží ovládali Katolické noviny a odmítli kardinálovi poslušnost, odebral jim 1. listopadu 1982 církevní schválení. Další ostrý střet mezi vládou a církví vyvolaly oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje (9. duben 1985) a následná pouť na Velehradě (7. červenec 1985). Tomášek na tuto akci pozval papeže Jana Pavla II., přičemž k pozvání se formou petice přidalo 22 000 věřících.[11] Ministr kultury Milan Klusák obratem sdělil Tomáškovi, že návštěva papeže v ČSSR je nežádoucí a nepřichází v úvahu. Organizátoři a signatáři petice byli různě perzekvováni.[11] Ústřední výbor Komunistické strany Československa pak přijal soubor opatření k narušování příprav a průběhu svatometodějských oslav.[12] Další odvetou státní moci byla neprodleně zahájena generální oprava pražské svatovítské katedrály (začala neprodleným odstraněním barokního arcibiskupského křesla z katedrály, které se sem již nevrátilo, demontáží Bílkova oltáře s vyříznutím jména donátora T. G. Masaryka z obou stran oltářní mensy, zmenšeno bylo i dodnes zachované jméno prvního československého prezidenta z časů Svatováclavského milénia nad klenbou Triumfálního oblouku vpravo) s jejím úplným uzavřením,[13] pro veřejnost i pro církevní obřady a přidělené náhradní prostory v kostele Všech svatých u Vladislavského sálu zdaleka nepostačovaly zájmu veřejnosti (na tři roky utichly též zvony svatovítské včetně zvonu Zikmund).[14] Přední disident Václav Benda v roce 1988 napsal, že „Tomáškova autorita v katolickém lidu celého Československa je dnes obrovská a nezpochybnitelná.“[15]

V roce 1987 vydal kardinál Tomášek oběžník, kterým oznámil zahájení programu Desetiletí duchovní obnovy – duchovní přípravy na svatovojtěšské milénium. 1. ledna se postavil za petici Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu, která požadovala obnovení demokratických a náboženských svobod a která poté získala přes půl miliónu podpisů. V době, kdy byla katedrála pro veřejnost a bohoslužby ještě uzavřena, 23. 4. 1988 (symbolicky v den svátku Svatého Vojtěcha) napsal dopis premiérovi Lubomíru Štrougalovi, ve kterém mu připomínal perzekuci, které byla církev v éře komunismu vystavována, a požadoval odluku církve od státu.[16] Štrougalův náměstek Matej Lúčan dopis ostře odsoudil jako „zneužití zájmů věřících a církví k politickým cílům“.[16]

Během kardinálova pobytu ve Vatikánu v souvislosti s jeho účastí na svatořečení Anežky České vypukla v Československu sametová revoluce. V Praze sloužil poté kardinál slavnostní mši ke svatořečení sv. Anežky v katedrále před obrazem přivezeným z Říma. Přes 50 000 poutníků se nevešlo do zcela zaplněné katedrály a sledovali televizní přenos na hradních nádvořích. V kázáních tam kardinál mimo jiné prohlásil: „Stojím na straně národa!“ Na svátek Krista Krále 21. listopadu 1989 vydal v Praze kardinál Tomášek prohlášení „Všemu lidu Československa“,[17] kterým podpořil revoluci a demokratické změny v Československu. V roce 1990 přijal kardinál Tomášek čestné členství, které mu nabídlo Masarykovo demokratické hnutí. Byl nositelem církevního velkokříže za zásluhy Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského.

