Interpretace pohádek v hlubinné psychologii

Úvod

Součástí lidové kultury každého národa jsou pohádky. Pohádky předávané z generace na generaci poslouchají děti v české kotlině, v hlubokých tibetských údolích nebo v chladné severské zátoce. 1 Marie-Louise von Franz se ve své knize Psychologický výklad pohádek zmiňuje o misionáři z ostrovů v jižních mořích, který jako nejjednodušší způsob navození vztahu k místním lidem uvádí vyprávění pohádek. Dle něj je to řeč, v níž si všichni lidé rozumějí.

Kdyby vyprávěl nějaký velký mýtus, bylo by to mnohem obtížnější. Základní materiál musí použít v jednoduché formě, která vyjadřuje nejobecnější a současně nejhlubší lidské struktury.

Můžeme tedy s nadsázkou říci, že pohádky jsou mezinárodní jazyk všech lidí. 2 Tímto fenoménem a společnými znaky v pohádkách se zabýval C. G. Jung V této práci se pokusíme o vlastní interpretaci pohádek z různých koutů světa.

Budeme se snažit převést jejich obsah do psychologického jazyka, aplikovat amplifikaci a najít zde stejné obsahy kolektivního nevědomí. Jsme si vědomi toho, že archetypová psychologie C. G. Junga je velmi stará a má své nedokonalosti, ale pořád ji můžeme aplikovat a dozvědět se něco nového o subjektu, který budeme studovat.

Hlavním cílem je představení archetypové psychologie, metodologického postupu Marie-Louise von Franz, a její aplikace na zvolené pohádkové příběhy. Dílčí cíle jsou postavené na hledání stejných kolektivních obsahů u obou interpretovaných pohádek, i když obsahy vyprávění jsou diametrálně odlišné. Interpretované subjekty jsou vybrané tak, aby neobsahovaly stejné prvky v příběhu, jako jsou počty postav, úkoly, symboly a samotná expozice.

Z uvedených cílů naší práce se odvíjí formulace základních výzkumných otázek: Jaké kolektivní obsahy nalezneme společně u obou pohádek? A jaký význam tyto kolektivní obsahy odehrají v osobní cestě hlavních hrdinů? Jsou zde vybrány jak evropské pohádky ze Švédska, tak mimoevropské z Tibetu. Pro evropské pohádky je typická mezinárodnost. Pohádky se různě mísily s ostatními pohádkami z různých částí světa a postupně byly obměňovány. V po staletí izolovaném Tibetu se nevyskytovalo takové množství pohádek k výměně, a proto jsou tyto příběhy spíše originální, ale samozřejmě nalezneme i nám podobné. 3 Tato práce se člení na dvě části. V první teoretické části budeme prezentovat analyticko-psychologický přístup k interpretaci pohádek. Vysvětlíme hlavní pojmy archetypové psychologie, které budeme používat. Začneme u rozdílu vědomí a nevědomí a budeme dále postupovat k jednotlivým archetypům a jejich významům. Přejdeme k obsahové analýze a metodologickému postupu Marie-Louise von Franz. Detailně rozebereme její postup a připravíme se na jeho použití v praxi. Dále vysvětlíme pojem amplifikace, který používá Franz při interpretaci.

V druhé aplikační části přejdeme k interpretaci vybraných pohádek. Jako první bude interpretována tibetská pohádka O pouzdru na nůž plném campy z knihy Miroslava Pošty Himálajské pohádky. A jako druhá švédská pohádka O dvanácti zakletých princích z knihy Miroslava Pošty Švédské pohádky. Pohádky byly v knihách jen nepatrně poupraveny oproti originálu.

V poslední části práce shrneme poznatky z obou interpretovaných pohádek a porovnáme námi nalezené kolektivní obsahy.

V průběhu svého života jsem si vybudovala hluboký vztah k pohádkám a to hlavě díky své mamince, která je loutkoherečka a spisovatelka svých pohádek.

TEORETICKÁ ČÁST

Analytická psychologie

Analytická psychologie byla založena Carlem Gustavem Jungem a patří ke klasickým hlubinně psychologickým směrům. Psychologie je celostní, snaží se vyhovět všem aspektům, životním projevům a potřebám člověka. Zabývá se tedy nejenom duševními nemocemi, ale i tvůrčím rozvojem člověka. V centru osobnostní psychologie C. G. Junga stojí dva důležité pojmy a to je bytostné Já a individuace. Individuace je důležitá proto, aby se člověk stal tím, kým skutečně je a uvědomil si aspekty svého bytí. A právě tím může dojít k zjištění, že celá jeho bytost jak duševní, tak tělesná tvoří jednotu a celek. To je již zmiňované bytostné Já. Na něj má vliv samozřejmě i sociální okolí a prostředí. Od těchto pojmů se odvozuje integrativní terapeutický koncept, ve kterém se zpracovávají jak traumatické zkušenosti, tak kreativní přístup k uspořádání svého života. Důležitý je pro terapii rozbor snů a fantazií. 4

Základní pojmy psychologie C. G. Junga

Vědomí a nevědomí

Pojem vědomí nalezneme v různých vědních oblastech, např. ve filozofii, psychologii a medicíně, ale v každém oboru má jiný význam. V analytické psychologii je pojem vědomí určován svým protikladným vztahem k nevědomí. 5 Lidská psychika se tedy dle C. G. Junga skládá z vědomí a nevědomí. Jsou to dvě navzájem se doplňující, ale svými vlastnostmi protikladné sféry. Pro Junga je vědomí úzce spojené s prožíváním Já. Vědomí je tedy funkcí vytvářející vztah psychických obsahů k Já.

Všechny zážitky člověka, jak vnitřní, tak vnější musí procházet přes jeho Já, aby mohly být vnímány, jinak zůstanou nevědomé. Velkou část života strávíme v nevědomí, právě tím, že spíme nebo se necháváme unášet fantazií. 6 Nevědomý stav je jiný než stav vědomý. Proces v nevědomí nejprve pokračuje, jako by byl vědomý, ale poté do jisté míry klesá na primitivnější (archaicko-mytologické) stadium a svým charakterem se přibližuje instinktivní formě. Tím nabývá vlastnosti neovlivnitelnosti charakteristické pro pud. 7

Osobní a kolektivní nevědomí

Do nevědomí můžeme zahrnout všechen materiál, který nedosahuje hodnoty prahu vědomí. Nevědomí se stále zaměstnává seskupováním a přeskupováním svých obsahů. 8 Nevědomí můžeme dělit na vrchní a hlubší vrstvu. Vrchní vrstva je osobní nevědomí a ta hlubší je kolektivní nevědomí.

V osobním nevědomí nalezneme obsahy, které provázejí člověka po celý jeho život, ať už ty potlačené, vytěsněné nebo podprahově vnímané, zatímco v kolektivním nevědomí jsou obsahy, které představují antropologické vzorce lidského jednání, jako je boj proti nepříteli nebo vzájemné vztahy v rodině. 9 V každém člověku v jeho individuální struktuře je skrze kolektivní nevědomí obsažena celá dědičná duševní podstata vývoje lidstva. 10 Zděděné kategorie v nevědomí Jung nazývá nejprve praobrazy a poté archetypy.

