Přeskočit na obsah

Bión z Borysthenu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bión z Borysthenu
Hlava bronzové sochy, dle dohadu Bióna (nalezeno v r. 1901 ve vraku lodi z římského období poblíž ostrova Antikythéra)
Hlava bronzové sochy, dle dohadu Bióna (nalezeno v r. 1901 ve vraku lodi z římského období poblíž ostrova Antikythéra)
Narození325 př. n. l.?
Borysthenés, starověká řecká osada na severním pobřeží Černého moře
Úmrtí255 př. n. l.? (cca 70 let)
Chalkis, Řecko
Povolánířečník, spisovatel, kynický filozof
Obdobíhelénismus
Žánrpopulární filozofické rozpravy
Témataetika, satira
Významná dílaRozpravy (řec. διατριβαι, diatribai) – nedochováno
VlivyTheofrastos, Theodóros z Kyrény
Vliv naTelés z Megary, Horatius, Seneca
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Starobylé řecké osady na severním pobřeží Černého moře.

Bión z Borysthenu (řec. Βίων Βορυσθενίτης, Bíōn Borysthenítēs; asi 325 př. n. l. – 255 př. n. l.)[1] byl starořecký řečník, spisovatel a filozof, představitel hédonického kynismu, autor populárních filozofických přednášek, tzv. diatribní literatury.[2]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z Borysthenu, starověké řecké osady na severním pobřeží Černého moře,[pozn. 1] kde se narodil okolo roku 325 př. n. l.[1] Jeho otec byl propuštěncem a živil se prodejem solených ryb. Za manželku si vzal si ženu z nevěstince, hetéru. Když se dopustil celního podvodu, byla celá rodina prodána do otroctví. Mladého Bióna, jenž byl příjemného vzhledu, koupil jakýsi řečník a zřejmě si ho oblíbil, protože mu v závěti odkázal celý svůj majetek. To umožnilo Biónovi, aby se po jeho smrti odstěhoval do Athén a oddal se filozofii.[5]

Seznámil se s učením platónské Akademie a školy kynické, poslouchal Theodóra z Kyrény a Theofrasta.[6] Po způsobu sofistů konal mnohé cesty po helénistickém světě a vyučoval veřejně filozofii, hlavně v Makedonii a na Rhodu.[7] Nějaký čas žil na dvoře makedonského krále Antigona Gonaty.[8] Svá poslední léta prožíval v Chalkidě. Když těžce onemocněl, poslal mu prý král Antigonos dva služebníky, aby o něho pečovali.[6] Zemřel okolo roku 255 př. n. l.[1]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Bión byl spíše vzdělaným literátem než ortodoxním příslušníkem některé filozofické školy. Z kynismu převzal kritický poměr k tradiční etice, kyrénská škola ho ovlivnila svým hédonismem.[6] Jako žák Theodóra z Kyrény měl i on kritický vztah k náboženské víře a v důvěrných hovorech prý vykládal „mnoho bezbožného".[9]

Bývá považován za zakladatele tzv. diatribní literatury.[10] Psal filozofické rozpravy, ve kterých pojednával populárním způsobem o různých stránkách praktické etiky.[11] Vynikaly duchaplným stylem a sršely sarkastickými vtipy, Horatius se o nich zmiňuje jako o „hloubavých rozpravách ostrých".[8] [pozn. 2] Bión uměl podle potřeby střídat vážný i humorný tón. Měl mysl pro divadelnost i parodii a dovedl čato rozesmát své posluchače. Eratosthenés o něm řekl, že „první oděl filozofii v květnaté roucho".[13] Je považován za předchůdce Lúkianova.[14] Ve svých diatribách ho napodoboval kynik Telés z Megary (3. stol. př. n. l.).[15]