Polistopadové období

[editovat | editovat zdroj]

Během následujících dvou let vedl církev v období, kdy končilo její pronásledování a její podzemní část vycházela na veřejnost. V roce 1990 se splnil jeho sen, když přivítal a doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první oficiální návštěvě Československa, rovněž i na Velehrad. Téhož roku obdržel čestný doktorát pedagogických věd Univerzity Karlovy.[18] Jelikož už nemusel mít obavy, kdo ho nahradí (doba, kdy se stát vměšoval do jmenování biskupů a arcibiskupů, pominula), požádal kardinál Tomášek o zproštění z úřadu pro vysoký věk. 26. března 1991 mu bylo vyhověno a jeho nástupcem byl jmenován Miloslav Vlk (formálně převzal správu diecéze 1. června 1991). V létě 1992 byl kardinál Tomášek hospitalizován. Zemřel 4. srpna 1992. O 8 dnů později byl pohřben ve svatovítské katedrále (v přímém televizním přenosu).

Biskupská genealogie

[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[19] Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

  1. kardinál Scipione Rebiba
  2. kardinál Giulio Antonio Santorio
  3. kardinál Girolamo Bernerio, OP
  4. arcibiskup Galeazzo Sanvitale
  5. kardinál Ludovico Ludovisi
  6. kardinál Luigi Caetani
  7. kardinál Ulderico Carpegna
  8. kardinál Paluzzo Paluzzi Altieri Degli Albertoni
  9. papež Benedikt XIII.
  10. papež Benedikt XIV.
  11. papež Klement XIII.
  12. kardinál Marcantonio Colonna
  13. kardinál Giacinto Sigismondo Gerdil, B
  14. kardinál Giulio Maria della Somaglia
  15. kardinál Carlo Odescalchi, SJ
  16. kardinál Costantino Patrizi Naro
  17. kardinál Lucido Maria Parocchi
  18. papež Pius X.
  19. papež Benedikt XV.
  20. papež Pius XII.
  21. arcibiskup Saverio Ritter
  22. arcibiskup Josef Beran
  23. arcibiskup Josef Karel Matocha
  24. František Tomášek

Publikační činnost

[editovat | editovat zdroj]

Krom následujících položek napsal řadu článků a podílel se na řadě dalších publikací.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Činná škola v náboženském vyučování s ohledem na metodu Marie Montessoriové (1940)
  • Duchovní příprava do života pro žactvo opouštějící školu (1946)
  • Eucharistická metoda náboženského vyučování (1937)
  • Katolický katechismus 1–3 (80. léta)
    • První učení o Bohu
    • Dějiny spásy
    • Život z víry
  • K šťastnému životu: Kniha mladých na cestě k Bohu (1948)
  • Katechismus katolického náboženství (1. vyd. 1955)
  • Mladý muž se dívá do života: Pro dospívající mladé muže
  • Osvětlenou stopou: Náboženský průvodce vlčat a správných chlapců (hl. autor v týmu Ústřední duchovní rady Junáka)
  • Pedagogika: Úvod do pedagogické praxe (1947)
  • Pedagogika: Úvod do pedagogické praxe pro vychovatele a rodiče (1979)
  • Pokoj vám!: sborník pastoračních textů Františka kardinála Tomáška z let 1965–1991 (posmrtně vydaný sborník, 1999)
  • Praktická cvičení duchovního života. Kolekce A (obsahuje 20 sérií)
  • První náboženské učení a výchova dítěte ve věku předškolním : o Pánu Bohu (okolo 1940)
  • První základy výchovy: Náboženská výchova dítěte ve věku předškolním 1947
  • Příprava k první svaté zpovědi a k prvnímu svatému přijímání: Pro mladší děti
  • Příprava k svátosti biřmování
  • Směrnice k naší výchovné práci: příručka pro Orla
    • Směrnice k naší výchovné práci: úvodní sdělení: směrnice část I.
    • Směrnice k naší výchovné práci. Úvodní sdělení. 2, Směrnice část I
    • Směrnice k naší výchovné práci. Směrnice část II, Myslete na Boha!
  • Ty a on; Ty a ona
  • Učitel náboženství a zájem dětí
  • Ukázka nové úpravy katolického katechismu
  • Věčné téma
  • Výchova dítěte: První orientace
  • Ze školy do života: [Drahá dívko] (1946)
  • Ze školy do života: [Drahý hochu] (1946)
  • Ze školy do života: pro dívky (1981)
  • Ze školy do života: pro hochy (1981)
  • Zpytování svědomí pro katechety ob. a měšť. škol
  • Život dítěte v milosti posvěcující: Pracovní příručka pro dnešní pastoraci dětí (1938)