Kolektivně nevědomé obsahy se nazývají archetypy a jsou to obecné obrazy existující odpradávna. Jedním z hlavních projevů archetypů je mýtus a pohádka. 11

Archetypy

"Archetypy (archaios = od prvopočátku, starý, původní; typos = ráz, stopa, podoba, postava, forma, charakter)." 12 Jung mnohdy nazývá archetypy jako "orgány duše". Vše, co o archetypech řekneme, vychází z našeho vědomí, a tudíž se jedná jen o formu metafor. Archetypy nejsou určovány obsahem, ale formou. 13 Čím hlouběji se v kolektivním nevědomí archetypový obraz nachází, tím je jeho forma neurčitější a chudší. 14 Archetyp se objevuje v tak instinktivní formě, že člověka podněcuje, aby říkal slova a prováděl úkony, jejichž smysl je pro něj tak nevědomý, že o něm ani nepřemýšlí. 15 "Archetypy dnes mohou být také definovány jako geneticky zavedené, evolučně získané univerzální pohotovostní a reakční systémy lidského organismu. "Náš život je stejný, jakým byl po celé věky". Každopádně to není v našem smyslu nic pomíjivého, jelikož ty samé fyziologické a psychologické procesy, jež byly vlastní lidem po statisíce let, stále trvají a dávají vnitřnímu cítění hluboké tušení "věčné" kontinuity živého." 16 Ve všech kulturách můžeme nalézt stejné archetypové motivy, ať už v mytologiích, náboženských tradicích nebo pohádkách. 17

Anima a animus

Anima je přirozený archetyp, který zahrnuje všechny výpovědi nevědomí. Je pouze jedním archetypem z mnoha dalších. Archetyp animy je ženské povahy. Na rozdíl od animuse, který je mužské povahy. 18 Rozlišujeme mezi vnitřní a vnější formou projevu anima a animy. S vnitřní formou se setkáváme ve svých snech, fantaziích, vizích a jiném materiálu nevědomí, zde se vynořují psychické rysy odpovídající opačnému pohlaví. O vnější formu projevu jde tehdy, stává-li se nějaký člověk nositelem projekce určitého prvku našeho nevědomí, přičemž nepoznáme, že to, co upoutá naši pozornost, je současně část našeho vlastního nitra. Archetypy v nás můžou vyvolat dojem cizí vůle, která dělá opak toho, co sami chceme nebo pokládáme za správné.

Různost archetypových forem duševního obrazu je zcela nevyčerpatelná. 19 Anima i animus mají dvě základní formy archetypu, světlý a temný, neboli působí jak pozitivně, tak negativně. 20 Můžeme si uvést příklady negativní formy animy a anima.

Nevědomí ženy je odlišné od nevědomí u muže a nacházíme u něj odlišné aspekty. Anima u muže vyvolává nálady, a naopak animus u ženy vyvolává mínění, obě vlastnosti vychází z temného pozadí. 21 Muž je ve své primitivní, instinktivní přirozenosti lovec a válečník a animus jako mužský princip tuto tendenci sdílí. Na druhé straně ženská anima vede muže hlouběji do života. 22 Animus naopak vytváří pocit ztráty spojení se životem. Vyvolává i deprese spojené s neschopností dále žít. 23 Dále může animus vyvolávat silnou agresivitu, nebo naopak pasivitu. Ženy se stávají buď maskulinně přímými, nebo absolutně apatickými. 24

Stín

Stín znázorňuje naši "odvrácenou stranu", která neodlučitelně patří k nám, k naší celosti. 25 Stín se objevuje v symbolické podobě uvnitř člověka nebo jako konkrétní postava ve vnějším životě. V symbolické podobě se vyskytuje např. jako postava snu, která personifikovaně představuje rozličné množství duševních vlastností snícího, ve vnější sféře se může projevovat jako konkrétní člověk z okolí, který se stane nositelem v nevědomí skrytých vlastností. Jung rozlišuje dvě formy stínu. Obě tyto formy působí v lidské psychice, první z nich je osobní stín, který zahrnuje neprožívané duševní rysy jedince. Druhá forma se nachází v kolektivním nevědomí, neboli kolektivní stín. Stín může být zastupován i pozitivní postavou. Z osobního hlediska stín prezentuje potlačené obsahy psyché, které ale nemusí být nutně negativní, ale mohou mít i pozitivní charakter. Z kolektivního hlediska představují v každém člověku existující predispozici ke zlu. 26 Stín je zcela zrcadlovým protějškem našeho vědomého Já a také roste a rozvíjí se stejnoměrně s ním. Pokud je ve vědomém životě člověka málo ztělesněn a vnímán, tím jeho moc v nevědomí roste a je temnější a hustší. Každý člověk je sledován svým stínem. 27

Bytostné Já

Bytostné Já je jednota všech stránek člověka. Obsahuje všechny aspekty člověka jako jeho vědomí, nevědomí, tělesnou stránku, tak i psychickou. Obsahuje vědomé i nevědomé, jako i tělesné a psychické. Je centrem osobnosti a neustále se rozvíjí a proměňuje. Klasickým symbolem bytostného Já je koule, která představuje celek. 28 "Bytostné Já je paradoxně nejen neurčité, ale také zahrnuje charakter určitosti.

Skutečnost, že bytostné Já obsahuje i jedinečnou lidskou osobnost, odpovídá právě tomu, co je v bytostném Já absolutně individuální, co propojuje jedinečné s věčným a jednotlivé s obecným." 29 Můžeme říci, že bytostné Já je sjednocením protikladů. Pojem bytostného Já lze chápat jako prvotní archetyp, jelikož v sobě zahrnuje všechny ostatní aspekty archetypů. 30 Je důležité říci, že pojem bytostné Já, stejně jako všechny ostatní pojmy analytické psychologie, představuje jenom pokus o zachycení námi neznámé podstaty, tím, že se jí symbolicky přibližuje. Prakticky není bytostné Já nic než psychologický pojem, který se snaží vysvětlit nevysvětlitelné. 31

Archetyp dítěte

Archetyp dítěte symbolizuje vývoj, který je možný jen samostatností. Nejdůležitější úloha dítěte je odloučení od vlastního původu. 32 "Motiv dítěte představuje to, co existovalo ve vzdálené minulosti, i to, co existuje nyní." 33

Archetyp matky

U archetypu matky nalezneme nepřeberné množství symbolů. Základní forma je vlastní matka a babička neboli všechny matky a ženy v rodině. Ve vyšším smyslu může mít podobu bohyně a panny. V širším smyslu nalezneme archetyp matky přeneseně v zemi, církvi, měsíci, hmotě a podsvětí. Dále se zjevuje ve zvířatech, které člověku pomáhají.

