Opatství Geras
| Opatství Geras Stift Geras | |
|---|---|
 | |
| Lokalita | |
| Stát |  Rakousko |
| Kraj | Dolní Rakousy |
| Místo | Geras |
| Souřadnice | 48°47′53,84″ s. š., 15°40′24,38″ v. d. |
  Opatství Geras Opatství Geras, Rakousko | |
| Základní informace | |
| Řád | Řád premonstrátských řeholních kanovníků |
| Zakladatel | Ulrich of Pernegg |
| Založení | 1153 |
| Mateřský klášter | Opatství Želiv |
| Odkazy | |
| Kód památky | 90747 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Opatství Geras je klášter premonstrátského řádu nacházející se mimo území České republiky v dolnorakouské Jeruši (Gerasu).
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Opatství bylo založeno roku 1153 jako dceřiný premonstrátský klášter opatství Želiv kanovníky Ekbertem a Ulrichech z Perneggu.[1] Samotný Přemysl Otakar II., jako vládce Čech, Moravy i Rakouska, usiloval o provázání svých území.
Donátoři a farnosti na území České republiky
[editovat | editovat zdroj]Již od jeho počátků patřili mezi příznivce kláštera členové rodu Ranožírovců (erbu parohu). Původní listina o založení kláštera byla zničena při požáru kláštera, ale podle druhé zakládací listiny, vydané rakouským vévodou Friedrichem II., daroval šlechtic Ranožír klášteru při jeho založení osm lánů v Jeruši, které tam držel lénem. Z jeho potomků byl nejvýznamnějším Smil z Bílkova, který byl v době vlády Přemysla Otakara II. purkrabím na Bítově. V roce 1353 svědčil spolu se svými bratry a znojemským purkrabím Bočkem (erbu tří pruhů) při Přemyslově obdarování jerušského kláštera patronátním právem kostela v Kostelní Myslové. V roce 1255 svědčil při donaci ve prospěch kláštera jmenovaným Bočkem (v té době jako dočasný hrabě v Perneggu). Následujícího roku měl svědčit též při navrácení zabaveného dvora v Raisdorfu Smilem z Brumova (Bočkův bratr).[2]
Smil a jeho bratři Markvart, Jaroš a Ratibor darovali se souhlasem svých manželek a synů v roce 1256 klášteru patronátní právo kostela v Rancířově a k němu příslušné popluží. Bratr Markvart je připomínán jako fojt kostela, který si později patronátní právo přivlastnil a na příkaz biskupa Bruna třebíčskému opatovi Martinovi z roku 1274 musel Markvart z Bílkova patronátní právo vrátit jerušskému opatu Oldřichovi. V roce 1305 obdržel klášter druhý kostelní patronát od členů erbu parohu v Rančířově u Jihlavy. Donaci učinil Markvart z Rančířova se souhlasem svých bratrů Jaroše z Vydří a Smila z Peče.[2]
Další spory o faru v Rancířově musel klášter vést kolem roku 1310, kdy se zde stal farářem světský kněz Jindřich, syn Smila z Hrádku a člen rodu erbu parohu. Smil z Hrádku tehdy slíbil jerušskému opatovi Gerhartovi chránit klášterní vlastnictví zdejšího patronátu proti každému, kdo by je zpochybňoval, zvláště proti klerikovi Bertholdovi. V roce 1315 byl na faru v Rancířově investován již jerušský kanovník Jan. Řeholníkům premonstrátům náležela i půlka vsi. Později měli v držení celou obec.[2]
Dalšími donátory kláštera byli členové rodu pánů z Trnavy (Unterhürnau) s erbem tří leknínových lupenů. V roce 1251 daroval Vikart z Trnavy (Wichard de Thyrnach) se souhlasem své manželky a synů klášteru patronátní právo kostela ve Vratěníně a k němu příslušné popluží. Po Vikartově smrti předala jeho vdova Wulfhilda dvůr a mlýn v Matzleschlagu, který Vikard daroval Jeruši, cisterciáckému klášteru ve Zwettlu. Vikart plánoval při donaci pohřeb v jerušském klášteře, ale pod vlivem zetě Jana z Dobřan, který byl nakloněn magdalenitkám v západočeských Dobřanech, byl nakonec pohřben v kostele komendy řádu německých rytířů v Drobovicích.[2]
