Emma HART

HREJ VABANK
(série The Game)

2015
 Worth the Risk (The Game, #4), copyright © 2014 by Emma Hart
Translation © 2015 by Alexandra Lamichová
Cover design © 2015 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena.

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu WORTH THE RISK,

přeložila Alexandra Lamichová
Sazba: Karel Kaltrop
Vydání první v elektronické verzi
Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o.,
v červnu 2015

ISBN 978-80-87910-78-8
 1. kapitola

Roxy

Už je to šest měsíců.
Dvacet šest týdnů. Sto osmdesát dva dny. Dvě sta šedesát dva tisíce devět set sedmdesát čtyři
minuty. Anebo absolutně nejpřesněji patnáct milionů pět set padesát dva tisíce vteřin.
Tak mi to aspoň připadá. Jako by uplynul krátký úsek věčnosti od chvíle, kdy jsem naposledy viděla
svého bratra, ale okamžik, kdy zemřel, si pamatuju naprosto přesně. Vidím ho tak jasně, jako bych si
v duchu pořád dokola přehrávala stejnou videonahrávku. Pamatuju si oslňující záblesk předních
světel. Zapištění pneumatik, když se auto prudce odchýlilo ze svého směru. Můj vlastní, uši drásající
křik, když jsem sledovala, jak čelně narazilo do stromu.
A pocit viny. Ochromující pocit viny, že jsem bráchu nepřinutila, aby nasedl do Selenina auta místo
do Stuova. Tenhle pocit viny je možná ještě horší než samotná vzpomínka – vím, že jsem tomu mohla
zabránit, kdybych jako obvykle nedala věcem volný průběh.
Šest měsíců, a bolí to stejně jako tehdy. Tak strašně mi chybí, ten pocit ztráty je pořád stejný, a ten,
kdo tvrdí, že čas vyléčí všechny rány, je zasraný lhář. Nic se nevyléčilo, já tedy rozhodně ne. Jsem
zlomená, mám srdce rozervané na tisíc kousků, jsem na ten smutek sama a nikomu nedokážu vysvětlit,
jak mi je a co cítím.
No a co. Nevysvětluju a ani to nezkouším. A nic necítím. Ten pocit jsem odblokovala. Vím, že
existuje, ale raději budu předstírat, že o něm nevím.
Kdybych to neudělala, ztratila bych všechno, co mě ještě drží naživu. Tu noc jsem nepřišla jen o
svého bratra. S ním odešla i velká část mé duše.
Hážu do sebe vodku. Na okamžik mám krk v jednom ohni, ale pak se pálivý doušek změní v
hřejivou vlnu, která se rozlévá v žaludku. Chvíli si ten hřejivý pocit vychutnávám. Pak zmizí stejně
rychle, jako se dostavil, jako pomíjivá jiskřička štěstí. Koukám na láhev a uvažuju, jestli stihnu ještě
jednoho panáka, než mě Selena najde.
A ona mě určitě najde. Přesně ví, kam jsem zmizela… Na místo, kde nebudu pod jejím neustálým
dohledem.

„Kolik jsi jich měla?“ Selenin hlas přehlušuje hudbu, která duní celým domem. Do prdele.
Povzdychnu si. „Dvě.“
„S takovými kecy se jdi vycpat, Roxy.“ Má nejlepší kamarádka stojí přede mnou, ruce v bok. „Tak
kolik?“
„Čtyři,“ zalžu podruhé. „Fakt, nekecám.“
Její hnědé oči si mě upřeně prohlíží, pohledem těká mezi mou tváří a lahví, která stojí za mnou.
„Hmm, tak jo.“
 „Copak mi nevěříš, Leney?“ pokouším se o úsměv.
Selena mě zpraží káravým pohledem. „Asi tak, jako věřím ségře, že si nepůjčuje můj make-up.“
„Au,“ pokládám si dlaň na srdce. „To bolí.“
Selena si odfrkne. „Buď té lásky, Roxy, a ušetři mě svých dramatických výstupů. Víš, že ti věřím ve
všem, kromě toho svinstva, které do sebe pořád láduješ.“
„Je to jen vodka. Šestkrát destilovaná,“ pokouším se o vtip.
„A všechno to ostatní.“
„Nevím, o čem to meleš.“
„Jestli si myslíš, že jsem tě neviděla, jak mizíš s Laylou, dost se pleteš.“
„Prosím tě, nech toho.“ Odhrnu si vlasy z čela, otočím se a nalévám si panáka. „Nic jsem
neudělala.“
„Podívej se na mě,“ přikazuje Selena.
„Děláš si, kurva, srandu?“ Stavím láhev zpátky tak prudce, že rána přehluší dunící hudbu.
„Jestli sis nic nevzala, tak proč se sakra neotočíš a nepodíváš se mi do očí?“
Jdi do hajzlu. „Fajn.“ Otáčím se k ní čelem a upřeně jí hledím do očí. „Spokojená? Nic jsem si
nevzala.“ Dnes večer. Zatím.
„Tak dobře. Věřím ti. Protentokrát.“ S povzdechem bere do ruky skleničku, kterou jí podávám. „Jen
mám o tebe strach…“
„Jo, jo, už jsi mi to všechno říkala.“ Upíjím doušek vodky. „Bojíš se kvůli mému pití, podezříváš
mě, že beru drogy, a máš děsnou péči kvůli mým vztahům. Už jsem si to vyslechla od mámy. Zase.“
„Hele, mezi námi děvčaty – to co děláš, se rozhodně žádným vztahem nazvat nedá.“
„Ale jo, dá.“ Očima těkám po pokoji, který se začíná podivně houpat. „I když jsou to krátké vztahy,
nechybí jim nic podstatného. Vzájemná přitažlivost, touha a hlavně mít jasno, co od tohoto vztahu oba
očekáváme. V takovém případě jedna noc stačí. A když má některý z nich štěstí, dozví se dokonce i
moje jméno.“
Selena vrtí hlavou. Směju se.
„Co je? Možná přeháním, ale jsem vždycky opatrná. Bezpečnost především – když piju, musím s
jistotou vědět, že se bezpečně dostanu domů, a vždycky používám ochranu.“
„Chováš se jako idiot.“
„Možná. Ale aspoň jsem idiot s citem.“
Selena zamyšleně přejíždí prstem po okraji sklenice. „Myslíš, že by tě chtěl vidět v tomhle stavu?
Že by se mu líbilo, co se sebou děláš?“
Ztuhnu. Najednou cítím v prstech chlad a ten se postupně šíří do celého těla a vytěsňuje hřejivé
účinky alkoholu. „Nic se sebou nedělám, Seleno, a naprosto jistě vím, že o něm dneska večer nechci
mluvit.“
Obracím do sebe zbytek vodky. Je silná, silnější než Red Bull. A dává mi sílu vstát a pustit se stolu.
Bez zájmu se dívám na rozjařenou změť známých tváří, když vtom můj pohled přitáhne postava,
kterou neznám. Kluk se širokými rameny, krátkými světlými vlasy vyčesanými a nagelovanými do
špiček. Odlepuju se od stolu a mířím k němu. Znovu cítím ten vzrušující příval emocí.
Do prdele. Selenu by snad mělo napadnout, že přede mnou nemá o bráchovi mluvit.
Kdosi mě popadne za ruku, zastavuje mě a otáčí. Přitisknutá k pevnému hrudníku zvedám oči.
„Čau, Olly.“ Pokládám mu dlaně na prsa. „Můžu ti nějak pomoct?“
Pohled mu klouže do mého dekoltu a zpátky k očím. „Jak se to vezme.“
 Přejíždím mu dlaní po tváři, palcem obkroužím dolní čelist. Sklání hlavu a letmo se dotkne rty
bříška mého palce.
„Promiň, Olly. Nejspíš ti nedošlo, že to byla jen řečnická otázka.“ Věnuju mu přeslazený úsměv,
couvnu a přeruším těsný kontakt. „Možná někdy jindy.“
„Roxy Hughesová, ty ale dokážeš nabudit.“
„Já? Nikdy.“ Přes rameno na něj mrknu. Ujdu jen pár kroků, když vtom narazím do dalšího hrudníku.
Neskutečně vymakaného, širokého hrudníku. Kouknu nahoru do jasně modrých očí, které neznám.
Bože. Tak tohle se ve Verity Pointu fakt často nestává.
„Čaues,“ vyklouzne mi ze rtů.
