Emma HART

HREJ HRÁČEM

(série The Game)

2013

Kniha byla zakoupena na serveru Palmknihy.cz.

Kupující: Zuzana Pítrová

Adresa: , ,

ID 4676-32765292457100405803-9264-7536

Upozorňujeme, že kniha je určena pouze pro potřeby kupujícího.

Kniha jako celek ani žádná její část nesmí být volně šířena na internetu,
ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete
do autorského práva s důsledky dle platného autorského zákona a trestního zákoníku.

Neoprávněným šířením knihy poškodíte rozvoj elektronických knih v

České republice.

Tak nám, prosím, pomozte v rozvoji e-knih a chovejte se ke knize,

k vydavatelům, k autorům a také k nám fér.
The Love Game (The Game, #1), copyright © 2013 by Emma Hart

Translation © 2013 by Martin Kolašín

Cover design © 2013 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani
elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu THE LOVE GAME přeložil Martin Kolašín

První vydání v elektronické verzi

Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o., v prosinci 2013

ISBN 978-80-87910-06-1

Poděkování

Darrylovi, mému partnerovi. Díky za to, že jsi konečně pochopil a přijal moji šílenou
spisovatelskou potřebu. A taky za to, že jsi mi umožnil koupit si notebook. Nejsem si
jistá, jestli je poměr mezi prací a mým volným časem takový, jaký jsi očekával, ale
alespoň mám něco na práci, a na tom doopravdy záleží, ne? Miluju tě.

Rachel Walter, mé nejlepší kritičce. Nevím, jestli někdo zbožňoval neandrtálce

Bradena tak moc, jako ty. Nikdy jsi nedokázala říct jeho jméno, aniž bys za něj
přidala ‚neandrtálec‘ pořádně chraplavým hlasem, jako by to udělal on. Miluju tě!

Christině, Heather, Michele a Carey. Mým nejlepším poradkyním. Mockrát vám

děkuji, že jste mi pomohly vypořádat se s mými britskými výrazy. Občas to byla
pořádná zábava. Mám vás ráda.

Helen Boswell, mé korektorce, za to, že sis poradila se všemi mými gramatickými

chybami a dalšími drobnými nesmysly. Taky děkuji za to, jak jsi knihu uhladila,
nablýskala, vylepšila a zařídila, aby bylo vůbec možné ji vydat.

Jan Hart za to, že mi celou dobu věřila a svým ostrým zrakem zkoumala můj rukopis,
protože právě malé detaily mohou být důležité. Co se týká tchýně, tak patřím k těm
velmi šťastným. :-)
Kathalene Miller. Tvoje bystré a zkušené oči dokázaly těsně před vydáním knihy
zázraky. Cením si každé vteřiny, kterou jsi věnovala mojí práci. Děkuju tisíckrát.

Jsem si jista, že jsem na někoho zapomněla. Počkat? Zapomněla. *Přeskočíme k

sekci s věnováním*

Věnování

Dani Morales.

Tuhle knihu a všechno, co je v ní, věnuji tobě. Je tvoje díky všem příspěvkům,
tweetům a slovům povzbuzení. A taky díky všem tvým informacím o Las Vegas.
Nebýt toho, tak bych musela důkladně zaúkolovat Google…

Každá holka potřebuje kamarádku, jako jsi ty. Každý snílek potřebuje někoho, kdo
mu uvěří. A každý autor potřebuje propagátora, jako jsi ty. Díky tomu, že jsem tě
potkala, můžu být tímhle vším.

1. kapitola – Maddie

Nenáviděla jsem ho na první pohled.

Rozhodně se nepovažuji za kdovíjak nenávistného člověka, spíše bych řekla, že jsem

velmi přátelský typ. Ale v případě Bradena Cartera je všechno úplně jinak, a to se
známe pouhých pět týdnů.

Možná, že za to může jeho arogantní výraz, když svléká holky očima, zatímco ony na
něj obdivně zírají. A to už vůbec nemluvím o jeho siláckých pózách, při kterých se ke
všemu staví, jako by mu to bylo jedno a on byl středobodem vesmíru. Nebo je to
zkrátka pouze tím, že může mít kteroukoliv holku z kampusu, ne-li z celého státu, na
niž si ukáže prstem.

Nejhorší na tom všem je, že i mně se zdá dost sexy, dokonce i přesto, že je ten
poslední na světě, o kterého bych stála. Zvláště když mi úplně vším připomíná to
špatné, co jsem za sebou nechala doma v Brooklynu.

Rychle vytěsním tyhle myšlenky z hlavy, a zatímco očima bloudím po obývacím

pokoji u kluků na koleji, raději předstírám, že vůbec neexistuje. Ale není to zrovna
jednoduchý úkol ovládat se, zvláště když je na každou část jeho těla neustále
nalepená nějaká coura. Kdyby alespoň nebyl tak neuvěřitelně sexy. Má přesně ten typ
sluncem žíhaných špinavých blond vlasů, za který by většina holek platila zlatem a
elektrizující modré oči. Bezchybné opálení je samozřejmostí, stejně jako dokonale
vypracovaná postava – nakonec, tohle je Kalifornie a slunce a surfing jsou tady
základem pro život.

„Přestaň ho svlíkat očima,“ přeruší mé myšlenky Kayleigh šťouchancem do ramene.

„To je asi tak pravděpodobné, jako bych dělala striptýz před celým domem,“ nedám
se.

„Zlato, vsadím se, že většina chlapů tady v kampusu by nebyla nijak zásadně proti.“

Pohledem zavadím o Kyla, který na mě zamrká zpoza baru, a já si jen povzdechnu.

„Můžou klidně snít dál, tohle se nikdy nestane, Kay.“

„Škoda, můžu říct, že by mi to taky nebylo proti srsti.“

S úsměvem zavrtím hlavou. Hned od prvního dne, kdy Kay před pěti týdny poprvé
vkráčela do našeho kolejního pokoje, mi bylo jasné, že se nikdy nestyděla za svoji
bisexualitu. Ve skutečnosti jí bylo úplně jedno, co si ostatní myslí. Od první vteřiny
jsem ji za to respektovala a její otevřenost mi imponovala.

„Ty se nikdy nezměníš,“ odpovím pobaveně.

„O tom nepochybuj,“ mrkne na mě a luskne prsty na Kyla. „Drinky, frajere!“

„Počkej si, až budeš na řadě,“ odbyde ji, zatímco nalévá vodku skupince na druhém
konci baru.

„Kdybys je objednávala ty, tak se ochotou přetrhne,“ pošeptá mi Kay ne úplně

potichu.

„Konečně mluvíš rozumně, Kay!“ Kyle se na mě otočí se zářivým úsměvem. „Dáte si

drink, krásná slečno?“

„Asi ne, díky,“ usměju se. „Ale nepochybuju o tom, že Kay neodmítne.“

„Blbost!“ Kay se nakloní a praští rukou do baru. „Čtyři panáky vodky Kyle, ukážeme
tady naší malé Maddie, jak se to dělá!“

„Hned to bude,“ neváhá Kyle a než se naděju, stojí před námi čtyři plné panáky
vodky.
„Kay,“ zasyčím na ni. „Víš moc dobře, že nepiju!“

„Nepila jsi,“ opraví mě. „Ale to dneska změníme, teď už piješ.

„Kay.“

„Maddie,“ napodobí můj hlas a bez váhání přebírá alkohol od Kyla.

„Jedna, dvě, prásk. Tak se to dělá, děvče. Vůbec nepřemýšlej a vypij oba.“

„To fakt není dobrý nápad,“ zamručím, zatímco si beru obě skleničky naplněné čirou
a silně aromatickou tekutinou. „Pokud se pozvracím, tak to uklidíš.“

„Samozřejmě,“ mrkne na mě. „Připravena? Jedna, dvě, prásk!“

Zavřít oči. Vypít. Polknout. A ještě jednou.

Hrdlo mám v jednom ohni a netuším, jak se zbavit toho příšerného pocitu. Kyle se na
mě usměje.

„Já si myslel, že nepiješ,“ škádlí mě.

„Ne, nepiju,“ odpovím a odkládám prázdné skleničky.

„Holka, ty budeš pořádně tvrdý oříšek,“ obrací se na mě Kay a otírá si bradu od

alkoholu. „Fakticky jsi nikdy předtím nepila?“

Pokrčím rameny a vysoukám ze sebe drobnou lež. „Samozřejmě že jsem si dala sem
tam nějaký alkohol, ale nikdy ne tolik, abych se opila.“

„Tak to je čas na změnu!“ Kay opět praští do baru. „Kyle, ještě šestkrát.“

„A čeho dámy?“

„Nalej tam, co chceš.“

„Rovnou dvanáctkrát,“ ozve se Lila, která se zničehonic objeví vedle mě. „Tři pro mě
a tři pro Megan, až dorazí.“

„Dvanáct? Kolik si holky myslíte, že tady mám panáků?“ zasměje se Kyle, ale hned
otevírá skříňku, kde je police s hromadou dalšího skla úhledně srovnaného v řadě.

„Nechtěla bych být tím, kdo to bude zítra uklízet,“ podotknu s úsměvem.
„Braden,“ zasměje se Kyle. „Smůla pro něj… Já musím jenom obsluhovat vaše
krásné tvářičky.“ Nakloní se ke mně se širokým úsměvem a připravuje hned
trojnásobnou dávku vodky. Většina holek by z něho už dávno roztála, ale já jen
nadzvednu obočí a trpělivě čekám, až se s pitím dostane i na zbytek.

„Přišla jsem o něco?“ Megan se bez rozpaků vtěsná mezi mě a Lilu. Při pohledu na
bar a množství alkoholu se jí rozzáří oči a poskakuje radostí. „Copak, my dneska
něco slavíme?“

„Opíjíme Maddie!“ oznámí Kay a hned se chopí první várky.

„No to snad ne!“ Megan se ke mně nakloní. „Doopravdy?“

„Zjevně,“ odpovím suše.

„No tak Mads, bude to zábava!“ Začne nadšeně poskakovat před barem a Kyle
okamžitě sjíždí očima její hrudník. Megan je v této oblasti nebývale obdařená a
rozhodně se nebojí dát to pořádně najevo.

„Dost žvanění,“ okřikne nás Lila s panákem v ruce. „Jedna, dvě, tři, prásk?“

„Přesně tak,“ zasměje se Kay a zvedne druhou skleničku.

Zhluboka se nadechnu a v každé ruce sevřu pořádný příděl vodky. Co se to se mnou

dneska děje? Já přece nepiju, rozhodně ne tak moc. Nemůžu se takhle neovládat.

„Prásk!“ zakřičí Kay.

Jedna. Dvě. Tři. A zase ten oheň.

Několikrát zamrkám a polknu. „Sakra.“

„Funguje to,“ zahihňá se Lila. „Maddie nikdy sprostě nenadává!“

„Já nenadávám,“ protestuju. „Sakra přece není sprosté slovo.“

„Dobře, tak jsi skoro nadávala.“ Mrkne na mě svýma tmavýma očima. „Však já z
těch tvých pěkných růžových rtů něco sprostého dostanu dřív, než tahle noc skončí!“

„Taky bych se nezlobil, kdybych od těch tvých rtů něco dostal,“ zamrká na mě Kyle.

„Ty jsi fakt prase!“ Kay se natáhne přes bar a praští Kyla do ruky.

„Prokrista, Kay. Ty máš snad ruce ze železa, ne?“ ohradí se Kyle a tře si ruku.
Kay na něj něco zavrčí a už mě bere za ruku. „Vstávej holka, protancujem střevíce!“

Zoufale hodím pohledem po Lile a Megan.

„Klídek, jdeme taky.“

Pokoj je přeplněný k prasknutí, hudba burácí z reproduktorů a uprostřed se ve víru

tance mačkají hromady těl. Na pohovce se líbající se pár pomalu posunuje na další
metu. Raději odvrátím pohled a nechám se odvléct na taneční parket. Díky alkoholu,
který nekontrolovaně proudí celým mým tělem, se pomalu začínám uvolňovat. Je mi
jasné, že dneska už více pít nemůžu, nemá smysl si zahrávat. Vzápětí už mě Megan
pobízí k tanci. Šílené, nejprve alkohol a teď tanec. S takovou mě tyhle holky zničí.

„Rozjeď to bejby,“ zakřičí Kay. „Samotný pan Carter sleduje tvoje sexy tělo!“

Paráda. To je přesně, co jsem chtěla, být další obětí na jeho velmi dlouhém seznamu.

„Jen ať se klidně dívá,“ odseknu a všimnu si, že mě pozoruje z rohu pokoje. „To je
totiž nejdál, kam se dostane.“ Otočím se k němu zády a radši věnuju pozornost Lile,
která má ohledně Bradena jasno.

„Někdo by mu už měl konečně nakopat ten jeho zadek,“ povídá. „Vždyť on by jenom
chodil a klátil všechno, co mu zkříží cestu.“

„Přesně,“ souhlasí Megan. „Ale on byl vždycky takový, to je prostě Braden.“

Megan a Braden pochází ze stejného města, jejich rodiče se spolu znají, a tak
prakticky spolu vyrůstali. Proto o něm ví vlastně všechno a je kromě nás asi jediným
zástupcem něžného pohlaví, kterému se z něj nepodlamují kolena.

„Víš ty co?“ ozve se Kay a letmo na něj pohlédne – další neznámá blondýna na jeho
klíně ji nijak výrazně nepřekvapí.

„Co?“ ozvu se a odvrátím od něj pohled. Se znechucením ve tváři, pochopitelně.

„Ten kluk by potřeboval lekci, aby zjistil jaké to je, když si s ním někdo zahrává. Aby
na vlastní kůži poznal, jak to bolí, když se s někým vyspí a on ho pak odkopne.“

Zraky všech holek se rázem upírají na mě. Zavrtím hlavou a začnu panikařit. „Ne, to
ne, v žádném případě!“ Otočím se na podpatku a co nejkratší cestou se snažím
procpat skrz kuchyň na dvorek, všechny tři kámošky mám samozřejmě v patách.

„Mads, bude to zábava!“ Lila mě bere za ruce a poskakuje nadšením. „No tak!“

Hned na to mě zradí i Megan. „Myslím, že by to nebylo na škodu.“

„Ne.“ Zavrtím znovu hlavou.

„Stačí, když se s ním vyspíš jednou,“ přesvědčuje mě Kay. „Krom toho, Braden není
zrovna kus k zahození. Já bych si to dokázala představit.“

„No tak to udělej sama!“

„Ne, to ne,“ povzdechne Megan. „Ona nemůže. Kay je sice bisexuálka, ale každý ví,
že preferuje holky. Na tohle by neskočil. Lila má přítele, který je shodou okolností
jeho kamarád, a já jsem s Brandenem vyrůstala. Je jako můj brácha nebo tak něco. Ty
jsi jediná, komu se to může povést.“

„Mně to stejně hlava nebere, co z toho podle vás budeme mít?“

„Skvělý pocit, že ten frajer konečně nemohl mít to, co chtěl,“ má jasno Kay. „No tak
Mads, zabere ti to tak dva týdny, maximálně tři.“

„Možná měsíc,“ přidá se Megan. „Po takové době bude buďto unuděný a vzdá to,
nebo lépe – zamilovaný až po uši. Ty si ho tak nevšímáš, ale vždycky, když se
objevíš, tak na tobě může oči nechat. Je jasné, že se mu líbíš. A navíc se mnou o tobě
nechce mluvit, což je další důkaz. Většinou se mi ochotně chlubí svými úlovky.“

„Navíc Megs ví, jak funguje jeho hlava,“ nevzdává to Lila. „Tím pádem máme
výhodu.“

„Takže předpokládám, že NE neberete jako odpověď?“ Povzdechnu si a zabořím si

ruce do vlasů.

„Ne,“ zavrtí hlavou Kay.

„Sakra. Mám pocit, že toho budu pořádně litovat.“

„Maddie Stevensová! Tvoje mise, pokud ji neodmítneš,“ prohlásí slavnostně Kay,

natáhne před sebe ruce a Lila i Megan na ně ihned položí svoje, „je hrát hráčem v
jeho vlastní hře. Přijímáš?“

Zhluboka se nadechnu. Úplně každá část mé mysli na mě křičí, abych to odmítla a

utekla. Být hráčem v jeho vlastní hře. S klukem, kterého nesnáším, protože ztělesňuje
všechno, nač jsem chtěla zapomenout, když jsem opustila Brooklyn.

Místo útěku však jako v transu pokládám své ruce na spletenec rukou přede mnou.
„Přijímám.“
2. kapitola – Braden

Nemám nejmenší tušení, co je zač ta blondýna, která mi sedí na klíně. Abych se

přiznal, ani mě to nezajímá. Ne že by vypadala nějak špatně, zvlášť při pohledu na
její prsa soudím, že bych se jí možná ještě nemusel zbavovat. Ale není tak sexy,
abych vůbec přemýšlel o tom, že bych do ní šel. Jednoduše chvilkové povyražení.

Blondýna mě políbí na ucho. S lehkým odporem ucuknu, což se snažím maskovat

tím, že se rozhlížím po pokoji. Moje oči se zastaví až na Maddie Stevensové –
samotné královně Kalifornské univerzity v Berkley.

Sedí u baru s tou její bisexuální kámoškou, jejíž jméno si nejsem schopen
zapamatovat. Ne že by mě zrovna dvakrát zajímalo. Megan a Lila sedí hned vedle
nich. Se zájmem sleduju, jak do sebe hází jeden panák za druhým – bůhví co jim tam
Kyle dneska lije. Maddie si rozpouští své kaštanově hnědé vlasy a já si se zájmem
prohlížím její tělo. V tu chvíli je mi blondýna na mém klíně ukradená. Její prsa jsou
stejně umělá, tak co bych se staral.

Vidím, jak Megan vláčí Maddie směrem k parketu a ta ji neochotně následuje se

stydlivým výrazem ve tváři. Jakmile však začne tančit, je veškerá stydlivost ta tam.
Rukou si prohrabuje vlasy, háže smyslné pohledy a její boky se vlní naprosto
perfektně do rytmu hudby. Z jejího výrazu najednou čiší jistota a sebevědomí.

„To je kost,“ uleví si Aston, který se objeví vedle mě, s Ryanem hned v závěsu.

„Maddie?“ zeptám se a nespouštím z ní oči.

„Kdo je Maddie?“ zavrčí blondýna. Ona je pořád tady?

„Nikdo, kdo by tě musel zajímat,“ odpovím ji. „Buď hodná a dones mi pivo, jo?“

Zamrká na mě očima s nepřirozenými řasami, které nejspíš pořádně vykoupala v

řasence. „Samozřejmě.“ Seskočí ze mě a poté, co ji plácnu po zadku, obracím svou
pozornost opět k důležitějším věcem – tedy na kluky.

„Kdo to byl?“ zeptá se Ryan.

„No, to je dobrá otázka, chlape,“ pokrčím rameny. „Někdo.“

Pohledem zachytím Maddie, jak se prodírá davem s Megan, Lilou a tou bisexuálkou
za zadkem.
„Myslíte, že by to holky naštvalo, kdybych do ní šel?“ zeptá se Aston a pronásleduje
ji pohledem.

„Megan by ti vytřískala mozek z hlavy,“ odpoví mu Ryan a uvelebí se v sedačce.

„Lila a Kay pravděpodobně taky.“

Kay, tak to je ta bisexuální holka.

„Maddie by pravděpodobně nakopala i moji prdel,“ přidávám se. „Než si taková

sundá kalhotky, to budeš muset nejdřív k oltáři.“

„Svatba? To kurva ani omylem.“ Aston se otřepe. „Na takové hrůzy jsem pořád moc
mladý a sexy.“

Není daleko od pravdy. Minimálně v očích místních dívek, protože neuběhne týden,
kdy by mu alespoň jedna či dvě nepodlehly.

„Svatba?“ zopakuje Ryan. „To ne, u takových typů potřebuješ, ať se do tebe zamilují.
To je jednoduché – zamiluje se, vyspíš se s ní a máš další sexy zářez na pažbě. Není
co řešit.“

Lehce k němu pohnu hlavou, ale nepřestávám ji sledovat. „Vždyť je jako porcelánová
panenka. Půjdeš na ni moc tvrdě a rozbije se.“

„Já bych na ni tvrdě šel,“ ozve se Aston. „Ale bez všech těch nesmyslů s láskou.“

„Myslím, že ty bys to mohl zkusit,“ obrací se na mě Ryan a upíjí piva.

„Týden?“ Aston si poklepává po bradě.

„Málo,“ odpovím.

„Tak měsíc,“ rozhoduje Ryan. „S Maddie to nebude lehké, ale jsem si jistý, že déle
než měsíc ti neodolá. Tobě určitě ne.“

„Uvědomuješ si, že je to kámoška tvé holky? A ty mě tady přemlouváš, abych jí

zahrál na city, ona se do mě zamilovala, pak se s ní vyspal a odkopl ji?“ Ne že by se
mi ta představa nějak zvlášť příčila.

Ryan pokrčí rameny. „Lila to nikdy nezjistí, tohle zůstane jen mezi námi. Navíc
Bradene, balení holek není zrovna něco, co by ti bylo proti srsti.“

„Jdi do toho,“ zazubí se Aston. „Pokud to někdo dokáže, pak jedině ty.“

„Nevím.“ Nakloním se a pohledem zabloudím k parketu. Jsou zpět, všechny čtyři.

Maddie už zase dělá tu sexy věc s boky, houpe s nimi z jedné strany na druhou,
prohrabuje si vlasy a směje se. Lila zase pomrkává po Ryanovi, který se na ni usměje.
Potom se Lila otočí k Maddie a šeptá jí něco, co ji přiměje otočit se naším směrem.
Její zelené oči se potkají s mými. Lehce se na ni usměju, přesně tím úsměvem, který
mi zaručí všechno, co chci. Mrknu na ni a ona mi úsměv opětuje a znovu odvrací
pohled.

„Tak co?“ nenechá se odbýt Ryan. „Jdeš do toho?“

„Výzva přijata,“ neváhám a opírám si hlavu o ruce za hlavou. „Do měsíce se do mě

Maddie Stevensová zamiluje a bude ležet v mojí posteli. Na to se můžete
spolehnout.“

3. kapitola – Maddie

Převaluju se v posteli a nenávistně se šklebím na světlo, které proniká do pokoje skrz

záclony. Kolik jsem toho proboha včera vypila? Očividně hodně.

„Dobré ráno, zlato!“ Kay vpadne do kolejního pokoje a zabouchne za sebou dveře.

„Pro mě zrovna dvakrát dobré není.“ Zahrabu se pod peřinu.

„Nesu kávu a muffiny!“ Strhne ze mě přikrývku a já se zamručením rozlepím oči.

„Proč, proč?“

„Co proč?“

„Proč se musím cítit, jako by se po mně projelo stádo pakoní?“

„Za prvé, vůbec netuším, co to je pakůň a za druhé, říká se tomu kocovina.“ Kay mi
podává kelímek s kávou ze Starbucks a můj oblíbený borůvkový muffin.

Posadím se a vezmu si je. „Díky moc. Jak je možné, že netrpíš jako já?“

„Jsem jedna z těch šťastných,“ zahihňá se a praští sebou na postel. „Prostě nemívám
kocoviny. Ty očividně ano a Megs to samé. Většinou stráví celý den v posteli.“

„To zní dobře.“ Usrknu si trochu kafe.

„Ale ne dnes,“ usměje se Kay. „Dneska nás čeká práce.“

„Jaká práce?“ zaúpím.

Kay zdvihne obočí. „Copak si nevzpomínáš na naši dohodu ze včerejška? Tvoje mise
s panem Úžasným?“

Aha. Hrej hráčem. „Myslela jsem si, že jen vtipkujete.“

„Vtipkuju snad někdy ohledně něčeho tak vážného, jako je sex?“

„Fajn,“ vzdám se a povzdechnu. „Tak v čem spočívá ta dnešní práce?“

„Musíme si načrtnout plán útoku.“ Zkříží nohy do indiánského sedu a dvakrát lehce
poskočí na posteli.

„Plán útoku,“ zopakuju tupě.

„Copak sis myslela, že do toho půjdeme úplně naslepo? Tak to teda ne, zlato.“ Zavrtí
hlavou. „Braden Carter má více šarmu než irští leprikóni…“

„Kteří mimochodem neexistují.“

„A to znamená, že je velmi nebezpečný. Snažíš se, aby se do tebe zamiloval, ale

pokud si nedáš dostatečný pozor, může to dopadnout tak, že se do něj zamiluješ
sama.“

„Tím pádem by nedošlo na ‚vyspat se s ním a odkopnout ho‘, což je cílem operace
Hrej hráčem,“ utrousím.

„Přesně! Takže je naším úkolem vymyslet neprůstřelný plán, který zajistí, že se do

tebe zblázní on, a nikoliv ty do něj. Protože to by byla tragédie.“

„Kay, já ti nevím.“ Znovu si povzdechnu. „Braden Carter se prostě nezamilovává. To

je jediné pravidlo, které uznává. Mám na to jen měsíc, fakt nevím, jestli je vůbec
možné to zvládnout.“

„Nic není nemožné, pokud tomu dostatečně věříš.“

„Když já ani nevím, jestli tomu věřím.“

„Uvěříš,“ nenechá se odradit. „Uvidíš.“

„Doufám, že máš pravdu,“ odpovím jí. „Protože už teď nevidím šanci na úspěch a to
jsme ještě nezačaly.“
„Ťuky ťuk,“ Lila otevírá dveře a vchází společně s Megan, která nese velkou roli
papíru a fixy.

„K čemu to je?“ ptám se, zatímco holky vchází do pokoje.

„Operace Hrej hráčem,“ odpovídá mi Megan a sedá si na podlahu mezi naše postele.
Rozprostře papír a na každé straně jej zatěžká knihou. Poté napíše nahoru velkými
písmeny OHH – Operace Hrej hráčem.

Zavrtím hlavou, jako bych tomu nevěřila. Opravdu tohle dělám? Měla jsem za to, že
odchod na vysokou znamená dospělost, ale očividně jsem se spletla. Připadám si zase
jako třináctiletá puberťačka, která se snaží přimět svou životní lásku, aby jí city
opětovala.

„Přestaň už vrtět hlavou.“ Lila vyskočí ze země a sedne si vedle mě na postel. „To
bude v pohodě, zvládneš to.“

„Uvědomujete si, že v případě takových věcí, jako je láska a vztahy, je měsíc krátká
doba? A v případě Bradena Cartera je to úkol na celý život?“ protestuju. „Nikde není
řečeno, že ho to po týdnu nepřestane bavit a radši si najde nějakou tu svou couru, aby
mu zahřívala postel.“

„A právě ty zařídíš, aby to tak nebylo,“ snaží se mě Megan přesvědčit. „Musíš zařídit,
aby se od tebe nechtěl hnout na krok. Máš týden na to, abys nahodila udičku a zaujala
ho, pak máme z půlky vyhráno.“

„Týden?“

„Pokud to zvládneš během týdne, tak do tří do tebe bude zamilovaný,“ vysvětluje mi
a bere do ruky modrý fix. „Fáze první – Návnada.“ Na papíru nemilosrdně vyznačuje
čas do příští neděle.

„Počkej, dříve než zítra rozhodně nezačnu!“

„Omyl, zlato,“ zavrtí hlavou Kay.

Lila přikyvuje. „Kluci dneska mají fotbalový zápas na hřišti kampusu, jdeme tam
všechny.“

Rezignuju. „Dobře, tak začínáme dneska večer.“

Megan se rozzáří a bere do ruky zelený fix. „Fáze druhá – Veřejné sblížení.“

„A to si mám vyložit jak?“ zamračím se.

„Jednoduše, držení se za ruce, líbání na veřejnosti, však to znáš.“

Odfrknu si. „Vy ve mě máte teda důvěru, to vám povím.“

„Fáze třetí,“ pokračuje Kay. „Veřejně známý vztah a téměř sex.“

„To o tom mají vědět všichni?“

„No samozřejmě.“ Lila zvedne obočí a podívá se na mě. „Bude to mnohem lepší
pocit, když se s ním vyspíš a odkopneš ho a všichni o tom budou vědět.“

„To mi přijde trošku… kruté.“

„V tomhle případě musíš být krutá, zlato,“ nedá si říct Kay.

„Mají pravdu,“ souhlasí Megan, aniž by odtrhla hlavu od papíru. „Na jednu stranu se
mi nelíbí, že mu ublížíš, ale na druhou stranu – podívejte se, jak hrozně se chová, a to
je teprve pět týdnů školy. Pokud mu to v hlavě někdo nesrovná, tak si ani nechci
představit, co z něj bude za dva roky. Musí dostat lekci, a to velmi brzy.“

„Proč si s ním prostě nezkusíš promluvit,“ snažím se zoufale. „Proč musíme zajít do
takových extrémů?“

„Protože Braden Carter to jinak nepochopí.“

„Dobře, řekněme, že to bude fungovat.“ Nervózně klepu prsty o okraj postele. „A

opravdu se do mě zamiluje. Já se s ním vyspím, odkopnu ho a co pak? Vždyť ho
znáte, myslíte si, že to nechá jen tak být? Bude se mě snažit získat zpátky, bojovat o
mě. Co potom?“

Ticho. Megan přemýšlí, v puse žmoulá fix, Kay klimbá hlavou ze strany na stranu a
Lila si okusuje palec.

„No, o tom jsem zatím nepřemýšlela,“ přizná Megan. „Pokud je Braden v něčem
dobrý…“

„Já myslím, že je zcela zjevné, v čem je dobrý,“ zakření se Lila.

„To je fakt,“ usmívá se Megan. „Dobře, pokud je tedy něco, v čem je Braden opravdu
dobrý, pak tedy v zarpustilosti. Jde tvrdě za tím, co chce a vždycky to dostane.
Nerada to říkám holky, ale v tomhle má Maddie pravdu. Pokud se do ní zamiluje a
ona se na něj vykašle, tak bude úplně šílet a dělat vše pro to, aby ji získal zpátky.
Rozhodně se nevzdá lehce, pokud teda vůbec.“
„Ale co když se Maddie zamiluje do něj?“ zeptá se Lila. „Co když ho jednoduše
nebude schopná odkopnout?“

„Prosím tě,“ opět zavrtím hlavou. „Braden ztělesňuje úplně všechno, co nenávidím.
Je egoistický, arogantní a hrozné prase. Rozhodně se nezamiluju do něčeho
takového.“

„Na druhou stranu je dost starostlivý, zábavný, a co si budeme nalhávat, je to přesně

ten typ kluka, kterého bys v klidu představila rodičům,“ oponuje mi Megan. „Já ho
znám dobře Mads, pokud něco chce, udělá pro to všechno, ať to stojí, co to stojí.“

„Takže ti radši každý den připomeneme, proč ho nenávidíš,“ pokrčí Kay rameny.

„Třeba to nebude stačit.“

„Ale bude,“ řeknu rázně. „Rozhodně bude.“

„Dobře, zpátky k jádru věci. V případě, že se Branden zamiluje…,“ pokračuje Lila a

převaluje se na posteli.

„…až ta situace nastane, tak se s ní nějak popereme,“ dokončí za ní Kay. „Nevím, co

jiného můžeme dělat.“

„Tak jo, poslední fáze?“ zeptám se.

„Fáze čtvrtá – Vyspat se s ním a odkopnout ho,“ dodá Megan a doplňuje plán na
papíru s dvojitým podtržením. „Myslím, že to nepotřebuješ podrobněji vysvětlovat.“

„Ne,“ souhlasím. „Chápu to moc dobře.“

Podívám se přes rameno na barevný kus papíru, který už visí na zdi. Jednotlivé fáze
jsou barevně rozdělené a detailně rozepsané. Zoufale si povzdechnu. K čemu jsem se
to proboha zase nechala ukecat.

4. kapitola – Braden

Podzimní teploty v Kalifornii nejsou zrovna nejvhodnější pro hraní fotbalu. Dokonce
i já, který tuhle hru hraju už od chvíle, kdy jsem dokázal vzít do ruky balon, si musím
utírat trikem kapky potu.

„Přestávku, prosím,“ zoufale vydechuje Tony Adams.

„V žádném případě,“ odmítnu ho rezolutně. „Jsi snad nějaká zasraná padavka,
Adamsi?“

„Promiň, ale u nás v Maine není na podzim takové vedro jako někde na poušti.“

„Tady nejsme na žádné poušti, ty idiote,“ nenechá si líbit Kyle, ale to už se všichni
míříme občerstvit k lavičkám, kde sedí i holky. A hlavně Maddie.

„Jako by byl nějaký posraný červenec,“ nepřestává si stěžovat Adams.

Nechápavě zatřepu hlavou a ignoruju ho, radši si vezmu láhev vody a s Ryanem
kráčíme přímo směrem k Megan a ostatním.

„Dámy,“ prohodím a usměju se na Maddie.

„Klídek Casanovo, nikdo tady nemá zájem,“ směje se Megan a se spikleneckým

pohledem na tváři mi naznačuje, ať se k nim posadím.

„Já bych zájem měl.“ Mrknu na Maddie a sedám si vedle ní.

„Ano Bradene, my tady samozřejmě všichni dobře víme, že se nejvíc ze všeho

zajímáš sám o sebe,“ rýpe do mě Lila.

„Hele Ryane, zařiď, ať se tvoje přítelkyně kontroluje, jo?“ řeknu pobaveně.

„Buď zticha, Cartere, nebo zařídím, aby tu tvoji prdel odpálili až za oceán,“ nedá se
Lila.

Zazubím se a sleduju přitom Maddie. Potichu se směje, a v těch krátkých letních

šatech, které odhalují její štíhlé nohy, je neskutečně sexy.

„Takže Maddie,“ otočím se k ní.

„Takže Bradene,“ odpoví mi s úsměvem.

Než však můžu pokračovat, vetře se mezi nás Kyle. „Pohni tím svým zadkem,“
okřikne mě a okamžitě se zaměří na Maddie, která mu věnuje široký úsměv. Kretén.

„Jak se dnes máte, krásná slečno?“

„Dobře a ty?“

„No teď už rozhodně dobře.“ Mrkne na ni a Maddie se usměje. Ten chlap mě chce
opravdu naštvat.
„Ty snad žárlíš, Brayi,“ všimne si Megan.

Odfrknu si. „Prosím tě, na Kyla? No to rozhodně.“

„No jak myslíš,“ nevěří mi. „Ale podle mě se trošku začínáš měnit v monstrum s
rudýma očima, když jsou ti dva spolu.“

„Když myslíš, Meggy.“

„Bradene, teď vážně. Pokud s ní chceš mluvit, tak zvedni zadek a běž za ní. Ona tě
neukousne.“

„Škoda, nemuselo by to být úplně špatné.“

„Ty jsi takové prase,“ zavrtí Megan nevěřícně hlavou. „Podívej, vidím, že se ti líbí,
tak prostě běž a někam ji pozvi.“

„Meggy, víš moc dobře, že nerandím. A i kdybych se rozhodl, že ji někam pozvu, tak
absolutně netuším kam.“

„Takže ji pozveš?“ zazubí se nadšeně Megan.

„Neříkam jo nebo ne,“ odpovím. „Ale mohl bych to zvážit.“

„Starbucks. Miluje jejich borůvkový muffin. Hlavně ji nechej, ať tě pozná takového,

jaký doopravdy jsi. Ne jako toho alfasamce Bradena z kampusu, ale opravdového
Bradena.“

„Možná.“ Pohledem sjedu zpět k Maddie a sleduju, jak nás zaujatě pozoruje a vrtí
hlavou na Megan. Nechápu to. Nikdy ty holky nepochopím. Navíc mám další ne
úplně zanedbatelný problém – rande. Mělo mi to být jasné hned v té chvíli, kdy jsem
odsouhlasil ten Ryanův a Astonův plán. Samozřejmě že jeho součástí musí být i to
zasrané randění. Kurva.

Aston ukončuje přestávku a já s mrknutím podávám svou láhev s vodou Maddie. Ta

se na mě lehce usměje, a když se vracím na hřiště, tak vím, že mě pořád sleduje. Kyle
to nese s nelibostí a je mi jasné, že dnešní zápas bude ještě pořádně ostrý. Úplně
každý tady na kampusu ví, že má Kyle o Maddie enormní zájem, ale pokud chci
uskutečnit náš plán, budu se s ním muset nějak vypořádat, přes to nejede vlak. Přes
rameno se ohlédnu po Maddie a vidím, že její zelené oči visí na Kylovi. Sakra.
Rychle si přetahuju triko přes hlavu, házím ho Megan a protahuju si svaly. Fajn, její
pohled je zpět na mně. Kyle mě probodává pohledem, moc dobře ví, že v porovnání
se mnou vypadá bez trika jako desetiletý chlapec.
Jsme zpátky na pozicích a hra pokračuje. Rozhodně není náhodou, že se teď v
osobních soubojích potkáváme s Kylem o poznání častěji. Snaží se mě zesměšnit, ale
má smůlu. Co se týká fotbalu, jsou místní bez šancí.

Kyle chytá balon a já bez váhání srážím Kyla k zemi, obličejem přímo do trávy.

„O co ti jde, Bradene?“

„Sorry, uklouzl jsem,“ zavrčím a tep mi pulzuje.

„To určitě, kreténe,“ vyštěkne na mě a rozhořčeně se vydá mým směrem.

„Klídek chlapi.“ Ryan je vmžiku mezi námi a snaží se nás oddělit. „Zklidněte
hormony, je to jenom fotbal.“

„Přesně, Kyle, uklidni se,“ vykřiknu na něj.

„Pokud se ji takhle snažíš přesvědčit, že jsi lepší než já, tak to hodně štěstí. Maddie
není tak hloupá jako tvoje obvyklá klientela.“

Okamžitě na něj vystartuju a opět musí zasáhnout Ryan. „Řekl jsem dost, uklidni se.“

Zhluboka se nadechnu a přikývnu. „Fajn.“

Nakvašeně odkopnu balon a obrátím se zpět k holkám.

„Jste vůbec schopni hrát fotbal bez toho divadýlka kolem?“ směje se Megan.

Probodnu ji pohledem a vezmu si zpět triko a vodu od Maddie.

„Je všechno v pohodě?“ zeptá se vylekaně.

„V nejlepším pořádku, princezno.“

„To je dobře,“ usměje se Maddie. Kay se otráveně zvedne a uvolní místo vedle ní.

„Asi se půjdu na chvíli projít.“

„Teda Kay, to je od tebe vážně hezké,“ zazubím se.

„Vypadáš, že si potřebuješ na chvíli opřít své unavené tělo o zeď.“ Spiklenecky

zamrká a Megan se rozesměje.

„Nebo o Maddie,“ přidává se Lila se smíchem a Maddie celá zčervená.

„S Maddie bych mohl dělat spoustu věcí, ale to není nic, o čem by se dalo mluvit na
veřejnosti,“ nenechám se rozhodit. Holky vybuchnou smíchy a i Maddie na mě zírá s
nevěřícím úsměvem.

„Promiň, já to nemyslel vážně. Snad jsem tě neurazil,“ omluvím se jí.

„Ani v nejmenším,“ odpoví mi pobaveně. Využiju situace a opatrně pokládám ruku

kolem jejích ramen.

„Myslím, že trochu jo, ale nebyl to záměr,“ nenechám se odradit.

„Vážně je to v pohodě,“ zopakuje.

„Tak, konec hry!“ zakřičí Megan a všichni si začnou balit věci. Pomáhám Maddie
vstát a její úsměv je tou nejlepší odměnou.

„Díky,“ usměje se ještě jednou a chystá se s ostatními holkami zpátky na kolej.

„Hej, Maddie?“ zeptám se.

Zastaví se a otočí se na mě. „Ano?“

„Zítra spolu máme literaturu, že? Máš předtím něco v plánu?“

„Ne, mám volno. Většinou bývám v knihovně.“

„A mohla bys pro zítřek udělat výjimku?“ zkouším to nenápadně.

„A proč?“ usměje se.

„Co kdybychom předtím zašli na kávu? Prý máš docela ráda muffiny ve Starbucks.“

Maddie se ve tváři mísí překvapení s pobavením. „Cartere, ty mě zveš na rande?“

„No,“ zaváhám a rychle hledám pohledem záchranu u Megan. Přikyvuje. „Jo, zvu.“

„Tak to řekni.“

„Co mám říct?“

„Řekni, že mě zveš na rande, protože pokud se nepletu, tak je to historický okamžik.“

„Hej,“ zkouším protestovat, ale nakonec rezignuju. „Dobře. Maddie, nešla bys se
mnou zítra na rande?“
Zeširoka se usměje. „Ráda.“

„Skvěle, potkáme se před Starbucks půl hodiny před začátkem školy?“

„Domluveno,“ souhlasí a vmžiku už pokračuje za ostatními holkami.

Zhluboka si oddechnu. Tohle je peklo.

5. kapitola – Maddie

Cestu z ranní přednášky zpátky na kolej vezmu delší oklikou, abych si mohla utřídit
myšlenky. Ale i přesto mám pocit, že mi hlava exploduje. Zabouchnu dveře pokoje a
přemýš-lím nad tím, co mě právě čeká. Rande s Bradenem Carterem, místním
playboyem. A to všechno kvůli jedné hloupé sázce. Jak jsem na něco takového mohla
vůbec přistoupit?

Zaženu černé myšlenky a rozhodnu se postavit realitě. Učešu si vlasy, upravím make-
up a pohledem zavadím o plán akce, který visí nad mou postelí. Fáze první –
Návnada. Cílem dnešního dne je navnadit objekt zájmu, aby chtěl víc a víc.

Poslední drobné úpravy a jde se na věc. Vyběhnu z pokoje a mířím si to rovnou ke

kavárně Starbucks v našem kampusu, ale nedokážu pochopit, proč mám proboha
motýlky v břiše. Nesnáším Bradena a dokonce to ani není opravdové rande. Je to jen
sázka, snažím se uklidnit.

Pohled na opravdového Bradena Cartera však mému pocitu zrovna dvakrát

nepomůže. Čeká na mě opřený o zeď kavárny s rukama v kapsách perfektně
padnoucích tmavě modrých džínsů a pohupuje se do rytmu nějaké skladby, kterou
poslouchá ve sluchátkách.

Zvedne hlavu, všimne si mě a naše pohledy se střetnou. Sakra, zase ten elektrizující
pohled. Okamžitě mi vyráží naproti a motýlci v břiše se během chvilky promění na
slony.

Přivítá mě a ihned mi gentlemansky otevírá dveře kavárny. Ani se nenadám a už mi

pokládá ruku kolem ramen.

„Co si dáš, princezno?“

„Dvojité čokoládové frappuccino.“ Braden o něm nejspíš v životě neslyšel a já

pobaveně sleduju jeho zmatený obličej. „Co se ti nezdá?“
„Kousky čokolády v kávě? Kdo by pil něco takového?“

„Proč ne?“ pokrčím rameny. „Je to vynikající.“

„Tak proč ne, vyzkouším to.“

„A co si obyčejně dáváš ty?“

„Hmm, že by obyčejné kafe? Víš, tak jako to dělají normální lidé,“ zasměje se.

„Chceš tím snad naznačit, že nejsem normální?“ Nasadím naoko naštvaný výraz,
zatímco pokračujeme k pultu.

„To ani v nejmenším,“ zasměje se a obrátí se k baristce. „Zdravím, dáme si – jakže se

to jmenuje?“ podívá se na mě nesměle.

Rozhodnu se vzít objednávku do svých rukou. „Dali bychom si dvakrát velké a

dvojité čokoládové frappuccino, prosím.“

„A dva borůvkové muffiny,“ dodává Braden, významně se na mě podívá a

sebevědomě mi dává ruku kolem pasu. Celá zčervenám, což neunikne baristce, která
celou dobu nenápadně pokukuje po Bradenovi. Raději odvrátím pohled, počkám, až
Braden zaplatí, a jdeme se posadit.

„To je takhle úplně vždycky?“ zeptám se, zatím co si sedáme.

„Co tím myslíš?“ nechápe Braden.

„Holky. Jak na tebe zírají.“

„Kdo na mě zíral?“

„Přece ta baristka, nedělej, že sis toho nevšiml.“

Pokrčí rameny, jako by ho to ani v nejmenším nezajímalo. „Většinou tomu nevěnuju

moc pozornosti, jen v případě, že za to ta holka opravdu stojí.“

„No, tak to jsem převelice poctěna,“ utrousím sarkasticky.

„Hej Maddie, jsem tady na rande s tebou. Ty jsi mnohem více než ony. I pro mě jsi
nejspíš až moc dobrá,“ přispěchá Braden s vysvětlením.

„Když jsem pro tebe tak dobrá, proč jsi vlastně tady?“ dobírám si ho a vychutnávám
si kafe a borůvkový muffin.
„Protože člověk nikdy neví, dokud to nevyzkouší, ne? Stejně jako s tou kávou. Nikdy
bych nevěřil, že může být dobrá, dokud jsem ji nezkusil. A stejně tak nikdy nezjistím,
jestli jsem pro tebe dost dobrý, pokud to nevyzkouším.“

Wow, Braden se mi chce opravdu hodně dostat pod sukni, to je jasné.

„No, pro tentokrát ti budu věřit,“ usmívám se.

„Podívej se třeba na Kyla, ten je do tebe blázen. A já opravdu nesnáším konkurenci.“

„Aha, tak už je mi to jasné. Takže to včerejší divadýlko během zápasu bylo jen kvůli
mně?“ Jako dva neandrtálci.

„Není moc velká šance získat někoho, jako jsi ty.“

„To si opravdu nemyslím,“ povzdechnu si. „Tak vy jste se opravdu prali o mě?“

„Nebuď tak překvapená, Maddie, spousta kluků by tě chtěla dostat,“ přiznává.

„Tak sis jen chtěl být jistý, že mě dostaneš jako první, co?“ odpovím mu naštvaně.

„Jo. Teda ne, já to myslel jinak. Sakra,“ zaúpí. „Nechtěl jsem, ať to dopadne takhle.“

Nadzvednu obočí a významně se podívám na hodiny.

„Jasně, že bych chtěl být první, ale ne tak, jak si myslíš. Jen prostě žárlím, když jsi s
někým jiným.“

„No jasně,“ odpovím. „Musíme na přednášku, začíná za pět minut.“

Zklamaně povzdechne a v úplné tichosti kráčíme zpět do školy. Až si přeju, abychom

hodinu neměli společně. I přesto, že ho vyloženě nenávidím, je tahle situace dost
nešťastná a napjatá.

„Maddie, počkej.“ Braden mě chytá za ruku a táhne stranou ve chvíli, kdy se chystám
vstoupit do učebny. „Dneska to mělo vypadat úplně jinak, omlouvám se.“

„Vždyť se nic tak hrozného nestalo,“ odpovím mu a očima těkám směrem k učebně.
„Zkrátka nejsi zvyklý na randění. Tak po dnešku už víš, že to není nic pro tebe.“

„Ale pro mě je to problém. Dáš mi ještě jednu šanci, prosím?“

„Ty mě prosíš o druhé rande?“ podivím se.

„Ano,“ odpoví mi. „Prosím tě o druhé rande.“

„Nechám si to projít hlavou a zavolám ti, jo?“

„Vždyť ani nemáš moje číslo,“ křečovitě se pousměje.

„Tak v tom případě asi budeš muset počkat,“ odpovím mu a vyrazím zpět do učebny.
Tam už napjatě číhá Megan a rychle mezi námi přejíždí očima.

„Jak dlouho?“ zeptá se ještě Braden.

„Tak dlouho, než se rozhodnu ti zavolat,“ zazubím se na něj. „Pojď už, nebo přijdeš
pozdě na přednášku.“

Jen co překročím práh učebny a usadím se, Megan okamžitě začne s výslechem.

„Druhé rande?“ zašeptá mi do ucha.

„Jo,“ mrknu na ni. „Ale on to ještě neví.“

6. kapitola – Braden

Počkat. Já že mám počkat? Já přece na holky nikdy nečekám. Ale teď prakticky celou
hodinu jen hledím na Maddie a dělám co? Čekám.

Snažím se trochu si vyčistit hlavu a alespoň částečně se soustředit na výuku, ale je to

téměř nemožné. Co si sakra myslí? Maddie se má přece zamilovat do mě a přitom je
to zatím ona, kdo si se mnou hraje. Takhle to asi vypadá, když poserete první rande.
Sakra. Druhý den a hned takový problém. Co mám teď asi vymyslet na druhé rande?

Hodina končí a já vím moc dobře, co mě čeká. Odcházím z učebny zpátky na kolej,
kde už čeká Ryan natažený na pohovce.

„Jak to šlo?“

„Totálně jsem to posral,“ nelžu a vecpu se k němu. „Vůbec nechápu, proč tohle
dělám. K čemu jste mě to donutili, vždyť o randění nemám ani páru.“

„Já tě k ničemu nenutil,“ namítá. „Sám jsi s tím souhlasil.“

„Dobře, máš pravdu. Každopádně mi musíš pomoct vymyslet, kam vzít Maddie na
druhé rande – pokud s ním teda bude souhlasit.“

Ryan se rozesměje na celé kolo.

„Co je na tom tak zábavného?“

„Braden Carter mě žádá o radu, která se týká rande. To by mě ani nenapadlo, že se

toho dne dožiju.“

„Taky mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy půjdu na nějaké debilní rande,“ zavrčím
na něj.

„Zkus to tenhle pátek.“

„Pátek? To je za čtyři dny a navíc v pátek pořádáme párty.“

„No a jaký je nejlepší způsob jak jí ukázat, že to s ní myslíš vážně? Když se dokážeš
vykašlat na naši vlastní párty,“ přesvědčuje mě Ryan.

„A kam mám naši princeznu asi tak vzít?“

„Na pláž? Hezky se projít pod hvězdami,“ odpovídá mi Ryan a napodobuje přitom
dívčí hlas.

„Skvěle,“ zamumlám. „Ale co do té doby?“

„Objev se ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat. Zkus s ní strávit nějaký čas,“ pokrčí
rameny. „S Lilou to takhle fungovalo.“

„Fajn. Říkala, že bývá v knihovně o přestávkách mezi hodinami.“

„Tak zjisti od Megan, kdy má nějaký volný čas. Snad to nebude moc podezřelé.“

„Megan už mi pomáhala s prvním rande, určitě má i jiné věci na práci.“

„No dobře, udělej to, jak chceš, hlavně si dej pozor, ať se do ní nezamiluješ.“

„Já se nezamilovávám.“ Odfrknu si při té představě. „A už vůbec ne do takových

princezniček, jako je Maddie.“

„A stejně jsi ochotný to předstírat jen proto, aby ses s ní mohl vyspat.“

„Zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy, kamaráde. Vždycky dostanu to, co chci, a to je
Maddie v mé posteli.“
„V tom případě doufám, že víš, co děláš. Klidně se zeptej Megan na radu, ale dej si
pozor na ty její nápady. Nenech se od ní moc ovlivnit. Víš, čeho je schopná, když se
pro něco nadchne.“

„Megan si může ty její nápady nechat pro někoho jiného, neposlouchal jsem je, už
když jsme byli děti, a nebudu ani teď. Navíc celá ta věc s Maddie je přece jen hra,
ne?“

„Jo, jen hra,“ zachechtá se Ryan.

„A kdo se zamiluje první, prohrává.“

„A Braden nikdy neprohrává, že?“ usměje se Ryan.

Ryan má pravdu. Nikdy.

7. kapitola – Maddie

Zaklepu na dveře pokoje, vejdu a vidím Megan s Lilou, jak leží na posteli a dělají
úkoly do školy. Neváhám, zavřu dveře a přidám se k nim.

„Kde je Kay?“ vyzvídá Lila.

„No,“ zaváhám, „jak to říct slušně… na schůzce.“

„Aha,“ usměje se a je jí ihned jasné, co jsem tím myslela.

„A s kým je tentokrát?“ přidává se Megan.

„S nějakou Darlou nebo někým takovým,“ pokrčím rameny. „Fakt nemám tušení a je
mi to celkem jedno, stejně není moc pravděpodobné, že bych ji ještě někdy viděla.“

Megan přikývne. „Jasně. Něco nového s Bradenem?“

„Vůbec nic,“ odpovím. Jasně že nic, vždyť jsem mu ani nedala číslo.

„Jak to?“ Lila je neodbytná.

„Nechávám ho trochu vydusit.“

„První rande podělal, škemral o druhé a Maddie mu ještě neřekla, jestli jo, nebo ne,“
objasní jí Megan situaci.

„Vážně?“ vykřikne Lila nadšeně. „To je paráda, takhle určitě bude dolízat, dokud
nedostane šanci.“

„Nejde jenom o to,“ vysvětluju. „Je mi zle z toho, jak mu holky padají k nohám
všude, kde se objeví. A to jen proto, že je to náš slavný Braden Carter. Já taková
nebudu. Vím, že je to jenom hra, ale stejně mě bude respektovat, ne jako ty ostatní.“

„A to je přesně ten důvod, proč se pro tenhle úkol naprosto perfektně hodíš,“ mrkne
na mě Megan.

„Přesně tak, ty víš, co máš dělat. Nebojím se, že by nám to nevyšlo,“ souhlasí Lila.

„Uvidíme. Hlavně, ať už to mám za sebou. Jen z té představy, že je do mě

zamilovaný, je mi na blití.“

Megan zavibruje telefon a ona okamžitě odepisuje. Těžko říct komu.

„Něco zajímavého?“ snaží se zjistit Lila.

„Ne, to ne,“ odpovídá Megan a rychle mění téma. „Tak co dále s naším plánem?“

„Nechám ho ještě chvilku čekat a pak přijde na řadu druhé rande,“ odpovím jí.

„A kdy se mu hodláš ozvat?“

„Těžko říct,“ zaváhám. Vlastně jsem o tom ještě vůbec nepřemýšlela. „Nejspíš ve
středu.“

„Středa je v pohodě, alespoň bude mít čas něco naplánovat na víkend.“

„No počkej, ale neměli jsme už být příští týden v druhé fázi, ukázat se na veřejnosti?“
přemýšlím.

„Neboj se, budete. Máte spolu dva společné předměty, ne? Takže kromě rande se
uvidíte ještě tam.“

„No a jak mi to pomůže?“ nechápu.

Lila zasténá. „Maddie, randila jsi vůbec někdy?“

„Jen jednou,“ přiznám se.

„Jednou?“
„Ano.“

„Jak to, že jen jednou?“

Protože všichni kluci v Brooklynu jsou kreténi.

„Prostě proto,“ odbydu ji.

Megan vystřelí z postele s vážným výrazem. „Maddie, zlato, doufám, že nejsi panna.
Protože jestli jo, tak s tím končíme.“

Konečně! Tohle je šance, jak se z toho ještě vykroutit, ale z nějakého zvláštního
důvodu ji nevyužiju.

„Jasně že nejsem,“ mrknu na ni.

„Uf,“ uleví se Megan, „nikdy bych nedopustila, abys přišla o panenství s Bradenem.“

„Tak jak to teda uděláme?“ pokračuje Lila. „Budou spolu trávit čas i mimo rande?“

„Určitě,“ odpoví Megan. „Vyměním si s ním místo na angličtině. Sednu si místo něj s
Astonem. Určitě nebude problém ho přesvědčit, že je to kvůli mému zájmu o něj,“
zasměje se.

„A není snad?“ pošťuchuju ji. „Nedá se říct, že by nebyl sexy.“

„Přiznávám, že se mi líbí, ale přijde mi jako metrosexuál. Vsadím se, že tráví před
zrcadlem víc času než já.“

„Ryan je úplně to samé,“ zasměje se Lila.

Holky pokračují v rozhovoru a já přemýšlím. Začíná toho na mě být trochu moc.

Nejdřív první rande a teď ještě ta záležitost s výměnou míst. Ne že bych nepočítala,
že se to stane, ale stejně – jde to všechno hrozně rychle. Jak mám jenom trávit tolik
času s Bradenem, když ho upřímně nenávidím?

Vcházím do knihovny a nervózně si hraju s vlasy. Za pět minut se mám potkat s

Megan, ale stejně je mi jasné, že přijde pozdě. Vždycky přijde pozdě.

Sedám si ke svému oblíbenému stolu, pouštím hudbu do uší a snažím se dohnat

literaturu. V poslední době jsem kvůli našemu plánu na školu kašlala, tak teď musím
bojovat se Shakespearem – nesnáším Shakespeara, nerozumím mu. Je to samá
tragédie a já mám radši happyendy a veselé příběhy. Navíc můj život byl zatím jedna
velká tragédie, takže bych teď radši brala jakýkoliv dobrý konec.
Otevírám knihu a snažím se číst, jenže se vůbec nedokážu soustředit a nechápu proč.
Co si to namlouvám, jasně že vím proč. To všechno ta hloupá hra a Braden Carter.
Přerůstá mi to přes hlavu a já nevím, co s tím dělat. Nejradši bych ho nakopala do
zadku.

„Musí to být ohromně zajímavá kniha,“ ozve se za mými zády. „Hledíš na ni už pět
minut v kuse.“

„Bradene,“ poznávám ho, aniž bych se musela ohlédnout. Husí kůže je podle mě
jednoznačné znamení.

„Nechceš trochu společnosti, krásko?“ zeptá se a než stačím odpovědět, už sedí vedle
mě.

„No očividně tady zůstáváš.“

V jeho zářivě modrých očích se zračí pobavení. „Mám to brát jako ano?“

„Jak chceš, ale za chvíli se tady mám sejít s Megan.“

„To není tak úplně pravda, princezno. Prý má něco důležitého na práci, tak mě
poprosila, ať ti to vyřídím. A protože mám zrovna přestávku, tak jsem myslel, že
bych ti mohl dělat společnost, pokud ti to nevadí.“

Potvora jedna! To si s ní ještě vyřídím. „Klidně zůstaň, ale jen abys věděl, tak když se
učím, moc toho nenamluvím.“

„To ani já,“ usměje se a je mi jasné, že se ho už nezbavím.