Všechny tyto symboly mohou být jak pozitivní, tak negativní. Vlastnosti archetypu jsou mateřské, dobrotivé, ale také velmi temné. 34 Archetyp Velké matky se nevztahuje pouze na vztah mezi rodičem a dítětem, ale vyjadřuje komplexní psychický stav ega a slovo "velká" symbolizuje nadřazenost.

V archetypu je obsažené spojení člověka s přírodou. 35

Archetyp otce

Archetyp otce je aspektem mužství, ale i součástí rodičovského archetypu spolu s archetypem matky. Má biologickou i psychickou stránku, ve snových symbolech se prohlubují aspekty archetypu otce a matky u nastávajících rodičů. 36 Otcovský archetyp obsahuje takové aspekty jako autoritu, závaznost, spravedlnost, hrdost a lásku ke svobodě. 37

Archetyp moudrého starce a moudré stařeny

Moudrého starce vystihuje jeho duchovní charakter. Představuje morální vlastnosti, vědění, poznání, bystrost a intuici. 38 Archetyp ducha neboli moudrého starce vystupuje ve snech stejně jako v pohádkách.

Moudrý stařec se často objevuje v příběhu, ve chvíli, kdy se hrdina nachází v beznadějné situaci. Pomáhá hrdinovi vyřešit problém soustředěním morálních sil, tím, že mu klade otázky typu kdo, proč, odkud a kam. Může mu zapůjčit i kouzelné prostředky, které mu pomohou uspět proti zlu. Nejdůležitější je samotný starcův zásah neboli spontánní aktivování tohoto archetypu. Tím se zastaví afektivní jednání a nastane klidné řešení a vyjasnění momentální situace. 39 Moudrá stařena představuje ženský protějšek téhož archetypu moudrosti a smyslu jako moudrý mudrc. V archetypu moudré stařeny nalezneme stejné analogie nacházející se u moudrého starce, ale také i její specifické vlastnosti. Stařena, která ukazuje cestu a vnáší smysl, vystupuje v pohádkách často jako babička nebo mistryně iniciace, která mladé lidi uvádí do života. 40 Podobné vlastnosti jako moudrý stařec využívá stařena jako průvodkyně duše, lékařka, učitelka či kněžka. Naopak se oproti starci vyznačuje znalostmi o érotu a vztahu, které dále předává dalším ženám v příběhu. 41

Persona

Jung personu nazývá maskou či škraboškou, která ukrývá pravou povahu jedince a přitom vytváří určitý dojem na své okolí ve společnosti. 42 Tato maska představuje jakýsi ochranný štít, který nám usnadňuje komunikaci s ostatními lidmi. 43 Problém s personou nastává, když se s ní člověk naprosto identifikuje. Začne ztrácet představu o tom, kdo skutečně je a jedná jen skrze svou masku obrácenou k okolí. 44

Interpretace pohádek Marie-Louise von Franz

Amplifikace

V Jungově metodě amplifikace jsou jednotlivé motivy obohacovány analogickým, významově blízkým materiálem obrazů, symbolů, pověstí, mýtů apod. Tímto způsobem je každý významný prvek spojen s dalším a dalším prvkem, až je objasněn celý řetězec motivů. 52 Například se bude v pohádce objevovat had a bude zde vylíčen jako pomocné hodné zvíře, ale v jiných pohádkách či mytologických příbězích bude had vystupovat jako negativní aspekt.

Kupříkladu mytologická postava Medúsa má vlasy tvořené spletí hadů a ty jsou ztělesněním hrůzy a smrti. 53 To, že bývá had častěji vylíčen negativně a v této pohádce je velmi pozitivní, nám už dává podnět k tomu, ptát se po příčině a hledat další významy a souvislosti s příběhem. Amplifikace je určitým druhem řízené asociační činnosti, která se stále okruhem vrací k významovému jádru snu či pohádky a takto se snaží přispět k jeho odhalení. 54 Ptáme se na to, jaký význam má symbol nebo událost ve společnosti nebo v jiných kulturách, například jak se vyskytuje, je zpracováván a chápán v náboženství, mýtech, pohádkách a umění. Amplifikace umožňuje přijmout vzájemně odlišné perspektivy. 55 "Spojuje s "univerzálním" člověkem minulosti a přítomnosti, umožňuje pocítit pospolitost, podobnost a propojenost s životním procesem… U abstraktních amplifikací nicméně hrozí nebezpečí, že díky čistě filozofické intelektualizaci a spekulaci uváznou v nezávaznosti všeobecné lidskosti, nebo že se vůbec vznesou do duchovních výšin, přičemž se ztrácejí ze zřetele vztahy k osobní situaci individua."foot_13

Symbol

Obsah symbolu nelze nikdy plně vyjádřit. Dle Junga symbol promlouvá k celé psyché, k jejím funkcím a také k její vědomé a současně i nevědomé části. 57 APLIKAČNÍ ČÁST

Interpretace pohádek

Teoretickou část aplikujeme na dvě pohádky. První je pohádka O pouzdru na nůž plném campy z Tibetu a druhá pohádka O dvanácti zakletých princích ze Švédska. Obě pohádky jsou zde pouze jako ukázky celé metody, k podrobnější interpretaci by bylo zapotřebí více srovnávacího materiálu a více zkušeností s aplikováním metodologie analytické psychologie.

O pouzdru na nůž plném campy

"Před dávnými a dávnými časy žila v jedné zapadlé vísce matka se třemi dcerami.

Nebyly bohaté, ale nebyly ani chudé. Jednoho dne k jejich dveřím přišel pes a svěřil jim pouzdro na nůž plné pražené mouky, které se v Tibetu říká campa. Řekl: ˌUschovejte mi ji, prosím, dokud se nevrátím z Lhasy.'" 58 Pohádka začíná vždy nějakou situací. V zapadlé vísce žije matka se třemi dcerami.

Vidíme zde neúplnou rodinu, otec není zmíněn. Na matku a její dvě dcery můžeme pohlížet jako na triádu, která představuje ženskou psyché. Mužský prvek je ve formě psa, který přišel k nim domů a svěřil jim své pouzdro na nůž plné campy, které mu mají uchovat, než se vrátí.

Nejprve se zaměříme na postavy. Jsou zde tři ženy. Číslo tři se pojí s dovršením a zasluhuje být použito ve spojení se slovem "celek". Stejně jako rovnostranný trojúhelník, který je nejstabilnějším obrazcem vůči tlaku a deformaci, má i trojka tyto symbolické vlastnosti. V náboženství upoutá naši pozornost nejsvětější trojice Otce, Syna a Ducha svatého, která je mocným symbolem tripartitní kompletnosti, stejně jako tři sudičky v řecké mytologii -Klóthó, Lachesis, Atropos. 59 Dále lze vyjádřit jako maskulinní, dynamické číslo, jež je předstupněm vedoucím k novému, čtvrtému stavu. 60 Čtvrtou postavou je zde pes.

