Přeskočit na obsah

Michail Petrovič Pogodin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michail Petrovič Pogodin
Narození11.jul. / 23. listopadu 1800greg.
Moskva
Úmrtí8.jul. / 20. prosince 1875greg. (ve věku 75 let)
Moskva
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Povoláníhistorik, filosof, spisovatel, profesor
Alma materImperátorská petrohradská univerzita
Tématadějiny, literární tvorba, žurnalistika a sběratelství
Významná dílaИсторико-критические отрывки Исследования, замечания и лекции о русской истории
OceněníDěmidovova cena (1840)
Řád sv. Vladimíra 3. třídy
Řád sv. Stanislava 2. třídy
Řád sv. Stanislava 1. třídy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Michail Petrovič Pogodin (rusky Михаил Петрович Погодин; 11.jul./ 23. listopadu 1800greg., Moskva – 8.jul./ 20. prosince 1875greg., Moskva)[1][2] byl ruský historik, filozof, spisovatel a profesor Moskevské univerzity. Za svůj život napsal několik knih a článků o historii.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

Michail Pogodin[3] se narodil 11. listopadu 1800 v Moskvě[2]. Jeho otec Petr Pogodin byl nevolník, později ho však propustili a pracoval zejména jako úředník různých institucí či jako správce statku. Roku 1806[zdroj⁠?!] byl nucen Pogodin společně s jeho rodinou opustit Moskvu kvůli invazi Francouzů[zdroj⁠?!]. Rodina přišla o všechen majetek, ale rodiče Michaila se vždy starali o to, aby mohl dokončit studium na gymnáziu a poté mohl studovat na filosofické fakultě Moskevské univerzity. Michail byl vždy vzorný student, což mu zajistilo jasnou budoucnost.[3]

Zejména v letech 1820–1830 měl velmi blízko ke spolku Archivní jinoši (rus. архивные юноши), což byli mladí zaměstnanci Moskevského archivu Kolegii zahraničních věcí (rus. Московский архив Коллегии иностранных дел).

Michail dokončil studium na univerzitě v roce 1821, kde dokonce za výborné výsledky získal zlatou medaili. Díky tomuto byl na Moskevské univerzitě žádaným a do roku 1824 zde vyučoval geografii. Roku 1833 byl zvolen profesorem všeobecné historie a v roce 1836 začal působit na katedře ruské historie.

Od 20. let 19. století začal Pogodin sbírat starožitnosti. Sestavil tzv. sbírku starožitností (rus. Древлехранилище), kde postupně nashromáždil rukopisy, ikony, kříže, šití, tisk, mince a medaile, zbraně, autogramy ruských i zahraničních státních, církevních a kulturních osobností. Tato sbírka je jednou z největších soukromých sbírek v Rusku a stala se tak atrakcí Moskvy. Roku 1852, na přání Mikuláše I., byla sbírka odkoupena státem. Rukopisy, autogramy, obrázky z lýka a rytiny byly přeneseny do Imperiální Veřejné knihovny v Petrohradě, kolekce archeologických rarit, mincí, medailí a pečetí do Ermitáže a církevní starožitnosti doplnily patriarchální sbírku v Kremlu.[4]

Jako profesor Moskevské univerzity značně ovlivnil mravní hodnoty a vzdělání svých posluchačů. Podle jeho studentů je naučil milovat vědu, vážit si Ruska a všech obětí, jež se pro tuto zemi obětovaly.[3]

Roku 1844 ale Pogodin odmítal nadále vyučovat na univerzitě. Důvodem byla prý jeho práce v Akademii, nicméně to byla jen výmluva. Pravým důvodem ukončení profese učitele byla jeho žena, která začátkem listopadu 1844 zemřela. Prožili spolu 11 let ve šťastném manželství, ze kterého vzešly 4 děti. Manželčinu smrt nesl jen velmi těžce. Zakrátko od její smrti si Pogodin zlomil nohu, a navíc trpěl i žaludečně-střevními problémy – kvůli těmto problémům se celý další rok (1845) nemohl ničemu věnovat.[2]

V posledních letech života přerušil téměř veškerou jeho činnost, zaměřil se na nové vydání vlastních děl.

Michail Pogodin zemřel 20. prosince 1875. V den pohřbu, na jeho počest, se na Moskevské univerzitě nevyučovalo.[3]

Pogodin v českých zemích[5]

[editovat | editovat zdroj]

Pogodin jezdil velmi často do Prahy (1835), kde také získal titul doktora na Univerzitě Karlově. Hlavním důvodem byla činnost Slavjanofilů – zajímal se nejen o literaturu, ale i o politiku. Jeho blízkým přítelem byl P. J. Šafařík.[1] Po jeho smrti, a také po ukončení činnosti Slavjanofilů, se Pogodin začal setkávat s českým historikem Františkem Palackým, se kterým se navštěvovali a byli v kontaktu skrze korespondenci. Několikrát také navštívil Mariánské Lázně[2] – ty se pro něj staly místem shledání se svými příteli. Scházel se zde nejen s Šafaříkem, ale několikrát sem přijel i N. V. Gogol či český spisovatel Václav Hanka. Během pobytu v Mariánských Lázních (1842) se Pogodin učil česky. Čeština mu problém nedělala. To nasvědčuje i fakt, že o několik let později byl vydán úplný ruský překlad díla Slovenské starožitnosti (1848) P. J. Šafaříka, který přeložil, mimo jiné, právě Pogodin.[2]

Pogodin jako historik

[editovat | editovat zdroj]