Povzdechnu si a nasadím si sluchátka. Vracím se k Shakespearovu Mnoho povyku

pro nic a dám se do boje se starým jazykem. Předem prohraná bitva.

Jsem do toho tak zažraná, že si skoro nevšimnu, že mi Braden nenápadně položí ruku
kolem ramen a prsty si hraje s mými vlasy. Ignoruju ho. Teda, snažím se o to.

Sedí vedle mě, v puse žvýká pero a obrací stránky učebnice chemie. Je úplně v
pohodě a vůbec nevnímá, že už ho nějakou dobu sleduju.

Sakra, proč na něj vůbec hledím? Rychle strhnu svou pozornost zpět ke knize. Braden
si však stále ničeho nevšímá a dále si bezstarostně hraje s mými vlasy.

„Připravena?“ ozve se zničehonic.

„Na co?“ leknu se.

„Na hodinu,“ usměje se. „Ty jsi do toho učení opravdu zažraná.“

„Trochu,“ utrousím a cpu všechno zpátky do batohu. Braden mi ho automaticky bere.

„Já ten batoh unesu sama,“ nene-chám ho.

„Já vím,“ odpoví mi, aniž by se tím nějak více zabýval. Zavrtím hlavou a následuju
ho ven z knihovny.

Nehodlám se však vzdát. „Vrať mi ten batoh, prosím.“

„Proč mě nenecháš, abych ti s ním pomohl?“

„Bradene ještě nikdy jsem neviděla, že bys někomu pomáhal s batohem, na co si tu

hraješ?“

„Ty přece nejsi jen tak někdo,“ pokrčí rameny, můj batoh svírá ve svých rukách a
pokračuje v cestě na hodinu angličtiny.

Nemám čas se s ním hádat, protože už na mě čeká další překvapení. V mé lavici je

prázdné místo a Megan sedí na Bradenově obvyklém místě vedle Astona. To šlo
rychle. Probodnu ji pohledem a ona se na mě spiklenecky usměje.

„Vypadá to, že dneska sedím s tebou,“ mrkne na mě Braden a podává mi mé věci.

„Díky. Nebylo to nutné, ale stejně dík.“

„Žádný problém,“ obrátí se na mě. „Už ses rozhodla, jestli mi dáš šanci s druhým
rande?“

Odvrátím od něj pohled směrem k panu Jessopovi, který už vchází do učebny.

„Nevím, ještě si to musím rozmyslet.“

Braden se ke mně nakloní a z pár milimetrů mi šeptá do ucha: „Nakonec podlehneš

Maddie.“

„Myslíš?“

„Určitě,“ šeptá dál. „A nezůstane jen u druhého rande, bude i třetí a ještě daleko
více.“

„Jsi docela sebevědomý na někoho, kdo podělal hned to první.“

„A právě proto mi dáš další šanci. Abych ti to mohl vynahradit.“

Máš pravdu. Dostaneš další šanci. Ale ne z toho důvodu, z jakého bys chtěl.

8. kapitola – Braden

Netušil jsem, že je randění taková zasraná dřina. Stačilo by, aby jednoduše řekla ano
nebo ne místo celé té blbé hry s čekáním, které mě jenom rozčiluje. A i přes to
všechno stejně stojím před její kolejí a dělám co? Čekám.

Je středa, dva dny po tom podělaném prvním ‚rande‘ a dva dny před druhým, kvůli
němuž musím obětovat naši párty.

Kay otevírá dveře. „Můžeš mi vysvětlit, Cartere, proč slídíš před naší kolejí?“

„Je tady Maddie?“

„Kdybys zavolal, ušetřil by sis cestu. A víš, že tvoje přítomnost před dívčí kolejí
nikdy nevěstí nic dobrého.“

„Prostě mi odpověz na tu zatracenou otázku, Kay!“ zatínám zuby zlostí.

„Jo, je tady,“ převrátí oči. „Ale za půl hodiny má školu.“

„A mohla bys jí prosím zavolat?“

Povzdechne si, vytáhne telefon a přiloží si ho k uchu. „Maddie, máš tady

obdivovatele.“

Zavěsí a beze slova odchází zpět na kolej.

„Díky Kay!“ vykřiknu na ni, za což se mi dostane jen vztyčeného prostředníčku.

Děvka.

Prohrábnu si vlasy rukama a čekám. Zanedlouho poté se objeví skupinka holek, mezi
nimiž je i Maddie.

„Není pronásledování trošku pod tvou úroveň?“ mrkne na mě. Je v domácím

oblečení, jen lehce namalovaná a kaštanové vlasy stažené do copu. Vypadá skvěle.

„To záleží na tobě, Maddie,“ odpovím jí. „Půjdeš se mnou na druhé rande, nebo tě
budu muset pronásledovat dál?“
Nervózně si hraje s vlasy a já si představuju, jak bych si s ní mohl pohrát sám.
Vytěsním myšlenky stranou, teď na ně není prostor. Na prasárny bude čas později, až
splním tenhle těžký úkol.

„Možná,“ vrací se Maddie zpět k tématu a já se opět místo jejího těla plně soustředím
na rozhovor.

„Možná se mnou půjdeš, nebo tě možná budu muset pronásledovat dál? Ať už je to

cokoliv, tak se mě jen tak nezbavíš,“ odpovím jí a zase se nemohu odtrhnout od
pohledu na její tělo v těsných šortkách a upnutém triku. „I to slídění nevypadá jako
úplně špatný nápad.“

„Jsi prase, Bradene,“ okřikne mě a praští přes ruku. Au. Má docela sílu.

„Vím o tom,“ vydechnu. „Ale aspoň jsem upřímné prase.“

„To je pravda,“ zasměje se. „A jak by sis představoval druhé rande?“

„Nechej se překvapit.“

„Takže nemáš tušení, co?“

Sakra. Takhle snadno to nepůjde.

„To není pravda, jen musím doladit pár detailů.“

„Hmm, přesvědčivé,“ nedá se Maddie.

„Nebo spíše nadějné? Maddie, co ty na to? Půjdeš? Prosím,“ zaútočím.

Kouše si spodní ret a přemýšlí.

„Dobře,“ souhlasí nakonec. „Dostaneš ještě jednu šanci.“

„Vážně?“

„Vážně, Bradene.“ Otočí se zpět ke vchodu a zadává přístupový kód. Dveře se

otevřou a Maddie se ještě jednou obrátí mým směrem. „Ale varuju tě, nemám ráda
hry. Pokazíš tohle rande a s dalším už nepočítej.“

Dveře se zabouchnou a já se otočím k odchodu.

Tak Maddie nemá ráda hry. Jenže v té mojí hraje hlavní roli.

Sice jsem přesvědčil Maddie k druhému rande, jenže problém je v tom, že vůbec
netuším, co s ním. Čím víc se snažím vydolovat alespoň jednu kloudnou myšlenku ze
svého mozku, tím víc je to nesplnitelný úkol. Zvažuju i Ryanův nápad s procházkou
po pláži nebo co to bylo za hovadinu, ale nemůžu se rozhodnout.

Seru na to. Sám ze sebe nic nedostanu, ale Google přece ví všechno.

Vytáhnu notebook, který je pod postelí a zapnu ho. Nohy se mi třepou nervozitou.
Nechápu, čím vším si musím projít jenom pro sex s Maddie. Opravdu tohle lidi
dělají? Randění by mělo být zakázáno na celém světě, to je můj názor.

Otevřu prohlížeč a vygooglím ‚Kam vzít holku na druhé rande‘. Jakmile stisknu
enter, zazvoní mi telefon. Zaklíním ho mezi ucho a rameno, abych mohl prohlížet
výsledky.

„Jo?“

„Už jsi s ní mluvil?“ ozve se Megan na druhé straně.

„Jo, počkal jsem si na ni před kolejí.“

„Kecáš,“ zasměje se. „Ty jsi na ni opravdu čekal venku?“

„Víš, jak jsem netrpělivý. Chtěl jsem odpověď.“ Zahledím se do počítače a kliknu na
odkaz, který by možná mohl být užitečný.

„No dobře. A co teda říkala?“

„Myslíš, že by mohla říct ne? Jasně že odpověděla ANO.“

„Já si tak jistá nebyla, viděla jsem to tak padesát na padesát.“

„Nikdo mi neříká ne, vždyť to víš, Meggy.“

„Když myslíš. Tak co teď budeš dělat? Už jsi vymyslel, kam ji vezmeš na vaše slavné
rande?“

„Pracuju na tom,“ odpovím nepřítomně.

„Takže ne,“ povzdechne. „Máš nějaký nápad, co byste mohli dělat?“

„Kdybys byla aspoň chvíli ticho, tak už bych jich měl deset.“

„Bradene! Děláš to, co si myslím, že děláš?“

„To záleží na tom, co si myslíš, že dělám.“

„Bradene Williame Cartere, že ty jsi na Googlu!“

Sakra. „No…“

Megan si v telefonu zhluboka povzdechne. „Tak do toho, co tam píšou?“

„Večeře, večeře, kino, opera – opera? Kdo by do prdele chodil na operu? To ani
náhodou. Dále je tam piknik, brusle, kafe – to jsem zkusil, neúspěšně, a bowling.
Počkej, bowling? To by šlo, ne?“

„Jo a předtím třeba můžete na večeři nebo něco takového, bude to zábava.“

„Ale bude se to Maddie líbit?“

„Vážně si myslíš, že se jí nebude líbit večer ve společnosti samotného Pana

Dokonalého?“

„Nech si to,“ zasměju se. „Víš, že mi randění nejde. Musíš mi pomoct!“

„Tak mi něco řekni, Bradene. Randíš s ní jen proto, aby ses jí dostal do kalhotek?“
vysype na mě otázku tak rychle, až se na chvíli zarazím.

Jo. „Ne, proč se vůbec ptáš?“

„Nejspíš mám trochu problém uvěřit, že ji máš opravdu rád a chtěl bys i něco víc než
jen sex.“

Asi proto, že je to pravda. „Opravdu se mi líbí, Meggy. Je krásná a chytrá a

zábavná…“

„To zní jako naučená fráze.“

„Nechej toho, vždyť se snažím.“

„Dobře Bradene, tak jak to teda provedeš?“

Povzdechnu si. „Bowling, procházka po pláži, a pokud bude chtít, tak se můžeme
zastavit u nás na párty.“

„To zní dobře. Tak zatím.“ Položí telefon a já přemýšlím, jestli bych ji nezabil, kdyby
nebyla něco jako moje malá sestřička.

Zavolám na místní bowling a objednám si dráhu pro dva na pátek večer. Holka na
druhé straně telefonu se zahihňá, když jí řeknu své jméno. Zhluboka vydechnu, už mi
to podlézání začíná lézt krkem. Domluvím rezervaci a zavěsím.

Položím telefon, vypnu notebook a natáhnu se na postel. Rande č. 2? Vyřešeno.

9. kapitola – Maddie

S nechápavým výrazem zírám na telefon. Celých šest týdnů, co už jsem pryč z

Brooklynu, si na mě můj bratr Pearce nevzpomněl ani jednou. Až teď. Ne že by mě to
zrovna překvapilo, vždycky píše jen v případě, že něco potřebuje. Ani jsem nečekala,
že by se to mohlo změnit. A jako obvykle jde o peníze. Vlastně ani nechci vědět, na
co je zase potřebuje, i když částka osmi set dolarů bude pravděpodobně znamenat, že
nemá na nájem. A to jen proto, že si ten arogantní a sobecký kretén není schopný
sehnat práci, aby alespoň trochu pomohl taťkovi, který je na tom už tak psychicky
dost špatně.

Otřu si čelo a zablokuju myšlenky na domov v Brooklynu. Odepíšu Pearcovi, že

zavolám do banky, ať přepošlou peníze tátovi na účet. Ne že by to pomohlo, Pearce si
k nim vždycky najde cestu a použije je, na co bude chtít. Rodina je až na druhém
místě.

Při pomyšlení na taťku mě zaplaví pocit viny. Nechtěla jsem ho tam nechat
samotného, ale vzpomenu si, že jen dělám to, co on sám chtěl a hlavně, co by
maminka chtěla. Na rozdíl od Pearce mám zájem udělat něco se svým životem a to je
důvod, proč mi máma ukládala peníze na vysokou. Šetřila je pro nás pro oba,
abychom se v životě neztratili, ale Pearce je radši než za školu utratil za auto a
kdovíco ještě. Byla by nešťastná, kdyby viděla, co se s ním stalo.

Protřu si oči a snažím se myslet na něco jiného. Tři roky, ale pořád je to příliš čerstvé.
Je hrozně těžké se s tím vyrovnat, ale nedá se nic dělat. Je to zkrátka další část mého
života, který jsem za sebou nechala v Brooklynu. Ale jak už to v případě podobných
tragédií bývá, tak i mě tahle pronásleduje, kam jen se hnu.

Rozhodnu se, že se budu radši učit v bezpečí koleje než v knihovně. Tam navíc hrozí
riziko, že narazím na Bradena. Kalifornskou kopii mého bratra.

Myšlenkami přejdu k zítřejšímu ‚rande‘. Braden asi hodně stojí o to, dostat mě do
postele, když je pořád ochotný čekat. Zvlášť, když maximum času, který většinou
věnuje holce, je tak hodina a půl. Pokud do té doby neprojeví zájem, zaměří se na
jinou. On vlastně vůbec nezahálí, co se sexuálního života týče. Ve skutečnosti ho část
mě skoro obdivuje, s jakou vervou si dokáže jít za tím, co chce. Část mě asi o
velikosti malíčku, zbytek ho stejně považuje za prase.
Zamyslím se, co by asi řekla mamka na to, co jsme s holkami naplánovaly. Jako silná
a nezávislá žena by jistě byla trošku pyšná, jak se s ním zatím dokážu vypořádat. Ale
taky by mě určitě varovala, ať se do něj nezamiluju. Ta myšlenka mě pobaví.
Zamilovat se do Bradena Cartera?

To se nikdy nestane.

„Něco pohodového,“ zakřičí na mě Kay z koupelny.

„Ne, já bych vsadila na nedbalou eleganci,“ zavrtí hlavou Lila.

„Lilo, vždyť jdou jen na bowling,“ nesouhlasí Megan. „Musí se cítit příjemně. Co
takhle nějaké pohodlné šaty nebo pěkný topík a ty tvoje upnuté džíny?“

„Myslíš ty, ve kterých vypadá můj zadek královsky?“ zeptám se pobaveně.

„Přesně, musíš mu ukázat, že máš co nabídnout,“ zasměje se a dál se přehrabuje v

mém šatníku.

„Byla jsem přesvědčena, že chcete, aby se do mě zamiloval a ne abychom ho

přeměnily v chodící erekci.“

„Cesta k Bradenovu srdci vede přes jeho penis,“ nedá se Megan a podává mi džíny, o
kterých se před chvílí zmiňovala. Kay zatím v rohu pokoje burácí smíchy.

„Tak Braden že má srdce, jo? Vtipné Megan, opravdu vtipné.“

„Hej,“ otočí se na ni Megan. „Má srdce. Jen je většinou zabalené v latexu a zabořené
mezi nohama nějaké holky.“

„Pěkné,“ zamumlám a zkouším si džíny. Lila mě soucitně poplácá po ramenou.

„Nebude to tak zlé, uvidíš,“ ujišťuje mě. „A stejně, pokud budeš chtít, můžeš ho
přesvědčit, ať se vrátíte na naši párty, a tam už budeš v bezpečí. S námi.“

„Jo, jenže předtím budu muset vydržet minimálně dvě hodiny sama s Bradenem.
Vůbec nechápete, co to budou za muka.“

„To ho opravdu tak nenávidíš, Mads?“ podivuje se Megan.

„Vůbec netušíte jak. Já si nedělala srandu s tím, že je mi z něj zle. On opravdu

ztělesňuje úplně všechno, co nesnáším.“

„Tak to nedělej,“ namítne Kay. „Prostě to vzdej, vycouvej,“ pokrčí rameny.

„Cože?“ vyprsknu.

„No pokud je to tak zlé, jak říkáš, tak se na to vykašli. Mě jen zajímalo, jak by to
vypadalo, kdyby náš plán fungoval.“

„Nezkoušej to na mě, Kay,“ usměju se. „Všechny dobře víte, že z toho nevycouvám.
Budu zkrátka muset trpět jen pro vaši zábavu.“

Vyrazím se připravit do koupelny. Nechci s tím skončit. Sice mě to otravuje, ale

rozhodně to nehodlám vzdát. Jednou jsem řekla, že do toho půjdu, tak s tím přece na
poslední chvíli neseknu.

Obleču si světlou květovanou halenku a celý outfit doladím bílými gladiátorskými

sandály. Rozčešu si vlasy a stáhnu je do copu. Trochu řasenky, tvářenkou zvýraznit
lícní kosti, přetřít rty rtěnkou a pak leskem a jsem připravena. Lepší už to nebude.

Kay provokativně zahvízdá, když se vrátím do pokoje.

„Hej, sexy lady,“ mrkne na mě a já se usměju.

„Vypadám dostatečně dobře i pro Bradena Cartera?“ ptám se ostatních.

„Perfektní,“ prohlásí Megan. „Nebude schopný ti odolat.“

To je právě to, čeho se bojím. Přesunu se k zrcadlu a ještě si trochu upravím ofinu.

Venku zatroubí auto a Lila se se zavýskáním rozběhne k oknu. „Už je tady!“

„Paráda,“ zamumlám a beru si kabelku. „Dobře se tu beze mě bavte a myslete na

mě.“

„Bude to v pohodě, zlato,“ usměje se na mě Kay. „Stačí, abys trochu zavrtěla

zadkem, a zajíc bude v pytli!“

„Tak fajn,“ povzdechnu si, naposledy zamávám a zabouchnu za sebou dveře.

Seběhnu dolů po schodech, abych si své utrpení příliš neprodlužovala. Zahlédnu ho
přes okno, má na sobě tmavé džíny a přiléhavé triko, díky kterému vynikne jeho
vypracovaná postava. Otevřu dveře a jakmile mě spatří, hned se na mě usměje a
probodává mě svýma zářivýma modrýma očima.

Dokážu pochopit, že z něj holky omdlívají. Ten úsměv je úplně odzbrojující.

„Maddie,“ řekne něžně mé jméno, „vypadáš opravdu nádherně.“

Dneska na to jde zjevně opatrněji než posledně.

„Díky, taky nevypadáš nejhůř.“

„Takže se se mnou nestydíš ukázat na veřejnosti?“ zvedne obočí na oko zvědavě.

„Možná,“ zasměju se. „Ale nemysli si, když opravdu potkáme někoho známého, tak
se budu schovávat.“

Následuju ho k jeho autu. Černý Volkswagen Jetta. Pochybuju, že ho musel platit

sám.

Otevře mi dveře a já se uvelebím v kožené sedačce. Stylové.

„Pěkné auto,“ pochválím ho, když si sedne za volant.

„Díky,“ zazubí se. „Odměna za maturitu. Dost tvrdě jsem makal, abych si mohl tuhle
krásku dovolit.“ Nastartuje a odjíždíme od koleje.

„No to určitě,“ zamumlám si pro sebe, zatímco se dívám z okna.

„Cože?“ střelí po mně Braden pohledem.

„Nic, nic.“ Začínám litovat, že jsem z toho nevycouvala. V posledních třech dnech
jsem měla několik šancí to vzdát a stejně jsem to neudělala. Asi jsem se už dočista
zbláznila.

Možná by to nebylo tak hrozné, kdyby se mi včera neozval Pearce. Díky němu jsem
si opět uvědomila, co pro mě Braden znamená a co všechno mi připomíná. Vždycky,
když jej uvidím, vybaví se mi můj bratr a všechno, co provedl mé, teď už bývalé,
nejlepší kamarádce. Zhluboka se nadechnu a rozhodnu se, že na to dnes nebudu
myslet – na to, jak Pearce zničil ji i naše přátelství.

„Nad čím celou dobu přemýšlíš?“ Braden si odepíná pás a já zjišťuju, že jsme na
místě.

„Jen jsem trochu přemýšlela o mé rodině, nic víc,“ odpovím mu a taky si začnu
odepínat pás. Braden mi otevírá dveře a pomáhá ven z auta. Takže dneska to radši
zkouší jako gentleman. „Díky moc,“ usměju se na něj a využívám nabídnuté pomoci.

„Promiň, neuvědomil jsem si, že jsi z Brooklynu,“ pokračuje. „Musí to pro tebe být
těžké, tak daleko od rodiny.“

Od toho, co z ní zbylo.
„Někdy je to těžké, ale někdy jsem naopak ráda kvůli svobodě, kterou si teď můžu
užívat.“

„To je mi jasné,“ mrkne na mě. „Jsi s nimi často v kontaktu?“

„To je nějaká zpověď, nebo co?“ zasměju se.

„Copak, jsi naštvaná?“

„Vůbec ne. Každá holka je přece šťastná, když se jí na něco zeptá Braden Carter.“

Mrkne na mě a otevírá dveře bowlingového centra. „V tom případě se můžeš

považovat za velmi šťastnou.“

Vcházíme dovnitř a vůbec mě nepřekvapí, že holka, která obsluhuje za pultem,

Bradena doslova svlíká očima, vlasy si omotává okolo prstu a nápadně vystrkuje
hrudník.

To si sakra nevšimla, že je tady se mnou? Tyhle holky fakt nemají ani kapku
sebeúcty.

Ne že by mi to nějak vadilo. Je to jen nechutné.

„Měl bych tady mít rezervaci na půl sedmé, na jméno Carter,“ řekne jí Braden a
očividně ignoruje její pokusy o získání alespoň špetky pozornosti. Wow, dneska se
opravdu snaží.

„Ano samozřejmě, mám to tady. Myslím, že to já jsem přijímala rezervaci,“ nadšeně

ukazuje na jeho jméno v seznamu a prsa mu cpe skoro až pod nos. Fuj. Kdyby se tak
viděla, barbína jedna.

„Nepochybuju o tom,“ odpoví jí slušně a lehce se od ní odtáhne. Skoro to ani

nevypadá nuceně, že by snad ,Panu Božskému‘ nevoněla všechna ta pozornost?
Pochybuju. Ale svým chováním jednoznačně naznačuje, že nemá zájem. Zajímavé,
musím si to poznačit na zítřejší schůzku s holkami, až budeme rozpitvávat dnešní
rande do posledního detailu.

„Maddie?“ zaklepe mi na rameno. „Jakou máš velikost bot?“

„Sedmičky,“ usměju se na ‚Miss Kozy‘. Ta mi podává boty se značnou nenávistí ve

tváři. Rychle zkontroluju velikost. „Tohle jsou devítky,“ otočím se na ni. „Já chtěla
sedmičky.“

Vytrhne mi je z rukou a podává mi jiný pár. Sedmičky.

„Díky,“ usměju se na ni sladce a jdeme se s Bradenem přezout.

„Moc sebevědomá,“ zašeptá, když si sedáme.

„Jsem si celkem jistá, že žárlila. Tu špatnou velikost mi určitě dala naschvál,“

postěžuju si a obouvám se.

„Opravdu?“ mrkne na mě a jde schovat naše boty.

„Dej si pozor, ať tě nevcucne hrudníkem, až je budeš vracet!“

„Co se děje, Maddie?“ pohladí mě po tváři. „Snad nežárlíš?“

„Vadilo by ti, kdybych řekla, že jo?“ odpovím mu s vážným výrazem.

Braden se rozesměje na celé kolo. „Ne, princezno, rozhodně nevadilo. Právě naopak,
přijde mi to sexy. Ale pokud na ni žárlíš, tak asi budeme muset odejít.“

„To by byla škoda,“ zašeptám a musím se kousat do rtu, abych se nerozesmála. Je to

hra, musím vydržet.

„Takže žárlíš?“ Braden zvedne obočí a já stále zachovávám vážnou tvář.

„Jo, ale támhle na stojanu je koule s mým jménem a vedle mě stojí kluk, kterému
chci natrhnout zadek v bowlingu, takže by byla škoda odcházet,“ zašklebím se na něj
a mířím k drahám.

„Tak se pojďme dohodnout. Pokud mi natrhneš zadek, tak já si můžu sáhnout na ten
tvůj.“

A je to tady, hra začíná.

„Ale v tom případě nemůžeš prohrát, Bradene,“ odpovím mu a ruku už mám na své
oblíbené modré kouli.

„Já vím,“ usměje se. „Nesnáším prohry.“

Srdce se mi rozbuší. Je to výzva, nebo slib?

„Ani já ne,“ zašeptám. „Připravený na porážku?“

Vytáhnu kouli ze stojanu a otočím se směrem k dráze.

„Už se moc těším, až si budu moct sáhnout na tvůj zadek, Maddie, opravdu si to
užiju.“
„A já si užiju, až natrhnu ten tvůj, Bradene.“

„Sebevědomí ti nechybí,“ nedá se.

Mrknu na něj a připravuju se na svůj první hod. Svým způsobem je tahle hra i docela
zábavná.

10. kapitola – Braden

Maddie si rozpustí své dlouhé kaštanové vlasy, které jí sahají skoro až k zadku.
Přesně k tomu, na který jsem si před chvílí konečně sáhl, jak zněla naše dohoda.

Maddie sice vyhrála v bowlingu, ale vzhledem k podmínkám to považuju spíš za svůj
úspěch.

„Takže,“ začnu, zatímco se procházíme po pláži. „Ještě jsi mi neodpověděla na moji

otázku.“

„Jakou otázku?“ upřeně se na mě zahledí a snaží se vzpomenout.

„Jestli jsi v kontaktu se svou rodinou. Mluvíš s nimi často?“

„S taťkou mluvím každou neděli, už se z toho stal takový zvyk. A s bráchou skoro
vůbec.“

„Nejste si blízcí?“

Odfrkne si a zavrtí hlavou. „Asi jako oheň a voda.“

„A s maminkou se nebavíš?“

Maddie se zastaví a prsty nohou kreslí obrázky do písku. Pohlédne na mě, oči má
trochu zamlžené a plné bolesti – takové, kterým nemůžu nikdy porozumět.

„Maminka umřela před třemi lety,“ zašeptá a zase sklopí oči. „Zabili ji při pouliční
přestřelce.“

Sakra. „To je mi moc líto,“ snažím se o omluvu. Co se na to dá vůbec říct?

„To je v pohodě, není to tvoje chyba.“

Lehce ji pohladím po vlasech. Něco mě na nich hrozně přitahuje.

„Je mi líto, že sis vůbec musela něčím takovým projít.“

Překvapí mě, jak jsou její oči jasné. Ani kapka slzy, žádné emoce. Jak jen může být
tak klidná?

„To mně taky,“ odpoví konečně. „Ale stalo se. Nemá smysl přemýšlet, jaké by to
bylo, kdyby tady byla, protože není. Nic s tím neudělám a další přemýšlení to
nezlepší, právě naopak. Jediné, co můžu dělat, je smířit se s tím. A o to se snažím,“
pokračuje. „Musím s tím žít každý den a je jasné, že mi zatraceně chybí, ale to
neznamená, že si nemůžu jít za svými cíli a být tím, čím by si i ona přála, abych
byla.“

Tak na tohle nemám odpověď. A to není zrovna můj obvyklý problém. Jasně,
většinou je to buďto nadávka nebo sexuální narážka, ale to jsou přece taky odpovědi.
Tak co teď?

Nakonec jí položím ruku kolem ramen a něžně ji pohladím. „Jsi hrozně silná, víš to?“

„Ne, prostě jsem, jaká jsem.“

„To nic nemění na tom, že jsi silná.“

„A jak to máš ty?“ zeptá se nečekaně. Víc už z ní dneska nedostanu. Ale pokud se mi
otevře, tak to znamená, že mi důvěřuje, nebo snad ne? A důvěra přece vede k lásce.
Sakra, kde je Megan, když ji nejvíce potřebuju.

„U mě není moc co vyprávět,“ odpovím a už zase pokračujeme v procházce. „Vyrostl

jsem v Palm Springs, žil svůj jednoduchý život a pak roztáhl křídla a rozletěl se sem
na vysokou.“

„S Megan.“

„Jo s Megan. Dohodli jsme se, že půjdeme na stejnou školu. Vyrůstali jsme spolu,
jsem jen o měsíc starší než ona. Je něco jako moje ségra.“

Maddie přikývne, vypadá to, že tomu rozumí. Alespoň chápe, proč nad ní držím
ochrannou ruku a celou tuhle záležitost s ‚randěním‘ mi to hodně ulehčí.

„Myslím si, že je fakt hezké, jak jste si blízcí,“ řekne Maddie. „Taky bych chtěla mít
někoho tak blízkého, docela mi to chybí.“

„Třeba se to podaří nám dvěma, kdo ví.“ Sakra co to ze mě dneska leze. Opravdu se
překonávám.

„To je hodně troufalé.“

„Já bych spíš řekl nadějné, ne?“ zazubím se a ona se smíchem zavrtí hlavou. „Já to
myslím vážně,“ trvám si na svém.

„Dobře Bradene,“ nepřestává vrtět hlavou. „Já si myslím, že bude zázrak, pokud to
mezi námi vydrží déle než do zítřka.“

„To si vážně myslíš?“ nedám se a chytám ji za obě ruce.

„A neměla bych? Už teď je zázrak, že si mě všímáš celých šest dní.“

Zavrtím hlavou. Sakra, ta je chytrá, musím tu hru hrát stejně mazaně, jinak budu ten,
kdo prohraje. Je to jenom hra, nějak to zvládnu. Já neprohrávám.

„Princezno,“ řeknu něžně a hladím ji po tváři, „je alespoň trochu možné, že bys mi
dala šanci?“

„Na co?“

„Abychom mohli být více než přátelé.“

Prohlíží si mě zvídavým pohledem. Asi nechce věřit, že něco takového myslím

upřímně. Jediné štěstí, že se umím dobře přetvařovat.

„Jenže, co když…“

„Co když co?“ skočím jí do řeči.

„Co když všechno pokazíš, co pak?“ zahledí se Maddie do země.

„Tak ti dám plné svolení k tomu, aby mě Kay umučila zaživa,“ odpovím potichu.
„Dej mi šanci Maddie a já slibuju, že tě nezklamu. Nejsem dokonalý a nebojím se to
přiznat, ale vynasnažím se, aby to mezi námi fungovalo.“

Bože, mluvím jako kretén.

„Dobře Bradene, dostaneš jednu jedinou šanci. Nic víc.“

Usměju se a pomalu se k ní nakloním. Cítím její dech a vidím, že zavírá oči. Už stačí
jen ji políbit a můj úkol bude definitivně zpečetěn.

Vtom zazvoní telefon a já si povzdychnu. Je mi jasné, že z polibku už nic nebude, a

tak ho přikládám k uchu.

„Co je?“ zavrčím do mikrofonu.

„Snad vás moc neruším,“ směje se Ryan na druhé straně.

„Tohle je to úplně nejhorší načasování!“ Otočím se na Maddie a vidím, jak lehce

zčervená a odvrací pohled jinam.

„Jak jsem to měl sakra vědět?“

„No jasně, tak co chceš, ty kreténe?“

„Přijdete zpátky sem? Lila chce vědět, jak dopadlo rande, nedá mi s tím pokoj.“

Rukou zakryju mikrofon mobilu a podívám se na Maddie.

„Chceš jít zpátky na kolej? Holky už tam jsou.“

„Jasně,“ usměje se na mě.

„Už jsme na cestě,“ odpovím Ryanovi. „Tak za chvíli.“ Položím telefon a strčím ho
zpátky do kapsy. „Idiot.“

Maddie se za každou cenu snaží zabránit smíchu.

„Hej,“ otočím se na ni a zase ji vezmu za ruce. „Nesměj se.“

„Omlouvám se,“ odpoví a v jejích očích se zrcadlí pobavení.

„Ne, neomlouváš.“

„Máš pravdu, neomlouvám,“ pokrčí rameny a šťouchne do mě. „Pojď. Vsadím se, že
Kay už má pro nás připravené panáky a pokud se tam brzo neukážeme, tak je bude
muset vypít sama.“

Zavrtím hlavou a vydám se směrem k autu.

Tak já mám přítelkyni. Je to sice jen na oko, ale co, pořád je to přítelkyně. Kdo by si
něco takového jenom pomyslel.
11. kapitola – Maddie

Pokoj na kolejích je doslova přecpaný lidmi a přes hudbu, která duní z reproduktorů,
není slyšet jediného slova. Braden mě chytne za ruku a naše prsty se propletou. Ani
nijak neprotestuju. Snažíme se dostat do kuchyně, ale přes zalidněný obývák je to
skoro nemožné, tak nám musí Braden doslova probíjet cestu. Nakonec jsou naše
pokusy úspěšné a dostáváme se k baru, kde už mě nedočkavě vyhlíží Kay, Megan a
Lila.

Braden se ke mně nakloní a pošeptá mi do ucha: „Zkusím najít Ryana, počkej na mě

u baru, ano?“

Přinutím se k úsměvu a přikývnu. Braden mi úsměv oplatí a zmizí v davu. Proboha,

tohle byla nejhorší čtvrthodina, kterou bych nevymyslela ani v těch nejdivočejších
představách. Stačila chvilka a já už jsem úplně zničená předstíráním našeho ‚vztahu‘.
Jen mě trošku zaráží, že jsem se mu otevřela už tak brzo, ale co, když to pomůže
našemu úkolu, tak je to jen dobře.

Je mi jasné, že je na čase výslech. Otočím se k holkám a Megan na mě nedočkavě

vychrlí: „Tak co? Povídej!“

„Tak už to začalo,“ mrknu na ně spiklenecky.

„To je paráda,“ raduje se Kay a bez váhání mávne na Kyla za barem. „Osm panáků,
dvě pro každou a jedem. Raz, dva, tři, prásk!“

„Jak si přeješ,“ zasměje se Kyle a mrkne na mě. Ze zdvořilosti se na něj usměju, ale
je mi jasné, že zrovna on náš vztah s Bradenem v žádném případě nedokáže pochopit.
Na druhou stranu, nejspíš to bude šok pro celou Kalifornskou univerzitu v Berkley.

„K jaké příležitosti?“ zeptá se Kyle, zatímco nám připravuje drinky na baru.

„Dneska máme důvod k oslavě,“ odpoví mu Lila. Vyklopíme do sebe první rundu a
bez většího váhání ji následuje i druhá.

„A jaký?“ vyzvídá i nadále Kyle.

„Maddie má totiž kluka, tak slavíme,“ prozradí mu Megan s úsměvem.

„No to si děláš srandu,“ vyhrkne Kyle s naprosto kamennou tváří.

„Nedělám,“ pokrčím rameny.

„Ty chodíš s Bradenem, že jo?“

„Přesně tak,“ odpoví mu Braden, který se objeví za mými zády. „Máš s tím snad
nějaký problém, Kyle?“

Kyle se na něj podívá a celý jeho obličej je zalitý vztekem a nenávistí. „Vlastně jo,
Bradene, mám s tím problém.“

„Tak do toho, v čem jsi pro ni lepší než já?“

Kyle si mě prohlédne a nakvašeně se nakloní zpoza baru.

„Jako zvířata,“ zamumlám a Lila souhlasně přikývne.

„Počkej, Maddie,“ namítne Braden. „Jen bych chtěl vědět, jestli ti Kyle může
nabídnout něco, co já ne.“

„Brayi!“ ozve se Megan varovně.

„Jestli je něco, co jí můžu nabídnout já a ty ne? Možná vztah, ve kterém by se

nemusela bát, že se budu za jejími zády kurvit se všemi místními děvkami jako ty,“
odpoví mu Kyle se znechucením ve tváři. „A je toho mnohem víc, každý ví, že jsi
jenom obyčejný děvkař a nemyslíš to s Maddie vážně.“

„Hej!“ zaprotestuje Megan a praští pěstí o stůl. „Dost Kyle!“

„Řekl si o to.“

„Fajn, ale já teď říkám, že už to stačí!“

„Jen ho nechej, Meggy, ať se projeví,“ ozve se Braden a probodává ho pohledem.

„Nechceš nějak zasáhnout nebo něco?“ pošeptá mi Kay.

„To asi nemá smysl,“ pokrčím rezignovaně rameny. „Pořád se takhle hádají a navíc
nám to pomůže s naším plánem.“

„A jak?“

„Přiláká to pozornost k našemu novému vztahu přece.“

Kay se usměje a hrdě mně poklepe po ramenou. „Chytrá holka.“

„Bradene, vždyť je úplně jasné, že je Maddie jen další z tvých obětí, se kterou se
vyspíš a potom ji odkopneš. Tak na co si tady hraješ? Proč ji prostě nenecháš, aby
měla někoho, kdo se k ní bude chovat tak, jak si zaslouží a ne jako k nějaké couře?“
řve Kyle na Bradena.
To už Braden nerozdýchá, skokem se dostane za bar, přičemž shodí láhev vodky,
která se roztříští o podlahu. Chytne Kyla pod krkem a přimáčkne ho ke zdi.

„Zopakuj to, Kyle!“ procedí Braden skrz zatnuté zuby. Nikdo z nás napětím nedýchá,
jen Megan nechápavě kroutí hlavou.

„Myslím, že jsi mě moc dobře slyšel poprvé,“ nedá se Kyle zastrašit. „A tímhle
chováním aspoň své holce dokazuješ, co jsi vlastně zač.“

„Přesně tak Kyle, je to moje holka, tak na ni koukej zapomenout,“ vyštěkne na něj
Braden a pustí ho ze sevření. „Ještě jednou na ni něco zkoušej a já ti slibuju, že
dopadneš jako ta flaška vodky!“

„Tak to by stačilo,“ zasáhne Ryan, který se konečně protlačil přes dav do kuchyně.
„Jděte hned od sebe!“

„No že mu to trvalo,“ zamumlá Lila. „Ten přijde pozdě i na svůj vlastní pohřeb.“

Snažím se zamaskovat smích – teď na něj není úplně vhodný čas. Nasadím vážnou
tvář a otočím se na Bradena.

Megan se mu usilovně snaží něco vysvětlit, a když se na mě otočí, tak se v jeho

elektrizujících modrých očích zračí lítost nad tím, co právě udělal. Snažím se
neuhnout pohledem jinam, abych se neprozradila. Braden vyrazí za mnou, bere mě v
tichosti za ruku a odvádí ven z kuchyně.

„Večírek pokračuje!“ snaží se odvést pozornost od hádky Ryan, zatímco mě Braden

vede po schodech nahoru a po chvíli odemyká dveře. Svého pokoje.

Co mě zarazí na první pohled je, že je perfektně uklizený a čistý. Černé povlečení

postele je v kontrastu s bílými stěnami a v rohu stolu má úhledně srovnanou
hromádku knih. Vlastně jediné, co prozrazuje, že jsme v klučičím pokoji je velká
obrazovka zavěšená na zdi nad Xboxem. Samozřejmě.

Braden za námi zavře dveře a pohladí mě po tváři. „Je mi moc líto, co jsem udělal,
princezno. Vážně jsem to tak nemyslel.“

„Přijde mi, že děláš spoustu věcí, které tak nemyslíš, Bradene,“ odpovím.

„Já vím a ty jsi vždycky u toho,“ usměje se rozpačitě. „Nechtěl bych, aby sis o mně
kvůli tomu myslela něco špatného.“

Je to hra Maddie, hrej ji dál.

„Kvůli čemu?“

„No přece kvůli tomu, že jsem ho skoro zmlátil.“

„Neboj se, nemyslím si o tobě nic špatného. Vždyť jsi jenom dělal to, co jsi musel,“
zalžu a usilovně se snažím nedat vůbec nic najevo.

„Asi máš pravdu,“ uleví se mu.

„Ty opravdu nemáš ani páru o randění, co?“ zasměju se na něj.

„Fakt ne, hlavně mě teď polovina baráku viděla, jak kvůli tobě vyšiluju a bráním tě.“

„Jo, skoro jako z pravěku. Já. Být. Braden. Maddie. Být. Moje.“

„Tak nějak,“ rozesměje se.

„No každopádně pochybuju, že by na mě teď ještě někdo něco zkoušel. Řekla bych,
že si teď všichni myslí, že ti patřím.“

„Kdo si to myslí?“

„Všichni tam dole,“ odpovím. „Ale já nepatřím nikomu jinému než sama sobě. Umím
se o sebe postarat sama a to, že jsi teď můj přítel, na věci nic nemění.“

„Maddie, vždyť jsi moje. Ať se ti to líbí, nebo ne, tak prostě jsi.“ Pohladí mě po tváři.

„Jsem tvoje přítelkyně. To ale neznamená, že ti patřím.“

„Proč se kvůli tomu musíme hned hádat?“ zavrčí.

„Já se nehádám, jen zkrátka neuznávám ty tvoje pravěké praktiky.“

„Ale stejně se hádáš!“

„Tak kdo se hádá teď?“ nechci prohrát.

„Ty, Maddie.“

„Ne. Ty, Bradene.“

„Musíš mít vždycky poslední slovo?“

„Ano, musím.“
„To je fakt skvělé. Musím si vybrat zrovna takovou holku, která nikdy nezavře pusu.“

„Tak já klidně půjdu za někým, kdo mě bude chtít poslouchat a kdo neuvízl v době
kamenné,“ odseknu a vyrazím ke dveřím.

„Ne, nepůjdeš,“ znovu zavrčí, vyběhne za mnou a přitiskne mě ke dveřím.

„Už zase pravěké praktiky?“ vykřiknu na něj. Je vážně nesnesitelný. Proč se na to

všechno radši nevykašlu?

„Ne, jen jsem chtěl vědět, jestli ti jde líbání stejně dobře, jako mluvení,“ odpoví mi a
oči má přikované na mých rtech.

„Možná jo, ale pokud ty konečně nezmlkneš, tak to nikdy nezjistíš!“

Než stihnu říct něco dalšího, něžně přitiskne své rty k mým. Jednou rukou si mě
přitáhne pevněji k sobě a druhou mi zajede do vlasů. Zalapám po dechu a Braden
využije příležitosti. Pomalu zajede svým jazykem do mých úst. Pevně jej obejmu a
rukama sjíždím z jeho ramen na záda. Jeho polibek ve mně vyvolá podivnou reakci.
Srdce mi buší jako o závod a já ho nenávidím a zároveň hrozně chci. Tyhle pocity ve
mně neskutečně vřou a zápasí spolu. Braden mě přitiskne ještě blíže a horko
zaplavuje celé mé tělo. Zajíždím rukama do jeho vlasů a nemůžu se té chvíle nabažit.
Nechápu to.

„Maddie,“ zašeptá Braden a lehce se ode mě odtáhne. „Dost, musíme s tím přestat,
dokud to ještě jde.“

Přestat? Proč?

„Dobře,“ vydechnu.

„Chtěl bych s tím počkat, až budeš připravená, protože chci, abys věděla, že jsi pro
mě mnohem víc, než všechny ostatní holky.“

Přikývnu a Braden mě znovu políbí. Rukama mě pevně obejme a přejíždí po mých

zádech. Svou hlavu mi zaboří do vlasů a já v té chvíli úplně zapomenu na jakoukoliv
hloupou hru. Zapomenu na Brooklyn a na všechny důvody, proč Bradena nenávidím.
Jediné, na co jsem schopna myslet, je ten polibek. Nejlepší polibek, jaký jsem kdy
zažila.

A to by mohl být trochu problém.

12. kapitola – Braden

Dneska to bylo zvláštní probuzení. Pořád si přehrávám v hlavě včerejšek a nějak

nedokážu pobrat jeho události. Vždyť já mám holku. To je kurva zvláštní. No a pak ta
záležitost s Kylem. Dost těžko se smiřuje s tím, že jsem se dal dohromady s Maddie.
Ale nedivím se mu, asi bych vyšiloval stejně, kdybych byl na jeho místě. Je mi jasné,
že polovina lidí, která byla na včerejší párty, teď přemýšlí, čím je Maddie tak
výjimečná a odlišná od ostatních. Ostatní holky ji asi proklínají, protože jako jediná
dostala to, o čem se jim jen zdá, a podobně to vnímají i kluci, kteří teď musí
zapomenout na to, že by u Maddie měli ještě nějakou šanci.

Ale co, můžou mi být ukradení.

Dveře se rozletí dokořán a stojí v nich Ryan. „Tak co?“

„Díky, že klepeš,“ odpovím sarkasticky. „Fakt miluju, když mi kreténi, jako jsi ty,
kazí plány.“

Ryan si vzpomene na včerejší telefonát a neví, co říct. Sedne si na stůl a nakonec se

vymáčkne. „Tak co se teda dělo?“

„Právě jsem se ji chystal políbit, abych konečně zpečetil tu naši debilní sázku, a
zrovna do toho mi zavoláš.“

„Sorry brácho, to jsem fakt netušil.“

„Jsi fakt idiot,“ zasměju se. „Naštěstí už na tom nesejde.“

„Takže se to nakonec povedlo?“

„Jo, hned po mém představení z doby kamenné.“

„Představení z doby kamenné?“ nechápe Ryan.

„To jsou její slova brácho, její slova,“ zasměju se a beru do ruky telefon. „A teď,
pokud ti to nevadí, mám v plánu napsat své přítelkyni.“

Ryan vyprskne smíchy. „Ty vole, slyšel jsem dobře? Opravdu jsi řekl přítelkyni?“

„Jsi hluchý nebo co? Jasně že jsem řekl přítelkyni.“

„Ty to myslíš vážně, co?“ přestane se smát.

„Jo, už je to oficiální. Nebuď tak překvapený, snad sis nemyslel, že mi to nevyjde.“

Ukážu Ryanovi svůj malíček. „Vidíš ho? Mám ji kolem něj úplně omotanou.“

13. kapitola – Maddie

„Podívejte se.“ Zvednu svůj malíček, aby ho všechny dobře viděly. „Mám ho kolem
něj úplně omotaného.“

„Vůbec o tom nepochybuju,“ zamrká na mě Megan. „Vždyť jsem sama viděla tu

bláznivou scénu s Kylem.“

Kay se blaženě rozvaluje po posteli s rukama za hlavou. „Tohle je tak neuvěřitelně

zábavné a uspokojující.“

„Uspokojující?“ podívá se po ní Lila.

„Jasně. Braden Carter, místní playboy, je omotaný kolem malíčku naší malé Maddie.
Úplně jako moucha, která uvízne v pavučině.“

„Jen s tím rozdílem, že si ho nedám k večeři,“ odporuju. „Nejsem žádný kanibal.“

„No vlastně, ne že bys tak úplně nemohla…“

„Dost Kay, to stačí,“ rozkáže Megan.

„Ty tvoje zvrácené myšlenky,“ zasměje se Lila. Zazubím se a Megan vytahuje plán
naší operace.

„Výborně, máme den náskok oproti plánu,“ ukazuje prstem. „Dobrá práce Mads. A
co dneska? Uvidíte se?“

„To nevím,“ odpovím nesměle. „Ale konečně jsem mu dala své číslo.“

„Tak to ti určitě zavolá, ne?“ přemýšlí Kay.

V tom mi zavibruje telefon a bez váhání po něm sáhnu.

„My o vlku,“ mrkne na mě Lila.

Dobré ráno princezno, máš dneska čas?

Přečtu si zprávu a usměju se. „Bingo.“

Holkám se rozzáří na obličejích zlomyslné úsměvy a je mi jasné, že jde do tuhého.

„Hlavně hned neodepisuj,“ varuje mě Megan a v ruce už drží fix. „Fáze dvě by měla
být bez problému. Včera přece každý viděl nebo slyšel o tom, jak se o tebe málem
popral s Kylem.“

„Jenže tomu nejspíš nikdo pořádně neuvěří,“ namítne Lila.

„To nevadí, kdykoliv, když spolu budete na veřejnosti, tak se líbejte, dotýkejte,
smějte se, však víš co a jak,“ dodá Kay. „Hlavně žádné velké prasárny, jo?“

„Klídek, Kay,“ usměrní ji Megan.

„No tak,“ zasměju se, „jaký je následující plán? Ven s tím.“

„Hned ti to řeknu,“ odpoví mi Megan a zarputile něco čmárá na papír. Svůj výtvor
zakončí výraznou tečkou. „Půjdete na dvojité rande s Ryanem a Lilou. Někdy tento
týden.“

„Co?“ vykřikneme s Lilou téměř sborově.

„Prostě půjdete na dvojité rande,“ zopakuje Megan.

„Cože?“ stále nevěřícně kroutím hlavou.

„Půjdeš. Na. Dvojité. Rande. S. Ryanem. A. Lilou,“ zopakuje Kay pomalu s důrazem
na každé slovo.

„Já to pochopila hned napoprvé,“ procedím přes zuby. „Bez urážky, ale jestli je něco
horšího, než rande s Bradenem Carterem, pak je to dvojité rande s Ryanem.“

„Buď ráda, že s Ryanem,“ přemítá Lila. „Je to sice kretén, ale Aston je mnohem
horší.“

„To je pravda,“ přikyvuje Kay. „Ale Aston je zase zatraceně sexy.“

„Já si myslela, že preferuješ holky,“ podivím se.

„To jo, ale to neznamená, že bych odmítla malou projížďku na Astonovi.“

„Dost,“ přeruším Kay se smíchem. „Tak jo, kdy bude to rande. Musím se psychicky
připravit.“

„Teď odepiš Bradenovi,“ přikáže mi Megan.

„Tak jo, co mu mám napsat?“

Všechny holky si povzdechnou. „Co že ti přesně psal?“

„Jestli mám dneska čas.“

„No tak mu napiš, že máš.“

„Fajn.“

Dobré ráno :-) Nemám nic v plánu. A ty?

Odešlu a pokrčím rameny. „To mi přijde v pohodě.“

Doufal jsem, že se uvidíme. Co kdybychom dali druhou šanci kavárně? odepíše

Braden.

Jasně, proč ne. Tak za půl hodinky tam?

Skvěle. Těším se.

„Za půl hodiny máme schůzku ve Starbucks,“ oznámím ostatním.

„A já tam přijdu,“ zazubí se Megan.

„A nenarušíme tím náš plán?“ vyzvídá Lila.

„Vůbec ne.“

„Jak to?“

Megan si zhluboka povzdechne. „Já a Braden jsme něco jako rodina, však víte. No a
snad úplně všichni si myslí, že spolu něco máme, což není ani v nejmenším pravda.
Tím pádem ani nikdo pořádně nevěří, že je to mezi Bradenem a Maddie doopravdy.
Ale pokud nás takhle na veřejnosti uvidí společně a v pohodě, tak je větší šance, že
uvěří jejich vztahu. Navíc to bude signál pro Bradena, že je Maddie srovnaná s naší
sestersko-bratrskou situací a že jí to nevadí.“

„Jo, jenže já s vaším vztahem ve skutečnosti žádný problém nemám, spíš s tím
naším,“ odpovím. Je to všechno hrozně matoucí. Musím si znovu připomenout, proč
to všechno vlastně dělám.

Protože nenávidím Bradena. A nenávidím to, co dělá holkám. A taky strašně dobře
líbá.
Sakra, to už není tak úplně negativum.

„Jenže to víme jenom já, ty, Lila a Kay. Ale Braden vůbec netuší, jak ty to vidíš,“
vysvětluje Megan.

„A stejné je to se zbytkem lidí v kampusu,“ dokončí za ni Kay. „Takže hlavně je

musíte přesvědčit, že je to mezi vámi vážné.“

„Super,“ odpovím. „Vážně jste si nemohly vymyslet něco jednoduššího. Vy jste se

včera sice výborně bavily, ale já zrovna dvakrát ne.“

„Ne, tohle je paráda,“ zasměje se Lila a zuřivě píše na mobilu. „Dneska večer jdou
všichni na pláž. Asi by se hodilo trochu rozšířit drby, že je Braden Carter v
chomoutu.“

„Vezmu si to na starost,“ zasměje se Kay a bere do ruky mobil.

„Asi bychom to celé měly nechat na nich, Megs. Zdá se, že mají všechno pod
kontrolou,“ utrousím a zvedám se k odchodu.

Megan se rozzáří její modré oči. „Pojďme na to!“

14. kapitola – Braden

Její smích jsem poznal ještě předtím, než se s Maddie vynořily zpoza rohu. Megan.
Výborně. Co ta tady sakra dělá? Nejspíš mi chce pomoct pro případ, že bych to měl
dneska zase nějak podělat.

Ignoruju svou nejlepší kamarádku a veškerou svou pozornost věnuju Maddie. Když
už jsem se rozhodl, že budu s někým předstírat randění a vztah, tak jsem si nemohl
vybrat lépe. V jejím případě je totiž úplně jedno, co má na sobě. I v obyčejné sukni a
triku vypadá její postava naprosto skvěle – nic přehnaně hubeného, v tomhle ohledu
úplný ideál. Při pohledu na ni mě vždycky přepadne chuť prozkoumat každičký
milimetr jejího těla. A po tom včerejším polibku je pro mě ještě mnohem větší
problém odolávat.

Holky se přibližují, takže je na čase vypnout oční rentgen a nasadit ověřený

odzbrojující úsměv. Maddie mi jej opětuje a já si ji jednou rukou přitáhnu k sobě,
abych ji mohl políbit. Reaguje na můj polibek skoro až nedočkavě. Sakra, ta holka to
s jazykem opravdu umí. Lhal bych, kdybych tvrdil, že bych nechtěl vyzkoušet, co
dokáže s dalšími částmi mého těla, ale na to si musím ještě nějakou chvíli počkat.
Nevadí. Do té doby ji budu klidně líbat celý den.

Megan nenápadně zakašle, aby nám dala najevo, že je pořád tady. Neochotně se
odlepím od Maddie.

„Dobré ráno, princezno,“ pozdravím Maddie.

„Dobré ráno,“ odpoví mi a prohlíží si mě svýma hezkýma očima.

„Dobré ráno, Brayi. Zeptala bych se, jak se máš, ale jak se tak dívám, tak je to asi
zbytečné,“ utrousí Megan sarkasticky.

„I tobě dobré ráno, Meggy,“ odpovím a obejmu Maddie kolem pasu. „Máš pravdu,
dneska mám přímo parádní ráno. A co ty?“

„Ty mě dokonce vnímáš,“ odpoví a mrkne nenápadně na Maddie.

„Musel bych být úplně hluchý, abych zrovna tebe přeslechl.“

„Buď hluchý, anebo zaneprázdněný soubojem jazyků v oblasti mandlí,“ provokuje

Megan a mrkne na mě, zatímco vstupujeme do kavárny.

„Nic takového,“ vloží se Maddie do našeho rozhovoru. „Žádné souboje, ještě jsem
neměla svou ranní kávu. Bez ní jsem agresivní a mohla bych ho pokousat.“

Být pokousán od Maddie Stevensové. Ano. Hned. Prosím!

„To zní slibně,“ zamumlám.

„Jsi prase,“ praští mě Megan loktem.

„To přece není nic nového, tak nedělej překvapenou,“ odvětím a mířím k pultu.

„Co si dáte?“ zeptá se baristka. Zdá se, že je to ta samá jako tenkrát. A je zatraceně
sexy. Dokonce i ve srovnání s Maddie. Jednou bych si dal říct. Nejspíš i dvakrát.

„Nech to na mně,“ mrknu na Maddie. „Dvakrát dvojité čokoládové frappuccino.“

„Působivé,“ podívá se na mě a zasměje se.

„Řekl jsem to správně, že jo?“

„To sice jo, ale zapomněl jsi na muffiny.“

Zasměju se a přitáhnu si ji trošku těsněji k sobě. „A dva borůvkové muffiny.“

„Já bych si dala karamelové frappuccino s extra pěnou,“ dodá Meggy. „Platí on.“

Pokrčím rameny ve stylu ‚co mi zbývá‘, ale je mi to jedno. Je to jen debilní kafe.

Baristka pobíhá sem a tam, připravuje nápoje, a když nám je pokládá na pult, tak na
mě téměř zaútočí hrudníkem. Na její cedulce je jméno Amanda. Jako by mě to mělo
zajímat. Jméno není důležité.

Beru kelímky s kávou a snažím se ignorovat Amandina prsa, která se za každou cenu
snaží dostat ven z její blůzy. To se zase jednou příroda vyřádila. Maddie si ode mě
bere své frappuccino a probodává Amandu pohledem. Je jasné, že mě ta holka chce.

„Pokud sis nevšimla, tak má přítelkyni,“ zchladí ji Megan a bere si svou kávu.
„Nebuď tak laciná.“

Maddie vyprskne celý obsah svých úst a já ji pohladím po zádech. „V pohodě

Maddie?“

„V pohodě,“ směje se. „Úplně v pohodě.“

Meggy se ještě naposledy usměje na Amandu a obrátí se směrem k pohovce, kam se

všichni usadíme. Zapluju vedle Maddie a samozřejmě si dám záležet, aby se moje
nohy dotýkaly jejich. Bere si muffin a pomalu jej ukusuje. Docela mu závidím.

Přistihnu se, že na ni civím jako blázen a nejsem schopný odtrhnout pohled. Není
divu, způsob, jakým si olízne rty po každém dalším soustu, mě úplně dostává.

„Bradene?“

Otočím hlavu k Megan. „Co?“

„Ptala jsem se, jestli jdete dnes večer na plážovou párty.“ Po tváři se jí bezostyšně
rozlévá úsměv. Musela vidět, jak zírám na Maddie. Jsem vinen.

