Některé holky ano

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz

Jennifer Duganová

Některé holky ano – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2022

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.
J E N N I F E R D U G A N O VÁ

někt e r é
h o l k y
ano
Přeložila Romana Bičíková

Copyright © 2021 by Jennifer Dugan

Translation © Romana Bičíková

ISBN tištěné verze 978-80-7661-479-6

ISBN e-knihy 978-80-7661-486-4 (1. zveřejnění, 2022) (epub)
ISBN e-knihy 978-80-7661-487-1 (1. zveřejnění, 2022) (mobi)
ISBN e-knihy 978-80-7661-485-7 (1. zveřejnění, 2022) (ePDF)
Všem, kterým láska někdy převrátila
život vzhůru nohama
 1
RUBY

Na tenhle únik se musí chytře. Nejdřív pod Tylerovu paži –

která mi těžce leží na břiše – vsunu prsty. Zlehka ji přizvednu
a centimetr po centimetru se posouvám k pravé straně poste-
le. Jakmile jsem skoro volná, popadnu jeden z jeho polštářů,
rozehřátých od toho, jak na něm ležela moje myšlenkami pře-
sycená hlava, a strčím mu ho pod ruku. Když budu mít štěstí,
Tyler si v měsíčním světle, které do jeho zabordeleného po-
koje proudí oknem, polštář s něžným chrupnutím přivine
k sobě a bude spát dál. Když nebudu mít štěstí, probudí se
a začne se vyptávat, kam jdu: Zůstaň, Ruby. Ruby, prosím.
Ruby, přece se se mnou můžeš ještě trochu pomazlit. Na to teď
nemám energii.
Tylerovi do obličeje padají rozcuchané hnědé vlasy. Ve spán-
ku se pousměje a přitiskne si k sobě polštářovou náhradu. Dnes-
ka mám štěstí – ve všech významech toho slova. Popadnu svoje
kovbojské boty, pozůstatek milionu soutěží krásy ve stylu Di-
vokého západu, kterými jsem se za ty roky prousmívala, a bosky

7
se vyplížím ven z domu. Dávám pozor, aby dveře nepráskly a ne-
probudily Tylerovy rodiče.
Venku blikne světlo spuštěné detektorem pohybu, já si nazu-
ju boty a namířím si to přímo k autu, mému záchrannému kru-
hu, mé spřízněné duši, nebesky modrému Fordu Torino z roku
1970. Jasně, je to fakt stará šunka, ale je to taky jediná věc na
světě, která je doopravdy moje. To já jsem si ho prolezlé rzí
a hnilobou koupila za tři sta babek ve výprodeji pozůstalosti po
pratetě Maeve. Já jsem pátrala na šrotištích a bleších trzích po
náhradních dílech a dala ho kousek po kousku dohromady. Já
jsem ho navrátila k jeho kráse a lesku. Já. Nikdo jiný.
No dobře, možná mi s tím trochu píchl Billy Jackson, nejmíň
křivácký automechanik ve městě, ale stejně.
Sednu za volant a zařadím neutrál, povolím ruční brzdu a ne-
chám auto volně couvat z kopečka po dlouhé příjezdové cestě
od Tylerova domu až na ulici. Teprve tam otočím klíčkem v za-
palování. Auto s rachotem ožije, zní to spíš jako zuřivé vrčení
než něžné vrnění. Potlačím touhu motor pořádně vytúrovat –
Bože, ten zvuk fakt miluju – a rozjedu se domů, cítím se svobod-
ná, jako bez tíže, uvolněná a šťastná, spokojená tak, jak to jde
jenom v té maličké škvíře volnosti mezi prací a povinnostmi.
Ne, že by Tyler byl povinnost – nebo práce, to už vůbec ne. Je
to sympaťák a trávíme spolu oboustranně příjemný čas. V jiném
vesmíru bychom spolu nejspíš chodili. Jenže žijeme v tomhle ves-
míru, a tady miluju jen a pouze dvě věci: spánek a svoje auto.
Tyler je něco, co mi pomáhá odbourat stres, naplnit potřeby,
prostě si užít. Nic víc. Máme dohodu, něco na způsob kamarád
taky rád. Žádné závazky. Kdyby mi zítra zavolal, že chce pozvat
nějakou holku na rande, řekla bych mu Jo, jdi do toho, hlavně
když to nebudu já, a myslela bych to vážně. A doufám, že on by
mi řekl to samé. Což je důvod, proč od něj odjíždím dvě hodiny
potom, co mi přišla esemeska, ve které stálo jen: zejtra mám dů-
ležitej zápas, nechceš se stavit?

