Klement VIII.

Klement VIII.
Jeho Svatost; Klement VIII.
	231. papež
	Klement VIII.
Církev	římskokatolická
Zvolení	30. ledna 1592
Uveden do úřadu	2. února 1592 (konsekrace);; 9. února 1592 (intronizace)
Pontifikát skončil	3. března 1605
Předchůdce	Inocenc IX.
Nástupce	Lev XI.
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	1580
Biskupské svěcení	2. února 1592 ; světitel Alfonso Gesualdo di Conza ; 1. spolusvětitel Tolomeo Gallio ; 2. spolusvětitel Gabriele Paleotti
Kardinálská kreace	18. prosince 1585
Titul	kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	kardinál-kněz u San Pancrazio (1585–1592);
Zúčastnil se	papežské konzistoře v prosinci 1585 (kreován kardinálem); konkláve: září a říjen/prosinec 1590, 1591, 1592 (zvolen papežem), papežské konzistoře: 1593, červen a prosinec 1596, 1599, 1603 a 1604.;
Osobní údaje
Rodné jméno	Ippolito Aldobrandini
Datum narození	24. února 1536
Místo narození	městečko Fano u Florencie, Papežský stát
Datum úmrtí	3. března 1605; (ve věku 69 let)
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát
Místo pohřbení	Bazilika Panny Marie Sněžné
Příbuzní	Giovanni Aldobrandini (sourozenec)
	Seznam papežů nosících jméno Klement; multimediální obsah na Commons; citáty na Wikicitátech
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klement VIII. (24. února 1536 Fano u Florencie – 3. března 1605 Řím), rozený Ippolito Aldobrandini, byl papežem od 30. ledna 1592 do 3. března 1605. Pontifikát Klementa VIII. patří mezi ty nejzajímavější a nejdůležitější, neboť završuje protireformační papežství. Zároveň byl prvním barokním papežem, pro něž byla typická záliba v přepychu a v prosazování vlastní rodiny (nepotismus).

Život

Po studiu práv na univerzitách ve Ferraře a v Bologni se mladý Ippolito Aldobrandini dostal do Říma a seznámil se s životem a politikou papežské kurie, což se mu později hodilo v diplomatické kariéře. Jako 35letý se v papežské delegaci, kterou vedl kardinál Michele Bonelli, účastnil roku 1571 jako auditor jednání mezi papežským legátem a španělským králem, které vyústilo v protiturecký spolek (ten následně porazil Osmanskou říši ve slavné bitvě u Lepanta) a kde si počínal tak obratně, že zastínil i samotného kardinála Bonelliho. Po návratu se jeho kariérní vzestup v době pontifikátu Řehoře XIII. (1572–1585) zastavil, ale již v prvním roce vlády Sixta V. (1585–1590) byl povýšen na datáře a získal kardinálský klobouk. Následujícího roku se stal velkým penitenciářem a v květnu 1588 byl pověřen zatím nejdůležitějším a pro něj osobně nejslavnějším diplomatickým úkolem, tedy usmířit Polsko a Habsburky v boji o krakovský trůn. Polsko bylo totiž od roku 1573 voleným královstvím a Habsburkové se již poněkolikáté snažili polský trůn získat. A tak jako již několikrát v minulosti došlo i po smrti Štěpána Báthoryho k dvojí volbě (procísařská strana zvolila Arnošta Habsburského, protihabsburská opozice naopak Zikmunda Vasu ze švédského panovnického rodu). Kardinálu Aldobrandinimu, tajnému protivníkovi Habsburků, se však podařil husarský kousek, když se mu za jeho pražského pobytu (6.–19. prosince 1588) podařilo získat dojem, že je na habsburské straně, přestože již v Krakově deklamoval podporu Zikmundovi III. Tímto tahem se mu podařilo zabít dvě mouchy jednou ranou, neboť zaprvé oslabil habsburskou pozici a zadruhé si zajistil prakticky absolutní věrnost Polska, které potvrdilo své postavení „pravé bašty katolické víry“ a jistého spojence Říma. Tento diplomatický úspěch fakticky zaručil Aldobrandinimu papežskou tiáru.

Papež

Jelikož měla španělská (habsburská) strana v kardinálském kolegiu ještě stále převahu, podařilo se jí ve třech rychle po sobě následujících konkláve zamezit zvolení Aldobrandiniho a protlačit jiné kandidáty. Po pontifikátu Urbana VII. (15.–27. září 1590), Řehoře XIV. (5. prosince 1590 – 15. září 1591) a Inocence IX. (29. října – 30. prosince 1591) byl nakonec 30. ledna roku 1592 Ippolito Aldobrandini zvolen papežem. Vybral si jméno Klement VIII.

Poměrně dlouhý pontifikát Klementa VIII. (13 let) může být charakterizován 9 významnými událostmi.

1. Papežova angažovanost v tzv. patnáctileté válce mezi císařem a Turkem. V Uhrách vypukla v roce 1592 válka mezi císařem Rudolfem II. a Osmanskou říší, která trvala patnáct let. V této válce se papež velmi angažoval a podařilo se mu získat slib Madridu, že finančně císaři v Uhrách pomůže.