„Ahoooj,“ odpoví pomalu a hodnotí mě zkoumavým pohledem. „Tenhle večer stál zatím za hovno,
takže chci rovnou slyšet, že jsi tu sama.“
Skvěle. Fakt oduševnělý začátek rozhovoru. Nejspíš ti jinde hned všichni padají k nohám, ale ať se
poseru, jestli mě něco přinutí jít do postele s takovým namistrovaným borečkem.
Prohlížím si jeho světle hnědé vlasy, ostré rysy, široká ramena a vypracované svaly. „Byla jsem tu
sama.“ Jednou rukou si odhrnuju vlasy na záda a druhou mu pokládám na bok. „Teď jsem tu s tebou.
Tahle odpověď stačí?“
Zvedá koutek úst k vyzývavému úsměvu, rukou mi sklouzne po zádech a přitahuje mě k sobě.
„Takové odpovědi mám moc rád.“
Kruh lidí kolem nás se náhle uzavírá, mí spolužáci se mění v masu rozplizlých těl. Kombinace
možná příliš mnoha panáků, dunící hudby a svalnatého těla proti mně mi stoupá do hlavy, přivádí mě
do extáze a já dávám věcem volný průběh.
Pohybuju se v souladu s jeho tělem. Cítím, jak dlaní pomalu klouže po zádech až dolů k poslední
křivce zad, pak mi lehce sevře půlky. Stále silněji se k němu tisknu boky, a zatímco se zvolna
pohybujeme, vnímám, jak mu pomalu tvrdne. A je stále větší. Do háje. To, co ukrývá v kalhotách, mě
už tvrdě tlačí do boku a já jen s velkým přemáháním odolávám nutkání dát mu najevo svou touhu a co
nejrychleji zmizet.
Sakra, dva kusy ze tří za jednu noc, to není špatné skóre. Selena mi beztak celý večer nedá pokoj,
takže to vypadá, že drogou číslo jedna bude dnes večer tenhle kluk, ať už se jmenuje jakkoli.
Bože, prosím, dovol mi poznat, co dokáže v posteli.
Boří hlavu do mých vlasů, pak se mě lehce dotýká rty. Jsou horké a pátravé a on neztrácí čas a
dobývá se mi jazykem štěrbinou mezi rty do úst. Ovinu mu ruce kolem krku a přitahuju ho k sobě blíž,
celá se mu otevírám. Naše jazyky se setkají v divokém tanci, narážejí do sebe, prohledávají ústa toho
druhého. V podbřišku cítím známé svírání a teplo, když si představím, co jiného by tím jazykem ještě
mohl dělat. Aniž bych si pořádně uvědomovala, co dělám, tisknu se k němu stále vášnivěji.
Oddálí rty od mých úst, přejede jimi po linii dolní čelisti a lehce mi je přitiskne k uchu. „Jak se
jmenuješ?“
Směju se. „Myslím, že je ti to ve skutečnosti úplně fuk.“
„Dobrá odpověď.“ Usmívá se do mých vlasů, pomalu klouže dlaní po mém boku až dolů na stehno.
Jeden z jeho prstů se vkrádá pod lem mé sukně a šimrá mě na kůži. „V tom případě bydlím v hotelu
kousek za rohem.“
„Ledaže se tam vkrademe zadem. Ten hotel vlastní má teta.“ Nebyla by to hezká historka k příštímu
rodinnému obědu?
„Holka, co ráda riskuje,“ šeptá a dívá se na mě. „To se mi líbí.“
 Dívám se na něj přimhouřenýma očima. „To určitě není všechno, co se ti líbí.“
Spokojeně se usmívá, tváří se jako kocour, před kterého právě někdo postavil misku se smetanou.
Vycházíme do haly. „Pojďme odtud vypadnout.“
„Dej mi dvě minuty.“
Selenu nacházím v kuchyni, klepu jí na rameno. „Ahoj, já mizím.“
„Co…,“ koukne na mě přes rameno. „Aha. Tak jo. Ale pak mi napiš. Slibuješ?“
Obracím oči v sloup. „Proboha, Leney. Dobře, slibuju, že ti napíšu, abys měla jistotu, že nejsem
svázaná s roubíkem v puse a neležím někde v řece.“
„Jsi děsná, Roxy.“ Vrtí hlavou. „Kdo to je?“
Odcházím a zadržuju smích. „To sakra nemám nejmenší tušení.“

Ignoruju bušení v hlavě, když se mi podaří vyklouznout z domu dříve než obvykle. Když tak zpětně
uvažuju, vypít půlku láhve Jacka s… ať se jmenuje, jak chce… nebyl asi nejlepší nápad. Vlastně
žádné asi. Určitě to nebyl nejlepší nápad. Ne, když vím, jakou čočku dostanu od mámy, až se vrátím.
Stejnou, jaká by mě čekala od tety, kdybych neodešla z hotelu uprostřed noci.
Verity Point je jako po vymření. V osm hodin ráno jsou ještě všichni zalezlí v posteli. Kdyby nebyla
sobota, byla bych tam taky. Zachumlaná pod pokrývkou, buď ukrytá ve svých snech, nebo lapená v
pasti nočních můr.
Nohy vleču za sebou, jsou stejně těžké jako hlava. Pomalu se blížím k velké kovové bráně hřbitova.
Váhám s každým dalším krokem. Zbytečně. Mé nohy i já víme, že projdeme tou branou, vydáme se po
cestičce a posadíme se ke Camovu hrobu jako každé sobotní ráno. Jako každou sobotu od jeho
pohřbu.
A tak to taky udělám. Projdu branou a kráčím po cestičce, která vede k místu, kde bratr leží. Větve
stromů lemujících štěrkovou cestičku se nade mnou roztahují a chrání mě před vycházejícím letním
sluncem i horkem, které s sebou přináší. Ten kousek cesty doprovází jako vždy narůstající bolest v
srdci, a jako vždy mě napadne, že jednoho dne vyskočí zpoza stromu Cam a řekne, že to všechno byla
jen legrace.
Doufám, že to udělá. Doufám stejně jako tehdy, když jsem doufala, že už se mnou přestane jednat
jako s malým děckem. Doufám, jak se jen doufat dá, naděje se stala součástí mého já. Doufám, že se
jednoho dne probudím a zjistím, že to všechno byl jen strašný sen. Jenomže vím, že se to nestane…
Stejně jako on se mnou nikdy nepřestal jednat jako se šestiletou, protože si přál, abych navěky zůstala
malou holčičkou. Polknu slzy, zvedám pohled od země a chystám se udělat posledních pár kroků k
jeho hrobu.
Zůstanu ale stát, protože poprvé zde nejsem sama.
Kyle.
Bylo jasné, že se tady ukáže. Vím, že včera přijel domů, a bylo jasné, že Cam bude jeho první
zastávka, první věc, kterou udělá. Klečí nahrbený před náhrobním kamenem, tvář má ukrytou v
dlaních a hnědé vlasy mu splývají přes prsty. Téměř cítím bolest, která z něj vyzařuje, obklopuje mě a
ještě víc mě zraňuje. Mě? Já už jakžtakž dokážu zvládat bolest ze ztráty Cama, ale nezvládnu pohled
na Kylea, který trpí úplně stejně.
Srdce cítím až v krku, poskakuje tak divoce, až to bolí. A to je zlé. Moc, moc zlé, jenomže na něj
takhle reaguju automaticky. Stejnou reakci ve mně vyvolává už čtyři roky – ne že by na tom záleželo, a
rozhodně o tom nikdo neví. Jsem jen Camova mladší sestra a vždycky jsem byla. Vždycky budu a už
jsem se s tím smířila. Jen si přeju, aby to smíření ze mě vyhnalo neutuchající pocity, které ve mně
vyvolává, pocity, které se derou na povrch dokonce i teď. Ale tentokrát se záchvěvy přitažlivosti mísí
s ostnem zloby.
Zloby, že tu tenkrát nebyl. Nebyl v nemocnici, když tam Cam umíral, a nebyl tady, když ho spouštěli
do té strašlivé díry v zemi.
Byl jediným člověkem, který mi mohl pomoct se vypořádat s děsivým faktem, že jsem ztratila
bratra… Ale on tu nebyl. Potřebovala jsem ho a on zůstal na opačném konci pobřeží.
„Roxy.“
Usilovně mrkám a snažím se potlačit pálení v očích. „Nebyl jsi tu,“ říkám potichu hlasem
zbarveným vyčítavým tónem.
Kyle vstane a v rozpacích si rukou prohrábne vlasy. „Já vím. Kéž bych… Já jen…“ Na okamžik
vrátí pohled na náhrobní kámen a povzdychne si. „Jak se máš?“ Podívá se na mě.
