Nová média v perspektivě sociálních věd

Editorial Nová média v perspektivě sociálních věd New Media from the Perspective of Social Sciences Václav Štětka, David Šmahel Slovní spojení „nová média“ se v posledních dvou desetiletích, souběžně s masovým rozší ením osobních počítačů, internetu a dalších informačních a komunikačních technologií (ICTs), které čím dál intenzivněji pronikají do každodenního života velké části obyvatel hospodá sky vyspělého světa, pevně zabydlelo ve ve ejném i akademickém diskurzu. Jak nicméně bývá u podobných obecných a současně do jisté míry módních pojmů pravidlem, frekvence jeho užívání je p ímo úměrná ší i jeho definičního oboru. Navzdory desítkám tematických monografií, odborných časopisů i univerzitních pracovišť po celém světě, které dnes mají nová média ve svém názvu, stále neexistuje obecně p ijímaná definice, respektive jednoznačné konceptuální vymezení uvedeného termínu, což orientaci v tomto rychle se rozvíjejícím výzkumném poli značně znesnadňuje. Je každopádně z ejmé již z podstaty samotného pojmu, že jakákoli definice bude historicky a kulturně podmíněná, neboť každá doba má svoje vlastní „nová média“ (technologičtí deterministé by ekli: každá nová média mají svoji vlastní dobu). Když na počátku 60. let minulého století popisoval a prognózoval kulturní a společenské dopady „nových médií“ Marshall McLuhan, měl na mysli širokou paletu elektronických technologií, z nichž některé měly svůj původ už na konci 19. století (viz McLuhan 2000). Jak dokládá nap íklad publikace The New Media: Memo to Educational Planners (Schramm 1967), již p ed více než čty iceti lety se sociální vědy explicitně zabývaly nejen novými médii, ale i problémem, který je často diskutován i v současnosti, totiž jak mohou nová média napomoci sociálnímu a ekonomickému rozvoji zemí globálního Jihu – pouze s tím rozdílem, že jako „nová“ byla tehdy označována média, jež dnes chápeme témě výlučně jako „stará“, totiž film, rozhlas či „klasická“ televize. V následujících desetiletích pak byly za nová média postupně považovány mimo jiné videorekordéry, videotelefony, walkmany, kabelové a satelitní vysílání, počítače, herní konzole a mnohé další produkty komunikačního a informačního průmyslu – až po aktuální novinky typu mobilního internetu, navigačních systémů či televize s vysokým rozlišením. Má tedy p i vědomí neustále akcelerujícího technologického vývoje vůbec smysl p idržovat se nadále pojmu „nová média“, a pokud ano, v čem jsou dnešní nová média jiná než ta včerejší? ada současných teoretiků nových médií spat uje východisko z výše nastíněných konceptuálních problémů v opuštění primárně technologického pohledu na rozdíly mezi jednotlivými generacemi informačních a komunikačních médií a v posunu k důrazu na způsoby, Sociální studia. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, 2/2009. S. 7–11. ISSN 1214-813X. 7 SOCIÁLNÍ STUDIA 2/ 2009 sociální kontexty a důsledky jejich užívání. Tato perspektiva staví nová média do opozice nikoli vůči médiím „starým“ (což je evidentně pohyb v bludném kruhu), ale p edevším vůči médiím masovým – tedy takovým, která jsou založena na modelu ší ení informací z jednoho zdroje k mnoha zpravidla anonymním, navzájem izolovaným a vzhledem k tvůrci sdělení p evážně pasivním p íjemcům. Nová média však tento centralizovaný komunikační model „one-to-many“, který je jedním ze základních stavebních kamenů masové společnosti a masové kultury, do značné míry narušují a nahrazují decentralizovaným modelem „manyto-many“, v němž je jednosměrnost informačního toku st ídána mnohosměrností, lineární vzorce