Věra Šťovíčková-Heroldová
| Věra Šťovíčková-Heroldová | |
|---|---|
| Narození | 3. listopadu 1930 Praha |
| Úmrtí | 30. října 2015 (ve věku 84 let) Praha |
| Povolání | novinářka, překladatelka, spisovatelka, redaktorka a publicistka |
| Témata | překlad, překlady z francouzštiny, překlady z angličtiny a publicistika |
| Manžel(ka) | Erich Herold |
| Podpis |  |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Věra Šťovíčková-Heroldová (3. listopadu 1930 Praha – 30. října 2015 Praha) byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Narodila se v rodině taxikáře a posluhovačky. Otec jí z finančních důvodů nechtěl dovolit studovat, ale studium si vyvzdorovala – přihlásila se na reálné gymnázium Ch. Masarykové v Praze, které jako jediné nevyžadovalo souhlas rodičů; ten nakonec zpětně získala pod podmínkou, že si na studium vydělá sama.[1] Po maturitě v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, od roku 1959 byla rozhlasovou zpravodajkou v Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží (Africké perokresby, 1960; Afrika rok jedna, 1963; Prostor pro naději, 1967; Bouře nad rovníkem, 1967).
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se zapojila do protiokupačního vysílání. V reakci na to byla nejdříve v roce 1969 přeřazena a později, v roce 1970, z rozhlasu i z KSČ vyhozena. Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistentkou v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým budoucím manželem a tehdejším ředitelem muzea, etnologem Erichem Heroldem (1928–1988). Z vůle komunistické strany však byla opět nucena odejít.[1] Dále pracovala jako uklízečka a jako obchodnice s kyselinou sírovou v Ústředních skladech (na doporučení Petra Pitharta), kde zůstala až do Sametové revoluce;[1]. Především se však věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77, kvůli čemuž se ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti, která se ji snažila ještě v 80. letech opakovanými výslechy psychicky zlomit a přinutit tak k tomu, aby svůj podpis odvolala.[2] Protože v 70. a 80. letech nesměla publikovat, vydávala své překlady pod jmény přátel (Libuše Boháčková, Věra Bystřická, Zlata Černá, Josef Kandert, Hana Knížková, Greta Mašková, Eva Musilová, Dušan Zbavitel). Společně s manželem Věra Šťovíčková napsala knihu o africkém orálním umění a přeložila do češtiny klasickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest.
S Náprstkovým muzeem odborně spolupracovala i po svém nuceném odchodu, i po revoluci – například roku 1993 jako spoluautorka výstavy Africký ornament a tvar (s Josefem Kandertem).
Jako jedna z hlavních postav se objevila ve filmu Jiřího Mádla Vlny (2024), který se odehrává v letech 1967–1968, kdy byla Věra Šťovíčková přední osobností Československého rozhlasu (hrála Táňa Pauhofová).[3]
Knižní dílo
[editovat | editovat zdroj]- Africké perokresby (1960)
- Afrika rok jedna (1963)
- Prostor pro naději (1967)
- Bouře nad rovníkem (1967)
- Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění (1994) – spoluautor Erich Herold
- Po světě s mikrofonem (2009)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c Věra Heroldová-Šťovíčková (1930–2015). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2024-03-09]. Dostupné online.
- ↑ Archiv bezpečnostních složek. Svazek číslo 834864, Signatura KR-834864 MV.
- ↑ Film Vlny na webu imdb.com dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Věra Šťovíčková-Heroldová
- Nekrolog na Rozhlas.cz
- Věra Šťovíčková-Heroldová v Databázi knih
- Ještě jsem tady na webu ČT
- Byla u všeho, co se dělo v éteru po 21. srpnu 1968 – a pak přišla výpověď Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Věry Šťovíčkové-Heroldové, málo známé ukázky z rozhlasového vysílání s jejím hlasem, vzpomínky kamarádky.
