Přeskočit na obsah

Třída Sparviero

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Sparviero
Sparviero (P 420)
Sparviero (P 420)
Obecné informace
UživatelItalské námořnictvo
Typraketový člun
Lodě7
Osudvyřazeny
Technické údaje
Výtlak50 t (standardní)
60,6 t (plný)
Délka22,95 m
Šířka7 m
Ponor1,87 m
Pohon1 diesel
1 plynová turbína
Rychlost50 uzlů
Posádka10
Výzbroj1× 76mm kanón
Otomat Mk 2 (2×1)
RadarSPQ-71
SPG-70

Třída Sparviero byla třída křídlatých raketových člunů italského námořnictva.[1] Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Vyřazeny byly v letech 1991-1999. V Japonsku byly postaveny tři jednotky upravené licenční třídy PG 01.

Třída byla navržena italsko-americkým konsorciem Alinavi na základě koncepce amerického experimentálního člunu USS Tucumcari (PGH-2), vyvinutého společností Boeing.[2]

Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Prototyp byl postaven v letech 1971-1974, přičemž v letech 1980-1983 bylo do služby přijato dalších šest člunů postavených poděnicí Fincantieri.[1]

Jednotky třídy Sparviero:

Jméno Spuštěna Vstup do služby Status
Sparviero (P 420) 1973 15. července 1974 vyřazen 1991
Nibbio (P 421) 1980 vyřazen 1996
Falcone (P 422) 1982 vyřazen
Astore (P 423) 1983 vyřazen
Grifone (P 424) 1983 vyřazen
Gheppio (P 425) 1983 vyřazen
Condor (P 426) 1984 vyřazen

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]

Plavidla měla hliníkový trup. Využívala koncepci Boeing Jetfoil s jedním křídlem na přídi a dvěma na zádi. Elektroniku tvořily navigační radar SPQ-701 a radar pro řízení palby SPG-70. Výzbroj tvořil jeden 76mm kanón OTO Melara ve věži na přídi a dvě protilodní střely Otomat Mk 2 s dosahem 180 km.

Pohonný systém byl koncepce CODOG. Jeden diesel o výkonu 290 bhp poháněl zasunovací lodní šroub při plavbě ekonomickou rychlostí. K plavbě na křídlech sloužila jedna plynová turbína Rolls-Royce Proteus o výkonu 5044 hp, pohánějící vodní trysky. Nejvyšší rychlost dosahovala 50 uzlů.[1]

  1. a b c PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 136–137. 
  2. CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 162. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 240. 
  • PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 455.