síťovými strukturami, pasivita (inter)aktivitou a kde dochází k rozost ování hranic mezi vysílatelem a p íjemcem, mezi autorem a publikem. Právě posun od publika (diváků, čtená ů, posluchačů) k uživatelům, reflektující jejich aktivní roli p i zacházení s informačními technologiemi i v celém komunikačním procesu, je jedním z klíčových znaků odlišujících nová média od masových a podle některých autorů rovněž epifenoménem nastupujícího „druhého mediálního věku“ (Poster 1995). Jak upozorňují editorky sborníku The Handbook of New Media, Leah A. Liewrow a Sonia Livingstone, p evážně pasivní konzumace masových médií je nahrazována „celou adou nových, aktivnějších způsobů zacházení s médii – hraní počítačových her, brouzdání na webu, vyhledávání v databázích, psaní mailů a odpovídání na ně, navštěvování chatových místností, nakupování online a tak podobně“ (Lievrouw, Livingstone 2006: 7). Multiplikace objemu a diverzifikace typu informací, jež nová média p inášejí, postupují ruku v ruce s postupující individualizací jejich užívání a konzumace, což jsou procesy, které konkurují některým tradičním vzorcům komunikace a mediální recepce, sdíleným v rámci určité sociální skupiny a vázaným na specifické prost edí. Mobilní telefony jednotlivých rodinných p íslušníků nahrazující někdejší pevnou telefonní linku pro celou domácnost; soukromé brouzdání nabídkou videoklipů na YouTube místo „rodinného“ sledování večerního televizního programu; p ehrávání filmů na notebooku namísto návštěvy místního kina; virtuální chatování a posílání SMS místo reálného setkávání se s p áteli – tyto a další podobné jevy, ať již empiricky dokumentované či pouze p edpokládané, vyvolávají nez ídka obavy ze sociálně i individuálně fragmentarizujícího, dezintegračního vlivu nových médií (Reid 1998), který snižuje intenzitu fyzických interakcí, vede k sociální izolaci (Kraut a kol. 1998) či oslabuje existující komunitní život (Putnam 2000). Proti těmto dystopickým prognózám ovšem stojí opačné názory, odmítající tvrzení o p íčinné souvislosti mezi nástupem nových médií a rozrušováním komunitních a sociálních vazeb, ale také poukazující na to, že nová média, zejména pak internet, stimulují nové typy sociálních vztahů a společenství, kterým jejich „virtuální“ podoba neubírá nic na sociální relevanci (Rheingold 1993), i nové formy občanské participace a politického aktivismu, mající potenciál ve ejnou sféru nejen revitalizovat, ale současně ji rozší it na globální úroveň (Castells 1996). Ať už se bude další vývoj ubírat ve směru dystopických či utopických vizí, je každopádně z ejmé, že nová média p inášejí výzvu ke znovupromýšlení mnoha základních sociálně-vědných konceptů, jakými jsou kromě komunity a komunikace také identita, sociální prostor či moc (Cavanagh 2007), a také výzvu k dialogu mezi obory, na jejichž pomezí tyto koncepty leží. O interdisciplinární p ístup se snaží i toto číslo Sociálních studií, které je současně pokusem o otev ení problematiky nových médií v rámci domácí sociálně-vědní komunity, jež 8 Václav Štětka, David Šmahel: Nová média v perspektivě sociálních věd – v jistém rozporu vůči popularitě, jaké se nová média těší v zahraničí – doposud projevuje o dané téma zájem spíše okrajový. Čty i původní studie za azené do tohoto čísla (doplněné recenzí a p ekladem eseje) nejsou zajisté žádným reprezentativním vzorkem vypovídajícím o stavu akademického bádání o nových médiích v České republice, potažmo na Slovensku; nicméně doufáme, že čtená ům umožní udělat si alespoň hrubou p edstavu o ší i a tematické rozrůzněnosti tohoto výzkumného pole, stejně jako o variabilitě