„To záleží,“ odpovím a pomalu přejíždím rukou Maddie po stehnu. Její kůže je tak
hladká, asi jako mramor. Zase ztrácím pozornost a představuju si, jaké by to bylo mít
ta stehna okolo svého pasu a…

„Na čem?“

„Jestli půjde Maddie,“ odpovím a zadívám se jí do očí, zatímco jí na kůži prsty

kreslím kolečka. Do hajzlu. Proč se sám takhle týrám?
„Lila s Ryanem říkali, že půjdou, tak proč ne,“ řekne Maddie. „Mohlo by to být fajn.“

„V tom případě ano, jdeme,“ odpovím Meggy. Její rty se změní v pobavený úsměv.
„Co je?“

„Nic,“ uvelebí se zpátky na pohovku. „Vůbec nic.“

Lhářka.

Dveře se otevřou a k mému údivu do nich vchází blondýna z párty z minulého týdne.
Ta, na kterou jsem se tak trochu vykašlal. Sakra, to by možná mohlo být nepříjemné.

Zanedlouho si mě všimne a zamává na mě. „Ahoj Bradene!“

Vidím, jak mezi námi Maddie kmitá očima. Je mi jasné, že si dá dohromady, co je

zač, vždyť ji sama viděla. A vím přesně, co si pomyslí. Do hajzlu.

Chytám Maddie za ruku, naše prsty se propletou a nápadně ji políbím na kloubech.

Blondýnin výraz už není zdaleka tak hravý, jako byl na párty. Spíš bych řekl, že mě
vyloženě probodává pohledem.

„Vždycky takhle ignoruješ holky, se kterými ses vyspal?“ zeptá se Maddie potichu,
oči upřené do neznáma. Megan zamumlá něco o tom, že musí na záchod a nechá nás
o samotě. Co už.

„Maddie, já jsem s ní nespal,“ obhajuju se a hladím ji po ruce. „Zkoušela to na mě,

ale neměl jsem zájem. Rozhodně ne po tom, co jsem tě ten večer viděl.“

Přinejmenším aspoň tohle nebyla lež.

Maddie mě probodne očima. „Teď vážně nevím, jestli ti mám věřit, nebo ne. Vypadá
to, že se znáte víc než dobře.“

„Jediné, co o ní vím, je, že se mi dobrých dvacet minut vnucovala, zatímco já se

nemohl vynadívat na tebe.“

Maddie se zasměje a zavrtí hlavou. „Wow, teď zase nevím, jestli je to urážka, nebo
kompliment.“

Sakra. Nevím, jak na tohle odpovědět. Holky jsou prostě strašně komplikované.

„Věř mi, když říkám, že mám oči jen pro tebe, tak je to pravda. Nemám zájem o
někoho jiného. Pro mě přece existuješ jenom ty, princezno. Nějaká blondýna mě
vůbec nezajímá.“
Dotknu se svými rty jejich. Na tohle se hrozně lehce zvyká.

Maddie se zase usměje. „Blondýna? Ty ani neznáš její jmé-no, že?“

Trošku se odtáhnu tak, že se dotýkáme čely.

„Ne, jak už jsem řekl, byl jsem zaměstnaný sledováním tebe, takže je mi úplně jedno,
jak se jmenuje.“

„Dobře,“ odpoví mi něžně. „Věřím ti.“

„To jsem rád,“ odpovím a políbím ji.

Tentokrát to bylo o fous.

15. kapitola – Maddie

„To byla vážně paráda Maddie, hlavně ta věta ‚Vždycky takhle ignoruješ holky, se
kterými jsi spal?‘ Fakt nemám slov,“ směje se Megan. Usměju se na ni přes zrcadlo a
pokračuju v pečlivé práci s řasenkou. Jsem vážně ráda, že aspoň ona dokáže myslet
na náš plán, protože já to nezvládám. Třeba v případě, kdy se mě dotýká. Na jednu
stranu jsem strašně naštvaná, že se ke mně vůbec přiblíží. Když mi ve Starbucks
položil ruku na stehno, tak jsem měla chuť ho vykastrovat. Opravdu, úplně jsem
šílela zlostí. A když mi potom začal svým palcem jemně hladit nohu, tak jsem si
myslela, že ho bez milosti praštím do obličeje. Ale na druhou stranu, když svou ruku
zase odtáhl, toužila jsem vzít ji a položit zpět.

Mám pocit, že mě moje myšlenky zničí. Bradenovy dotyky mě vytáčí a stejně tak si
jich strašně užívám. Tenhle náš plán začíná být zatraceně nebezpečný.

Ale i tak je to jen malá trhlinka v mém jinak skálopevném přesvědčení, že si

nenechám Bradenem Carterem zamotat hlavu. Tuhle možnost jsem přece rozhodně
zamknula do pomyslné skříňky někde v mém podvědomí na sedm západů a klíček
zahodila.

Co ale opravdu nedokážu pochopit, je, že mě v jednu chvíli naprosto odpuzuje a

zanedlouho už se s ním líbám a neskutečně se mi to líbí. Jenže jak vůbec můžu líbat
někoho, koho tak nesnáším? Mám pocit, že mi exploduje hlava. Musím se
vzpamatovat. Je to hra a ta se hraje podle pravidel. Podle jeho pravidel. Jediná
možnost, jak vyhrát, je hrát podle pravidel samotného hráče.
A pravidlům vládne sex. Nic kromě sexuální přitažlivosti a chtíče nemá v této hře
místo. Sex je cíl, hlavní odměna. Takhle vždycky hraje Braden a stejně se na to
musím dívat i já.

Mám za sebou první týden a další tři mě čekají. Zatím můžu říct, že Braden ke mně
cítí něco málo více než jen touhu po sexu. Vím, že hraju dobře, uvěřitelně a on mi
začíná podléhat. Jen si musím zapamatovat, že ho nenávidím.

Svěží vítr je sice vítanou změnou v jinak, možná až příliš, horkém kalifornském
počasí, ale já musím bojovat s tím, jak se kvůli němu mé vlasy stávají
nekontrolovatelnými, a pořád je musím přidržovat na straně. Měla jsem si vzít
čelenku.

Lile se pomalu vrací úsměv do tváře, protože pláž, ke které se blížíme, je posetá
lidmi. Všude v okolí pulzuje hudba a ozývá se smích. Celý prvák je před námi,
uvědomím si při pohledu na vatru a spokojené výrazy ostatních sedících kolem.

„K čemu sakra potřebujeme táborák? Vždyť je pořád tak třicet stupňů,“ přivítá nás
Megan.

„Protože táborák na pláži je prostě cool,“ zasměje se Kay.

Přikývnu na souhlas a očima už hledám Bradena. Trochu doufám, že bych si mohla

aspoň pět minut v klidu užít párty, než budu zase muset předstírat jeho novou
přítelkyni.

Snažíme se najít si místo k sezení. Lila nemilosrdně čistí písek od jakýchkoliv kousků
naplavenin a kamínků, na které by si, nedej bože, mohla sednout.

Jakmile je spokojená s místem u stromu, o který si může alespoň opřít hlavu, tak se
konečně usadí. Megan zavrtí hlavou, ale co, my zbylé nejsme tak náročné a
posedáme si okolo.

Užívám si chvíli klidu a relaxuju. Najednou se za mnou zvedne písek a dvě ruce mě
chytí kolem pasu.

„Co to sakra…,“ zavřeštím leknutím a otočím se. Zářivé modré oči na mě pobaveně
zírají – to jsem si mohla myslet. „Bradene, vyděsils mě!“

„Omlouvám se, princezno. Chtěl jsem tě překvapit,“ mrkne na mě a snaží se vtěsnat

vedle mě.

„Tak to se ti povedlo,“ zamumlám a zase mě rozčiluje, jak se jeho kůže dotýká mé.
Nebo mě spíše rozčiluje, že se mi to líbí? Vlastně sama nevím.
Braden mi položí hlavu na rameno, líčko tiskne těsně k mému. „Už jsem si myslel, že
snad začnete večírek beze mě, holky.“

„Jako by se to někdy stalo,“ odpoví mu Kay sarkasticky. „Vždyť ty jsi přece životem
i duší každé párty, Cartere.“

„Tak zase zastrč drápy, kotě,“ umravní ji Lila. „Radši místo toho rýpání pij.“

„Rozkaz, pane,“ zakoulí Kay očima a Lila se obrací k Bradenovi.

„Kde je Ryan?“

„Ještě jeli s Astonem pro piva, budou tady každou chvíli,“ odpoví Braden a ještě více
přitiskne svou tvář k mé.

„Lilo, dej mi prosím tě něco k pití,“ požádám ji. Potřebuju něco, co mi pomůže přežít
dnešní večer.

„Můj úkol je u konce,“ vystřelí vítězoslavně Kay rukama do vzduchu. „Podařilo se

mi nenávratně zkazit Maddie.“

„Ne úplně,“ zasměje se Megan. „Pořád ještě nespí s každým, kdo jí přijde do cesty.“

„A to ani nebude,“ zavrčí Braden.

„Hlavně že ty jsi jiný,“ provokuje Lila.

„Hej, nech si to,“ nedá se Braden. „To jsem byl nezadaný. Teď jsem úplně jiný
člověk.“

Mám co dělat, abych neprotočila oči. Samozřejmě že je jiný člověk. A pokud není,
tak bude, až s ním skončím. Právě tyhle řeči mě jenom utvrzují v tom, že to prostě
dokážu.

Z trapného okamžiku nás vysvobodí až příchod Ryana s Astonem. Ryan jde

automaticky za Lilou, zato Aston se posadí hned vedle Megan. Že by se snad někdo
zamiloval? Asi ne, spíš se zajímá o to, co má v kalhotkách. Všichni jsou stejní.

„Co jsi tak potichu?“ zeptá se mě Braden.

Otočím se na něj a lehce se usměju. „Jenom tak poslouchám, víš.“

„Ty umíš i poslouchat?“ zasměje se a začne mě lechtat, až se z toho musím kroutit.

„Nechej toho,“ nepřestávám se vrtět.

„Proč? Jsi snad lechtivá?“

„Ne. Vůbec. Ani. Trošičku.“

„Vsadím se, že jsi.“

„Nejsem!“

Nedá si říct a nepřestává mě lechtat, já se svíjím, kroutím a snažím se mu jakýmkoliv

způsobem vyvléct.

„Bradene, přestaň,“ procedím ze sebe v záchvatu smíchu.

„Ne, dokud nepřiznáš, že jsi lechtivá,“ provokuje a pokračuje dál.

Zavřískám a kopu všude kolem, až spadnu do písku. Braden padá se mnou s rukama
stále omotanýma okolo mého pasu.

„Řekni to,“ zašeptá a upřeně se mi dívá do očí.

„Ne,“ odpovím mu potichu. „Nevzdám se.“

„Ani já ne.“ Skloní hlavu a naše rty se setkají, horké a jemné. Zavřu oči a chytím
Bradena kolem krku, prsty zatínám do jeho kůže ve snaze být mu co nejblíže.

Braden něžně přejíždí jazykem po mých rtech a hraje si s nimi. Moje tělo se zalévá
horkem, jako kdyby jím proudila žhavá láva. Zase ten nesnesitelný chtíč. Nejsem
schopna mu odporovat.

A pak si připomenu, že ho nenávidím.

„Hej,“ zasténám. „Nerozptyluj mě líbáním.“

Zvedne hlavu a zasměje se na mě. Kdyby se nejednalo o Bradena, tak bych z

takového úsměvu asi roztála. Ale je to Braden, ten Braden, který využívá opačného
pohlaví jen pro svůj vlastní požitek.

Skvěle, tohle pomohlo. Posadím se zpátky a snažím se vytřepat písek a kamínky z

vlasů.

„Dávej pozor, kam to lítá,“ zařve na mě Kay. „Málem jsi mě trefila do oka!“

„Ticho, Kay,“ okřiknu ji a v tu chvíli zjistím, že jsou ostatní pryč. „Kam všichni
odešli?“
„Šli si pro maso na gril, zatímco ses tady s Casanovou olizovala.“

Zavrtím hlavou, občas umí být opravdu drsná, ale taková je prostě Kay. Ani bych ji
jinou nechtěla.

„Hej Kay, není tam náhodou tvoje kamarádka? Darla, nebo jak se jmenuje,“ ukazuje
Braden na holku stojící opodál.

„Jestli chcete být sami, stačí říct,“ odpoví Kay naoko rozzlobeně. Vstane, pobaveně
mi zasalutuje a odkráčí směrem k místu, kde má stát Darla.

Chvilku ji sleduju pohledem a pak se otočím. Je to vždycky úplně stejné, ať je to

kolejní párty, párty na pláži nebo jakýkoliv jiný večírek, vždycky mi přijde, že se baví
úplně všichni kromě mě. Asi si to moc spojuju s obdobím, kdy jsem něco podobného
zažívala s mou bývalou nejlepší kamarádkou. Taky jsme navštěvovaly všechny
večírky, kde mohla potkat mého bratra, aby jí nakonec rozlámal srdce na tisíc kousků.

„Zase jsi myšlenkami jinde,“ všimne si Braden. Tímhle mi to vážně neulehčuje. Bylo
by mnohem jednodušší si uvědomovat, jak moc ho nenávidím, kdyby se o mě tolik
nestaral a nezajímal.

„Jen tak přemýšlím,“ odpovím s očima stále upřenýma na oblohu nade mnou.
„Nemusíš tady být se mnou, klidně jdi za kluky.“

„Ne,“ odmítne a opře si hlavu o strom. Potom poplácá na místo vedle sebe.
Povzdechnu si, pomalu se k němu přesunu a uvelebím se po jeho boku.

Odpočíváme společně, zaklesnutí do sebe a já cítím pohledy všech ostatních na párty,

které se na nás upírají. Nemám kam utéct, i když bych to nejradši okamžitě udělala.
Jenže někde v hloubi duše vím, že nepatrná část někde ve mně si ten okamžik užívá.

16. kapitola – Braden

Ze včerejška jsem si vzal tři věci. Za prvé – její vlasy voní po jablkách a já se z toho
můžu zbláznit. Za druhé – na veřejnosti vypadáme jako dokonalý pár, a za třetí –
musím ji dostat do postele, a to co nejdřív.

Od té doby, co jsme s Ryanem a Astonem rozjeli tuhle hru, uplynulo devět dní.
Maddie se do mě musí zamilovat do měsíce. Pokud to půjde dál stejně hladce, jako
doposud, tak vůbec nebudu potřebovat třicet dní, protože už teď vidím, že mi podléhá
neskutečně rychle a snadno.

Dávám tomu maximálně deset dní, pak ji dostanu do postele a bude to uzavřená
záležitost. Další cíl dosažen.

Štěstí pro mě, že jsem typ, který se nezamilovává, protože si musím přiznat, že pokud
bych už se někdy opravdu zamilovat měl, bylo by to do holky, jako je Maddie.
Protože za tím jejím sexy tělem, kaštanovými vlasy a zelenýma očima se skrývá
něco, co jsem u žádné holky, se kterou jsem něco měl, neviděl. A je mi jasné, že se mi
jen těžko podaří potkat nějakou podobnou.

A to by mohl být trochu problém. Jelikož vždycky, když se na mě zářivě usměje,

mám pocit, že jdou všechna moje pravidla o lásce a vztazích stranou. A to ji dělá
zatraceně nebezpečnou. Takže cíl je jasný, dostat ji do postele, dokud ještě není pozdě
a než by se věci mohly zvrtnout špatným směrem.

Zahlédnu, jak se ke mně nic netušíce blíží z opačného rohu místnosti a s vážným
výrazem ve tváři píše esemesku. Zvednu se ze schodů a vyrazím ji překvapit. Chytím
ji za ruku a Maddie se na mě polekaně otočí.

„Sakra, Bradene, musíš toho nechat!“

„Čeho?“

„Nesmíš mě pořád tak lekat,“ vyštěkne a schovává si telefon do kapsy.

„Je vše v pořádku?“ zeptám se a políbím ji na tvář.

„Ale, zase můj bratr,“ odfrkne si a zavrtí hlavou. „Ale to je v pohodě, prostě se zase
jen klasicky chová jako idiot.“

„A vážně jsi v pohodě?“

„Jo, v pohodě,“ usměje se a je mi hned jasné, že to jenom hraje. Vůbec to není ten
zářivý úsměv, jako třeba minulou noc. A já už se zase zajímám o její problémy, místo
abych myslel na to, jak se s ní co nejrychleji vyspat.

To bude asi tím, že je Megan její kamarádka. To vysvětluje, že se o ni tak starám.

Samozřejmě.

Políbím ji na čelo a míříme do menzy v kampusu. Nevaří tam sice zrovna oslnivě, ale
co se dá dělat, když má Maddie za půl hodiny vyučování. Vsadím se, že nevynechá
ani jednu přednášku.

Dám si tu práci a najdu pro nás stůl v rohu místnosti, co nejvíce ukrytý pohledům
ostatních. Už jsem si zvykl, že Maddie nevyhledává pozornost.

Vidím, že není ve své kůži, sotva se dotkne jídla na talíři. Musím si s ní promluvit, ale
vůbec nemám tušení, jak začít, jak být citlivý. Tohle nikdy nebyla moje silná stránka,
a tak teď nemám páru, co říct. A když se zadívám do jejích smutných očí, je mi jasné,
že mám problém.

Rozhodnu se ještě odložit mluvení a radši se přes stůl natáhnu pro její ruku, tak jako
to dělali kluci v těch pitomých romantických filmech, na které mě Megan přinutila se
dívat. Maddie mi věnuje smutný a ustaraný úsměv, ale vím, že ji to aspoň trošičku
pomohlo a uklidnilo.

„Ahoj Bradene,“ pozdraví mě kolem procházející holka s dlouhými blonďatými

vlasy. Perfektní rozptýlení. Kdybych nebyl v tomhle zasraném předstíraném vztahu.

„Čau,“ odpovím jí. Je mi jasné, že bych měl znát její jméno, ale když se ho pokusím
vybavit, tak mám úplně vygumo-váno.

„Nemáš večer volno? Mohli bychom navázat, však víš, na to, kde jsme minule
skončili,“ navrhne blondýna a laškovně si omotává vlasy kolem prstu.

Kurva. Proč se mi to děje zrovna teď?

„Promiň, ale ne,“ odmítnu rázně a úplně na sobě cítím pohled Maddie. „Zrovna jsem
naprosto nedostupný.“

„Co tím sakra myslíš nedostupný?“ nenechá se odbýt blondýna a rychle přejíždí
očima mezi mnou a Maddie. To spím opravdu jen se samýma blonckama?

„Myslím to tak, že mám přítelkyni.“

„Která shodou okolností sedí hned naproti němu,“ zamumlá Maddie.

Nemůžu najít slovo, které by nejlépe vystihlo, jak se celá situace zase posrala. Proč se
vždycky objeví nějaká holka zrovna ve chvíli, kdy se mi můj plán začíná dařit?

„Aha, promiň, nevšimla jsem si,“ otočí se blondýna k Maddie. „Asi proto, že nejsi
jeho obvyklý typ, zlato.“

„Možná to je ten důvod, proč já jsem jeho přítelkyně a ty jen laciný víkendový šoust,
jehož jméno si ani nedokáže zapamatovat, zlato.“

Slyšel jsem dobře, nebo Maddie opravdu sprostě nadávala? Co se to kurva dneska
děje? Unesli ji snad přes noc mimozemšťani?
Podívám se na obě holky. Zatímco blondýna probodává Maddie pohledem, tak ta ji
nevěnuje nejmenší špetku pozornosti a dále se prohrabává jídlem na talíři.

„Asi by bylo nejlepší, kdybys šla,“ kývnu na blondýnu.

Ta se naposledy ďábelsky zadívá na Maddie a usměje se na mě. „Až tě přestane bavit,

tak mi zavolej, jo?“

Otočí se a odkráčí.

„Máš opravdu příšerný vkus na holky,“ prohodí Maddie jakmile to blonďaté peklo
zmizí z dohledu.

V tom se s Maddie shodneme. „Ty se mezi ně taky počítáš?“

Maddie zvedne hlavu a namísto smutných očí mě teď probodává naprosto ledovým
pohledem. Takovým, po kterém by i peklo zamrzlo.

„Neser mě Bradene, dneska opravdu ne. Fakt nemám náladu poslouchat od nějakých
silikonových štětek, že nejsem tvůj obvyklý typ,“ zaútočí na mě, vytrhne svou ruku z
mého sevření a v rychlosti vstane od stolu.

Nezbývá mi, než vstát taky a následovat ji. Proč je to sakra všechno tak těžké?

Sleduju ji ven z menzy, až dorazím do stromové aleje, kde se konečně zastaví a opře
se zády o kmen jednoho ze stromů s rukama složenýma na prsou.

„Tak, princezno,“ vychrlím ze sebe hned, jakmile se k ní dostanu, „co kdybys mi

konečně řekla, o co jde?“

„Nemám zrovna chuť bavit se o tvých předchozích postelových záležitostech,“

odpálkuje mě s očima přivřenýma zlostí.

„Víš moc dobře, že nemyslím tohle,“ nenechám se odradit a opatrně se k ní

přibližuju. „Chtěl bych vědět, co stojí za vším tím tvým nadáváním, protože si
neuvědomuju, že bych tě někdy slyšel takhle mluvit. Vlastně jsem tě určitě nikdy
neslyšel takhle mluvit.“

„Špatný den. Vůbec to neřeš.“

„Proč bych to neměl řešit?“

„Protože jsem to řekla.“

„Sluníčko, pokud máš špatný den nebo se ti něco stane, tak mi to musíš říct. Od toho
tady přece jsem, ne?“ Na chviličku se odmlčím a pokračuju: „Vždyť jsem ti přece
říkal, že tady chci být pro tebe, tak mě nechej.“

Hořce se zasměje a zavrtí hlavou s odtažitým pohledem, kterým směřuje do všech

jiných míst než na mě. Začínám si na to zvykat.

„Nemá smysl ti vůbec něco říkat, protože naše životy před Berkeley byly tak odlišné,
že bys to stejně nemohl pochopit.“

„Tak mi musíš pomoct, abych to pochopil.“ Postavím se těsně před ní, aby mě už
konečně nemohla ignorovat pohledem. Naše oči se setkají. „Pomoz mi to pochopit, ať
já můžu pomoct tobě.“

Maddie na chvíli zaváhá a nervózně si kouše ret. „Dneska asi ne,“ zašeptá. „Prostě o
tom zrovna teď nemůžu mluvit.“

Pokusím se ji obejmout a přitisknout více k sobě, ale ani to nepomáhá. Maddie se

okamžitě brání a odstrkuje mě zpět.

„Maddie, když o tom se mnou nechceš mluvit, tak mě aspoň nechej, abych tě
obejmul,“ nevzdávám se.

Vidím na ní, že se nemůže rozhodnout, jestli dále odporovat, nebo to vzdát. Nakonec
rezignuje a obejme mě rukama kolem pasu.

„Omlouvám se,“ zamumlá. „Chovám se jako úplná kráva.“

„Nemusíš se omlouvat,“ odpovím a pohladím ji po vlasech. To jsem taky viděl v

nějakém filmu. „Je mi to všechno líto.“

Tentokrát nelžu. Sice nevím proč, ale opravdu mě celý ten dnešek mrzí.

17. kapitola – Maddie

Můj slavný bratr je sice skoro pět tisíc kilometrů daleko, ale stejně mi dokáže úplně
zkazit den a náladu. A co hůř, málem jsem kvůli němu přišla i o všech devět dní tvrdé
práce s Bradenem.

Ale na druhou stranu, co je to za děvku, která si dovolí přijít do menzy a zeptat se ho,
jestli budou pokračovat tam, kde skončili? Je to hnus, ale zase mi to pomohlo
uvědomit si, proč vlastně celou naši operaci děláme. A taky mi připomněla, proč tak
nenávidím Bradena. Což je dobře, protože když mě uklidňoval po mém výbuchu v
menze, tak jsem na nenávist, kterou k němu chovám, skoro zapomněla.

Povzdechnu si a nezbývá mi, než se vrátit myšlenkami k Pearcovi. Zloba ve mně vře
neskutečným způsobem a mám obrovskou chuť vzít svůj telefon a jen tak ho prohodit
oknem. Nic by mi nepomohlo víc, než jej rozmlátit na tisíc kousků. Samozřejmě by
bylo jednodušší pořídit si nové číslo, ale v žádném případě by mě to tak neuklidnilo.

Nejsem moc překvapená, že se ozval tak brzo po poslední zprávě. Počítala jsem s tím,
že zase půjde o peníze, ale tentokrát jsem se šeredně spletla.

Jestli se Pearce a Braden v něčem opravdu liší, tak v problému s drogami. A to je

opravdu zásadní rozdíl.

Pro Pearce znamenaly způsob, jak uniknout od reality, když nám zabili mamku. Oba
dva jsme se snažili o nějakou vlastní formu útěku. Bratrovou volbou byly drogy, a to
byl obrovský problém. Postupně jim totálně propadl.

No a tentokrát se dostal do takového maléru, že mu na pokrytí nákladů nestačilo ani

osm set dolarů, které jsem mu poslala posledně. Vlastně to nestačilo ani z poloviny.

Přirozeně si myslel, že když mu zase chybí peníze, nebude problém, aby poprosil mě.
Já mu přece vždycky vyhovím. Jenže tentokrát se přepočítal a já ho odmítla. Řekla
jsem mu, že ho nehodlám zachraňovat vždycky, když se dostane do podobného
průseru.

A to vedlo k jeho poslední zprávě, ve které mi oznamoval, že si zařizuje letenku a že

jej mám někdy během příštího týdne očekávat tady v Kalifornii.

Nervozitou si skousnu jazyk. Je to, jako by se spojily dva naprosto odlišné životy.
Samozřejmě že tady všichni vědí, že mám doma v Brooklynu staršího bratra, ale s
detaily o něm jsem se nesvěřovala. Navíc jediný, kdo s výjimkou Kay, Megan a Lily
ví, že mi zabili mámu, je Braden. Nikdo se mě na ni neptal a já taky zrovna dvakrát
netoužím se o tom bavit.

Ale představa Pearce tady v Kalifornii mě vyloženě děsí. Vždyť vím přesně, jaký
dokáže být. Celou dobu jsem sledovala, jak řídí a ovládá život mojí nejlepší
kamarádky takovým způsobem, že ji dohnal až k pokusu o sebevraždu. A to všechno
kvůli jeho drogové závislosti a komplexu méněcennosti.

Snažím se všemožně vytlačit vzpomínky na minulý rok někam hodně daleko ze své
hlavy, ale nedaří se mi to.

Očima přejedu na pestrobarevný plán naší operace Hrej hráčem. Den desátý přede
mnou a já jsem mnohem více odhodlaná dotáhnout to do konce, než jsem byla
kdykoliv předtím. Kolem srdce mám ode dneška vybudovanou sto metrů vysokou a
deset metrů širokou zeď. Protože je pravda, co Megan říkala. Braden opravdu umí být
neskutečně sladký a starostlivý. Určitě má srdce. Někde.

Jenže to samé se dalo říct o Pearcovi předtím, než úplně zničil Abbi.

Nervózně mířím přes trávník směrem k Bradenově koleji. Nervózně proto, že jsme
spolu ještě nemluvili od mého včerejšího výbuchu v menze a taky proto, že se
nemůžu zbavit pomyšlení na Pearce v našem kampusu. Ale nedá se nic dělat, v zájmu
našeho plánu musím tuhle situaci s Bradenem nějak urovnat, i když bych nejradši ze
všeho utekla někam, kde mě můj bratr nebude moct najít.

Lila mi otevírá dveře. „Braden je vzadu na dvorku.“

Usměju se na ni, ale stejně nemůžu zakrýt nervozitu a napětí.

„Hej,“ obejme mě okolo ramen. „Bude to v pohodě, slibuju. Nenecháme tě v tom.“

„Já vím,“ odpovím, ale pořád jenom upřeně zírám do podlahy.

„Time out!“ zakřičí Braden. Zvednu hlavu a vidím, jak už vyklusává naším směrem
oblečený jen v kraťasech. Jakmile mě zahlédne, hned se mu na obličeji objeví zářivý
úsměv. „Ahoj sluníčko.“

„Ahoj,“ odpovím trochu zaraženě. „Bradene…“

„Pokud máš v plánu se omlouvat za včerejšek, tak toho rovnou nechej,“ zarazí mě
okamžitě, přistoupí co nejblíže ke mně a pohladí mě po vlasech. „Každý máme právo
čas od času vybouchnout, ne?“

„Asi jo,“ usměju se na něj. „Takže jsme v pohodě?“

Braden se zasměje. „Maddie, pořád jsme v pohodě. Jenom jsem ti nechal trochu času,
abys mohla vychladnout.“

Přikývnu na souhlas a jdu se za ním posadit na verandu, zády k hřišti. Ruku mám
položenou na jeho břichu a vzpomenu si na své odhodlání dotáhnout hru do
úspěšného konce. Tak proč ji neposunout na vyšší level?

Pomalu a nenápadně začínám konečky prstů přejíždět po jeho vypracovaném břiše.

Cítím zvyšující se napětí v ruce, kterou mě objímá, čím níže pátrají mé prsty. Začíná
se lehce třást a těsně předtím než se dostanu k jeho kraťasům, mi pevně sevře ruku.

„Maddie, být tebou, tak už toho nechám,“ sotva vydechne Braden.

Bingo.

„Proč?“ usměju se pobaveně a prohlížím si, jak se trápí. „Jen mě zajímalo, jestli tvoje
svaly pokračujou i pod šortkami.“

„Jo, pokračujou,“ otočí se na mě a probodne mě elektrizujícíma modrýma očima,

které vyloženě překypují touhou a chtíčem.

Nepřestávám provokovat, skousnu si ret a prohlížím si naše ruce, které teď Braden
křečovitě drží a pořád se ještě trochu třese.

„Promiň,“ zašeptám. „Jenom zvědavost.“

Braden se pomaličku nakloní k mému uchu a šeptá: „Princezno, klidně buď zvědavá,
ale pokud nechceš, aby všichni tady viděli, jak z tebe strhám oblečení, tak toho radši
nechej.“

Horko zalije celé mé tělo. Už zase. Nemůžu si pomoct, ale jeho chraplavý erotický
hlas mě dokáže úplně nažhavit. Cítím to úplně v každičkém kousku svého těla.

„Dobře,“ vydechnu ztěžka. „Nechám toho.“

S pocitem příjemného mrazení pomaličku odsouvám ruku z jeho břicha, ale jen tak to
nevzdám. Sice jsem slíbila, že toho nechám, ale neřekla jsem kdy.

Braden zaúpí a hlasitě vydechne. „Maddie!“

„Končím,“ usměju se. „Promiň.“

Zavrtí hlavou a s úsměvem opře své čelo o mé. Zadívám se mu do očí a něžně se
třeme našimi nosy. Pevně sevřu jeho ruku, druhou ho obejmu okolo pasu a políbím
ho.

Co mám dělat, prostě se mi líbání s Bradenem líbí, a to přesto, že ho nesnáším.

Nejradši bych se za to zastřelila.

„Hej Cartere! Neobtěžuj ji pořád,“ vykřikne Kay a bouchne dveřmi. Pohladím ho po

zádech a usměju se.

„Čau Kay,“ přivítám ji.

Kay přejede očima mezi námi dvěma. „Vy dva jste fakt jak chodící porno.“

„To snad nemůžu políbit svoji holku, nebo co?“ nedá se Braden. „A nediv se tak, že
se s ní rád předvádím.“
Trošku zčervenám. Samozřejmě nuceně. Hodně nuceně. Ne, kecám, vůbec to není
nucené. Sakra.

„Jasně že můžeš, jen ne v mojí přítomnosti,“ odfrkne.

„Nebuď taková potvora, Kay. Je hezké je vidět spokojené,“ plácne ji po zádech

Megan.

Spiklenecky se na ni usměju.

„Díky Meggy,“ zazubí se Braden. Kay si něco zamrmlá, ukáže mu prostředníček a

míří k Lile a Ryanovi. „Ta mě fakt nesná-ší, co?“

„Jo, protože nemáš vagínu,“ zasměje se Megan. „Teda doufám, že nemáš.“

„To si můžeš být jistá,“ odpoví jí Braden a otočí se na mě. „V mých kalhotách žádnou
vagínu nenajdeš.“

Zase si skousnu ret a usměju se tak, že musím vypadat jako blázen.

Tak jsem nejspíš přeskočila jednu fázi. Ale co, tahle je mnohem zábavnější.

18. kapitola – Braden

Jsem v prdeli. A to úplně.

Odolat a hlavně vydržet, když si se mnou Maddie takhle hraje, je naprosto nemožné.
Péro jsem měl v pozoru rychleji, než je voják při inspekci. Proč nemůže být jako
holky, se kterými spím obvykle? Většinou mi stačí jen mrknutí a můj ověřený
odzbrojující úsměv a je hotovo. Jenže v jejím případě nic ze zavedených zvyků
neplatí. Ale co, i kdybych jí měl zpívat serenádu pod hvězdami, jako nějakej teplej
kretén, tak to klidně udělám. Protože vždycky musím mít to, co nemůžu. A Maddie je
na úplném vrcholu každého z mých seznamů.

Nechápu to, ale působí na mě strašně nedotknutelně, jako by byla nějaký vzácný
kámen v muzeu a já dementní ninja, který se snaží vyhnout laseru, když se k ní chce
dostat. Na druhou stranu, každý den jsem blíž a blíž cíli.

Jenže si nejsem úplně jistý, jestli doopravdy chci, aby se do mě zamilovala. Největší
problém je, že když jde o klasickou záležitost na jednu noc, nemusím tu holku vůbec
poznat. Jenže jestli chci, aby se do mě Maddie zamilovala, tak se chtě nechtě musím
zajímat o její problémy a předstírat starostlivost. Horší je, že se může stát, že už se
nebude jednat o předstírání.

Už teď o ní vím tolik, co o žádné jiné z mých známostí. Vím, že její mámu zabili, že
si s bratrem nejsou vůbec blízcí a že má opravdu ráda svého otce. A taky, že když ji
něco vytočí, tak dokáže být pěkně sprostá a pořádně mi odporovat. A to je na ní taky
dost sexy.

A je opravdu vzrušující sledovat správňáckou a slušnou princeznu Maddie, když se

mění v šelmu.

Sakra.

Vstanu a zabouchnu za sebou dveře pokoje. Nemůžu tam dále zůstat, protože se
jenom užírám myšlenkami na ni. Cestou ze schodů vůbec nevnímám okolní svět a tak
si ani nevšimnu, že vrazím do Ryana a Astona, kteří zrovna vcházejí do domu.

„Co s tebou sakra je?“ nadává Aston a tře si ruku.

„Vy dva!“ sjedu je pohledem. „Asi z vás kurva zešílím.“

„O co jde?“

„Ta blbá hra. Víte, jaká je to zkurvená dřina odolávat někomu tak sexy, když jediné,
co chci, je dostat ji do postele?“ odpovím a odolávám nutkání praštit zlostí do zdi.

Ryana moje trápení očividně baví. „Souhlasil jsi, brácho. Já jen žertoval, ale ty jsi s
tím souhlasil a teď už nemůžeš vycouvat. Nezapomeň, máš ji omotanou okolo prstu.“

„A to je ten problém, ty idiote. Nechci ji mít omotanou kolem zkurveného prstu, ale
kolem mého péra, sakra!“

„No tak už ji konečně stáhni do postele, ne?“ navrhuje Aston. „Jak vás poslední
dobou sleduju, tak to tam stejně směřuje.“

„Ještě to nejsou ani dva týdny,“ namítnu a zavrtím hlavou. „O tomhle můžu
přemýšlet až tak příští týden. Neříkám, že to nevypadá nadějně, ale nemůžu na ni
spěchat, dokud do mě nebude zamilovaná. Protože do té doby do toho stejně nepůjde.
A už vůbec mi nepomáhá, že se kolem mě pořád motají nějaké holky z minulosti,
jejichž jména si ani nepamatuju, a ptají se mě na další kolo.“

Oba kluci vybouchnou smíchem.

„To si děláš prdel, ne?“ Aston nemůže popadnout dech a hledá oporu ve zdi.
„Kéž by,“ odpovím mu a třu si čelo. „Přijde mi, že stačí, abych měl falešnou
přítelkyni, a hned jsem nejžádanější zboží v celém kampusu.“

„To asi není ideální,“ přemítá Ryan. „Maddie nejspíš musí žárlit, ale vsadím se, že ty
si to užíváš.“

„Vlastně mě to neskutečně sere.“

„To si děláš prdel, fakt tě to nebaví?“

„Je to asi tak zábavné, jako hodina angličtiny. Fakt to nenávidím. Vůbec mi
nepomáhá získat si její důvěru, když se odevšad zjevují. A já ani nevím, jak se
jmenujou.“

Aston se usměje. „Příště je prostě pošli za mnou. Já mám v posteli vždycky místa
dost.“

„O tom nepochybuju,“ odseknu. „Jenže co mám dělat s Maddie? Úplně z ní šílím.

Vždyť ona je pro můj mozek jako chodící reklama na sex.“

„Tak už ji konečně ojeď,“ navrhne Ryan. „Vyspíš se s ní, zbavíš se jí a budeš mít klid.
Jen to bude trochu dřív, než jsi plánoval.“

Meggy sedí na mé posteli, její blonďaté vlasy prozařují celý pokoj a já čekám, co
přijde. „Tak co ty a Maddie?“

„Co my?“ podívám se na ni.

„No skoro to vypadá, že jsi z ní úplně vedle.“

Fakt to tak vypadá? „To asi proto, že fakt jsem, Meggy.“

„Brayi, doopravdy? Znám tě moc dobře a vím, jaký umíš být herec. Ale přede mnou
nic neutajíš.“

To je pravda. „Na nic si nehraju, fakt ji mám rád.“

„Nebo máš rád jenom pomyšlení na sex s ní?“

Zase mě má přečteného. „Meggy.“

„Brayi.“

Vážně se na ni podívám, obočí má zdvižené a já vím, že se musím pořádně snažit.

„Opravdu ji mám rád, moc, proč si o mně myslíš jen to nejhorší.“

Megan se opře o zeď, ruce založí na prsou a probodne mě nepříjemným a

zkoumavým pohledem, že se musím přemáhat, abych neuhnul a nezačal se nervózně
vrtět. Jak to sakra dělá?

„Brayi mám tě moc ráda. Jsi jako můj brácha, ale pokud jí něco provedeš, tak
přísahám, že tě vykastruju a tvoje koule pověsím na okno tvého pokoje.“

Au. Zašklebím se.

„Neboj se, nijak to neposeru.“

„Bradene Williame Cartere. Myslím to smrtelně vážně. Víš moc dobře, že tě mám
přečteného do posledního řádku, a když něco říkáš, tak to nikdy není to, co si
doopravdy myslíš.“

„Prosím tě, Meggy,“ odpovím sarkasticky, „mohla bys mě poučit o tom, co říkám, co
si myslím a co tím myslím? Když to teda víš nejlépe?“

„Říkáš, že s ní chceš být a přitom tím myslíš, že s ní chceš spát. No a taky si myslíš,
že jsi tak odolný vůči všem citům, že si vůbec neuvědomuješ, že už pro tebe taky
něco znamená.“

„Jak to jako myslíš, že si neuvědomuju, že už pro mě něco znamená? Vždyť jsem ti

tady a teď řekl, že ji mám rád.“

„No jasně, Bradene,“ odpoví kysele. „Podívej, nevím, o co přesně ti s Maddie jde, ale
jak jsem řekla, mám vás ráda oba. A ty si uvědom, že pokud se ti nepodaří oddělit
tvého ptáka od mozku, tak to dopadne špatně. Pro oba dva. Sex není všechno.“

„Ale já s ní přece nejsem jenom kvůli sexu.“ Nesnáším, když jí musím lhát, ale nedá
se nic dělat.

„Víš co, Bradene, už mě nebaví poslouchat ty tvoje debilní nesmysly,“ odsekne

Megan, vstane z postele a míří ke dveřím. „Měl by sis přestat myslet, že jsi další
Hugh Hefner. Klukům se to třeba líbí, ale oni přece neovládají tvůj život. Měl by ses
zajímat o to, co doopravdy cítíš.“

Jízlivě se usměju. „To říkáš jen proto, že si o nich myslíš, že jsou kreténi.“

„Protože oni opravdu jsou kreténi, Bradene. Tak je prosím tě nenech, aby tě utvrdili v
tom, že se musíš propíchat i dalšími čtyřmi lety na vysoké vším, čemu nahmatáš
nějaký pulz. Mysli taky trochu na budoucnost, takže si laskavě uvědom, že pokud
toho nenecháš, tak ti Maddie zmizí ze života stejně rychle, jako se v něm objevila, a
věř tomu, že ti bude chybět.“ Vydechne a vejde do dveří. „Popřemýšlej nad tím, jestli
je pro tebe Maddie jen někdo, komu je možné nahmatat pulz, nebo možná něco víc.
Prošla si v životě takovými věcmi, že si nezaslouží, aby se musela vypořádávat s těmi
vašimi debilními manýry. Tak se posaď a zeptej se sám sebe, jestli opravdu patří do
skupiny mezi Couru č. 1 a Couru č. 2,“ zakřičí Megan a praští za sebou dveř-mi.

„Jdi do hajzlu,“ zamumlám a mrsknu po dveřích polštář. „Zkurvená budoucnost.

Hovadina.“

Je mi skoro devatenáct, kdo se sakra v takovém věku zajímá o budoucnost?

19. kapitola – Maddie

Od pondělí neustále kontroluju svůj mobil jako úplný blázen. Je středa a zatím jsem o
Pearcovi neslyšela jedinou věc. Pokud nekecal, že do týdne dorazí, tak bych se už
dneska měla dívat do těch jeho psích očí.

A to mě zatraceně děsí.

Nechci ho tady, ale taky už nedokážu moc dlouho před holkami tajit, že se nic neděje.
Ne že bych jim to vyloženě nechtěla říct, ale pokud se opravdu neukáže, tak není
důvod dále rozpitvávat můj ne zrovna slavný život v Brooklynu. Jenže pokud se
objeví, tak už by mohlo být pozdě.

Nesnáším nevědomost. A nesnáším tu nejistotu, která obklopuje mého bratra ve

všem, co dělá. Vůbec v ničem se na něj nedá spolehnout, když teda nepočítám drogy.

Nervózně polknu a poklepávám tužkou o stůl. Očima zkontroluju hodiny jako asi
tisíckrát předtím. Vteřinová ručička se pohybuje přibližně rychlostí hlemýždě, asi tak
nula celá nula kilometrů za hodinu.

Asi poprvé v mém životě bych ráda viděla Bradena. Protože když je u mě, tak se
mám aspoň na co soustředit. Touha po vítězství ve hře, kterou ani netuší, že hraje, mi
aspoň dokáže odvést myšlenky jinam.

Není to tak trochu podobné mému bratrovi? Hrát si s někým jen pro své vlastní
potěšení?

Ne, rozhodně ne, tohle je úplně něco jiného. Meggy to řekla jasně, jde o to, aby se
Braden poučil a začal se chovat o něco lépe. A navíc, já z našeho plánu žádné
potěšení nemám. Spíš mě frustruje.
Jsem vlastně něco jako doktor Jekyll a pan Hyde. Teď sedím v učebně a přemýšlím
nad plánem, takže jsem zrovna ta zlá holka z Brooklynu, ale jakmile vyjdu ze dveří a
uvidím Bradena, zase budu hrát hodnou holčičku z Kalifornie.

Konečně zazvoní a já můžu popadnout své věci a vyběhnout z učebny. Vzduch v ní

byl příliš dusný a těžký, jako v očekávání mého bratra. Myšlenky na něj se mi
hemžily v hlavě posledních deset minut pořád dokola.

Cítím se strašně, nemůžu dýchat, všechno se na mě pomalu valí. Pearce a události

posledního roku mě pomalu pronásledují a plíží se za mnou celých pět tisíc kilometrů
z Brooklynu. Zakryju si oči rukama a snažím se co nejrychleji prodrat chodbou ven
na čerstvý vzduch – prostě někam, kde můžu dýchat.

Zničehonic mě chytnou dvě ruce a já zavřeštím hrůzou. Podle vůně rozeznám

Bradena, který mě přitiskne k sobě, a já se tentokrát vůbec nebráním. Je to sice
zoufalé, ale v tu chvíli je mi to jedno.

„Klid, princezno,“ zašeptá. „Jsi se mnou, všechno je v pořádku.“

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Pořád mě pevně svírá, a když si položím hlavu na
jeho hrudník, tak se konečně uvolním. Vzpomenu si na lekce jógy z maturitního
ročníku, kdy nám instruktor neustále opakoval, ať se nejprve zhluboka nadechneme a
pak vydechneme.

Začínám se vracet do normálu a uvědomuju si, že vůbec netuším, jak dlouho jsem
byla s Bradenem v objetí.

„V pohodě?“ zeptá se něžně.

„Snad jo,“ zašeptám.

Pohladí mě po vlasech a na svých prstech z nich dělá kudrliny. „Nechtěl jsem tě

vylekat, ale vypadala jsi, že každou chvíli omdlíš.“

„A ty ses rozhodl, že přijedeš jako správný rytíř v zářivém brnění a zachráníš mě?“
Hodně zábavná myšlenka.

„Něco na ten způsob,“ usměje se. „Co se stalo?“

„Nic, vůbec nic,“ zalžu a snažím se to zakrýt úsměvem.

„Nelži mi, Maddie. Vždyť vidím v tvých hezkých zelených očích, že tě něco trápí.“
Pohladí mě po tváři a já bojuju s tím, abych neucukla pohledem. „Řekni mi to.“
„Jde o mého bráchu,“ odpovím konečně a zahledím se na zem.

„Vzpomínám si, že jsi říkala, že spolu moc dobře nevycházíte.“

„To je hodně mírně řečeno,“ odfrknu si. „Psal mi něco o tom, že asi přijede… a já…
já prostě nechci, aby přijel.“

„Tak mu to řekni.“

„Takhle to nefunguje. Pearce si nenechá jen tak něco vysvětlit.“

„Tak co budeš dělat?“

„To je jedno,“ přejedu po něm rychle očima a už zase zírám na chodník. „Prostě to
neřeš.“

Braden mě chytí za bradu a snaží se mě přimět, abych se na něj podívala. Stále

odporuju a upřeně hledím dolů.

„Maddie, podívej se na mě.“ Zavrtím hlavou. „Maddie. Prosím.“

Naléhavost v jeho hlase mě přiměje konečně zvednout hlavu.

„Není to jedno,“ řekne mi. „Samozřejmě že na tom záleží.“

„Ne, nezáleží.“

„Proč si nedáš říct a nepovíš mi o tom?“

Protože když se chováš takhle, starostlivě a něžně, tak je těžké nezapomenout, že tě

vlastně nenávidím a že je tohle všechno jenom hra.

„Protože o tom prostě nemůžu mluvit, Bradene.“

Povzdechne si. „Proč mě nenecháš, abych ti pomohl?“

Protože jsi vůbec první, kromě holek, kdo se o mě zajímá od té doby, kdy maminka
zemřela. A to není dobře, když jediné, co potřebuju, je soustředit se na hru.

„Proč?“ Nešťastně zírám na kolečkové brusle, které čekají přede mnou. „Proč, proč,
proč, proč?“

„Protože si Megan myslí, že to je skvělý nápad,“ zavrčí Lila, která věnuje bruslím
stejně opovržlivý pohled jako já.
„Nechápu, že jí pořád ty její nápady prochází. Proč ji vůbec necháváme, aby všechno
organizovala,“ zamumlám naštvaně.

„Nemám tušení, ale tohle je rozhodně naposled.“

„Souhlasím s tebou.“

Nejenže musím na kolečkové brusle, ale ještě k tomu na růžové kolečkové brusle.
Proč proboha růžové? Nesnáším tu barvu.

„Zvedejte se vy dvě,“ popohání nás Ryan, který si lehce přibruslí, jako by to dělal
celý život. Což je dost možná pravda.

Lila je pořád zaseklá na místě a opovržlivě hledí na brusle.

„No tak, zlato, nic na tom není,“ povzbuzuje ji Ryan.

„Do háje Ryane, kolikrát ti mám vysvětlovat, že jsem z Washingtonu, tam se na

bruslích nejezdí.“

„Pomalu mi to začíná být jasné,“ odpoví a podívá se na mě. „Neříkej mi, že jsi taky
nikdy nestála na bruslích, Maddie.“

„Přesně tak,“ odpovím a konečně odtrhnu pohled od té hrůzy se čtyřmi kolečky. „V

Brooklynu to není zrovna nejpopulárnější aktivita.“

„Holky z města,“ zavrtí Ryan nechápavě hlavou.

„Nejsou tak hrozné, jak se říká,“ odpoví mu Braden, který k nám přibruslí pozpátku.

„Jen se předváděj, frajere,“ zabručí Lila.

„Hej, já tě slyším, Lilo.“

„Tím líp,“ utrousí Lila.

Braden se postaví přede mě s pobaveným pohledem.

„Co?“

„Ty jsi fakt nikdy nebruslila?“

„Ne, opravdu nikdy.“

„Tak pojď,“ chytá mě za ruce. „Rychle je nasaď a vyzkoušíme to. Uvidíš, že tě to

bude bavit. Jen se to nesmíš bát vyzkoušet.“

Přejedu pohledem od bruslí zpátky k Bradenovi, který má na tváři prosebný výraz.

„Mohl bys přestat dělat ty psí oči?“

„Ne, dokud to nevyzkoušíš.“

Povzdechnu si a posadím se. „Fajn.“ Zuju si boty a neohrabaně se snažím napasovat

své nohy do bruslí. Ještě nějak vyzrát na zavazování a utahování.

„Počkej,“ přispěchá mi na pomoc Braden, sehne se a hravě vyřeší můj problém.

A teď mě čeká to nejhorší. Braden mě vezme za ruce a pomůže mi zvednout se.

Brusle se rozjedou a mě zaplaví příšerný pocit, jak nekontrolovatelně mířím přímo na
něj. Braden funguje jako spolehlivá opora a já se zastavím přímo o jeho hrudník,
zatímco mi srdce buší jako splašené.

„Vidíš, je to v pohodě,“ mrkne na mě pobaveně.

„Jasně, úplně v pohodě,“ utrousím sarkasticky.

„Tak pojď,“ zazubí se na mě, chytne mě za ruku a rozjede-me se.

Otočím se přes rameno a zadívám se na Lilu, která na tom není o moc lépe. Nohy se
jí rozjíždí na obě strany a celá se třese. Vypadá asi jako dítě, které se zrovna učí
chodit. Tiše se zasměju, protože vím, že pravděpodobně vypadám stejně.

Lila mě zachytí pohledem a já odezírám z jejich úst prosbu o pomoc. Pokrčím

bezmocně rameny a vzdálíme se jim, protože Braden stále nabírá rychlost.

„To stačí, zpomal, zpomal!“ protestuju a zběsile mávám volnou rukou.

„To přece nemyslíš vážně,“ směje se.

„Myslím, stojím na bruslích poprvé,“ zavrčím nevrle. „Prosím, Bradene.“

„Tak to stačí.“ Slyším Ryana, jak mu prasknou nervy. „Intenzivní kurz.“

Nechává Lilu napospas, pustí její ruku a zrychlí. Lila vůbec netuší, co dělá, jen
zoufale natahuje ruce Ryanovým směrem.

„Ryane, ty kreténe,“ uslyším a pak se mi Lila ztratí z dohledu. Zasměju se, ale to
netuším, co mě čeká.

„Intenzivní kurz, sluníčko,“ zasměje se Braden a pustí moji ruku.

„Ne!“ zkusím protestovat, ale to už se s křikem řítím stejnou cestou jak před chvílí
Lila s Ryanem. „Bože, bože, pomoc!“ Nejradši bych zavřela oči, ale je mi jasné, že to
není úplně nejlepší nápad.

Srdce mi tluče jako o závod a pak už mě naštěstí Braden chytá a já se konečně

zastavím.

„Nebylo to tak zlé,“ šeptá mi posměšně do ucha.

„Záleží, na které jsi straně,“ odpovím, ztuhlá hrůzou. „Bradene, můžeme toho už
nechat?“

„Ne,“ odpoví, poodjede kousek a přitáhne si mě těsně k sobě, oběma rukama mě

obepíná těsně kolem pasu. „Vidíš, je to v pohodě, držím tě, princezno.“

„Jsi blázen, tohle je celé šílené. Už nikdy nenechám Megan organizovat rande.“

„Škoda, tohle se jí povedlo,“ zasměje se a já zavrtím hlavou.

„Ne, nepovedlo, je to hrůza.“

„Opravdu? Já myslel, že jsi ráda, když můžeme být u sebe takhle blízko.“

„To bych byla, kdybych to přes všechnu tu hrůzu mohla vnímat.“

„A to ještě není všechno,“ zasměje se, drží mě pevně kolem pasu a začne bruslit
pozadu.

„Bradene, vždyť vůbec nevidíš, kam jedeme!“

„Však to je tvoje práce.“

„Bože.“ Snažím se sledovat cestu přes jeho rameno, ale nic nevidím. Je příliš vysoký.
„Nic přes tebe nevidím!“

„Tak mi budeš muset věřit,“ odpoví a než stačím protestovat, tak mě vášnivě políbí.
Zalapám po dechu a pořádně se k němu přitisknu. Trošku zpomalíme. Veškerou
pozornost teď věnuju jeho jazyku, který se snaží dostat mezi mé rty. Rukou zajedu do
jeho vlasů a naše jazyky se střetávají. A zase ten pocit, kdy mi horko zalije celé tělo.

Na okamžik zapomenu na celou hru, a že celý náš vztah je vlastně jen předstíraný. No
a taky zapomenu, že jedu na bruslích.

„Sakra,“ zanadává Braden, zatímco nekontrolovatelně padáme do trávy.

„Říkala jsem ti, že nemáš tušení, kam vůbec jedeme,“ procedím v záchvatu smíchu a
snažím se setřást trávu, kterou mám po celém těle.

„Hej!“ převalí se ke mně a opírá se o loket. „Věděl jsem úplně přesně, kam jedeme,
dokud jsi mě nezačala rozptylovat.“

„Já že tě rozptylovala? Tak to ani náhodou. To ty jsi mě políbil!“

„A nevypadala jsi, že by ti to moc vadilo.“

„Možná proto, že mi to nevadilo.“

„Tak to můžeme zkusit znovu.“

Přitiskne mě k sobě a políbí. Zase zajedu do jeho vlasů, a zatímco mě hladí po

zádech, tak mám na celém těle husí kůži. Nemůžu na nic myslet a úplně se mu
oddávám. Braden mě chytí za stehno, něžně mi ho hladí a já cítím hrozné horko
všude, kde se mě dotkne.

Tiskneme se k sobě svými boky a já cítím, jak je tam dole tvrdý a připravený.
Zaskuhrám a jediné, na co dokážu myslet, je, jak strašně ho chci. Vůbec se toho
pocitu nemůžu zbavit a je mi jasné, jak by to skončilo, kdybychom nebyli na
veřejnosti. A ne že bych nad tím neuvažovala i teď, uprostřed parku.

Braden zhluboka vydechne a odtáhne se ode mě. Konečně otevřu oči a zahledím se
do těch jeho, modrých a elektrizujících. Dlouho na sebe zíráme v kouzelném
okamžiku.

„Maddie, já…“

„Tady jste!“ objeví se Lila. „Sakra, nic jsem neviděla, přísahám. Klidně pokračujte, já
mizím.“

Zasměju se a složím hlavu na Bradenovu hruď. Magický okamžik je tentam.

„Vždyť jsi ani neměla co vidět,“ zasměje se Braden. „Jen polibek.“

„No dobře, v tom případě vstávejte!“ zavelí Lila.

Se smíchem se konečně dostaneme na nohy a Braden mě zase překvapí nečekaným

polibkem. Podávám mu ruku a nechám ho, aby mě vezl.

Nervózně polknu. Tahle hra se dostává do úrovně, na kterou zdaleka nejsem

připravená.
20. kapitola – Braden

Tahle hra nabrala směr, který jsem si nedokázal tak úplně představit. Víceméně se
dostala do úrovně, na jejímž konci není nic jiného než obrovský nápis ‚Game Over‘.
Konec hry a začátek reality. S Maddie. To je kurva zvláštní představa.

Když mi bylo šest, tak jsem byl přesvědčený o tom, že si jednou – až vyrostu
samozřejmě – vezmu Meggy. Tak jako to děti dělají: chtějí si vzít, koho mají nejradši
a v šesti je to většinou nejlepší přítel.

Teď je Megan jako moje sestra, takže mě ani nenapadne, že bych si ji někdy snad měl
vzít. Ale je taky jedinou osobou, za kterou bych dal ruku do ohně a udělal pro ni
všechno. Budu ji chránit do té doby, dokud to bude potřebovat. A pravděpodobně i
potom.

V sobotu uplynuly dva týdny, co jsme začali s touhle hrou. A každým dalším dnem
poznávám Maddie víc a víc. Je tak nějak nedostupná a zahalená tajemstvím, a to mě
nutí se o ni čím dál víc zajímat. To jsem fakt nikdy u žádné holky nedělal a je na
hovno, že s tím zrovna teď začínám.

Fascinující je i smutek, který ji vždycky přepadne, když se stočí řeč na jejího bratra.
Od té doby, co jsme o něm před dvěma dny mluvili naposledy, je Maddie nervóznější
a nervóznější. Neustále kontroluje telefon, pak hodiny, zase telefon a zase hodiny. A
to mě neskutečně sere, protože vůbec netuším, o co jde. Holky jsou totiž kurva
složitý.