„Doufám, že na tuhle debilní otázku neočekáváš odpověď.“ Jdu k náhrobku a zastavuju se těsně
vedle Kylea. Hledím na ztmavlý nápis na šedém mramoru.
Cameron John Hughes.
Jeho jméno je vše, na co se dokážu dívat. Nepotřebuju vidět data ani slova opěvující úžasnou
osobnost mého bratra. Už to všechno znám nazpaměť a datum jeho smrti se mi vrylo do paměti. 10.
leden.
„Rox…“
Vrtím hlavou. „Neříkej nic. Nepotřebuju tvoji soustrast, Kyle. Přišel jsi s ní s křížkem po funuse. O
šest měsíců později.“
„Přijel bych, ale neměl jsem na další letenku.“
„Zaplatili bychom to za tebe. Máma s tátou by ti sehnali letenku, a ty to víš.“ Sedám si na zem.
„Právě přišli o syna. To jsem po nich nemohl chtít.“ Sedá si vedle mě a rukama objímá pokrčená
kolena. Úplně stejně sedával Cam.
Hledím do trávy. „Dojela bych pro tebe. Jela bych klidně celou noc, jestli ti šlo o tohle.“
„Roxy, vždyť ty nejsi schopna normálně dojet ani do Portlandu.“
„Zvládla bych to, kvůli Camovi,“ říkám potichu. „On by tě tady chtěl.“
Kyle dlouze vydechne a svěsí hlavu. „Do hajzlu, to já přece vím. Měl jsem tu být. Vsadím se, že mě
teď straší a proklíná mě a nadává mi do blbců, že jsem tu nebyl a nepodržel tě.“
Smutně se usměju. „Nemusel jsi přijet kvůli mně.“ Kéž bys přijel kvůli mně. „Měl jsi přijet hlavně
kvůli sobě. Vím, že si to nikdy neodpustíš.“ Natahuju se pro stéblo trávy. Odtrhuju z něj jeden lístek
po druhém a pouštím je na zem. Působím smrt na místě, kde je jí plno.
„Nikdy si neodpustím, že jsem ho nepřesvědčil, aby jel se mnou do Berkeley. Kdyby mě poslechl,
nikdy by se to nestalo.“
„A já si nikdy neodpustím, že jsem ho nechala jet v autě se Stuem. Všichni jsme věděli, že si dal pár
panáků. Kdyby jel se mnou a se Selenou, nestalo by se to.“
„Proboha, Rox! To přece vůbec není tvoje vina. Cam byl tvrdohlavý mezek. Nikdy neudělal nic, co
on sám nechtěl.“
Poprvé se na něj kouknu pořádně. Pod očima se mu objevily stíny a v očích se mu usadil smutek,
který jsem nikdy dříve neviděla. Jinak je to pořád tentýž Kyle, jakého jsem vždycky znala. Je opálený
díky kalifornskému slunci a je pořád stejně štíhlý jako býval.
„Tak jak to může být tvoje vina?“ ptám se ho.
 Upřeně se mi zadívá do očí a pousměje se. „Dobrá poznámka. Roxanne.“
„Neříkej mi Roxanne.“ Dloubnu do něj loktem. „Víš, že to nesnáším.“
„Vím. Právě proto.“ Potichu se zasměje. „Víš, co mě nejvíc žere na tom, že už tu Cam není?“
„Že nevíš, s kým teď budeš provádět ty vaše šaškárny?“
„To taky… Ale největší strach mám z toho, kdo ti teď bude hlídat zadek.“
„Dík, že se staráš, ale můj zadek nepotřebuje hlídače.“
„Ale jo. Potřebuje, aby ho někdo udržel v kalhotách.“
Pohledem zabloudím ke Camovu jménu. „Myslím, že místo, kde se nachází můj zadek, ti může být
ukradené.“
Kyle odfrkne. „Nemůže, pokud jsem jediný, kdo ho dokáže držet pod kontrolou.“
Z mého pohledu to vyzní mnohem lákavěji, než by mělo.
„Cam mi nehlídal zadek. Mně ne. Dával bacha, aby si jiní hned nestahovali kalhoty.“
„V tom případě budu dělat totéž,“ odpoví Kyle nenuceně.
Vrtím hlavou a smích, který se mi dere z hrdla, má hořkou příchuť. Vstávám. „Nejsi můj brácha,
Kyle. Mám jen jednoho.“ Přiložím prsty ke rtům, vtisknu na ně polibek a pak je přitisknu na náhrobek.
Nechám ruku sklouznout a otáčím se k odchodu.
„Ne, to nejsem, ale slíbil jsem mu, že na tebe dohlédnu, kdyby se s ním něco stalo.“
Zarazím se. „Vážně nepotřebuju, abys na mě dohlížel. Už nejsem malá holka.“
Směje se. „To je mi jasné, Rox. Věř mi nebo ne, ale moc dobře vím, že už nejsi malá žába. Ale o
tom druhém by se dalo debatovat.“
„Není o čem debatovat.“ Otáčím se k němu a zkřížím ruce na prsou.
„Já jsem ale slyšel něco jiného.“ Probodává mě pohledem. „Pár lidí si myslí, že sakra potřebuješ
dohled.“
„To se mi snad jen zdá. Do hajzlu, tahle díra je neskutečná. Jak dlouho jsi zpátky, co? Dvanáct
hodin? A lidi už mě pomlouvají.“ Vrtím hlavou a zase slyším ten divný hořký smích. Zní mi cize, ale
je můj vlastní. „Řeknu ti to znovu: nepotřebuju, aby ses o mě staral, ať si každý myslí, co chce. Do
háje, Kyle, nebyl jsi tu, když jsem tě potřebovala, ať už jsi k tomu měl jakýkoli důvod, takže fakt není
nutné, abys tu kvůli mně zůstával, když tě nepotřebuju!“
„Nikdo tě nepomlouvá.“ Vstane a jde ke mně. Zastaví se kousíček přede mnou. „Nejspíš tě
překvapí, že zatímco jsem byl ve škole a ty ses zdárně měnila v místní zkaženou holku, povídal jsem
si každý víkend s tvými rodiči.“ Očima skenuje mé tělo. „Vyčítáš mi, že jsem tu pro tebe nebyl, ale
byl jsem tu pro tvou mámu, když ty ses o ni nestarala.“
„Neopovažuj se něco takového říkat.“
„Říkat co? Pravdu?“ Zvedne obočí. „To se nikdo jiný neobtěžuje, že?“
Mlčím.
„Nemyslel jsem to tak. Možná si myslíš, že jsem tu pro tebe nebyl, Rox, ale já tu byl. Každý den.
Nemusel jsem být přímo tady, abych dával pozor.“ Hlas mu změkne a on náhle zvedne ruku a zastrčí
mi vlasy za ucho. „Jen ses o to nikdy nestarala.“
Ruce mi spadnou podél těla, nasucho polknu, cítím, jak se mi svírá hrudník. V krku mám knedlík a
bojuju se slzami, které se mi derou do očí. „Teď už je to jedno.“ O krok ustoupím a prstem ukážu na
zem. „Nebyl jsi tady. Nebyl jsi na místě, které bylo důležité, když to bylo důležité!“
„Jdi domů.“ Kyle mě upřeně pozoruje. „Jdi domů a vyspi se z té vražedné kocoviny. Uvidíme se
později, až se uklidníš.“
 Otočím se na podpatku a dlaně visící podél těla zatínám v pěst. „Laskavě si uvědom, že nejsi můj
brácha!“ vyštěknu na něj.
„To vím. Zatraceně, ale jsem to nejbližší, co máš.“
To je ten problém. A vždycky bude.
Nevím, kvůli čemu jsem naštvaná víc – kvůli tomu, že se vrátil a říká všechny ty sračky, nebo proto,
že ve mně pořád vidí jen Camovu mladší sestřičku. Jedna část mého já, malinká nesmělá část, tiše
doufala, že se vrátí a budu pro něj víc než to. Podívá se na mě jinak než tím bratrským způsobem, jak
to dělá vždycky.
Ta hloupá, nejhloupější část mého já, která by zasloužila odstřelit.
Setřu si z očí horké, rozzlobené slzy a otočím se k odchodu. Kyle se možná vrátil na léto domů, ale
to mu nedává právo, aby se choval jako můj anděl strážný. Nedává mu to právo dělat cokoli.
Ať jde do prdele.
 2. kapitola

Kyle

Tohle není stejná holka, kterou jsem tu začátkem roku zanechal.