Čtyřkou završujeme symbol úplnosti. Číslo čtyři nám vyjádří úplnost v přírodních živlech (oheň, země, voda a vzduch), základních vlastnostech hmoty (mokré, suché, teplé a studené) či ve čtyřech typech temperamentu (sangvinik, flegmatik, cholerik a melancholik). 61 Pes v pohádce mluví a odchází na cestu. Jelikož pes mluví, můžeme už předem předpokládat možnost zakletého člověka do psí podoby nebo v něm může sídlit archetyp ducha.

Pes doprovázel pastýře, pomáhal při lovu i v boji. Jeho symbolický význam je ambivalentní, představuje kladné i negativní vlastnosti. Ve starověkých kulturách byl spojován s lunárními a chtonickými božstvy. Ve Starém zákoně hraje pes poněkud negativní úlohu, protože je líčen jako polodivoké zvíře toulající se v blízkosti lidských příbytků.

Přirovnání ke psu bylo považováno za jedno z největších pohanění. Na druhé straně byl pes oceňován pro jeho věrnost. 62 Rané kultury spojovaly psa se světem duchů. V Africe i Americe byl pánem ohně a dešťů. Muslimové naopak psa nepovažují za čisté zvíře a označení pes bývalo urážkou určenou nevěřícím. V řecké mytologii vystupuje pes Kerberos. Tento tříhlavý pes střeží brány Hádovy podsvětní říše, a je proto i symbolem tajemství smrti a zmrtvýchvstání. 63 "Uplynul rok, potom druhý a třetí, a pes se stále nevracel. A tak se matka s dcerami jednoho dne rozhodly, že campu snědí. Jedly a jedly a brzo jim došlo, že ať snědí campy sebevíc, ani trochu jí neubude. Byly z toho celé pryč a campu začaly rozdávat sousedům z blízka i z dáli. Za nějaký čas ale zjistily, že campy v pouzdře začíná přece jen pomalu ubývat. Netrvalo dlouho a pes se nečekaně vrátil a řekl: ˌVraťte mi prosím campu, kterou jsem si u vás nechal.' Matka s dcerami do pouzdra daly něco campy, ale ať jí tam sypaly, kolik chtěly, pouzdro se ne a ne naplnit. Nakonec jim nezbylo, než pouzdro psovi vrátit. Tuze se přitom styděly." 64 Ženy netrpěly bídou, ale i tak nevydržely pokušení a po třech letech campu začaly jíst.

Rozdávaly ji i ostatním sousedům. Nakonec se pes vrátil a v pouzdře už nezbylo skoro nic.

Pouzdro na nůž plné campy. Pouzdro jako nádoba představuje mateřský symbol a tedy symbol Velké matky. Nůž naopak představuje falický symbol. Ten zde chybí a místo něj je zde campa, neboli pšenice. Pšenice je spojena se zemí a v přeneseném smyslu s ženstvím a mateřstvím.

Obilný snop je symbolem plodnosti, ale i dobré úrody a také blízkosti k zemi a jejím zdrojům. 65 "Pes jim řekl: ˌSnědly jste mi campu, kterou jsem střádal celý život. Zůstalo jí jen trošku. Musíte mi dát náhradou něco jiného.' Matka i dcery byly bezradné, a tak vyhrkly: ˌDáme ti všechno, co si budeš přát.' Pes odpověděl: ˌChci za ženu nejstarší dceru.' Bylo to pro všechny nemilé překvapení, ale nejstarší dceři nezbylo než souhlasit." 66 Pes celý život střádal symbol Velké matky. Ale ta nikdy nebyla úplně plná, ač jí tam dal, kolik chtěl. Chybí mu neustále ženská část. Proto si řekne, že chce za manželku nejstarší dceru.

Tuto paralelu o třech dcerách, z níž si muž vybírá nejstarší nevěstu, můžeme nalézt ve spoustě pohádek a příběhů.

"Když se pes a jeho nevěsta měli vydat na cestu do ženichova domu, matka dceři připravila maso s campou a psovi kosti a vylouhovaná ječná zrna, co zbyla po výrobě piva.

Když došli na břeh řeky, zastavili se, aby si dopřáli odpočinku."

Pes se s nejstarší dcerou vydá do svého domu. Matka jim na cestu připraví maso s campou, pro psa kosti a vylouhovaná ječná zrna.

Kosti jako tvrdá, rozkladu odolávající součást zvířat a lidí jsou pokládány za zdroj životní síly. 67 "Kmen Janomana v povodí Amazonky věřil, že duše sídlí v morku kostí a požíval tedy morek zesnulých příbuzných, aby jejich duše přešla do další generace. Proto také morek znamenal nesmrtelnost a zmrtvýchvstání." 68 Když došli na břeh řeky, zastavili se, aby si odpočinuli. Břeh řeky je na hranici nevědomí. Je zde potřeba nějakého rozhodnutí, invence. 65 Pes hledá někoho, kdo uvidí jeho vnitřní duši a nebude pro něj jen pouhým zvířetem.

První sestra touto zkouškou neprošla, a proto zkusí štěstí s druhou.

"V doprovodu prostřední dcery se pes znovu vydal na cestu. Došli na břeh řeky a tam se zastavili, aby si odpočinuli. Druhá dcera snědla maso s campou a stejně jako starší dcera dala psovi kosti s ječmenem. Když měli přebrodit řeku, řekla nevěsta psovi: ˌMusíš mě přenést na druhý břeh.' To psa opět zklamalo, a tak ji odvedl zpátky k matce a požádal o nejmladší dceru." 71

Následně se děj celý opakuje.

"Pes s nejmladší dcerou zase došel na břeh řeky a tam se zastavili, aby si odpočinuli.

Pes řekl: ˌDěvče, sněz maso s campou a mně dej kosti s vylouhovaným ječmenem. ' Dívka si druhý den oblékla jiné šaty a vyrazila na trh. Mládenec se zde opět projížděl na bílém koni, ale na sobě měl šaty podobné těm, které měla dívka na sobě minulý den. Doma nalezla psí kůži a bez přemýšlení ji hodila do ohně.

V řadě pohádek se objevuje motiv ženicha ve zvířecí podobě, který symbolizuje různé nevědomé aspekty osobnosti: instinktivní stránku přírody, stín, aspekty animy/anima a bytostného Já. 82 Hrdina se ze své zvířecí podoby může osvobodit. K osvobození je nutné projít proměnou, nejčastěji bývá uskutečněna spálením zvířecí kůže. V tomto motivu smrti se může proces přerušit a musí nastat nové putování a hledání. 83 To, že čarodějnice pobývá v končinách, kde nikdo jiný není, vypovídá o tom, jak je vzdálena kolektivnímu vědomí. V mnoha pohádkách je vykreslována jako nevědomá entita. 91 "Čarodějnice má spoustu věcí ze zlata, stříbra, železa, bronzu a mnoha dalších kovů, ale žádnou z nich neber. Uvidíš také spoustu šatstva a šperků, ale ani těch si nevšímej. Mezi kameny různých barev však najdeš kámen, který je napůl bílý, napůl černý. Uvnitř je trojí klenot. To je kámen mé životní síly a právě ten musíš přinést." 92 Dívka nemá propadnout množství materiálních věcí, které nejsou důležité, ale najít trojí klenot, který je symbolem manželovy životní síly.

