Oheň

Jestli chceš vědět, co je oheň, tak běž a rozdělej ho. Ale nezapomeň, je to dobrý sluha, ale zlý pán.

Je ze všech živlů nejživější - vzniká ze zárodku, roste, chřadne, hýbe se (a to vzhůru), mění tvar, přemísťuje se, přijímá potravu a bez ní hyne. Proměňuje věci - dřevo v popel, rudu v kov, těsto v chléb.

Oheň vzníká v důsledku prudkého okysličování hořlavých plynů pocházejících z hořlavého materiálu. Tato reakce je exotermická, oheň je proto zdrojem světla a tepla.

Proces hoření začíná v okamžiku dosažení zápalné teploty (dosáhneme jí u běžných materiálů např. pomocí zápalky nebo jakýmkoliv jiným ohřátím) a následně se proces sám udržuje díky uvolňování tepelné energie.

Božský oheň, svatý plamen! Člověk je jediné zvíře, které je cítit kouřem (E. T. Seton).

Je s námi odpradávna a spolu s nástroji je počátkem lidské civilizace. S ohněm se člověku dostala do ruky první obrovská síla, s jejíž pomocí začal měnit tvář země. Dávní lovci vypalovali mladé lesíky, aby ustoupily trávě pro zvěř, nebo malinám a lískovým oříškům.

O ohni se vypráví spousta příběhů, jak přišel k lidem. Řecký básník Hésiodos vypráví, že bohové lidem oheň vzali za trest, aby si nemohli vařit maso. Ale přítel lidí, mazaný Prométheus, bohům ukradl uhlík v noci z krbu a donesl ho lidem ve fenyklovém stonku.

Čirokézové zas vyprávějí, že uhodil blesk do stromu a všechna zvířata koukala na ten div a chtěla oheň přinést, aby s jeho pomocí mohla vykonávat obřady. Snažila se o to zvířala silná i rychlá, ale všechna se jen popálila a umazala. Až nejchytřejší z nich, pavouk, přinesl uhlík v ranečku z pavučiny. A bylo veselo.

Starověké a středověké národy jej považovaly za jeden ze čtyř základní živlů, kam patří ještě voda, země a vzduch. Tvůrci živlové teorie byli v Evropě staří Řekové. Tradičně je za jejího původce označován svérázný mudrc Empedoklés z Akragantu. Ve své písni zpívá o tom, že svět je složen ze čtyř božských "kořenů" (rhizómata), které lze ztotožnit se živly a které se spolu mísí vlivem Lásky (Filié) a rozlučují se vlivem Sváru (Neikos). O vzniku živlů z čiré nerozlišenosti prostoru (chóra) skládáním ideálních trojúhelníků do čtyř z pěti tzv. "dokonalých těles" (čtyřstěn - oheň, krychle - země, osmistěn - vzduch, dvacetistěn - voda) a o složení viditelného světa a bytostí z živlů pojednává Platónův dialog Timaios. Aristotelés určuje každý ze živlů podle dvou taktilních kvalit (hmatových vlastností): Oheň (PÝR) je teplý a suchý, vzduch (AÉR) je teplý a vlhký, voda (HYDÓR) je studená a vlhká, země (GÉ) je studená a suchá. Výhodou aristotelského modelu je možnost změny jedné nebo obou kvalit – tedy možnosti proměny každého živlu v ostatní tři bez mezistupně. Tak může Aristotelés vysvětlit např. sublimaci. Aristotelův žák, Theofrastos napsal o ohni celý spis, z něhož se zachovaly zlomky. V něm například popisuje, z jakého dřeva ze vyrábějí zápalná dřívka (vrtidlo je nejlepší z vavřínu nebo břečťanu a lůžko třeba z lípy).

Nutno podotknout, že staří předpokládali oheň všude tam, kde se vyskytovalo světlo nebo teplo. Z ohně jsou hvězdy, slunce, oheň je záhadně přítomen v pazourku a křemeni, blesk je úžasným případem ohně stejně jako činné sopky.

Plamen je sloupec hořících plynů.

• žlutý plamen - je svítivý, ale obvykle má nižší teplotu
• modrý plamen - jé méně svítivý a teplejši

Barvu plamene mohou také ovlivnit látky, které jsou v něm přítomny. Například po vložení kuchyňské soli se plynový plamen zbarví do žluta. Toho se využívá při spektroskopii.

Plamen bývá nejteplejší ve spičce (na konci).

Požár je nekontrolovaný oheň. Slyšel jsem vyprávět o požáru jehličnatého lesa. Větve porostlé smolnatým jehličím vybuchují jako zápalné šňůry. Oheň přeskakuje ze stromu na strom rychleji než běžící člověk. Při bočním poryvu větru šlehne plamen několik desítek metrů.