Zvukové záznamy

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ František Tomášek [online]. Informační centrum Studénka [cit. 2016-03-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-07. 
  2. ↑ HÜBNER, Zdeněk. František kardinál Tomášek [online]. Kompas, 2012-06-24 [cit. 2016-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-23. 
  3. ↑ Historie. In: Štěpánov [online]. ©2022 [cit. 3. 1. 2022]. Dostupné z: http://www.stepanov.cz/index.php?nid=1512&lid=CZ&oid=154844
  4. ↑ BALÍK, Stanislav. Kdo nás reprezentoval na koncilu? Katolický týdeník. 2013, č. 4 (23. 1. 2013). Příloha Perspektivy. ISSN 0862-5557. Dostupné také z: http://www.katyd.cz/clanky/kdo-nas-reprezentoval-na-koncilu.html
  5. ↑ FRANTIŠEK, Tomášek. Otec biskup promlouvá. Fotografie Jan Šára. Katolické noviny. 31. 3. 1968, roč. XX., čís. 13, s. 1. ISSN 0231-7516. 
  6. ↑ TOMÁŠEK, František. Provolání k věřícím. Katolické noviny. 15. 9. 1968, roč. XX., čís. 35, s. 1. ISSN 0231-7516. 
  7. ↑ Záznam Františka Tomáška Archivováno 23. 9. 2015 na Wayback Machine. v Cibulkových seznamech
  8. ↑ NOVOSAD, Jaroslav. Štěpán Trochta – Svědek „T“. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. 238 s. ISBN 80-7178-591-1. S. 235. 
  9. ↑ http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/btomasek.html
  10. ↑ ČT24. Vzpomínka na kardinála Tomáška prodchla katedrálu. Česká televize [online]. 2012-08-04 [cit. 2014-03-06]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b BENDA, Václav. Znovu křesťanství a politika: jak dál po Velehradě?. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 158–220.
  12. ↑ HAMŠÍKOVÁ, Jaroslava. Velehradská pouť 1985. Getsemany. Březen 2003, čís. 137. Dostupné online. ISSN 1210-485X. 
  13. ↑ Katolické noviny, listopad a prosinec 1985
  14. ↑ Program zvonického roku 1984-1985 liturgického období od slavnosti Krista Krále (listopad 1984) do Krista Krále 1985
  15. ↑ BENDA, Václav. Výzva z Bratislavy. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 48–51.
  16. ↑ a b BENDA, Václav. Tři závažná memoranda českého primase. In: BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha: Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 44–47.
  17. ↑ https://cs.wikisource.org/wiki/V%C5%A1emu_lidu_%C4%8Ceskoslovenska
  18. ↑ Přehled udělených titulů Dr.h.c. na Univerzitě Karlově [online]. Univerzita Karlova, rev. 2015-10-15 [cit. 2016-04-11]. Dostupné online. 
  19. ↑ SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ADAM, Jan a kol. Osobnosti – Česko: Ottův slovník. Praha: Ottovo nakl., 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 729. 
  • BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří, a kol. Primasové katolické církve: země střední Evropy v čase komunismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. 203 s. ISBN 978-80-7325-225-0. 
  • DŘÍMAL, Ludvík. František Tomášek jako katecheta dětí a mládeže. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2002. 164 s. ISBN 80-7266-107-8.
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 158. 
  • HARTMAN, Jan, ed.; SVOBODA, Bohumil, ed.; VAŠKO, Václav, ed. Kardinál Tomášek: svědectví o dobrém katechetovi, bojácném biskupovi a statečném kardinálovi. Praha: Zvon, 1994. 209 s. ISBN 80-7113-093-1.
  • Charta 77 – začátky ... [film]. ČR, 1996. Dokument ČT. Scénář a režie Angelika Hanauerová.