metodologických p ístupů a nástrojů sloužících k jeho zkoumání. Číslo otevírá teoretická stať Pavla Rankova, který ukazuje na p íkladu blogů (online deníčků), jakým způsobem se v kontextu virtuálního komunikačního prostoru proměňuje tradiční pojetí soukromé a ve ejné sféry a jak se fenomén blogu podílí na redefinici vztahu mezi autorem a publikem. Následující empirická studie Hany Macháčkové a Lukáše Blinky je zakotvená v kvalitativním výzkumném paradigmatu a prost ednictvím hloubkových rozhovorů se pokouší analyzovat, jaký subjektivní význam má pro adolescenty členství ve specifické online komunitě. T etí článek autorů Pavla Šmerka a Václava Linkova je založený na experimentální metodě a zabývá se možnostmi odhalení rozdílů mezi pravdivou a lživou komunikací probíhající p es tzv. instant messenger (software určený pro komunikaci dvou nebo více uživatelů v reálném čase, nap . ICQ). V po adí čtvrtá studie Martiny Veselé a Davida Šmahela, která vychází z kvantitativního dotazníkového šet ení na reprezentativním vzorku populace, analyzuje demografické charakteristiky členů online komunit v České republice, jakož i širší sociální kontexty participace na těchto virtuálních sociálních skupinách. Jistou protiváhu těchto studií, které by Paul Felix Lazarsfeld nepochybně za adil mezi „administrativní“ výzkumy, pak tvo í p eklad kriticky laděného eseje amerických komunikačních badatelů Douglase Kellnera a Richarda Kahna, v němž auto i analyzují historický vývoj, konkrétní metody a potenciál internetového aktivismu jako nové formy opoziční politiky a významné součásti probíhajícího zápasu za demokratizaci ve ejné sféry. Navzdory již naznačené metodologické i tematické pluralitě je možné v jednotlivých textech tohoto čísla identifikovat poměrně z etelné styčné body, které lze shrnout do t ech klíčových slov: komunikace – komunita – identita. Tato slova reprezentují soubor navzájem propojených aktivit a sociálních pozic: prost ednictvím internetu se účastníme života virtuálních sociálních společenství, ve kterých se nějakým způsobem vymezujeme – a to nejenom ve smyslu odlišení se od ostatních, ale také ve smyslu rozvoje své vlastní osobnosti; a konečně také komunikujeme s ostatními členy komunity či dalšími uživateli internetu. Uvedené procesy se p itom mohou odehrávat na různých platformách a s využitím různých online nástrojů – nap íklad blogů (které v tomto čísle zkoumá Rankov), diskusních skupin (jež popisují Macháčková a Blinka), sociálních sítí a komunitních webů (které používají respondenti ve výzkumu Veselé a Šmahela) nebo prost ednictvím instant messengerů (jimiž se zabývají Šmerk a Linkov). Každé komunikační prost edí pak má svá specifika a bývá používáno do určité míry odlišným způsobem, závisejícím často na tom, jak vysoká je v daném prost edí míra anonymity a s jakými cíli a očekáváními do nich uživatelé vstupují. P íkladem je v tomto smyslu článek Macháčkové a Blinky, zabývající se participací adolescentů na specifické komunitě fanoušků tzv. anime a magna, neboli japonské animované a komiksové tvorby. Adolescent se může stydět takový zájem sdílet s ostatními lidmi v běžném životě, p ípadně ani nemusí nikoho s podobným koníčkem ve svém okolí nalézt. Jak 9 SOCIÁLNÍ STUDIA 2/ 2009 auto i ve svém článku dokumentují, online komunita fanoušků anime a magna je tak založena p edevším na sdíleném zájmu jejích členů, p ičemž vztahy mezi nimi jsou spíše volné a anonymita ve skupině je významným a účastníky komunity často oceňovaným faktorem, který jim umožňuje dle vlastních slov výraznějším způsobem projevit „otaku identitu“, tedy tu část