Ne. Roxy Hughesová se rozhodně změnila. Pryč je ta jemná, půvabná dívka, kterou jsem znal.
Nahradil ji někdo úplně jiný, někdo cizí, nepřátelský.
Nevěřil jsem tomu, co se mi od rána všichni snažili říct. Nevěřil jsem, že by moje malá Roxy mohla
být tak lhostejná a nezodpovědná, ale ona taková opravdu je. Není těžké si představit, jak víkend za
víkendem marní čas a provádí bůhvíco s bůhvíkým.
Do hajzlu. Co se to s ní sakra stalo? Ze všech způsobů, jak se vyrovnat s Camovou smrtí, si vybrala
zrovna tenhle? Nejlepší způsob, jak se zničit?
Vrtím hlavou opřenou v dlaních a pohled mi padá na zarámovanou fotografii na krbové římse. Jsme
na ní já, Cam a Roxy před rokem, těsně po našem posledním fotbalovém zápase za střední školu. Cam
i já se zubíme do objektivu, oba držíme pod paží helmu. Roxy stojí vtěsnaná mezi námi. Černé vlasy
jí splývají přes rameno a modré oči má stejně zářivé jako úsměv, který tak sluší jejím rtům.
Tíživý pocit samoty mi svírá útroby. Jsem doma pouhý den, ale vnímám to. Vnímám tu zející díru,
kterou po sobě Cam zanechal. Jako by naše městečko ztratilo svou nedílnou součást – a ono ji
opravdu ztratilo. Ztratilo život a duši celé party, vtipálka, obecního šaška. Takový byl Cam – kluk,
který každého rozesmál, aniž by se musel moc snažit. Ale já jsem ztratil víc než to. Přišel jsem o
nejlepšího kámoše, parťáka ve všech těch pitomostech, které jsme prováděli, a svého bratra.
Amputace nohy by možná byla méně bolestivá než být doma a vědět, že on už tady není. A vědět, že
už nikdy nebude.
Slyším, že se otevírají vstupní dveře, ale nepřestávám zírat na fotografii.
„Všechno v pořádku, chlapče?“ zeptá se táta, který právě vchází do předsíně.
„Už to není ono, že?“ ptám se zády k němu. „Když tady není. Cítím to.“
Vzdychne a odhodí sako přes židli. Pak si sedá vedle mě. Nakloní se dopředu, opře si lokty o
kolena a sevře dlaně. Přiběhne ke mně Scamp, náš teriér, vrtí ocasem a plácá mě jím do nohy.
Nepřítomně ho škrábu na temeni hlavy.
„Ne. Není to ono od chvíle, kdy zemřel. Je tu příliš ticho. Už tak to bylo zlé, když jsi odjel ty –
zbyla nám jen polovina dynamického dua, které jsme si všichni tajně oblíbili, bez ohledu na to, co
všechno jste nám prováděli.“
Usměju se.
„Tvůj odchod na školu tady zanechal díru… Ale Camův? Camova smrt tu zanechala kaňon. Ve
městě není člověka, kterému by nechyběl.“
„To mi nemusíš říkat, tati. Cama měli všichni rádi. V jeho přítomnosti se každý bavil.“
Táta přikyvuje. „Nejhůř to odnesla Roxy.“
„Jo… Už jsem dnes měl tu čest se s ní potkat.“ Protřu si dlaní obličej.
 „Z tvého výrazu soudím, že to byla velká zábava,“ odpoví táta suše.
„Asi jako zvoraná zkouška. Víceméně mi nedala šanci. Hádám, že od té doby s ní tady každý
zachází jako s princezničkou, je to tak?“
„Hádáš správně.“ Táta se zády opře o opěradlo pohovky. „Nejdřív neměl nikdo odvahu jí říct ne.
Všichni si mysleli, že její chování je způsob, jak se s tím vyrovnává, ale časem se to zhoršovalo. Než
si Ray a Myra uvědomili, jak je to zlé, bylo už příliš pozdě. Mluvil jsem o ní s Rayem minulý týden.
Neví si s ní rady. Ona je už vůbec neposlouchá.“
„To je mi úplně jasné. Roxy sice bývala ta nejroztomilejší holčička, jakou jsem kdy znal, ale to nic
nemění na tom, že měla vždycky svou hlavu. Řekni jí, že je něco špatně, a ona udělá všecko, jen aby ti
dokázala, že je to správně. Řekni jí ne a buď si jist, že půjde a udělá to.“ Odmlčím se. „A co Selena?
Určitě to zkusila.“
„Zkouší to každý víkend, říká Ray. Selena teď Roxy doprovází, jen aby se ujistila, že se bezpečně
dostane domů. Nebo tak to aspoň říká. Pokud ale uvěříš tomu, co se povídá, tak si Roxy cestou domů
ještě párkrát odskočí, jestli chápeš, co tím myslím.“
Sevřu čelisti a zaskřípu zuby. Tátova dvojsmyslná poznámka mě vytočí a vyvolá ve mně
ochranářský pud. Myšlenka na Roxy, která spí s náhodnými známostmi poté, co se zpije pod obraz…
„Nech mě hádat, dneska večer je určitě zas někde nějaká party, že jo?“ Kouknu se na otce.
„I kdyby nebyla, Roxy by si určitě nějakou našla.“
Vstávám, vytahuju z kapsy mobil a roluju seznamem kontaktů až k Siovu jménu. Je to můj další
blízký kamarád, hned po Camovi. Rychle vyťukávám zprávu s dotazem, jestli neví, kde bude dnes
večer Roxy. Zvedám oči a setkávám se s tátovým pohledem plným soucitu.
„Vím, že jsi Camovi vždycky sliboval…,“ začne.
„Tolik mu snad dlužím, táto. Před šesti měsíci jsem tu nebyl, ale teď tu jsem a můžu se pokusit ji
vytáhnout ze sraček, do kterých se zahrabává.“ Zabzučí mi mobil. Kouknu na displej – přišla
odpověď od Sia. Čtu si zprávu s místem, kde se koná další akce.
„Máš recht. Jestli jí někdo dokáže dostat do hlavy trochu rozumu, jsi to ty.“
„Aspoň to zkusím.“
A taky nechci jen stát a dívat se, jak sama sebe ničí.
Miamský fotbal Siovi očividně svědčí. Od Vánoc, kdy jsem ho viděl naposledy, nabral další dobrá
tři kila čisté svaloviny. Byl určitě náš nejlepší obránce. Nejen obránce, ksakru – byl nejspíš ten
nejlepší borec v našem školním týmu.
„Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že bych Selenu potkal na nějaké pařbě,“ utrousím.
Si znechuceně odfrkne. „Hádej třikrát, kdo ji přesvědčil.“
Nepotřebuju třikrát hádat, i když si přeju, abych musel. „Je fakt tak děsná?“
„Dnes večer máš možnost sledovat to v přímém přenosu.“ Si nám rameny klestí cestu skupinou
holek. Vytáhne z lednice dvě piva, jedno mi podá a opře se o boční stěnu.
„Super,“ říkám suše a stoupnu si vedle něj. Rozhlížím se po velké kuchyni a pátrám po havraních
vlasech, které tak dobře znám. „Ty vole, je tu dost narváno.“
„Až moc. Nejspíš taky díky…“
„… Roxy,“ dokončím za něj.
„Asi měsíc zpátky byla za městem velká akce. Selena mi pak povídala, že se tam Roxy zčuchla s
nějakým místním frajírkem a zjevně si tam vybudovala malý fan klub. Dneska jsou zjevně všichni
tady.“
 „A proto jsi tu taky.“
„Nenechám sestřenku s bandou týpků, které neznám. Už tak jsem nasraný, že se jí chtělo jet z Verity
Pointu na takovouhle party.“ Si se dlouze napije z láhve a koukne na mě. „Fakt si myslíš, že bych tady
jinak byl? Selena je z těch dvou ta rozumnější.“
„Hmm.“ Můj pohled přitáhnou černé vlasy v rohu kuchyně. Svaly se mi napínají při pohledu na
provokativní pohyb, jakým si Roxy odhazuje vlasy přes rameno. Úsměv, který vidím na její tváři,
jsem u ní nikdy dříve neviděl. Je až predátorský, zacílený na kluka před ní, jehož tvář mi není ani
povědomá. Roxy si dá ruku v bok a prsty druhé ruky si kreslí malé kroužky na hrudi.
Na hrudi s obrovským výstřihem.