„Chci slyšet novinky,“ vychrlí na mě Ryan s hlavou ve dveřích mého pokoje.

„Už to bude,“ odpovím, ale vůbec se neobtěžuju zvednout hlavu od hry na Xboxu. Ne
že by se mi na ni dařilo soustředit. Hlavu mám plnou jiných myšlenek.

„Tak jak už jsi blízko? Zbývají poslední dva týdny.“

„Něco přes.“

„Cože?“

„Něco přes dva týdny.“ Podaří se mi ustřelit hlavu zombie. „Nemusíš na mě tak tlačit,
je to v pohodě.“
„Když si vzpomenu, co jste předváděli v parku, tak bych tomu i věřil,“ zazubí se
Ryan.

„Jdi do hajzlu,“ odpálkuju ho bez váhání. „Buď v klidu, dotáhnu to do konce.“

„Však v pohodě, Bradene.“

Slyším zabouchnutí dveří a zavrtím hlavou. Jako bumerang se ke mně vracejí slova,
která mi nedávno říkala Megan. Popřemýšlej nad tím, jestli je pro tebe Maddie
opravdu jen někdo, komu je možné nahmatat pulz, nebo něco víc.

Postřílím několik zombie za sebou. Co ona o tom sakra může vědět?

Zabili mě. Mrsknu ovladačem na podlahu, zanadávám a natáhnu se na postel. Debilní

hra. Debilní sázka. Debilní všechno.

Někdo zlehka zaklepe na dveře pokoje. „Otevřeno,“ zavolám a přinutím se zvednout

hlavu z polštáře. Maddie otevírá dveře s rukama plnýma učebnic. Vyskočím z postele
a pomůžu jí.

„Ahoj,“ pozdraví mě a okamžitě si bere své knihy zpět, asi aby mi naznačila, že jí
nemusím pořád se vším pomáhat.

„Ahoj, princezno,“ odpovím a nakloním se k ní, abych ji mohl políbit. „Nečekal

jsem, že si s sebou vezmeš celou knihovnu. Kdybych to věděl, tak bychom se radši
sešli tam.“

„Fakt vtipné.“ Položí knihy na stůl. „Musím dodělat esej do angličtiny.“

„Jakou?“

„Téma lásky v Mnoho povyku pro nic.“

„Ty to ještě nemáš hotové?“ zvednu pobaveně obočí.

„Ne,“ zavrtí hlavou. „V poslední době mě pořád něco rozptylovalo. Myslím, že

zrovna ty bys o tom měl něco vědět, Bradene.“

Usměju se a obejmu ji zezadu kolem pasu, hlavu pevně přitisknu k jejím vlasům.
„Takže je to moje chyba?“

„S největší pravděpodobností jo,“ zamumlá, „takže to teď musím dopsat.“

„Vážně?“ Pomalu sjíždím rukou od jejího břicha až ke stehnům. „Jsme sami v mém
pokoji a ty chceš dělat věci do školy?“
„Bradene!“ plácne mě přes ruku. „Pro tebe je to možná nepředstavitelné, ale věř
tomu, že je možné být s holkou v jednom pokoji i bez sexu.“

„Jenže s tebou je to nemožné,“ zašeptám jí do ucha, rty jí přejíždím po krku a polibky

se ji snažím přesvědčit o opaku tak intenzivně, až se zachvěje.

„Bradene,“ varuje mě.

„Fajn,“ povzdechnu. „Tak já si tady sednu a budu se na tebe dívat.“

„A to tě bude bavit?“ otočí se ke mně pobaveně a zahledí se mi do očí.

Využiju situace, chytnu ji za zadek a vášnivě políbím. Přitáhnu si ji blíž, dráždím ji na

rtech a hraju si s jejími vlasy, zatímco mě hladí rukou po zádech. Cítím, jak dole
tvrdnu a pomalu tlačím Maddie směrem k posteli. Padá na ni bez jakéhokoliv odporu.
Nechám ji, ať mi přetáhne triko přes hlavu a užívám si její doteky. Musím se hodně
ovládat, abych z ní nestrhal všechno oblečení.

Líbám ji na krku a zároveň něžně hladím po stehnech. Maddie zasténá a já se bavím

prozkoumáváním jejího těla. Rty sjíždím od krku k prsům a nemůžu se nabažit její
horké něžné kůže.

„Bradene,“ zašeptá, sotva popadá dech.

„Maddie,“ odpovím a ztěžka oddychuju. Její hrudník se pravidelně zvedá a klesá a

srdce jí buší vzrušením.

Rukou zamířím pod sukni a nahmatám spodní prádlo. Nosí tanga. Sakra. Jakmile se
dotknu kalhotek, tak se jí dech výrazně zrychlí.

„Princezno?“ zeptám se tiše.

V očích se jí zračí vzrušení, prsty proplétá mými vlasy a boky se tiskne tak blízko ke
mně, že nepotřebuji další povzbuzení, abych pokračoval…

Prsty se dostávám pod kalhotky a díky vlhkosti do ní lehce pronikám. Její svaly se
stáhnou a nehty se zaryje do mých zad. Nahmatám klitoris a něžnými krouživými
pohyby jej hladím.

Opět zasténá až jí musím zakrýt ústa mými. Potkáváme se jazyky a já zrychluju své
pohyby pod její sukní.

Zalapá po dechu, cítím, že brzy dosáhne vyvrcholení, a tak ještě více zintenzivním
svůj krouživý pohyb. Zakřičí mé jméno, její svaly se uvolní a rychle oddychuje.
Odtrhnu se od ní a pomalu vytahuju ruku zpod sukně.

Zlehka otevírá oči, které září spokojeností, což je docela v kontrastu s jejím zrudlým
obličejem. Vlasy má rozprostřené po celé posteli a rty lehce pootevřené.

Vypadá nádherně.

„Co… to…?“ vydechne.

„Orgasmus,“ zazubím se na ni.

„To vím, ty blbečku.“ Kdyby mohla, tak by mi určitě dala facku.

„Můžu ti říct tajemství?“ Přikývne. „Tohle jsem chtěl udělat od první chvíle, kdy
jsem tě uviděl.“

Pravda.

Tiše se zasměje, otočí se ke mně a políbí mě. „Takže jsi teď spokojený?“

„Velmi,“ odpovím. „A ty?“

„Hmm,“ zamumlá. „Řekla bych, že jsem.“

„To je dobře,“ políbím ji na čelo. „Tak teď můžeš dodělat esej do angličtiny.“

Nahlas se zasměje. „Dej mi minutku.“

Zavře oči a já se k ní zezadu přitulím a nechám jí čas, aby se vzpamatovala.

Teď už vím tři další věci.

Maddie Stevensová vypadá zatraceně skvěle i po orgasmu.

Chci ten výraz v jejím obličeji vidět ještě hodněkrát.

A poslední, jablečná vůně jejích vlasů mě přivádí k šílenství.

A to doopravdy.

21. kapitola – Maddie

Rozumím tomu. Už chápu, proč všechny holky tak šílí z Bradena Cartera, protože co
ten kluk umí s prsty, je neuvěřitelné.

Ale stejně ho nenávidím. Po tom všem ještě víc.

„Hmm,“ zakrývám si tvář rukama.

„Vy už jste to dělali!“ vykřikne Lila tak nadšeně, až z toho vyskočí.

„Bože, to ne!“ odporuju. „Ne, ne, ne a ne!“

„Ale něco jste dělali, že jo?“ zeptá se Kay a v očích se jí zračí pobavení. „Vidím to na
tobě.“

„Jo,“ zamumlám nakonec.

Megan se usměje a sundává vršek z fixu. „No tak, povídej!“

„Nebudu vám to říkat,“ zčervenám.

Kay se zasměje. „Naše princezna se stydí, i když je to jenom hra. Je to čím dál tím
lepší.“

„Dej pokoj,“ nedám se. „Nebudu tady rozpitvávat detaily.“

„No tak,“ zazubí se Megan. „Jen nám to řekni, všechny už jsme to dělaly.“

„Tak jinak,“ otočí se na mě Lila. „Maddie, měla jsi sex s Bradenem?“

„Ne.“

„Dobře, tak jsi, však víš, zahrála na jeho píšťalu?“

„Zahrála na jeho píšťalu?“ odfrknu si.

„Prostě jsi lízala jeho lízátko,“ zasměje se Kay.

„Nee!“

„Dobře,“ pokrčí Lila rameny. „Takže v tom případě ochutnal tvůj hamburger.“

Svalím se smíchy na postel a nemůžu přestat. Takhle jsem se nesmála roky, dokonce
musím zadržovat slzy.
„Ochutnal můj hamburger?“ Zhluboka se nadechnu. „To je hnus. Co to má ksakru
znamenat?“

Kay se pokusí o vysvětlení, ale hlas jí selže a smíchy zaboří hlavu do polštáře.

„Však víš, lízání, tam… no.“ Megan zavrtí hlavou a vybouchne smíchy. „Nemůžu, už
nemůžu.“

„Ne, ne, ne, ne, žádné ochutnávání hamburgeru.“

Megan ve smíchu přikývne.

„Dobře, tak v tom případě si musel během rybaření hrát s návnadou,“ pokračuje Lila
a chvěje se smíchy.

„Já se radši ani nebudu ptát…,“ zavrtím hlavou.

„No to je přece, jak jen to říct?“ zamyslí se Lila.

„Prostě si ohřál prsty ve tvojí světnici,“ vypálí Kay bezprostředně a všechny

explodujeme v záchvatu smíchu.

Očima najdu Lilu, která si rukama utírá slzy a nemůže se na mě ani podívat.

„Nejspíš,“ odpovím a snažím se trochu ovládnout.

„Woohoo!“ zakřičí Kay a já celá zrudnu.

„Tak jak to jenom napsat,“ váhá Megan.

„Cože? To v žádném případě nemůžeš psát do plánu.“

„Musím,“ odpoví. „Abychom měly přehled.“

„To není dobrý nápad, Megs,“ zavrtí hlavou Lila.

„Dej tam rybaření,“ odfrkne si Kay. „Nikdo nebude vědět, co to znamená.“

„Bože.“ Zase schovávám svou hlavu v dlaních a po očku sleduju, jak Megan doplňuje
náš plán o nový úspěch.

„Tak,“ usadí se spokojeně. „Druhý týden – rybaření. Rozhodně jedeme nad plán,
zlato.“

„To je snad dobře, ne?“

„Jasně že jo,“ odpoví Lila nadšeně. „Tohle byl jen hrubý náčrt plánu, pokud to
zvládneš rychleji, tak to bude paráda.“

„No, s tímhle tempem to vypadá, že bude na konci týdne splněno,“ utrousí Kay
ironicky.

„Za dva dny? To ne. Ještě do mě není zamilovaný. A o tom přece celý náš plán byl.“

„To je pravda,“ přikývne.

„Ale nemá k tomu daleko,“ namítne Megan. „Vidím to na něm.“

„Myslíš, že by se do mě zamiloval po nějakých dvanácti dnech? Megan, tohle není

žádný tvůj oblíbený romantický film, kde je osudem hlavních hrdinů být spolu do
smrti napříč všem nástrahám. Láska chce čas. A taky práci. Není to něco, co by se ti
stávalo každý týden, ale třeba jen jednou za život. Já se chci určitě zamilovat jen
jednou, a to se mi rozhodně nepodaří během dvou týdnů. A už vůbec ne Bradenovi.
Chlapi, jako je on, se nezamilujou tak jednoduše. Zkrátka nemůžeš řídit lásku.
Nemůžeš jen tak zařídit, aby mezi někým byla.“

„Ale nesnažíme se snad právě teď o něco takového?“ zeptá se Lila tiše s pohledem
upřeným na mě. „Nesnažíme se snad řídit lásku?“

„Ne. Je to jenom hra a já chci být ta, která vyhraje. S láskou je to vždycky těžké.
Párkrát se spleteš, ale nakonec díky tomu najdeš toho pravého. A v případě Bradena
budu jedním z těch omylů, o kterých mluvím.“

„A ty si myslíš, že jen díky tomu, že tohle není film, se nemůžeš zamilovat během
chvíle?“ trvá si na svém Megan.

„Přesně. Tohle není romantický film nebo kniha, tohle je realita. A v té nic takového
nehrozí.“

„Ale co když se zamiluješ, aniž by sis to uvědomovala? Je přece vědecky dokázáno,

že jsme přitahováni k lidem se stejnými feromony.“

„Nechutné,“ zavrčí Kay.

„Takže, co když si jenom neuvědomuješ, že jsi zamilovaná, protože to ještě tvůj

mozek nestačil zpracovat. Co když máme každý nějakou spřízněnou duši?“

„Pak by byl svět nepochybně lepším místem,“ odpovím tiše. „Protože by nikdo
nikomu neubližoval. To by byl ideál Meggy a svět není ideální. Svět má svá nepsaná
pravidla. Dodržuj je a jsi v pohodě. Porušuj je a život stojí za nic. S naším plánem
jenom přeskakuju pár pravidel, abych vyhrála.“

„Já bych ráda věřila tomu, že má každý nějakou spřízněnou duši. Někoho, kdo se k
němu perfektně hodí,“ přidá se Lila. „Bylo by skvělé, kdyby i tohle život zařídil.“

„To teda nebylo,“ nesouhlasí Kay. „Nechtěla bych nikoho, kdo by mi řídil život.“

„Protože nevěříš na lásku, Kay,“ probodne ji Megan pohledem.

Kay jí pohled vrátí. „To ani ty!“

Megan se na ni usměje a nenechá se rozhodit. „To víš, že věřím, Kay. Věřím tomu, že
každý z nás má někoho, kdo ho bude milovat, ať už jsme jakýkoliv. Jaký by pak měl
život smysl. Vždyť láska tě posouvá dál a pomáhá ti v těžkých situacích. Kdo by v ní
nechtěl věřit?“

„Myslím, že to s těmi romantickými knihami trochu přeháníš, Megs.“

„No a co. Každý z nás v něco věří a to, že jsem pořád ztracená v romantických
knihách, mi dává naději, že třeba jednou najdu opravdovou lásku. Protože se to stane
každému z nás a pak už nebude cesty zpět.“

Zamyslím se a očima pohlédnu přes okno na klučičí kolej. Třetí patro, druhé okno
zprava. Braden.

„Jak víš, že je to pravda?“ podívám se zpět na Megan.

„Nevím, ale doufám. A když nemáš koho milovat, tak je naděje to jediné, co
doopravdy máš, ne?“

22. kapitola – Braden

Zvědavě proplétám prsty jejími vlasy a soustředěně ji pozoruju, což Maddie nutí
neustále se neposedně vrtět na místě.

Povzdechne si a marně se snaží dostat z mého dosahu. Nemá šanci. Omotávám si

několik pramínků jejích vlasů okolo prstu a ona dělá, co může, aby mou ruku
odstrčila pryč. Jako kočka s myší. Je to zábava.

„Pane Cartere, vnímáte vůbec?“ zeptá se mě pan Jessop.

„Ano, samozřejmě.“

„A vnímáte můj výklad, nebo pouze tady slečnu Stevensovou?“

„Spíš ta druhá možnost, pane,“ přiznám se a mám co dělat, abych se nezačal smát.
„Ale alespoň se na něco soustředím.“

„To je pravda,“ odpoví pan Jessop s lehkým úsměvem na tváři. „Ale myslíte si, že by
i přes všechen půvab slečny Stevensové, bylo možné, abyste alespoň posledních deset
minut věnoval mému výkladu?“

Zachytím, jak se Maddie usmívá a mrknu na ni.

„Pokusím se, pane, ale radši nic neslibuju.“

Pan Jessop jen zavrtí hlavou a obrátí pozornost zpět k tabuli.

Konečně pustím Maddiiny vlasy a položím si ruku na opěradlo její židle. Zase se na
mě zahledí a já zvědavě pozvednu obočí.

„Co je?“ zeptám se tiše.

Zavrtí hlavou a radši se věnuje okusování vršku svého pera. Sleduju, jak její rty
zápasí s psací potřebou. Okamžitě zatoužím, abych byl na jejím místě. Zatracené
pokušení.

To mě podnítí k dalšímu prozkoumávání jejího těla. Tentokrát se soustředím na záda

a zlehka na ně začnu prstem malovat kolečka, což u ní vyvolá husí kůži. Skvěle.

Rychle se otočím a předstírám, že se zcela soustředím pouze na hodinu. Pravdou je,

že jediné, co mě zajímá, jsou její rty a pero mezi nimi. Nikdy bych neřekl, že můžu
žárlit na psací pomůcku. A jak.

Neposedně se zavrtím na židli, protože tahle holka ze mě asi opravdu brzo udělá
chodící erekci. Vážně nejsem zvyklý takhle dlouho čekat na to, co chci.

Je už aspoň konec hodiny? Ne? Kurva.

Maddie se na mě zahledí koutkem oka, zjevně pobavená situací, do které jsem se

dostal. Nevydržím její pohled a musím uhnout. Prsty pomaličku sjíždím od jejího
krku po zádech a stále níž. Zase husí kůže a chvění ještě intenzivnější než předtím.

„Nechej toho,“ zasyčí na mě potichu.

„Proč?“ zašeptám.
„Bradene, jsme ve třídě!“

„A co?“ zazubím se na ni. „Možná, že si tě představuju položenou přesně na téhle

lavici a právě to, že jsme ve třídě, mi moc nepomáhá.“

Pero jí vypadne z pusy.

„Ach bože,“ zamumlá.

„Co je?“ potlačuju smích.

„Nevěřím, že ti něco takového může vůbec lézt z pusy.“

„Proč? Vždyť je to pravda. Proč si nemůžu představovat sex s tebou přímo tady na
lavici?“

Zazvoní zvonek, což je pro Maddie vysvobození. Rychle si sbalí všechny své věci a
celá červená vystartuje z lavice. Hodím knihy do tašky a připojím se k ní. Chytnu ji
kolem pasu a konečně opouštíme učebnu.

„Já to fakt nechápu,“ vyleze z ní, když se konečně dostaneme z budovy. „Jak můžeš
pořád myslet na sex, i když se učíme o Moby… Víš co, kašli na to.“

Hlasitě se zasměju. „Jo, jsem si jistý, že jsem slovo ‚dick‘ někdy na začátku hodiny
zaslechl a ty jsi to teď potvrdila.“

„Jo, jenže jak se můžeš dostat od velryby k… jo, je mi to jasné.“

„Maddie, i když někdo řekne třeba ‚klacek‘, tak okamžitě myslím na sex. To samé v
případě Moby Dicka, ať je to velryba, nebo ne.“

„A co když jsi třeba v restauraci a někdo si objedná párky. To tě taky hned napadne
sex?“

„Jo, nejspíš jo.“

Zahihňá se a udělá si pohodlí opřená o kmen stromu. Slunce jí svítí do vlasů a dělá z
její kaštanové barvy ještě světlejší odstín. Posadím se vedle ní a zašátrám do svého
batohu.

„To ne!“ vykřikne, když jí podávám její oblíbený borůvkový muffin. „Kdy jsi ho
sehnal?“

„Stavil jsem se pro něj před hodinou. Chtěl jsem tě trochu překvapit,“ usměju se při
pohledu na upřímnou radost v její tváři. Výborně, tak teď už mám i radost z toho, že
jsem jí udělal radost. Co to se mnou je? Sakra.

Políbí mě na tvář. „Děkuju, to je moc hezké překvapení.“

Se zaujetím pozoruju – podobně jako v případě jejích hrátek s tužkou ve škole –, jak
se vypořádává s muffinem. Stejně jako v případě ostatního jídla si muffin nejprve
rozdělí na menší kousky a až potom je sní.

„Proč to děláš?“

„Co dělám?“ zeptá se a strčí si do pusy další malý kousek.

„Že si všechno jídlo rozděluješ na menší kousíčky. Děláš to vždycky.“

„Aha,“ odpoví zastřeným hlasem. „To je asi od té doby, co mamka umřela. Moc jsem
tenkrát nejedla, a když už, tak hodně střídmě. Takže se z toho asi stal zvyk, který
jsem si vůbec neuvědomovala.“

Tak to jsem zase něco posral. Proč se musím vždycky ptát jako totální idiot?

„To je mi líto, princezno. Vůbec jsem si to neuvědomil.“ Položím jí ruku kolem

ramen a ona si o mě opře hlavu.

„To jsi ani nemohl,“ odpoví tiše. „Vlastně jsi vůbec první člověk, který si toho všiml.
Nebo spíš první, kdo se o tom zmínil.“

To ji v posledních dvou týdnech opravdu sleduju až tak, že mám dokonalý přehled o

všech jejích zvycích? Asi jo.

Kurva.

Je to hra, Bradene. Hra.

„Nechceš dneska přespat u mě?“ zeptám se nakonec.

„Pročpak?“ zahledí se mi do očí.

„Protože bych chtěl,“ odpovím a políbím ji.

„Vždyť u vás stejně budu, je pátek a pořádá se párty.“

„Vykašli se na párty,“ zavrtím hlavou. „Nechoď tam. Pustíme si film a dáme si pizzu
nebo něco takového. Zůstaneme přes noc u mě a ráno si zajdeme na snídani.“
„Vážně?“ zamrká na mě.

„Jasně,“ usměju se. „Vypadáš překvapeně.“

„Trošku jsem,“ odpoví. „Tak jo, proč ne.“

„Takže zůstaneš přes noc?“

„Zůstanu,“ přikývne.

„Skvěle,“ odpovím a opřu se svou hlavou o její. Jsem spokojenější, než jsem vůbec
čekal.

„Bude u tebe přes noc?“ vyvalí na mě Ryan nechápavě oči.

„Jsi hluchý nebo co? Vždyť jsem ti to právě řekl.“

„Takže ty se jen tak vysereš na párty, abys s ní mohl zůstat přes noc ve svém pokoji,“
rozesměje se Aston tak, až ho to usadí do židle. „To je kurva něco, ty ji fakt hodně
chceš, že?“

„Jasně že chci, vždyť kvůli tomu to celé děláme, ne?“

„To je fakt,“ souhlasí Ryan a vytrhne Astonovi z rukou ovladač od Xboxu.

„Tak proč děláš sakra tak překvapeného?“ nechápu.

„Takže zítra bude hotovo, Bradene?“

„Šance tu sice je, ale nebude,“ odpovím. „Nebudu ji do ničeho nutit.“

„Co že se najednou staráš o takové věci?“

„Protože Maddie není ten typ holky, se kterými většinou spím,“ odseknu a odložím
ovladač na zem.

„Ještě mi řekni, že ses do ní zamiloval, ne?“

„Jsi kretén, Astone,“ zavrtím hlavou. „Víš moc dobře, že zrovna s Maddie na to
musím jít opatrně. Kdybych to nějak posral, tak mě Megan zabije.“

„Myslím, že s tím by sis poradil,“ usměje se Aston škodolibě. „Ani by mě nenapadlo,

že se dožiju toho, že bude Bradena Cartera ovládat holka.“

„Dej už s tím pokoj, Astone,“ praštím ho do ruky. „Nechovej se jako úplný dement.“
„Jen říkám, co si myslím, brácho.“

„Tak dost,“ zasáhne Ryan. „Já, jakožto jediný z vás, kdo je ve vztahu, můžu v klidu
říct, že je úplně normální, když tady Maddie, jako Bradenova holka přespí, aniž byste
měli sex. Pro takového playboye, jako jsi ty, to asi bude sakra těžký úkol, ale proč
bys to nemohl zvládnout? A pokud to chce Braden hrát takhle, tak ať to tak hraje.“

„Vždyť už je tak zaměstnaný tím, aby byl co nejlepší přítel, že skoro zapomíná na
sex,“ přisazuje si Aston.

„Viděl jsi Maddie, nebo ne? Tak pokud si myslíš, že jsem zapomněl na sex, tak jsi
ještě větší idiot, než vypadáš,“ okřiknu ho.

„Takže nejsi zamilovaný,“ usměje se pobaveně.

„Ani náhodou,“ odpovím. „Jediné, co mě zajímá, je, kdy jí to udělám, kde jí to

udělám a kolikrát jí to udělám.“

Doufám.

23. kapitola – Maddie

„Hlavně si musíš zapomenout pyžamo.“

„Proč bych na něj měla zapomínat?“

„Protože když nebudeš mít pyžamo, tak budeš muset spát buďto ve spodním prádle,
nahá nebo v jeho triku,“ vysvětluje Megan.

„A nic není víc sexy než holka v klukově triku,“ přidává se Lila. „Já nosím Ryanovo
pořád a je to stoprocentní záruka sexu.“

„Ale já ještě nejsem ve fázi sexu, Lilo.“

„Ale stejně, už je skoro třetí týden, ne?“ Zadívá se na náš plán přilepený na zdi a
prsty přejíždí po jednotlivých fázích. „Takže si myslím, že pomalu začíná fáze číslo
tři, kdy už bys jej měla trochu svádět.“

Hodím svou tašku rezignovaně na postel a posadím se. „V tom případě mi věci
sbalíte vy.“
„Paráda,“ nadchne se Megan a za vteřinu už se zapáleně prohrabuje mým šatníkem.
„Óóó tohle!“ vytahuje ze šuplíku hedvábný set spodního prádla, které mám už měsíc
a ještě jsem jej neměla na sobě. Ostatní holky vzorně spolupracují, Lila vyprazdňuje
mou tašku, zatímco Megan odtrhává štítky s cenovkou ze spodního prádla. Za chvíli
mám sbaleno – kartáček, hřeben, make-up, oblečení na další den a samozřejmě trumf
v podobě nových kalhotek a podprsenky.

„Hotovo,“ prohlásí Lila a zapíná tašku.

„To je všechno? Spodní prádlo, oblečení a trocha kosmetiky? To myslíš vážně?“

vyšiluju.

„No jasně,“ obrátí se na mě Megan s rukama v bok. „Jde přece o svádění a smyslnost,
ne komfort. Musíš ho tak vyprovokovat, že až dojde na věc, tak ti nebude v žádném
případě schopný odolat.“

„To by neodolal i tak,“ odpovím suše a vybavím si vzpomínku na ono odpoledne v

jeho pokoji. Ne, neodolal by v žádném případě.

„Jasně, ale jak jsi řekla, není zamilovaný. Zatím,“ usměje se Megan.

„Jak myslíš,“ odpovím netrpělivě. „Můžeme už jít?“

„Jo,“ odpoví Lila, vezme si kabelku a všechny tři opustíme pokoj. „A co Kay? Přijde
dneska večer?“

„No ona…,“ zaváhám. „Já vlastně ani netuším, kde vůbec je.“

„No pokud to nevíme, tak pro nás bude lepší, abychom to vůbec nezjišťovaly,“
uzavře Megan se smíchem.

„Svatá pravda,“ přikyvuje Lila. „Myslíš, že je zase s Darlou?“

Zavrtím hlavou. „Kay se přece nikdy nevrací zpět ke svým románkům na jednu noc.“

Lila pokrčí rameny a pokračujeme z kampusu směrem ke klučičím kolejím. Před

vchodem se poflakují skupinky holek, kterými se musíme složitě prodírat. Megan mě
chytá za ruku a pomáhá mi proklestit si cestu skoro až nepřátelským prostředím.
Samozřejmě, většina z nich je tady dneska kvůli Bradenovi, a tak není divu, že na mě
vrhají nenávistné pohledy. Čekala jsem to a ignoruju je.

Když se k němu konečně dostaneme, tak mě zrovna moc nepřekvapí, jak se kolem
něj všechny motají a lacině nabízejí. Co mě ale překvapuje, je, jakým způsobem se
jich obratně zbavuje.
Wow.

Potom zvedne hlavu, a jakmile mě zahlédne opřenou o zábradlí schodů, na tváři se

mu vytvoří okouzlující úsměv a okamžitě se za mnou začne prodírat davem
otravných holek, zklamaným pohledům navzdory. Jsem z toho trošku nervózní, ale
zároveň mi dělá radost, že ze všech těch holek jde zrovna za mnou.

Postaví se přede mě a pohladí mě po vlasech. Naše rty se spojí v polibek a já jsem

skoro až zaskočená tou něžností, která v něm je. Přitisknu se k němu ještě trochu víc
a pohladím ho po zádech.

„Ahoj princezno,“ pošeptá mi.

„Ahoj Bradene, to jsem ti tak chyběla?“ odpovím tiše.

Nepřestává se na mě dívat a jeho modré oči září. „Nejspíš chyběla.“

Usměju se na něj.

„Hej Bradene, budeš dneska dole na párty?“ přeruší nás ženský hlas. Zase nějaká
další? Vážně?

„Ne,“ otočí se, ale nepřestává mě pevně svírat v náruči. „Dnes trávím večer se svou
holkou.“

„Tak možná někdy jindy, co?“

„Nebo třeba nikdy,“ usměju se sladce na neodbytnou černovlásku a přitulím se k

Bradenovi, který se tiše zasměje.

„Tak pojď, princezno, nepřesuneme se ke mně do ložnice?“ pošeptá mi do ucha.

„To má být nabídka?“ zaflirtuju.

„Možná později,“ mrkne na mě.

Nahlas se zasměju a Braden už mě vede ke schodům. Jeho pokoj se nijak nezměnil,

pořád je perfektně uklizený a čistý. Znovu mě to šokuje. Každý kluk má přece ve
svém pokoji bordel.

Hodím si tašku na podlahu k jeho posteli a pak se na ni natáhnu. Braden sleduje, jak
se převaluju, a zasměje se.

„Co je?“ podivím se.

„Jen si udělej pohodlí.“

„Však vidíš, že dělám, ne?“ usměju se.

Zavrtí hlavou a přijde ke mně. „Ty džíny nevypadají zrovna nejpohodlněji. Možná by
sis je měla sundat. Jen aby ses cítila dobře, samozřejmě.“

„Jak dlouho sis tu větu připravoval?“ provokuju.

„Vlastně mě to napadlo až teď.“

„No, nejenže jsi fešák, ale navíc ještě bystrý. Mám fakt štěstí.“

„Fešák, jo?“ pozvedne zvědavě obočí a klekne si ke mně. „Rozveď to trochu.“

„Od té doby, co se ti v pokoji nestřídají holky jako na běžícím páse, je tvoje ego
dychtivé po každé pochvale, co?“

„Jsi úplně mimo,“ odpoví a dále se ke mně přibližuje. Už se skoro dotýkáme nosy.
„Moje ego je potěšené, že se kolem něj motáš právě ty.“

Zavřu oči a usměju se. Snažím se ignorovat hřejivý pocit, který se mi rozlévá po těle.
Jak je možné, že Braden Carter dokáže být takhle citlivý a něžný. Zvlášť když je pro
něj holka jen objekt, se kterým se vyspí a odkopne jej. Je to záhada.

„Půjdu pustit film,“ vyruší mě z přemýšlení. „Jinak se k němu nikdy nedostaneme.“

„Fajn,“ oddechnu si a musím si znovu připomenout, že hraju hru. Vážně si začínám

připadat, jako bych měla dvě úplně odlišné osobnosti. Maddie z Brooklynu a Maddie
z Kalifornie. No a ještě k tomu se osobnost Maddie z Kalifornie větví na další dvě,
možná tři – Maddie kamarádka, Maddie hráčka a pak… možná Maddie s Bradenem.

Jen bych ráda věděla, kterou z těch Maddie jsem doopravdy.

„Tak na co se podíváme,“ ohlédne se na mě Braden.

„Dobrá otázka.“

Vytáhne zpod postele krabici s filmy. „Máš štěstí, většina z nich patří Megan, takže
bys tam mohla něco najít.“

Pokračuju v převalování se ze strany na stranu postele. Pak už to Braden nevydrží a

odhrne moje vlasy stranou.
„Hej!“ protestuju.

„Lechtá mě to,“ zasměje se a otevře krabici s filmy. Má pravdu, hned na první pohled
je vidět, že minimálně tři čtvrtiny patří Megan.

„Wow,“ zahledím se na obsah boxu. „Tak na co z toho se podíváme?“

„Netuším,“ pokrčí rameny.

„Takže, když jsi mě lákal, že se podíváme na film, tak jsi vlastně vůbec neměl žádný
připravený?“ usměju se.

„No, ne,“ odpoví. „Prostě mě napadlo, že by to mohlo být fajn.“

Povzdechnu a začnu se prohrabávat krabicí. „No jo, chlap. Pokud něco chci, tak si to
musím udělat sama,“ zamumlám.

„Počítá se do toho i orgasmus?“

„Cože?“ vytřeštím na něj oči.

„No však víš… udělej si sama,“ zazubí se a já vyprsknu smíchy.

„Tohle se počítá mezi výjimky,“ odpovím a zčervenám tak, že si musím schovat

obličej do dlaní.

„Tak dobře,“ usměje se a políbí mě na tvář. „Protože by mě mrzelo, kdyby to bylo

jinak.“

Kde bere tu schopnost, že vždycky celá zrudnu. Zmetek.

„Miluju, když se červenáš,“ usměje se a přitiskne svou tvář k mojí.

„Proč?“ zeptám se. „Aha, nech mě hádat. Protože ti to připomíná můj orgasmus, že
jo?“

„Ty mi čteš myšlenky, ne?“ Přiblíží se natěsno a rty sjíždí k mému uchu. „Připomíná
mi to chvíli, kdy se uděláš, a vím, že je to díky mně. Právě proto to mám tak rád.“

Rukou mi pevně sevře hlavu a začne mě líbat. Nemůžu dýchat. Přivinu se k němu a
objímám ho kolem krku, zatímco si svými rty pohrávám s jeho.

Stáhnu ho na sebe do postele a těsně se k němu přitisknu. Hodně těsně. S vášnivým

zápalem prozkoumávám jazykem jeho ústa. Volnou rukou mu vyhrnuju triko.
Zasténám a svaly se mu zatnou, když zajíždím nehty do kůže na jeho zádech.
Jednu ruku má zaklesnutou v mých vlasech a druhou zkoumá snad každičký kousek
mého těla. Pomalu přejíždí od mého pasu až ke stehnům a zase zpátky. Prsty se
dotýká mých prsou, a ačkoliv jsme oblečení, tak mám pocit, jako bychom k sobě byli
přitisknutí kůží na kůži.

Když začne posévat polibky můj krk a lehce sestupovat níž a níž, tak už mi to nestačí.

Chci víc. Chci to se vším všudy. Chci ho. Ne proto, že je snem všech holek v okolí,
ne kvůli nějaké hloupé hře. Chci ho, protože mě nikdo nedokáže vzrušit tak jako
právě on.

A nemám páru, co s tím mám dělat.

„Mohl bych tě líbat celý den,“ zašeptá Braden.

Nejsem schopná vydat ze sebe jediné slovo, tak jej jen přitisknu co nejblíže k sobě,
zatímco v hlavě bojuju sama se sebou. Chtíč je přece normální, je to přece úplně
přirozená věc. Feromony, nebo něco na ten způsob, jak vždycky říká Megan. Je přece
normální, aby byl člověk někým přitahován, obzvlášť, když ten ‚někdo‘ je Braden.
Takže vlastně není divné, že se moje tělo a moje myšlenky neshodují. Je to v pohodě,
chtíč není láska a láska není jenom chtíč.

„Podíváme se na ten film?“ zeptá se Braden.

„Jo,“ odpovím konečně. „Na jakýkoliv.“

Přikývne, políbí mě na čelo a sleze z postele. A bohužel taky ze mě. I přes stále ještě
letní teploty je mi najednou nepříjemně chladno.

Braden vloží film do přehrávače a sundá si triko, asi abych mohla obdivovat jeho
postavu. Ne že bych to nedělala i předtím, ale v pozici jeho přítelkyně se to přece
jenom hodí trochu více. Je štíhlý a samý sval. Ne že by byl nějak přehnaně
namakaný, má právě takovou postavu, ze které většina holek úplně šílí.

Tahle představa mě dokázala vrátit zpátky do hry. Hrej hráčem. Přesně tyhle holky mi
připomínají, proč ho nesnáším, proč ho nemůžu mít a taky proč ho nechci mít. A
přesně tyhle holky mi taky připomínají Pearce a Abbi.

„Můžeš se převléct tady, nebo v koupelně. Je na druhé straně chodby,“ podává mi

Braden moji tašku.

„Hmm, nejspíš jsem zapomněla pyžamo,“ otočím se na něj s úsměvem.

Otočí se a z komody vytahuje triko. „Tady,“ zazubí se a podává mi ho. Odběhnu se

převléct do koupelny.

Hodím na sebe černé spodní prádlo, přesně jak na mě Megan naléhala, a přes něj
přehodím Bradenovo triko. Rychle si pročísnu vlasy hřebenem a vyběhnu na chodbu
– kde skoro vrazím do Kyla.

Tak tohle je hodně divné. Od té aféry z minulého týdne, kdy měl konflikt s
Bradenem, jsme spolu prakticky nemluvili.

„Ahoj Kyle,“ skoro zašeptám.

„Maddie,“ odpoví a pohled má přišpendlený k mým nohám.

„Jak se máš?“ vysoukám ze sebe a alespoň na chvíli se přinutím zvednout pohled ze

země.

„V pohodě, a ty?“

„Jo, já taky,“ odpovím a toužebně zírám k Bradenovu pokoji. Hrozně trapná chvíle.

„Takže ty jsi vážně s ním?“

„Kyle.“

„Promiň,“ zvedá ruce na obranu. „Jen… buď opatrná, jo? Nerad bych viděl, že ti
nějak ublížil. Na to je tě škoda.“

Pohladím ho po ruce. „Neboj se, Kyle, dám si pozor.“

Dveře pokoje se otevřou a Braden na nás chvíli hledí, než si uvědomí, že se bavím
zrovna s Kylem. „Už zase do ní tlačíš nějaké hovadiny, Kyle?“

„Neměj strach,“ odpoví, ale dívá se na mě. „Je celá tvoje.“

Už zase zavrtám svůj pohled do země a vydám se směrem k Bradenovi.

„To je dobře, nerad bych tě zase přimáčkl ke zdi.“

Zakroutím hlavou a vrátím se do pokoje. Pořád nedokážu pochopit, proč mají chlapi
potřebu chovat se jako úplní neandrtálci. Položím tašku na zem a Braden práskne
dveřmi. „Co to mělo znamenat?“

„To se ptáš mě?“ zvednu nechápavě obočí. „To já bych se měla ptát, co to mělo
znamenat. To teď s Kylem nemůžu ani mluvit, nebo co?“
„Jasně že můžeš, ale jsem trochu naštvaný, když se s ním bavíš v mém triku.“

„A nejde snad o to, že je to tvoje triko? Že je jasné, komu ‚patřím‘, což jsi mimo jiné
názorně předvedl už minulý týden, takže vůbec není nutné, aby ses pokaždé, když se
mnou někdo mluví, choval jako neandrtálec.“

„Jak jako neandrtálec? Nechápu to.“

„Nerad bych tě zase přimáčkl ke zdi,“ napodobuju jeho hlas. „Nejradši bys ho k té
stěně přizdil, a to jen proto, že se mnou mluvil.“

„A možná že jo. Jsi přece moje holka.“ Vykročí mým směrem, já konečně zvednu
hlavu od podlahy a zahledím se mu do očí.

„Nejsem tvůj majetek, Bradene, tak se tak ke mně nechovej!“

„Ale ty jsi moje, Maddie.“ Chytí mě za bradu a já jeho ruku odstrčím.

„Tak nebuď majetnický, protože to opravdu nesnáším.“ Otočím se k němu zády, on

mě okamžitě chytí kolem pasu a tiskne mě k sobě.

„Nejsem majetnický, Maddie,“ zašeptá mi do ucha. „Jen tě chráním a to je velký

rozdíl. Vůbec tě nechci kontrolovat nebo ti říkat, co máš dělat, ale vím, že každý kluk
tady by chtěl být na mém místě, a zvlášť Kyle. A víš proč? Protože jsi překrásná.
Všichni tě chtějí, ale jsi moje a nebudu riskovat, že mi tě někdo z nich vezme,
princezno. Takže jsi moje!“

24. kapitola – Braden

„Ty si vážně myslíš, že jsem překrásná?“ zašeptá potěšeně. Samozřejmě, co jiného si

z toho mohla vzít. Je to holka a ty fungujou fakt podivně.

„Jasně že jo,“ otočím její obličej k sobě. „Jsi překrásná, Maddie, navenek i uvnitř.“

A teď jsem koneckonců naprosto upřímný. Není to tak, že bych si myslel, že je jen
píchatelná nebo něco na ten způsob. Prostě je krásná, sexy a sladká.

Maddie zavře oči a když je po chvíli zase otevře, tak vidím, že jsou zalité slzami.
Kurva.

„Řekl jsem něco špatně?“

Zavrtí hlavou, přivine se ke mně a obejme mě kolem pasu. Hlavou se mi zaboří do
hrudi. Tak ji držím, co nejpevněji to jde.

„Ne,“ zašeptá. „Vůbec ne.“

„Tak proč pláčeš?“

Lehce se třese a dívá se na mě očima, které se i přes všechny ty slzy smějí. „Protože
mě to dělá šťastnou.“

„To je dobře,“ zašeptám a políbím ji na tvář. „Hrozně rád tě dělám šťastnou,

Maddie.“ A opravdu dělám. Sice pořád nechápu proč, ale dělám.

Upravím přikrývky na posteli a vlezeme si pod ně. Maddie se přitom trochu

nadzvedne triko a já zahlédnu její černé hedvábné kalhotky. Sakra. To ne.

Musím se hodně soustředit, abych zahnal nevhodné myšlenky, a přitáhnu si ji k sobě.

Ovine se kolem mé ruky a mě zase praští do nosu ta prokletá vůně jablek v jejích
vlasech.

Pasuje k mému tělu tak dokonale, jako by nám to snad bylo souzeno. Nevím, jestli by
to bylo možné i s některou jinou.

Hladím ji po ruce a za chvíli už uslyším, jak pravidelně oddychuje. Podívám se jí do

obličeje a je jasné, že usnula. Při pohledu na Maddiiny rty mám hroznou chuť ji hned
teď políbit, ale nechci riskovat, že bych ji probudil.

Tak si ji jenom přitáhnu blíž a taky pomalu upadnu do spánku.

Vzbudí mě až loket v mém obličeji.

„Co to sakra?“ zamumlám, posadím se a uvědomím si, že vedle mě vlastně leží

Maddie. „Maddie?“

Přinutím se konečně otevřít oči a vidím, že Maddie ze spaní jen lehce zatřepe hlavou.
Obraz stále běžící televize ji ozařuje a ona si něco mumlá ze spaní. Co to jenom říká?

„Maddie? Princezno?“ Odhrnuji jí vlasy z obličeje a ona se vmžiku probudí a zběsile

dýchá. Po obličeji jí stékají slzy. „Maddie, co se děje?“

„Jenom sen,“ šeptá si pro sebe. „Jenom sen.“

„Princezno, jsi v pořádku?“

Poprvé od probuzení se na mě podívá a přikývne. „Jenom mě obejmi Brayi, prosím.“

„Neboj se,“ pohladím ji po vlasech a přitisknu k sobě. Vůbec poprvé mi řekla Brayi,
zvláštní.

„Děkuju,“ zašeptá, pevně se mě drží a proplétá své nohy s mými. Slzy jí nepřestávají
stékat po tváři a já cítím, jak mi padají na ramena a na polštář. Netuším, co mám
dělat. Nemám ponětí, proč pláče. Vlastně jsem úplně ztracený.

Hladím ji po vlasech tak dlouho, dokud se neuklidní.

Pořád si nejsem úplně jistý, čím vším mě tahle holka ještě dokáže překvapit. Ale
pomalu začínám mít chuť to zjistit.

Maddie se nadšeně láduje svým oblíbeným muffinem a já ji nechápavě pozoruju.

„Jak můžeš být pořád tak hubená?“ vypadne ze mě nakonec.

„Jak to myslíš?“ podiví se.

„Pokud se nepletu, tak sis tenhle muffin dala každý den za poslední dva týdny.“

„Za dva týdny? Spíš za posledních osm měsíců,“ pokrčí rameny.

„A pořád vypadáš takhle?“ zírám na ni a bez ostychu si prohlížím její tělo.

„Rychlý metabolismus.“

„No, i kdybys ho neměla, tak znám dobrý způsob, jak spálit nějaké kalorie,“ mrknu
na ni a Maddie se usměje.

„Taky znám nějaké způsoby, ale pochybuju, že se budou shodovat s tvými. Moje jsou
totiž o cvičení.“

„Já neřekl, že moje nejsou o cvičení.“

„Sex se nepočítá jako cvičení,“ zahledí se na mě upřeně. „V žádné poloze.“

„Ale kalorie spaluje,“ protestuju. „Takže je to svým způsobem cvičení.“

Povzdechne si a zatřepe hlavou, ale jsem si jistý, že se ze všech sil snaží nesmát.
Takže mám pravdu.

„Není to uznávaná forma cvičení, Bradene.“

„V noci jsi mi říkala Brayi, to se mi líbilo víc,“ řeknu a odhrnuju jí vlasy z obličeje.

„Opravdu? Kdy?“

„No… měla jsi nějakou noční můru, tak jsem se vzbudil. A ty jsi mi tak řekla.“

„Aha,“ položí muffin na stůl. „Promiň.“

„Princezno,“ lehce ji přinutím, aby se na mě podívala. „Proč se mi vůbec omlouváš?

Stává se ti to často?“

Odvrátí pohled a zadívá se na sklenici vody, kterou má před sebou. „Občas, rozhodně
méně než kdysi.“

„Co je to za sny? O čem se ti zdá?“

Její mlčení mi odpoví a je mi jasné, o co jde.

„O dni kdy mamka umřela.“

„Maddie, nemusíme o tom mluvit.“

„Někdy je lepší mluvit, jen jsem doteď neměla nikoho, komu bych o tom mohla říct.“

Chytnu ji pevně za ruku a naše prsty se propletou. „Pokud mi o tom chceš povědět,
tak budu jenom rád.“ Zase a znovu mě vyděsí, že to myslím vážně, a že jí opravdu
chci pomoct s jejími problémy.

Zhluboka se nadechne a já čekám, jestli se k něčemu odhodlá. Nakonec promluví:

„Mám noční můry, protože jsem byla u toho, když ji zabili.“

Kurva.

25. kapitola – Maddie

Připadá mi, jako by to bylo včera. Každá vzpomínka z té noci mi přijde jako z
nějakého starého filmu – trochu rozmazaná, občas vypadává zvuk, ale celkově mám
úplně každý okamžik vrytý pevně do paměti. A jen tak to z ní nedostanu.

„Byly jsme s mamkou ve městě, protože vždycky trvala na tom, abychom trávily
nějaký čas spolu samy, bez chlapů. Takže jsme se vždycky jednou nebo dvakrát za
měsíc sebraly a vyrazily do kina nebo na nákupy. Byl to čas, kdy jsme si mohly
pokecat o klucích, oblečení nebo hudbě. Prostě o všem.“

„Asi jste si byly hodně blízké.“

„To jsme byly,“ usměju se zlehka. „Byla jako moje nejlepší kamarádka.“

„Řekni mi o ní víc.“

„Všichni vždycky říkali, že jsem úplně stejná jako ona, ale to si nemyslím. Mamka
byla krásná, měly jsme stejné vlasy i zelené oči, ale na rozdíl ode mě z ní vyzařovalo
něco hrozně klidného. Za všech okolností se usmívala a pro každého by se roztrhala.
Taky proto pracovala v místním centru pro mládež, kde pomáhala problémovým a
závislým teenagerům. Někdy jsem tam chodila s ní, třeba na víkend a vždycky jsem
ze všech stran slyšela, jak je skvělá a jak ji mají všichni rádi. Jenže tu noc…“

Ten večer jsme byly v kině. Byla to moje volba a já tak rozhodla.

„Pojď, zajdeme si na cukrovou vatu,“ navrhla mamka, když si všimla prodavače na

druhém konci ulice.

„Mami, už je jedenáct, taťka na nás už určitě čeká.“

„No tak, Maddie, nebuď taková,“ namítla a zaparkovala auto naproti stánku s
cukrovou vatou. „Zabere to jenom chvilku, uvidíš.“

„Ty jsi fakt blázen,“ povzdechla jsem si.

Otevřela dveře a se svým typickým, skoro až dětským úsměvem, který by mě

přemluvil i na největší pitomost na světě, vystoupila z auta. Nemohla jsem si pomoct
a zazubila se na ni také, protože její úsměv byl neskutečně nakažlivý. Sledovala jsem,
jak se přehrabuje v kabelce a hledá nějaké drobné, zatímco přechází cestu směrem k
prodavači s vatou.

Pár bloků od nás se ozvaly výstřely. Byla jsem přesvědčená, že jde o ohňostroj.

Nadšeně jsem stáhla okno auta a se zájmem vystrčila hlavu ven, ale pak už jsem
uslyšela křik, který neustával. Někde zaskřípaly pneumatiky a výstřely se začaly
rychle přibližovat.

„Maddie, lehni si, honem,“ zakřičela na mě mamka.

Začala jsem se strašně třást a zoufale jsem se pokoušela zbavit bezpečnostního pásu.
Když se mi konečně podařilo odpoutat a sklouznout do sedačky, výstřely už byly
hrozně blízko a já mohla sledovat, jak rezonují od okolních budov. Rychle jsem se
podívala na mamku a potom…

Zazněl výstřel a ona padala k zemi.

Vykřikla jsem a jako v mrákotách jsem si uvědomila, že jde o střelbu ze zbraně.

Proplížila jsem se ke dveřím na straně řidiče a snažila se dostat k mamce.

„Mami, nééé, mami!“ řvala jsem skrz otevřené dveře, až jsem z nich vypadla.
Pokoušela jsem se co nejdřív dostat na nohy a nos se mi celý zaplnil střelným
prachem.

Zoufale jsem se snažila prodrat přes dav, který se kolem ní zatím stihl shromáždit, a
neustále jsem křičela mami, protože jsem si nedokázala připustit, že by se jí něco
stalo. Musela být v pořádku, protože je to přece moje máma, a ta mě nemůže nikdy
opustit. Má se mnou být navždy.

Braden mě chytí za ruku, což mě přivede z myšlenek zpátky do reality.

Stejně pořád slyším výstřely a výkřiky a taky ten adrenalin, který proudil celým mým
tělem. Pořád je to všechno tak opravdové.

„A odsud to mám rozmazané. Pamatuju si zvuk sirén, a jak mě někdo odtáhl.

Pamatuju si, jak čekám, až se mamka probudí, ale to se samozřejmě nestalo,
nemohla. Dostala přímý zásah do stehna a než se mi podařilo dostat se ven z auta, tak
vykrvácela. Sama na studeném chodníku někde v Brooklynu. Je pryč a já nedokázala
udělat nic pro to, abych jí pomohla. Nikdy jsem jí neměla dovolit, aby šla pro tu
pitomou cukrovou vatu.“

Protřu si oči rukama, ale stejně nezabráním slzám, které z nich potichu stékají.
Braden si klekne přede mě a chytne mě za hlavu, pomalu ji otočí k sobě a já v jeho
očích vidím smutek a pochopení.

„Jsi neskutečně silná, princezno,“ řekne potichu. „Málokdo by se dokázal s takovou

hrůzou vyrovnat tak jako ty. Jsi vážně skvělá a jsem si jistý, že kdyby tě mohla vidět
teď, tak by na tebe byla opravdu pyšná.“

Tiše přikývnu. Políbí mě na čelo a já se uvelebím v jeho objetí. Jedině on mi teď

dokáže poskytnout bezpečí, které tolik potřebuju.

Nikdy jsem nikomu neřekla, jak se to celé stalo. Dokonce ani taťka mě nedokázal
přinutit, abych řekla celou pravdu právnímu zástupci. Byla to moje poslední
vzpomínka na ni, jen moje.

Ale teď už ne. Na místě, kde se narodila a vyrůstala, jsem se konečně někomu svěřila.
A přivedla ji tak domů.

Všichni kluci do jednoho jsou natěsnaní uprostřed dvorku, mají svlečená trička a po
očku po nás laškovně pokukují. Kay samozřejmě nechápavě zavrtí hlavou a láskyplně
na ně ukazuje prostředníček.

„Debilní zvířata,“ zamumlá. „Promenádujou se tu polonazí, jako by byli nějací

Králové ročníku.“

Potichu se zasměju.

„No ty se moc nesměj, Mads. Zrovna ty a Carter jste něco jako Král a Královna
celého kampusu a Lila s Ryanem Princ s Princeznou. Nebo snad Princezna s
Princeznou?“

„Hej,“ probodne ji Lila pohledem. „To, že se o sebe Ryan stará, ještě neznamená, že
je zženštilý, ne?“

„Jasně, Princezno,“ mrkne na ni Kay a Lila se zazubí.

Jsem strašně ráda, že mám kamarádky, se kterými se cítím v pohodě a které mě

rozesmějí. Sice ve mně pořád ještě vře celý ten rozhovor s Bradenem o mojí mamce,
ale když jsem teď s holkami, je to všechno mnohem snesitelnější.

Braden se na chvíli otočí přes rameno a ďábelsky se na mě usměje. Nemůžu se

ubránit tomu, abych mu úsměv neopětovala, a hřejivý pocit se mi zase rozlije po těle.
Ach jo.

„Láska je všude kolem nás, tralala,“ začne si provokativně prozpěvovat Kay a

diriguje si k tomu flaškou s vodou.

„Dej pokoj,“ hodím po ní bonbónem, který ale chytí a hned si ho nacpe do pusy.

„Díky, zlato,“ mrkne na mě.

„Ráda ho vidím takhle šťastného,“ ozve se Megan a sleduje kluky, jak se připravují
na hru. „Dlouho jsem ho neviděla tak moc spokojeného. Jestli ještě nakonec nebude
škoda, až to budeme muset po pár dnech ukončit,“ pohlédne na mě významně.

„Vždyť dobře víš, jaká jsou pravidla hry, Megan,“ odpovím. „Čtyři týdny a konec.
Tak jsme se domluvily.“

Podívá se na mě s tím zvláštním výrazem v očích, kterému můžu rozumět jenom já.
„Jen pokud tě Braden nechá.“
V překladu: pokud to dokážeš ukončit.

Někdy je to fakt otravné, jak je všímavá.

„To víš, že nechá,“ odpovím jí více sebevědomě, než se sama cítím, a sleduju ho, jak
pobíhá po hřišti a směje se s ostatními kluky. „Toho se nebojím.“

„Jak myslíš,“ souhlasí nakonec neochotně. Proč o tom vůbec musela začínat?

Radši obrátím svou pozornost zpátky ke hřišti. Sleduju Bradena, jak chytá míč a běží
s ním na konec hřiště, které je vyznačené dvěma tričky. Pot stéká po jeho opáleném
těle a svaly se mu během sprintu rýsujou, až to ve mně zase vyvolává ten známý a
záludný pocit chtíče. Protože je zatraceně sexy. Hlavně zpocený a bez trika.

Skokem položí touchdown a kluci se k němu seběhnou na oslavu. Mrkne na mě a

naznačuje mi, ať jdu za ním. Lehce zavrtím hlavou a přinutím ho, aby přiběhl on za
mnou. Skloní se a chytne mě za ruce. Potom mě hravě zvedne ze země a pevně
obejme. Zapáleně si mě prohlíží a já jsem zase v jednom ohni. Rychle zaútočí svým
jazykem mezi mé rty. Tak mě to dostane, až mi jedna noha zůstane viset ve vzduchu.
Je to jako scéna ze starého filmu.

Pomalu se odtáhne, ale nepřestává mě s plamínky v očích sledovat.

„Tak teprve teď jsem ten touchdown konečně pořádně oslavil,“ usměje se na mě.

„Ale, jen ses chtěl předvádět,“ odpovím mu a hladím ho lehce po hrudi.

„A kdo by se divil. Když mám tak krásnou holku, tak ji chci předvést ostatním,“
mrkne na mě a potom se ještě nakloní k mému uchu. „A tím prstem už níž nezajížděj,
jinak půjdeme oslavovat dovnitř.“

Nervózně polknu. Nemůžu si pomoct, ale je to příliš lákavá nabídka.

Nakonec se dokážu ubránit. „Utíkej, máš tam rozehranou hru,“ připomenu mu. A
sobě vlastně taky. „Co by si tam bez tebe počali.“

Znovu se usměje a ještě jednou mě políbí, asi pro štěstí. Ne že by ho zrovna on

potřeboval. Posadím se zpátky na zem vedle Kay.

„Wow, nevím, jestli jsem někdy viděla skutečný polibek se zvednutou nohou,“ zazubí
se Megan.

„Jaký polibek?“ zeptá se Kay nechápavě.

„No se zvednutou nohou,“ zopakuje Megan. „Třeba jako v Deníku Princezny. S Anne
Hathaway, víš ne?“

„Vypadám snad, že jsem někdy viděla něco jako podělaný Deník Princezny, Meg?“

„U tebe člověk nikdy neví, Kay.“

„Fajn, rozhodně si to někdy pustím. Určitě to bude fascinující.“

Megan se k ní nahne a praští ji do ruky. „Hej, dost už s tím sarkasmem.“

„U tebe to jinak nejde, Megs.“

„Zmlkni už, jo?“

Zavrtím hlavou a rozesměju se. Pak po nich hodím bonbónem, aby se uklidnily. Lila
udělá to samé a Megan s Kay začnou ječet. Než si to stihnu uvědomit, jsem uprostřed
bonbónové války, ležím na trávě, držím se za břicho a směju se jako blázen.

Zhluboka vydechnu, otřu si slzy z očí a posadím se. Nepamatuju si, kdy mi naposledy
bylo tak dobře.