8
 Ach, jak romantické.
Na druhou stranu, já mu před pár týdny poslala zprávu: ráno
mám další soutěž krásy, přijdeš mě rozptýlit? A za pár minut už
mi lezl oknem do pokoje.
Není to prostě něco trvalého, ale jen podle potřeby. Jsou lidi,
co se jdou zhulit, a já s Tylerem si místo toho dáme dvacet mi-
nut konsensuálního sexu s ochranou – fakt používejte kondom,
lidi –, následovaného rozpačitou konverzací o tom, že když se
hned po akci seberu a odejdu, připadá si on divně. Proto se od
něj tajně plížím pryč, až když usne: ideální kompromis, aspoň
z mojí strany.
Zajedu na prašné prostranství vedle našeho obytňáku. Náš
mobilní dům nejspíš působí trochu chudě, ale je náš a je to do-
mov. Jen můj a mámin. Teda aspoň většinou. V lepších časech.
Jenže v kuchyni se svítí, v obýváku pableskuje zapnutá tele-
vize, a já se zachmuřím. Máma má noční směnu, uklízí v kance-
lářských budovách, a její auto tu není, což znamená, že tohle
není jeden z těch „lepších časů“. Nic by mě z povznesené dobré
nálady nestáhlo na zem rychleji než fakt, že budu muset čelit
máminu přítelovi.
Chuck Rathbone s mojí mámou střídavě chodí a nechodí už
několik let, a bohužel pro mě spolu v poslední době spíš víc cho-
dí, než nechodí. „Začíná to bejt vážnější,“ slyšela jsem ji jednou
vykládat kamarádce. Což taky znamená, že má Chuck neome-
zený přístup k nám domů. A k tomu taky žere naše jídlo a plýtvá
elektřinou, i když si to nemůžeme dovolit.
Chápu, proč Chuck nedokáže moji mamku nechat na pokoji –
máma je ten typ krasavice, jejíž krásu nesedřou ani těžké manuál-
ní práce a životní smůla, bývalá královna krásy a uchazečka o titul
Miss Teen USA, dokud se jí před osmnácti lety na těhotenském
testu neobjevila ta zatracená druhá čárka. (Promiň, mami.)
Co ale nechápu, je, proč ho máma vždycky vezme zpátky.
Chuck je objektivně řečeno nejhorší na světě.

9
 Kdybych si nebyla naprosto jistá, že Chuck mě slyšel přijet –
motor mého auta není zrovna tichý a já to tak obvykle mám
ráda –, přespala bych u svojí nejlepší kámošky Everly. Jenže kdy-
bych teď odjela, Chuck by to stoprocentně vyslepičil mámě
a mě by čekala přednáška, o kterou fakt nestojím. Být drzá na
mámina přítele je na škále od „potřebuje vyměnit olej“ k „zadře-
ný motor“ zhruba na úrovni „vadné hlavové těsnění“ – ne­ní to
nic smrtícího, ale jako u všeho, co se týká mojí mámy, je to dra-
hé a obtížně se to opravuje.
Vypnu motor a naslouchám, jak s cvakáním chladne ve svě-
žím jarním vzduchu. Záclona v okně obýváku se pohne, Chuck
se k němu ne­jspíš dopotácel, aby se podíval, co dělám a proč ješ-
tě nejsem vevnitř. Sáhnu na zadní sedadlo pro tašku divadelních
šminek, pro které mě poslala máma, a vystoupím.
Otevřu vrzající vchodové dveře a nevšímám si upadávajícího
obložení vedle nich. Překročím podezřele vyhlížející flek na ko-
berci. Předsíní se ke mně přiřítí pětice zuřivě ňafajících teriérů.
Mámina další pýcha a radost. Bože, prosím, ať mi neřádili v po-
koji, protože nejsou pořádně naučení, že se čurá venku – a tím
myslím, že nejsou vůbec naučení.
„Ať ty čokli sklapnou!“ zahuláká Chuck z kuchyně, kde si otví­
rá lednici. Jako by mě snad poslouchali. Jako by poslouchali ko-
hokoli. Máma má radši, když jsou psi trochu divočejší, prý je to
tak víc přirozené. Já bych byla osobně radši, kdyby se jejich „při-
rozenost“ projevovala jen v místnostech s vinylovou podlahou.
Kleknu si ke smečce a hladím co nejvíc pejsků, co nejrychle-
ji to jde, zatímco ostatní na mě dorážejí a při honbě za pozor-
ností mi zarývají drápky do kůže. „Pšš, pšš, pšš,“ tiším je. Povede
se mi je uklidnit tak, jak se dá uklidnit pět nevybouřených Jack
Russell teriérů, kteří se jen zřídkakdy podívají ven.
„Zatracený psiska,“ utrousí Chuck, když si nese dvě plechov-
ky piva k polohovacímu křeslu před televizí, z níž řvou zprávy
Fox News. Jako obvykle. Plácne sebou do křesla a pivo mu kape

10
na vyšisované černé triko s nápisem NEŠLAPEJ PO MNĚ. Vy-
padá to, že se už pár dní neholil, v hnědém strništi má tu a tam
šediny. „Jdeš nějak pozdě.“
„Jo, promiň. Byla jsem u kamarádky, učily jsme se,“ odpovím.
Psi usoudili, že očichávat jeden druhému zadek je zajímavější
než na mě skákat, a tak se postavím. Napadne mě, jestli ze mě
necítili Tylerovu kočku.
Chuck zakmitá obočím a na proplešlé hlavě se mu komicky
třesou poslední chomáče vlasů. „Na takovej kec ti možná skočí
tvoje máma, ale já vím, co holky jako ty dělaj po nocích, a učení
to rozhodně není.“
„Co ty vůbec víš o učení?“ odpálkuju ho. Štve mě, že má
pravdu, ale to zadostiučinění mu nedopřeju.
„Z řešení matematickejch úloh cucfleky obvykle nevznikaj.“
Chuck se zachechtá a pak se otočí zpátky k mluvící hlavě v te-
levizi.
Kruci, Tylere, přece jsem říkala, že nechci na kůži žádné stopy.
S hořícími tvářemi si sáhnu na krk.
„Hele, v pohodě, já to tvý mámě nepovím.“
Podívám se na něj a čekám, v čem bude háček.
„Pocem, kotě,“ řekne Chuck, ale já zůstanu stát na místě, při-
pravená na rychlý únik. Chuck se se spikleneckým pohledem
předkloní. „No tak cos teda celou noc prováděla, co?“
„V kolik přijde máma?“ změním téma a vycením v úsměvu
až příliš mnoho zubů.
Chuck se zamračí. „Nevím. Povídala, že tenhle tejden to jde
pomalu. Přišli o dalšího zákazníka.“
„Takže tu může bejt každou chvíli?“ zeptám se a Chuck se
znovu obrátí k televizi. „Půjdu si lehnout. Dobrou noc.“
„Fakt si se mnou nedáš?“ Ukáže na druhou plechovku piva
na tácku. To si vážně myslel, že se tu s ním ožeru a budu celou
noc čučet na konzervativní sráče, jak z televizní obrazovky pli-
vou jednu lež za druhou? Ne, díky.