2. Absoluce udělená Jindřichu IV. Francouzský král Jindřich IV. Navarrský, ačkoliv se již roku 1593 zřekl hugenotské víry a následujícího roku byl slavnostně korunován v Chartres, se musel dostavit do Říma a 17. září 1595 předstoupil bosý před papeže. Ten slavnostně zbavil Jindřicha klatby dotknutím proutku a přijal ho zpátky do lůna církve. Tento triumf barokního papežství v lecčems připomínal Canossu.

3. Brestlitevská unie. Již papež Řehoř XIII. poslal do Moskvy svého legáta Antonia Possevina, aby připravil půdu pro sjednocení katolické a ortodoxní církve. Jezuitu Possevina si proto vybral i Klement VIII., který ho pověřil vedením papežské delegace na synod, svolaný roku 1596 do Brestu. Na nátlak polské vlády byla většinou zástupců ortodoxní církve prohlášena dne 6. října 1596 unie mezi katolickou a pravoslavnou církví, jejíž hlavou se stal sám papež. Mimo Polsko však praktický význam neměla, neboť ji žádná z národních pravoslavných církví neuznala.

4. Připojení Ferrary. Papež si nárokoval rozhodovat o Ferrarském vévodství jako o svém lénu v boji s konkurentem, dědicem ferrarského trůnu, Donem Cesarem neváhal použít středověké metody exkomunikace a interdiktu, ale zároveň, plně v duchu renesančních papežů (Julius II.), povolal papežské vojsko z Uher, aby léno dobyl vojensky. Toho však nakonec nebylo třeba, Don Cesare se dědictví vzdal a Ferrara se nakonec stala na přelomu let 1597–1598 součástí papežského státu. Dohrou byly i protesty, přicházející z Prahy, neboť císař odmítal uznat včlenění Ferrary do Papežského státu, a to z pozice středověkého vnímání císaře jako vrchního leníka jednotlivých italských států.

5. Zprostředkování smíru mezi Francií a Španělskem. Pod vedením papežského legáta Alessandra Medici a francouzského nuncia Gonzagy („šedou eminencí“ papežské diplomacie byl v tomto případě obratný františkánský generál Fra Bonaventura Calatagirone se svým sekretářem) byl zprostředkován mír mezi Francií a Španělskem, podepsaný 2. května 1598 ve Vervins. Ostrý kontrast s jednáním o míru v Cateau-Cambrésis, kam nebyla kurie ani pozvána, nejlépe dokládá vzestup papežství na mezinárodním poli.

6. Zprostředkování smíru mezi Francií a Savojskem. Roku 1601 zprostředkoval kardinál Pietro Aldobrandini mír v Lyonu, který vyřešil dlouholetý spor mezi Francií a Savojskem o území Saluzzo.

7. Popravy nepohodlných protivníků. Hned první rok svého pontifikátu nechal popravit Troila Savelliho, aby získal jeho statky Castel Gandolfo a Rocca Priora. Dále dává stít Beatrici a Francescu z patricijského rodu Cenci, oficiálně jako trest za vraždu Franceska Cenciho, ve skutečnosti, aby kurie získala cenciovské statky. Třetí případ Aldobrandiniho zlovůle je poprava dědiců násilně usmrceného Lelia Massimia (což opět přinese kurii nějaké statky) a konečně nejznámější Aldobrandiniho obětí je světoznámý vědec Giordano Bruno, upálený na Campo de' Fiori na základě vykonstruovaného inkvizičního procesu roku 1600.

8. Rekatolizační snahy. Klementovy rekatolizační snahy jsou nejlépe vidět v politice pražských nunciů, především pak v politice Spinelliho, díky němuž se na významná místa v Českém království dostali katolíci v čele s Lobkovicem a Dietrichsteinem.

9. Vyhlášení Svatého roku 1600. Také Svatý rok 1600 patří neodmyslitelně k pontifikátu Klementa VIII. V té době údajně přijely do Říma 3 miliony poutníků. Bylo to výročí „plné přepychu a zábav“ – jak zaznamenali tehdejší kronikáři.

Biskupská genealogie

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.^[1] Klement VIII. patří k linii kardinála d'Estouteville. Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

kardinál Guillaume d’Estouteville
papež Sixtus IV.
papež Julius II.
kardinál Raffaele Sansoni Riario
papež Lev X.
kardinál Alessandro Farnese
kardinál Francesco Pisani
kardinál Alfonso Gesualdo di Conza
papež Klement VIII.

Odkazy

Reference

↑ SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky)

Literatura

Karel Stloukal: Papežská politika a císařský dvůr pražský na předělu XVI. a XVII. věku. Praha 1925
Miroslav Hroch, Anna Skýbová: Králové, kacíři, inkvizitoři. Praha 1987
Jan Wierusz Kowalski: Encyklopedie papežství. Praha 1994

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement VIII. na Wikimedia Commons
(anglicky) The Hierarchy of the Catholic Church – Pope Clement VIII

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Hlavní penitenciář Apoštolské penitenciárie
Předchůdce: Filippo Boncompagni	1586–1592 Ippolito Aldobrandini	Nástupce: Giulio Antonio Santori

Papež
Předchůdce: Inocenc IX.	1592–1605 Klement VIII.	Nástupce: Lev XI.

[1] SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky)

[1]

Papežové

Seznam papežů

1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.

5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.

9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.

13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.

17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František

Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.