Červená košile, kterou má na sobě, nechává jen velmi málo prostoru k představivosti. Přiléhá k ní
tak těsně, že knoflíčky na prsou taktak drží zapnuté. Seprané modré džínsy s nohavicemi zastrčenými
do polovysokých semišek jsou upnuté, že vypadají, jako by byly součástí její kůže. Vypadá uvolněně
a v pohodě a… A sexy. Zatraceně sexy.
Při té myšlence přešlápnu z nohy na nohu, celý nesvůj. Takhle jsem o Roxy nikdy neuvažoval. Jistě,
vždycky jsem věděl, že je hezká, a možná jsem párkrát pocítil něco jako přitažlivost, ale nikdy dřív
jsem nehltal její tělo pohledem tak, jak to dělám právě teď.
„Kdo je ten kretén?“ Si do mě šťouchne loktem a pokývne na kluka vedle Roxy.
„To by mě taky zajímalo.“
„Vypadáš nasraně.“
„Nelíbí se mi, jak na ni čumí, nic víc.“
„Zdá se, že by chtěl víc než s ní probírat místní události.“
„Sklapni.“
„Fajn. Tak asi jo.“ Si se chechtá. „Mám ho vzít ven?“
Rozesměju se taky. „Raději ne. Jen ho budu hlídat – a ji taky – a dám pozor, aby si držel ruce u
těla.“
„Tom Parks, dvaadvacet, žije v Portlandu. Je na návštěvě u nemocné tety, která bydlí na druhé
straně vodopádů.“ Selena se zastaví před námi a podává nám dvě piva.
„Jak to víš?“ Si zvedá překvapeně obočí a kouká na ni.
„Roxy je úplně jedno, jak se jmenujou kluci, se kterými leze do postele, ale já si to vždycky
zjistím.“ Nakloní sklenici směrem, kde stojí Roxy. „Nemůžu ji donutit, aby přestala dělat to, co chce,
ale aspoň se snažím ji jistit ze zálohy.“
„Je to šmejd,“ řeknu a dívám se na Roxy. „Ví vůbec, že je jí jen osmnáct?“
„Jasně že to ví. Roxy tady zná každý.“ Trpce se zasměje. „Ví to a je mu to jedno. Naopak, jestli se
dá věřit tomu, co se o něm povídá, je na mladé kočičky.“
„Do hajzlu, Leney. Co se povídá, jsou samé sračky, to přece víš,“ mračí se Si.
„Jakže se to říká? Na každém šprochu pravdy trochu? Odkud by se jinak ty fámy braly?“ Zapíchne
mu prst do hrudi.
„Má pravdu,“ souhlasím a sleduju, jak Roxy vede Toma do vedlejšího pokoje. „A tenhle vopruzák
za chvíli zažije šok.“
„Roxy tě zabije, Kyle. Pořád je na tebe dost nasraná.“
„Jo, řekla mi to dnes ráno.“ Odtrhnu víčko z láhve a kouknu na ni. „Vypadám snad, že se starám,
jestli je na mě nasraná, nebo ne?“
Selena se uculí. „Ani ne.“
 „Tak vidíš.“ Otočím se a vykročím k pokoji. „Pánové a dámy, jestli mě omluvíte, půjdu jedné malé
paličaté blbce zabránit v dalším maléru.“
Hudba je stále hlasitější, zatímco procházím davem pohybujících se těl, tu a tam se s někým
pozdravím a prohodím pár slov s lidmi, se kterými jsem vyrůstal. Jedna věc je zvláštní: o Camovi
nepadne ani slovo. Nikdo se o něm dokonce ani náznakem nezmíní a mě to rozčiluje, i když vím, že
důvodem není to, že by se na něj zapomnělo. Já o něm ještě můžu mluvit.
Vstupuju do obrovské místnosti. Roxy nacházím snadno. Je přímo uprostřed, rukama si projíždí
vlasy a pohybuje se v rytmu hudby. A způsob, jakým se pohybuje…
Nejsem jediný, kdo se na ni dívá. Všichni zástupci mužského pohlaví, kteří tu jsou, na ni hledí,
každý ji doslova hltá pohledem. V duchu si přejí, aby právě oni byli tím šťastným týpkem, který ji
drží v pase, zezadu se k ní tiskne a samolibě se jí tlemí do vlasů.
Já si přeju mu jednu vrazit.
Sednu si do rohu pokoje a s ležérním výrazem se snažím tlachat s lidmi, které jsem neviděl od
Vánoc. Pohledem sleduju Roxy a dění kolem ní a ani na chvilku ji nespustím z očí. Při každém jejím
dalším drinku zatínám pěsti, ale kolem půlnoci už ztrácím přehled o jejich počtu.
Jsem nasraný kvůli tomu, jak nasává, ale zároveň musím obdivovat, kolik toho její drobné tělo
snese.
Trochu zavrávorá a odstrčí Toma, který se ji pokouší zachytit. Projde kolem mě, aniž by si mě
všimla, a zamíří do kuchyně. Tom, očividně nadržený, ji v těsném závěsu následuje. Do hajzlu. Vstanu
a jdu za nimi. Pohledem zachytím Roxy, která zrovna vychází ven. Když procházím kuchyní, můj
pohled na moment přitáhne Selena. Rezignovaně si povzdychne a pokrčí rameny.
Jo, cítím se úplně stejně.
Venku se ochladilo, ale já to nevnímám. Všimnu si, jak Roxy vrtí hlavou a Tom se na ni lepí víc, než
by se vzhledem k jejímu stavu hodilo. Roxy zvedá ruce a on je popadne a prsty jí sevře zápěstí.
„Pusť mě.“ Roxy se ho snaží setřást.
„Musíš se jen hezky uklidnit,“ odpoví Tom a ona se zamračí.
Tak to teda ne.
Rozběhnu se k nim a s kamenným výrazem do něj vrazím. Chytím ho za ruce a násilím mu rozevřu
prsty. Roxy svěsí ruce a tře si zápěstí.
„Dávej si kurva bacha, na koho dáváš ty svý špinavý pazoury,“ řeknu pomalu, ale tvrdě. A s
varovným tónem.
Protože kdokoli Roxy ublíží, musí počítat s tvrdou reakcí.
Obejmu ji rukou kolem ramen a přitáhnu ji k sobě. Podívá se na mě a údivem zvedne obočí. „Celý
večer jsem tě hledala.“
„Kdo to sakra je?“ Tom těká pohledem mezi Roxy a mnou.
„Jsem její přítel,“ rychle odpovím, než stihne Roxy otevřít pusu. Ta ztuhne. Skloním k ní hlavu.
„Vyhrála jsi. Stihla jsi někoho ulovit dřív než já, ale myslím, že už toho bylo dost. Je čas to tu
zabalit.“
Otočím se i s ní zády k Tomovi, než se oba zmůžou na odpověď. Vedu ji kolem domu a z kapsy
vytahuju klíčky od auta. Roxy se ode mě odtáhne.
„Co to sakra mělo být, Kyle?“
„Nastup do auta.“ Odemykám auto a otevírám jí dveře.
„Na to zapomeň,“ prskne po mně. „Pil jsi.“
 Dívám se jí do očí. „Měl jsem dvě piva asi před třemi hodinami – jsem střízlivý víc, než když jsem
přijel. Teď se koukej nasoukat do mýho auta, než tě tam nacpu sám.“
Mlčky na mě hledí a nehýbá se. Netrpělivě poklepu dlaní na dveře. Roxy si pomalu sedá.
Zabouchnu za ní dveře. Dívám se, jak si tře jedno zápěstí o druhé.
„Udělal ti něco?“
„Co to mělo znamenat?“ opakuje otázku.
„Udělal ti něco?“ Bouchnu rukou do volantu a probodnu Roxy pohledem.
„Jsem v pohodě,“ zamumlá.
„Tak fajn. A pokud jde o tvou otázku, nevím, o čem mluvíš.“
„O tom! Tam venku!“ Otočí se. „Cos to do prdele mlel? Jaký můj přítel?“
Snažím se, aby neviděla, jak mi cukají koutky rtů. „To jediné mě v tu chvíli napadlo.“
„Jdi do haj…“ Položí si dlaň na čelo. „Proč jsi to udělal?“
„Roxy, jsi úplně na šrot. V žádném případě jsem nemohl dovolit, abys šla s tím namistrovaným
šamponem domů.“
„Jsem dost stará na to, abych se mohla rozhodovat sama za sebe.“
„Ale nemáš na to dostatečně čistou hlavu. Kromě toho mi nepřipadalo, že bys o jeho sbližovací
pokusy stála.“ Střelím po ní významným pohledem.