"Dívka se naučila zpaměti každé slovo a vydala se na cestu za kamenem. Za nějaký čas přišla k jezírku, které bylo samá špína. Nabrala z něj do úst vody, rychle vyplivla tři kapky, třikrát se pomodlila a pokračovala v cestě. Po chvíli uviděla dva koně, jak bojují o hromádku sena. A tak seno rozdělila rovným dílem na dvě kupky a pokračovala v cestě. O něco dál uviděla dva psy, jak se perou o kost. Kost rozlomila vejpůl, každému psovi dala jeden kus a zase pokračovala v cestě." 93 Dívka přišla k špinavému jezírku a udělala vše, co měla. Následně potkala koně a seno jim rozdělila napůl, poté potkala psy a i těm kost rozdělila napůl.

Jezírko je velmi často jakýmsi mateřským lůnem Velké matky a má ženské, mateřské vlastnosti. 94 Hladina jezera nese odraz svého okolí. V Číně jsou jezera symbolem moudrosti.

Pro hinduisty a buddhisty jezera u chrámů značí přechod do příštích životů. V minulých staletích se u žen podezřelých z čarodějnictví prováděla zkouška vodou. Jestliže se topily, byly považovány za nevinné, ale jestliže pluly na hladině, mohly být odsouzeny za čarodějnictví. 95 To, že je jezírko kalné, znamená, že by dívka neměla odmítat svou vlastní temnou stránku, ale akceptovat ji.

Tím, že pomohla zvířatům, může dívka očekávat, že jí z vděčnosti v případě potíží také pomohou. Jakmile dívka získá na svou stranu zvíře, můžeme s absolutní jistotou předpovědět, že příběh neskončí tragicky, nýbrž šťastně. 96 Koně a psi jako pomocná zvířata mohou také odpovídat dívčině sestrám. Akorát jsou zde obě zvířata zdvojena. Král ale není jen dceřiným animem. Je symbolem božského principu. Krále můžeme označit za symbol bytostného Já, ústředního archetypu, který se zcela zásadním způsobem podílí na řízení celku psyché. V pohádkách se však může také projevovat jako nedokonalý, chybující, nerozhodný a někdy též mocí zaslepený člověk, kterému by evidentně prospělo obnovení nebo znovuzrození. K takovému opotřebování či ustrnutí pravidelně dochází tehdy, když se král postupně stane reprezentací pouze dominantního postoje kolektivního vědomí kvůli chybějící iracionální části Erótu. 112 Když ale právě chybí tato část a král ustrnul jen v dominantním postoji kolektivního vědomí, není již symbolem bytostného Já. Nemůže být symbolem celosti a tuto celost by měl naleznout v znovuobnovení. Dvanáct synů. U amerických indiánů je číslo dvanáct symbolem planet a větrů. Tato číslovka má i velký význam v náboženství, jelikož dvanáct bylo kmenů izraelských, i žáků Kristových, jakož i bran jeruzalémských. 113 Jednoho rána se dvanáct synů proměnilo v koně. Není uvedeno, jestli jsou koně někým zakleti nebo se do formy koně přenesli sami. Spíše budeme brát v potaz druhou možnost a budeme se snažit nalézt příčinu tohoto činu. Nejpravděpodobněji bude situace souviset právě s chybějícím ženským prvkem a dominujícím přístupem krále.

"Proměna je důsledkem přirozených, archetypových přechodů, jimiž člověk ve svém vývoji a individuaci prochází, a proměna je důsledkem regrese i progrese libida, resp. psychické energie a její nepřetržité tvořivé síly. Když přirozeným způsobem nenásleduje psychická energie, která neustále usiluje o proměnu, dochází k blokádám a poruchám libida, které vedou k jednostrannosti, ustrnutí a psychickému onemocnění. Potom má rozhodující

význam obrat ke kolektivnímu nevědomí, introverze nebo regrese libida." 114 "Regresi lze definovat jako proces přizpůsobení se podmínkám vnitřního psychického světa nebo jako proces obrany. Obecně je možné chápat regresi jako proces duševní regenerace, vnitřní tvorbu sil, které mohou být přechodně prožívány jako zastavení, ústup, stagnace vývoje nebo omezení, často však také předchází dalšímu zdokonalení, progresi.

Libido by se mělo regresivně obrátit nazpět, stáhnout do nitra, aby se tak ustavil tvořivý vztah mezi vědomím a nevědomím." 115

Skrze regresi přijde zpátky k matce neboli k archetypu Velké matky. Dojde k prenatálnímu "Věčnému ženství" a tam nachází jádro celosti, které mu po celou dobu chybělo. 116

pomyslel si Lasse, kůň ale mluvil dál: ˌAž zase začneme být neklidní, nasedni mi na hřbet a pojedeme. Nesmíš se ale ohlížet!'" 122

Štěstí zkoušeli i Lasseho bratři, ale přesně ve dvanáct hodin koně utekli. Opět se potýkáme s číslem dvanáct, které provází celý příběh, a pro jeho úplnost ho můžeme označit za symbol bytostného Já.

Lasse přistoupí k nejmenšímu koni, to také vypovídá o Lasseho povaze. Protože spousta jiných hrdinů by přistoupila k největšímu z koní a ne k nejmenšímu. Ten k němu promluví a chce ho za švagra. Dále mu poradí, že až budou koně neklidní, ať nasedne na hřbet a odveze ho pryč.

Symbol koně v sobě obsahuje veškerý svět. Kůň souvisí prostřednictvím Yggdrasilu se symbolikou věčného stromu, ale zároveň je i "stromem smrti". Kůň je jízdním zvířetem pro cestu do zásvětní země. 123 V severských mýtech měl bůh Ódin zázračného osminohého koně jménem Sleipnir. Tento kůň převážel své jezdce do temného podsvětí. 124 "Lasse udělal, jak kůň řekl: navzdory ohlušujícímu dunění a hřmotu se ani jednou neohlédl. Kůň se zatím tryskem řítil až na onen svět, kde stál kostel. Do něj vstoupilo všech dvanáct koní, došli k oltáři a tam pojedli chleba a popili vína. Dostal i Lasse." 125 Lasse přijel na koni až na onen svět, kde stál kostel. Indoevropané považovali za jízdní zvíře na onen svět právě koně a ve středověku se márám říkalo kůň sv. Michaela, podobně jako v novoperštině byla rakev nazývaná "dřevěný kůň". 126 Onen svět je místo dalšího života po smrti, bývá často od tohoto světa oddělen řekou.