11
 „Zejtra je škola.“
„Copak tobě záleží na škole?“ V televizi za mnou dál blábo-
lí moderátor. Zabodnu pohled do zdi a zhluboka se nadechnu.
Na tohle mu neskočím.
„Z těchhle keců ti shnije mozek, Chucku,“ prohlásím, po-
padnu dálkové ovládání a televizi vypnu.
Protože se nehodlám nechat zastrašovat ve svém vlastním
domě. Nenechám se napadat od nějakého blbečka, co se rozva-
luje v mámině polohovacím křesle, které jsem jí před lety kou-
pila za výhru v soutěži Malá Miss Klobouček. Nebudu se bát
žádného Chucka Rathbonea na světě.
„Vyliž si.“ Chuck se uchechtne, lokne si piva a zase televizi
zapne.
Odpeláším do svého pokoje, zamknu za sebou dveře a mod-
lím se k jakémukoli božstvu, co mě vyslechne: Prosím, ať tohle
není i moje budoucnost.
 2
MORGAN

„Máš všechno?“
„Jo.“
„Peníze na oběd?“
„Jo, mám peníze na oběd.“
„Rozvrh a rozpis tréninků? Říkali, že trénink většinou trvá
až tak do půl šestý.“
„Jo, potom se projdu pěšky domů, nebo se ještě proběhnu.“
„Dobře. Obvykle jsem v práci do půl sedmý, tak se neboj,
kdybys dorazila domů dřív.“
„Kristova noho, já se nebojím. Zvládnu být doma sama.“
„Jen pro tebe chci to nejlepší. Zasloužíš si to, po tom všem,
co…“
„Mohli bysme o tom nemluvit? Nový začátek a tak podobně?“
„No dobře. Co by teď řekla máma?“
„Co já vím. ‚Mám tě ráda‘? ‚Užij si to‘?“
Dylan se usměje, ale v očích má vážný pohled. „Mám tě rád.
Užij si to.“

13
 „Ty vado, Dyle. Za prvý absolutně nezníš jako máma, budeš
na tom muset ještě zapracovat, a za druhý si myslím, že to do-
časný poručnictví bereš trochu moc vážně.“
„Jen to nechci podělat,“ opáčí Dylan. „Máma s tátou by mě
zabili, kdybych tě rozbil nebo ztratil nebo co se to s dětma dělá.“
„Vole, je mi sedmnáct.“ Zaúpím a svážu si dlouhé hnědé vlasy
do culíku.
Auto za námi zatroubí a někdo křikne: „V tomhle pruhu se
neparkuje, slouží jen k vysazení. Koukejte sebou hnout.“
„Kruciš,“ sykne Dylan a podívá se do zpětného zrcátka.
„Jo, ani peklo nezuří jako mamka v domácnosti, co jde pozdě
do kavárny na lattéčko,“ ušklíbnu se. „Hele, fakt se o mě neboj,
budu v pohodě. Měl bys jet.“ Letmo ho jednou rukou obejmu
a pak vystřelím z auta, aby mě už nestihl zastavit.
Jenže navzdory tomu, co jsem Dylanovi právě řekla, nemám
nejmenší potuchy, co teď. Projde kolem mě skupinka kluků
a holek, smějí se na celé kolo a vůbec si nevšímají toho, že jsem
tu nová. Chci si hodit batoh přes rameno – a v tu chvíli zjistím,
že ho nemám. Sakra.
„Dylane!“ zařvu, jenže on mě už samozřejmě na opačné stra-
ně parkoviště a s vytaženými okénky neslyší. A tak udělám to,
co mi jde nejlíp: rozběhnu se. Běžím, a to hodně rychle. Letím
po parkovišti, proplétám se mezi řadami aut, doufám, že se mi
povede ho dostihnout, protože se v zácpě vzniklé před výjez-
dem šine mnohem pomaleji. Už jsem skoro u něj, už jen jedna
řada – a najednou se ozve troubení a skřípení pneumatik a já
strnu.
Sotva pár decimetrů od mé kyčle je nárazník pekelně nablýs-
kaného modrého auta. To jako fakt? Ohlédnu se právě včas,
abych viděla Dylanovo auto vyjet ze školního parkoviště a zmi-
zet v provozu.
„Krucinál!“ Nebýt téhle pitomé rachotiny, doběhla bych ho.
Nestála bych uprostřed parkoviště před novou školou bez