Zarazí se, vtáhne do úst dolní ret a cumlá ho. „Potřebovala jsem jen pár minut.“
„Hmmm. A co kdybych se právě v tu chvíli neukázal?“
Roxy mlčí.
„Je fajn, že jsem se nakonec rozhodl sem dneska zajít, že?“
„Už jsem ti to řekla předtím. Nepotřebuju tě.“
Vjedu na příjezdovou cestu k jejich domu, zastavím za autem její matky a otočím se k ní. „Zjevně
potřebuješ.“
„Jsi otravný, a ještě k tomu idiot, Kyle.“ Prudce otevře dveře. Než vystoupí, stojím před ní.
„Možná, ale idiot, který tě dneska večer nejspíš zachránil před znásilněním.“
Roxy ztuhne. „To by se nestalo.“
Z jejích slov zaznívá nejistota, sotva patrné zaváhání, které dobře znám.
„Jak to víš?“
Roxy mlčí.
„Raději neriskuješ, co? Jak už jsem řekl, naštěstí pro tebe jsem tam byl.“
Pomalu zvedá hlavu, dokud se pohled jejích modrých očí nesetká s mým. „Takže teď si můžeš s
klidem říct, že jsi splnil to, co jsi slíbil Camovi. A můžeš mě nechat na pokoji.“
„Abys totéž provedla příští víkend?“
„Do toho ti nic není.“
„Omyl. Je. Dost hodně.“
„A to proč?“
„Protože se starám.“
„Tak se nestarej.“ Vykroutí ruku z mého sevření a otevře vstupní dveře. „Vysmahni, Kyle. Vrať se
do Kalifornie. Nestojím o tvou péči. Nepotřebuju tě.“
Práskne za sebou dveřmi. Stojím, hledím na zavřené dveře a přemýšlím. Co se to s ní ksakru stalo?
Co to mělo dnes večer všechno znamenat – jak se chovala, jak mluvila, dokonce i jak se tvářila?
Tohle vážně není Roxy, jakou si pamatuju. Jako by ji něco posedlo, jako by to nebyla ona.
A to se mi ani trochu nelíbí.
Vzdychnu si a otočím se zády k domu. „Dobrou noc, Roxy.“
 3. kapitola

Roxy

Ráno po každém večírku je vždycky úplně na hovno. Kocovina, pocit prázdného, zvedajícího se
žaludku a zamlžená paměť. Můj mozek odblokoval náhodné útržky včerejšího večera, jako by se
někdy kolem desáté vypnul. Pamatuju si jen, že jsem tančila s Tomem a pak že jsem odcházela s
Kylem. Netuším, co jsem dělala po zbytek noci, ani proč mě bolí zápěstí.
„Roxy! Vstávej!“ volá máma zpod schodů.
„Už to bude!“ odpovídám jí a hrabu se z postele.
„Musím otevřít kavárnu, přijdeme pozdě!“
„Dobře! Dej mi pět minut!“ Protírám si obličej. Popadnu džínsy, které visí přes opěradlo židle.
Rychle si obléknu košili a nasoukám se do svetru. Ve spěchu se pokouším o make-up a takřka volným
pádem sbíhám schody.
Máma si mě prohlíží od hlavy k patě, zatímco si nazouvám boty. „Aspoň že vypadáš jakžtakž
slušně.“
„Fajn, super, že jsem prošla schvalující komisí,“ zamumlám suše.
Vzdychne si. „Roxy…“
„Jdeme, mami.“ Otevřu venkovní dveře. „Nechceme přece přijít pozdě, pamatuješ?“
Cestou k autu slyším, jak opět vzdychne. Může si vzdychat, jak chce – řekla, ať spěchám, takže dole
v předsíni nebyl čas na nějaké srdeční výlevy. Chci jen dojet do kavárny, udělat, co musím, a pak
zavolat Seleně a zjistit, co jsem včera v noci dělala – nebo nedělala.
Zastavíme před kavárnou R & C, kterou máma vlastní už dvanáct let. Pojmenovala ji R & C po mně
a po Camovi. Říkala, že jsme stejně jako ta kavárna – její pýcha a radost – a proto je důvod, proč by
se měla jmenovat po nás, naprosto jasný. Interiér je stejnoměrně laděný do modra a fialova, barev,
které máme nejvíc v oblibě. Lépe řečeno, měli jsme, před pěti lety, kdy máma naposledy malovala a
obnovovala vnitřní výzdobu.
Přecházím po sytě modré dlaždicové podlaze až k pultu a rozhlížím se po kavárně. Na bílých
stěnách visí fotografie Columbia Gorge a Mt. Hood, pořízené v různých ročních obdobích. Začínají
nalevo od pultu jarem a napravo od pultu pak končí zimou. Fotky visí mezi tabulkami s nabídkou
specialit. Rámečky fotografií, střídavě modré a fialové, ostře kontrastují s bílou stěnou. Stoly jsou
napůl pokryté buď modrým, nebo fialovým ubrusem, na němž stojí podobně barevný zarámovaný
jídelní lístek. Na modrém ubrusu je vždy fialový jídelní lístek a naopak.
Máma si na návrhu interiéru dala skutečně záležet. Do otevření své kavárny vložila tolik úsilí a
lásky, kolik do naší výchovy, a jen díky ní se těch několik minulých měsíců dokázala držet.
Dívám se, jak s rutinou otáčí cedulku „Otevřeno“, a zapnu kávovar. Neděle v kavárně plynou v
poklidném stereotypu. Za patnáct minut se ukáže starý pan Yeo a dá si kávu a vafle. O deset minut
později přijdou sestry Stevensovy na svůj nedělní dortík a pak dorazí má sestřenice Luisa a takřka
nám vypije všechnu kávu, zatímco se bude pokoušet napsat další kapitolu ze své další knihy. Vždycky
stejní lidé ve stejný čas.
Přesně tak to mám ráda. Dává mi to možnost se na něco soustředit, a když to dělám, nemyslím na
Camovu fotografii, která stojí na pultu přede mnou. Když na něj nemyslím, můžu dokonce předstírat,
že se netrápím.
Přesně jako máma.
Dva týdny se utápěla v truchlení a bolesti a pak se vrátila do života – vrhla se do práce. Trvala na
tom, že kavárna musí zůstat otevřená, že život musí jít dál. Že naše životy se nezastaví jen proto, že se
zastavil ten Camův. Tahle pravda mě trápí a drží se mě každý den a já nedokážu pochopit, jak pro ni
může být tak snadné jít sem každé ráno, nasadit si masku úsměvu a předstírat, že je sakra všechno v
nejlepším pořádku.
Netuším, jak to dělá. Já to nedokážu. Už nikdy.
Uvážu si kolem pasu zástěru a zrovna si do kapsy zastrkuju bloček a propisku, když vtom se otevřou
dveře. Vchází pan Yeo, o deset minut dříve, a já okamžitě vím, že dnešek bude děsný.
Pan Yeo nikdy nepřichází dříve.
„Dobré ranko, Roxanko,“ pozdraví svým obvyklým veselým tónem.
Usměju se na něj, i když se mi jeho způsob oslovení vůbec nelíbí. „Dobré ráno, pane Yeo, jako
obvykle?“
„Jasně, děvče. Měl jsem snad někdy něco jiného?“ Zasměje se a sedá si ke svému stolu u okna.
Opře si hůlku o stěnu a pohodlně se uvelebí.
„Mami,“ nakouknu do kuchyně, „pan Yeo je tady.“
„Je tu brzo.“ Máma na mě pohlédne a je stejně překvapená jako já.
„Jo.“ Vzdychnu a popadnu hrnek na jeho kávu. Zatímco připravuju nápoj, ťukám špičkou boty o
podlahu v rytmu hudby, která se line z rádia. Máma trvá na tom, aby pořád hrála. S hrnkem připravené
kávy projdu kavárnou a postavím ho před pana Yeoa. Ten vytahuje noviny a rozkládá je na stole.
„Jakpak se máš, zlatíčko?“ zeptá se.
„Jde to, děkuju. A jak se má můj oblíbený host?“
„Oblíbený host? Tady se dneska volí favoriti?“ volá Isla Stevensová, která právě vchází dovnitř.
„To bych do tebe neřekla, Roxy. Myslela jsem si, že tvým nejoblíbenějším hostem jsem já!“
„Ne, to budu spíš já,“ vloží se do rozhovoru její sestra, dvojče Marie, a rukou si uhlazuje šedivějící
vlasy. Směju se a obě vedu k pultu.