Oltář je vyvýšené obětní místo spojené s kultem božstva, ale může být spojené i s kultem mrtvých. V mladší době kamenné již nalezneme oltář v podobě kamenné desky nebo kvádru s mísovitými vyhlubeninami. V křesťanském pojetí je oltář stolem Páně, u nějž se uskutečňuje eucharistie. 127 Chléb může dodat lidskému srdci síly. Podle staromezopotámského mýtu nalezneme chléb a vodu života u boha nebes. Egyptští kněží žehnali chlebem přinášeným na oltář, a ten pak platil za posvátný. V judaismu je chléb symbolem svátku Pesach. Víno a chleba vyvolávají sjednocení s Kristem. Jsou také ústředním bodem liturgické symboliky i v ortodoxní církvi. 128 Ve víře mnoha národů je víno elixír života a nápoj nesmrtelnosti. Staří Řekové a Římané označovali víno za krev země. Ze symbolického ztotožnění s krví vyplývá význam pro kult mrtvých. V bibli vystupuje víno jako obraz životní radosti. Při poslední večeři podával Kristus kalich svým učedníkům. Víno může být i obrazem duchovních a náboženských darů. 129 Oltář, víno i chléb můžeme přeneseně označit za symboly archetypu Velké matky.

"Když se šťastně vrátili domů, král se radoval, že už ví, co koně žerou, a Lasse měl dostat princeznu. Ale na královském dvoře bylo mnoho závistivců a ti mu začali klást do cesty překážky. Řekli, že by Lasse nejdřív mohl přinést jejich vladaři meč, který měl král Šalamoun v den své korunovace. Králi se nápad zalíbil a řekl milému Lassemu, že dokud mu nepřinese drahocenný Šalamounův meč, princeznu nedostane." 130

Lasse musí kvůli závistivcům u dvora splnit další úkol tím, že králi přinese meč krále Šalamouna.

Závist nemusí být jenom negativní, ale může znamenat výzvu ke změně, sebeobrazu na míru přizpůsobenější realitě, aby umožňoval radost z vlastního bytí a tím i z výkonu a bytí druhých, radost z plnosti života. 131 Meč reprezentuje spravedlnost, autoritu a schopnost správně rozlišovat v oblasti chápání a chtění. 132 Meč má také negativní význam v tom, že odtíná životní možnosti. Stejně jako kůň znamená i meč nevědomé libido. Zde nalezneme spojení mezi koněm a mečem, ale meč je nástroj vyrobený člověkem a kůň je instinktivní libido. Lasse musí podstoupit třetí úkol. Opět se následně půjde poradit s nejmenším koněm.

V koni můžeme nalézt archetyp ducha. Jelikož hrdinu po celou dobu provází a pomáhá mu s úkoly. Bez něj by Lasse nesplnil ani jeden zadaný úkol. V jiných pohádkách taková postava vystupuje ve formě archetypu moudrého starce.

"Lasse byl nešťastný, ale šel se poradit s koníkem a ten pravil: ˌŘekni si o tři jablka a provaz, pak jablka rozkrájej na devět dílů a pověz, že si mě chceš půjčit.' Když Lasse všechno dostal, nasedl na koníka a ten jel, až dojel do hlubokého lesa. Tam dal Lassemu píšťalku a řekl: ˌDobře mě uvaž ke stromu, protože budu mít strach.'" 137

Lasse si má říci o tři jablka a poté je rozkrájet na devět dílů. Jablko je symbol plodnosti, života, ale i smrti. Vlastnila je germánská bohyně Idun a podle řeckého mýtu je v zahradě bohů střežily Hesperidky. 138 Jablka byla svatebním darem Matky Země bohyni Héře. 139 Kulatý tvar jablka je jeden ze znaků bytostného Já. A číslo tři a devět ho završuje.

Trojka symbolizuje celost. A devítka jako mocnina tří reprezentuje nejvyšší dokonalost. 140 V islámském pojetí symbolizuje číslo devět dynamický tok energie. 141 Příslušníci řady kultur celého světa považují devítku za nositelku duchovní a božské moci. V evropské mytologii bývala devítka spojována s devíti slavnými muži starověku a středověku. V buddhismu je devítka nebeským číslem nejvyšší spirituality. V Číně se považuje za nejšťastnější číslo. A podle hinduistické legendy je devítka symbolem ohně, který ohraničuje vesmír. 142 V judaismu je symbolem inteligence a pravdy. 143 Dále si měl Lasse vzít provaz. Provaz může být jak symbolem naděje a spojení, tak i omezování. Aztékové znali provaz jako škrtící oprátku, i jako obchodní a směnný artikl. V hinduismu je provaz symbolem čistoty, neboť bůh Šiva nosil posvátný provaz. Pro křesťany má několik významů, v negativním smyslu symbolizuje zradu, neboť provazem byl spoután zrazený Kristus. 144 Tentokrát jede splnit úkol jenom Lasse a nejmenší kůň, ostatní koně s nimi nejsou.

Čas v lese strávený je časem proměny, jejímž výsledkem může být obnova.

V odloučení od každodennosti můžeme přijít do kontaktu s neznámem, případně se silami dosud vytěsňovanými ve vlastním nitru. 145 Les je doména Matky země, ženského principu. Nebe je v lese mimo dohled a mimo kontrolu. Proto také lidé odedávna v představách spojují les s podvědomím, které bývá často chápáno jako ztělesnění ženy. Výprava do lesa je v některých kulturách součástí obřadu uvádění mladých mužů do dospělosti, neboli iniciační rity. Lasse zapíská na píšťalku neboli na další symbol Velké matky. V lese, v mateřském lůně se odehrává proměna hlavně nejmenšího koně. Ten je uvázaný ke stromu, ale i tak prochází situací střetnutí s vlastním stínem. Šalamounův kůň je temný protiklad nejmenšího koně a tedy jeho stín. Kůň se s ním vypořádá skrze hrdinu Lasse, symboly Velké matky jako jsou píšťalka, jablka a samotný les a nakonec díky bytostnému Já symbolicky obsaženému v jablkách.

"Lasse zapískal na píšťalku potřetí a tu se tryskem přiřítil kůň krále Šalamouna s otevřenou tlamou. Lasse mu do ní hodil všech devět kousků jablek. V tu chvíli zvíře zkrotlo a

Lasse je mohl odvést ke svému králi." 148 V tuto chvíli se podařilo nejmladšímu koni přijmout svůj stínový protějšek.

"Král měl nevýslovnou radost, protože na světě nebylo krásnějšího koně. Tentokrát ale prohlásili dvořané, že by Lasse mohl proměnit dvanáct zakletých princů do jejich původní podoby, a král mu řekl, že když to neudělá, nedostane princeznu za ženu." 149

Může se zdát, že v pohádkách hraje důležitou roli číslo tři, ale ve skutečnosti to bývá spíše číslo čtyři. Jsou tu tři podobné události a nakonec ta rozhodující. První tři vedou k vlastnímu řešení, které představuje čtyřka, která má statický charakter a tím dojde ke zklidnění. 150 "Inu, Lasse šel znovu pro radu ke koníkovi a ten řekl: ˌPosaď se mi na hřbet, a když se nebudeš ohlížet, dopadne všechno dobře. '" 151 Opět spolu kůň a Lasse odjíždí na onen svět.