26. kapitola – Braden

Nenávidím neděle. Jsou takové nějaké nezajímavé a nudné, a to je možná důvod,

proč jsem zrovna na podělané pláži. Každý si sice myslí, že vyloženě miluju slunko,
moře a písek, ale vůbec to tak není. Jenže v tomhle případě platí, co chce Maddie, to
se stane, taková je prostě hra. A Maddie chtěla na pláž, tak jsem tady. Trápím se s
pískem v plavkách a přemýšlím, co tady vlastně dělám.

„Fakt jsi se mnou nemusel chodit. Zvládnu se opalovat sama,“ řekne mi Maddie,
která je pohodlně rozvalená na zádech v písku.

„Jenže já s tebou rád trávím čas, tak proč bych nešel?“ odpovím a přejedu jí prstem
po břichu, až zapiští.

„Prostě protože?“ pokrčí rameny.

„Jenom protože?“

„Jo. Protože.“
Rychle se zvednu, sednu si na ni obkročmo a sundám jí z obličeje sluneční brýle.
Nechápavě se na mě podívá a já se zazubím jako malé děcko.

„Co?“

„Proč sis na mě sedl?“

„Přišlo mi to fajn.“

„Takže jen proto, že ti to přišlo fajn.“

„Jo.“

„Tak mi vysvětli proč.“

„Prostě protože.“

„Protože?“

„Jo, protože,“ zopakuju po ní. Vezmu její ruce a propletu je svými prsty. V očích se jí
zračí radost a já na ni jen tak pobaveně zírám. Slunce jí ozařuje kaštanové vlasy a její
krásné zelené oči díky tomu ještě více vynikají. A při pohledu na její rty mám pocit,
že mě vyloženě prosí, abych je políbil.

A taky to udělám.

Skloním hlavu a přitisknu své rty k jejím. Prsty zaboří do mé kůže a jazykem lehce
objíždí můj spodní ret. Otevřu oči a zahledím se na ni.

„Za co to bylo?“ zeptá se potichu.

„Jen tak, protože můžu.“

„To se mi líbí,“ usměje se. „Ale teď už ze mě slez, kazíš mi opálení.“

Zasměju se a skutálím se zpátky vedle ní do písku. Brýle má už zase na svém místě a

já si najdu novou zábavu. Sleduju každičkou křivku jejího těla, která je dneska
dostupná k mému potěšení. A že je to nějaké potěšení.

„Přestaň mě svlíkat očima, jo?“

„Nerad ti to říkám, princezno,“ pohladím ji po břichu, „ale už toho není moc k

svlíkání. Ne že bych si stěžoval,“ poškádlím ji a rukou pomaličku prozkoumávám její
jemnou kůži.
„Bradene!“ zvýší lehce hlas, skoro až varovně.

„Co?“ zeptám se a nenechám se zastavit, tentokrát přejíždím rukou po jejích krásně

zaoblených bocích.

„Jsou tady lidi,“ zasyčí.

„No a?“ políbím ji na tvář. „Snad se můžu dotýkat své přítelkyně, ne?“

„Hmm,“ zamumlá. Vezmu to jako souhlas.

Jazykem jí lehce přejedu po rtech. Maddie překvapením otevře pusu, čehož využiju a
vsunu do ní svůj jazyk. Rukama mi obejme krk a polibek opětuje. Všechna krev
během okamžiku míří z mozku dolů do další podobně důležité oblasti mého těla.
Samozřejmě.

Ruku jí zabořím do vlasů a ještě více se k ní přitisknu.

„Myslím, že potřebuješ ledovou sprchu,“ zamumlá a nehty sjíždí dolů po mých

pažích, až mi z toho sexy pohybu naskočí husí kůže.

„Tak bychom mohli skočit do moře, co říkáš?“

„Nevím, jestli je to dobrý, nebo špatný nápad, ale proč ne.“

Vstanu a pomůžu na nohy i Maddie, která si sundává sluneční brýle. Chytne mě za

ruku a s úsměvem vyskočí. Rozběhneme se do vody, samozřejmě tam chci být první.

Ve vodě se otočím a ještě než ji zahlédnu, už slyším, jak vřeští. Takže už se dostala
dost blízko ledové vodě. Chvilku váhá, jestli se ponořit, a tak se vydám za ní a chytnu
ji kolem pasu.

„Bradene ne! Je to ledové!“

„A o tom to je!“

Sice se brání, co může, ale jsem silnější. Couvám dál do vody, dokud nejsme
ponoření po pas, pak se zakloním a na sekundu ztratím pozornost. Velká chyba.

Na chvilku zachytím její pohled, jak se zasměje a pak už mě jen lehce šťouchne.
Ztratím balanc a po zádech sletím do ledové vody. Rychle vyskočím zpátky na nohy a
je víc než jasné, že teď už se z toho Maddie nevykroutí.

„Ne, ne, prosím, promiň,“ brání se s nataženýma rukama.

„Teď už ti to nevyjde,“ zavrtím hlavou a vyrazím směrem k ní.

„Ne!“ zapiští, když ji chytnu.

Společně spadneme do vody, Maddie máchá nohama a marně se mi snaží vykroutit.

Pokouší se mě odstrčit, ale já ji chytím pevně za zadek a přitáhnu k sobě.

„Ty…“

Bleskurychle ji umlčím polibkem. Potom už neprotestuje, jen mi rukama zajede do

vlasů a přitiskne se ke mně. Nohama mě obejme kolem pasu a já si ji rukou přitáhnu
co nejtěsněji.

Péro mám v pohotovosti a jen těžko snáším ten tlak, který na mně tahle situace
vytváří. Úplně ztrácím kontrolu.

Napětí náhle ustane a Maddie zašeptá: „Lidi se na nás dívají.“

Rychle přejedu pohledem po okolí. Dva malí, asi tak šestiletí kluci, na nás vyjeveně
civí s otevřenou pusou. „Jo.“

Maddie úplně zrudne a otočí se jejich směrem. Když ji kluci spatří, tak se s křikem
hned rozutečou dále po pláži.

Rozesměju se a Maddie položí hlavu na mé rameno. Sevření kolem mého pasu povolí
a sklouzne zpátky do vody. Nemůžu se přestat smát a Maddie to vytáčí.

„To není sranda. Teď si chudáci určitě myslí, že viděli porno.“

„Ale no tak, princezno, jsou to malí kluci. Ti utečou už jenom proto, že jsi holka. Víš
jak to je, holky jsou pro nás v tomhle věku jako něco s infekcí.“

V jejích očích se třpytí pobavení. „Takže já jsem infekční, jo?“

„Nevím, ještě jsem se nerozhodl,“ pokrčím rameny.

„No tak když myslíš,“ nevinně se usměje, „tak se považuj za infikovaného.“

Vysmekne se mi a rozběhne se zpátky k pláži. Zakroutím hlavou a s úsměvem na

tváři se rozběhnu za ní. Povalím ji do písku, mokré vlasy má přilepené na tváři a pusu
si zakrývá rukama. Oči jí jiskří radostí.

Nechápu, jak mě dokáže tak snadno rozesmát a pobavit, ale vždycky, když ji vidím,
tak mi úplně prozáří den. Nevím, jak to dělá, ale dost se mi to líbí.
27. kapitola – Maddie

Celou cestu z učebny se nemůžu zbavit přiblblého úsměvu na tváři. V náruči svírám
knihy, vlasy mám neupravené a musím vypadat jako úplný blázen. Od včerejšího
odpoledne s Bradenem na pláži se cítím tak, jak už jsem se dlouho necítila. Ráda
bych věřila tomu, že je to důsledek slunka, moře a pláže, ale vím, že bych lhala sama
sobě.

Jediný důvod, proč jsem tak šťastná, je on. Tím jsem si jistá.

„Ahoj Maddie,“ zjeví se vedle mě najednou Kyle.

„Ahoj, jak je?“ pohlédnu na něj a zase se zacítím trochu provinile, že v něm vidím
jenom kamaráda. I když není tak vypracovaný, jako třeba Braden, je pořád hodně
přitažlivý. Je vyšší než on i já a zvláště jeho lehce zvlněné kaštanové vlasy z něj
dělají opravdu pěkného kluka. Jednou díky němu bude nějaká holka hodně šťastná.
Tím jsem si jistá.

Ale proč ho pořád musím srovnávat s Bradenem?

„Fajn, podívej, chci se omluvit za ten pátek, netušil jsem, že je Braden tak… prostě
tak…“

„Ochranářský?“ pomůžu mu vyjádřit se.

„No jo, něco takového.“

„Je to v pohodě, nedělej si starosti,“ pokrčím rameny. „On je prostě… já nevím.“

„Jsem si jistý, že sis s ním nějak poradila,“ usměje se na mě.

„Jasně, dala jsem mu najevo, že mám na sobě jeho triko, a ne tvoje.“

„Jasně,“ odkašle Kyle a znenadání rychle odvrátí pohled. Zčervenal snad, nebo se mi
to zdá? „No nic, musím letět, zatím, Mads.“

„Jo, fajn…,“ zamračím se nechápavě a zamávám mu.

„Vše v pohodě, princezno?“ objeví se najednou Braden a chytne mě kolem pasu.

„Jo, jen Kyle, byl nějaký divný,“ usměju se na něj.

„Kyle je vždycky divný,“ odpoví mi a letmo mě políbí. Potom společně vyjdeme z

budovy a míříme ke Starbucks. Mňam.

„Je divné, že tak zčervenal,“ zamyslím se nahlas a pak mi to dojde. „A jéje!“

„Co?“

„On si asi myslí, že jsme spolu v sobotu spali,“ zahihňám se. „To pro něj muselo být
trochu nepříjemné.“

„Proč by jako mělo?“

„Nezačínej zase,“ plácnu ho přes ruku. „Prostě jsem mu řekla, že jsem na sobě měla
tvoje triko, a tak si nejspíš domyslel, že jsme spolu spali.“

„Fajn,“ zasměje se a přitáhne si mě k sobě. „Tak už by konečně mohl dát pokoj.“

„Neboj, nikdy mě nepřitahoval,“ převrátím oči. „Možná ti to tak přišlo, ale my jsme
opravdu jenom kamarádi.“

„No jasně, princezno. Ale stejně je asi dobře, že si to myslí.“

„Proč, Brayi? Žárlíš snad?“ pozvednu obočí, zatímco Braden otevírá dveře kavárny a
zírá na mě.

„Na Kyla? Ne. Proč bych měl?“

„Stejně mi přijde, že žárlíš.“

„Nežárlím.“

„Tak proč to tak vypadá?“

„Ale nevypadá!“

„Ale jo.“

„Už se o tom nechci dál hádat, Maddie.“

„Já se nehádám,“ odpovím. „Jen se ptám a ty mi nedokážeš odpovědět. To je rozdíl.“

Braden vychrlí naši klasickou objednávku směrem k baristce, pak se ke mně otočí,
pramínky vlasů mi zastrčí za uši a pošeptá mi: „Ty se hádáš, Maddie. A co hůř, ani si
to neuvědomuješ.“

Zahledím se mu do očí a pak mi dojde, že má pravdu. Sakra!

„Fajn, jak chceš, ať je po tvém. Nežárlíš na něj.“

„Ale dost už,“ přitiskne se ke mně a políbí mě na čelo. „Víš, že jsi hrozně roztomilá,
když se vztekáš?“

„Já se nevztekám!“

„No samozřejmě,“ zazubí se a vezme naše kelímky s kávou.

Rozohněně se přesunu k naší obvyklé sedačce, ale posadím se na židli vedle ní. Stále
ještě tupě zírám na Bradena.

„O co jde, princezno?“

„O nic,“ usměju se sladce. „Prostě jsem si chtěla sednout tady.“

„Fajn,“ odpoví mi Braden a posadí se na židli naproti. Nespouští ze mě oči, zatímco

posrkávám horkou kávu a uždibuju muffin, jako to dělám vždycky. Znervózňuje mě.
Celou dobu, co jí a pije, ze mě nespouští pohled. Ani na sekundu. A pokud dobře
vidím, tak ani jednou nemrknul.

Nevím, jestli se mi to líbí, či ne, ale co, hrajeme přece hru. Nebo nehrajeme?

Hrajeme.

Ale stejně je zábavné, že se mi občas úplně podaří zapomenout, že vůbec jde o hru.
Někdy mi to všechno připadá tak reálné, že si ani neuvědomím, že jsme to celé s
holkami vymyslely.

„Zase nad něčím přemýšlíš.“

„Jo, přemýšlím nad tím, proč na mě tak upřeně hledíš.“

„Možná proto, že se mi to líbí.“

„A mně se to zase možná nelíbí.“

„Dneska máš nějakou hádavou náladu, Maddie.“

„A já myslím, že ty…“ Zastavím se a trochu nakloním hlavu na bok a konečně se mu

podívám přímo do očí. „Hmm. Tak v tomhle máš asi pravdu.“
Trochu zápasí s tím, aby se nezačal smát, ale jeho oči ho prozrazují. „Tak jako
vždycky.“

„Jako že máš pravdu vždycky?“

„Přesně tak, úplně vždycky.“

„Aháá, to jsem netušila,“ zvednu skepticky obočí.

„Jsem chlap, ti mají vždycky pravdu.“

Zasměju se. „Jasně, zlato, nejspíš si, stejně jako ostatní chlapi, myslíš, že co řekneš,
je pravda. Ale právě naopak. Já jsem ženská a už od přírody je pravda všechno to, co
vymyslí můj mozek. Tak mi promiň to zklamání, ale bohužel.“

Braden se na mě zkoumavě podívá a pomaličku usrkává svoje kafe. „To tvrdíš ty. Ale
pokaždé, když se na tebe podívám, tak vidím, že jsi nádherná a v tom mám absolutní
pravdu. A protože ty budeš vždycky nádherná, tak je jasné, že já musím mít vždycky
pravdu.“

Nervózně se usměju a cítím, jak se mi obličej zbarvuje dočervena, až musím uhnout

pohledem. Vždycky, když si dokážu uvědomit, že se jedná o hru, tak mě něčím takhle
odrovná a já mám zase pocit, že je to opravdové.

„Hej,“ zvedne se ze židle a klekne si vedle mě. „Já tě nechtěl uvést do rozpaků.“

„Však ne,“ odpovím potichu a zahledím se mu do očí. „Já jenom… já nevím.“

Chytne mě za bradu a pohladí po tváři. „To ti nikdo neřekl, jak moc jsi krásná?“

„Proč si to myslíš?“

„Protože když jsem ti to řekl poprvé, tak jsi plakala. A teď zase uhýbáš pohledem.“

„Jediný, kdo mi to říkal, byli rodiče. A od té doby, co mamka umřela, tak má taťka
myšlenky někde úplně jinde.“

Opře své čelo o moje a já mám co dělat, abych zadržela slzy, které se mi derou do očí
ve chvíli, když si vzpomenu na oba rodiče. Můžu na ně myslet odděleně, ale je těžké
myslet na oba najednou, když je jeden z nich mrtvý a druhý by byl nejradši taky.

A taky proto, že taťka je to jediné, co mi z mojí rodiny zůstalo.

„Tak tomu musíš věřit, princezno,“ pošeptá mi. „Protože nejsem slepý, ani hloupý.
Tedy někdy se chovám trochu jako hlupák.“ Usměju se. „Ale vím, že jsi moc krásná.
Vidím to každý den.“

„Sice tomu nikdy neuvěřím, Brayi, ale tentokrát tě ráda nechám vyhrát.“

„Vážně?“ zamumlá pobaveně.

„Jo,“ chytím ho za volnou ruku. „Tentokrát jo.“

„To je od tebe moc hezké,“ uchechtne se a něžně mě políbí.

Ještě více sevřu ruku a polibek mu opětuju, i když sama nevím, co dělám.

„Takže o víkendu jedeme všichni do Vegas,“ oznámí Megan jakoby nic a snaží se
dostat žmolky ze svých džínů.

„Jak to?“ odtrhnu pohled od obrazovky mého notebooku.

„Braden má narozeniny.“

„Cože má?“ podivím se a s prásknutím zavřu notebook. „To si děláš srandu.“

„Nedělám,“ usměje se. „Asi jsem ti to zapomněla říct.“

Vezmu polštář a mrsknu ho po ní. „Ani ses nezmínila, ty potvoro. Proboha!“

„Nemusíš se bát. Pokoje už jsou zamluvené. Ty budeš s Brayem, Lila s Ryanem, já

budu s Kay a Aston s kluky z jejich koleje.“

„A to jsme jediné holky, co jedou?“

„Takové je Bradenovo přání,“ usměje se šibalsky.

„Kdo by si to byl pomyslel.“

„Kdo by si byl pomyslel co, zlato? Že budeme jediné holky, které chce Braden na své
oslavě, nebo že jsi zažila opravdovou a panickou hrůzu z toho, protože jsi nevěděla,
že má narozky?“ pohlédne na mě významně.

„Samozřejmě že budeme jediné holky,“ odpovím a odvrátím pohled. Zpanikařila

jsem jenom kvůli hře, to je jasné. Nebo ne? Jasně že jo.

„No nevím,“ zamumlá si pod vousy a lehne si zpět do postele. „To ti tak budu věřit.“

„Megan, já k Bradenovi opravdu nic necítím.“ Alespoň navenek ne.

„Však nic takového netvrdím, Maddie.“

Zazvoní mi telefon. Otevřu zprávu a v tu chvíli se mi zastaví srdce.

Dorazím za dva dny.

Cože? Ruce se mi začnou třást a já se na zprávu podívám ještě jednou. Ne, nezdálo se
mi to.

Pearce: Dorazím za dva dny.

Odhodím telefon na postel a zírám na něj, jako by měl propálit díru do přikrývky.
Odhrnu si vlasy z obličeje a snažím se přinutit své ruce, aby se přestaly třást.

„Maddie?“ ozve se Megan a posadí se. „Děje se něco?“

Zavrtím hlavou neschopna slova. Chce se mi říct, že se nic neděje, třeba se mi podaří
setkat se s ním někde, kde jej ostatní neuvidí.

Kde nikdo nebude mít možnost zjistit pravdu o tom, co se opravdu stalo mojí mamce,
taťkovi a bratrovi. Protože jestli ne, tak si toho určitě všimnou, protože drogově
závislí, jako je můj bratr, se úplně běžně nevyskytují na místech, jako je tohle.

Megan mě chytí za ruku. „Maddie, musíš se uklidnit…“

Zamrkám a snažím se na ni soustředit, ale zjišťuju, že nemůžu pořádně dýchat. Srdce

mi buší jako o závod.

Sakra.

Zavřu oči a ze všech sil se soustředím na techniku dýchání, kterou jsem se naučila
minulý rok na józe. Přesně tak, nádech, výdech.

Když se konečně cítím trochu víc v pohodě, tak otevřu oči. Megan vypadá hodně
znepokojeně.

„Nechceš mi prozradit, o co jde?“ zeptá se potichu a podává mi sklenici vody, kterou

musela napustit, když jsem se snažila uklidnit.

Vezmu si sklenici a sklopím pohled. „Stejně nemám na vybranou.“

„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“

„Ale musím, kvůli němu už nemám jinou možnost.“ Zahledím se ven z okna.
„Kvůli komu?“

„Kvůli bratrovi.“

„A co udělal, Maddie?“

„Je na cestě sem a chce peníze. Já už mu je nechci dávat. Už nikdy víc.“

„Tak mu to řekni až sem dorazí, a on zase odjede, ne?“

Podívám se na ni smutným pohledem. Přijde jí to jednoduché, protože v porovnání se

mnou měla opravdu lehký život.

„Takhle můj bratr nefunguje, Megs. Udělá všechno, co je možné, aby se dostal k
penězům, protože je potřebuje kvůli své závislosti.“

„Jaké závislosti? Myslíš drogy?“

Přikývnu.

„Tak ať si sežene svoje peníze,“ vykřikne a stiskne pevně moji ruku.

„Taky bych chtěla, aby to bylo tak jednoduché. Až se s ním potkám, tak to budu
muset nějak zvládnout.“

„To se s ním chceš setkat sama?“

Znovu mlčky přikývnu.

„Tak na to zapomeň,“ vybuchne a vystřelí na nohy. „Teď mě dobře poslouchej. Sice

pořádně netuším, co může udělat, aby z tebe dostal peníze, ale ani to nechci zjistit.
Takže, až se setkáš se svým bratrem, v žádném případě nebudeš sama.“

„Díky Megs, ale…“

„Žádné ale, zatraceně,“ zavrtí hlavou. „Žádné ale. Maddie, mám tě moc ráda a vidím,
že jsi z něj úplně vyděšená. Sice ho vůbec neznám, ale v žádném případě tě za ním
nenechám jít samotnou. Pokud mu nechceš dát svoje peníze, tak mu je nedáš. A když
se tě jenom dotkne prstem, tak mu Braden zláme všechny kosti v těle.“

Povzdechnu si a zoufale hledím pořád na stejný bod na zdi. „To není tak
jednoduché…“

„Je to tak jednoduché. Tečka. I kdyby to mělo znamenat, že se od tebe celý další
měsíc nehnu, tak tě nenechám jít za ním samotnou. Jsi jedna z mých nejlepších
kamarádek a moc mi na tobě záleží. A jestli něco znamená přátelství, tak to, že na nic
nemusíš být sama.“

Slzy se mi skutálí po tváři a já se na ni s povděkem usměju. „Děkuju ti, Megan.

Děkuju.“

Obejme mě a drží pevně celých pět minut, než se vybrečím.

Přátelství znamená, že nikdy na nic nejsi sama. A poprvé od chvíle, kdy maminka
umřela, se sama necítím.

28. kapitola – Braden

„Ne, mami, opravdu to není žádný ‚víkendový úlet‘, nebo jak ty jim říkáš,“ zavrčím
do telefonu.

„No, Megan řekla Glorii, že spolu chodíte. A když mi to Gloria dnes ráno pověděla,
tak jsem jí nevěřila, protože můj Braden není zrovna randící typ. Jenže ona byla
pořád neoblomná, že prý, Bradene, opravdu chodíš s tím děvčetem, s Maddie.“

„To protože s ní fakt chodím.“

Moje máma najde vždycky odpověď na všechno, ale tentokrát je to snad poprvé, co
se nezmohla ani na slovo.

„Opravdu?“ vykřikne nakonec nadšeně. „No konečně, Bradene. Thomasi, Thomasi,

Gloria měla pravdu! Braden má přítelkyni!“

Zatřepu se pod návalem matčina pištivého hlasu a slyším otcův baryton, jak
odpovídá: „To je skvělé, drahoušku, mám z něj radost. Ale myslíš, že by bylo možné,
aby ses trošku utišila?“

Musím zamaskovat smích do odkašlání.

„A jak vypadá? Jaká je? Musím ji co nejdřív poznat. Mám z tebe takovou radost,
Bradene,“ pokračuje máma.

„Mami, jenom s ní chodím, zatím si ji neberu.“

„Vždyť já vím, ale je to tvoje první přítelkyně!“

„Ne, to není.“

„Ale je, zlatíčko. Většinou s děvčaty jenom spíš, to je všechno. Nikdy jsem ti do toho
nemluvila, protože vím, že kluci jsou kluci a ti se jen tak nezmění. Tvůj strýček
Calvin byl úplně stejný, když byl v tvém věku a na vysoké. Každopádně bych ji ráda
poznala.“

„Mami, chodíme spolu tak dva týdny. Nemohla bys nám dát nejdřív trošku prostoru?“

„Jako že jste to ještě nedělali? No, dobře pro ni.“

„Ne mami, tak jsem to fakt nemyslel.“ Zabijte mě. Jen mě prosím někdo zastřelte.
„Jen jsem chtěl, ať nás necháš, ať se trochu poznáme, než ji představím celé rodině,
jo?“

„No když myslíš,“ odpoví máma trošku naštvaně. Paráda, díky Megan!

„Mami, musím letět,“ zalžu. „Začíná nám hodina.“

„Samozřejmě. Mám z tebe velkou radost, Bradene, opravdu velkou. A hlavně

nezapomeň používat ochranu, rozumíš mi?“

„Jasně, mami,“ procedím skrz zuby. „Tak ahoj.“

„Ahoj Bradene.“

Zhluboka si oddychnu. Mám svoji mámu moc rád, ale někdy jsou rozhovory s ní
hotovou noční můrou. A taky trapné. Hodně trapné.

Zatřepu hlavou a upřu svůj pohled ven z okna. Jelikož je náš dům hned naproti
školnímu kampusu, tak mám dokonalý přehled o tom, co se děje venku. Zahlédnu
kaštanovou, skoro až ohnivou hřívu hned vedle blonďaté a na tváři se mi vytvoří
přiblblý úsměv. Vyskočím z postele, rychle otevřu okno a hlasitě zapískám.

Maddie nadskočí a Megan na mě přes rameno ukazuje prostředníček. Zasměju se na

ně, mrknu na Maddie, zamávám jí a s radostí vrátím Megan její gesto. Holky se otočí
a pokračují směrem ke Starbucks.

Zatracený Starbucks. Myslím, že pobočka v kampusu by si dokázala vystačit jen z

peněz těch dvou.

Sáhnu po ovladači, zapnu televizi a rozjedu Xbox. Školu mám až za dvě hodiny, tak
proč nepostřílet pár zombíků.
29. kapitola – Maddie

Pokud Pearce nekecal, tak bych na něj měla někdy během dneška narazit. Škoda, že
nepůjde o takové setkání bratra se sestrou, jaké bych si představovala.

Od té doby, co Megan vysvětlila situaci ostatním holkám – a podle jeho chování

pravděpodobně taky Bradenovi – jsem v neustálém obležení. Když u mě zrovna není
Megan, tak mi vždycky dělá společnost buďto Kay, Braden nebo Lila. Jednou mě do
učebny dokonce doprovázel Ryan, a to už bylo sakra divné.

Podvědomě cítím, že se dneska s Pearcem uvidím, ale rozum mi zase říká, že je to

nesmysl. Protože jestli má peníze na to, aby letěl přes celou zemi, tak musí mít i na
zaplacení svých dluhů, ne? Jenže se dost bojím, že bude všechno úplně jinak a
nakonec se stejně objeví.

Celé vyučování jsem hrozně nervózní, ignoruju výklad učitelů a dokonce ani z
Bradena nelítají vtípky jako obvykle. Na druhou stranu alespoň tráví hodinu tím, že si
hraje s mými vlasy, což mě až podivně uklidňuje.

Když se pomalu blíží večeře a já pořád nenarazila na Pearce, tak se mi konečně

podaří trochu uklidnit. Taky je pravda, že jsem celý den v kampusu a ani na krok
jsem se od něj nevzdálila. A pochybuju, že by se zrovna Pearce potuloval po
kampusu. Přinejmenším v to doufám.

Dokonce jsem ani nebyla ve Starbucks, radši jsem tam poslala Bradena. Rozhodně to
pro něj bylo příjemnější než pro mě. Věděl, že jsem v bezpečí mezi Ryanem a
Astonem, a nemusel trpět, jak mi Aston celou dobu civěl do výstřihu.

Takže jediné, co mě napadá, je, že Pearce stojí někde na hranici kampusu a čeká, až
se objevím. Ale rozhodně nechci zjistit, jestli to vůbec může být pravda.

Horší je, že dneska budu chtě nechtě muset ven z kampusu, abych mohla zajít za
Bradenem.

Kvůli hře. Nebo snad kvůli realitě? Začínám v tom mít zmatek, pocity se ve mně mísí
a bojují spolu a já mám už delší dobu problém rozlišit, co je opravdové a co ne.

Nejvíc mě děsí, že už mi Pearce a Braden nepřijdou jako jedna osoba. Správně bych
je měla brát jako totožného člověka, stejné pocity a stejná nenávist. Rozhodně bych je
neměla rozdělovat. Vždyť se přece nijak neliší, nebo snad ano?
„Jez!“ rozkáže Lila a strká mi talíř přímo pod obličej.

„Nemám hlad,“ zalžu, i když mi žaludek docela dlouho tvrdí úplně něco jiného.
Zatracené nervy.

„No jasně, dneska jsi nesnědla nic kromě borůvkového muffinu a budeš mi tvrdit, že
nemáš hlad. Dneska je to poprvé, co jsme na vysoké a ty jsi něco nedojedla. Tak do
toho!“

Probodne mě tak přísným pohledem, že se sebezapřením vezmu dva hranolky a

žvýkám je jako šestileté dítě.

„Vidíš, něco jsem snědla.“

„To nestačí,“ odsekne Lila.

„Nechej to na mně,“ položí jí Kay ruku na rameno a otočí se ke mně. „Žer,

princezno!“

Zahledím se do jejích přísných očí a jen tak tak zadržím smích. Kay se však nedá
obměkčit a významně zvedne obočí.

„Myslela jsem si, že jsem v menze a ne na dětském hřišti,“ poznamená Megan a

přisedne si k nám.

Usměju se a nabodnu na vidličku pár dalších hranolků. „Fajn, vyhrálas, sním to.“

„Všechno,“ trvá na svém Lila.

„Něco, všechno to nezvládnu.“

„Má pravdu, jestli celý den nejedla, tak se nemůže napráskat na večeři, jen by jí bylo
blbě,“ obhajuje mě Megan.

„A já nebudu uklízet žádný posraný zvratky, to ani náhodou,“ protestuje Kay.

„Ty fakt nadáváš jak dlaždič,“ podívá se na ni Lila. „Ta tvoje nevymáchaná pusa
hravě strčí do kapsy Bradena, Ryana i Astona a ti jsou sprostější než kdokoliv, koho
znám.“

„Rozhodla jsem se ignorovat, co jsi právě řekla. Ne že bych neocenila, že mě

považuješ za více mužnou než opravdové chlapy, ale zrovna ty tři bych spíš
porovnávala s holkami než s kluky.“

„To máš docela pravdu,“ odfrkne si Megan.

„Braden není tak hrozný jako Ryan s Astonem,“ zamumlám. „Aston má více vlasové
kosmetiky než my všechny dohromady a Ryan si zase během dne upravuje účes tak
často jako já za týden.“

Lila se na chvíli zamyslí a pak neochotně přikývne. „Jo, nejspíš máte pravdu.“

„Alespoň mám jasno, jaký budu mít kostým na letošního silvestra,“ mrkne na nás
Kay. „První důstojník Kay k vašim službám.“

„Skoro mě děsí pomyšlení, komu všemu budeš na Nový rok k službám,“ utrousí
Megan sarkasticky.

Kay po ní střelí tak vražedným pohledem, až se musím smát.

„A čemu ty se směješ, Stevensová?“

„Tomu, jak se vždycky urazíš, i když je to pravda. Asi bychom tě měly na Nový rok
někam připoutat, protože ty jsi vlastně holčičí verze Bradena.“

Lila s Megan zadržují smích a Kay je dobrou půlminutu docela zaskočená.

„No co,“ utrousí nakonec. „Asi máš pravdu.“ Na chvíli se zamyslí. „Ale aspoň mám
dobrý výběr – kluci, holky, gayové, lesbičky. Braden jde jen po blondýnách.“

„A proto jsem taky překvapená, že nám náš plán zatím tak vychází,“ zasměje se Lila.
„Protože Maddie je všechno, jen ne blondýna.“

„Hej, co máte pořád proti blondýnám?“ vyštěkne Megan.

„Vůbec nic,“ pohladím ji po jejích přírodně blond vlasech. „Ale ty jsi přírodně
blonďatá, ne jako ty umělé coury, co se na něj obyčejně lepí.“

„Maddie žárlí,“ zableskne se Kay v očích.

„Jasně, asi tak jako budu žárlit, až si to budeš o víkendu rozdávat se striptérkou ve
Vegas.“

„No vidíš, na to jsem ani nepomyslela. Možná k nám přiberu i Astona a uvidíme,
jestli náš krásný chlapec zvládne trojku.“

Megan vystrašeně přeletí pohledem po Kay a rychle zase zpátky. Vypadá to, že jsem
jediná, kdo si toho všiml. Wow.

„No nic, pojďme,“ oznámí Lila a vstává od stolu s pohrdavým pohledem na můj
pořád ještě napůl plný talíř.

„A kam jdeme?“ zamrčí Kay.

„Na klučičí kolej,“ odpoví Megan a zbavuje se svého talíře.

„Přijde mi, že jsem strávila půl svého života v tom baráku plném chodících penisů
překypujících testosteronem.“

„Nebuď hned taková,“ šťouchne do ní Lila. „Možná, že kdyby ses ty ‚penisy‘ snažila
trošku víc poznat, tak bys tam nechodila s takovým odporem.“

„Hej, já náhodou nemám k penisům ani nejmenší odpor, aby bylo jasno.“

„Tak to je víc, než potřebuju vědět,“ naznačím a předstírám zvracení.

Kay mě pohladí po vlasech a vyrazíme z menzy přímo do večerního slunce. To je

jedna z nejlepších věcí v Kalifornii, takové slunko v Brooklynu nikdy nezažiju.

Potichu vydechnu a snažím se předstírat, že jsem si nevšimla, že už nejsme na území

kampusu. Pokouším se nějakým způsobem povzbudit. Vždyť už přece nejsem v
Brooklynu, abych musela neustále utíkat před svým bratrem. Navíc tady nemá svoje
debilní kamarády, kteří by ho za všech okolností kryli. A taky se nemusím dívat do
skelných očí mé nejlepší kamarádky, která se pokouší o sebevraždu.

Teď jsem v Kalifornii, kde mám naopak já kamarádky, které mě budou krýt. Nejsem
tady sama.

Jsem mnohem silnější, než jsem byla před šesti měsíci, tak se přece jen tak nevzdám.

„Maddie?“

V okamžiku úplně zkamením.

Pearce.

Pomaličku se otočím a zírám na něj. Jeho hnědé vlasy jsou rozcuchané, kůži má
úplně bílou a taky je mnohem hubenější, než když jsem ho viděla naposled. Sice se
na mě usmívá, ale z jeho očí vidím, že na tom není vůbec nic upřímného.

„To ani nepřivítáš svého bratra?“

„Co tady děláš, Pearci?“ odpovím silnějším hlasem, který vůbec neodpovídá tomu,
jak mi doopravdy je. Ale nevzdám se.
„Co myslíš, že tady dělám? Potřebuju tvoji pomoc, Maddie.“ Přistoupí ke mně blíž.
„Jsem trošku v průseru, sestřičko, potřebuju jenom, abys mi pomohla.“

„Je to vždycky stejné, pořád jenom potřebuješ moji pomoc, ale problém je v tom, že
si nejsi schopný aspoň někdy pomoct sám.“

„Ale ty víš, čím to je. Chybí mi m…“

„Opovaž se ji zase používat jako výmluvu!“ Hněv, který ve mně roste, začne dokonce
překonávat i strach, který pořád cítím. Vystoupím z obležení holek a vykročím blíže k
němu.

„Už nikdy nepoužívej mámu jako výmluvu. Víš moc dobře, že jsi byl v těch sračkách
ještě předtím, než umřela, tak si nechej ty svoje idiotské výmluvy pro sebe!“

„To nejsou výmluvy, Maddie. Opravdu.“

„Taky mi chybí Pearci, každý zatracený den, ale to neznamená, že musím hned běžet
k nejbližšímu dealerovi, a myslet si, že mi to nějak pomůže. Každý má takový život,
jaký si ho udělá, a já aspoň žiju takový, ze kterého by měla radost. Proto nám přece
nechala peníze na vysokou a teď se nejspíš otáčí v hrobě, když vidí, co se stalo z
jejího milovaného syna.“

„Maddie, je to…?“ položí mi Kay ruku na rameno.

„Není to nikdo,“ setřesu její ruku. „Jeď domů, Pearci. Já už ti dál pomáhat nebudu.
Zapomeň na to.“

„Ale já vážně potřebuju tvoji pomoc, Maddie,“ prosí. „Naposledy, slibuju.“

„Vždycky je to naposledy, nebo snad ne? Úplně pokaždé říkáš, že je to naposledy, a

nikdy není. Možná je to naposledy, co jedeš v tom, v čem zrovna jedeš, ale co to bude
příště, Pearci? Metanfetamin? Heroin? Co?!“ Vůbec nevnímám, že jsme před
klučičími kolejemi a že na nás zírají skupinky lidí. Je mi to jedno.

„To je blbost, Maddie, a ty to víš. Potřebuju naposledy pomoct!“

„A já už řekla, že ti nepomůžu!“ Vyrazím směrem k němu a svou chvějící se rukou ho

praštím do břicha. „Jsem tvoje sestra a ne nějaký zasraný opatrovník! Je ti dvacet dva
let, vyřeš si svoje sračky sám. Nemůžu tě pořád zachraňovat jen proto, že nejsi
schopný sehnat si práci, abys trochu pomohl taťkovi. Já jsem tady jenom dva měsíce
a už musím platit jeho nájem, protože ty jsi příliš zaměstnaný svou drogovou
závislostí!“

Surově mě chytí za ruku. „A já musím sledovat, jak je každý den víc a víc zralý na
sebevraždu, zatímco ty se tady v Kalifornii opaluješ.“

„Vzdělávám se!“ zařvu na něj a vytrhnu se z jeho sevření. „Abych třeba jednou
mohla taťku podpořit a zajistit mu všechnu pomoc, kterou bude potřebovat, aby se
dostal ze svých problémů.“

„A proč něco takového nemůžeš udělat pro mě?“

„Protože pro mě jsi vzduch, Pearci,“ řeknu tiše, ale dostatečně zřetelně. „Vždycky
jsem k tobě vzhlížela a mohli jsme spolu dělat úplně cokoliv. Bylo mi jasné, že se
trošku odcizíme, až půjdeš na střední, ale nečekala jsem, že se z tebe stane typ
člověka, kterým jsi vždycky pohrdal. Proboha, vždyť mamka pracovala s drogově
závislými! Věděl jsi, co s tebou to svinstvo může udělat, ale stejně jsi do něj zabředl.
No a podívej se na sebe teď.“ Pohlédnu mu na chvíli do očí a zase sklopím pohled.
„Už nejsi ten brácha, kterého jsem znala a měla ráda. Vlastně si myslím, že už vůbec
nejsi můj bratr.“

„Cože?“ Zase mě chytne za zápěstí a pevně ho sevře.

„Že už nejsi můj bratr. Už ne.“ Snažím se vymanit z jeho sevření. „Přemýšlel jsi
někdy nad tím, co všechno jsi nám způsobil od té doby, co mamka umřela? Nejdřív
Abbi. Zamilovala se do tebe a ty jsi ji jenom ovládal a zneužíval, všechno kvůli
drogám. A nakonec se kvůli tobě pokusila o sebevraždu. Kvůli tobě jsem přišla o
svou nejlepší kamarádku. Taťka mi řekl, abych odjela sem, co nejdál od Brooklynu,
abych mohla začít znovu, a ty musíš zase všechno posrat. Dojedeš sem a prosíš mě,
abych platila tvoje dluhy za drogy, protože se o sebe nedokážeš postarat sám. Jasně,
hodná malá Maddie to zase všechno zařídí. Ale tentokrát ses spletl. Seber si tu svou
prdel, vrať se do Brooklynu a zůstaň tam!“

Pearce na mě nevěřícně zírá, v jeho zelenomodrých očích se mísí údiv a rozhořčení.

Napětí mezi námi je jasně hmatatelné. Vůbec poprvé jsem si dokázala přiznat, co ke
svému bratrovi opravdu cítím.

Nenávidím ho. Opravdovou nenávistí – takovou, která dokáže zastínit jakoukoliv

šťastnou vzpomínku, co na něj mám. Zatemňuje mi celou mysl a já vytlačuju všechno
dobré, co jsem si s ním kdy spojovala.

Na jednu stranu ztrácím kousek sebe, ale na druhou stranu z toho musím vyjít
silnější.

Nevzdám se.

Teď už ne.

„Sice nemám tušení, co jsi zač, ale radil bych ti, abys sundal ruce z mojí holky,“ ozve
se Braden ledovým tónem.

Vůbec nevím, že tady je. Nevidím ho. Celá se třesu a adrenalin proudí mým tělem.

„Jsem její bratr,“ usměje se Pearce hořce.

„Další důvod, abys z ní sundal ty svoje podělaný pracky!“ Ucítím Bradenovy ruce na
mých ramenou. Jednou z nich pevně sevře Pearcovu ruku na mém zápěstí a bojuje s
ní, dokud mě nepustí. Snažím se nedat bratrovi jedinou příležitost, aby si všiml, že
mě zápěstí, za které mě celou dobu držel, pálí jak čert.

„Nestarej se o nás, tohle je jen mezi námi,“ vyštěkne na něj Pearce.

„Ne není. Je mi jedno, jestli jsi její bratr nebo cokoliv jiného, ale neopovažuj se
ubližovat mojí holce.“ Braden mě přitáhne blíže k sobě. „A radil bych ti, abys odsud
vypadnul co nejrychleji, protože já rozhodně nejsem jediný, kdo je připravený
Maddie bránit. Za mnou je barák plný chlapů, kteří ti s velkou radostí nakopou prdel,
jestli se dozví, že jsi jí ublížil.“

„Je to mezi…“

„Dost,“ vložím se do toho. „Už jsem ti to řekla jasně, není co řešit. Nepomůžu ti, táhl
ses sem zbytečně.“

Probodávám ho pohledem, dokud trochu neustoupí. Z jeho očí sálá nenávist a zlost.

„Fajn,“ utrousí. „Fajn, asi to budu muset vyřešit jinak.“

„Bylo načase,“ odpovím chladně.

„Máma by byla úplně zničená, kdyby věděla, že jsi mě v tom nechala,“ prohodí,
zatímco se pomalu vzdaluje.

„Kurva, to stačí,“ zařve Braden.

„Okamžitě vypadni, než tě odsud dostanu sám,“ přidá se Ryan a stoupne si vedle
Bradena. „Myslím to smrtelně vážně, nikdo tady nebude mluvit s našimi holkami
takovým způsobem. Máš třicet vteřin na to, abys mi zmizel z očí.“

„Taky že jdu,“ odpoví Pearce, naposledy mě probodne pohledem, otočí se a míří si to

po chodníku daleko od nás.

Jakmile je pryč, tak nás obklopí šum ze šepotu přihlížejících. Je mi jasné, co asi
můžou řešit – tohle že je bratr naší malé Maddie?
„Pojď dovnitř,“ řekne mi potichu Braden a ukazuje směrem k domu. „A vy ostatní
běžte do hajzlu!“

Protáhne mě skrz dveře a schody až do svého pokoje. Zabouchne za námi dveře a já

mám co dělat, abych se stačila chytit stolu ve chvíli, kdy se mi konečně podlomí
nohy. Braden mě rychle chytne kolem pasu a obejme mě. Nemůžu dýchat. Srdce mi
buší, hrudník mám stažený a třesu se více, než jsem si myslela, že je vůbec možné.

Právě jsem se dokázala postavit svému bratrovi.

„Šššš,“ uklidňuje mě Braden. „Už se k tobě nikdy ani na krok nepřiblíží, princezno.
Slibuju. Nenechám ho.“

Slzy mi stékají po tvářích a já se jim vůbec nebráním. Pevně se přitisknu k

Bradenovi, sevřu jeho triko a strach mě pomalu začíná opouštět.

„Pojď sem,“ zvedne mě do náruče a přenese přes pokoj až do postele. Lehne si vedle
mě, položí mou hlavu na svou hruď a tiskne mě k sobě, jak je to jen možné, až mám
pocit, že jsme splynuli v jednu bytost. Přikryje mě a já se pomaličku začínám
uklidňovat. Tady v jeho pokoji jsem v bezpečí.

S Bradenem jsem v bezpečí.

Nemám představu, jak dlouho jsme bez hnutí leželi. Prostě mě jen držel, jako by už
nikdy neměl odejít. A já ani nechci, aby někam odcházel. Jen chci, ať mě pevně drží
dál, pak mi nehrozí žádné nebezpečí.

Zhluboka se nadechnu a Braden mě políbí na čelo. Otevřu pusu, asi abych mu to

všechno zkusila nějak vysvětlit, ale on mě ihned zarazí.

„Ne, Maddie, teď si s tím nedělej starosti. Je pozdě a ty se potřebuješ vyspat.“

Asi jsme takhle leželi opravdu dlouho.

„Nemůžu spát v kalhotách,“ zamumlám slabým hláskem.

Zase mě políbí na čelo, vyskočí k šatníku a podá mi triko. „Obleč si tohle.“

Vděčně se na něj usměju a rychle se převleču. Braden se taky svleče jen do boxerek a
vklouzne za mnou do postele. Přitulím se k němu a položím hlavu na jeho rameno.
Pevně mě obejme a já poslouchám pravidelný tlukot jeho srdce.

Konečně se uvolním a vůbec mě nepřekvapuje, že mě v tomhle zranitelném stavu

přepadnou myšlenky, které můj obranný mechanismus poslední dva týdny tak
odmítal, jen aby mi náhodou neublížily.
Problém je, že jsem byla tak zaměstnaná hraním hry, aniž bych si uvědomila, že to
nejsem já, kdo hru řídí.

Pravidla se totiž během posledních dvou týdnů úplně změnila, aniž bych si toho
všimla. Ale po dnešku už mi nic nebrání, abych si přiznala, že se pomalu
zamilovávám do Bradena Cartera.

30. kapitola – Braden

Vždycky, když mi leží v náruči, jako třeba teď, je hrozně zranitelná.

Jen jsem si až do včerejší noci neuvědomoval, jak moc. A taky jsem si

neuvědomoval, kolik je v ní vášně.

Podívám se na ni. Leží na mé posteli, její vlasy jsou rozprostřené všude po polštáři a
potichu oddychuje. Ve spánku vypadá hrozně klidná, jako by ji vůbec nic netrápilo a
před ničím se nemusela bránit.

Malinko se odtáhnu, na což i ve spánku zareaguje a přitiskne se ke mně. Políbím ji na

čelo, ona mi položí ruku na břicho a prsty mi přejíždí po kůži.

Vůbec nevím, kdy mi na ní začalo tak záležet. Možná v ten den, kdy mi řekla o své
mamince, nebo tenkrát, když tak ďábelsky vystartovala na tu holku v menze. Taky se
to mohlo stát, když jsem si místo sledování výkladu v angličtině hrál s jejími vlasy.

Anebo mi na ní záleží celou dobu a já si to jen přes vidinu sexu neuvědomoval.

Nevím. Ale už to nemůžu dál popírat. Ze hry se stalo něco málo víc. Je to
opravdovější než cokoliv, co jsem zatím s nějakou holkou zažil. Maddie je pro mě
někdo, o koho se můžu opřít.

Já jsem někdo, o koho se ona může opřít.

„Dobré ráno,“ ozve se Maddie ospale a tře si oči.

„Dobré ráno, sluníčko,“ zašeptám. „Jak ti je?“

Na chvíli zaváhá a zapřemýšlí. „Nevím, dobře i špatně zároveň.“

Znovu ji políbím na čelo.

„Včera jsem udělala správnou věc, že jo?“ zeptá se hlasem plným pochybností a upře
na mě pohled. „Že jsem se mu rozhodla nepomoct.“

„Udělala,“ odpovím upřímně.

„Ale pořád je to můj bratr.“

„Jo,“ pohladím ji po tváři. „Sice je to tvůj bratr, ale to, co jsi kvůli němu musela
prožít, je dostatečný důvod, abys mu už dál nepomáhala. Nemůže se pořád spoléhat,
že vyřešíš všechny jeho problémy.“

Přikývne. „Máš pravdu… všechno co jsem kvůli němu musela prožít…“ Zavře oči a
zatřese se. „Už mu nebudu pomáhat, nejsem žádný slaboch.“

Nevím, co na to říct, tak ji jen pohladím po vlasech.

„Abbi znám už od školky. Bylo mi pět. A pak jsme spolu pokračovaly přes základku
až na střední,“ prolomí najednou ticho.

„Nemusíš mi to…“

„Ne, ne, já chci.“

„Dobře, princezno.“

Přejede mě pohledem s lehkým úsměvem na tváři. „Dělaly jsme všechno společně,

skoro jako siamská dvojčata. Když Abbi začala s baletem, tak jsem musela taky.
Když jsem se na balet vykašlala a chtěla vyzkoušet gymnastiku, šla do toho se mnou.
Spousta lidí říkala, že jsme snad musely být po porodu oddělené, protože jsme si byly
tak blízké a podobné. A já si myslela, že to tak bude napořád.

Když pak mamka před třemi lety umřela, tak mi byla Abbi obrovskou oporou.
Rozpadal se mi celý svět a ona mi pomáhala se s tím vyrovnat. Vždycky po škole
byla se mnou, pomáhala mi s úklidem a vařením. Protože nás moje mamka učila vařit
obě najednou, tak jí přišlo samozřejmé, že teď bude vařit i pro nás.

Jenže když jsme se dostaly do maturitního ročníku, tak se všechno změnilo. Bylo mi
jasné, že to nemůže vydržet navždy, že třeba nepůjdeme na stejnou vysokou, nebo že
si jedna z nás najde vážný vztah. No a nakonec jedna z nás kluka opravdu našla. Já
jsem to nebyla a už vůbec by mě nenapadlo, že bude Abbi chodit zrovna s mým
bratrem.

Pearce byl na střední už nějakou dobu, když mamka umřela, takže už předtím stihl
obcházet večírky a sem tam vyzkoušel nějaké drogy. Ale po tom, co se stalo mamce,
klesal hlouběji a hlouběji a ani taťka, který byl už tak dost psychicky na dně, s ním
nedokázal nic udělat. No a tak Pearce utopil všechny peníze, které nám mamka
ušetřila na vzdělání, v drogách.

Takže jsem byla pořádně překvapená, když spolu ti dva začali chodit. Obě jsme byly
studentky s výborným prospěchem, takže to bylo takové klasické klišé, kdy randí
slušňačka s drsňákem.“ Maddie se na chvíli odmlčí, aby si utřídila myšlenky, a já ji
pořád hladím prstem po ruce. „Nejdřív to vypadalo, že se k ní chová hezky. Potom
sem tam vybouchnul, když měl zrovna absťák, jenže hned na to jí koupil květiny a
všechno bylo vyřešeno. Snažila jsem se ji varovat, že to jde s Pearcem pořádně z
kopce, jenže ona byla skálopevně přesvědčená, že mu může pomoct a zachránit ho.“
Maddie převrátí oči. „Zachránit ho – největší pitomost, co ji mohla napadnout. Pearce
byl prostě Pearce a jediný, kdo ho mohl zachránit, byl on sám. Několikrát jsem se s
ním snažila promluvit poté, co mamka umřela. Ale jak právě ona vždycky říkala –
nemůžeš pomoct někomu, kdo o to nestojí. To bylo její životní heslo od té doby, co
začala pracovat se závislými.

Jenže Abbi o ničem takovém nechtěla ani slyšet. Tak jsem ji radši doprovázela na
všechny jejich večírky. Nikdy to nepřiznala, ale myslím si, že byla ráda, že jsem tam
s ní. Stejně jako já neměla zrovna v lásce jeho kamarády a já ji s nimi nechtěla
nechávat samotnou. Takhle to probíhalo asi dva měsíce, až se jeden večer všechno
úplně zhroutilo.

Pearce neměl dost peněz, aby si zajistil dávku. Jeho dealer zvýšil ceny, protože mu
docházely zásoby. No a můj bratr byl zrovna ve fázi, kdy už nutně potřeboval svou
drogu, tak začal úplně vyšilovat. Abbi se ho snažila uklidnit. Napřáhl se a praštil ji do
obličeje. Abbi odletěla skoro na druhou stranu pokoje a z nosu jí tryskala krev.
Utíkala jsem za Abbi a Pearce vůbec nezajímalo, co provedl. Jediné, o co mu šlo,
bylo jak se co nejrychleji dostat k drogám.

Vyhrabala jsem nějaké úspory a dala jsem mu je, jen ať je klid. A to bylo to nejhorší,
co jsem mohla udělat. Od té doby to bral tak, že když jsem mu pomohla jednou,
pomůžu i podruhé. Že něco provedl Abbi mu bylo úplně jedno. Nevím, jestli to byla
nehoda, nebo to udělal úmyslně, ale každopádně se to nestalo naposled.“

„Takže jsi přestala chodit na jejich párty?“ Svaly mám úplně napnuté z představy, že
bych musel být na jejím místě.

Přikývne. „Další den jsem navštívila Abbi, abych jí řekla, že to bylo naposled, co
jsem s ní někam takhle šla, a že by se měla s Pearcem rozejít. Odmítla. Rodičům
řekla, že uklouzla na ledě, spadla na chodník, a proto má rozbitý nos. Stalo se to v
listopadu, takže se nad její verzí nikdo ani nepozastavil. Ale mně to přišlo hrozné. A
tak jsem ji nechala, ať chodí na Pearcovy párty sama. Netrvalo to dlouho a začala
vypadat podobně jako on. Ne že by se zamotala do drog. Spíš začala trochu více pít.
Během toho půl roku měla pokaždé, kdy jsme se viděly, nějakou novou modřinu.
Kdykoliv jsem se jí na to zeptala, vždycky si vymyslela, že spadla ze schodů, narazila
do zdi a podobné nesmysly. Když jsem se na ni zeptala Pearce, tak jsem jen slyšela,
jak je ve všem nevinně. Vždycky tvrdil, že netuší, jak si to udělala. Postupem času se
z Abbi stal úplně jiný člověk. Někdo, koho jsem vůbec neznala. Z otevřené a
usměvavé holky se stal zamlklý introvert úplně závislý na mém bratrovi. Zároveň se
ho strašně bála. Hrozně často jsem je slýchávala, jak se hádají, ale sama pro sebe
jsem si vždycky řekla, že to je to, co chce a co si vybrala. Vybrala si Pearce.

Rozhodla jsem se, že si s ní ještě jednou naposled pokusím promluvit a přivést ji zpět
do normálního života, ale už bylo pozdě. Netuším, co přesně jí všechno Pearce
udělal, ale mou nejlepší kamarádku to úplně zničilo.“

Maddie se začne třást a já ji přitisknu co nejblíž k sobě, protože je mi jasné, že to, co

mi chce říct, nebude nic hezkého.

31. kapitola – Maddie

„Pamatuju si přesně, jak jsem ji našla. Její rodiče byli na pracovní cestě někde mimo
město. Volala mi Abbiina mamka, prý se jí Abbi dlouho neozvala, a tak mě poprosila,
jestli bych ji nešla zkontrolovat. A tak jsem šla.“ Ruce se mi třesou, hlas mám
zastřený a tělo úplně ochromené, když si v hlavě přehrávám průběh té hrozné noci.

„Abbi? Abbi, jsi tam?“ klepala jsem zběsile na dveře. „Jestli mi neotevřeš, tak ty
dveře vyrazím. No tak, Abbi, tvoje mamka se o tebe bojí!“

Nic. Žádná odpověď. „Máš pět vteřin, abys mi otevřela, jinak jdu dovnitř!“

V hlavě jsem si napočítala do pěti… sice jsme se měsíc neviděly, ale pořád přece byla
moje nejlepší kamarádka.

„Fajn, jdu dovnitř,“ varovala jsem ji naposled. Ustoupila jsem dozadu a na několikátý
pokus se mi konečně podařilo vykopnout dveře. Pohled, který se mi potom naskytl,
mě úplně zmrazil.

Abbi ležela ve vaně, celá oblečená, jen ruce jí čouhaly ven. Krev jí odkapávala hned
z několika ran na rukou a potom jsem si všimla dózy s prášky. Paracetamol.
Nejjednodušší způsob. Mamka nám říkala, že stačí šestnáct tablet a pak je konec,
pokud vás někdo co nejrychleji nenajde. A kdo ví, jak dlouho tam Abbi ležela.

„Abbi,“ zavzlykala jsem a upustila dózu s prášky, která dopadla na zem a prolomila
děsivé ticho. Opřela jsem se o dveře a snažila se přinutit nohy, aby se přestaly
podlamovat. Vytáhla jsem mobil a třesoucí se rukou vytočila 911.

Má ještě pulz? Netuším. Dýchá? Nevím. Vůbec jsem nebyla schopna se jí dotknout.
Prosím, nesmíš být mrtvá, pomyslela jsem si. Prosím, neumírej mi taky. Nejdřív jsem
ztratila maminku a teď mám ztratit i Abbi? Nemohla jsem přece přijít o obě.

Prosím, prosím, prosím, prosím.

Položila jsem telefon hned poté, co mi bylo řečeno, ať neustále sleduju její tělo.
Hrudník jí stále trošku stoupal a klesal, což ve mně vzbudilo jiskřičku naděje. Je
pořád naživu. Možná.

Ale proč? Proč by něco takového dělala?

„Samozřejmě jsem věděla proč,“ zašeptám. „Bylo to kvůli Pearcovi. To kvůli němu
byla na dně. Úplně ji zničil.“

„Princezno,“ přitiskne mě Braden co nejtěsněji k sobě.