„No tak, dámy, není třeba se hádat. Co kdybych z vás udělala své nejoblíbenější dámské
návštěvnice?“
„Hmm, snad bychom se mohly o ten titul podělit,“ zamumlá Isla.
„Proboha, Islo! Dělily jsme se o dělohu, dělíme se o oblečení, o dům, a ty tady mručíš kvůli
nějakému titulu oblíbenosti.“ Marie zavrtí hlavou a nakloní se ke mně. „Ona je vždycky ta
protivnější.“
„Zapomněla jsi na kluky,“ dodá Isla. „Myslím, že párkrát jsme se dělily i o kluka.“
Překvapeně zvednu obočí a otočím se k pultu s moučníky. „Nejsem si jistá, jestli je to ještě pro
moje uši.“
Sestry se smějí. „Ale drahoušku,“ chichotá se Isla. „Ne tak, jak si myslíš.“
„Jak? Nic jsem přece neřekla.“ Pokládám na talíře řezy mrkvového koláče.
„Ne, ale myslela jsi na to. Koneckonců…“
 „… víme, jak to vy mladí dnes berete,“ Marie dokončí větu místo sestry. „Za to všechno můžou ty
hovadiny v televizi.“
„… které pořád sleduješ.“
„Šššš, Islo. Nemusíš to všem hned vyslepičit.“
Usměju se. Isla obrátí oči v sloup. „Marie, proboha. Ale Roxy, když už jsme u toho…“
Zvednu oči od pokladny a ztuhnu, když vidím rozpustilý záblesk v jejích očích. „Ano?“
„Něco jsme zaslechly.“ Marie poklepává prsty o pult.
„To už se lidem s ušima stává,“ trochu přidrzle odvětím a prstem si poklepu na ucho.
Marie se podívá na svou sestru. „Myslí si, že je vtipná.“
„To všichni mladí,“ odpoví Isla.
Ušklíbnu se.
Marie se opět otočí ke mně. „Slyšeli jsme pár drbů. O tobě, drahoušku.“
Tak to není nic nového.
„Tak nakrmte ucho – tedy povídejte,“ říkám naoko lhostejně.
Isla se předkloní a tiskne se hrudníkem k pultu. „Slyšely jsme,“ šeptá, „že ten fešák Kyle je tvůj
kluk.“
Obě sestry na mě hledí s napjatým očekáváním, hnědé oči jim svítí radostným vzrušením.
Dlouze si odfrknu a plácnu se rukou přes pusu. „Právě proto se tomu říká drby. Protože na tom není
ani špetka pravdy.“
Obě zklamaně protáhnou obličej. „Zatraceně, jaká škoda,“ mumlá Isla. „Tak by jim to spolu
slušelo.“
„Máš pravdu, Islo. Opravdu moc. A Cam by s tím souhlasil.“
„Jediný mužský, kterého mi Cam schvaloval, byl hollywoodská hvězda – a to jsem se na něj mohla
koukat jen na obrazovce,“ připomínám jim.
„No, ale stejně je to škoda,“ reptá Marie a bere si talíř. „Aspoň tu mohlo být trochu veselo. Tady se
už nic zajímavého neděje.“
„Přesně tak…“ Isla přikyvuje, zatímco obě kráčejí ke svému stolu. Trochu otráveně za nimi hledím
a vrtím hlavou. Zazvoní zvonek z kuchyně, který ohlašuje hotové jídlo, a já pospíchám pro vafle pana
Yeoa.
„Mám dojem, že jsem právě slyšela naše nerozlučné sestry,“ prohodí máma a utírá stůl.
„Tvůj dojem je správný. Vedou bláznivé řeči, jako ostatně vždycky.“ Popadnu talíř. „Roznášejí
drby.“
Máma se směje. „Člověk by neřekl, že už je jim dobře přes padesát. Spíš bych je tipovala na
patnáctky.“
„Taky bych řekla. Někteří lidé nikdy nevyrostou z puberty.“ Vyjdu z kuchyně a podávám panu Yeovi
jeho snídani.
Otírám pult, když vtom se opět otevřou dveře. Přísahám, že jestli Louisa taky přišla dříve…
„Vypadáš děsně,“ oznamuje mi Selena na úvod.
„Tak ti dík. Ty vypadáš úžasně.“
Sedá si k pultu. „Dám si limču a k tomu mi hezky vyklopíš, co se to sakra s tebou včera večer
dělo?“
Stisknu rty, popadnu sklenici a nasypu do ní led. „Nemám nejmenší tušení, o čem to meleš.“
„Jasně že ne.“ Vzdychne, zatímco před ni stavím sklenici, a opře se o pult.
 „Fakt nevím. Moc si toho nepamatuju.“
Stáhne rty do ironického úšklebku. „Chceš říct, že si nepamatuješ, jak Kyle řekl, že je tvůj přítel?
Tak to je neuvěřitelné.“
„Cože řekl?“ Kouknu přes rameno na sestry Stevensovy. „Víš ty co? Najednou mi dnešní ráno dává
smysl.“
„Předstíral, že je tvůj kluk, jen aby tě dostal od toho Toma, se kterým ses tam dala do kupy.“
„Proč to sakra udělal?“
„Bylas moc opilá a Tom byl víc než dotěrný.“ Selena pokrčí rameny. „Doslova tě odtamtud odtáhl.“
„Blbec!“
„Jo, zjevně jsi ho tak včera večer několikrát nazvala. Zavolal mi, když tě odvezl domů.“
„Nemůžu uvěřit, že to udělal,“ zavrčím. „Není sakra žádný můj opatrovník!“
„Nějakého potřebuješ,“ zazní ode dveří hlas mé sestřenice. Vzhlédnu a dívám se, jak kráčí naším
směrem.
„Ještě ty začínej.“ Narovnám se a popadnu hrnek, abych jí připravila první dnešní kávu.
„Říkám to jen tak, Rox,“ Louisa defenzivně zvedne ruce. Přes rameno má pověšený laptop. „Myslíš
si, že jsi v pohodě, ale nejsi.“
Zachytím její pohled a to, co v něm vidím, mě zneklidní.
„Řekni, prosím, že důvod, proč jsi šla v pátek večer do B’n’B není ten, který si myslím.“
„Drž klapačku,“ odseknu sotva slyšitelně a kouknu na Marii a Islu, které jsou podezřele potichu.
Postavím před Louisu hrnek s kávou. „Tady o tom nebudu mluvit.“
„Takže ano.“ Má sestřenice si vzdychne. „Proboha, Rox. Vážně musíš…“
„Laskavě toho nech,“ štěknu na ni. „Nejsem malé děcko.“
„Je ti jasné, že by nechtěl, aby ses takhle chovala,“ prohodí Selena potichu.
„Má pravdu,“ dodá Louisa. „Cam by šílel, kdyby viděl, jak se chováš.“
„Tak proč potom lezl do toho auta, když věděl, že je Stu ožralý jako prase, proč? Měl jet s námi.“
„Víš, že tohle není fér,“ řekne Lou s ostnem výčitky v hlase.
„Ne. Není fér to, že umřel. Není fér to, že se jen snažím se s tím vyrovnat a nemůžu pro něj ani v
klidu truchlit bez toho, aniž by do mě pořád někdo ryl.“ Popadnu utěrku.
„Ty ale netruchlíš, Roxy.“
„Každý truchlí jinak. Tohle je můj způsob, jasný?“ Podívám se na ni a prstem ukážu na její laptop.
„Nepřišla jsi sem snad pracovat na té své knize? Ta se přece sama nenapíše a nevydá.“
Louisa si skousne ret a vzdychne. „Jo, jasně.“ Otočí se a sedne si ke stolu, který je nejblíže k nám.
Vrátím se k utírání pultu, který to vůbec nepotřebuje. Cítím na sobě Selenin pohled. Otočím se k ní.
„Co je?“
Selena se napije limonády a s klidem pronese: „Má pravdu, a ty to víš.“
Zamračeně se otočím ke kávovaru. „Nechtěj mě tady rozbrečet, jo?“
„Jen ti to říkám.“
„Tak si to nech pro sebe.“
Není to žádný problém, když vím, že to dělám.
Tohle si pořád říkám – tohle si musím pořád opakovat. Musím věřit tomu, že nemám žádný problém
a že se můj způsob vyrovnání se situací nerozvinul do něčeho horšího. Ne. Nemohl. Pití, sex…, občas
dávka drogy… Jde jen o zvyk, není to závislost. Dokážu bez toho žít.
