José Figueres Ferrer
| José Figueres Ferrer | |
|---|---|
 | |
| prezident Kostariky | |
| Ve funkci: 8. května 1948 – 7. listopadu 1949 | |
| Předchůdce | Teodoro Picado Michalski |
| Nástupce | Otilio Ulate Blanco |
| Ve funkci: 8. listopadu 1953 – 8. května 1958 | |
| Předchůdce | Otilio Ulate Blanco |
| Nástupce | Mario Echandi Jiménez |
| Ve funkci: 8. května 1970 – 8. května 1974 | |
| Předchůdce | José Joaquín Trejos Fernández |
| Nástupce | Daniel Oduber Quirós |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Partido Liberación Nacional |
| Narození | 25. září 1906 San Ramón |
| Úmrtí | 8. června 1990 San José |
| Rodiče | Marià Figueres i Forges |
| Alma mater | Massachusettský technologický institut |
| Profese | politik, ekonom a inženýr |
| Ocenění | rytíř velkokříže s řetězem Záslužného řádu Italské republiky (1957) Řád příznivých oblaků (1973) řetěz Řádu osvoboditele generála San Martína velkokříž Řádu Isabely Katolické Řád Augusta Césara Sandina |
| Commons | José Figueres Ferrer |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
José María Hipólito Figueres Ferrer (25. září 1906 San Ramón — 8. června 1990 San José) byl kostarický politik, hlava státu v letech 1948 až 1949, 1953 až 1958 a 1970 až 1974 a zakladatel strany Partido Liberación Nacional. Mezi Kostaričany je známý jako Don Pepe.[1]
Jeho rodiče pocházeli z Katalánska, otec byl lékař a matka učitelka. Studoval v USA, po návratu do Kostariky se stal pěstitelem kávovníku, jeho farma La Lucha sin Fin (Nekonečný boj) proslula péčí o bydlení a zdraví zaměstnanců.[2] Angažoval se v politice, podporoval španělské republikány, v roce 1942 byl za svoji kritiku autoritářského prezidenta Rafaela Ángela Calderóna Guardii vypovězen do Mexika, vrátil se v roce 1944, kdy se stal novým prezidentem Teodoro Picado Michalski.
V únoru 1948 proběhly prezidentské volby, které vyhrál Otilio Ulate Blanco, kandidát opoziční Partido Unión Nacional. Poražený Calderón označil výsledky za zfalšované a přiměl parlament, v němž měla jeho strana většinu, aby prohlásil volby za neplatné. Následovala občanská válka, v níž stáli na jedné straně bývalí prezidenti Calderón a Picado spolu s vůdcem kostarických komunistů Manuelem Morou a proti nim Ulate a Figueres, které podporovali zahraniční dobrovolníci z Karibské legie. Válka, která trvala šest týdnů a vyžádala si okolo dvou tisíc lidských životů, skončila kapitulací vládních jednotek poté, co vláda USA, obávající se Calderónova spojenectví s komunisty, pohrozila vojenskou intervencí.[3] Figueres se stal prozatímní hlavou státu jako předseda vládnoucí junty, která schválila novou ústavu. Figueres ponechal v platnosti Calderónovy sociální reformy jako zavedení minimální mzdy a zdravotního pojištění, odmítl však jeho nedemokratický styl vlády. Aby zbavil své protivníky opory, kterou měli v generálech, rozhodl o zrušení ozbrojených sil, Kostarika je dosud nejlidnatějším státem bez armády.[4] Dalšími Figueresovými reformami bylo znárodnění bankovního sektoru, zavedení volebního práva žen a udělení občanství černošským přistěhovalcům.[5] V listopadu 1949 předal moc zvolenému prezidentovi Ulatemu a založil tak tradici, podle níž se v Kostarice na rozdíl od sousedních zemí předává moc demokratickou cestou.[6]
V roce 1951 založil sociálnědemokratickou stranu Partido Liberación Nacional, jednu z nejsilnějších v zemi, a roku 1953 byl za ni zvolen prezidentem. Profiloval se jako zastánce středních vrstev usilující o sociální a politickou stabilitu,[7] v zahraniční politice se orientoval na USA, které se marně snažil přimět k energičtějšímu boji proti latinskoamerickým diktaturám. Jeho angažmá ve snahách o svržení nikaragujského vládce Anastasia Somozy Garcíi vyústilo v lednu 1955 v nikaragujskou invazi do Kostariky, kterou ukončila intervence Organizace amerických států.[8]
Po odchodu z funkce působil jako politický a hospodářský analytik, napsal sedm odborných knih, byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě. V roce 1970 byl znovu zvolen prezidentem, zasloužil se mj. o založení Universidad Nacional de Costa Rica a navázání hospodářských vztahů se státy sovětského bloku, funkční období však nedokončil: byl donucen odstoupit kvůli skandálu s udělením azylu americkému defraudantovi Robertu Vescovi.[9]
Měl šest dětí, syn José María Figueres byl kostarickým prezidentem od roku 1994 do roku 1998.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ http://insidecostarica.com/dailynews/2006/september/26/nac03.htm
- ↑ http://www.lewica.pl/?id=11774
- ↑ http://elespiritudel48.org/costa-rica-and-the-1948-revolution/
- ↑ http://www.theatlantic.com/international/archive/2014/11/countries-without-militaries/382606/
- ↑ http://guiascostarica.info/personajes/jose-figueres-ferrer/
- ↑ Archivovaná kopie. democracychronicles.com [online]. [cit. 2016-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-14.
- ↑ Archivovaná kopie. www.ozy.com [online]. [cit. 2016-04-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-15.
- ↑ http://web.mit.edu/cascon/cases/case_ncr.html
- ↑ http://www.britannica.com/biography/Jose-Figueres-Ferrer
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu José Figueres Ferrer na Wikimedia Commons - http://centrojosefigueres.org/
- http://latinamericanhistory.about.com/od/historyofcentralamerica/p/Biography-Of-Jos-E-Pepe-Figueres.htm Archivováno 19. 4. 2016 na Wayback Machine.