„Je živá. Je v psychiatrické léčebně kousek od Brooklynu. Je sice živá, ale vlastně
nežije. Když si vzpomenu, jak dopadla a jak se mám já, tak se cítím hrozně,“
pokračuju a slzy mi nekontrolovaně stékají po tváři. „Pořád nevím, co všechno jí
Pearce udělal, a asi to už nikdy nezjistím. A vlastně ani nechci, tak mě to děsí.“

„A ty si myslíš, že můžeš za to, co se jí stalo, že?“

„Jo. Kdybych s ní zůstala, tak bych jí třeba mohla nějak pomoct, ochránit ji. Nevím
Brayi. Kdybych byla s ní, tak by možná byla pořád normální.“

„Není to tvoje vina. Ty jsi to nezpůsobila.“

„Já vím, ale pořád je mi zle z toho, že jsem ji musela najít já. I když jsem jí
zachránila život – doktor říkal, že kdybych přišla o něco později, tak by umřela.
Vzala si hrozně moc tablet a navíc se celá pořezala. Nejen na rukou, ale taky na
stehnech a na břichu pod oblečením. Byla oblečená v černém, takže to nebylo na
první pohled vidět. Ale věděla úplně přesně, co dělá. To nebyl jen nějaký pokus o
upoutání pozornosti, ale opravdová sebevražda.“

Otřu si tváře od slz a Braden mě políbí na tvář. „Takže proto nenávidíš svého bratra?“

Přikývnu. „Protože kvůli němu jsem přišla úplně o všechno. Nejdřív jsem ztratila
mamku a potom i Abbi. Sice ne úplně stejným způsobem, ale rozhodně už není tou
osobou, kterou bývala. A nikdy nebude.“
„Moc mě mrzí, čím vším jsi musela projít. Opravdu.“ Políbí mě na čelo. „Jestli se k
tobě tvůj bratr ještě někdy přiblíží, tak ho zabiju. Přísahám.“

Znovu přikývnu a přitisknu se k němu. „Já vím.“

„Už ti nikdy neublíží,“ zašeptá Braden a pevně mě obejme, takže se zase můžu cítit o
něco klidněji.

A věřím mu.

„Pusť mě dovnitř,“ zavřeští Lila a buší pěstí do dveří. „Jedeme na výlet!“

„Do hajzlu, je osm hodin,“ otevře Kay rozzuřeně dveře. Posadím se na postel a protřu
si oči.

„A cesta tam trvá osm hodin, tak koukejte zvednout ty vaše líné zadky z postelí a
dobalte se,“ popohání nás Lila a táhne za sebou svou tašku následovanou nabručenou
Megan. Ta totiž vyloženě nesnáší brzké vstávání.

Podá mi hnědou obálku. „Tahle je tvoje.“

„Co je to?“ zívnu a vezmu si ji.

„Otevři a uvidíš.“

Odtrhnu vršek a obrátím ji. Plastová krémová kartička vypadne na podlahu a já na ni

koukám jako na zjevení. „To je přece…“

„Falešná občanka?“ září Lila. „Jo.“

„A k čemu mi bude falešná občanka?“

„No protože jedeme do Vegas,“ odpoví suše Megan. „A do Vegas nemůžeš jet bez
falešné občanky.“

„Fajn,“ pokrčím rameny, položím ji na noční stolek a vyškrábu se z postele.

Kay se jde převléct do koupelny a pořád si mumlá něco o ‚zasrané ranní hodině,
kterou by člověk o víkendu vůbec neměl zažít‘.

Zasměju se a vytahuju si oblečení ze skříně, potom taky zamířím do koupelny,

převleču se a nahodím trochu make-upu.

„Máš sbaleno, Kay?“ zeptá se Lila, zatímco něco píše na mobilu.

„Jasně že nemám, kdo by čekal, že pojedeme tak strašně brzo?“ odpoví Kay.

„O bože,“ podívá se na ni Megan. „Tady se někdo dobře vyspal. Ty jsi dneska fakt
sluníčko, Kay.“

„Prosím, nech toho,“ žadoním a cpu poslední kousky oblečení do kufru. „Jinak to
budeme muset poslouchat celý den.“

„Je…“

„Jo, je osm ráno. Smiř se s tím,“ hodí Megan polštář po Kay.

„Fajn, kluci už přijíždí a my pořád nejsme nachystané,“ oznámí Lila.

„Počkej, kdo jede s kým. A kde budeme vůbec bydlet?“

„No,“ mrkne na mě a pokračuje v psaní. „Maddie jede s Bradenem, Megan a Kay se

mnou a Ryanem a Aston se zbytkem kluků. Budeme bydlet v hotelu Treasure Island –
Maddie bude s Bradenem, já s Ryanem, Kay s Megan a Aston zase se zbytkem.“

Podívám se na Megan. „Ona má snad v telefonu rozpis, nebo co?“

„Jo, už asi tak týden,“ odpoví bez emocí.

„Seru ti na nějaký rozpis, Lilo,“ zabručí Kay a vytáhne svou tašku na postel. „Já mám
sbaleno, ty máš sbaleno, všechny máme sbaleno, tak jedem.“

Lila na ni zírá, ale nakonec si vezme zavazadlo a vyrazí ze dveří. Povzdechnu si při
pomyšlení, že tenhle víkend skončí buďto velkým úspěchem, nebo jako velký
propadák.

A zrovna teď to vypadá spíš na propadák.

Zamknu za námi dveře pokoje, a než se nám podaří dostat z budovy, kluci už mají
zaparkovaná auta. Braden vystoupí ze své jetty a hodí po mně odzbrojující úsměv,
ostatně jako vždycky. Taky se na něj usměju.

Samozřejmě mi pomůže s taškou, kterou uloží do kufru, a otevírá mi dveře

spolujezdce.

„Bradene, můžeme?“ vykloní se Aston z okýnka svého SUV.

Braden zdvihne palec na souhlas. „Jeď první, budeme hned za vámi.“

Ještě stihnu zamávat holkám a už zbylá tři auta odjíždí z kampusu. Braden zavře víko
kufru a schovává něco do auta.

„Co to máš?“ zeptám se

Rychle se ke mně otočí, něžně mě uchopí za hlavu a políbí. Nakloním se k němu blíž
a chytím ho za triko, zatímco jeho ruce najdou můj pas a pevně mě obejmou.

Jeho rty jsou tak horké a sladké, že z nich skoro cítím čokoládu a kávu. Lehce mu
skousnu spodní ret.

„Koupil jsi mi kávu?“ zašeptám.

„Je v autě,“ usměje se a oči mu září.

„Aha, takže proto to tajnůstkaření.“

Naše rty se znovu setkají. „Ne, jenom jsem tě chtěl políbit, protože představa, že teď
budu vedle tebe muset sedět osm hodin v autě bez polibku, je úplná noční můra.“

„Však si stejně uděláme zastávku, potřebuju si dát k obědu něco z McDonalda.“

„Princezno, sice vypadáš fantasticky a vůbec nechápu, jak to všechno spaluješ, ale
chci, abys taková zůstala. Takže jestli si uděláme zastávku, tak to nebude u žádného
podělaného McDonalda,“ zasměje se, rukou sjede k mému zadku a pevně ho uchopí.

Polknu. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, co k němu cítím, už pro mě není těžké si
přiznat, že ze mě prakticky každou vyřčenou větou udělá malou červenající se holku,
která ho strašně chce.

„Beru na vědomí,“ odpovím nakonec trošku přidušeným hlasem. „A pojeďme už,

nebo se odsud nikdy nedostaneme.“

„Nepokoušej mě,“ zašeptá a políbí mi ušní lalůček.

Vymaním se z jeho objetí a zapluju do otevřených dveří auta, kde už na mě čeká

připravená káva ze Starbucks – přesně jak Braden sliboval. A co víc, na palubní desce
se na mě usmívá borůvkový muffin.

„Děkuju,“ řeknu mu, zatímco startuje auto.

„Pro tebe všechno,“ usměje se. Odlomím si kousek muffinu tak jako vždycky, a
zatímco Braden řídí, já ho vkládám do jeho úst. Rty se dotýká konce mých prstů, což
mi způsobí jemné chvění po celém těle. Rychle se podívám na zem, snad abych
zakryla svou reakci. Braden zakašle a pokračujeme cestou z kam-pusu.
Nevšiml si. Naštěstí.

32. kapitola – Braden

Když jsem říkal, že vydržet sedět osm hodin vedle Maddie v autě bude noční můra,
tak jsem netušil, jak jsem daleko od pravdy.

Je to úplné peklo. Kdykoliv, když jsme projížděli kolem nějakého motelu, tak jsem
měl sto chutí zastavit, zalézt s ní do něj a zůstat tam až do zítřka. Úplně v jakémkoliv
z těch podělaných motelů.

A nemyslím to tak, že bych se s ní chtěl jenom vyspat. S Maddie ne. S Maddie se chci
milovat. Chci zulíbat úplně každičký centimetr její jemné kůže a prozkoumávat
všechny křivky jejího krásného těla tak dlouho, dokud z toho nezešílí. Od té doby, co
jsem si přiznal, že k ní asi opravdu něco cítím, tak celou dobu myslím na to, že chci,
aby naše milování bylo speciální a ne jen nějaká rychlovka na parkovišti. A to asi
vůbec poprvé v mém životě.

Maddie si odhodí tašku na manželskou postel v našem pokoji v hotelu Treasure

Island a rozhlíží se okolo. Mamka mi nabízela luxusní apartmá, ale tak nějak jsem
tušil, že i obyčejný pokoj bude pro ni zážitek. A podle jejího výrazu jsem se nejspíš
nespletl.

„Líbí se ti tady?“ zeptám se a udělám si pohodlí v křesle v rohu pokoje.

„Je to nádhera,“ přikývne a zářivě se usměje.

Věděl jsem, že se jí tady bude líbit. Kombinace zelené a hnědé je až podivně

uklidňující a to je přesně to, co Maddie po minulém týdnu, kdy se musela potýkat se
svým bratrem, potřebuje. A já?

Jediné, co potřebuju, je Maddie.

„Chceš si někam zajít na jídlo?“

„Jasně, ale nejdřív se potřebuju převléknout,“ odpoví a ukazuje na své tepláky.

„Jasně, do toho, princezno.“

Vytáhne si nějaké oblečení z kufru a míří do koupelny. Po cestě se u mě ještě zastaví

s letmým polibkem. Usměju se, a když odchází, tak se zaujetím sleduju její zadek.
Ještě chvíli potom, co zavře dveře, přiblble zírám na místo, kde před chvílí byla.

Zavrtím hlavou a přemýšlím, jestli není čarodějnice, protože pořád nedokážu

pochopit, jakým kouzlem mě to vlastně zaklela. Ale na čarodějnici je zase až moc
hezká.

Nezbývá mi, než poděkovat Megan, že nám sehnala falešné občanky, protože bez
piva bych to napětí asi nevydržel.

Dveře koupelny se otevřou a já můžu na Maddie oči nechat. Upnuté tmavé džíny,
které má na sobě, už nenechávají moc prostoru pro představivost, naopak sexy
růžový top ve mně vzbuzuje dostatek zvědavosti, abych co nejdřív zjistil, jaké
poklady se skrývají pod ním. Vlasy má vyčesané nahoru vyjma pár pramínků, které jí
padají do tváře. Maddie v klidu přejde přes pokoj, aniž by si všimla, že mám jazyk až
na podlahu, a v klidu se přehrabuje ve svém cestovním kufru. Nakonec z něj vytáhne
sexy růžové boty na podpatku a obuje si je. Napřímí se, urovná si top a prohlíží se v
zrcadle.

„Je to v pohodě?“

Zamrkám a polknu. Sakra. Vypadá kurva krásně. „Vypadáš zatraceně krásně.“

Usměje se. „Děkuju. Megan řekla, ať si dám záležet… tak jsem si dala záležet.“

„Líbí se mi, jak jsi vyparáděná,“ zamumlám a přijdu k ní zezadu. Rukama přejedu po
jejích pažích a očima ji sjíždím od hlavy až k patě. „Opravdu moc se mi to líbí.“

Rychle se zkontroluje pohledem v zrcadle a pak se podívá na mě. „A není to trochu

moc?“

Zavrtím hlavou a trošku víc se k ní přiblížím. „Ne, je to úplně perfektní,“ políbím ji

něžně. „Až mám pocit, že bych si měl vzít košili.“

„To bys asi měl,“ zasměje se.

Zazubím se, políbím ji ještě jednou a otočím se ke svým věcem. Najdu bílou košili a
tmavé džíny. Na rozdíl od Maddie nemám problém se převléct v pokoji. Shodím
oblečení a cítím, jak si mě prohlíží. Zapínám si knoflíky košile a Maddie upřeně zírá
na můj hrudník, což mi na tváři vyčaruje lehký úsměv.

„Mám správně límeček?“ nahnu hlavu na kraj a ukazuju na svůj krk.

„Co to?“ otočí se. „Jo tak, no úplně ne.“

Maddie věnuje pozornost mé košili, a když má zkontrolováno, tak se zničehonic

začne náležitě věnovat mému krku, který vytrvale zasypává polibky.

„Hej,“ zašeptám. „Dost, nebo se na tu večeři nedostaneme.“

Usměje se a kousek poodstoupí, prstem však pořád přejíždí po mém těle. „Fajn,
nechám toho.“

„Neříkám, že toho musíš nechat, jen jsem…“

„Ale ne, stejně mám hlad. Kam jdeme na večeři?“

„Napadl mě Philův steakhouse.“

Na chviličku se zamyslí. „To je moc drahé.“

„Je to na mně.“

„Nesmysl, nebudeš mě brát na večeři, když máš narozeniny, Brayi.“

„Hej,“ přitisknu se k ní a něžně ji chytím za bradu. „Je úplně jedno, jestli mám
narozeniny, nebo ne. Jsi moje holka a já se o tebe chci starat. Takže, dneska tě pozvu
já a ty mě můžeš vzít na večeři zítra, na moje opravdové narozeniny.“

Povzdechne. „Tak fajn, ale tady si zítra zajdeme tak maximálně na pizzu,“ usměje se.

Zazubím se na ni a políbím ji. „Pizza bude super.“

„Fajn, tak pojď, nakrm mě.“

„Ano, madam.“ Vezmu ji za ruku, kartu k pokoji hodím do kapsy a míříme k výtahu.

„A kde se potkáme s ostatními?“

„Nikde,“ políbím ji na čelo. „Dneska večeříme sami dva.“

„Vážně?“

„Jasně,“ stisknu jí pořádně ruku. „Uvědomil jsem si, že jsme spolu ještě nebyli na
večeři, a to ze mě podle Googlu dělá špatného přítele.“ Mrknu na ni a ona se
rozesměje.

„Ty sis tohle vážně googlil?“

Lehce se usměju. „Chtěl jsem, aby to dneska bylo perfektní.“

Přestane se smát, nahne se ke mně a pošeptá mi do ucha. „Už teď je to perfektní.“

Chytnu ji kolem pasu. „Tak pojď, ať se konečně najíme.“

Lehké přítmí ve Philově steakhousu bylo úplně ideální pro večeři. I přesto, že je to
tam věčně přecpané – ještě že jsem si před odjezdem zařídil rezervaci – je to prostředí
něčím až kouzelně intimní.

Možná je to proto, že jsem s Maddie ještě nikde takhle nebyl. Nebo tím, že si
uvědomuju, že už tady nejde jenom o sex. Nevím. Sakra. Je to na mě příliš složité.

Jenže večeře je ta tam a já na ni ještě rád vzpomínám, zatímco jsme uvězněni v

prostředí jednoho z místních velkolepých kasin.

Maddie nezaujatě přejíždí prsty po sklenici s vínem.

„Je všechno v pohodě, princezno?“ položím jí ruku kolem ramen.

„V pohodě, a u tebe?“ podívá se na mě a usměje se.

„Fajn,“ odpovím a věnuju jí rychlý polibek.

Megan se prodere davem a vezme Maddie za ruku. „Musím ti ji ukrást, buď trochu
chlap a běž si s ostatníma zahrát poker nebo tak něco, jste přece ve Vegas!“

„Co máme v plánu?“ zeptá se Maddie a naznačuje mi, že s tím nemá nic společného.

„Potřebuju sehnat číslo na jednoho hrozně sexy barmana,“ zasměje se Megan a já

zatřesu hlavou. Aston zpozorní a sleduje Megan, zatímco holky odchází. Překvapeně
mezi nimi přejedu očima.

Radil bych Astonovi, ať na Megan vůbec nic nezkouší, jinak mu zlomím vaz.

Holky zmizí v záplavě lidí a já se přidám ke zbytku kluků. „Poker?“

„Poker,“ souhlasí Ryan, dopije pivo a odloží prázdnou sklenici na bar. Přesuneme se
do pokerové místnosti k jedinému volnému stolu. Od teď necháváme všechno na
Ryanovi. Jeho otec vlastní kasino v Atlantic City a Ryan v tomhle prostředí prakticky
vyrůstal, takže ví přesně, jak to na takových místech chodí, a zná všechny postupy a
gesta. Zkrátka a dobře – je tady jako ryba ve vodě.

„Tak hrajem,“ zazubí se Aston.

Po deseti minutách je všechno jinak. Aston panikaří a jeho hromádka s žetony se

povážlivě zmenšuje.
„Ještě jsem neviděl nikoho, kdy by měl horší poker face,“ oznámí mu Ryan. „A to
jsem viděl opravdu hodně, Astone.“

„Automaty jsou hned za rohem, kdybys měl zájem,“ mrknu na něj.

„Jděte do hajzlu,“ odsekne Aston. „Automaty jsou pro holky.“

„A poker je pro chlapy, kteří si nekoušou rty, když mají karty na hovno,“ zasměje se
Ed.

I zbytek kluků se přidá a přisazují si, jen aby Astona ještě více vytočili, ale po chvíli
to ukončím.

„Tak fajn, to stačí,“ zamávám rukama. „Dejte chudáčkovi chvilku pokoj. Není to jeho
chyba, že jedinou karetní hru, kterou umí, je prší.“

Celý stůl se rozburácí smíchy a já cítím, jak mě někdo tahá za ucho.

„Co to sakra?“ Otočím se a za mnou stojí Megan se zdviženým obočím. „Myslel

jsem, že jsi šla sehnat číslo na nějakého barmana.“

„Mám ho,“ zamává přede mnou útržkem papíru a strká si ho do kabelky. „Ale už
jsme se nudily, tak chceme vyzkoušet něco nového. Lila navrhuje nějaký klub, buď v
hotelu, nebo klidně něco venku.“

Přejedu kluky pohledem a nikdo z nich nevypadá, že by měl něco proti.

„Já s tím nemám problém,“ pokrčí nakonec Ryan rameny.

„To říkáš jenom proto, že nad tebou Lila drží bič, podpantofláku,“ praští ho Jake do
ruky.

„Dělal bys to samé, kdybys s ní pak mohl do postele. Lila je totiž úplné zvíře.“

Megan kroutí hlavou. „Prasata! Myslíš, že s námi Lila taky tak probírá váš sexuální
život?“

„Jasně že jo,“ zasměje se Ryan. „Všechny takhle probíráte vaše sexuální životy. Jste
jako banda důchodkyň, které pomlouvají sousedy.“

„To je pravda, ale mnohem víc sexy,“ mrkne Aston na Megan a ona obrátí oči.

„Tak co? Půjdeme konečně? Nevím, jak dlouho ještě vydržím mít tohle na nohou,“
popohání nás Megan a ukazuje na své boty s opravdu brutálním podpatkem. „A taky
si myslím, že si Aston oddychne, když nebude muset dále předvádět své umění v
pokeru.“

Zase se všichni rozesmějeme a rozhodneme se složit karty. Necháme to na remíze.

„Hej, Megan,“ připlíží se k ní Aston. „Pokud bys měla později problém s chůzí a
potřebovala pomoct na pokoj, tak víš, kde bydlím.“

Skoro se mi chce zatnout pěst, když vidím, jak se na něj obrátí a pohladí ho po hrudi.

„Astone, zlato, až budu potřebovat pomoct do postele, tak si najdu někoho

kvalifikovanějšího, než jsi ty. Řekněme někoho, kdo umí hrát i něco jiného než jen
prší. Přemýšlej o tom, a až se naučíš aspoň žolíky, tak teprve můžeš přijít za mnou.“
Otočí se na podpatku a odkráčí, zatímco Aston zůstane stát přikovaný k podlaze s
nechápavým výrazem.

„A takhle už to bývá, kamaráde,“ plácnu Astona po rameni. „To je tak, když zkoušíš
ty svoje laciný triky na holku, která je na trošku vyšší úrovni než ty coury, co ti
obvykle zahřívají postel.“

„Však to sám dobře znáš,“ odsekne suše a následuje nás dále do hlavní chodby.

Sleduju Maddie, jak si omotává vlasy kolem prstu a něčemu se společně s Lilou
smějou.

„To je fakt, znám to moc dobře.“

Doženu ji a obejmu kolem pasu. „Můžeme jít?“

„Hmm,“ otočí se a všichni společně vyrazíme do patra, kde se nachází Kahunaville

party bar.

33. kapitola – Maddie

Kahunaville party bar vypadá exoticky, možná až havajsky. Ono je to vlastně asi
jedno a to samé.

Nebo se možná nemůžu rozhodnout, protože mi tělem proudí trošku větší množství
vína. Takže ani ta margarita, kterou mi zrovna Megan podala, nejspíš nebude nejlepší
nápad. Ale co, stejně ji vypiju, protože mě tyhle holky tak zkazily, že už asi nikdy
nebudu ta hodná holka, kterou jsem byla ještě před pár týdny. Teď jsem napůl špatná
holka.

A říkám napůl špatná, protože jsem ještě na vysoké s nikým nespala. Ale když se tak
ve svém stavu dívám na Bradena, tak si říkám, že bych to dneska mohla odčinit. A
pak bychom tu měli jednu hodnou brooklynskou Maddie a taky Bradenem
poznamenanou špatnou Maddie z Kalifornie. No to by byla vyloženě kouzelná
dvojka.

Lila po mně natahuje ruku a vyzývá mě k tanci. Ani tentokrát neodmítnu. Potřebuju
trochu vypnout a ochránit od svých vlastních myšlenek. Nechci přece Bradenovi
pokazit narozeniny.

Kolem nás je opravdu rušno, servírky doslova tančí po parketu a barmani míchají
koktejly, až z toho přechází hlava kolem. Kdyby mi bylo o deset let méně, tak bych
rozhodně chtěla být barmankou, až budu dospělá. Ale teď už jsem dospělá, teda
skoro. No není to skvělé?

Sakra, nejspíš na mě jde deprese z alkoholu.

A mluvím hovadiny.

Zastřelte mě.

Pohybujeme se s Lilou do rytmu hudby a netrvá dlouho, než se k nám připojí i

Megan, která rozpohybuje své boky takovým způsobem, že z ní ostatní kluci v klubu
nejsou schopni spustit oči. Musím se tomu smát.

„Kde je Kay?“ zeptá se Lila.

„Netuším,“ pokrčí Megan rameny. „Ale vsadila bych se, že to právě s někým dělá na
stole v kasinu. Slíbila, že o sobě dá vědět.“

„Tak se radši podívej na mobil, ještě než budeme úplně opilé,“ navrhnu.

Megan přikývne a vyloví z kabelky telefon. „Jo, měla jsem pravdu, je s nějakým
chlapem.“

„S chlapem?“ podivíme se skoro sborově s Lilou.

„Jo,“ zasměje se Megan a hodí mobil zpátky do kabelky. „Vždyť říkala, že si sem tam
nechá líbit i trochu…“

„Bambusového klacku?“ přeruší ji Lila. Musím se znovu začít smát.

„Kde ty na to pořád chodíš,“ zahledím se na Lilu.

„Tak přece tady nemůžu říct péro na plnou hubu, ne?“

Megan se usměje. „Hlavně že teď jsi to neřekla.“

„Sakra,“ zakryje si Lila pusu. „No a co, vždyť je mi dvacet jedna.“

„Ale jenom tenhle víkend,“ zašeptám a všechny se rozesmějeme.

„Co vy tady zase vymýšlíte?“ objeví se za mnou Braden.

„Pořád něco vymýšlíme, až by ses divil,“ odpoví Megan suše a já se zazubím, protože
je mi jasné, že naráží na naši operaci.

A uvědomím si, že jsem trošku selhala ohledně bodu hlavně se do něj nezamiluj. No
co, moje chyba.

Braden přejíždí rty po mém uchu. „Taky mě něco napadlo.“

Cítím, že měl whisky, ale překvapuje mě, že není opilý. To už vážně tančíme tak
dlouho, že stihl vystřízlivět? Očividně jo.

Rukama mě zezadu obejme a sepne je na mém břiše. Pevně se ke mně přitiskne.

„Pojďme se něčeho napít.“

Tiše přikývnu a následuju ho k baru. Posadím se na stoličku na rohu a Braden mi

objednává daiquiri, ať už je to cokoliv.

Stojí přede mnou, své nohy mezi mýma, jednu ruku má na baru a druhou okolo mého
pasu.

„Můžu ti říct tajemství?“ nakloní se ke mně.

„O čem je?“

„Vždycky, když tě sleduju, jak tančíš, tak si přeju, abychom nebyli na veřejnosti,“
zašeptá mi do ucha a prsty se mi zarývá do kůže. „Protože si musím představovat,
jestli by ses takhle hýbala i pode mnou.“

Srdce se mi rozbuší, musím polknout a pokusit se nějak uklidnit. Ale po všem tom
alkoholu už nemůžu odolávat. „Vážně?“

„Vážně,“ odpoví, políbí mě na tvář a já si ho k sobě přitáhnu za triko.

„A kdo říká, že musíme zůstat na veřejnosti?“ vydechnu a už dál nemůžu bojovat s

chtíčem, který je silnější než kdykoliv dřív. Sjedu rukou z jeho břicha až na džíny,
kde se mi dostane jasného důkazu, jak moc ho moje tančení nažhavilo.

Nejsem panna, ale zrovna zkušená taky ne. Jenže v případě Bradena jdou všechny
pochybnosti stranou a já doslova ztrácím zábrany. Protože jen díky němu se cítím
opravdu sexy.

Poslední pohyb mé ruky ho očividně rozhodí a přitáhne se blíže k stoličce, na které

sedím. Zhluboka se nadechnu a je jasné, že už není na co čekat. „Tak pojďme.“

Pomůže mi ze stoličky a bleskově zamává na barmanku, aby můj drink věnovala

některé z holek, sedících u baru. Pevně mě drží za ruku a vede nás ven z Kahunaville
směrem k výtahu.

Dveře se otevřou, Braden mě vtáhne dovnitř, rychle zmáčkne číslo našeho patra a
přitiskne mě ke studené zrcadlové stěně výtahu.

Jeho modré oči jsou plné vášně a chtíče, skoro jako by naše oči byly opačné póly,
které jsou k sobě přitahovány takovou silou, se kterou ani jeden z nás není schopný
bojovat.

„Maddie, nejsi opilá?“ zeptá se najednou.

„Ne. Nejsem střízlivá, ale ani opilá.“

„Protože kdybys byla, tak toho necháme, nechci něčeho takového využívat.“

„Nejsem opilá, Bradene,“ usměju se. „Vím přesně, co dělám. Co děláme.“

„Dobře,“ políbí mě a dveře výtahu se konečně otevřou. Kartou otevře pokoj a vtáhne
mě dovnitř.

Zabouchnu dveře a Braden mě něžně chytí za tvář a otočí ji k sobě. Z jeho pohledu se
mi úplně rozbuší srdce, až mám pocit, jako by se mi chtělo dostat ven z těla.

Všechno kolem nás ztichne, a když mě líbá na tvář a hladí po vlasech, tak už vůbec
nejsem schopna dýchat. Rukou mi přejíždí z vlasů na tvář, až k mému pasu, kde mě
něžně uchopí a přitáhne si mě k sobě.

Vzrušením skoro nemůžu dýchat, nebo spíš vůbec nemyslím na to, že bych měla
dýchat. Nohy se mi lehce třesou a po tom všem, co se dělo u baru a ve výtahu, je mi
jasné, že pokud k tomu nedojde co nejdřív, tak určitě zešílím. Stále mě líbá po tváři a
pomalu sjíždí dolů k mému krku.

Na chvilku se odtáhne a jeho zamlžený pohled se střetne s mým. Hrudník se mi

napjatě zvedá a zase klesá a jazykem přejíždím po svých rtech. Chvilku mě pozoruje
a potom už mě zase pevně přitiskne k sobě.

Naše rty se setkají v polibku, horkém a něžném. Líbá mě tak vášnivě a zároveň
jemně, že se mi z toho chce brečet. Pevně ho chytím okolo krku a rukou svírám
límeček jeho košile. Beze slova couváme k posteli, naše rty setrvávají ve vášnivém
polibku. Těsně před postelí mě zastaví a zahledí se mi do očí.

Potom už zajede rukama pod moje triko a hravě mi jej přetáhne přes hlavu. Musím od
něj odtrhnout své rty a zády si lehám na matraci. Nohama obejmu ty jeho a setřesu ze
sebe boty. Znovu mě políbí, jeho rty jsou snad ještě více horké než předtím. Když se
naše jazyky opět střetnou, Braden se celý zachvěje.

Rukama zkoumá celé mé tělo, přejíždí po rukou, břichu, po prsou. Každý jeho dotyk
nebo polibek vyvolává horký pocit v mém podbřišku, jako by tam intenzivně
pulzovala horká láva, která už se nutně musí dostat na povrch.

Zatímco mě zahlcuje polibky, zatnu své prsty do jeho zad. Nemůžu zabránit chvění,
které umocňuje moje očekávání. Usměje se na mě a jazykem mě laská po břiše.
Prohnu se v zádech a přitisknu k němu, co nejtěsněji to jenom jde.

„Jsi tak překrásná,“ zašeptá a rozepíná mi podprsenku. Jedno mé ňadro bere do

rukou, druhé dráždí jazykem, až zasténám. Hlasitě. Stupňujícím se vzrušením mu
zatnu prsty do svalů na zádech.

„Bradene.“

Ignoruje mě a jazykem sjíždí stále níž. Zalapám po dechu, ale stejně nedokážu myslet
na nic jiného, než jak moc ho chci. Jenom ho a nikoho jiného.

Když se s polibky dostane až k mému pasu, tak se zastaví. Cítím, jak mi rozepíná
knoflík od kalhot. Otevřu oči a podívám se na něj.

Teď už není cesty zpět.

Zuby rozepíná zip od kalhot, ale oči má stále upřené na mně. Jsem ztracena. Úplně
ztracena v žáru, který plane z jeho pohledu, elektrizujícího modrého ohně.

Pomaličku rozepíná zip a nosem tře o saténový materiál mých kalhotek. Celá sebou
trhnu. Braden se ode mě trošku odtáhne a začne mi stahovat kalhoty. Nejprve jedna
noha, potom druhá a mezitím mě hladí volnou rukou po nahé kůži.

Jednu nohu bere do rukou a posévá ji polibky směrem od kotníku k lýtku a stále blíž
až k…
Druhá noha. Stejný postup, ty samé polibky. Tímhle mě přivádí k šílenství. Jeho ústa
jsou jen milimetry od míst, kde na něj netrpělivě čeká sopka, která každou chvíli
exploduje. Prsty pomaličku chytí moje kalhotky a ty následují stejnou cestu, jako
předtím kalhoty.

Cítím horký dech v oblasti mých boků. Horké rty, kterými sjíždí níže. A ještě více
horký jazyk, kterým se konečně dostane do kontaktu s mým podbřiškem.

Zalapám po dechu a hlasitě zasténám. Jedna z Bradenových rukou mě drží za břicho

a druhá mě pevně drží zezadu. Cítím jenom jeho jazyk, a vzrušující pocit, který
prostupuje celým mým tělem, mě nutí znovu a znovu vzdychat. Hlavou trhnu nejprve
na jednu stranu, potom na druhou a pořád dokola dokud…

Hlasitě zasténám.

Polibky už postupují směrem k mému břichu a já už v napůl omráčeném stavu slyším

rozepínání zipu jeho kalhot, které za chvíli padají na zem. Potom už slyším jen
zašustění kondomu a za chvíli už si zase vychutnávám Bradena, který se položí na
moje tělo.

Políbí mě, rukou mi zajede mezi nohy a pak už jenom cítím, že je konečně ve mně.
Obejmu ho nohama a celá se mu poddám. Cítím, jak se ve mně začíná pomaličku
pohybovat, a pevně jej uchopím za záda.

Zasténám. Tohle nemůžu snést. Nemůžu to vydržet. Pohybuje se pomalu a pravidelně

a já mám pocit, že zešílím.

„Bradene, prosím,“ zašeptám zoufale a líbám ho na krku.

Jednou rukou mě chytí za záda a druhou zezadu podepře mou hlavu. Líbám ho po
ramenou a on zaboří hlavu do mých vlasů.

Zatnu svaly, a to přinutí Bradena zvýšit tempo. Ano. To je to co chci – co potřebuju.

Pohybuju se s ním. Moje boky přirážím k jeho a prohnu se v zádech.

Vzrušeně oddechuju. Zasypávám ho polibky a vášnivými doteky.

Žhavé polibky doprovází pocit vyvrcholení. Celé tělo mám napjaté a snažím se
vyrovnat s tou vlnou emocí, která mě doslova zaplavila. Bradenovy polibky náhle
zněžní, ustane v pohybech, zhluboka oddychuje a nehybně na mně zůstává ležet.

Setrvám přikovaná k posteli neschopna pohybu. Braden se zbaví kondomu, a když se

ke mně pevně přitiskne, tak vím, že hra je definitivně u konce. Jen ne tím způsobem,
jakým jsme si to s holkami vysnily.
Předpokládaly jsme, že teď tímhle krokem hra skončí. Náš předstíraný vztah skončí.

Jenže když mi každým svým dotekem dává najevo, jak jsem krásná, každým
pohledem, jak jsem sexy, a každým svým úsměvem mi říká, že jsem všechno, co
chce, tak je mi jasné, že jediné, co končí, je moje účast v téhle hře.

A tohle je začátek všeho, čemu jsem se původně chtěla vyhnout.

A jenom díky té malé šílené věci jménem láska je mi to úplně jedno.

„A co třeba Hash House A Go Go?“ zeptá se Braden a zaujatě hledí na obrazovku

svého smartphonu. „Jejich jídlo vypadá opravdu dobře.“

„Jasně,“ nakloním se k posteli a políbím ho na tváři. „Je to na tobě.“

„Klidně můžeme i někam jinam.“

„Ne, půjdeme tam, kam budeš chtít. Jsou to tvoje narozeniny.“

„A asi budeš trvat na tom, že platíš, co?“

Vezmu si peněženku a zastavím se přede dveřmi. „Samozřejmě že trvám.“

Něco si zabrblá, schová mobil do kapsy, zvedne se z postele a hodí na sebe bundu.
Než otevře dveře, políbí mě na holá ramena a já se na něj otočím s úsměvem na tváři.

„Že nevíš, co bych si dal nejradši k snídani?“ zašeptá mi do ucha.

„Netuším, ale je mi jasné, že mi to řekneš,“ usměju se.

„Nejradši bych si dal snídani v posteli. S tebou.“

„A já bych byla snídaně, co?“

Braden se zazubí a odhrne mi vlasy z obličeje. „Učíš se fakt rychle.“

Otevře dveře pokoje, za kterými najdeme Megan, která se očividně zrovna chystala
zaklepat.

„Možná někdy jindy,“ zašeptám a odstoupím kousek dál od něj. Vydá ze sebe jen
umučený výdech.

„Dobré ráno, Meggy, můžu ti nějak pomoct?“ zeptá se Braden s kamennou tváří.

Megan zamrká a tváří se zaraženě, možná až uraženě. „No, měla jsem v plánu vám
nabídnout snídani, ale pokud se ke mně chceš chovat takhle, tak si ji mazej koupit
sám, ty mrzutý blbe.“

Braden se rozesměje a obejme ji kolem ramen. „Už mi jednu kupuje Maddie.“

„Ne nekupuje, a jinak všechno nejlepší, kanče!“ políbí ho na tvář a obrátí se na mě.
„A snídani platím já.“

„Megs,“ protestuju.

„Můžeš nám zaplatit večeři.“

„Pokud se spokojíte s pizzou,“ zasměje se Braden.

„Pizza je v pohodě,“ nedá se odradit Megan a vyrazí směrem k výtahu.

„Počkej, Meggy?“ zastaví ji ještě Braden. „To jdeme jenom my tři?“

„Ty jsi fakt blb. Lila, Ryan a Aston jdou samozřejmě taky. Už na nás čekají dole.“

„A co Kay? Nech mě hádat, ještě je na tahu,“ převrátím očima.

„Jasně že je,“ odpoví mi Megan způsobem ‚že se vůbec ptám‘.

Je fakt, že v jejím případě to byla úplně zbytečná otázka.

Dveře výtahu se konečně otevřou a já pohledem zkontroluju situaci. Aston vypadá, že

by byl nejradši někde daleko odsud, Ryan očividně potřebuje o pár hodin spánku více
a Lila vypadá pořád jako Lila. Je totiž jediná z nás, komu nedělá problém ranní
vstávání. A to už je devět hodin.

„Buď rád, že máš dneska narozeniny,“ procedí Ryan mezi zuby a podívá se na
Bradena. „Protože jinak bych tě musel nakopat do prdele. Vstávat tak brzo kvůli
podělaný snídani,“ zavrtí hlavou.

„Přesně,“ souhlasí Aston. „To tady kurva nefunguje pokojová služba, nebo co?“

„Jedinou vadou pokojové služby je nedostatek čisticích prostředků, kterými bychom

umyli tu tvoji sprostou hubu, Astone,“ usměje se na něj sladce Megan.

Ryan něco pošeptá Lile, a ta se okamžitě vytočí. „Ty jsi fakt kretén, Ryane,“ vynadá
mu a otočí se k Bradenovi. „Všechno nejlepší.“

„Díky,“ odpoví jí s úsměvem.

Nakonec se nám podaří dostat ven z hotelu, kde nás ovane horký vítr a vedro sálající
z vyprahlé pouště, na které se Las Vegas nachází. V okolí není žádné moře, které by
zajistilo alespoň lehké osvěžení toho šíleného vzduchu.

„Bože,“ ovívá se Lila. „Jako bych zrovna byla na poušti.“

Ucuknu pohledem do země, aby si nevšimla, že se směju, a vidím, že Braden taky

marně maskuje pobavení. Šťouchnu do něj ramenem.

„Lilo, zlato. Ty jsi na poušti,“ naznačí jí něžně Megan.

„Sakra,“ zasměje se Lila sama sobě, a když konečně zvednu pohled, tak vidím, jak
Ryan nechápavě kroutí hlavou. Je zvláštní, že z naší party se takový ‚námaz‘ povede
skoro vždycky Lile.

Přijde mi, že se vláčíme už celé hodiny, a začnu se zajímat o to, jestli vůbec někdo
tuší, kam vlastně jdeme.

Megan mi odpoví po svém – ukáže svůj telefon, na kterém jí běží Google Maps.

„Ty nás vedeš podle Google Maps?“ zírám na ni zaskočeně.

„Přesně tak,“ mrkne na mě.

„A to ti nepřišlo jednodušší zavolat třeba taxík?“ zvednu zvědavě obočí a Lila se

najednou zastaví.

„Proč nás tohle nenapadlo dřív,“ otočí se na mě.

„Nevěděla jsem, že je to tak daleko.“

„Vždyť je to tady za rohem,“ vloží se do našeho rozhovoru Braden. „To vám vážně
přijde daleko?“

„Jo,“ zamrmlám a pokračuju v chůzi.

Braden pustí moji ruku a chytí mě kolem pasu, aby mě zastavil. Než si stihnu
uvědomit, co vlastně dělá, tak už mě drží v náruči. Zaječím a chytnu ho kolem krku.

„Co to děláš?“

Zasměje se, zaboří mi hlavu do vlasů a pokračuje v chůzi. „Jen se chci postarat o to,
abys nebyla později unavená,“ zašeptá.

„A co bude později?“
„Cokoliv, co budeš chtít,“ odpoví mi potichu a políbí mě na ucho.

Zavrtím se a pohladím ho po vlasech.

„Není ještě brzo na neslušné myšlenky?“

„To víš, že není,“ zasměje se a zadívá se mi na prsa. Se zavrtěním hlavy si

povzdechnu. Někdy prostě vím, že ho neporazím, tak je lepší nechat ho vyhrát.

A na druhou stranu, nemůžu říct, že ve mně představa dalšího kola sexu s Bradenem
Carterem vyvolává zrovna nepříjemné pocity.

34. kapitola – Braden

Nemá smysl si něco nalhávat. Jsem zamilovaný do Maddie Stevensové. Vím to. Je to
jejím smíchem, úsměvem, prostě vším. To, co byla na začátku hra, je teď tak zasraně
skutečné, že to ani nedokážu pochopit. Je to víc skutečné než cokoliv, co jsem zažil.

A nejde jen o sex – i když ten je sakra dobrý. Ale zkrátka vím, že bych klidně vydržel
být bez sexu, kdyby to znamenalo, že můžu být s ní. A to zrovna já jsem si vždycky
myslel, že bych sex nevyměnil za nic na světě.

A zvlášť, když se na ni teď dívám. Červené šaty, co má na sobě zvýrazňují každou

křivku jejího těla, které bylo v noci celé jen a jen moje.

Jenže Maddie je pro mě prostě něco víc. Na jednu stranu působí hrozně křehce, ale na
tu druhou je zase silnější než kdokoliv, koho znám. A hlavně mě hrozně naplňuje její
přítomnost a to je taky něco, co jsem netušil, že někdy zažiju.

Pomalu se k ní přiblížím, pohladím ji po zadku a rty přejedu po jejím odhaleném

krku. Zrovna si češe vlasy, ale otočí se na mě a usměje se.

„Co se děje?“ zeptá se.

„Líbí se mi tvoje šaty,“ odpovím.

„Taky je mám ráda.“

„Ale stejně si myslím, že by vypadaly ještě lépe na zemi nebo tady vedle na židli.“
„To určitě jo,“ zasměje se. „Jenže protože na nás zase všichni čekají, tak budou muset
zůstat přesně tam, kde jsou.“

„Sakra,“ zavrčím a odpoutám se od jejího krku. „A jsi si jistá, že by ještě chvilku

nepočkali?“

„Bradene,“ zahihňá se a vytrhne se mi z objetí. „Pokud se moje šaty teďka nějakou

náhodou dostanou na podlahu, tak už se odsud nikdy nedostaneme.“

To má pravdu.

„Takže zůstávají, kde jsou.“

Zasténám, Maddie se tiše rozesměje a pohladí mě po tváři. Políbí mě svými horkými

rty, takže mi nezbývá nic jiného, než zasténat znovu.

„Udělej to ještě jednou a já ti slibuju, že nikam nejdeme, Maddie.“

Zazubí se, ohne se a radši se začne obouvat.

Sleduju, jak zápasí s černými botami na podpatku a přijde mi sakra fajn, že šaty, které
má na sobě, jí sotva dokážou zakrýt zadek, když je takhle sehnutá. Výborně, moje
péro se zase hlásí do služby. Děkuju za upozornění.

Však co, nikdo neříkal, že si ty šaty musí sundat.

„Bradene,“ napomíná mě znovu káravým hlasem a je mi jasné, že bojuje sama se

sebou. „Víš moc dobře, co ti řeknu…“

„Jsem připravený,“ zamumlám a otočím se směrem k ní. „Ale ty mi slib, že se dnes

už nebudeš takhle ohýbat,“ zašeptám a nenápadně jí vyhrnuju šaty.

„A proč?“ zeptá se a dech se jí zrychluje.

„Protože já jsem jediný, kdo může vidět, co máš pod těmi šaty, ale to si necháme na
později a nebudeme to ventilovat na veřejnosti.“ Svými boky se k ní přitisknu co
nejblíže a Maddie ztěžka vydechne. „Domluveno?“

„Domluveno,“ souhlasí a radši ustoupí o krok zpátky. Pak se zadívá na můj rozkrok.
„A dej tu věc někam pryč.“

Usměju se. „Ta věc protentokrát souhlasí, ale jen proto, že ví, že se později podívá
ven.“

Cukání jejích koutků prozradí, že jsem ji pobavil, ale nechce to dát najevo. „Nechej
toho,“ zazlobí se na oko, bere si peněženku a odkráčí ke dveřím. „Můžeš už jít ven?“

„Zatím ne,“ zamumlám si pro sebe. „Ale večer se ven určitě podívám.“

Sedíme ve VIP sekci na představení Sirén z ostrova pokladů a jak tak pozoruju
polonahé tanečnice, je mi jasné, že to musel být Astonův nápad. Je jediný, kdo tohle
mohl vymyslet, a navíc všichni kluci – teda kromě mě a Ryana – jsou nezadaní, tím
pádem je zřejmé, že museli nadšeně souhlasit. I Kay určitě souhlasila a Megan se
většinou nijak nezdráhá dělat jí společnost při každé špatnosti, takže automaticky
musí souhlasit i Maddie a Lila s Ryanem.

A člověk nemusí být zrovna Einstein, aby přišel na to, co přesně tím ten sráč sleduje.

Vezmeme Bradena na sexy show, aby si uvědomil, že Maddie je jenom na píchání a

ne na lásku. Ale to už je pozdě. Kurva pozdě.

Vidím, že mě Maddie pobaveně sleduje, protože se mi zrovna dvakrát nedaří skrýt

naštvání.

„Aston je fakt vtipálek, co?“ šťouchne do mě Ryan.

„Povídej mi o tom,“ zamumlám.

„Nevím, jestli se mi to podaří dokoukat, aniž bych Lilu neodtáhl do pokoje,“ zavrtí
sebou.

A já vlastně ani nemám v plánu to dokoukat. Odtáhnout Maddie do pokoje mi přijde

jako mnohem lepší nápad. Vlastně úplně skvělý.

„Máš pravdu,“ souhlasím, promnu si oči a zahledím se na show.

Několik neskutečně sexy holek tam pobíhá po pódiu a na sobě nemají skoro nic.
Maddie by mohla být jednou z těch Sirén. Kurva. Tohle je fakt špatné.

Zavrtím sebou v sedačce a sleduju, jak o sebe skoro nahé holky třou naolejovaná těla.
Vlastně si ani nedokážu uvědomit, co to dělají, protože mi všechny přijdou jako
Maddie.

A to je kurva na hovno.

Maddie má při pohledu na pódium otevřenou pusu údivem, Lila je na tom hodně
podobně a Ryan kroutí hlavou. Šťouchnu do Ryana a hlavou pohnu směrem k
východu. Přikývne a nakloní se k Lile.

„Princezno, mizíme odsud,“ pošeptám Maddie do ucha.

„Díky bohu,“ zamumlá, chytne mě za ruku a zvedne se ze sedačky.

Následujeme Lilu s Ryanem ven do foyer a obě holky pořádně nahlas vydechnou
úlevou.

„To bylo jako porno naživo,“ ozve se Lila, a ne zrovna nadšeně. „Ne že bych byla
zrovna puritánka, ale prokrista, jak tohle můžete vydržet?“

„Kluci to nejspíš zamluvili, ještě než jsem začal chodit s Maddie,“ snažím se o
vysvětlení a políbím ji na čelo. „Tenkrát bych si to nejspíš taky užíval.“

Ryan se mi zahledí do očí a lehce přikývne. Pochopil to. Ví, že je konec hry.
Spiklenecky na mě mrkne.

„Tak co, kotě? Půjdeme si lehnout? Včera to byla dlouhá noc a zítra strávím den za
volantem.“

„Jasně,“ políbí ho na tvář a obrátí se na nás. „A vy dva se dobře vyspěte,“ mrkne na

Maddie a odkráčí k výtahu. Dveře se za nimi zavřou a jsou pryč.

„A co my?“ pohladím Maddie po tváři. „Taky půjdeme brzo spát?“

„Je mi jasné, že to pro tebe znamená úplně něco jiného než pro mě,“ zasměje se.

„To ani náhodou.“ Stisknu přivolávací tlačítko, dveře se otevřou a vstoupíme do

úplně prázdného výtahu.

Rukama začnu prozkoumávat její tělo schované pod upnutými šaty. Zachvěje se,
otočí ke mně a rukama mě chytne kolem pasu.

„Myslím, že dnešní noc pojede podle stejného plánu jako ta včerejší,“ usměju se a
políbím ji na ušní lalůček. Dveře se otevřou a vyjdeme z výtahu k našemu pokoji.

Maddie nahmatá kartu v zadní kapse mých kalhot a odemkne.

Odkráčí na druhou stranu pokoje a odloží kartu na komodu. Odhodí boty a nahmatá
zip, který má zezadu na šatech. Polknu a zabouchnu za sebou dveře.

Pomalu sjíždí zipem dolů a odhaluje hladkou kůži, která byla ještě před chvílí zakrytá
jemným materiálem jejích šatů. Vyklouznu z bot a vyrazím za ní, zatímco si
odepínám knoflíky na košili.

Její rty jsou horké, stejně jako včera. Uchopím zip jejích šatů místo ní a rychle s ním
sjedu až dolů, zatímco ji zasypávám polibky.
Stiskne mi ruku, kterou mám položenou na jejích bocích.

Stáhnu jí jednu část šatů a líbám ji na holé rameno. Když se na mě otočí a pustí mou
druhou ruku, okamžitě toho využiju a strhám z ní celé šaty. Sleduju, jak sklouzávají
dolů, a oči mi skoro vypadnou z důlků při pohledu na černé krajkové prádlo, které má
na sobě. Naše pohledy se střetnou a já už to dál nedokážu vydržet.

Uvězním ji pevně mezi sebe a postel, naše rty jsou stále spojené. Společně padáme na
postel. Náš náraz na matraci odmrští všechny dekorativní polštáře.

Maddie ze mě strhává košili a odhazuje ji na podlahu. Nohama se ovine kolem mých

boků, a já se k ní přitisknu, co nejvíc to jde. Rukama hladím její holou kůži a svět
kolem mě neexistuje. Vysoukám se z kalhot a boxerek a druhou rukou přejíždím po
jejích saténových kalhotkách.

Jakmile se dostanu k citlivým místům, tak mě pevně sevře nohama a přitáhne si mě

blíže.

Upřeně se na ni zadívám a rukama dále probádávám její tělo, tentokrát zajedu pod
podprsenku. Něžně skousnu její spodní ret a cítím, jak jí naskočí husí kůže.

„Bradene,“ zašeptá a zhluboka oddychuje.

„Maddie,“ zašeptám taky a líbám ji na krku.

„Prosím,“ zaryje se mi prsty do kůže. „Prosím.“

Políbím ji a natáhnu se pro krabičku s kondomy, kterou jsem předem nachystal pod
polštář. Jeden si poslepu nasadím, stáhnu jí kalhotky a proniknu do ní. Pevně mě
chytí za záda a rytmicky přiráží, zatímco se jí na kůži objevují kapky potu.

Jednou rukou ji chytnu za záda a v dokonalém souladu se pohybujeme spolu. V tuhle

chvíli je mi jasné, že už se z toho nedostanu. Jsem beznadějně zamilovaný do Maddie
Stevensové.

35. kapitola – Maddie

Vnitřně bojuju s pokušením strhnout ze zdi barevný plán naší operace. Je to svým
způsobem divné, abych ho tam pořád ještě měla. Zvlášť, když se moje osobní plány
úplně zhroutily. Zase na druhou stranu – výzva splněna.
Jsem si na sto procent jistá, že je do mě zamilovaný a taky nikdo nemůže popřít, že
jsme spolu spali. A stálo to za to. Takže je hotovo. Teď bych se měla někde smát s
holkami, pít s nimi na oslavu láhev prakticky jakéhokoliv alkoholu a být nadšená, jak
to všechno krásně vyšlo. Místo toho pořád jenom myslím na každý jeho dotek, každé
slovo, co mi zašeptal do ucha, a na to, jak mě pevně drží v náruči a dívá se na mě,
jako bych byla poslední holka na tomhle světě.

A pro něj bych klidně i byla.

Jenže horší je, že on není jediný kluk na světě, a nikdy jsem nechtěla, ať to takhle
dopadne, takže jsem docela v háji.

Nikdy mě nenapadlo, že může být tak jiný, než je Pearce. A jestli jsem si díky svým
předsudkům myslela, že je jeho citová stránka stejná jako prázdné plátno, tak on to
plátno překreslil na něco tak krásného, že jsem si to ani neuměla představit. A to
všechno dokázal, aniž bych si něco uvědomila.

Taky dokázal zničit všechny předsudky, které jsem měla o lásce. Během tří týdnů.
Tak krátká doba stačila, abych úplně propadla Bradenu Carterovi.

Jak se mohlo všechno takhle rychle změnit? Aby se z osoby, která pro mě
neznamenala absolutně nic, změnil v někoho, kdo je pro mě vším.

Možná to stejné cítila i Abbi, když se zamilovala do Pearce.

A může se mi stát, že mu propadnu tak moc jako ona mému bratrovi?

Nebo už jsem mu tak moc propadla?

Braden není Pearce.

Do hajzlu s mým zatraceným bratrem. Sevřu pěst a praštím s ní do polštáře, i když

bych mnohem raději strhla plakát s plánem a roztrhala ho na tisíc kousků. Nejradši
bych teď řvala z plných plic, že hra je u konce a že jsem prohrála. Prohrála jsem,
protože jen poražený se zamiluje. A to se stalo.

Je vůbec možné, abych se z toho ještě nějak vykroutila a dokončila náš plán, aniž
bych ublížila sama sobě? Není.

Mám poslední týden na to, abych dokázala ostatním vysvětlit, že jsem se zamilovala
do té poslední osoby, která by mi kdy přišla na mysl.

Sakra.
Dveře mého pokoje se rozletí, což značí, že už se holky vrátily ze Starbucks.

„Hlášení,“ požaduje okamžitě Megan a podává mi kafe s muffinem. No a co, že jsem

měla muffin před chvílí. Teď potřebuju hodně jídla, abych zvládla celou tuhle
nezáviděníhodnou patálii.

Pohodlně se usadím na posteli.

„To samé jako před týdnem,“ zalžu.

„To jako fakt?“ vystřelí Lile obočí nahoru. „To jste opravdu neměli sex?“

Zavrtím hlavou. „Sex ne, sice skoro, ale ne úplně.“

„To je zajímavé,“ zamumlá si Megan a přejíždí prsty po plánu. „No, rozhodně je do

tebe zamilovaný.“

Napiju se kávy, abych zamaskovala, jak jsem nervózní z celé situace, do které jsem se
dostala. Taky mě zaskočilo, jak Megan řekla, že je do mě zamilovaný. Sice jsem si
tím byla víceméně jistá, ale když to řekla jeho celoživotní nejlepší kamarádka, tak to
znělo prostě nějak jinak. Důležitěji.

„Myslíš, že je?“ zeptám se a radši se zahledím do zdi.

„Určitě je,“ souhlasí Kay. „Vždyť se na to podívej, ten chlap vydržel celé tři týdny
bez sexu. Ten je z tebe úplně vedle, zlato.“

Usměju se. „V tom případě je naše mise napůl splněna.“

Úplně splněna.

„Tak teď ještě tu druhou půlku,“ oznámí Megan.

„Máš na to sedm dní,“ řekne Lila potichu. „Zvládneš to?“

Zahledí se na mě tmavýma očima, které jsou lačné po odpovědi. „Zvládnu.“

„Ale nejsi do něj zamilovaná, že?“

„Ani trošičku.“

Lež.

Vlasy si stáhnu do gumičky a se zívnutím čekám opřená o zídku nedaleko hlavní

brány kampusu. Čekej mě tu v osm ráno. Tak jsme se dohodli. To je ale pekelná
hodina. Znovu zívnu a upravím si vlasy.

Za chvíli si všimnu, že se Braden opírá o strom na druhé straně chodníku a své modré
oči má upřené jen a jen na mě. S rukama v kapsách a úsměvem na tváři je prostě
neodolatelný – to už si teď nebojím přiznat.

A je můj, šeptá mi potichu hlásek někde v mé hlavě.

Zkřížím ruce na prsou a pohledem mu naznačuju, aby přišel za mnou. Jen tak se
nenechá, nějakou chvíli udrží vážný výraz a pak už mu konečně začnou cukat koutky.
Usměju se. Pořád ty jeho přiblblé hry. Je to vlastně z jedné hry do druhé…

Braden se narovná a vyrazí za mnou. Jakmile jsme spolu, upraví mi pár neposedných
pramínků vlasů, které mi spadly do obličeje, a pohladí mě po ruce.

„Dobré ráno, sluníčko,“ řekne potichu.

„No nevím. Nezdá se mi, že bys měl v ruce kávu,“ poškádlím ho.

Zasměje se a přitiskne své rty pevně k mým. Postavím se na špičky a vší silou se k
němu přitulím. Při našem polibku ucítím chuť čokolády.

„Ty už jsi byl ve Starbucks,“ obviním ho bez váhání.

„Udělala jsi ze mě závisláka,“ zazubí se.

„A kde je káva pro mě?“

„Pořád ve Starbucks,“ odpoví. „Bude lepší, když si sedneme tam, než abychom tady
jen tak postávali.“

Přikývnu. „Stejně ale nechápu, že sis dovolil vzbudit mě v takovou hodinu, aniž bys
pro mě měl připravené kafe.“

Ruce pevně ovine kolem mého pasu a tiskne mě k sobě. „Ty jsi hrozný mrzout, když
se ti nedostane kofeinu hned, jak si uráčíš.“

„To sis všiml brzo,“ usměju se a prsty mu přejíždím po hrudi. „Poslední dvě rána jsi
byl přece se mnou.“

„A jaký to byl víkend!“ zasní se naoko.

Plácnu ho přes ruku. „Nejdřív chci svoje kafe.“

Znovu mě políbí. „Tak pojď, ty mrzoute.“

Chytnu ho kolem pasu a šťouchnu do něj. „Nejsem mrzout.“

„Vždycky jsi,“ políbí mě na čelo.

„Nejsem,“ zavrtím paličatě hlavou a on se rozesměje.

Braden otevře dveře kavárny a mě ihned zalije pocit štěstí, když mě vůně kávy
vyloženě praští do nosu.