Ačkoliv Biónovy Rozpravy (řec. διατριβαι, diatribai) byly hojně čteny ještě i v době římského císařství, dochovalo se z nich jen několik názvů a zlomků.[11] Některé vtipné výroky se zachovaly u Stobaia[10] a v díle Diogena Laertia. Když se např. Bióna tázali, kdo zakouší nejvíce úzkostí, odpověděl: „Ten, kdo chce být nejvíce šťasten."[16] Cicero ke zmínce o králi, který si v bolu rval vlasy, dodal: „K tomu vtipně poznamenává Bión, že si ten hloupý král ze zármutku vyškubává vlasy, jako by se plešatostí zármutek zmenšil."[17]

Díváš-li se na svět jako na celek, víc ducha dává najevo ten, kdo neudrží smích, než kdo neudrží slzy, protože se nedá tak hned vyvést z míry povrchním hnutím mysli a v celé té lidské komedii nic nepokládá za velké, nic za vážné, ba ani za hodné politování. Ať si každý postaví před oči důvody našich radostí a našich smutků, jeden vedle druhého, a pochopí pravdivost Biónova výroku, že se všechny lidské záležitosti podobají svým vlastním počátkům a že lidský život nemá víc posvátnosti nebo vážnosti než početí.

Seneca, O dušením klidu[18]


Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Za jeho rodiště je v některých zdrojích pokládána osada Pontská Olbia,[3] která byla patrně občas nazývána jménem nedaleké řeky Borysthenés (nynější Dněpr).[4]
  2. ↑ Horatius, Listy, druhá kniha, 2, 60: „Bioneis sermonibus et sale nigro", ve volném českém překladu „peprné vtipy a hloubavé rozpravy ostré".[12]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c BAHNÍK, Václav, ed. et al. Slovník antické kultury. [1. vyd.]. Praha: Svoboda, 1974. 717 s. cnb000160204. S. 99.
  2. ↑ BRUGGER, Walter aj. Filosofický slovník. Překlad Ladislav Benyovszky et al. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. ISBN 80-206-0409-X. S. 521.
  3. ↑ Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. [Poznámka na str. 183.]
  4. ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 18. díl. V Praze: J. Otto, 1902. 1026 s. cnb000277218. S. 709–710. Dostupné online
  5. ↑ Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 183.
  6. ↑ a b c BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 159.
  7. ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 4. díl. V Praze: J. Otto, 1891. 1026 s. cnb000277218. S. 80–81.
  8. ↑ a b SVOBODA, Ludvík ed. a kol. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 744 s. cnb000127564. S. 101.
  9. ↑ Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 186.
  10. ↑ a b CANFORA, Luciano. Dějiny řecké literatury. Překlad Dagmar Bartoňková. Vyd. 1. Praha: KLP, 2001. 893 s. ISBN 80-85917-69-6. S. 810.
  11. ↑ a b BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 160.
  12. ↑ HORATIUS, Quintus Flaccus. Vavřín a réva: ódy, epódy, satiry, listy. Překlad Jindřich Pokorný a Rudolf Mertlík. Předmluvu napsala Eva Kuťáková. 1. úplné vyd. Praha: Odeon, 1972. cnb000140078. S. 267 a poznámka na str. 338.
  13. ↑ Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 185.
  14. ↑ CICERO, Marcus Tullius et al. Tuskulské hovory. Překlad Václav Bahník. 1. souborné vyd. Praha: Svoboda, 1976. 433 s. cnb000123492. S. 400.
  15. ↑ BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 160 a 578.
  16. ↑ Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0. S. 184.
  17. ↑ CICERO, Marcus Tullius et al. Tuskulské hovory. Překlad Václav Bahník. 1. souborné vyd. Praha: Svoboda, 1976. 433 s. cnb000123492. S. 151.
  18. ↑ Seneca. Útěchy. Překlad Václav Bahník. 1. vyd. tohoto souboru. Praha: Odeon, 1977. 269 s. cnb000156160. [Citovaný text je uveden na str. 240–241.]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317.
  • Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bión_z_Borysthenu&oldid=22859145“