"Pak jeli, až přijeli do kostela. Tu se ozval strašlivý lomoz, Lasse měl pocit, že se za ním bortí zdi i kostelní klenba, ale přesto se neohlédl. Vpravo od oltáře visela láhev. Lasse ji vzal, napil se z ní a to mu dodalo tolik odvahy a síly, že když se šťastně vrátil na královský dvůr, dokázal zacházet s mečem krále Šalamouna docela lehce." 152 Znázorníme-li si Lasseho cestu graficky, ukáže se, že jeho cesta je kruhová, protože čtvrté zastavení je skrytě totožné s prvním. Neboť i v tomto jede na onen svět, kde se něčeho nasytí. Je to proces narůstajícího osamostatňování. Průběh těchto čtyř úkolů vede zároveň stále hlouběji do nevědomí.

Voda je symbolem nevědomí a její skupenství může odrážet vjemy vlastní duše. 153 Boří se i celý onen svět, celé mateřské kolektivní nevědomí, které pomalu vychází zpátky na světlo.

"Koník ho požádal, ať nyní jim a jeho jedenácti bratrům usekne hlavu. Nejdřív se tomu Lasse bránil, ale když nakonec koníka poslechl, všech dvanáct princů znovu získalo svou lidskou podobu a byla radost na ně pohledět." 154

Lasse má useknout koním hlavu. Jestliže hrdina získá hlavu, často vyřeší problém, když totiž hrdina vlastní hlavu, dokáže porozumět vnitřním psychickým procesům. Tři předměty kůň, meč a hlava vyjadřují skutečnost, že starý vědomý systém má určitou vůli a energii, přestože dynamika i význam zapadly zpět do nevědomí. 155 Smrt naznačuje možnost proměny, obrození nebo nového zrodu. 156 Tím končí celý problém, koně si prošli animální stránkou osobnosti, nalezli chybějící prvek ženského Erótu a skrze smrt urovnali kolektivní nevědomí s kolektivním vědomím a tím konečně dosáhli plnosti bytostného Já.

Z mého pohledu došli do stavu, kdy našli své pravé Já a teď už mohou hledat ženský protějšek k sobě. Tím se vyrovná mužský i ženský princip.

"Zavládlo všeobecné veselí a svatbě Lasseho s krásnou královskou princeznou už nestálo nic v cestě. Oba potom spolu šťastně žili a z Lasseho a nejmladšího prince se stali nejlepší přátelé." 157 Jelikož spolu šťastně žili, můžeme se domnívat, že celá situace pomohla i princezně, která se odpoutala od otce a jeho anima.

Shrnutí interpretací

Nyní můžeme shrnout a porovnat námi nalezené obsahy kolektivního nevědomí.

V obou příbězích se nám objevují dvě hlavní postavy. U první pohádky je to dívka a mládenec zakletý do podoby psa. U druhé je to Lasse a princ přeměněný do podoby koně. U postav můžeme skrze naši interpretaci najít společné motivy. Nejvíce jich nalezneme, když budeme vzájemně porovnávat dívku z první pohádky s mládencem Lassem z druhé pohádky.

A naopak mládence zakletého do podoby psa s princem přeměněným do podoby koně.

Začneme u dívky a Lasseho. U obou je hlavním cílem cesty cesta k individuaci. Obě postavy začínají svůj příběh podobně. Dívka je nejmladší ze sester a jako manželku si ji mládenec v psí podobě vybírá až jako poslední možnost. Lasse je také nejmladší z bratrů a navíc je nazýván jako ten, který se k ničemu nehodí. Své štěstí u královského dvora jde zkusit až jako poslední z bratrů.

Jelikož se o přízeň královy dcery mohou ucházet i neurození občané, je to oblast, v níž může Lasse dojít k plné individuaci. Po splnění úkolů může být povýšen do královského stavu, a tím se zcela realizovat. 158 Dívka začíná svou cestu individuace odchodem s novým manželem k němu domů. K tomu, aby ji mládenec přijal za svou manželku, musela projít zkouškami. V první zkoušce uspěla a rozdělila jídlo sobě a mládenci napůl. V druhé zkoušce také uspěla a odnesla mládence na druhý břeh řeky na zádech. Zde vstupuje do nevědomí skrze proud řeky, ale zároveň se v ní probouzí síla k sebepoznání. Cestou do nového prostředí vstupuje do nové a neznámé dimenze života.

Lasse má štěstí, protože si ho nejmladší z princů vybral za švagra a bude mu jako archetyp ducha pomáhat s úkoly. V prvním úkolu měl Lasse zjistit, jaké jídlo jedí princové v podobě koní. Nejmladší princ Lassemu poradil, že až začnou být koně neklidní, ať nasedne na jeho hřbet a on ho odveze na onen svět. Nesmí se ale ohlížet. Onen svět je zde jako nevědomí. A kdyby se Lasse ohlédl, mohlo by ho nevědomí vtáhnout k sobě a už nepustit.

Zde pojedli chleba a vína.

Podobně jako dívka prochází řekou, Lasse vjíždí na onen svět. Oba musí projít skrze oblast nevědomí. V řece můžeme také nalézt symbol archetypu Velké matky. A ten samý i na onom světě ve formě kostela, oltáře, chleba a vína. U mládence i prince v tomto okamžiku probíhá proměna skrze motiv smrti. U mládence není proměna správně dokončena, zvířecí kůže je spálena příliš brzo, a proto musí nastat nové putování za proměnou. U prince je tímto činem proměna ukončena.

Oddělení hlavy koní znamená ukončení regrese, touha po mateřské ochraně byla tímto obětována. 160 V pohádkách má smrt mnoho tváří. Když je život zničený v jedné formě, může se opět navrátit v jiné. V této souvislosti je smrt v pohádkách vnímaná jako nezbytná součást koloběhu života, zániku a obnovy. 161 Podle tibetských buddhistických představ, které nalezneme v Knize mrtvých, není smrt absolutním předělem mezi životem a bezživotím. 162 U prince není tedy smrt konečnou fází, ale obnovou. Obnovou, skrze kterou se uvolnilo napětí v kolektivním vědomí. Už se nemusí bát svého otce a může se vydat na svou další cestu za sebepoznáním.

Mládenec svou cestu za proměnou nekončí. Dává důležité rady své nevěstě a čeká, až ho ona vysvobodí. Dívka zvládne všechny úkoly a přinese mu kámen jeho životní síly.

V této chvíli je oproštěn od kouzla čarodějnice a sám sebe zcela vnímá, a je i druhými vnímán takový, jaký skutečně je. 163 Kámen obsahuje symbol bytostného Já. Jak v jeho kulaté formě, tak v bíločerné barvě, která symbolizuje splynutí. A toto splynutí se stane i u něj a jeho nevěsty. Jeho problém s animou je vyřešen a on skrze svou nevěstu došel i ke svému cíli, a tím je jeho láska s dívkou.