„Není na škodu vědět, že ti káva dělá po ránu dobře,“ mrkne na mě Braden.

„Kdybys se mnou ráno byl, taks mi mohl udělat dobře ty,“ zamumlám a potichu se
zasměju.

Braden zpomalí, jako by sám nevěřil, co mi právě vyšlo z úst. „Slyšel jsem dobře, co
jsi právě řekla?“

Usměju se a zamrkám na něj. „No, baristka to nebyla a nikdo jiný tady není.“

„Jeden víkend vášnivého sexu a z tebe je úplná tygřice,“ zašeptá mi do ucha.

„Zase nepřeháněj,“ zachichotám se. „Ale stojím si za tím.“

„Tak třeba zítra ráno?“ zeptá se s nefalšovanou nadějí v hlase.

„Možná,“ zasměju se.

Braden objednává jako obvykle a já se snažím ignorovat víceméně běžné ďábelské

pohledy baristky, kterýma mě probodává. Naopak se k němu ještě víc přivinu. Braden
mě ještě pevněji sevře kolem pasu a druhou rukou přebírá tácek s kávou. Laškovné
pohledy baristky nechá zcela bez povšimnutí a vede mě k pohovce, kde jsme seděli
minulý týden.

„Dneska žádné židle, jedině pohovka,“ zamumlá.

Zasměju se, přehodím si nohy přes jeho a hlavu mu položím na rameno. Podá mi
kelímek a já se po něm nedočkavě vrhnu, jako feťák, který konečně dostane svou
dávku.

„To je lepší,“ vydechnu a vychutnávám si hřejivý pocit teplého nápoje, který mi

proudí hrdlem.

„Chtěl jsem se zeptat…,“ ozve se Braden po chvíli, ruku pevně položenou na mém
stehně. „Slyšela jsi něco o svém bratrovi?“
„Ne,“ odpovím tiše. „Včera jsem mluvila s taťkou a ten o něm neslyšel od té doby, co
se vydal za mnou. Asi by mě to mělo trápit, ale pravda je, že je mi to jedno. Myslíš,
že jsem tak špatná?“

„Vůbec ne, princezno, ani náhodou,“ přejede mi rty po čele. „Ubližoval ti tolik, že ať
je to rodina, nebo ne, není se čemu divit, žes ho nechala jít.“

„Štve mě to, protože jsme si bývali tak blízcí. Pamatuju si, jak jsme vždycky jednou
za čas pomáhali mamce na zahradě. Je sice pravda, že Pearce spíš překážel, než že by
byl k užitku, ale byli jsme všichni spolu a bylo to hezké. Potom jsme šli třeba na
bazén nebo na večeři… Jenže od té doby, co je pryč… všechno se tak nějak
vytratilo.“

„Není nic divného, že ti chybí.“

„Ale já nevím, jestli mi chybí. Spíš než on mi chybí všechny ty vzpomínky. Chybí mi
Pearce, jakým býval kdysi.“ Uhnu pohledem do prázdného místa na zdi. „Teď vůbec
netuším, co je zač. A to je nejspíš důvod, proč je pro mě těžké, abych se o něj
zajímala. Myslím, že jsem během jednoho dne nepřišla jen o mamku, ale taky o
bráchu a z velké části i taťku.“

Povzdechnu si a položím si kelímek s kávou do klína. Je příjemná změna vědět, že se

konečně můžu někomu vyzpovídat, protože mi to hodně pomáhá. Po třech hrozných
letech vím, že pokud se chci v životě někam pohnout, budu tohle všechno muset
nechat za sebou. Mamka bude vždycky v mém srdci, ale pokud si tam budu silou
uchovávat i Pearce, tak se nikdy nikam neposunu. Nikdy nebudu žít normální život.

„Vzpomínky jsou dobré v tom, že nikdy nezmizí. Můžeš si je napořád uschovat, a

když chceš, tak ožijou, a když jsou šťastné, tak je to jedině v pořádku,“ přemítá
Braden. „Je to jako s námi dvěma. Taky jsi přepsala ty špatné vzpomínky novými a
hezkými.“

Usměju se a podívám se na něj. „Máš pravdu, zkusím to.“

„A zatímco to budeš zkoušet, tak si vytvoříme spoustu dalších krásných vzpomínek,“

usměje se na mě taky.

Je to zvláštní, když má člověk konečně někoho, kdo mu rozumí.

36. kapitola – Braden

Přibližně za dva dny bychom to měli skončit. Tenhle náš ‚předstíraný‘ vztah by se
měl rozpadnout.

Ale nerozpadne. Nedokážu si představit, že bych ji nechal jen tak odejít.

Od té doby, co jsme se vrátili z Vegas, jsme prakticky pořád jenom spolu. To, že jsem
si uvědomil, co k ní opravdu cítím, všechno změnilo.

I Maddie je jiná, více se směje, vypadá šťastnější a v očích má takové zvláštní světlo,
které jsem v nich dříve neviděl.

Něžně mě políbí a já ji mezitím obejmu kolem pasu a přitisknu k sobě. Trošku zapiští,
pevně mě chytí za záda a zaryje do nich nehty. Posadím si ji na klín a chytím za boky.

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptám se s úsměvem. Oči jí září a nadšeně přikyvuje. „Tak
do toho, co bys chtěla, zlatíčko?“

„Pojďme tančit.“ Vyskočí na nohy a chytne mě za ruku.

„Já přece netančím,“ pokusím se o protest a bezvládně ji následuju.

Rychle po mně hodí pohledem přes rameno. „Ode dneška už jo.“

„Ne, fakt ne.“

Bez milosti mě vtáhne přímo do pulzujícího davu na parketu a rukou mi přejede po

rozkroku. Péro mám během sekundy v pozoru. Trhne se mnou k sobě, prsa mi pevně
přitiskne na hruď a zahledí se mi do očí. Pomalu mi dochází námitky.

„Pořád mi chceš tvrdit, že netančíš?“

Rukou mi drsně zajede pod triko a prsty mi přejíždí po holé kůži, v očích má pohled
plný očekávání.

Přistoupím na její hru. Pomalu sjíždím prsty jedné ruky po ramenou a druhou ji pevně
chytím za zadek. Jsme u sebe tak blízko, že cítím její dech ve vlasech. Rty jí lehce
přejedu ušní lalůček.

„Dobře, Maddie, tančím,“ odpovím. „Ale jen s tebou.“

Začne se vlnit do rytmu hudby. Celé její tělo se tře o moje, svými boky útočí na mé
smysly a to už je trochu moc. Můj penis je tvrdý jako skála. Dech se jí zrychluje, a
prsty mi zajede do vlasů. Rukou sjedu z jejího zadku na stehno. Nijak se nebrání, a
tak se ještě víc natlačím na její pánev. Zasténá.
Pokračujeme ještě chvíli v rytmu a pak si uvědomím, že to už dávno není ta
ostýchavá Maddie, kterou jsem znal. Ta v tuhle chvíli neexistuje. Když pak
poněkolikáté přitiskne své rty k mým, tak mám obrovskou chuť zařvat na ostatní, ať
vypadnou, přitlačit ji ke zdi a opíchat. Tvrdě.

Dech se jí zrychluje a nohy začínají pomalu třást.

„Bradene,“ zasténá. „Ne…“

„Ano,“ odpovím, líbám jí krk a držím za zadek oběma rukama. Boky se pohybuju
směrem k ní a ona se zaúpěním zaboří tvář do mé hrudi.

„Pojď, zlato,“ zašeptám. „Jdeme.“

Ani známka odporu.

Ještě jednou ji vášnivě políbím. Není pochyb, že je úplně v mé moci. Chvěje se mi v

náruči a svaly má stažené.

„Nahoru,“ zamumlám. „Hned.“

Nedočkavě se ji snažím protáhnout davem. Jsem z té holky tak vedle a tak strašně ji
chci, že vůbec nevnímám okolí. Jediné, co slyším, je zběsilé bušení mého srdce.

Přitlačím ji na dveře mého pokoje a políbím. Rukama mi zajíždí do vlasů a já naslepo

nahmatám kliku. Maddie vsune ruku do mé přední kapsy a snaží se najít klíče.
Během toho se však dotkne mého penisu a já samou nedočkavostí zaúpím.

Maddie odemkne dveře pokoje, couvá do něj a táhne mě s sebou. Strhne ze mě triko a
já nezůstávám pozadu. Chytnu lem jejích šatů a přetáhnu je přes hlavu. Cítím, jak mi
odepíná knoflíky od kalhot a bez odporu padá na postel. Sotva ze sebe stihnu strhat
zbytek a už otevírám šuplík, nahmatám kondom a nasadím si ho. Sundám Maddie
kalhotky a položím se mezi její nohy, které mi omotá kolem pasu.

Bez problému do ní proniknu, díky naším hrátkám na parketu je pořádně vlhká.

Rychlými pohyby přirážím, ona zintenzivní sevření kolem mých zad a nehty mi drsně
zajede do zad.

Svaly se jí stáhnou, zatímco přirážíme rychleji a drsněji. Pot zkrápí naše těla a já
cítím, jak mi nehty škrábe kůži na zádech. Maddie hlasitě zasténá a já ještě více
přidám na tempu. Vykřiknu a zůstanu na ní nehybně ležet, absolutně vyčerpaný.

Srdce jí zběsile buší a nemůžu říct, že u mě by tomu bylo jinak. Zvednu hlavu a
políbím ji.
„V pořádku?“

„Hmm,“ zamumlá ospalým hlasem. Lehce se usměje a zavře oči. Zazubím se a

vyhodím kondom do koše.

„Pojď ke mně,“ řeknu jí a společně se zabalíme do přikrývek. Maddie se ke mně

přitulí a ani jeden z nás už není schopný vnímat, že dole pod námi duní hudba.

„Brayi?“

„Ano, princezno?“ odpovím a prsty jí přejíždím po vlasech.

„Já… víš… to je jedno,“ zavrtí nakonec hlavou a položí ji na moji hruď. Políbím ji na
čelo a přitáhnu těsněji k sobě.

Je to pravda. Taky tě miluju.

Probudí mě kombinace vlasů v mém obličeji a silná vůně kávy. Otevřu oči a zadívám
se přímo na Maddie, která mě obdaří zářivým úsměvem. Sedí na mně, už oblečená a
vypadá mnohem víc svěží, než jsem jí kdy po ránu viděl.

„Dobré ráno,“ řekne konečně a políbí mě.

„Hmm, takhle bychom se měli probouzet každé ráno. Možná jenom trochu méně
oblečení.“

Rozesměje se a sleze ze mě zpátky na matraci. Z nočního stolku vezme kelímek s

kávou a položí mi ho na břicho. „Pro tebe.“

„Dneska jsi nějaká veselá na to, kolik je hodin,“ odpovím a prohlížím si ji. „Ne že by
mi to vadilo.“

Znovu se zazubí. „Před chvílí mi volal taťka. Nejspíš zapomněl na časový posun, to
se mu někdy stane. Ale řekl mi o své poslední návštěvě u doktora, zase mu změnil
prášky. Neměl z toho moc radost, ale tyhle by mu měly více pomáhat, aby byl trošku
spokojenější a měl větší chuť do života, takže mám radost. Až si zvykne, tak by mu
mělo být o dost líp.“

„To jsou skvělé zprávy,“ usměju se a zlehka ji políbím. I když se o jejím tátovi moc
často nebavíme, tak vím, jak strašně moc je pro ni důležitý. A vím, že mi o něm
všechno poví později, až bude připravená. Stejně to bylo s ostatními problémy.

Maddie spokojeně přikývne a oči jí září. „Zkoušeli už spoustu metod, ale nic pořádně
nefungovalo. Ale u taťky jde spíš o zlomené srdce než o nějakou duševní nemoc.
Jenže zlomené srdce nevyléčíš ničím jiným než zase láskou, takže si myslím, že
vždycky bude tak trošku zlomený.“

„Hej,“ nakloním se k ní a odložím kelímek s kávou. „Je jasné, že bude kvůli mamince
vždycky trochu zlomený, ale pořád tady bude pro tebe, o to se nebojím.“

Obličej se jí po mých slovech rozzáří a pohladí mě po tváři. „Děkuju,“ zamumlá. „Jak

to děláš, že se díky tobě vždycky cítím líp?“

Položím se na záda a přitáhnu si ji zpátky na sebe. Její dlouhé vlasy nás oba zakryjí,
jako by to byla záclona.

„Protože tě rád vidím šťastnou,“ odpovím, narovnám se v posteli, ale pořád ji pevně
držím. Rukama mě chytí kolem krku a nesměle se usmívá.

„A já jsem díky tobě ráda šťastná.“

„Dobře,“ políbím ji něžně a dlouze.

„Hej,“ zavrčí na mě a odtáhne se. „Mám spoustu práce.“

„Taky bych věděl o nějaké práci.“

Pobaveně převrátí očima. „Ne, Bradene. Práce do školy, jestli vůbec víš, co to
znamená.“

„Netuším.“

„Tak bys to měl zkusit zjistit.“

„A co kdybych trošku zapracoval na tobě?“

Rozesměje se, odstrčí mě zpátky na matraci a ještě jednou políbí. „A vylez už

konečně z těch peřin, lenochu.“ Vyskočí z postele a vezme si ze stolu kabelku.

Já se taky konečně vyhrabu a vyrazím za ní.

„Bradene, vždyť jsi pořád nahý!“

Zazubím se a obejmu ji. Vášnivě ji políbím, až se celá zachvěje a radši o krok

ustoupí.

„Měj se krásně, princezno,“ mrknu na ni, zalezu zpátky do postele a zahrabu se do

přikrývek.
Usměje se na mě přes rameno a otevře dveře. „A zkus dneska udělat něco
smysluplného, jo?“

„Samozřejmě.“

Zavře dveře a já se natáhnu pro kávu. Myslím, že ležení v posteli s myšlenkami

plnými Maddie je dostatečně smysluplná činnost, ne?

37. kapitola – Maddie

V klidu odpočívám na posteli, protože mám konečně po měsících stresu pocit, že si to

opravdu zasloužím.

Pearce je dávno pryč z Kalifornie – na to nemusím být vědma, aby mi bylo jasné, že
nemá jediný důvod tady dále zůstávat. Dala jsem mu zřetelně najevo, že už mu více
pomáhat nebudu. Teď se musím věnovat svému vlastnímu životu a nemám čas se o
něj starat, dokud konečně nedospěje. Jenže soudě dle stále ještě prázdného papíru, na
kterém už dávno měla být esej, je to i s mým dospíváním ještě na dlouho. Ale celý
život je trochu jako esej: zkrátka musíš najít správná slova, která to všechno udrží
pohromadě.

Někdo zaklepe na dveře. Zamračím se a hodím pohledem po Megan. Pokrčí rameny a

vrátí se zpátky k úkolům do školy. Odsunu knihy bokem a přemýšlím, kdo by to mohl
být. Lila by rovnou vešla a Kay… asi není překvapením, že nikdo z nás zase netuší,
kde je.

Otevřu dveře a zahledím se do Bradenových modrých očí. Sakra, sakra, sakra, sakra!

„Co tady děláš?“ vyhrknu překvapeně a stoupnu si před dveře, které za sebou pro
jistotu zavřu.

„Přišel jsem pozdravit svou princeznu,“ políbí mě.

„Bradene, tohle je holčičí kolej. Kay tě nakope do zadku, pokud zjistí, že jsi tady!“

„Mohla bys alespoň předstírat, že mě ráda vidíš.“

„Jsem jenom trochu překvapená.“ A taky panikařím, hodně. Sakra.

„Můžu dál?“ Zaklepe na dveře a se skřípěním pootevře. „Kay je uvnitř?“

„Ne, jen Megan,“ dostanu ze sebe. „Děláme věci do školy.“

„Sluníčko, jsi v pohodě? Vypadáš tak nějak… mimo,“ zamračí se.

„Jen mám hrozný strach, že zjistí, že jsi tady.“ Nebo že ty zjistíš, co mám na stěně.

„Tak mě pusť dovnitř, Kay se to nemusí dozvědět.“

„Nepůjdeme radši ven?“ navrhnu zoufale.

Braden se zamračí, a než stihnu něco říct, tak otevře dokořán dveře pokoje.

Megan se zrovna snaží skrčit velký kus papíru, který je společně s utrženými rohy na
zdi posledním znamením, že tam kdy něco bylo.

„Co to děláš?“ zeptá se Braden pobaveně Megan.

„Nic,“ usměje se nervózně. „Jen se zbavuju odpadků. Maddie tady má hrozný

nepořádek.“

Sleduju Bradena, jak přejíždí očima po mém pokoji. Naprosto čistém pokoji.

„Megan, vždyť tenhle pokoj je čistější než v nemocnici,“ odpoví a otočí se ke mně.
„Je všechno v pořádku?“

Přikývnu. „Všechno je fajn. Megan, tak proč to smetí nevyhodíš do odpadkového

koše?“

„Dobrý nápad, Maddie, dobrý nápad,“ usměje se, hodí zmuchlanou kouli papíru přes
pokoj a ta přistane v odpadkovém koši.

„Chováte se divně. Určitě to bylo smetí?“ přejede po nás Braden pohledem.

„Jasně že jo,“ přikývnu znovu.

Očividně jsem ho moc nepřesvědčila a dál nás nedůvěryhodně pozoruje. Megan

sebou nervózně šije.

„Tak proč mám takový divný pocit, že přede mnou něco schováváte? Hlavně ty,
Meggy,“ diví se Braden.

„To netuším,“ odpoví nejistě.

„Pojďme ven.“ Poplácám ho po ruce a obuju se do tenisek.

„Opravdu se chováte divně. O co jde? Řekni mi to.“

„O nic nejde,“ pohladím ho po ruce.

Braden mě setřese a vydá se přímo směrem k odpadkovému koši. Zděšeně se

podívám na Megan, zatímco mnou lomcuje hrůza. Megan nevypadá o moc líp, oči
má doširoka otevřené a obě čekáme, s čím přijde Braden. Slyšíme, jak rozbaluje
zmačkaný papír, a ani jedna nejsme schopna pohybu.

V krku mám obrovský knedlík a cítím se, jako by přese mě přeběhlo stádo slonů.

„Operace Hrej hráčem?“ Přejede pohledem nejdřív Megan a pak mě. „No tak holky,
vysvětlete mi, co to má znamenat, protože mám tušení, že vím, o co tu jde.“

Dýchej, Maddie, dýchej.

„No tak!“ zvýší hlas. „Co tady přede mnou tak zoufale tajíte? O čem ten plán je?“

„Aby ses zamiloval do Maddie,“ odpoví Megan tiše a zahledí se mu do obličeje.

„Do Maddie?“

„Do Maddie,“ potvrdí Megan a sklopí pohled.

„Takže celou dobu to byla jen hra?“

„Jo,“ zašeptá.

Pokoj zaplní nesnesitelné ticho a já pořád stojím se zatajeným dechem. Konečně se

mu odvážím podívat do očí.

„Tak to vám teda gratuluju, vyhrály jste.“ Podívá se na mě, obličej má úplně bílý a v
očích se mu zračí čistokrevný vztek. „Můžeš na sebe být pyšná, Maddie. Povedlo se
ti, cos chtěla.“

Proklouzne kolem mě a já konečně vydechnu. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že

musím něco udělat, protože Braden už všechno ví a opouští mě.

To, co je na papíře, už přece dávno není pravda. Není to hra. Je to opravdovější než
cokoliv, co jsem zažila.

„Bradene!“ zakřičím, otočím se k Megan zády a běžím za ním po schodech.

„Bradene!“

Proletím vchodovými dveřmi kolejí a vidím, jak kráčí směrem ke klučičím kolejím a
nechápavě kroutí hlavou.

„Bradene!“ zakřičím naposledy zoufalým hlasem.

Zastaví se, ohlédne se přes rameno a zakroutí hlavou. Potom zmizí za rohem a je
pryč.

Sesunu se podél zdi a rukou si zakryju ústa. Slzy mi tečou z očí a nechápavě kroutím
hlavou, stejně jako on. Cítím hroznou bolest v hrudníku, jako bych na něm měla
stokilové závaží, a je mi jasné, že všechno, co mezi námi bylo, je najednou pryč. Je to
ztraceno.

A všechno jenom proto, že jsem před šesti dny nenašla odvahu strhnout ten debilní
papír a přiznat ostatním, co doopravdy cítím.

38. kapitola – Braden

Něco ve mně se úplně změnilo. Odcházím od ní a nedokážu přesně popsat co, protože
mám v hlavě úplně zamlženo. Ale je jasné, že jsem jí nechal kus sebe. Kus sebe,
který je teď úplně v hajzlu.

„Kurva!“ praštím vší silou do zdi domu a opřu se o ni hlavou. „Kurva,“ zašeptám
mnohem tišeji a vtrhnu dovnitř.

Dveře se vší silou rozletí, až praští o zeď, a rachot se roznese celou chodbou. Kopnu
do nich, aby se zavřely, a všechno kolem sebe vidím rudě. Vztek je to jediné, na co
teď dokážu myslet.

Ale jaký vztek? Na ni? Na sebe, protože jsem prohrál? Protože dokázala hrát hru tak,
jako jsem to měl zvládnout já sám?

„Co se kurva děje?“ ozve se Aston, který stojí nad schody. „Bradene?“

Podívám se na něj, hrudník se mi chvěje zlobou a já se zoufale snažím kontrolovat

emoce, které ve mně nesnesitelně vřou.

Pevně se chytnu zábradlí a zmůžu se jenom na zavrtění hlavou. Vyběhnu schody po

dvou a prosmýknu se kolem Astona.

„Sakra chlape, co se děje?“ Rozhodí rukama a následuje mě do druhého patra.

Dostanu se ke svému pokoji a prásknu mu dveřmi před obličejem. Není zrovna jeden
z těch, na které bych měl teďka náladu.

„Bradene!“

„Jdi do hajzlu, Astone,“ procedím naštvaně skrz zuby. Pěst mám sevřenou a
připravenou praštit do všeho, co se kolem mě objeví. Nakonec sebou hodím o postel
a tupě hledím do stropu.

„Co se stalo?“

Co se stalo? Co se kurva stalo? Ona, ona se tak nějak stala.

„To ta zkurvená hra, ta výzva,“ otočím se na něj a vidím, jak sebou trhne, když uslyší
podrážděný tón mého hlasu. „Ona se stala. Všechno to debilní ‚musíš zařídit, aby se
do tebe zamilovala‘. Všechny tyhle sračky! Protože hádej co? Vyjebala se mnou,
zatímco já se snažil vyjebat s ní. Vyjebala se mnou takovým způsobem, že všechno, o
čem jsem si myslel, že je doopravdy, je jenom zkurvená lež. A teď je po všem. Teď je
kurva konec!“

Zdvihnu lampu z nočního stolku a mrsknu s ní o zeď. Roztříští se na miliony kousků

rozesetých všude po pokoji.

„Sakra chlape, musíš se trochu uklidnit,“ přistupuje ke mně Aston s nejvyšší

opatrností.

„Víš co, Astone? Až ty se někdy zamiluješ a ona ti roztrhá srdce, tak mi přijď říkat
něco o tom, jak se mám kurva uklidnit,“ zařvu. „A teď už kurva vypadni z mého
pokoje. Hned!“

Přikývne a vycouvá ven. Dveře se zavřou. Konečně jsem sám.

Já, čtyři zdi a rozbitá lampa.

Hra. Byla to pro ni stejná hra jako pro mě? Ne. Protože pro mě to už na konci žádná
hra nebyla. Bylo to opravdové, a možná to bylo opravdové celou dobu. Ale ne pro ni.
Ne. Pro všechny to byla jenom zkurvená hra. A Meggy…

Moje nejlepší kamarádka. Přesně věděla, co dělá. To je dvojitá zrada.

Lehnu si zpátky na postel, s rukama složenýma za hlavou a nohama zkříženýma.

Nepřítomně hledím do stropu. Největší zlost ze včerejška už ustoupila, ale moc jsem
toho nenaspal. Takže mi nezbývá, než se vyrovnávat s bolestí a pachutí, která ve mně
zůstala. Je sobota a normálně bychom zrovna mířili pro kávu.

Dneska ne.
Uslyším zaskřípání pantů a vidím, že se dveře mého pokoje otevírají. Vím, že část mě
naivně doufá, že je to Maddie. Ale proč, proboha?

Když zjistím, že je to Megan, tak se zase zcela bez zájmu vrátím k pozorování stropu.
V jejím případě platí to samé, co pro ostatní – nikoho z nich nechci vidět.

„Mrzí mě to,“ zašeptá.

„A co tě mrzí? Vždyť máte, co jste chtěly.“

„Mrzí mě to, protože jsem si až do včerejška myslela, že ti jde jen o sex,“ přizná
narovinu. „Jenže jsem se spletla. Už vím, že pro tebe Maddie znamená mnohem víc.“

Otočím se k ní a zadívám se do jejích skoro až dětských modrých očí. „Podívej se,

Megan. Vypadám snad, že mám náladu zrovna teď řešit Maddie a ty sračky, co jste
provedly?“ Megan smutně zavrtí hlavou. „Tak v tom případě víš moc dobře, kde jsou
dveře.“

„Brayi…“

„Tak já ti poradím. Prostě se zvedni a zmiz. Měj se, Megan.“

Smutně si povzdechne a otočí se k odchodu. „Maddie je na tom hrozně, Brayi,“ ozve

se s jednou rukou na klice. „Zpočátku to byla jenom hra, ale nemusíš být zrovna
génius, aby sis všiml, že už to dávno neplatí. Včera byla úplně zničená a dneska jsem
ji vůbec neviděla. Víš, že jsem přečetla tisíc romantických knih a viděla snad všechny
zamilované filmy na světě, ale nic nebylo tak opravdové jako to, co je mezi vámi
dvěma. Ani trochu.“

Megan zmizí ve dveřích a já slyším jenom, jak se za ní zavřou. Tupě zírám na kliku a
nejsem schopný vůbec na nic myslet.

Nakonec se vrátím k zírání na strop a snažím se nějak vypořádat s jejich podrazem.

39. kapitola – Maddie

Neviděla jsem ho už pět dní. Ani na hodině angličtiny jsem radši nebyla, protože
pořád nejsem připravená na to, až se zase potkáme. Stačí mi ta bolest, kterou mi
způsobuje jeho ztráta.
Jen co mi pomohl vypořádat se alespoň trochu s mými problémy a zbavit se bolesti,
která mě dlouhé měsíce sužovala, tak je pryč. A je to ještě větší utrpení než předtím.

A kdybych ho teď měla vidět, tak bych to nezvládla. Bohatě mi stačí jízlivé a
vítězoslavné pohledy ostatních holek na dalších hodinách. Jenom proto, že už nejsme
spolu. Jenom proto, že to s námi dopadlo přesně tak, jak si ostatní přáli.

Nikdy by mě nenapadlo, že to může bolet tak moc.

Ale Braden měl pravdu. Mám, co jsem chtěla – co jsem původně chtěla. Přitom
zrovna teď si nepřeju nic jiného, než aby mě objal a políbil na čelo. Tak jako to
dělával vždycky, i když jsem zrovna byla protivná a naštvaná. Ale je to pryč.

Přitisknu si své knihy blíže k hrudi a obličej si schovám do vlasů. Vím, že jsem se
dokázala vyrovnat s obrovskou bolestí v minulosti, a vím, že to dokážu znovu. Je to
sice něco jiného, ale musím to zvládnout. Když mě nezlomilo, že jsem ztratila
maminku a nejlepší kamarádku, tak mě nesmí zlomit, že jsem ztratila Bradena.

Protože vím, že když už jsem se zvládla vyrovnat se smrtí, tak se dokážu vyrovnat se
vším.

Nic člověka nezlomí, pokud to sám nedovolí.

Něčí ruka mě chytne za zápěstí a odtáhne mě pryč od davu směrem k bočnímu

vchodu. Kyle. Když se dostaneme ven, tak mě obejme kolem ramen a přitiskne k
sobě.

„Nebuď smutná,“ řekne tiše. „Holka jako ty přece nepotřebuje kluka, aby byla
šťastná.“

„Já vím, Kyle,“ odpovím a položím mu hlavu na rameno. „Ale jenom proto, že ho
nepotřebuju, neznamená, že ho nechci.“

Cítím, že ho moje odpověď moc nepotěšila, ale stejně přikývne. „Říkal, že to prý
byla jenom hra. Ale asi to není pravda, že?“

Povzdechnu si a odvedu nás směrem k venkovnímu stolu pod velkým stromem.

Vklouznu na jednu z laviček a odložím si knihy. Kyle si sedne naproti mně.

„Zpočátku byla,“ odpovím pravdivě. „Kay, Megan a Lila mě vyhecovaly, abych to na

něj zahrála. Abych se s ním vyspala a pak ho odkopla – jako to vždycky dělá on
sám.“ Kyle se hořce usměje a já jen pokrčím rameny. „Souhlasila jsem. Proč vlastně
ne? Vždyť pro mě byl stejně strašný jako můj bratr a nikdy mě nenapadlo, že bych k
němu mohla něco cítit. Ale spletla jsem se.“
„Protože není takový kretén, jak si všichni myslíme?“ zvedne Kyle zvědavě obočí.

„Svým způsobem je to egoistický, samolibý a namyšlený kretén,“ odpovím a tupě

zírám do stolu. „Ale když ho člověk pozná, tak zjistí, že umí být trpělivý, něžný a
starostlivý. Když jsem se potřebovala vyzpovídat, tak mě vyslechl. Vždycky, když
jsem ho potřebovala, tak tam pro mě byl. Když mi bylo zle, tak mi utřel slzy a objal
mě. A rozesmál mě, aby mi bylo lépe. A aniž jsem si to stihla pořádně uvědomit, tak
se nenávist změnila v lásku.“ Slzy mi pomaličku začnou stékat po tváři. „Nevím, jak
se to stalo, ale zamilovala jsem se do něj. A teď netuším, jak z toho ven.“

Oba jsme chvíli mlčeli, pro Kyla musí být těžké zpracovat to, co jsem právě řekla.

„Ale já se z toho nějak dostanu,“ usměju se lehce a utřu si slzy z obličeje. „Už jsem
byla na kolenou dříve a vždycky jsem to zvládla. Takže se z toho dostanu i tentokrát.“

Kyle se chápavě usměje a hlavou pokyne směrem k budově. „Vidím, že se sem blíží
Kay, takže tě radši opustím.“

„Děkuju ti, Kyle,“ sevřu mu pevně ruku. Kyle stisk opětuje, potom se zvedne a na
chvíli zaváhá. „Vždycky to bude Braden, že Maddie? Je jedno, co se bude dít dále,
ale vždycky bude mít navrch, že?“

Jeho slova mě šokují tím, jak jsou pravdivá.

Vždyť Braden byl – je – vůbec první kluk, do kterého jsem se zamilovala. A taky
první člověk, kterému jsem se tak moc otevřela. Ví o mně všechno, a pokud nelže,
tak mě opravdu miloval. A já vím, že k němu budu mít vždycky blízko a možná ho
nikdy nepřestanu úplně milovat.

Tiše přikývnu. Kyle se usměje, zamává Kay a odejde.

„Neříkej mi, že jsi ho zase odmítla. Protože jestli jo, tak na tebe kašlu a nechám si ho
pro sebe,“ přivítá mě Kay a sedne si na Kylovo místo. Potom mi podá kávu a můj
oblíbený muffin. Chvilku zaváhám, ale nakonec je přijmu.

„Řekla jsem mu, že to nevyjde. A myslím, že už naposledy,“ odpovím a sleduju Kyla,

jak se vzdaluje. „Prostě pro mě není ten pravý.“

„Ale Carter je,“ oznámí, jakoby nic.

„Nemyslím si,“ zamrkám.

„Ale já jo,“ probodne mě pohledem. „Od té doby, co ten fešák naštvaně vystřelil z
naší koleje, jsi jako tělo bez duše. A já jsem naštvaná, že viděl moji sbírku
podprsenek. Ale zpátky k věci. Nemusím být žádný zatracený Einstein, abych si
všimla, že jsi do něj zamilovaná až po uši. Řeknu ti to narovinu. Vůbec netuším, co to
je, ale očividně ho miluješ, zlato. A teď je otázkou, co s tím?“

Slabě se usměju. „Nic,“ odpovím a zakousnu se do muffinu. „Protože nic nedokáže

omluvit, co jsem provedla.“

„Láska to omluví přece. Říkám ti, nejsem žádný dohazovač, ale vy dva k sobě patříte
jako burákové máslo s džemem. Když jste každý sám, tak to stojí za hovno, ale
dohromady to docela funguje.“

Zasměju se. „Dík.“

Mrkne na mě. „Nemáš zač. Každopádně, zeptám se znovu – co s tím?“

Povzdechnu a nervózně točím v rukou s kelímkem od kávy. „Nic,“ zopakuju. „Vždyť

se na to podívej, nemohlo nám to vydržet navždy, protože to začalo jako hra a tu
vždycky musí někdo vyhrát. Láska, nebo ne, asi to mělo skončit katastrofou. Někdo z
nás musel vyhrát a v tom případě je jasné, že nemůžeme být spolu. Udělala jsem to,
protože jste mě vyhecovaly. Nechtěla jsem a už vůbec jsem se nechtěla zamilovat.
Ale musela jsem počítat s tím, že bude potřeba nějak se vypořádat s následky, ať už
budou jakékoliv. A to se právě teď děje.“

„V tom případě ti nebude vadit, když půjdeme v pátek na párty ke klukům na koleje.“

Na chvilku ztuhnu hrůzou. „Ne,“ zalžu nakonec. „Ani v nejmenším.“

Fakt, že tady musím být, mě vyloženě mučí. Hlavně chvíle předtím, než se párty
rozjede. Mám pocit, že mám s úplně každým místem v tomhle baráku spojenou
vzpomínku na nás, a i přestože vím, že to všechno byla moje chyba, tak se nemůžu
oprostit od bolesti, kterou cítím při každém pomyšlení na něj.

„Ryane, co tím sakra myslíš?“ slyším Lilin zvýšený hlas, zatímco vcházím do
obýváku.

„No… sakra, to ses prostě neměla dozvědět, broučku.“

„No to očividně.“

„Vždyť je to to samé, co jste provedly vy, tak o co jde?“

„Vážně? Tak to se teda pořádně pleteš. My jsme chtěly dosáhnout toho, aby Braden
přestal spát se vším, co se hýbe. Ale váš plán byl, aby se do něj Maddie zamilovala
jen proto, aby se s ní mohl vyspat. To je hnus, Ryane!“

Zalapám po dechu a pořád si nejsem jistá, jestli jsem slyšela dobře. Jenže pak si mě
Lila všimne a je mi jasné, že jsem dobře slyšela.

„Maddie? Sakra,“ zašeptá a oči má plné lítosti. „Mrzí mě to.“

Začnu se třást. Vztek mi ochromuje celé tělo. Mísí se s tupou bolestí zrady. Tak o
téhle bolesti Braden mluvil. O téhle bolesti mi lhal.

„Kurva,“ vykřikne Ryan, když mě spatří.

Otočím se a vystřelím přímo do kuchyně, kde sedí u baru a popíjí pivo se svými
kamarády. Pohled mám rozmazaný a nemůžu pořádně myslet. Hlavu mám plnou
vzteku, který ve mně pomyšlení na něj vzbuzuje.

Chytnu ho za ruku a zvednu ze stoličky. „Maddie? Co se kurva děje?“

Zadívám se do jeho modrých očí, do těch, do kterých jsem se zamilovala, a vztek

mnou cloumá. „Ty!“

„Co?“ podívá se na mě vyděšeně a já se ještě o krok přiblížím. Braden začne couvat,

dokud zády nenarazí do zdi.

„Gratuluju ti, vyhrál jsi!“ napodobuju ho. „Připomíná ti to něco, Bradene? Ty sračky,
kterýma jsi mě krmil? Pamatuješ si každou z těch lží, kterýma jsi mě ponižoval
poslední čtyři týdny?“

Tvář mu lehce zbledne, když si uvědomí, o co jde. „Kurva.“

„Přesně tak.“ Celá se třesu a nemůžu přestat, protože pokud se trochu uklidním, tak
vztek ustoupí. A když ustoupí vztek, tak přijdou slzy. A to nedovolím. „Všechno jsi
posral, Bradene. Celou dobu sis se mnou jenom hrál, co? Lacinej šoust, nic víc jsem
pro tebe nebyla. Tak doufám, že sis to užil.“

„Maddie,“ řekne tiše a oči má plné lítosti. „Tak to nebylo…“

„Lháři. Nepokoušej se mi zase lhát, Bradene. To, co jsem slyšela mi stačilo,

nemyslíš?“

„Princezno…“

„Nejsem žádná tvoje princezna ani nic podobného. Jenom další holka, která ti
zahřívala postel.“ Zakroutím hlavou a trochu ustoupím, pak se mu znovu podívám do
očí. „Takže všechno byla jenom debilní lež. Nakonec sis se mnou hrál stejně jako já s
tebou. Tak víš co? Vyhrál jsi,“ zakřičím a slzy mi stékají po tváři. „Oba jsme vyhráli.“

Otočím se k němu zády a prodírám se přes dav lidí ven z domu. Musím odsud rychle
pryč, z toho domu, kampusu, i státu.

Doběhnu ke své koleji a prásknu za sebou dveřmi. Zvednu telefon, najedu na internet,
zapnu Google a po chvilce vyhledávání jsem spokojená s výsledkem. Vytáhnu zpod
postele kufr a nahážu do něj víceméně náhodně nejnutnější věci. Musím zmizet.

Zvoní telefon.

Neochotně jej zvednu a podívám se na displej. Kyle.

„Co?“ vyštěknu a utírám si slzy, které mi stékají po tváři.

„Jsi v pořádku?“

„Co myslíš?“

„Je mi to líto, Mads. Kdybych tak něco tušil…“

„Potřebuješ něco, Kyle? Už musím jít.“

„Kam jedeš?“

„To je jedno.“

„A nechceš tam odvézt, ať už je to kamkoliv?“

„Zavolám si taxi.“

„Ne, vydrž pět minut a já tě vyzvednu před kolejí.“

„Děkuju,“ zašeptám a zavěsím. Z displeje se mi vysmívá naše společná fotka s

Bradenem, kterou jsem si nastavila jen proto, aby se neřeklo, a pak už jsem ji
nedokázala změnit. A pořád nemůžu. Tupě na ni zírám a vzpomínám si, kdy přesně
jsem ji vyfotila. Hned po Pearcově návštěvě. A úsměv na ní nebyl falešný, to v
žádném případě.

Venku zatroubí auto, vezmu si kufr a rychle ještě přelétnu očima po pokoji, jestli
jsem něco důležitého nezapomněla. Potom za sebou zabouchnu dveře a táhnu se s
kufrem na parkoviště, kde už na mě čeká Kyle. Vezme mi zavazadlo a hodí ho do
kufru auta. V tichosti si nastoupím.

„Tak kam?“ podívá se na mě.

„A slíbíš mi, že to nikomu neprozradíš? Vůbec nikomu. Když se tě někdo zeptá, tak
budeš dělat, že nic nevíš.“
„Maddie…“

„Kyle, prosím. Musím odsud zmizet.“

„Dobře,“ zamumlá.

„Slib mi to!“

„Slibuju. Kam teda?“

„Na letiště.“ Vykouknu z okýnka a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu.

„Na letiště?“

„Na týden mizím, zavolám do školy, že jsem nemocná.“

„A kam letíš?“

„Za taťkou. Domů, do Brooklynu.“

40. kapitola – Braden

Kurva. Kurva, kurva, kurva, kurva a zase kurva.

Zírám na místo, na kterém ještě před chvílí stála. Je tam jenom velký prázdný prostor.

Objevila se zničehonic a zaplnila díru v mém životě, o které jsem ani netušil, že ji
tam vůbec mám. A potom stejně znenadání zmizí a s ní to všechno, o co mě během té
krátké doby obohatila.

Odrazím se od stěny s odhodláním co nejrychleji ji najít a všechno vysvětlit. Něčí dvě

ruce mě zastaví.

„Bradene, brácho, nech ji být,“ přemlouvá mě Aston. „Nech ji, dokud nevychladne.“

„Ani náhodou!“

„Brayi,“ objeví se přede mnou Megan. „Aston má pravdu, musíš ji nechat

vychladnout.“
„Ne,“ odmítnu. „Musí vědět, jak je to doopravdy.“

„A taky se to dozví,“ chytne mě za tvář a přinutí mě, abych se na ni podíval. Abych se

vůbec soustředil. „Dozví se to, ale dokud se neuklidní, tak to nemá smysl. Ublížils jí,
Brayi, nech ji, ať se s tím nejdřív vypořádá.“

Ublížil jsem jí.

Jako úplný idiot.

Setřesu ze sebe Ryana s Astonem a vztekle mířím rovnou dozadu na dvorek.

Procházím domem, práskám za sebou dveřmi a připadám si jako největší kretén na
světě. Slyším nastartovat auto. Ohlédnu se a vidím, jak Kyle odjíždí od baráku.

„Kurva!“ zařvu a praštím rukou do zdi. Kolem kloubů mi začne téct krev, ale to je to
poslední, co mě zrovna zajímá. Ve skutečnosti mi jde jen o Maddie, která je pryč.

Protože i přes všechny ty polibky, vtípky a smích, co jsme spolu zažili, jsem se jí
nikdy neodvážil říct, jak moc pro mě znamená. Protože vždycky, když jsem ji v noci
tiskl k sobě, když se jí něco zlého zdálo, když jsem jí otíral slzy a snažil se ji
rozesmát, to byly okamžiky, kdy jsem si uvědomil, že pro mě znamená mnohem víc,
než jsem si byl kdy ochotný přiznat.

Ale na tom už teď nezáleží. Všechno je pryč, všechno odešlo s ní před patnácti
minutami. Vlastně vůbec netuším, jak dlouho už stojím venku před domem a
přemýšlím. Jediné, co je zřejmé, je, že jsem zůstal sám.

„Ani o tom nepřemýšlej,“ uvidím Ryanův obličej, když se otočím od zdi.

„Kurva,“ ulevím si a třu si zkrvavenou ruku, protože si můj mozek konečně začal
uvědomovat bolest.

„Pojď dovnitř, zaledujem to a dáme si pivo,“ přikáže Ryan, vezme mě za ruku a táhne
zpátky dovnitř.

„Kurva, já ještě umím chodit,“ vytrhnu mu ruku ze sevření. „Mám na hovno ruku, ne
zlomenou nohu.“

„Vážně? Protože mi přijdeš docela dost zlomený celý.“ Otevře mi dveře a míří
rovnou k mrazáku. Vezme sáček s ledem a hodí mi ho. Položím si jej na zkrvavené
klouby a trochu se mi uleví. Ryan vytáhne z ledničky dvě plechovky s pivem a
naznačuje, ať jdeme nahoru. Je to lepší, než abychom zůstali všem na očích v
kuchyni.

Snažím se procpat skrz dav a pak uslyším své jméno.

„Alespoň mu někdo konečně udělal to samé, co on polovině prvaček,“ říká nějaký
hlas, který jsem v životě neslyšel.

V tu chvíli vidím rudě. Tohle je víc, než dneska dokážu zvládnout. Ryan okamžitě
zbystří a zastaví mě, ale v tu chvíli už vidím, jak Astonova pěst míří do obličeje
neznámého člověka, který mě tak rozčílil. Je to obrovská rána, dost možná mu zlomil
nos.

„Drž hubu,“ varuje ho Aston. „Ještě někdo má něco na srdci?“

Ticho.

„To jsem si myslel.“ Zatřepe pěstí a dívá se znechuceně na kluka, kterého praštil „Do
hajzlu. Z čeho ten nos máš? Ze žuly?“

Ryan se otočí a tlačí mě směrem ke dveřím pokoje.

„Pojď, tohle je to poslední místo, kde bys teď měl být.“

41. kapitola – Maddie

Náš dům vypadá úplně stejně, jako když jsem odjížděla. Když vystoupím z taxíku,
tak mě zamrazí po celém těle. Poděkuju řidiči, který následně odjede, a zadívám se
směrem k domu.

Tohle dvoupatrové stavení na samotném okraji města mi bylo celý život domovem.
Hrávala jsem si na předním dvorku, s Pearcem jsme trhali vadnoucí kytky a taťkovi
pomáhali natírat plot, lemující se kolem celého domu.

Obyčejný bílý plot. Tuctový, takový, jaký je u většiny amerických domů. Ale mamka
to tak chtěla, a co chtěla, to dostala. Než umřela, tak to byl skvělý rodinný dům.

Teď už je to jen prázdná skořápka, která nemá nic společného s tím, jak to tady
vypadalo kdysi. Z kuchyně se neozývá smích jako vždycky při snídani, na zahradě
neprobíhají vodní války, které pokaždé doprovázely zalívání květin, a mamčin
kokršpaněl Candy už taky nikoho nevítá před branou. Umřel chvíli po ní.

Odemknu branku a po tmě zamířím ke vchodovým dveřím, kufr táhnu za sebou.

Jednou zaklepu a vstoupím do zeleného světla, které prozařuje obývací pokoj.
„Tati?“

„Maddie?“

Zavřu za sebou dveře, kufr opřu o zeď a sundám si kabát. Obývací pokoj byl vždycky
maminčiným královstvím, nechala si ho vymalovat do broskvově oranžové, aby se
tady cítila dobře. Taťku najdu usazeného v křesle v rohu pokoje. Vlasy má šedivější a
tváře trošku více propadlé. Oči má vyhaslé, ale pořád v nich je ještě vidět život.
Naštěstí.

Snaží se držet a zvládnout žít každodenní život i bez osoby, se kterou si myslel, že
bude navěky.

Políbím ho na tvář a chytnu za ruku. „Jak ti je?“

„Hned mnohem lépe, když tě vidím,“ usměje se. Podle jeho očí poznám, že je to
pravda. „Ale co tady děláš?“

„Chyběl jsi mi přece.“

„Ale ještě nemáš volno.“

Pokrčím rameny a sklopím pohled. „Prostě jsem tě chtěla vidět.“

Lehce mě pohladí po ruce. „V tom případě je to v pořádku, zlatíčko. Nepostavila bys

nám vodu na kafe?“

„Jasně.“ Zvednu se a zamířím do červenobílé kuchyně. Ve dřezu je pár kousků

nádobí, zhruba den starého, a to mi skoro vyrazí dech. Konečně zase jí. „Potřebuješ
teď někdy svoje prášky?“

Rychle prohledám hrníčky, najdu můj oblíbený s prasátkem a lehce ho opláchnu pod
vodou.

„Vezmi mi je, pokud budeš tak hodná,“ odpoví na mou otázku.

Udělám dva čaje, ať protestuje, nebo ne – ale přece mu neuvařím kávu, když jsou dvě
ráno – a donesu je do obýváku společně s tabletkami. Vezme si je bez jakýchkoliv
námitek.

„Nečekala jsem, že budeš vzhůru,“ nadhodím a zadívám se z okna.

„A já taky nečekal, že moje dcera přijede zničehonic uprostřed noci.“

Podívám se na něj a vzdám to. „Dobře, vyhrál jsi.“

„Nechce se mi spát, protože ty nové prášky, co mi doktor předepsal, mají pár
vedlejších účinků, jako třeba nespavost,“ zavrtí hlavou. „Ale co ty? Nechce se mi
věřit, že bych ti chyběl tak moc, aby ses zjevila v místě svých nočních můr ve dvě
ráno.“

Smutně se usměju a nespouštím pohled z okna.

„Tak co tě sem přivádí, Maddie. Jsem sice starý, ale pořád ne hloupý.“

„Víš co, tati? Jsem unavená,“ změním téma a dopiju zbytek čaje. „Myslím, že se
půjdu natáhnout. Taky se zkus trochu vyspat, jo? Dobrou noc.“

Políbím ho na čelo a odejdu. Vynesu si kufr do schodů a otevřu dveře svého

růžovobílého pokoje. Vypadá úplně nedotčeně. Zabouchnu za sebou, převleču se do
pyžama a zapluju do peřin, které voní po růžích. Pořád ta samá aviváž.

Mobil mi zavibruje na nočním stolku. Megan.

Kde jsi? Všichni tě hledají. Braden úplně šílí.

Skousnu si nervózně ret.

Jsem v Brooklynu. Chytila jsem hned první let. Potřebovala jsem vypadnout.
Nemusíš se vůbec bát :-*

Okamžitě odpoví.

Zešílela jsi, Mads?! V Brooklynu? Kdy se vrátíš?

Ještě to nevím jistě. Dobrou noc, Megs :-*

Vypnu telefon a přikryju se až po bradu peřinou. Vrtá mi hlavou, proč Braden šílí,
když mu očividně nešlo o nic jiného než o sex.

Rozhodnu se zahnat všechny myšlenky, zavřu oči a úplně vyčerpaná pomalu upadnu
do spánku.

Probudím se do úplného ticha. Teda do skoro úplného. Když otevřu dveře svého
pokoje, tak slyším taťku, jak spokojeně pochrupuje – nic nového.

Hodím na sebe nějaké domácí oblečení a potichu slezu dolů po starých dřevěných
schodech. Je záhadou, že nikdy nevrzaly. Jednou jsem se na to ptala mamky a ta
řekla, že za to můžou víly, které přišly v noci a kouzlem je opravily, aby už nikdy
nevrzaly. A za odměnu jim prý nechala na zahradě čokoládový dort.
Bylo mi sedm, tak jsem jí to samozřejmě věřila. A dalšího půl roku jsem se ty
kouzelné víly snažila najít. Asi není překvapení, že se mi to nepovedlo.

V kuchyni mě zaskočí šílený teplotní rozdíl, až se začnu třást, a namířím si to přímo

ke konvici. Zatímco se voda vaří, zadívám se z okna na zahradu, kterou ozařuje slabé
zimní slunce.

Vzpomínky mě praští děsivou silou. Jedna za druhou se mi promítají v hlavě tak

rychle, že zapomenu dýchat. Vidím mamku a Abbi… Pearce a taťku… úsměvy…
princeznovskou párty k mým šestým narozeninám… květiny, které jsme s mamkou a
taťkou zasadili, když mi bylo deset… dva krásné keře z růží pro mé dvě krásné holky,
tak to vždycky taťka říkával… prostě všechno…

Opřu se o kuchyňskou linku a snažím se zhluboka dýchat. Slzy mi tečou z očí

proudem, nohy se mi třesou a pocit ztráty mě ničí. Starší vzpomínky nahrazují
novější, ale jedna se zasekne tak, že ji nemůžu dostat z hlavy.

Elektrizující modré oči. Braden.

Vzdám se a naplno podlehnu slabosti. Sesunu se na studenou kamennou podlahu a

nechám průchod svým emocím, zatímco konvice stále více piští varem.

Brooklyn… Kalifornie… ať jsem, kde jsem, bolest je pořád se mnou.

42. kapitola – Braden

„V Brooklynu? Ona je v tom zkurveném Brooklynu?“ řvu na Megan a kopnu do baru

v kuchyni. „Proč je proboha v podělaném Brooklynu?“

„Protože nechce být tady,“ odpoví jednoduše a usrkává limonádu.

„To je kurva bystrý postřeh, Megan,“ odpovím. „Jak můžeš být tak v pohodě, když je
ve zkurveném Brooklynu!“

„Nemusíš mi pořád opakovat, kde je, vím, co je to Brooklyn. Je se svým tátou a je v

pořádku. Jen se potřebuje…“

„Neříkej mi znovu, že se potřebuje uklidnit. To jsem slyšel už včera a teď je kurva

daleko! Kdybys mě za ní nechala jít…“
„Tak bys udělal nějakou pitomost – třeba bys ji přimáčkl ke zdi a přinutil ji, aby tě
vyslechla,“ zadívá se na mě Megan upřeně.

„No, to máš možná pravdu,“ přiznám nerad.

„Děkuju.“

„Ale o to přece nejde,“ protestuju. „Jde o to, že je v Brooklynu. A já jsem v podělané

Kalifornii. Jak jí mám kurva asi tak říct pravdu?“

„A jaká je pravda?“

„Víš to moc dobře, Megan, nedělej ze mě idiota.“

„A víš co, Brayi?“ probodne mě ledovým pohledem. „Nevím. Protože vždycky, když
jsem se tě na ni zeptala, tak jsi mi nedokázal odpovědět po pravdě a vykládal jsi mi ty
svoje hovadiny. Takže vážně nevím, co je ta pravda, kterou jí tak moc chceš říct.“

Povzdechnu si, natáhnu ruce na bar a zoufale sesunu hlavu mezi ně.

„Miluju ji. Jsem do ní beznadějně zamilovaný.“

Megan se rozkašle, zatímco usrkává limonádu přes brčko. Potom se postaví a položí
mi ruku na rameno. „Až se vrátí, tak bys měl být připravený jí to co nejlépe
vysvětlit.“

Políbí mě na hlavu a odejde. Domovní dveře se zavřou, a jelikož je pořád ještě brzo
ráno, tak jsem jediný, kdo je vzhůru.

A taky jsem asi jediný, kdo toho v noci moc nenaspal.

Protřu si oči a podívám se na hodiny. Devět ráno. Teď už nemá smysl chodit spát,
raději upřu své naděje ke kávovaru.

„Máš tady místo pro dva?“

Svaly se mi napnou.

„To záleží. V autě jsi očividně měl místo pro dva.“

„Takže to víš.“

„Nemusím být úplně génius, aby mi to nedošlo, Kyle. Maddie je v Brooklynu a ty jsi
odjel jen pár minut po tom, co odsud včera večer odešla. Odvezl jsi ji na letiště.“
„Poprosila mě.“

„To mi je u prdele.“ Otočím se k němu a podívám se mu do očí. „Je mi u prdele, že se

tam nějak dostala a jak se tam dostala. Jediné, co mě zajímá, je, že není tady a že by
tady měla být. Nenávidí Brooklyn, takže zrovna teď musí opravdu pořádně nenávidět
i mě, když je radši tam.“ Otočím se zpátky ke kávovaru, vezmu dva hrnky, naplním je
a jeden pošlu Kylovi.

„Ty vole,“ odpoví a vezme si hrnek.

„Co?“

„Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju dne, kdy bude Bradenu Carterovi záležet na

holce více než na tom, co má v kalhotkách.“

„Vypadáš překvapeně,“ odpovím a odložím hrnek na pult.

„Jsem překvapený, že ti takhle moc záleží na holce. Ale že bych byl překvapený, že
zrovna na Maddie, to ne,“ zavrtí hlavou. „Věř mi, že mě sere, že to musím říct, ale
patříte k sobě.“

„To je sice super,“ vydechnu. „Ale jak jí o tom mám přesvědčit. Vždyť tohle je kurva
očistec.“

„Nebyl jsi jediný, kdo hrál hru, Bradene, nezapomeň na to.“ Kyle si vezme hrnek a
zvedne se. „Oba dva jste s tím začali, nezávisle na sobě. Tys ji neposlouchal, když jsi
na to přišel, a stejně tak teď ona nechce poslouchat tebe. Myslím, že tu vaši podivnou
hru ještě nikdo nevyhrál, zatím je to remíza.“

Remíza.

„Hej, Kyle?“ otočím se k němu. „Díky, chlape.“ Usměje se a odejde.

Zatím je to remíza, ale hra nekončí. Jenže tentokrát je sázka mnohem vyšší.

Nervózně pochoduju po zadním dvorku, potom se opřu o zeď a hledím doblba. Už je

to týden, co Maddie odjela, a já si čím dál tím víc uvědomuju, jak mi chybí. Strašně
moc.

Jenže to bohužel není tak lehké, jako kdybych se jenom vydal přes cestu k její koleji
a prostě si s ní zkusil promluvit. Ne, protože je v zasraném Brooklynu. Brooklynu.

Radši si ani nechci představovat bolest, co jsem jí způsobil a kvůli níž jela na místo,
které z celého srdce nenávidí. Odjela kvůli mně. Protože jsem se nasral, že udělala to
samé, co jsem jí provedl já.
To samé, co jsem udělal i já. Ať už jsme hráli hru, nebo ne, stejně to v jednu chvíli
muselo dopadnout tak, jak to dopadlo. Museli jsme se do sebe zamilovat. Protože je
to přesně tak, jak říkala Megan. Někdy si toho ani nevšimneš, a ta pravá osoba je
celou dobu před tebou.

Ale je mi devatenáct a já přece nehledím takhle do budoucnosti.

Nebo jsem přinejmenším nehleděl. A potom mě Maddie přesvědčila o opaku. Ať už

zpočátku šlo o hru, nebo co to vlastně bylo, tak v tu noc jsem jí viděl na očích, že pro
ni už to žádná hra dávno není. A i pro mě byl nakonec náš vztah tím
nejopravdovějším, co jsem zažil.

43. kapitola – Maddie

Po svém ranním kolapsu jsem se pustila do drhnutí kuchyně, abych se z toho všeho
dostala prací. Teď si konečně v jednom z křesel vychutnávám horkou kávu. Není to
sice Starbucks, ale poprvé za poslední rok nemám energii na to, abych si do něj ty
dva bloky zaběhla.

Uslyším zavrzání podlahy a zanedlouho vidím taťku, jak si to míří do kuchyně. Už je

i oblečený, asi jsem opravdu nevnímala okolí, zatímco jsem uklízela.

„Dobré ráno, Maddie.“ Políbí mě na čelo, ale pak se při pohledu na zářící kuchyň
zarazí. „Tady to vypadá strašně čistě.“

Pokrčím rameny. „Jen jsem potřebovala něco na práci.“

Podívá se na mě a nalije si kávu. Vezme si z kuchyňské linky čtyři tablety a zapije je.
Potom si sedne naproti mně ke stolu a zkoumá mě pohledem.