14
rozvrhu, sešitu i jedné jediné debilní propisky. „Jseš normál-
ní?!“ Prudce se otočím a bouchnu otevřenými dlaněmi do ka-
poty. „Koukej, kam jedeš!“
Zvednu oči, abych toho nepochybně namistrovaného macho
kreténa za volantem toho příšerného sporťáku probodla pohle-
dem, ale místo toho na mě hledí ty nejmodřejší oči, co jsem kdy
v životě viděla – které se na mě vzápětí přimhouřeně zamračí.
„To ty tady běžíš jak cvok prostředkem parkoviště,“ řekne
holka, vyskočí z auta a nevybíravě mě odstrčí, aby si prohlédla
kapotu. „Jestli tam najdu jen jedno škrábnutí…“
„Málem jsi mě zabila!“
„I kdyby, mohla by sis za to sama,“ odtuší ona a narovná se,
takže si hledíme přímo do očí. „Kam jsi vůbec běžela? Škola je
tamhle, pokud sis nevšimla.“
A… ne. Ale ne. Ne, ne, ne. Je tak… hezká. A než si v tom stih-
nu zabránit, můj mozek už nepříliš nápomocně dává dohromady
seznam věcí, na které bych právě teď neměla myslet. Třeba na to,
jak by se její dokonale opálená ruka vyjímala v mojí bledší a růžo-
vější. A jestli pod tou přiléhavou šedou mikinou a obscénně těs-
nými džíny má opálené obrysy plavek. Panebože, jsem fakt úchyl.
Bylo by mnohem jednodušší se na ni dál zlobit, kdyby oprav-
du byla nějaký namachrovaný debil, ale tohle je velká kompli-
kace. A jestli se z toho chci dostat, aniž bych se ztrapnila, bude
to vyžadovat celkový restart systému. Za prvé: zavřít pusu, pro-
tože momentálně ji mám dokořán, jako bych právě viděla zá-
zrak. Za druhé: co nejrychleji sebrat rozum do hrsti.
Objektivní část mého mozku chápe, že ta holka je technicky
vzato děsná. Jenže ta neobjektivní touží se jí zeptat, jak se jme-
nuje a jestli mi na sebe dá číslo a jestli s někým chodí a co by ří-
kala na vztah s lehce diskreditovanou hvězdnou běžkyní, co je
na holky.
„Haló! Na něco jsem se tě ptala.“ Zamává mi rukou před no-
sem. A to pomůže. Prosím, chovej se dál jako kráva.

15
 „Zapomněla jsem si u bráchy v autě batoh,“ odpovím hned,
jak mi znovu naběhne mozek. „Snažila jsem se ho doběhnout,
než odjede.“
„A proč jsi mu prostě nezavolala?“ upře holka významný
pohled na mobil, který mi vyčuhuje z kapsy. A jako jo, dobrá
otázka.
„Instinkt?“ nadhodím. „Jsem běžkyně. Prostě běhám.“
„Jo, no, tak ale neběhej tady. Tohle je parkoviště. Prostě se tu
parkuje,“ opičí se po mně výsměšně.
„Bylo to naléhavý.“
Holka frkne a stáhne si vlasy – špinavě blond, s pramínky vy-
šisovanými melírem skoro k smrti – do ležérního drdolu na te-
meni hlavy. „Máš štěstí, žes mi tou ránou auto nepoškrábala…“
„To nebyla žádná rána, jen jsem se o něj lehce opřela oběma
rukama.“
„Jo, jasně. No, dobrá zpráva je, že tě to nebude stát nic víc
než prachy na myčku, abych smyla otisky těch tvých špinavých
pracek.“ Uculí se takovým krutým způsobem, a ten úsměv by mi
neměl převrátit útroby vzhůru nohama, ale přesně to udělá.
A jako vážně? Jako vážně?! To se mi fakt aspoň jednou nemůže
poštěstit, aby mě nepřitahoval někdo, kdo by si mě bez hnutí
brvou namazal na chleba?
„Nebudu ti platit myčku jen proto, že jsem ti jednou sáhla na
auto.“
Holka pokrčí rameny a vrátí se k otevřeným dveřím na straně
řidiče. „Aspoň jsem to zkusila. Stejně už by si ho zasloužila.“
V tu chvíli mi klesne čelist, ne úžasem, ale vztekem. „Zkusi-
la? To si… Vždyť jsi mě skoro srazila! Málem jsi mě zabila a pak
ses mě pokusila vmanipulovat do zaplacení myčky, kam jsi stej-
ně měla v plánu jet? Co ty jsi za příšeru?“
„Taková, co si nezapomněla batoh a nepřijde pozdě na tříd-
nickou hodinu,“ odsekne holka, vklouzne za volant a zařadí zpá-
tečku.

16
 „Krávo!“ zařvu na ni a návdavkem vztyčím prostředníček,
ale ona jen zvedne oči v sloup a zasměje se.
Mám dost rozumu na to, abych počkala, než bude z dohledu.
Teprve pak přiznám porážku a vytáhnu telefon. Dylan to zved-
ne po prvním zazvonění, v hlase paniku. Jakmile ho ujistím, že
jsem vážně v pohodě, nenastal konec světa a fakt se mi za těch
pět minut, co mě tu vysadil a odjel, nestalo nic nezvratně špat-
ného – kromě toho, že mě málem přejela ta nejdrzejší drzounka
z Drzákova, o čemž se mu rozhodně nezmíním –, uklidní se
a slíbí, že mi batoh přiveze.
Najdu si lavičku poblíž atletického oválu, s výhledem na par-
koviště, a čekám. A to jsem chtěla dneska ráno dorazit do školy
brzo, abych měla čas najít svoji třídu. Na atletické dráze běhá
několik holek, nejspíš členky místního školního týmu, a já pře-
mítám, jestli je to osobní trénink, nebo běhají kolečka za trest.
Moje bývalá trenérka na škole St. Mary’s je dávala děsně ráda.
Vždycky prohlašovala, že přivstat si je dobré pro duši, ale moje
tělo s tím z celého srdce nesouhlasilo.
Když kolem mě probíhají, jednu z holek poznám: je to Allie
Marcettiová. Párkrát jsme se potkaly na závodech, takže ji tak
trochu znám. Je rychlá, ale ani zdaleka ne tak jako já a rozhodně
ne tak dlouho. Nikdo neudrží rychlost tak dlouho jako já. Nebo
minimálně nikdo tady. Beztak se ke mně doneslo, že Allie se
chce během své poslední středoškolské sezony zaměřit na krát-
ké tratě.
Proběhnou kolem, culíky za nimi vlají, a já poklepávám no-
hou a přeju si, abych mohla běžet s nimi. Nemůžu se dočkat od-
poledne, kdy se konečně opřu chodidly do oválu, poženu se
vpřed, dokud mě nezačnou pálit svaly a žaludek se mi stáhne
a… zarazím se a připomenu si, že ještě nejsem oficiální členkou
jejich týmu, ne, dokud mě bývalá škola neuvolní.
Jestli mě uvolní. Ale vzhledem k tomu, jak vysoko jsem byla
v žebříčku, neměla trenérka lehkoatletického týmu mojí nové

