Convair F-106 Delta Dart

F-106 Delta Dart
	F-106A při odpalu střely AIR-2 Genie
Určení	záchytný stíhač
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Convair; General Dynamics
První let	26. prosince 1956
Zařazeno	červen 1959
Vyřazeno	srpen 1988 (ANG)
Uživatel	USAF
Vyrobeno kusů	342 (2 prototypy, 277 F-106A, 63 F-106B)
Cena za kus	4,7 milionu $
Vyvinuto z typu	Convair F-102 Delta Dagger
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Convair F-106 Delta Dart byl americký záchytný stíhací letoun, schopný provozu za každého počasí. Letoun, vyrobený v sérii 340 kusů, nebyl nikdy bojově nasazen.

Vývoj

Tu-95 doprovázený F-106A (57-2494) ze 102nd FIW, Otis AFB

Firmě Convair byl vývoj nového stíhacího letounu pro protivzdušnou obranu USA zadán v lednu 1949 s tím, že do služby by typ měl vstoupit v roce 1954. Jelikož se však ukázalo, že letoun, který by plně splňoval armádní požadavky, nemůže být dokončen včas, vyvinul Convair nejprve zjednodušený typ Convair F-102 Delta Dagger. Výkonnější a dokonalejší verze byla dále vyvíjena pod názvem F-102B. Výsledný letoun se však od původního F-102 lišil natolik, že dostal zcela nové typové označení F-106 Delta Dart.

Vývoj letounu se stal předmětem sporů o financování v kongresu. Původně odpůrci projektu požadovali zastavení buď programu F-102B, anebo programu, ze kterého později vznikl typ McDonnell F-101 Voodoo. Projekt se podařilo zachránit za cenu zmenšení počtu objednaných kusů z původních 1000 na konečných 340. K prvnímu letu prototypu (číslo 56-451) došlo 26. prosince 1956 ze základny Edwards s pilotem R. L. Johnsonem. Od dubna 1957 pokračovaly testy v kalifornské poušti Mojave na zkušební základně Edwards AFB u Los Angeles. Letoun byl během služby několikrát modernizován a byl používán až do roku 1988.

Do sériové výroby se dostala jen jednomístná stíhací verze F-106A (227 kusů) a dvoumístná verze F-106B (63 kusů), jejíž zálet byl proveden 9. dubna 1958. Zdokonalená varianta F-106C vznikla jen jako přestavba dvou kusů F-106A a poté byl projekt, společně s dvoumístnou variantou F-106D, zrušen. Také verze F-106E a F-106F nebyly realizovány. Sériová výroba skončila 29. prosince 1960. Ještě v roce 1961 vznikla rozsáhle modernizovaná verze F-106X, zamýšlená jako konkurence typu Lockheed YF-12, ale vývoj se nedostal dále, než byla stavba makety pro zkoušky v aerodynamickém tunelu.

Konstrukce

Spodek letounu F-106A, 177th FIG, New Jersey ANG

Delta Dart (59-0015, 21st CW, Elmendorf AFB) nad Aljaškou

Jednalo se o dolnoplošník s trojúhelníkovou nosnou plochou. Letoun měl bezocasou konfiguraci a jeho svislá ocasní plocha měla na rozdíl od typu F-102 useknutou horní část a u jejího kořene byla rozevíratelná aerodynamická brzda. Podvozek byl příďový, přičemž přední noha měla zdvojená kola a zadní podvozkové nohy se sklápěly směrem k trupu letounu. Letoun mohl nést dvě přídavné nádrže. Pohonnou jednotkou se stal proudový motor s axiálním kompresorem Pratt & Whitney J75 ve verzích J75-P-9 a J75-P-17. Starší letouny měly na palubní desce kruhové přístroje, zatímco novější série dostaly modernější přístroje v podobě svislých stupnic.

Letoun byl prošpikovaný elektronickými systémy. Ke komunikaci s pozemním zabezpečením používal spojovací systém Datalink. Byl vybavený radiolokátorem, přičemž centrem jeho řízení palby a navedení byl systém Hughes M-1. Díky propojení s pozemními středisky byla práce pilota velice usnadněna a systém mu dodával informace o všech důležitých parametrech k zachycení nepřátelských letounů. Naopak později vedlo rušení systému Datalink k tomu, že byl letoun velice náročný na obsluhu.

Výzbroj letounu byla umístěna v trupové pumovnici a skládala se obvykle ze čtyř řízených střel AIM-4 Super Falcon a jedné neřízené střely AIR-2A Genie s jadernou hlavicí (alternativně se mohlo jednat i o čtyři Super Falcony bez Genie či dvě Genie bez Super Falconů). U střely Super Falcon byly používány verze AIM-4F s poloaktivním radiolokačním zaměřováním a AIM-4G s infračerveným samonaváděním. Od roku 1972 byl do strojů novějších sérií montován šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan.