„Takže,“ snažím se prolomit ticho, „to teď vždycky vstáváš tak pozdě?“

„Jak už jsem řekl, kvůli těm tabletám trpím nespavostí. Tak proto si většinou pospím
déle.“

Přikývnu. „A říkal ti doktor, jak dlouho to bude trvat, než se zbavíš vedlejších
účinků?“

„Obvykle to trvá pár týdnů.“

Vím, že je to pro taťku citlivé téma. Ještě víc, než nesnáší život bez mamky, nenávidí,
když vypadá slabý. A deprese je pro něj největším znakem slabosti.

Ale právě naopak, deprese je znakem síly – protože nezáleží na tom, jak máš zrovna
slabou duši, protože tvoje srdce je pořád dost silné, aby bolest cítilo.

„To není tak zlé, za pár týdnů snad všechno bude v pohodě.“ Natáhnu se a pohladím
ho po ruce. Podívá se na mě a v jeho tváři vidím lehký úsměv.

„Tak v pohodě, jak jen může být,“ odpoví a stiskne mi ruku.

Tiše přikývnu, protože vím, jak jsou jeho slova pravdivá. Bez ní už nikdy nebude
stejný, jako býval.

„Ale ty jsi mi ještě neřekla, proč jsi přijela,“ vyzvídá.

Lehce se zašklebím. „Jak už jsem řekla, chyběl jsi mi. Musíš se cítit osamělý, když
tady nikdo není.“

„To, že jsem tady sám, ještě neznamená, že jsem osamělý,“ usrkne si taťka kávy. „Ve
skutečnosti je tady tvoje maminka se mnou a vždycky tady bude.“

Zamrkám a snažím se zatlačit slzy, které se mi derou z očí.

„A stejně se mi jenom vymlouváš,“ mrkne na mě. „Ale je mi to jasné, nechceš o tom

teď mluvit. Ale Maddie, dřív, než se vrátíš do Berkley, si o tom popovídáme.“

Povzdechnu si a prstem přejíždím po svém hrnečku. „Tak dobře, tati. Slyšel jsi… teď
někdy o Pearcovi?“

Taťka přikývne. „Před pár dny. Sebrali ho za držení drog, když se vracel domů. Byl
zrovna v centru Brooklynu a čekal na taxík. Ten policajt ucítil, že kouří něco
špatného a zavřeli ho. Není to jeho první prohřešek, však víš, takže teď čeká, až za
něj někdo zaplatí kauci. Pokud ji teda někdo zaplatí. Volal mi a prosil mě, ať ji
zaplatím, ale odmítl jsem. Je na čase, aby se konečně sebral a postavil na nohy sám,“
dopoví a významně se na mě podívá.

„To je mi líto, tati,“ řeknu sklesle. „Já jen nechtěla, aby se někomu zase stalo něco,
jako Abbi. Proto také byl v Kalifornii, potřeboval peníze na svoje dluhy. Něco jsem
mu poslala už předtím, myslela jsem si, že je to pro tebe, ale nebylo…“

„Tvoje maminka vždycky říkala, že nemůžeš pomoct někomu, kdo pomoc nechce. A
tvůj bratr je bohužel jeden z těch lidí. Musí se z toho dostat sám, nikdo jiný už to za
něj neudělá.“
Zase se zahledím ven z okna. „A nikdo jiný nenapraví to, co udělal.“

„To máš pravdu.“

Odkládala jsem to celé tři dny a vlastně pořád nevím, co tady dělám. Nejspíš se
snažím celou tu nešťastnou situaci nějak uzavřít. Vystoupím z tátova starého auta a
zírám na velkou bílou budovu, která je teď domovem pro mou nejlepší kamarádku.

Ani jsem nějak nepřemýšlela, že k Svatému Morrisovi pojedu, neměla jsem to v

plánu, ale teď jsem tady a ani nevím proč. Otřu si čelo a vysoukám se z auta.
Štěrková cesta vedoucí k hlavnímu vchodu je pořád stejná, jak si ji pamatuju a velké
dubové dveře mají pořád stejnou rezavou kliku.

Pořádně se nadechnu, upravím si roztřesenýma rukama vlasy a zazvoním na zvonek.

„Vítejte v Ústavu Svatého Morrise. Prosím, sdělte nám své jméno, a koho jdete
navštívit,“ ozve se hlas v intercomu.

„Maddie Stevensová a jdu za Abigail Jenkinsovou.“

Za pár vteřin uslyším bzučák. „Pojďte dál, Maddie.“

Ve vstupní hale mě obklopí falešný pocit pohodlí. Přistoupím k pultu, kde zahlédnu
sestru Jane.

„Maddie,“ vyskočí a usměje se. „Dlouho jsme tě tady neviděli.“

Jako by mě zrovna zahalil oblak viny. „Byla jsem ve škole, v Kalifornii. Teď jsem
poprvé přijela zpátky.“

Jane chápavě přikývne. „Jsem si jistá, že o tom Abbi ví.“

Mávne na mě, abych ji následovala. Jako bych nevěděla, kde je její pokoj.

„Je jí lépe?“ zeptám se váhavě.

Jane se odmlčí a mně je jasné, že ať už teď řekne cokoliv, tak opravdová odpověď je
– ne. „Někdy je to lepší, někdy horší. Myslím si, že terapie s doktorem Hausenem jí
hodně pomáhají, ale pořád je to běh na dlouhou trať.“ Otočí se na mě a položí mi
ruku na rameno. „Moc nejí, ztratila hodně na váze, tak se nelekni. Mohlo by ji to
vyděsit a už bychom ji jen tak lehce neuklidnili.“

Přikývnu. Znám pravidla. Hlavně ji nějak nerozrušit. Nemluvit o Pearcovi.

Nezmiňovat kluky a už vůbec ne sex. Prostě nezmiňovat nic, o čem bychom se za
normálních okolností bavily.
Jane zaklepe na pokoj číslo 18 a nahlédne dovnitř. „Abbi? Abbi, zlatíčko, máš
návštěvu.“

Její hlas je tak rozjařený, až se mě zmocní panika. Jane potichu vydechne a otočí se
ke mně.

„Dneska moc nereaguje, tak si to neber osobně, pokud tě nepozná. Ví, že jsi tady,“
zašeptá a vstoupí do pokoje. Znovu přikývnu a následuju ji.

Její pokoj byl vždycky hodně podobný tomu, co měla doma. Alespoň do té míry, do
jaké se nám to s její mamkou povedlo. Pamatuju si, jak jsme sem nosily všechny její
fotky, šaty a plyšáky, které jsme vyhrály na kolotočích. Dokonce i její psací stůl je
tady.

Abbi sedí u okna v plyšovém křesle. Blonďaté vlasy jí visí zplihle přes ramena a ruce
má nečinně složené v klíně. Nezaujatě zírá z okna na skupinovou aktivitu, kde si její
vrstevníci hrají. Nikdy se k nim nepřidá. V očích je vidět, že by chtěla, jenže její
smrtelná deprese jí to nedovolí.

Vezmu si další křeslo a přisunu ho blíže k ní. „Ahoj Abbi, jak se máš?“

Nic. Zastrčím si ruce pod nohy.

„Vypadáš dobře,“ zalžu. Všechno jsou to jenom lži. Rozjařenost v mém hlase, klidný
obličej. Vevnitř se třesu a nevím, jak dlouho to budu ještě schopna tajit. Chci zpátky
svojí nejlepší kamarádku. Je to sice dětinské, ale chci!

„Jane říká, že se ti daří dobře. Byla jsem ve škole, v Kalifornii. Vzpomínáš? Říkala
jsem ti, že tam pojedu. Není to tam úplně špatné, našla jsem si i nějaké kamarády.“
Její hlava se lehce otočí mým směrem. „Ale není to jako doma, však víš. Někdy mi
chybí Brooklyn a hlavně ty. Jsem ráda, že se ti dobře daří.“

Plácám hlouposti, ale je to to nejlepší, co dokážu.

Zacuká prsty a pozornost znovu upře k venkovní aktivitě.

„Myslím si, že ti lidi venku jsou hlupáci. Je tam hrozná zi-ma. Uvnitř je mnohem
tepleji než venku,“ snažím se dál a koušu si spodní ret. „Stavila se za tebou teď někdy
mamka? Včera jsem s ní mluvila. Taky říkala, že si vedeš dobře. Všichni to říkají.“

Její rty se trochu pohnou. Nakloním se k ní. „Říkala jsi něco, Abbi?“

„Ven,“ zašeptá a nespouští oči z hřiště.

„Chceš jít ven?“

„Prosím,“ odpoví tak zoufalým hlasem, že to skoro ani není slyšet.

„Jasně,“ řeknu a postavím se. „Jenom se zajdu zeptat Jane…“

„Počkej,“ ozve se, otočí se na mě a zahledí se mi do očí. „Jen ty a já, Maddie.“

Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Chytí se mě za ruku a postaví se na své slabé

nohy. Vedu jí ke dveřím a pomůžu jí do kabátu.

„Projdeme se ke kanceláři sester a dáme vědět Jane, jo?“ Pomalu procházíme

chodbou jen za zvuku jejích pantoflí, které šoupou o linoleum. Jane na nás zaraženě
zírá.

„Abbi by chtěla jít ven,“ oznámím opatrně. „Chtěla, abych šla s ní. Je to v pořádku?“

Jane nadšeně přikývne. „Samozřejmě že je. Poznamenám si čas a až se vrátíte, tak mi

dáš vědět, jo? Bavte se.“

Netušila jsem, že se člověk může bavit na místě, jako je tohle.

„Pojď, Abbi, jdeme se na chvíli podívat na sluníčko.“ Projdeme prosklenými dveřmi

až na lehký zimní vánek.

Abbi se na chvíli zastaví, zavře oči a zhluboka se nadechne. Zajímalo by mě, kdy
byla venku naposledy.

„Tak kam bys chtěla jít?“

Otevře oči a zahledí se na lavičku poblíž keře s růžemi. Přikývnu a pomůžu jí.
Ignorujeme děcka, která předtím Abbi sledovala z okna, a míříme k lavičce. Trochu
víc si přitáhnu kabát a pomůžu Abbi se posadit.

„Venku je hezky, že?“ zeptám se a sednu si vedle ní.

Abbi lehce přikývne a vlasy jí trochu vlají ve větru. „Líbí se mi ten ruch.“

„To je jasné,“ usměju se a chytím ji za ruku.

„Jaké je to na vysoké?“

Pořádně se nadechnu a podívám se na ni. Očima sleduje hřiště a jediný náznak toho,
že ví, že jsem tady, je pevný stisk její ruky.
„Je to něco jiného než na střední. Máš tam méně vyučování a mnohem více volného
času. A Starbucks hned za rohem.“ Abbi se zlehounka usměje. „A jak jsem řekla,
mám tam pár kamarádů, ale stejně bych byla nejradši, kdybys tam byla se mnou.“

„Já taky. Zničily bychom Kalifornii, že?“ podívá se na mě.

„Pořád ještě můžeme,“ slíbím jí. „Jednoho dne, Abbi, ty a já ukážeme Kalifornii, jak
se správně žije, jo?“

Znovu se trochu usměje. „Jelito, kopyto, platí to.“

„Jelito, kopyto, platí to,“ zasměju se naší oblíbené dětské říkance.

„A co on? Co je zač?“ nahne trochu hlavu a hledí někam za mě.

„Koho máš na mysli?“ zeptám se váhavě.

„No ten, kvůli němuž jsi smutná.“

„Nejsem smutná.“

Přikývne a pohledem je pořád někde mimo. „Ale jsi. Vidím to. Co ti udělal?“

„Vlastně nic. Byla to chyba nás obou.“

„Jak se jmenuje?“

„Braden.“

„Tak mi to povyprávěj.“

„Abbi…“

„Maddie, chci to vědět.“

Zhluboka se nadechnu a vyklopím ze sebe všechno prakticky až po můj příjezd k

Svatému Morrisovi.

Když skončím, tak chvilku sedíme v absolutní tichosti a jediné, co je slyšet, je

cvrlikání ptáků v parku.

„Můžeme jít zpátky?“ zeptá se Abbi.

„Samozřejmě, pojď.“
Vydáme se zpátky do jejího pokoje, po cestě se ještě zastavíme nahlásit k Jane do
kanceláře sester. Pomůžu Abbi z kabátu a zpátky do křesla.

„Miluješ ho,“ oznámí mi Abbi, zatímco si dělá pohodlí, a už zase jen hledí z okna.

„Máš pravdu,“ přiznám se.

„Tak mu to řekni,“ odpoví jednoduše. „Někdy musíme lidem říkat, co opravdu

cítíme, protože si toho jsou ne vždycky vědomi. Někdy je láska to jediné, co
potřebuješ, i když si to třeba neuvědomuješ. Takže to musíš říct.“

Zatlačím slzy, které se mi zoufale derou do očí, protože před ní nechci brečet.

Sehnu se k ní a políbím ji na hlavu. „Mám tě moc ráda, Abbi.“

„I já tebe, Maddie.“

„Uvidíme se brzo, jo?“ vysoukám ze sebe a zamířím zpátky ke dveřím. Vím, že je

Abbi zase zpátky ve svém světě, který je plný bolesti. Ale jsem strašně ráda, že jsem
jí mohla poskytnout alespoň kousíček svobody, když ji zoufale potřebovala.

Rozloučím se s Jane a vrátím se do auta.

Když za sebou konečně zavřu dveře, nechám průchod svým emocím. Slzy mi
nekontrolovatelně stékají po tvářích a hlavu si opřu o volant.

Na nohách cítím kapky slz a vím, že má pravdu. I v jejím špatném stavu dokáže moje
nejlepší kamarádka zhodnotit situaci lépe než já, která jsem duševně naprosto v
pořádku.

Tak mu to řekni. Není to tak jednoduché. Co kdybych mu to řekla a dopadla bych

stejně jako Abbi?

Možná, že je dobře, že jsem z Kalifornie vypadla. Možná by stačil měsíc a byla bych
na něm stejně závislá jako Abbi na Pearcovi. Ale… Braden není Pearce a já to vím.

Navíc, kdyby byl až tak hrozný, tak by mě náš rozchod přece tolik nebolel.

44. kapitola – Braden

Je čtvrtek večer a nějaký kretén – nemám páru kdo – se rozhodl uspořádat večírek na
našich kolejích. Vsadil bych se, že Aston. Od té doby, co mě Maddie opustila, dělá
všechno, aby mě dostal z mé ‚zkurveně směšné nálady‘. Jenže takhle jednoduše to
nefunguje.

Už pět dní je v Brooklynu. Každý z těch dnů, co je tam, není tady. Jasně, zní to jako
kecy Kapitána Jasnovidce, ale jen kvůli tomu, že ji chci strašně moc zpátky.

Chtěl bych ji hladit po tváři, za všechno se jí omluvit a slíbit jí cokoliv na světě. A

chtěl bych, aby to cítila stejně. Abych věděl, že ani z její strany to už nebyla hra.

Nejhorší je, že bych tu hru hrál klidně i několik dalších měsíců, jen kdyby to mělo
znamenat, že budeme spolu a budeme šťastní.

„Díky, ale nemám zájem,“ odstrčím od sebe další podbízivou holku. Co mi je po tom,
že špulí rty, co může, třese nade mnou nadupaným hrudníkem a mrká jako o závod
nepřirozeně dlouhými řasami. Povzdechnu a zavrtím hlavou a radši věnuju pozornost
baru, kde do sebe Megan s Kay hážou jeden panák za druhým jako obvykle. Holka,
co mě ještě před chvíli otravovala, ztratila zájem.

Megan zachytí můj pohled a smutně se usměje. Vstanu a vyrazím za ní.

„Tak co? Mluvila jsi s ní?“ zeptám se s nadějí v hlase. Všimnu si, že na chvíli zaváhá.
„Megan!“

„Dneska,“ přikývne nakonec.

„A?“

„Zítra se vrací,“ odpoví tiše. „Už si vyřídila všechno, co potřebovala.“

„A to je co?“

„A proč myslíš, že máš právo se ptát, Cartere?“ zvedne obočí Kay.

„Taky nechápu, proč si myslíš, že máš právo chovat se ke mně takhle, když jsi jeden
z těch důvodů, že je nám oběma tak mizerně – a taky proč je Maddie v Brooklynu,“
zaútočím na ni.

Stydlivě uhne pohledem a s Megan to trhne.

„Meggy, já vím, že jste mi nechtěly…“

„Ale ublížily,“ přeruší mě. „Ublížily jsme nejen tobě, ale vám oběma. Pokud na tom
někdo další nese vinu, tak jsme to my a Ryan s Astonem. I oni na tom mají svůj
podíl.“ Potom mi zamračeně pohlédne přes rameno. „A hlavně Aston.“
Radši se ani nebudu dívat, co zase provádí.

„Všichni za to tak trochu můžeme,“ pokrčím rameny. „Já jen můžu doufat, že se mi
to podaří nějak vysvětlit, až se vrátí.“

„Pokud tě ovšem bude chtít vidět,“ připomene mi Kay natvrdo. „Jen tě upozorňuju,
doteď tě vidět nechtěla.“

„Díky, Kay.“ Zvednu se a klestím si cestu přes kuchyň až na dvorek. Ignoruju líbající
se pár, přeskočím keř na konci trávníku, opřu se o strom a vytáhnu telefon. Projíždím
seznam, dokud nenarazím na její jméno. Prstem nějakou dobu přejíždím nad
tlačítkem ‚volat‘, ale nakonec se rozhodnu pro zprávu. Zkouším několik možností,
ale vždycky všechno smažu. Nakonec se rozhodnu pro dvě slova a odešlu. Ale ne ta
dvě správná slova, která bych poslal, kdybych nebyl úplný zbabělec.

Chybíš mi.

45. kapitola – Maddie

Táhnu kufr s věcmi dolů ze schodů a snažím se vytěsnit všechny myšlenky na

Bradena. Bylo to zvláštních pár dní, tady doma. Plné emocí a přemýšlení. A to
nejhorší teprve přijde, protože jsem stále nenašla odvahu říct taťkovi důvod, proč
jsem vlastně přijela tak znenadání domů. A je mi jasné, že to jen tak nenechá.

„Tak… přeju ti šťastnou cestu domů, Maddie,“ loučí se se mnou taťka a pevně mě
obejme.

„Tady jsem doma, tati. Jen se zase vracím do školy,“ odpovím a vymaním se z jeho
objetí.

„Ne, ne, zlatíčko. Domov je vždycky tam, kde je i tvé srdce. A myslím, že to jsi
nechala v Kalifornii. V Kalifornské univerzitě v Berkeley, abych byl přesný.“

Překvapeně se mu podívám do očí. „Cože?“

„Není zrovna těžké si domyslet, že ses zamilovala a utekla, Maddie. Tvoje máma
udělala to samé, když jsme byli mladší. Jenomže, víš co? Když nebudeš o lásku
bojovat, tak ti proklouzne mezi prsty. Nevím, co je to za kluka a už vůbec ne, co se
mezi vámi stalo, ale útěkem nic nevyřešíš, holčičko,“ pohladí mě po tváři. „Pravda je
–, a to se týká čehokoliv, ať už ztráty, zlomeného srdce, štěstí nebo lásky –, že jsou to
tak silné emoce, které s tebou budou pořád. Ať jsi klidně tisíce kilometrů daleko,
stejně jim neutečeš. Můžeš jít až na konec světa a láska tam stejně bude s tebou.
Láska není vázaná na místo nebo jen na vzpomínku, je to něco v tobě, co můžeš cítit
jenom ty. I kdyby ses vydala na Měsíc, tak bude pořád schovaná někde v tvém srdci a
bude čekat, než ji zase vezmeš na vědomí.“

Venku zatroubí taxík.

„Neutíkej od ní, Maddie, protože útěk nikdy není dobrá volba. Neříkám, že vím
všechno na světě, ale lásku znám. Díky tvojí mamince,“ podívá se na mě zrudlýma
očima a já vím, že jí ve mně vidí. „Máš její povahu, to je to nejlepší, co ti po ní
mohlo zůstat. Sama by ti řekla, ať jdeš lásce vstříc s otevřenou náručí. Ať už je ten
kluk kdokoliv, tak musí být hrozně šťastný, že miluješ zrovna jeho, jen ho musíš
ujistit, že to tak opravdu je.“ Políbí mě na čelo. „A teď utíkej, venku už máš odvoz.
Ozvi se, až dorazíš.“

Přikývnu a zápasím s dalším návalem emocí. Mamka, Braden a tohle všechno

dohromady je mnohem víc, než dokážu zvládnout.

Naposledy obejmu taťku a políbím ho na tvář, pak už vyrazím i s kufrem pryč z

domu, který jsem celý svůj život tak milovala. Otevřu kufr taxíku a vložím do něj své
zavazadlo, potom se usadím na zadní sedadlo. Vyhlédnu z okýnka, a zatímco
odjíždíme, tak mávám taťkovi.

Jeden domov nechávám za sebou a druhý na mě čeká.

Teplotní rozdíl mezi Brooklynem a Kalifornií je brutální. Nikdy jsem nebyla

šťastnější za kraťasy, do kterých jsem se na koleji nasoukala, než teďka. Vlasy si
stáhnu do copku a rozhodnu se nechat návštěvu prádelny až na zítřek. Dneska se ještě
musím vypořádat s časovým posunem.

Upřímně, nejradši bych se natáhla a spala.

Dveře pokoje se rozletí a Lila do nich vtrhne jako uragán. Přimáčkne mě na posteli a
pořád žvatlá něco o tom, jak je to skvělé, že jsem zpátky, že jsem v pořádku, a jak je
jí líto, že jsme s tím vším vůbec začaly.

Takže žádný odpočinek nebude.

Snažím se ji alespoň trošku odstrčit. „Lilo! Lilo, vždyť mě umačkáš.“

„Promiň, promiň, vůbec jsem si to neuvědomila.“ Sleze ze mě a posadí se vedle mě

na postel. Trochu se vzpamatuju a taky se posadím. „Kdy ses vrátila?“

„Do Kalifornie, nebo na kolej?“

„Tady, na pokoj.“

„Asi před pěti minutami.“

„A já tě hned takhle přepadnu, promiň,“ omlouvá se. „Jen jsem tě chtěla vidět dřív
než ostatní. Chtěla jsem se ti omlu-vit…“

„To je v pohodě, Lilo.“

„Ne, není to v pohodě. Absolutně to není v pohodě. Měla jsi vidět, jak to Ryan
schytal za tu jejich prasárnu. Ale stejně to není v pohodě.“

„Vždyť my jsme v podstatě udělaly to samé, Lilo, proto jsem taky odjela. Protože
jsme neudělaly nic, co by se od jejich plánu nějak lišilo,“ usměju se smutně.

„No,“ zastaví se. „Asi jo, ale stejně je mi líto, že jsi to musela zjistit takhle blbě.“

„Je to v pohodě, už jsem se přes to přenesla.“

„Opravdu?“ zvedne obočí.

„No… vlastně ne tak úplně,“ zavrtím hlavou. „Ale aspoň to můžu předstírat, ne?“

„Tak předstírej a přijď zítra večer na párty.“

„Přesně tak Lilo, jen ji odtud vytáhni,“ vykřikne Megan a zabouchne za sebou dveře.
Ani jsem si nestačila všimnout, že jsou pořád otevřené.

Podívám se na svou blonďatou kamarádku. „Ahoj, Megs.“

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky,“ obejme mě pevně a já se k ní taky co nejvíc přitisknu.
„Ale už se nikdy neopovažuj takhle utéct, rozumíš mi, Maddie Stevensová? Už mi to
nikdy nedělej. Vůbec netušíš, jak jsme byly vyděšené. Myslely jsme si, že tě sebral
nějaký sériový vrah.“

„Jediný sériový vrah, se kterým jsem přišla do styku, byl můj taťka. V minulosti prý
jednou nebo dvakrát po někom naštvaně hodil krabici cornflaků,“ zazubím se na ni.

„No co už, hlavně že jsi zpátky. Takže Lila už ti řekla o zítřejším večírku?“ zeptá se
Megan a posadí se na postel od Kay.

„No, řekla, ale nemyslím si, že tam půjdu,“ skousnu si ret. „Ještě na to nejsem
připravená.“
„Už jsou to dva týdny, někdy ho stejně budeš muset vidět,“ poznamená Lila potichu.
„Vím, že nechceš, ale…“

„Máš pravdu, Lilo, nechci. A nejdu. Zatím ještě ne. Potřebuju trochu víc času, abych
se nějak vypořádala se vším, co se stalo v Brooklynu, tak mi ho prosím dopřejte.“

„Fajn,“ vydechne. „Ale stejně budeš muset začít chodit na angličtinu. Nemůžeš se na
ni vykašlat jenom kvůli němu.“

Upřeně hledím na své triko a hraju si s nitkou, která z něj vyčnívá. „Neboj se, začnu
zase chodit na angličtinu.“

46. kapitola – Braden

Celý sobotní večer jsem ji během párty u nás hledal očima, ale neúspěšně. Je sice
tady, ale na večírek nedošla. Ale hlavní je, že moje Maddie je zpátky v Kalifornii.

A chce to každou špetku sebeovládání, které mi tak zoufale chybí, abych se nerozběhl
k její koleji. A to by nebylo dobré, protože jak už řekla Megan, tak bych jí nejspíš
přimáčkl ke zdi ve snaze všechno jí vysvětlit.

Jenže teď je čas na hodinu angličtiny a nohy se mi třesou, zatímco si sedám do lavice.
Očima přejíždím po učebně. I když nechci, tak si nemůžu pomoct. Od té doby, co
odjela, se neukázala a já ji prostě musím vidět.

Dveře se otevřou, dovnitř vejde Aston a zamíří si to rovnou za mnou. „Už jde.“

Přikývnu a přikovám svůj pohled ke vchodu. Jestliže už přichází, tak by tady měla
být…

Teď.

Je tady. Megan je do ní zavěšená a Maddie se směje. Sice jenom slabým úsměvem, za

což bych se nejradši zabil, ale směje se. Rukou se pevně držím lavice a zatínám zuby.
Aston mě musí kopnout, abych se vzpamatoval.

Maddie si sedá do lavice a ignoruje mě pohledem. Vlastně se ani na chvilku

nepodívala směrem, kde sedím. A mně se nedaří předstírat, že mě to nebolí, protože
to bolí kurva hodně.

Místo toho, abych se věnoval výkladu, celou dobu ji upřeně pozoruju. Jak se mám
sakra koncentrovat na něco jiného než na ni. Jediné, co pro mě existuje, je Maddie.

Když se dočkám konce hodiny, tak vystřelím z lavice a snažím se je dostihnout, ještě
než odejdou. Aston sice nechápavě kroutí hlavou, ale to je mi jedno. Musím s ní
mluvit.

„Meggy,“ kývnu na ni, ale všechna moje pozornost směřuje k osobě, kvůli které jsem
tady. „Maddie.“

Zvedne hlavu a přímo se na mě podívá, své knihy si tiskne k hrudi. „Bradene,“

odpoví potichu.

„Jak ses měla v Brooklynu?“

„Bylo tam… fajn, díky. A jak se máš ty?“

„Já…“ Zachytím Meganin pohled, který je vyloženě varovný. „Já se mám docela
dobře, řekl bych.“

Přikývne. „Už musím…“

„Jasně,“ řeknu a otevřu jim dveře, i když mám sto chutí vyrvat je z pantů. „Tak se
uvidíme někdy později.“

„Jasně, měj se,“ zašeptá a rychle odejde. Megan mě zpraží ledovým pohledem a
varovně na mě ukazuje prstem.

„Tohle není to, co potřebuje,“ zasyčí na mě.

„Musel jsem ji vidět, Meggy,“ zadívám se jí do očí a ona trochu pookřeje. „Musel
jsem s ní mluvit. Je v pohodě, že?“

Povzdechne si a působí docela ustaraně. „Nevím, co ti na to říct, Brayi. Ale jo, pokud
ti pak bude lépe, tak jo, je v pohodě.“

„A když nebude?“

„Je v pohodě, Bradene,“ odpoví, otočí se a odběhne za Maddie.

Beznaděj se ve mně mísí se vztekem. Aston mě na poslední chvíli zastaví, abych

neprásknul dveřmi učebny, a nechápavě se na mě zahledí.

No tak co, jenom reaguju trochu výbušně, když jde o Maddie.

Vyhýbám se kavárně, jako by to byl mor, protože je mi jasné, že bude uvnitř. Netušil
jsem, že setkání s ní bude tak bolestivé. Místo toho, abych šel na kávu, vrátím se na
kolej. Mrsknu s batohem o zem a prásknu sebou na postel s rukama za hla-vou.

Měl jsem tolik promyšlených plánů, jak ji donutím, aby si se mnou promluvila. Aby
mi uvěřila, že ji miluju. Ale když došlo na věc, tak se všechny mé plány a nápady
rozplynuly, protože s ní nechci mluvit…

Chci ji jen pevně obejmout, políbit, pohladit po vlasech a už ji nikdy nepustit. Protože
je moje.

Maddie Stevenová je moje a vždycky bude, přes to nejede vlak.

Navždy bude moje – a já navždy její.

47. kapitola – Maddie

Už je to dva dny, co se mnou Braden mluvil po angličtině a já se z toho pořád ještě

nevzpamatovala. Kde je sakra můj obran- ný mechanismus, který vždycky tak dobře
fungoval? Asi jsem ho používala tak často, že už to nevydržel. Takže teď je to na
mně. Tentokrát se musím postavit na nohy sama a konečně se dostat z té emocionální
pasti.

Taky se musím trochu pochlapit a konečně si zajít k Bradenovi pro knihy, které jsem
u něj nechala, protože zíráním na ně přes okno je k sobě asi nedostanu.

Jenže co s Bradenem? To, že jsem s ním musela mluvit ve třídě, rozdýchávám doteď,
tak si ani nechci představit, jaké to bude v jeho pokoji.

Když tam půjdu, nevrátím se ještě více zlomená, než jsem teď?

Ne. Nejsem přece zlomená. Jsem silná, přesně jak to zrovna on vždycky říkával. A
zvládnu tam jít. Dokážu to.

Obuju si tenisky a nervózně si pročísnu vlasy. Zabouchnu za sebou dveře. Pomaličku

scházím ze schodů a jediné, co je slyšet, je ozvěna mých kroků. Navzdory teplému
večernímu počasí, které venku panuje, se třesu, až se musím zahřívat vlastníma
rukama.

Před jejich domem na chvíli zaváhám, ale nakonec zaklepu a po chvíli se dveře
otevřou. Kyle.
„Maddie?“ pozastaví se nad tím, koho vidí.

„Já… no… je tam někde Braden?“ zeptám se potichu.

„Jasně, je uvnitř. Já si myslel, že…“

„Ne, nejsme spolu. Jen jsem u něj nechala nějaké knížky,“ sklopím pohled. „A
potřebuju je zpátky.“

„Jo, jasně. Dej mi vteřinku a donesu ti je, jestli chceš.“

Přikývnu a slyším, jak se dveře zabouchnou. Nervózně pochoduju po chodníku a

studuju praskliny v dlažbě.

Kdysi byl chodník taky perfektní, ale teď je rozpraskaný a rozbitý. Jako já.

„Maddie?“ uslyším Bradenův váhavý hlas. Takový tón jsem u něj nikdy neslyšela.

„Ahoj,“ podívám se na něj a pokusím se o úsměv. Snažím se zamaskovat, že se mi

třesou ruce a srdce buší jako splašené.

„Mám tvoje knížky,“ přistoupí blíž a podává mi je. Zatnu zuby a tiše proklínám moje
třesoucí se ruce. „Je ti zima?“

„Trochu. Myslím, že mi nedělají dobře ty teplotní rozdíly,“ zalžu. „Měla bych jít
zpátky.“ Přitisknu si knihy na hruď a chystám se vyrazit.

„Jsi v pořádku? A taťka… je taky v pořádku?“

Kdyby se pořád tak nestaral. Takhle je to mnohem těžší.

„Jo. Jsem v pohodě, i taťka,“ lehce se usměju a podívám se mu do očí. Chyba.

„Lžeš.“

„Cože?“

„Že lžeš.“

„Proč bych lhala? Jsem v pohodě, Bradene, stejně jako ty.“ To, co jsem zrovna řekla,
zní tak nesmyslně, že se toho nedá nevšimnout. „Potřebovala jsem na chvíli
vypadnout, ale teď jsem zpátky a je mi fajn. Věřím, že tvůj život bude stejně prima,
jako předtím, než jsme začali s těmi hrami…“

„To se pleteš,“ práskne za sebou dveřmi a vyrazí za mnou. O krok couvnu.

„Bradene…“

„Nic nebude jako dřív. Dřív, než jsem potkal tebe – to ani náhodou. Možná budu
stejně osamělý a stejně ubohý, jako jsem býval, ale nic nebude, jako předtím, protože
už nepotkám žádnou takovou, jako jsi ty. To sakra nejde.“ Zastaví se těsně přede
mnou a zahledí se do země. „Myslím jenom na tebe, na nikoho jiného. Bez tebe nic
nemá smysl. Bez tebe…“ Slova mu dojdou a místo toho mě zlehka pohladí po tváři.
Polknu a ze všech sil se snažím zadržet slzy, které se mi derou do očí.

„Beze mě je tvůj život lepší,“ vyhrknu, otočím se a rozběhnu se na druhou stranu

silnice.

„Bez tebe je všechno na hovno, princezno,“ křičí za mnou. „Ty jsi dala mému životu
smysl a já tě ztratil. A teď už se vůbec nic nemůže rovnat tomu, jako když jsme byli
spolu, Maddie!“

Zavrtím hlavou a běžím ještě rychleji, Bradena nechávám za sebou. Slzy mi stékají
po tváři, potahuju a zakrývám si obličej rukou. Rychle vyťukám vstupní kód na
dveřích a vyběhnu do svého patra. Dveře se otevřou, ještě než se k nim dostanu, a
tam už na mě čeká Kay s otevřenou náručí. Pustím knihy na podlahu a zhroutím se v
jejím objetí.

„Končím!“ zakřičí Lila a mrskne perem o zeď. „Už toho mám dost.“

„Buď chvíli ticho,“ varuje ji Megan zdviženým prstem, nespokojeně zamumlá a

čmárá si něco do knihy před sebou. „Fajn, pokračuj.“

„Díky,“ zavrčí Lila a otočí se na mě. „Končím s tebou!“

„Se mnou? Co jsem udělala,“ podivím se a hledám oporu v Megan, která jen pokrčí
rameny.

„Jsme tvoje kamarádky a ty se k nám chováš jako nevděčná mrcha,“ vykřikne Lila.
„A já už toho mám dost a nebudu dál snášet ten tvůj předstíraný úsměv, i když vím,
že je ti mi-zerně!“

„Jsem v pohodě, Lilo,“ odpovím a upřu svou pozornost zpátky na obrazovku

notebooku. „Opravdu, to není žádný předstíraný úsměv.“

„Lžeš. A nepokoušej mě, Maddie Stevensová, protože víš, že kdykoliv ti můžu

pomoct, tak to udělám.“

„O tom nepochybuju,“ odpovím suše a Megan se zahihňá.

„Zítra večer se koná na klučičích kolejích párty. A ty jdeš!“

„Ne, nejdu.“

„Ale ano, jdeš.“

„Ne, nejdu, Lilo. Tady nejde jenom o Bradena, že bych se ho snad bála potkat. Mám
strašně moc práce do školy z minulého týdne, kterou musím dohnat.“

„Kecy,“ přidá se Megan a hodí po mně perem. „Říkám ti, to jsou kecy. Už dávno jsi
to všechno dohnala. Do angličtiny jsi měla tolik úkolů a všechny už máš dávno
hotové, takže jsou to jenom výmluvy!“

„Nejsou to výmluvy,“ snažím se bránit.

„Je to jenom proto, že se s ním nechceš vidět…,“ začne zase Lila.

„Vždyť jsem ho tento víkend viděla čtyřikrát a z toho dvakrát jsem s ním mluvila,“
nadzvednu obočí. „Nemám žádný problém s Bradenem Carterem,“ dodám, aniž bych
tomu sama věřila.

Lila zavrtí hlavou. „Ne, prostě ho pořád ještě nechceš vidět.“

„Nechci ho vidět,“ povzdechnu si a odvrátím od nich pohled. „Ale jenom proto, že po

našem setkání před jejich domem se bojím, že když ho znovu uvidím, tak mu rovnou
skočím do náruče, místo toho, abych ho nakopala do rozkroku,“ pokrčím rameny a
Megan se rozesměje.

„V tom případě musíš jít, obě dvě možnosti zní zábavně.“

„Stejně mě donutíte, co?“ přejedu mezi nimi očima.

„Maddie, zlato,“ začne Lila lehkým tónem. „Mám tě moc ráda, ale už jsou to tři
týdny, co tady chodíš, jako tělo bez duše. Takže jdeš!“

Je rozhodnuto, řekla bych.

48. kapitola – Braden

Vezmu si pivo z lednice a zamířím do obýváku, kde si sednu do rohu k Astonovi a

Ryanovi. Oba mlčí. Co taky můžou říct? Všichni víme, že má dneska s holkami přijít
i Maddie. Megan s Lilou ji dotáhnou, protože ji Lila přesvědčila svým – a teď cituji –
‚nejsklíčenějším obličejem v historii lidstva‘.

Takže nás oba prakticky donutili, abychom tu byli, protože i já bych se nejradši
nacházel míle daleko.

Pořádně se napiju piva a čekám. Jenom nevím, na co přesně.

Možná na její krásné zelené oči, nebo až ji uslyším, jak se zase směje. Nebo na tu
chvíli, kdy se na ni prostě jenom podívám. Aniž bych vykřičel do světa, jak na hovno
je život bez ní.

Dům se začíná plnit lidmi a já stále v tichosti sedím. Dneska vůbec nemám chuť pít.
Jediné, na co mám chuť je…

Smích v kuchyni přeruší mé myšlenky.

Kurva.

Ten zvuk mi vyloženě trhá žíly.

Ryan se na mě soucitně podívá a Aston raději hledí doblba. Sklopím pohled k podlaze
a hraju si se svou lahví od piva. Jak si asi mám užívat tuhle podělanou párty, když
jediný člověk, co mě zajímá, se směje na druhém konci pokoje? Bylo mnohem
jednodušší být tu sám než s vědomím, že tady někde je. Z toho mi úplně stoupá tlak.

Znovu se zasměje, já zatnu zuby a konečně se otočím jejím směrem. Stojí vedle Kyla,
který má ruce kolem jejích ramen. Co to má kurva zase znamenat?

Maddie se na chvíli otočí a naše oči se asi tak na vteřinu střetnou, což mi bohatě stačí,
abych si všiml smutku, který se v nich zračí. Sice za něj nejspíš můžu já, ale stejně
nesnesu pomyšlení, že by měl moji Maddie utěšovat zrovna tenhle sráč. Praštím lahví
od piva o stolek a vyrazím rychlými kroky na druhou stranu pokoje.

„Omluvíš nás?“ řeknu Kylovi a vůbec mě nezajímá, že vehementně protestuje.

Chytnu Maddie za ruku a odtáhnu ji pryč.

„Bradene, nechej mě,“ vykřikne a snaží se vymanit z mého sevření. „Bradene, chováš
se jako kretén.“

„Tak dost,“ zastavím se, chytnu ji za pas a hodím si ji přes rameno jako pytel
brambor. Táhnu ji nahoru po schodech a úplně ignoruju, že sebou hází a mlátí mě do
zad.

„Pusť mě, už zase se chováš jako neandrtálec,“ zavřeští.

Vtrhnu do pokoje, pustím ji, zabouchnu za námi dveře a v kapse nahmatám klíč.

Otočím se k ní a snažím se zůstat co nejvíc v klidu. „Chovám se tak, protože jsi moje
a nebudu se dívat, jak se tam dole culíš na toho blba. Nepatříš mu, Maddie. Nikdy jsi
jeho nebyla a nikdy nebudeš!“

„Já. Nejsem. Tvoje,“ zasyčí a ukazuje na mě prstem. „Jednou jsem ti možná patřila,
ale to už je pryč, pokud si to nepamatuješ.“

„Pokud tomu věříš, princezno, tak tomu věř.“

„Ne že tomu věřím, já to vím!“

„Podívej se mi do očí, Maddie,“ projdu pokojem směrem k ní. „A řekni mi, proč jsme
s tou hrou nepřestali, i když už jsme oba věděli, že to žádná hra není.“

„Byla to hra,“ odpoví jedovatě. „Oba jsme vyhráli a teď je po všem,“ povzdechne si.
„Nevím, co ti k tomu mám ještě říct. Ať se cítíme, jak se cítíme, tak je prostě konec.
S námi je konec. Už nejsem tvoje, chápeš to? Nejsem. Tvoje!“

„Ale já jsem tvůj!“ chytím ji za obličej a obrátím ho tak, aby se mi musela dívat do
očí. „Jsem tvůj a vždycky budu tvůj, rozumíš mi? Vždycky. Budu. Tvůj!“

Rty se jí trošku otevřou, ale nic neřekne.

„No?“ pobízím ji k odpovědi. „Můžeš si říkat, co chceš, ale pokud jde o mě, tak
budeme navždy patřit k sobě. A ať se ti to líbí, nebo ne, tak navždy budu tvůj.“

49. kapitola – Maddie

Uvnitř vřu. Srdce mi buší, krev mi zběsile proudí žilami a adrenalin mi prostupuje
celým tělem. Nevím, co si počít, jsem rozzuřená, zlomená a zároveň ho strašně chci.

Ale navenek jsem jako zkamenělá.

„Ne,“ řeknu a uhnu pohledem.

„Jo.“ V jeho hlase cítím, že mě prosí, abych mu uvěřila, že mě pořád chce.

Že mě miluje.
„Oba jsme hráli hru,“ pokračuje tiše. „Oba dva, Maddie. Oba jsme měli stejný cíl a
oba jsme ho dosáhli. Nechápeš to? Zamiloval jsem se do tebe, princezno. A pořád
jsem do tebe zatraceně zamilovaný. Co sis myslela? Že tě nechám jen tak odkráčet z
mého života?“

Přikývnu.

„Sakra, Maddie!“ otočí se na místě a mne si obličej. Z očí mi začnou vytékat slzy.
„To sis opravdu myslela? Že tě takhle nechám odejít? Že jen tak přijdu o všechno?
Protože ty pro mě znamenáš úplně všechno. Jsi moje všechno.“

Přistoupí ke mně blíž, zvedne mi hlavu a zahledí se mi do slzami zalitých očí.

„Tohle jsem ti měl nejspíš říct už mnohem dřív. Víš, že jsem v randění mizerný.
Vždyť jsem sakra musel použít Google, abych věděl, kam tě vzít na druhé rande.“
Lehce se usměju. „Tohle mi nejde, Maddie. Posral jsem to hodněkrát a nejspíš to ani
nebylo naposledy. Možná, že můj proslov o tom, jak je život bez tebe na hovno, není
úplně nejchytřejší tah, ale vem to čert. Jsem bez tebe ztracený a nemůžu to tak
nechat. Můžeš přede mnou utíkat, jak chceš, ale při každé příležitosti tě budu
přesvědčovat, že máme být spolu.“

Slzy mi stékají z očí a on mi je otírá. Potom se o mě opře čelem.

„Miluju tě, princezno. A nemůžu snést, když tě vidím s Kylem a předstíráš, jak je
všechno v pohodě, protože není. Patříme k sobě a nějakým zvráceným způsobem se k
sobě perfektně hodíme.“

Napůl se zasměju a napůl vzlyknu. „Kyle mě nezajímá. Aspoň ne tímhle způsobem,

ale to on ví.“

Slzy mi tečou z očí a Braden si mě přitáhne k sobě. Obejmu ho rukama kolem pasu a
hlavu mu zabořím do hrudi.

„Miluju tě,“ zašeptám, slzy, neslzy. „Ale mám strach, Brayi. Mám strach, že je to
velká chyba a že to špatně dopadne.“

„Nejsem Pearce,“ pošeptá mi do ucha. „Nejsem jako on. Nikdy ti neublížím, nebudu
tě ovládat a už ti nikdy nebudu lhát. Nikdy víc.“

„Oba jsme si lhali. Oba jsme se spletli,“ přiznám smutně.

„Ale zase mě tyhle lži dovedly k tobě. Takže i na tom špatném bylo něco dobrého.“

Podívám se mu do očí, postavím se na špičky a konečně ho políbím.

„Moje,“ dívá se mi do očí. „Vždycky budeš moje.“ Setře mi slzy z tváře.

„Tvoje,“ souhlasím. Jiná možnost neexistuje. Chytnu ho za límec a přitisknu jeho tvář
k mé. „Ale to znamená, že i ty jsi můj.“

„Budeš si mě hlídat jako pračlověk?“ rozzáří se.

Usměju se, vůbec poprvé se usměju upřímně od chvíle, co jsem viděla taťku. „Já,
Maddie. Braden. Být. Můj,“ utahuju si z něj a znovu ho políbím.

Postupujeme směrem k posteli a spadneme na ní. Dolehnu na něj obkročmo a nechám

ho, ať mě hladí po stehnech.

Zajedu mu rukama do vlasů, pevně se k němu tisknu a líbám ho, jako by to bylo to
poslední, co ve svém životě udělám.

Minulost už mě nezajímá. Možná mě bude pořád pronásledovat, ale vím, že už ji

zvládnu kontrolovat.

Možná, že spolu nezůstaneme navždy. Naše první láska možná nebude tou poslední.
Nedokážu odhadnout, jestli spolu budeme pět, deset nebo patnáct let, ale nemůžu
dovolit, aby o tom rozhodovala moje minulost, protože ta ze mě udělala osobu,
kterou jsem teď. A nemůžu se kvůli tomu vzdát všeho, co mám. Musím vytěsnit z
hlavy vše, co mě nutí spojovat si Bradena s Pearcem, a upnout se jen k tomu
dobrému.

Protože vytěsnit z hlavy minulost bývá klíčem k udržení vztahu v budoucnosti.

Epilog – Braden

Už jsou to dva dny, co jsem Maddie zatáhl do svého pokoje způsobem, za který by se
nestyděl ani Fred Flinstone, a od té doby se ode mě nehnula na krok. Její výlet do
Brooklynu mi přijde jako něco strašně vzdáleného a doufám, že už jí nikdy nedám
důvod, aby se tam podobným způsobem vrátila.

Možná jsem paranoidní, ale jsem rád, že ji mám zpátky.

Dveře se otevřou a Maddie doslova vlétne dovnitř. Dojde k posteli, sedne si na ní a

zubí se na mě jako šílená. Oči jí září, tvář má rozjasněnou a vlasy rozcuchané.
Chytnu ji za pas a přitáhnu k sobě.
„Víš co?“ zeptá se nadšeně.

„Co?“

„Zrovna jsem mluvila s Jane – to je sestra, která se stará o Abbi – a prý si Abbi včera
vyžádala, aby se mohla připojit ke skupinové aktivitě!“

Obejmu ji kolem pasu a letmo políbím.

„To jsou dobré zprávy, že?“ zaváhám, protože nemám tušení.

Maddie přikývne. „Skvělé zprávy. Znamená to, že se konečně zbavila nějakého

psychického bloku, a všichni doufají, že by teď mohla mnohem více spolupracovat s
doktory, a to by jí mohlo výrazně více pomoct.“

Její nadšení je skoro nakažlivé, ale i přesto vidím v jejích očích náznak smutku.
„Hej,“ řeknu tiše a hladím ji po zádech. „Víš, že jsi nemohla zabránit tomu, co se
stalo. Zachránila jsi jí život a to, že ses vrátila do Brooklynu, ji pravděpodobně
zachránilo podruhé, aniž sis to uvědomovala.“

Nadechne se a rty se jí zkřiví v úsměvu. „To je děsivé, jak mě znáš.“

„Není to děsivé,“ zazubím se. „To je asi normální, když jsme zamilovaní.“

„Tak my jsme zamilovaní, jo?“ zvedne pobaveně obočí. Usměju se a překulím se s ní,
takže teď leží pode mnou.

„Ano, zamilovaní,“ zahledím se jí do zelených očí a přitisknu své rty k jejím. Ucítím
charakteristickou chuť čokolády.

„Zatracený Starbucks,“ utrousím. „Ty tam fakt strávíš více času než kdekoliv jinde.“

„Hlavně, že v téhle posteli jsem za poslední dva dny prakticky nebyla. Vůbec jsem
nevynechala poslední tři hodiny a nevykašlala se na několik úkolů.“

Musím se přemáhat, abych se nerozesmál, a nosem jí přejíždím po tváři. „Ale to není

moje vina. Tak dobře jsem se bavil, že jsem ti zapomněl připomenout, že musíme do
školy.“

„Aha, tak tys zapomněl, jo?“

„Úplně,“ políbím ji.

„Děkuju,“ zašeptá.
„Za co?“

„Že mě vždycky rozveselíš. Ale stejně jsi hrozné prase.“

„Hej!“

„Ale to nejlepší prase, co znám.“ Úsměv na její tváři mě úplně odzbrojí a mám pocit,
že na ni snad nikdy nebudu moct být naštvaný.

„Beru to jako kompliment.“

„Však to taky je kompliment,“ přikývne.

Zatřese sebou, takže z ní spadnu a postaví se. Znovu ji chytím za pas a stáhnu zpátky.
„Kam jdeš?“

Maddie mě plácne po ruce. „Někam, kde uvidím i něco jiného než čtyři stěny a tvoje
povlečení, Bradene Cartere.“

„Na tom nevidím nic špatného,“ namítnu.

„Taky jsem to nemyslela špatně,“ odpoví a otevře dveře. „Jo, ještě bych tě měla
upozornit, že Aston nějak podezřele pokukoval po Megan, když jsem přicházela.“

„Co tady sakra dělá Megan takhle brzo ráno?“ posadím se s nechápavým výrazem na
posteli.

„Tak za prvé – je deset hodin,“ zasměje se zlehka. „A za druhé, Megan tady je každý
den, jen sis toho nevšiml. Neptej se mě proč, ale je to tak. Kdybys jednou zvedl zadek
z postele před obědem, možná bys to zaznamenal.“

Nevinně se usměju. „Proč bych vylézal z postele, když v ní jsi většinou se mnou?“

Probodne mě pohledem a marně se snaží zakrýt úsměv. „Tak si pospěš, než se Aston
pomocí svých sladkých řečiček dostane Megan do kalhotek.“

„Jen přes mou mrtvolu!“ vyskočím z postele, zatímco Maddie se smíchem vychází ze
dveří. „Řekni jí, ať se radši zdržuje co nejdál od toho kreténa, protože jestli se
dostanu dolů a uvidím je spolu, tak to teprve zažijou pořádnou scénu z pravěku!“

Slyším, jak se směje cestou ze schodů, rychle na sebe hodím kalhoty a následuju ji.
Stojí dole pod schody. Mrkne na mě přes rameno a zmizí v kuchyni.

Seběhnu po schodech a po podlaze se sklouznu do kuchyně. Zastavím se ve dveřích a

nenuceně se opřu o rám. Maddie na mě znovu mrkne a v ruce drží hrnek s kávou.
Usměju se na ni a všimnu si Megan, která sedí vedle ní. Aston je na druhé straně
baru.

Ale zírá na Meggy.

Když kolem něj procházím, tak mu vlepím pohlavek a ukradnu Megan toust, který
drží v ruce. Zírá na mě s otevřenou pu-sou.

„No dovol?“ vyprskne.

„Dovolil jsem si,“ zazubím se a zakousnu se do toustu. Opřu se o Maddie a ta obrátí

oči. Megan se na ni zadívá.

„Co?“ pokrčí Maddie rameny. „Už ti ho ukradl, co myslíš, že s tím můžu udělat?
Vždyť je jako přerostlé děcko.“

Štouchnu do ní a Megan se směje. „Už ji nemusíš okouzlovat, Bradene, dávno má

tvoje číslo,“ řekne pobaveně.

Přejedu pohledem na Astona a zpátky na ni. Úsměv se začne vytrácet a trošku

zakašle. Nahnu se k ní blíž a naznačím, ať mě poslouchá.

„A já mám tvoje číslo, Meggy,“ varuju ji potichu. „Aston může být jeden z mých
nejlepších kamarádů, ale i kdyby se ti pokusil poslat jen vzdušný polibek, tak ho
nakopu do prdele.“

„Možná sis toho nevšiml, ale už nějakou dobu se o sebe dokážu postarat sama,
Brayi,“ procedí přes zaťaté zuby. „Velmi si cením, jak se staráš, ale pokud si s někým
budu chtít začít, tak si s ním začnu.“

„Ale ten někdo nebude kluk, co má penis větší než mozek.“

Maddie si povzdechne a odtáhne mě od ní. „Proboha, Bradene, kdo říká, že má

Megan v plánu mít něco s Astonem. On to neřekl a ona taky ne.“

„Ale tys mi říkala, že po ní Aston podezřele pokukuje!“

Megan se usměje. „Jediný, po kom Aston pokukuje, je on sám v zrcadle.“

„Chceš snad říct, že nejsem chlap, Megan?“ ozve se Aston.

„To by mě ani nenapadlo,“ odpoví Megan nevinně.

„Kdybys nebyla Bradenovou adoptivní sestrou, tak už bych tě měl dávno ohnutou
přes koleno!“ Kluci kolem něj zírají úžasem.

„Vážně?“ usměje se Megan a omotává si pramínek vlasů kolem prstu. „To by se mi

možná líbilo. Škoda.“

Zděšeně se na ni podívám a Maddie si zakrývá ústa rukou.

„A to, co by se mohlo dít nahoře u mě v pokoji, by se ti líbilo ještě víc,“ mrkne na ni

Aston.

Otočím se na něj a probodnu ho očima.

„Opovaž se ho v její přítomnosti vytáhnout z kalhot, nebo ti ho useknu,“ vyhrožuju.

Podívá se na Megan a zpátky na mě. „Mám svůj penis docela dost rád, tak ho radši
nechám v kalhotech. Samozřejmě jen když jde o Megan.“

„Ty jsi prase, Astone,“ zamračí se Megan.

„To jsou všichni,“ zamumlá Maddie a nevinně se na mě usměje.

„To víš,“ natáhnu ruku kolem jejích ramen a konverzace se začíná uklidňovat,
protože Megan zmizela dozadu na dvorek. „Jen se trošku bojím, až odjedu příští
týden k našim. Těžko říct, co budou ti dva provádět, když na ně nebudu dohlížet.“

„Jsi její nejlepší kamarád, nebo otec?“ podívá se na mě Maddie významně. „Je hezké,
jak se o ni staráš, ale měl bys ji nechat, ať se taky trochu pobaví. Ať udělá svoje
chyby sama.“ Zahledí se na Astona. „Navíc, on nevypadá, jako chyba, která by
nestála za to…“

„Maddie,“ zavrčím.

„Já jen tak,“ usměje se. „On nic neudělá, neboj se, respektuje vaše přátelství.“

„O něj se nebojím, ale Megan moc nevěřím.“

Maddie mě pohladí po ruce. „Jen ji nechej, ať je sama sebou. A když jí někdo ublíží,
tak si zase zahraješ na ochránce z pravěku, co ty na to?“

Chvilku zaváhám.

„Co ty na to?“ řekne silnějším hlasem.

Zatnu zuby a v duchu si zanadávám, protože tahle holka mě má omotaného kolem

prstu. „Fajn,“ zavrčím. „Nechám Megan, ať se spálí.“
„A myslíš to vážně?“

„Jo. Budu se snažit nechovat se jako neandrtálec.“

Maddie mě políbí. „To jsem ráda, Bradene, nemůžeš ji hlídat donekonečna.“

Zahledím se na Astona, který je ke mně zády a vtipkuje s ostatními kluky. Vím moc
dobře, jak si dokáže holky podmanit, a taky si pamatuju, s kolika holkami si to za
poslední měsíce rozdával. A představa, že má být s Megan…

Podívám se zpátky na Maddie. „To je přesně to, z čeho mám strach.“

Emma HART

Hrej TAJNĚ

Miluje ho a chce, aby její láska byla opětována. On se však citům k ní zoufale
brání…

Aston Banks se nikdy nechtěl zaplést do vztahu s Megan Harperovou – ani té osudné
noci. Od dětství ho pronásledují děsivé vzpomínky, s kterýma není schopen se
vypořádat. Ví, že právě ona by dokázala během chvíle prorazit ochrannou zeď, kterou
kolem sebe postavil, aniž by si to uvědomil.

Braden, Meganin dlouholetý přítel z dětství, nad ní drží ochrannou ruku, a ona ho
rozhodně neměla v plánu zklamat tím, že si něco začne s Astonem. Když však pozná,
že Aston není jen typický frajírek, jakým se zpočátku jevil, už není cesty zpět…

Astonovo dětství bylo horší než si vůbec Megan uměla představit. Její láska je ale
mnohem silnější než démoni, kteří ho dennodenně pronásledují. Ani Aston se už dál
nedokáže lásce bránit, ale právě díky ní se může svým démonům postavit a porazit je.
Konečně má šanci poprat se s tím, co je ukryto hluboko v jeho nitru… s tím, čemu už
nikdy nechtěl čelit… s tím, čemu se tak dlouho vyhýbal. S tím vším se ale musí
vypořádat tak, aniž by Braden něco zjistil…

Uchovat jejich vztah v tajnosti nemohlo být nikdy těžší…

Pevná vazba s přebalem, předběžná cena 229 Kč, vyjde na jaře 2014

www.knihygalatea.cz