identity, jež je propojená se zájmem o japonskou animovanou tvorbu. Zcela jiné účastnické motivace a vzorce konstrukce identity ovšem pravděpodobně skrývají takové online komunity, které mají podobu sociálních sítí, k nimž pat í nap íklad Facebook nebo MySpace, kde se setkávají primárně lidé, kte í se znají z běžného života (nap . dle Manago, Graham, Greenfield, Goldie 2008). Bohužel do tohoto čísla nedorazil žádný p íspěvek, který by se tomuto aktuálnímu a široce diskutovanému fenoménu online světa věnoval, takže v České republice zatím nemáme k dispozici údaje pro hlubší empirické srovnání těchto typů virtuálních společenství v domácím kontextu. Tento p íklad ilustruje další výzvu, kterou nová média p inášejí pro sociální vědy, a sice výzvu k podstatnému zrychlení výzkumného procesu. Stávající praxe, kdy koloběh získání grantu – realizace výzkumu – publikace výsledků může trvat v součtu nez ídka i pět až deset let, nevyhnutelně vede k tomu, že výsledky výzkumu často značně zaostávají za proměnami technologického i sociálního prost edí, které má být p edmětem odborné reflexe. Obdobně bychom mohli litovat absence studií o celé adě dalších současných fenoménů a komunikačních nástrojů, které se dostávají do centra pozornosti badatelů v oblasti nových médií, ať již je to problematika kyberšikany, závislostního chování na internetu, komunit hráčů internetových her či virtuálních světů typu Second Life. Jak již ale bylo ečeno, nová média konstituují velmi dynamický výzkumný prostor, jehož základní kontury sociální vědy teprve začínají rozpoznávat. I proto vě íme, že se Sociální studia v některém z p íštích čísel k tomuto tématu opět vrátí. Literatura CASTELLS, Manuel. The Rise of the Network Society, The Information Age: Economy, Society and Culture Vol. I. Cambridge, MA; Oxford, UK : Blackwell, 1996. 481 s. ISBN 1-55786-617-1. CAVANAGH, Allison. Sociology in the Age of the Internet. 1. vyd. Open University Press, 2007. 224 s. ISBN 0-33521-725-7. KRAUT, Robert ; PATTERSON, Michael ; LUNDMARK, Vicki ; KIESLER, Sara ; MUKHOPADHYAY, Tridas ; SCHERLIS, William. Internet paradox: A social technology that reduces social involvement and psychological well-being? American Psychologist, 1998, roč. 53, č. 9, s. 1017 – 1032. ISSN 0003-066X. LIEVROUW, Leah A. ; LIVINGSTONE, Sonia (eds.). Handbook of new media: social shaping and social consequences – fully revised student edition. London : SAGE, 2006. 496 s. ISBN 978-1-41291-873-2. MANAGO, Adriana M. ; GRAHAM, Michael B. ; GREENFIELD, Patricia M. ; GOLDIE, Salimkhan. Self-presentation and gender on MySpace. Journal of Applied Developmental Psychology, 2008, č. 29, s. 446 – 458. ISSN 0193-3973. McLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura: výbor z díla. 1. vyd. Brno : JOTA, 2000. 415 s. ISBN 80-7217-128-3. 10 Václav Štětka, David Šmahel: Nová média v perspektivě sociálních věd POSTER, Mark. The Second Media Age. Cambridge, Mass : Polity Press, 1995. 200 s. ISBN 0-74561-396-9. PUTNAM, R. D. Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community. 1. vyd. New York : Simon & Schuster, 2001. 544 s. ISBN 0-74320-304-6. REID, Elizabeth. The Self and the Internet: Variations on the Illusion of One Self. In GACKENBACH, Jayne (ed.). Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. 1. vyd. San Diego : Academic Press, 1998, s. 29 – 41. ISBN 0-12271-950-6. RHEINGOLD, Howard. The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier. Reading : Addsion-Wessley, 1993. 447 s. ISBN 978-0-262-68121-6. SCHRAMM, Wilbur (ed.). The New Media: Memo to Educational Planners. Paris : UNESCO, 1967. 11