Vikartův příbuzný Oldřich Frei z Frejštejna (též erbu tří leknínových listů) se v roce 1286 vzdal ve prospěch kláštera pravidelného ročního čestného daru čtyř plstěných bot, s čímž souhlasili jeho bratři Jindřich a Markvart. Po vymření Vikartovy větve rodu získal Vratěnín Jan z Klinkenberga (Klingenberg), který roku 1315 potvrdil klášteru držbu tamního patronátního práva.[2]
Během 14. století zůstala šlechta z Jemnicka jerušskému klášteru nakloněna, například v roce 1319 měla klášteru darovat šlechtična Bohuslava, dcera Sudky, dvůr „Spitiz“, pravděpodobně ve vsi u Vratěnína, kterou roku 1303 propůjčil klášter na čas jeho života vratěnínskému faráři Dluhomilovi, který byl synovcem olomouckého biskupa Jana. V nekrologiu kláštera se také dochoval zápis o tom, že 24. září neznámého roku zemřel Jindřich z Bítova („pius zelator domus Dei Gerasensi“).[2]
Siefried z Hafnerluden (Lubnice) se svou manželkou Bohuslavou (erbu s trojzubcem), který v roce 1372 zřídil v Lubnici kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny a v kostele ve Vratěníně oltář sv. Petra. Při kapli měl působit kaplan, prezentovaný vratěnínským farářem. K zajištění tohoto obročí věnovali manželé vinici na hoře Heiligenland u dolnorakouského Oberetzbachu a šest kop grošů, ze kterých měl jít roční úrok čtyř grošů vyplacený na sv. Jiří a Michala. Kaplan měl za života donátorů sloužit mše v kapli každé pondělí a sobotu a také třikrát týdně u oltáře sv. Petra ve Vratěníně. Po jejich smrti pak už jen v sobotu v kapli v Lubnici a to čtyři mše. Kaple sv. Jiří a sv. Kateřiny byla donátorem zajištěna úrokem tří kop na mlýně v Újezdci, 80 groši úroku ze dvou lánů v Újezdci a dále dvěma kopami bez 16 grošů ročního úroku ze dvou polí v Korolupech. Pokud by kaplan mše nesloužil, měl za každou vynechanou mši vydat vratěnínskému faráři sedm vídeňských feniků, které měly být rozdány chudým. Kaplan měl posluhovat faráři při větších svátcích, ale neměl o nich bez jeho vůle sloužit slavnostní mše.[2]
Opatství přežilo reformy císaře Josefa II. a fary za dolnorakouskou hranicí ve Vratěníně a v Rancířově osazoval klášter až do konce druhé světové války.[3]
Klášterní kostel je románská bazilika která byla v 18. století přestavěna do baroka architektem Josefem Munggenastem a malířem fresek Paulem Trogerem.
Roku 1953 získal kostel titul Basilica minor.
Dnes je opatství často využíváno jako místo koncertů klasické hudby.[4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Geras Abbey na anglické Wikipedii.
- ↑ Základní přehled dějin kláštera a literatury k jeho dějinám uvádí BACKMUND, N.: Monasticon praemonstratense id est historia circariarum atque canoniarum candidi et canonici ordinis praemonstratensis. Tomus primus. Straubing 1949, s. 289-291; TÝŽ: Monasticon praemonstratense id est historia circariarum atque canoniarum candidi et canonici ordinis praemonstratensis. Tomus tertius. Straubing 1956, s. 585-586; o vztazích kláštera a jeho sesterského založení v Perneggu ŽÁK, A.: Die Beziehungen der niederösterreichischen prämonstratenserstifte Geras und Pernegg zu Mähren. Zeitschrift des Deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens (ZDVGMS) VI, Brünn 1902, s. 145-190.
- ↑ a b c d e f g STANISLAV, Vohryzek. Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek, s. 202-206.. 2017 [cit. 2020-04-14]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné online.
- ↑ ecclesia Ransir - Rancířov, 1257-2007, 750. let od založení farnosti. web.archive.org [online]. 2012-07-04 [cit. 2020-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-04.
- ↑ Fond AT-StiAGe|Urkunden - Monasterium.net. www.monasterium.net [online]. [cit. 2020-04-15]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Opatství Geras na Wikimedia Commons - (německy) Oficiální web Opatství Geras
