Přeskočit na obsah

Ion Druce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ion Druce
Narození3. září 1928
Horodiște
Rumunské královstvíRumunské království Rumunské království
Úmrtí28. září 2023 (ve věku 95 let)
Moskva
RuskoRusko Rusko
Místo pohřbeníThanksgiving Candle
Povolánídramaturg, dramatik, básník, historik a spisovatel
Alma materLiterární institut Maxima Gorkého
Témataliterární činnost
OceněníŘád Bogdana Zakladatele (2009)
Řád přátelství mezi národy
Řád rudého praporu práce
Řád republiky
Leninův řád
Politická příslušnostLidová fronta Moldavska
Komunistická strana Sovětského svazu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ion Druce, moldavsky/rumunsky Ion Druță (3. září 1928 Horodiște28. září 2023 Moskva) byl moldavský prozaik, dramatik a publicista, čestný člen Rumunské akademie.

Absolvoval prodělal kurs pro traktoristy (1945), absolvoval lesnickou školu (1946) a na Literárním institutu M. Gorkého v Moskvě kursy tvůrčího psaní (1957). Jako tvůrce ustavičně narážel na nepřízeň moldavské oficiální kritiky a úřadů, které ho obviňovaly z nacionalismu a vytýkaly mu, že nedbá zásad socialistického realismu v literatuře, takže celá řada jeho spisů, v Moldavské SSR nežádoucích, vyšla v jeho domovině až poté, co je vydali, tj. „posvětili“ v Moskvě.

Po rozpuštění Sovětského svazu, k požadavku „obnovení“ rumunské národní identity v Moldavsku, spisovatel zaujímal protirumunské, promoldavské a proruské postoje. Jeho publicistická a veřejná činnost překvapila ty moldavské a rumunské intelektuály, kteří nemohli pochopit jeho zároveň protisovětské a proruské postoje.

Ve všech jeho dílech se projevuje jistá sebestředná provinčnost. Chvála venkovského života a určité mytologie, považované za nadřazenou hodnotám vyznávaným městským živlem, byla v době vydání próz, jako jsou „Listy touhy“ (moldavsky Frunze de dor, 1957), „Břímě naší dobroty“ (moldavsky Povara bunătății noastre, 1967), „Pastýřská hůl“ (moldavsky Toiagul păstoriei, 1984) aj., vnímána jako zjevný protest proti „výdobytkům“ komunismu, nepřátelským „dávným obyčejům“. Svou zahleděností do patriarchálního venkovanství navazuje Druce na tradici rumunského sămănătorismu, v ruském kulturním kontextu má nejblíže k Valentinu Rasputinovi. Jako prozaik používá prostý, avšak důmyslný jazyk prokládaný krásnými metaforami a „významnými zámlkami“. Nevytváří odstíněné postavy, „člověk besarabský“, který se napájí ze zdroje jakéhosi prvotního venkovanství, je v jeho podání zvláštní lidský druh, v kterém se snoubí všechny ctnosti. Tento typ prózy ve srovnání s tvorbou sešněrovanou socrealistickými direktivami sice působil neotřele a svěže, avšak vypovídá též o tom, že autor se odmítá vyrovnat s některýma inovacemi prózy 20. století.

Pro jeho současnou tvorbu je příznačný paséismus a pocit sounáležitosti k „nadnárodnímu“ křesťanství, který v něm vytváří iluzi nadřazenosti vůči nepohodlným taxonomiím kultury. Proto je estetická úroveň těchto textů poznamenána schematičností. V románu „Bílý kostel“ (moldavsky Biserica Albă, 1981) je ruská rozpínavost v moldavském knížectví nazírána jako civilizační počin. Jedná se o jednou z mnoha rusko-tureckých válek odehrávajících se v 18. století v jihovýchodní Evropě, které oslabovaly turecké vládnutí v Moldavsku.

Poslední měsíc podzimu

[editovat | editovat zdroj]

Jeho nejúspěšnější novela rozšiřující hranice lyrizované vesnické prózy k širší výpovědi o soudobé společnosti. Jednoduchý syžet hrdinovy cesty a putování umožnil vytvořit v „Posledním měsíci podzimu“ (moldavsky Ultima lună a toamnei, publikován časopisecky 1965) svérázný umělecký pomník jedné době (děj se odehrává na začátku 60. let) a myšlenkovým postojům několika generací, rozdílnému životnímu naturelu stáří a mladí. Také v této úsměvně nostalgické novele je Drucův svět otevřený dokořán a za jeho lyrickými povahokresbami je znatelné hledání ideální podoby moldavského národního charakteru, jenž se ve svých konturách rozptýlil stejně extenzívně jako nová generace někdejšího mikrosvěta moldavského venkova. Sváteční vyjížďka příslušníka pokolení otců je přitom zbavena veškerého patosu; přes lyrizovanou tkáň vyprávění se Druce snaží odidyličtit a naplnit shovívavou ironií své pojetí klasického žánru venkovské prózy, přičemž volí skrytou konfrontaci s tématy a motivy moderních příběhů z městského prostředí.

V Posledním měsíci podzimu pokračuje ve svých obrázcích z moldavské vesnice, v nichž se zaujetím popisuje přirozenou ušlechtilost obyčejných lidí. Četné poetizované jevy přírodního světa i světa dnešních venkovanů umožňují klást spojnici mezi tvorbou moldavského prozaika a specifickou žánrovou modifikací ruské povídky 60. let (Vladimír Solouchin, Jurij Kazakov, Jevgen Nosov, aj.) i žánru povídky v ostatních sovětských literaturách (Nodar Dumbadze, Hrant Mathevosjan), v níž lyrizace jako vypravěčské východisko posléze ustupuje před střízlivým, věcným pohledem na problematiku života vesnického člověka.

Novelu „Poslední měsíc podzimu“ v roce 1968 úspěšně zfilmoval Vadim Derbeňov.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

česky a slovensky

  1. Vladimir Voronin la decorat pe Ion Druţă cu ordinul „Bogdan Întemeietorul” Dostupné online[nedostupný zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Novotný, Vladimír: Druce, Ion: Poslední měsíc podzimu, v: Slovník světových literárních děl (Praha: Odeon, 1988).

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]