17
školy problém mě nechat s týmem posledních pár měsíců tré-
novat. Dokonce jsem podepsala předběžnou smlouvu s týmem
svojí vysněné univerzity – ačkoli tahle dohoda je prozatím „po-
zastavená“, dokud se „nevyšetří ten incident“.
Už jsem strávila spoustu času přesvědčováním sebe sama, že
je to v pohodě a vůbec mě to netrápí. Že přechod od vycháze-
jící atletické hvězdy k původkyni středoškolského skandálu je
úplně normální věc, se kterou se dokážu vyrovnat – a navíc jsem
přece věděla, že k něčemu takovému dojde. Jenže když se teď
dívám na tyhle holky, jak probíhají cílem, nemůžu se ubránit
myšlence, že bych to měla být já, na své bývalé škole, obklopená
bývalými kamarádkami.
Máma pořád opakuje, že nebude trvat dlouho a budu moct
zase závodit a s mojí vysněnou vysokou školou se všechno vyře-
ší. To, že dostanete na výběr – buď odejít sama, nebo se nechat
formálně vyloučit ze školy, se kterou se teď vaši rodiče soudí
kvůli celé řadě věcí, včetně obvinění z diskriminace a šikany –,
zjevně nepřispívá k dojmu, že vaše nová trenérka se snaží pře-
táhnout jinému týmu elitní atletku. Můžu jen doufat, že Stře-
doškolská atletická asociace s tím bude souhlasit, až konečně
vydá oficiální stanovisko.
Trenérka mě sem nepřetáhla. Jen jsme obě měly štěstí, že můj
starší bratr má byt zrovna ve městě, kde je i škola s poměrně sluš-
ným lehkoatletickým týmem, který závodí ve stejné divizi jako můj
bývalý tým, a v tomhle slušném týmu je dokonce i volné místo pro
jednu dálkařku. Kdyby to bylo na mně, ještě pořád bych běhala se
svojí starou partou na škole St. Mary’s. Jenže na mně to není.
Takhle to dopadá, když vám dojde trpělivost s učitelem, kte-
rý vám oznámí, že homosexualita je proti školnímu řádu vaší
debilní soukromé střední školy… a pak se rozhodne vám kvůli
vaší orientaci udělat ze života peklo.
Když se to celé seběhlo, zkusili mě naši nechat na domácí vý-
uce. Naivně jsme si mysleli, že když odstraním tuhle jednu část

18
svého života, všechno ostatní zůstane při starém. Jenže pak se
toho chytla místní redakce zpráv a já začala mít pocit, jako by
mě všichni sledovali nebo tak něco. Nejdřív jsem si to nejspíš
jenom namlouvala, jenže pak se se mnou přestaly bavit moje
kamarádky a jejich rodiče přestali odpovídat na zprávy mým ro-
dičům. Pak už jsem odtamtud prostě musela vypadnout.
No nic. Žádná sebelítost. Nový začátek. Nové já. Hrdě out.
Stát si za svým. Paráda! Jen by to povolení závodit mělo přijít
ještě před státním mistrovstvím, jinak mě budou muset přivázat
řetězem k lavičce, abych nevběhla na trať spolu se závodnicemi.
Svoji poslední středoškolskou atletickou sezonu si prostě nene-
chám proklouznout mezi prsty, to přísahám.
Ozve se první zvonění a všichni se hrnou do budovy, během
pár vteřin se z parkoviště a okolí školy stane město duchů. A já
tu sedím a dál čekám na Dylana. Už teď mám se svým novým
začátkem zpoždění.
 3
RUBY

Když mi ukáže vztyčený prostředník, zasměju se. Protože to

jako vážně? Já že jsem hajzl? To ona se řítila mezi řadami zapar-
kovaných aut jako naspídovaná veverka. Jestli se tu někdo cho-
vá jako debil, je to ona. Rozhodně. No a co, že jsem se z toho
pokusila vytřískat peníze na automyčku? Praštila moje autíčko
do kapoty. Má štěstí, že jsem jí ty pracky rovnou neufikla.
Zajedu na parkovací místo, dost daleko na to, aby na mě ne-
viděla, ale já na ni vidím pořád, i na ty její hnědé oči plné hněvu.
V jednu chvíli jí do nich zasvítilo slunce tak, že vypadaly skoro
zlatě. Ne, že by mě ona nebo její hnědé, skoro zlaté oči nějak za-
jímaly. Spíš jsem trochu zvědavá. Naše škola není moc velká,
většinu lidí tu znám odmalinka. Nové spolužáky tu moc často
nemáme, a už vůbec ne takhle před koncem školního roku – za
tím musí něco být.
Někdo se zaklepáním na okno dožaduje mojí pozornosti,
a když se otočím, vidím, jak se na mě šklebí Everly, jediný člověk
kromě mě, co se může dotknout mého auta. Stáhnu okénko

