Ropucha zelená
 Ropucha zelená | |
|---|---|
 Ropucha zelená | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | obojživelníci (Amphibia) |
| Řád | žáby (Anura) |
| Čeleď | ropuchovití (Bufonidae) |
| Rod | ropucha (Bufo) |
| Binomické jméno | |
| Bufotes viridis Laurenti, 1768 | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ropucha zelená (Bufotes viridis) je druh žáby z čeledě ropuchovití (Bufonidae). Ropucha zelená velikostí málokdy přesáhne 8 cm, přičemž samec je menší než samice. Zbarvení hřbetu je bělavé se zelenými až olivovými skvrnami. Břicho je bílé až nažloutlé. Oční duhovka je žlutá až zelenavá.
V období páření lze samce od samice rozeznat podle samcových pářicích mozolů na prstech předních nohou a podle příjemného hlasového projevu, který připomíná ptačí zpěv. Je jím poměrně vysoko posazené trylkování i-r-r-r-r-r-r-r-RRRR...i-r-r-r-r-r-r-r-RRRR nebo t-r-r-r-r-RRRR....t-r-r-r-r-r-RRRR. Začíná tiše, zesiluje a může se opakovat i čtyřikrát za minutu. Hlas se liší od hlasu jiný druhů žab žijících na území ČR.[1]
Rozšíření
[editovat | editovat zdroj]Ropucha zelená se v České republice vyskytuje souvisle jen v některých nížinných oblastech.[1] Žije ve střední, jižní a východní Evropě a zasahuje do Arábie a střední Asie. Mimo to žije na ostrovech západního Středomoří a v severní Africe. V Česku v nížinách na vesnicích místy i hojná.
Ekologie a biotop
[editovat | editovat zdroj]Typicky nížinný druh žáby. Aktivita ropuchy zelené je v převážné míře noční. V období rozmnožování ji lze zastihnout i za dne. Vyhýbá se chladnějším a horským oblastem. Žije nejčastěji v polohách do 450 m n. m. Žije v otevřené krajině, tzn. i v zahradách, parcích, polích a v okolí jezírek a rybníků a také v blízkosti lidského obydlí. Ze všech našich obojživelníků nejlépe snáší teplo a sucho. Na jaře vyhledává menší prohřáté nádrže, nevyhýbá se ani větším kalužím, a to i bez vodní vegetace.[1]
Samice klade dvě paralelní rosolovité šňůry vajíček o délce dvou až pěti metrů a šířce 4–6 mm. Vajíčka jsou v provazci uložena v jedné až třech pravidelných řadách. Jsou jednobarevná, černohnědá a mají průměr 1–1,5 mm. Počet vajíček ve snůšce (šňůrách) se pohybuje mezi 2000 a 6000. Šňůry vajíček bývají uloženy volně na dně mělkých vodních těles nebo jsou částečně propleteny vegetací. Embryonální vývoj je v závislosti na teplotě vody dokončen po třech až šesti dnech.[1]
K vědeckému jménu
[editovat | editovat zdroj]Komplexní práce kolektivu Frost et al. (2006)[2] rozdělila rod Bufo na rody Epidalea a Pseudepidalea, přestože rozdělení nemělo pevný základ v genetice ani morfologii. Rozdělení jednak vyvolalo poměrně silnou kritiku, jednak vneslo do vědeckého názvosloví zmatek – například Stöck et al. (2013) používají pro ropuchu zelenou název Bufo viridis, Sinsch a Schäfer (2016) název Bufotes viridis a Valkanova et al. (2009) Epidalea viridis, viz níže. České pojmenování všech tří ropuch žijících na území ČR a tradičně řazených do rodu Bufo se nezměnilo, ovšem někteří autoři českých publikací začali používat nově vytvořené vědecké názvy. Změněné názvy se objevily i v publikaci Jeřábkové et al.[3] (Jeřábková, Lenka: Pracovní číselník obojživelníků AOPK ČR, 2017) a promítly se na portálu AOPK ČR do Seznamu druhů taxonomických skupin. (Dtto BioLib.cz a jiné weby.)