  • CHURAŇ, Milan a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. 2. díl, N–Ž. 2. rozšíř. vyd. Praha: Libri, 1998. 482 s. (Kdo byl kdo). ISBN 80-85983-64-8. S. 226–227. 
  • JONOVÁ, Jitka. František Tomášek, kněz, katecheta, profesor a „ilegální biskup“: moravské působení Františka Tomáška. Uherské Hradiště: Historická společnost Starý Velehrad, 2014. 120 s. ISBN 978-80-86157-43-6.
  • Kdo je kdo: 91/92: Česká republika: federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1004. 
  • KRÁTOŠKA, Josef, ed. a ZIEGLEROVÁ, Helga, ed. Pedagogické dny kardinála Františka Tomáška: [sborník sdělení z konference konané ve dnech 3.–4. června 1994 na Pedagogické fakultě UP]. Olomouc: Vydavat. Univerzity Palackého, 1994. 103 s. ISBN 80-7067-560-8.
  • OPATRNÝ, Aleš, ed. Význam kardinála Tomáška v období normalizace a přechodu k demokracii: sborník textů ze sympozia ke 100. výročí narození kardinála Tomáška. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000. 95 s. ISBN 80-238-5915-3.
  • PIŤHA, Petr. De kruisweg van Praag. Breda: Bisdom Breda Bouwstenen, 1990. 68 s. ISBN 90-70790-33-5.
  • SVOBODA, Bohumil. Na straně národa: kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965–1989). Praha: Vyšehrad, 2006. 229 s. ISBN 80-7021-843-6.
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století: III. díl: Q–Ž. Praha: Paseka, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 362. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
34. arcibiskup pražský
Předchůdce:
Josef Beran 		1977–1991
František Tomášek 		Nástupce:
Miloslav Vlk
22. primas český
Předchůdce:
Josef Beran 		od 1977
František Tomášek 		Nástupce:
Miloslav Vlk
Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Znak olomouckého arcibiskupství
Znak olomouckého arcibiskupství
Olomoučtí
biskupové
(1063–1776)
1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní
biskupové
olomoučtí
(1304–1777)
1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí
arcibiskupové
(od r. 1777)
1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní
biskupové
olomoučtí
(od r. 1779)
1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál
Seznam pražských arcibiskupů
Pražští arcibiskupové
(1344–1421)
Znak pražského arcibiskupství
Znak pražského arcibiskupství
Sedisvakance (1421–1561)
V letech sedisvakance 1421–1561 arcidiecézi spravovali administrátoři
Pražští arcibiskupové
(1561– současnost)
Antonín Brus z Mohelnice • Martin Medek z Mohelnice • Zbyněk Berka z Dubé a Lipé 1 • Karel z Lamberka • Jan Lohelius • Arnošt Vojtěch z Harrachu • Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat • Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka • Jan Bedřich z Valdštejna • Jan Josef z Breuneru • František Ferdinand z Kuenburgu • Daniel Josef Mayer z Mayernu • Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu • Antonín Petr Příchovský z Příchovic • Vilém Florentin ze Salm-Salmu • Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk • Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek-Poslawice • Alois Josef Schrenk z Notzingu • Bedřich Josef ze Schwarzenbergu • František ze Schönbornu • Lev Skrbenský z Hříště • Pavel Huyn • František Kordač • Karel Kašpar • Josef Beran • František Tomášek • Miloslav Vlk • Dominik Duka • Jan Graubner
Pozn. zvýrazněná jména představují kardinály, 1 Zbyněk Berka z Dubé a Lipé bývá uváděn jako kardinál
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Tomášek&oldid=24358957“