20
a Everly couvne a prohrábne si svoje bujné kudrny. Jeden z kluků
z lakrosového týmu, co právě prochází se spoluhráči kolem, na ni
zahvízdá, uculí se a pro jistotu ještě dodá „sekne vám to, dámy“.
Everly nespokojeně zamlaská. „Kéž by se o tobě dalo říct to
samý, Marcusi.“
Marcus si teatrálně přitiskne dlaň na hrudník a pozadu od-
chází, zatímco jeho kámoši se sborově pochechtávají a dělají
„au“.
Tohle se Everly stává často. Jako jasně, když vypadáte jako
mladší verze Rihanny, dá se to čekat, ale stejně. Já teda stokrát
radši beru „sekne vám to, dámy“ než ty věci, co od lidí slýchám,
když nejdu s Everly. Jenže tak to prostě chodí, když vás skoro
všichni považují za lůzu, co se stejně nechá za chvíli zbouch-
nout, začne rodit jedno dítě za druhým a ničit lidem životy
nebo tak něco.
Posunu sedadlo dopředu a odstrčím lodičky, stepařské boty
a pár obalů na šaty, abych dosáhla na školní batoh. „Víš, že je do
tebe blázen.“
„Já vím,“ zazubí se Everly.
„Ale?“
„Ale nic. Na rande mě ještě nepozval a já ho rozhodně zvát
nebudu.“
„No teda,“ frknu, když spolu vyrazíme ke dveřím školy. „A to
jsem si myslela, že rovnoprávnost a ženská emancipace už za ty
miliony let někam pokročila. Jestli se ti Marcus líbí, tak do něj
jdi, ne?“
„Říká holka, co přiběhne pokaždý, když jí Tyler Portman na-
píše o sex.“
„Hele jako.“ Zvednu ukazováček. „Nestydět se za svoji se-
xualitu není nic špatnýho. Já mu o sex píšu stejně často jako
on mně. A máme dohodu. Žádný city, žádný soužení…“
„Vždyť on je do tebe zamilovanej.“
„To teda není!“

21
 „Ten cucflek, co máš na krku, teda říká něco jinýho.“
Rychle si na kůži připlácnu ruku. „Vždyť jsem si na něj dala
make-up!“
„Jo, no, asi ne dost.“ Everly se zasměje. „Ale dobrá práce, to
se musí Tylerovi nechat. Fakt se musel snažit, když je ten cucflek
vidět i přes ty tuny samoopalovacího nástřiku.“
„Za ten může máma,“ rozpřáhnu ruce a zamračím se, když
vidím v nastříkaném opálení rozmazané pramínky potu.
„No, tak mámě vyřiď, že jestli z tebe udělá další Kardashian-
ku, přestanu tě fotit, prostě z principu. Dokud se nevrátíš k bar-
vě kůže, kterou ti nadělil Bůh.“
Frknu. Sama už ani nevím, jaká barva to je. Moje kůže, neh-
ty a vlasy už odmala podstupují jedno kolečko solárka, lakování
a odbarvování za druhým. Občas – pořád? – mám sto chutí to
ze sebe všechno sloupnout a podívat se, kdo pod tím nánosem
vůbec jsem.
„Myslíš, že si dělám srandu?“ ušklíbne se Everly. „Možná, že
kdyby tvoje máma za ty fotky na Instagram měla platit, nechala
by tě konečně na pokoji.“
Everly je posedlá focením a na jejích fotkách je to vidět. Je
fantastická. Posledních pár let mi dělá oficiální fotky a taky do-
dává obsah na instagramový účet, který mi spravuje máma ve
víře, že mi to vynese modelingové zakázky nebo tak něco, ale
zatím mi to vyneslo jen oplzlé zprávy od úchyláků.
Ale nepředstavujte si žádné nastylizované snímky a propa-
gované posty. Everly je královna nenaaranžovaných momentek.
Pořád má na krku svůj Nikon a fotí, když to nejmíň čekáte. Její
maturitní umělecký projekt je celý založený na myšlence, že mo-
mentky vám ukážou, jaký člověk doopravdy je, když se nehlídá.
O mně se to ale nedozví, protože já se hlídám vždycky.
Stáhnu si z vlasů gumičku a rozpustím si je. Snažím se je na-
čechrat kolem ramen a krku tak, aby nebyl vidět ten cucflek.
„Lepší?“