Světlo do problematiky vneslo znovuobjevení díla Francouze F-A de Garsaulta (1764, 1765, 1767). Nomenklaturní důsledky tohoto objevu podrobují Duboise & Boura (2010)[4] detailnímu rozboru. V závěru podporují konzervativní postoj, tj. udržovat evropské ropuchy v rodu Bufo. Pro evropské druhy ropuch navrhují uvádět nové taxonomické názvy (např. Epidalea) pouze jako poddruhové.[3]
Speybroeck, Beukema, Crochet (2010)[5] navrhují vrátit všem druhům evropských ropuch rod Bufo, přinejmenším prozatím. Uvádějí, že případy přirozené hybridizace ukazují, že je správné odmítnout rozdělení rodu Bufo: „Bylo by neopatrné, abychom vyvozovali unáhlené taxonomické závěry. Až do dalšího proto všechny evropské druhy vracíme zpět do jediného rodu Bufo.“ Upozorňují také, že by se mělo upustit od užívání jména Pseudepidalea, protože jde o mladší synonymum.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d Ropucha zelená. In: Obojživelníci České republiky [online]. 25. 09. 2022 [cit. 5. 2. 2024]. Dostupné z: https://obojzivelnici.wbs.cz/ropucha-zelena.html
- ↑ FROST, Darrel R; GRANT, Taran; FAIVOVICH, Julián. The amphibian tree of life. Bulletin of the American Museum of Natural History. 2006, no. 297, s. 1–291. Plný text dostupný z: https://bioone.org/journals/bulletin-of-the-american-museum-of-natural-history/volume-2006/issue-297/0003-0090_2006_297_0001_TATOL_2.0.CO_2/THE-AMPHIBIAN-TREE-OF-LIFE/10.1206/0003-0090(2006)297[0001:TATOL]2.0.CO;2.full. Dostupné online [cit. 5. 2. 2024]. (anglicky)
- ↑ a b c VLAŠÍN, Mojmír. Je ropucha dost Bufo?. Ochrana přírody [online]. 22. 4. 2018 [cit. 5.2.2024]. Čís. 2. Dostupné online.
- ↑ DUBOIS, Alan a BOUR, Roger. The nomenclatural status of the nomina of amphibians and reptiles created by Garsault (1764), with a parsimonious solution to an old nomenclatural problem regarding the genus Bufo… Zootaxa. 2010, vol. 2447, iss. 1, s. 1–52. doi: https://doi.org/10.11646/zootaxa.2447.1.1
- ↑ SPEYBROECK, Jeroen; BEUKEMA, Wouter & CROCHET, Pierre-André. Tentative Species List of the European Herpetofauna (Amphibia and Reptilia) – An Update. Zootaxa. June 2010, no. 2492, s. 1–27. doi: 10.5281/zenodo.195659
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ČAMBAL, Štefan a HOFFMANN, Peter. Obojživelníky a plazy našej prírody. Levice: Tekovské múzeum, 2015. 64 s. [Svet obojživelníkov a plazov našej prírody na pexese a omaľovánke.]
- ČAMBAL, Štefan. Obojživelníky a plazy mesta Levice. Fot. Anna Branišová. V Leviciach: Tekovské múzeum, 2015. 16 s. ISBN 0-00-219318-3 ISBN 978-80-88831-18-1.