Diskuze

Cílem interpretace pohádek skrze metodiku Marie-Louise von Franz je odhalení archetypů v pohádce a pochopení, jak se uplatňují v celku individuačního procesu. 164 V provedené interpretaci pohádek jsme objevili tyto archetypy a v celkovém shrnutí pohádek se je snažili vzájemně propojit a nalézt jejich úděl v cestě za sebepoznáním. I přes obsahové rozdíly obou pohádek jsme skrze podrobnou analýzu nalezli velké množství stejných archetypů i podobných situací, kde se tyto archetypy projevují. U obou interpretací jsme nalezli cestu sebepoznání a motiv smrti, skrze který měla být uskutečněna proměna postav ze zvířecí podoby zpátky do lidské. Smrt není v pohádkách chápána jako konečná fáze života, ale jako obnova. Motiv smrti je v pohádkách často vnímán jako prostředek proměny hrdiny ke svému pravému Já.

se symboly musí amplifikovat, což znamená, že musíme prohlédnout všechny nalezené motivové paralely k určitému symbolu. 50 "Amplifikace představuje rozšíření pohledu díky množství paralel. Když shromáždíte paralely, můžete přejít k dalšímu motivu, a tak propracujete celý příběh." 51

"

Srov. Tibetské lidové pohádky. Informační systém o Tibetu.[online]. Poslední změna 5. 8.

[srov. 16. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=311 2 Srov. FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, str. 24.

Srov. Tibetské lidové pohádky. Informační systém o Tibetu.[online]. Poslední změna 5. 8. 2002. [srov. 16. 2. 2016]. Dostupné z: http://www.tibinfo.cz/clanek.php?id=311

Srov. MÜLLER, Lutz, ed. a MÜLLER, Anette, ed. Slovník analytické psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, str. 311.

Srov. Tamtéž,

Srov. JACOBI, Jolande Székács. Psychologie C. G. Junga = Die Psychologie von C. G. Jung. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992, str. 9.

Srov. JACOBI, Jolande Székács. Psychologie C. G. Junga = Die Psychologie von C. G. Jung. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992, str. 62.

Srov. JACOBI, Jolande Székács. Psychologie C. G. Junga = Die Psychologie von C. G. Jung. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992, str. 60.

Srov. MÜLLER, Lutz, ed. a MÜLLER, Anette, ed. Slovník analytické psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, str. 51.

Srov. JACOBI, Jolande Székács. Psychologie C. G. Junga = Die Psychologie von C. G. Jung. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992, str. 45.

Srov. ROYT, Jan a ŠEDINOVÁ, Hana. Slovník symbolů: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1998, str. 137.

Srov. JACOBI, Jolande Székács. Psychologie C. G. Junga = Die Psychologie von C. G. Jung. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992, str. 45.

Srov. MÜLLER, Lutz, ed. a MÜLLER, Anette, ed. Slovník analytické psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, str. 17.

Cit. Tamtéž,

Srov. JACOBI, Jolande Székács. Psychologie C. G. Junga = Die Psychologie von C. G. Jung. Vyd. 1. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992, str. 51.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2006, sv. 1, str. 131.

Brno: Emitos, 2006, sv. 1, str. 155. 81 Cit. POŠTA, Miroslav, Himálajské pohádky: vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2012, str. 43.

Srov. FRANZ, Marie-Louise von. Věštění a synchronicita: psychologie smysluplné náhody. Vyd. 2., opr.Brno: Nakladatelství T. Janečka, 2004, str. 104.

Cit. POŠTA, Miroslav, Himálajské pohádky: vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2012, str. 44.

Srov. LURKER, Manfred. Slovník symbolů. V Praze: Euromedia Group -Knižní klub, 2005, str. 478.

Cit. POŠTA, Miroslav, Himálajské pohádky: vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2012, str. 44-45.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2006, sv. 1, str. 31.

Cit. POŠTA, Miroslav, Himálajské pohádky: vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2012, str. 45.

Cit. Tamtéž, str. 45.

Srov. LURKER, Manfred. Slovník symbolů. V Praze: Euromedia Group -Knižní klub, 2005, str. 594.

Srov. Znaky a symboly. Vyd. 1. Praha: Universum, 2009, str. 109.

Srov. Tamtéž, str. 108.

Cit. POŠTA, Miroslav, Himálajské pohádky: vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2012, str. 46.

Cit. POŠTA, Miroslav, Himálajské pohádky: vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2012, str 46.

Cit. Tamtéž, str. 46.

Cit. Tamtéž, str. 46.

Srov. GIBSON, Clare. Symboly a jejich významy: klíč k výkladu motivů a znaků v umění. V Praze: Slovart, 2010, str. 149.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 78.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 78.

Srov. JUNG, Carl Gustav a BARZ, Helmut, ed. Hrdina a archetyp matky: (symboly a proměny II). Vyd. 1. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2009, str. 167.

Srov. PAGE, R. I. Severské mýty. Překlad Jana Odehnalová. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997, str. 73.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 78.

Srov. LURKER, Manfred. Slovník symbolů. V Praze: Euromedia Group -Knižní klub, 2005, str. 403.

Srov. Tamtéž, str. 348.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 79.

Srov. LURKER, Manfred. Slovník symbolů. V Praze: Euromedia Group -Knižní klub, 2005, str. 287.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 79.

Cit. Tamtéž, str. 79.

Srov. Znaky a symboly. Vyd. 1. Praha: Universum, 2009, str. 295.

Srov. Tamtéž, str. 225.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2006, str. 48.

Srov. KENNER, T. A. Symboly a jejich skrytý význam: [záhadný smysl a zapomenutý původ znamení a symbolů v moderním světě. ] Vyd. 1. Praha: Metafora, 2007, str. 30.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 79.

Cit. Tamtéž, str. 81.

Cit. Tamtéž, str. 81.

Srov. FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, str. 70-71.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 81.

Cit. Tamtéž, str. 81.

Srov. LURKER, Manfred. Slovník symbolů. V Praze: Euromedia Group -Knižní klub, 2005, str. 565.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 81.

Srov. FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, str. 123.

Srov. MÜLLER, Lutz, ed. a MÜLLER, Anette, ed. Slovník analytické psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, str. 424.

Cit. POŠTA, Miroslav, Švédské pohádky. Vyd. 1. Praha: Verzone, 2014, str. 81.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2007, sv. 3, str. 31.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2006, sv. 1, str. 159.

Srov. ŠPATENKOVÁ, Naděžda. Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013, str. 188-189.

Srov. KOLMAŠ, Josef a MALINA, Jaroslav, ed. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a ,,příbuzných" oborů., Tibet z antropologické perspektivy. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, 2002, str. 75.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2006, sv. 2, str. 152.

Srov. STEIN, Murray, ed. a CORBETT, Lionel, ed. Příběhy duše: moderní jungiánský výklad pohádek. Vyd. 1. Brno: Emitos, 2006, sv. 1, str. 10.