22
 Everly zalétne pohledem k Marcusovi, ke zbytku lakrosového
týmu už se připojil i Tyler. „To asi záleží, koho se ptáš.“
„Kristova noho, Everly. Cucflek je známkou přehnaně rozdi-
vočelý noci, ne vyznání nehynoucí lásky!“
„Mhm, no ale co když to spojíš s tím jeho věčným neopouštěj
mě, Ruby, proč u mě nikdy nepřespíš až do rána?“ Everly sepne
ruce jako k úpěnlivé prosbě.
„Ani omylem.“ Strčím do ní, ale zároveň se směju.
„A jéje,“ zalapá po dechu ona.
„Co?“ Rozhlížím se a snažím se zjistit, co ji tak rozhodilo, ale
jediná věc, která dneska není jako obvykle, je ta nová holka, co
trucovitě sedí na lavičce opodál.
„Ale nic. Jen na povrch prosakují tvoje daddy issues.“
„Trhni si,“ odseknu, ale nemyslím to až tak vážně. Jestli je na
světě jeden člověk, co mi pravidelně a upřímně dává sežrat moje
nedostatky, je to Everly. „To nejsou daddy issues. To je nechci se
vázat na pitomečka ze střední a skončit jako moje máma.“
Everly otevře pusu a chce ještě něco dodat, ale já už ji nesly-
ším, protože hlasité první zvonění nás všechny žene do budovy
a nikdo z nás nechce mít neomluvenou absenci.
„Právě včas,“ prohodí směrem ke mně Everly. Dojdeme Mar-
cuse a jeho skupinku a Marcus ji obejme kolem ramen a pošeptá
jí do ucha něco, co ji rozesměje.
Tyler stojí z jeho druhé strany a jen se dívá. Drží se trochu zpát-
ky, zpomalí, aby mohl jít vedle mě. Podle všech měřítek je to kus –
metr osmdesát pět, štíhlé tělo a svaly vypracované hraním lakrosu,
rozcuchané vlasy a taková ta tvář, co se celá rozzáří, když se zasměje.
Upřímně řečeno bych nejradši zdrhla – cokoli je lepší než ten-
hle rozpačitý taneček ráno poté. Jenže máme společnou první
hodinu.
„Zase jsi odešla,“ pronese, když jsou ostatní z doslechu.
„Odcházím pokaždý.“ Nechápu, co ho na tom ještě pořád
překvapuje. „A tys mi udělal cucflek,“ dodám a odhrnu si vlasy

23
dost na to, aby svoje dílo viděl. Neujde mi jeho samolibé ušklíb-
nutí, než zase rysy urovná do neutrálního výrazu. „Tos udělal
schválně?“ zeptám se tak nahlas, že na mě Everly otočí hlavu.
„Hele, vždyť o nic nejde. Jen jsem se trochu rozvášnil.“
„No, tak kdyby ses příště na mým těle moc nerozvášňoval,
bylo by to super.“
Tyler se ke mně nakloní. „A nepopírá to pak smysl naší do-
hody?“
Drknu do něj ramenem. „Prostě už to nedělej, jasný?“
„Já nechtěl, Ruby,“ kaje se Tyler a už nezní tak rozverně. „Pře-
ce ze mě nebudeš dělat hajzla jen proto, že sis ke mně přišla za-
prcat a já ti splnil tvoje přání.“
„Ježíši, Tylere, nechovej se jako debil.“
„Já se tady nechovám jako debil.“
„Co tím chceš jako říct?“ Hodím batoh na lavici. Vypadá to,
že tohle se se mnou potáhne celý den. Nejdřív jsem byla kráva,
teď jsem zjevně i debil. Skvělý.
„Ty víš, co tím chci říct,“ opáčí Tyler a přejde třídu ke své lavici.
Jenže já to nevím. Nemám ani páru.
Ledaže by narážel na to moje odcházení, ale to ne.
Vyhlédnu z okna, tlak za očima už zvěstuje přicházející bo-
lest hlavy. Sleduju tu novou holku, jak se zvedá z lavičky a jde
vstříc hnusné Hondě Civic, šedivé, s trochu prorezlým nárazní-
kem. Zahlédnu řidiče, který se vyklání z okénka a podává jí ba-
toh. Rozhodně to nebude její táta – na to je moc mladý –, ale
z toho, jak jí pocuchá vlasy, když si od něj bere batoh, se zdá, že
to není ani její kluk. Něco malého ve mně se při tom zjištění
uklidní. Snažím se moc nedumat nad tím, co to znamená.
Hrábnu do batohu pro tužku, cokoli, jen abych mohla od té
holky odtrhnout oči, a jsem ráda, když mi v kapse zavibruje te-
lefon. Vytáhnu ho a na displeji svítí asi tucet zpráv od mámy, kde
mi připomíná, že od půl sedmé večer mám lekci stepu a ať si na
ni vezmu ty lepší boty a ať se usmívám a ať na šek napíšu datum

24
až z příštího týdne a… a… a. Pořád samé příkazy. Máma ráda
opakuje, že „jediné, co je lepší než být královnou krásy, je být
maminkou královny krásy“, ale já mám dost problém jí to věřit.
Jenže některé věci prostě nahlas říct nemůžu: jako třeba to,
že její sen už není mým snem, už nějakou dobu ne, a nezáleží na
tom, jak moc se do toho nutím. Jako třeba to, že bych byla rad-
ši, kdybychom tím šekem zaplatily jídlo a účty za bydlení a elek-
třinu, a ne lekce stepu, které nesnáším, a samoopalovací nástři-
ky, které nikomu nijak neprospějí. Jako třeba to, že můj úsměv
je už tak dlouho hraný a falešný, že se bojím, že už ani nevím,
jaký je ten opravdový.
 4
MORGAN