Na jeho tvorbu měl velký vliv N. M. Karamzin[1]. Pogodin viděl úlohu historika, jak opsal v jeho Aforismech, jednak v přesném objasnění, proč a z jakých důvodů nastala určitá změna, ale i na poukázání faktu, že celý národ je součástí formace lidstva. Historie se podle něj rozvíjela postupně. V Aforismech také rozdělil historiky na idealisty a empiriky, historiky-filosofy a historiky-básníky.[3]

V jeho další tezi o „dvou Evropách“ vydělil dvě hlavní poloviny, a to Západní a Východní, přičemž Rusko přiřazuje ne k Východu, ale k Asii. Historii Pogodin vnímal jako rozmanitost sociálně-politických a intelektuálních událostí, národů, osobností a epoch.[6]

„Lidstvo je,

Tudíž nemůže nebýt, Tedy musí být, Proto v sobě ukrývá podmínky svého bytí, Proto existují zákony jeho počínání, potřeba incidentu, pravé ruky, řemesla a Boha v Historii.“[7]

První vydání časopisu Moskvitjanin

Ruskou historii vnímal jako unikátní – bylo v ní plno úžasných jevů a kouzel. „Vede nás Boží prst, jak tomu bylo dříve s Židy, k nějakému vysokému cíli.“[8]

V jeho článku „Za Rusko“ (r. 1845) psal otevřeně o tom, že měl Petr Veliký zamezit národnímu rozvoji a dát mu na chvíli jiný směr. Po třech letech od zveřejnění jeho článku se ruská situace prudce změnila.[9]

Pogodin byl jedním z ideologů panslavismu[1]. Vydával také své vlastní časopisy: Moskovskij vestnik (rus. Московский вестник), Moskvitjanin (rus. Москвитянин) a noviny Ruskij (rus. Русский).[10]

Jeho nejvýznamnější práce a články se nachází ve sbornících: Historicko-kritické úryvky («Историко-критические отрывки») a Studie, poznámky a přednášky o ruské historii («Исследования, замечания и лекции о русской истории»).[3]


Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d Умбрашко, К. Б. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-12-03]. Heslo ПОГО́ДИН. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-23. (rusky) 
  2. ↑ a b c d e Michail Petrovič Pogodin (1800-1875) - HAMELIKA - Vše o historii Mariánských Lázní. www.hamelika.cz [online]. [cit. 2018-11-14]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f 1800-1875., Pogodin, M. P. (Mikhail Petrovich),; 1800-1875., Погодин, М. П. (Михаил Петрович),. Izbrannye trudy. Moskva: ROSSPĖN 775 s. ISBN 9785824311945, ISBN 5824311943. OCLC 711092058 
  4. ↑ Родился историк, публицист, переводчик, издатель, коллекционер Михаил Петрович Погодин. Президентская библиотека имени Б.Н. Ельцина. Dostupné online [cit. 2018-11-14]. (rusky) 
  5. ↑ FLOROVSKIJ, Antonij V. Češskaja biblija v istorii russkoj kul'tury i pis'mennosti. [s.l.]: Peter Lang D Dostupné online. ISBN 9783954795772, ISBN 9783876904023. 
  6. ↑ BRYLEVA, Anastasiia A.; PANOVA, Yevgeniya L. On the history of clinical neurology at Imperial Moscow University: the department of nervous diseases at the Novo-Catherine hospital in 1911–1913. Istoriya meditsiny. 2017, roč. 4, čís. 4, s. 461–477. Dostupné online [cit. 2018-11-14]. ISSN 2311-6919. DOI 10.17720/2409-5583.t4.4.2017.08h. 
  7. ↑ Вальковский А.В. «Оркестрион»: к истории волгоградского перформанса. Культура и искусство. 2017-04, roč. 4, čís. 4, s. 116–129. Dostupné online [cit. 2018-11-14]. ISSN 2454-0625. DOI 10.7256/2454-0625.2017.4.19310. 
  8. ↑ JESENŠEK, Marko. Инoй взгляд на историю словенского литературнoгo языка. Slavica litteraria. 2016, čís. 2, s. 99–119. Dostupné online [cit. 2018-11-14]. ISSN 1212-1509. DOI 10.5817/sl2016-2-9. 
  9. ↑ БАРЧИЙ, И.Е.; ТАЦЬКАР, А.Р.; ФЕДОРЧУК, А. А. ФАЗОВЫЕ РАВНОВЕСИЯ В СИСТЕМЕ TL9SBSE6-TLSBSE2-TL4SNSE4, "Журнал неорганической химии". Журнал неорганической химии. 2018, čís. 1, s. 99–105. Dostupné online [cit. 2018-11-14]. ISSN 0044-457X. DOI 10.7868/s0044457x18010142. 
  10. ↑ Погодин Михаил Петрович. hrono.ru [online]. [cit. 2018-11-14]. Dostupné online. 

Literаtura

[editovat | editovat zdroj]
  • FRANCEV, Vladimir Andrejevič. M.P. Pogodin i Fr. Palackij: K istorii russko-češskich svjazej v konce XIX. st. Praga: [s.n.], 1928. 16 s.. Praha: Praga češskaja, 1928. 16 s. 
  • ПОГОДИН, Михаил Петрович. Историко-критические отрывки. [s.l.]: Типографіа А. Семена, 1846. 446 s. 
  • ШИРИНЯНЦ, А. А.; К В. Рясенцев. Погодин. М. П. Избранные труды. [s.l.]: Российская политическая энциклопедия, 2010. 776 s. ISBN 978-5-8243-1194-5. 
  • ПОГОДИН, Михаил Петрович. . О всеобщей истории. Лекция при вступлении в должность ординарного профессора в императорском Московском университете//Исторические афоризмы Михаила Погодина. [s.l.]: [s.n.], 1834. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Michail_Petrovič_Pogodin&oldid=23995389“