- DUBOIS, Alain & BOUR Roger. The nomenclatural status of the nomina of amphibians and reptiles created by Garsault (1764), with a parsimonious solution to an old nomenclatural problem regarding the genus Bufo (Amphibia, Anura), comments on the taxonomy of this genus, and comments on some nomina created by Laurenti (1768). [Nomenklaturní status nominy obojživelníků a plazů vytvořený Garsaultem (1764) s úsporným řešením starého nomenklaturního problému týkajícího se rodu Bufo (Amphibia, Anura), komentáře k taxonomii tohoto rodu a komentáře k některým jménům vytvořeným Laurentim (1768).] Zootaxa. May 2010, vol. 2447, no. 1. doi: https://doi.org/10.11646/zootaxa.2447.1.1
- DUDA, Michael. First record of a natural male hybrid of Bufo (Pseudepidalea) viridis Laurenti, 1768 and Bufo (Bufo) bufo Linnaeus, 1758 from Austria. Herpetozoa. 2008, vol. 20, iss. 3–4, s. 184–186. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/258285718_First_record_of_a_natural_male_hybrid_of_Bufo_Pseudepidalea_viridis_LAURENTI_1768_and_Bufo_Bufo_bufo_LINNEUS_1758_from_Austria
- DUNGEL, Jan a ŘEHÁK, Zdeněk. Atlas ryb, obojživelníků a plazů České a Slovenské republiky. 2. vyd. Praha: Academia, 2011. 181 s. Atlasy. ISBN 978-80-200-1979-0.
- FROST, Darrel. R.; GRANT, Tarran; FAIVOVICH, Julián et al. The amphibian tree of life. Bulletin of the American Museum of Natural History. 2006, no. 297, s. 1–291. Dostupné z: https://doi.org/10.1206/0003-0090(2006)297[0001:TATOL]2.0.CO;2
- INTERNATIONAL TRUST FOR ZOOLOGICAL NOMENCLATURE. Mezinárodní pravidla zoologické nomenklatury: 4. vydání přijaté Mezinárodní unií biologických věd. Praha: Česká společnost entomologická, ©2003. 31 s., 182 s. ISBN 80-239-1539-8. [Do češtiny přel. Václav Houša, Pavel Štys.]
- LÁC, Ján et al. Stavovce Slovenska. 1, Ryby, obojživelníky a plazy. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1968. 389 s.
- MAŠTERA, Jaromír a DVOŘÁK, Jan. Klíč snůšek obojživelníků České republiky. In: Obojživelníci České republiky [online]. Kresby Aneta Mašterová. 29.3.2015 [cit. 5. 2. 2024]. Dostupné z: https://obojzivelnici.wbs.cz/Klic-snusek-obojzivelniku.html
- SINSCH, Ulrich & SCHÄFER, Alena M. Density regulation in toad populations (Epidalea calamita, Bufotes viridis) by differential winter survival of juveniles. Journal of Thermal Biology. January 2016, vol. 55, s. 20–29. doi: 10.1016/j.jtherbio.2015.11.007
- SPEYBROECK, Jeroen; BEUKEMA, Wouter & CROCHET, Pierre-André. Tentative Species List of the European Herpetofauna (Amphibia and Reptilia) – An Update. Zootaxa. June 2010, no. 2492, s. 1–27. doi: 10.5281/zenodo.195659
- STÖCK, M.; SAVARY, R.; BETTO-COLLIARD, C.; BIOLLAY, S.; JOURDAN-PINEAU, H. & PERRIN, N. Low rates of X-Y recombination, not turnovers, account for homomorphic sex chromosomes in several diploid species of Palearctic green toads (Bufo viridis subgroup) Journal of Evolutionary Biology. 2013 Mar, vol. 26, iss. 3, s. 674–682. doi: 10.1111/jeb.12086.
- VALKANOVA, Miglena V.; MOLLOV, Ivelin A. & NIKOLOV, Bogdan N. Mortalities of the Green Toad, Epidalea viridis (Laurenti, 1768) in Urban Environment: A Case Study from the City of Plovdiv. Ecologia Balkanica. November 2009, vol. 1, s. 21–26, mp.
- VLČEK, Petr. Poznatky z křížení ropuchy obecné a ropuchy zelené / Hybridization between the Common and Green Toads. Živa. 1997, č. 3, s. 132.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ropucha zelená na Wikimedia Commons