Operační služba

Jeden ze dvou posledních Delta Dartů ve službě zachycený v roce 1990 nad pouští Mojave

K operačním jednotkám se první kusy letounu dostaly v květnu roku 1959, první jednotkou s F-106 se stala 539. FIS. V témže roce 15. prosince vytvořil major Joseph W. Rogers nový světový rychlostní rekord s F-106A, když nad základnou Edwards dosáhl rychlosti 2455,736 km/h.

Jednotka 498. FIS na Geiger AFB ve státě Washington se pak stala první operační jednotkou se stroji Delta Dart. Postupně je používalo 21 squadron USAF a 6 squadron americké národní gardy. První jednotkou ANG se 3. dubna 1972 stala Montana Air National Guard, následovaná leteckými gardami států Kalifornie, Floridy, Massachusetts, Michiganu a New Jersey. 15. prosince 1959 dosáhl major Joseph W. Rogers na Delta Dartu rychlostního rekordu 2455,79 km/h.

Přesto, že letouny F-106 sloužily na základnách v USA, Aljašce, Kanadě, Islandu a krátce i v Německu na základně Hahn (během cvičení Cold Fire 75) a Jižní Koreji na Osan AFB a uvažovalo se o jejich nasazení ve Vietnamu, nebyly nikdy bojově nasazeny. V průběhu 70. let byl typ nahrazován novými letouny F-15 Eagle a letouny byly postupně přeřazovány k národní letecké gardě, kde zůstaly v provozu až do 20. dubna 1988. Piloti tvrdili, že se s Delta Darty létalo skvěle.

Několik kusů F-106B používala NASA pro zkoušky různých pohonných jednotek a atmosférických jevů.

Od roku 1986 bylo 192 strojů přeznačeno na QF-106A a přestavěno firmou Sperry na rádiem řízené bezpilotní terče. Poslední z nich byl zničen roku 1998.

Varianty

Dvoumístný cvičný F-106B (57-2514, 119th FIS, 177th FIG, New Jersey ANG)

F-102B: Původní označení letounu F-106A.
F-106A: Jednomístný záchytný stíhač pro každé počasí.
F-106B: Dvoumístná cvičná verze. Původně byla označena TF-106A.
NF-106B: Označení pro dva stroje F-106B dočasně použité NASA jako pokusné pro výzkum počasí a blesků.
F-106C: Nerealizováno, pouze dva prototypy byly přestavěny z verze F-106A. Varianta měla mít zdokonalený trup, nový radar a výkonnější motor.
F-106D: Nerealizováno
F-106E: Nerealizováno
F-106F: Nerealizováno
F-106X: Nerealizováno, pouze maketa

Specifikace (F-106A)

Technické údaje

Osádka: 1
Rozpětí: 11,67 m
Délka: 21,55 m
Výška: 6,19 m
Nosná plocha: 61,52 m²
Hmotnost prázdného letounu: 11 029 kg
Vzletová hmotnost: 14 280 kg
Max. vzletová hmotnost: 17 779 kg
Profil křídla: NACA 0004-65 mod root and tip
Zero-lift drag coefficient: 0,083
Štíhlost křídla: 2,1
Plošné zatížení: 255 kg/m²
Poměr tahu k hmotnosti: 0,71
Lift-to-drag ratio: 12,1
Pohonná jednotka: 1× proudový motor Pratt & Whitney J75-17 s přídavným spalováním
- Tah pohonné jednotky: 109 kN

Výkony

Maximální rychlost: 2455 km/h
Dostup: 17 374 m
Stoupavost: 202 m/s
Dolet: 2897 km
Přeletový dolet: 4345 km

Výzbroj

1 × šestihlavňový rotační kanón M61 Vulcan ráže 20 mm
4 × raketa AIM-4 Falcon, obvykle 2× AIM-4F a 2× AIM-4G, plus 1× AIR-2A Genie s jadernou hlavicí

Odkazy

Literatura

POKORNÝ, Pavel. Convair F-106 Delta Dart. HPM. 1993, roč. III, čís. 2, s. 11–16. ISSN 1210-1427.
DONALD, David. Vojenské proudové letouny. 1. vyd. Praha: Svojtka&Co., 1998. ISBN 80-7237-135-5. S. 40 a 41.
DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 142 až 145.
NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.
GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 114.
NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Americké stíhací letouny.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Convair F-106 Delta Dart na Wikimedia Commons
Galerie Convair F-106 Delta Dart na Wikimedia Commons
(česky) Podrobná historie typu na Military.cz
(anglicky) F-106 Delta Dart Ultimate Interceptor, by Pat's World
(anglicky) Kamufláže letounu Convair F-106 Delta Dart Archivováno 15. 6. 2015 na Wayback Machine.
(anglicky) Fotogalerie letounu Convair F-106 Delta Dart