Strašně ráda bych řekla, že zbytek dne byl lepší, že potom, co

jsem zapomněla batoh a pak mě skoro srazilo auto, proběhlo
všechno ostatní jako po másle. Jenže bych lhala. Učitelka, co
měla dozor na chodbě, mi zapsala třídní důtku a pak mě posla-
la do ředitelny, zjevně ji moc nepřesvědčilo moje vysvětlení, že
jsem na škole nová, protože „na školu se přece nepřestupuje těs-
ně před koncem školního roku“. Což je pravda, ale já jsem fakt
nová a přesně tohle jsem udělala.
Když se to konečně vyřešilo, šla jsem ke své skříňce, ale kód
k zámku nefungoval, a tou dobou už skončila třídnická hodina
a začala první vyučovací. Učitelce, co měla dozor, se mě nejspíš
zželelo, takže mě doprovodila zpátky do ředitelny, kde ředitel
bodře prohodil: „To už se ti po nás stýskalo?“ Pak jsem dostala
propustku z hodiny a nový kód k zámku skříňky a konečně jsem
si mohla jít po svých. Skoro.
Protože jsem šla pozdě i na třetí hodinu. Já hloupá si myslela,
že všechny třídy s číslem začínajícím na dvojku budou ve

26
druhém patře, ale ukázalo se, že učebna 215 je ve skutečnosti
v prvním patře nově přistaveného křídla. Proč taky ne?
Nějakým zázrakem se mi povede přijít včas aspoň na čtvrtou
hodinu, společenské vědy, poslední hodinu před obědem. Učitel-
ka se mi představí jako profesorka Morrisonová, předá mi učeb-
nici a vyzve mě, ať si sednu kamkoli. V tu chvíli si všimnu, že la-
vice jsou rozestavené do půlkruhu, ne do řad jako ve všech třídách
v mé bývalé škole. Tady očividně slovo řád nic neznamená.
„Vy tu nemáte zasedací pořádek?“ rozhlížím se po třídě, do
které už se trousí další studenti.
„Ne, slečno Matthewsová, v mé třídě ne. Můžete si sednout,
kam je libo.“
Přelétnu místnost pohledem a vyberu si lavici napravo, skoro
vzadu, odkud budu na profesorku a všechny ostatní mít dobrý vý-
hled. Ne, že bych měla moc na výběr: v tomhle systému je na všech-
ny vidět pořád. Chytré. Tady bude skoro nemožné o hodině psát
na mobilu nebo jen tak vypnout, aniž by si toho učitelka všimla.
Pak vejde do třídy Allie, povzbudivě se na mě usměje a udělá
pár kroků. Sedne si do lavice vedle holky, která je nejspíš její ka-
marádka, protože se hned dají do řeči. Což je v pohodě. Nebo
to bude v pohodě, až se po vyučování konečně setkám s celým
týmem, který mě, doufejme, přijme vřeleji než můj bývalý tým –
ti mě odhodili jako kus hadru hned, jak jsem se vyoutovala.
Nebo možná hned potom, co jsem trenérovi vynadala do ho-
mofobních misogynů. Těžko říct.
Sklopím hlavu a listuju učebnicí, nejradši bych byla kdekoli
jinde, jen ne tady, a vtom mi někdo kopne do židle. Zvednu oči
a vidím, že přede mnou stojí ta holka z auta. Místo neuspořáda-
ného drdolu má vlasy rozpuštěné, takže jí rámují tvář, do které
civím až příliš dlouho.
Holka si odkašle. „Tohle je moje místo,“ prohlásí, ne úplně
nezdvořile, spíš pevně a nekompromisně… jako by nepřipouš-
těla žádnou diskuzi.

27
 „Já myslela, že tady přidělený místa nemáte,“ namítnu, i když
instinkt mi velí popadnout tašku a vzít nohy na ramena. Ale teď
už se zastrašovat nenechám. Tohle je moje nové já.
Holka zatne zuby. „Přidělený ne, ale každej tu už svoje mís-
to má.“
„Cože?“
„Hele, já chápu, že jsi tu nová a tak, ale tohle je prostě moje
místo, sedím tu už od září, takže kdybys přestala překážet
a zvedla se…“
„Přestala překážet?“ uculím se. „Jako jsem předtím překáže-
la tvýmu autu, když jsi do mě málem narazila?“
Skoro bych odpřisáhla, že se jí zachvělo chřípí. Bylo by to roz-
tomilé, kdyby to nebyla tak otravná nána. Ne, beru zpět, roz-
hodně to je roztomilé, ale snažím se to nevnímat. Leda že by se
vzteklé chvění chřípí počítalo jako flirt, protože v tom případě…
„Hele, to ty jsi málem narazila do mýho auta, ne naopak.“
„Nějaký problém, dámy?“ otočí se od bílé tabule profesorka
Morrisonová a povytáhne obočí.
Už už otvírám pusu, abych odpověděla, že jo, pořádný pro-
blém, a největší problém mám s tím, že mě tahle královna všech
debilů přitahuje jako nikdo jiný, ale to už se do toho vloží něčí
hlas z druhé strany třídy.
„Ty jsi Morgan, viď?“ zeptá se Allie a já k ní trhnu hlavou.
„Pojď si sednout k nám.“ Poklepe tužkou na lavici vedle sebe,
kde je prázdná židle.
Zalétnu pohledem k holce, která se nade mnou dál tyčí, ne-
chce se mi jí dopřát vítězství, ale ona se už tváří spíš znuděně
než naštvaně, takže mi připadá, že trvat si na svém mi za to ne-
stojí. Ne dnes. Popadnu batoh a učebnici a vyklouznu z lavice.
„Těžký začátky?“ zeptá se Allie, když sebou plesknu na židli
vedle ní. Převlékla se z běžeckého úboru do měkkého svetru
a stahuje si rukávy přes dlaně. Přesto z nich vykukují zářivě rudé
nehty, v ostrém protikladu k její bledé kůži.

28