Možná…
 Jeho pokoje se nikdo ani nedotkl. Vím to, protože já jsem jediná, kdo se kdy odvážil otevřít ty
dveře. Jsem odvážná natolik, že dokážu vstoupit do toho pokoje, který býval jeho svatyní a který je
plný všeho, co dělalo Cama Camem.
Pořád voní jako on. Na stole stojí napůl prázdná lahvička s parfémem Davidoff, slabý pižmový
odér stále visí ve vzduchu, jako by se jím stříkal teprve včera. Postel je perfektně ustlaná a na židli
stále leží poskládaná hromádka čistého oblečení. Nikdy si ho neuklízel – místo toho počkal, dokud k
němu nevešla máma a neudělala to za něj, nebo dokud jsem to za malý úplatek neprovedla já.
Sednu si na postel a opřu se zády o stěnu. Zvednu nohy a rukama obejmu kolena. Chybí mi tak, až
mě to bolí. Je to pocit, který se odehrává hlouběji než cokoli, co jsem kdy vnímala, tak hluboký, jako
by byl usazený v kostech. Když jsem v jeho pokoji, je to ještě horší, ale ten pokoj je všechno, co mi
po něm zbylo. Vzpomínky už nestačí.
Musím být v jeho pokoji, obklopená jeho přítomností. Jeho vůní, oblečením, které vytahuju, když
máma není doma a vracím ho až tehdy, když v něm nezůstane ani poslední molekula jeho vůně. Stále
ještě mu volám, abych slyšela jeho hlas na záznamníku. Každý den otevírám jeho facebook a jako
hloupá pořád kontroluju jeho status nebo se dívám na obrázek kočky s přiblblým komentářem.
Jistě, že už nikdy nic dalšího nenapíše. A to bolí – pokaždé, když koukám na datum jeho poslední
pošty nebo na tu mrzutou kočku, žaludek se mi sevře zas o něco víc a každý další milimetr sevření je
o to bolestnější. Tentýž svíravý pocit mám, když se dívám na jeho tenisky, které si už nikdy neobuje,
nebo na jeho růžovou košili, kterou si koupil u příležitosti mé maturity, aby mě vytočil.
Košile, kterou si už nikdy neoblékl. Maturiťák, na který už nepřišel.
Sáhnu vedle sebe a uhladím prošívanou pokrývku. Temně modrá deka zakrývá bleděmodré
prostěradlo pod ní. Deka i prostěradlo voní po jeho parfému a čerstvě vypraném prádle. Udivuje mě,
jak po něm jeho pokoj stále voní. Jako by ani on nechtěl odejít, i když už není mezi živými.
Doufám, že nikdy neodejde. Doufám, že jeho věci budou stále vonět po něm, po mém starším
bratrovi, mém idolu. Tak dlouho, dokud tady budu. Vím, že pokaždé, kdy sem vejdu, kousek té vůně
zničím, ale nemůžu si pomoct. Je to paradoxní situace… Buď co nejlépe zachovám věci, které mi ho
připomínají, tím že se od nich budu držet stranou, nebo každým svým příchodem kousek odnesu,
vždycky když se budu cítit sama.
Ta vůně stejně nakonec vyprchá, vím to, a proto sem pořád chodím. Tak nebo tak, ta pižmová a
přitom svěží vůně zmizí, takže si ji co nejvíce užiju, dokud můžu. Kromě toho tu vůni zbožňuju,
přestože jsem si z něj kvůli ní pořád utahovala, když ještě žil.
„Vždyť ji udusíš,“ varovala jsem ho, zatímco jsem opřená o dveřní rám pozorovala, jak se chystá
na rande.
„Ha ha ha. A ty jsi, předpokládám, ohromná odbornice na randění.“
„Randění nemám povoleno, Camerone. Pamatuješ?“
Zachechtal se a znovu na sebe stříkl parfém.
Nakrčila jsem nos. „Ale vážně. Vždyť se v tom smradu utopí.“
„Jestli půjde všechno podle mých představ, bude se topit v parfému Eau de Cam.“ Zamrkal na
mě.
Předstírala jsem, že mě natáhlo. „Páchneš jako levná děvka.“
Další smích doprovodil polibek, který mi vtiskl na čelo. „A jak víš, že nejsem?“
Seskočím z postele a otevírám jeden z šuplíků. Jeho mikiny leží na sobě perfektně vyrovnané,
úhledně poskládané. Popadnu tu, která leží nahoře. Natáhnu si ji přes hlavu a kouknu na sebe do
zrcadla. V jeho velké mikině s kapucí se úplně ztrácím, ale to je mi jedno. Skloním hlavu a zabořím
nos do límce. Usmívám se, když ucítím Davidoff. Určitě ji měl párkrát na sobě, než zemřel, a pak ji
poskládal zpátky do šuplíku.
Prevít. Vždycky jsem věděla, že je schopen si po sobě uklízet.
V domě je ještě ticho, protože táta každé úterý pomáhá mámě v kavárně. Cestou ze schodů beru do
ruky mobil a palcem odemknu tlačítka.
Mohla bych hned teď zavolat Layle. Mohla bych jí říct, ať sem přijde a dá mi, co chci. Pak už to
nebude bolet. Nebudu si bez Cama připadat tak ztracená, protože se ztratím úplně někde jinde.
Někde jinde…
Když pokládám ruku na kliku, ozve se z druhé strany dveří zaklepání.
„Kyle,“ vykřiknu překvapeně. Co tady dělá? Nepochopil snad, co jsem mu předtím říkala?
Nepotřebuju ho.
Nebo spíš nechci, abych ho potřebovala.
„Čau Roxy. Nevěděl jsem, jestli budeš doma.“ Podrbe se na nose a shlédne na mě pohledem těch
svých hlubokých hnědých očí. „Můžu dál?“
Ustoupím stranou. „Nemusíš se ptát. Nikdy dřív ses neptal.“
„No jo. Teď už je to ale jiné, když tu není.“ Zahledí se na Camovu mikinu. Ovinu paže kolem těla.
„Vypadáš v ní líp, než on kdy předtím.“
Odfrknu a zavírám za ním dveře. „Jasně. To protože vypadám, jako bych na sobě měla stan.“
Kyle pokrčí rameny, vejde do obývacího pokoje a rozhlédne se. Chvíli nic neříká, jen si prohlíží
vystavené fotografie. Já. Cam. Cam a Kyle, Cam a já. My všichni tři. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“
„Nechci nic slyšet.“ Vyběhnu do kuchyně.
„Jak milé. Vždyť ani nevíš, o čem chci mluvit.“
„Kecy. Určitě o stejných hovadinách, jako všichni.“
„Nebo to taky s tebou nemá nic společného. Možná tě překvapí zjištění, že všechno, včetně keců, se
netočí jen kolem tebe, Roxanne Hughesová. I když si nejspíš myslíš opak,“ dodá.
Údivem mi klesne brada. Otočím se k němu. Opírá se o rám kuchyňských dveří, ruce má zastrčené v
kapsách a vlasy mu ledabyle splývají do čela.
„Nepamatuju si, že bys byl takový nafoukaný kretén, když jsi odsud loni v létě odjížděl,“ štěknu po
něm a snažím se zamaskovat, jak se mě jeho slova dotkla.
„A já si nepamatuju, že bys byla taková čubka, takže mám dojem, že jsou naše hráčské pozice
vyrovnané.“
Vzteky bez sebe ukážu prstem na dveře. „Cestu ven znáš.“
Kyle se ani nepohne. Nakloní hlavu ke straně a pozorně si mě prohlíží. „Jsi vážně roztomilá.“
„Prosím?“
„Řekl jsem, že jsi roztomilá.“
„Slyšela jsem, cos řekl.“ Naštvaně stisknu čelisti. „Tím ‚prosím‘ jsem myslela: cos to kurva řekl?“
„To já přece vím.“ Ten hajzl se usmívá. On se, do prdele, klidně usmívá.
„Je tu snad něco k smíchu?“
„Fakt nechtěj, abych ti na to odpověděl.“
Hledím na něj bez mrknutí oka a snažím se ignorovat šimrání v břiše. Jak zvláštně se usmívá…
Viděla jsem ho takhle se usmívat snad už tisíckrát, a nikdy mi to nezevšední. Jeho úsměv je zároveň
hravý, podmanivý a rozčilující.
 „Kéž bych ti ten úsměv dokázala setřít ze ksichtu,“ zalžu.
„Vážně? Protože já bych byl rád, kdyby ti na ten tvůj ksicht někdo nějaký úsměv nalepil.“
„Možná by byla větší šance, kdybys sem nepřišel a nemluvil se mnou jako sprostý buran.“
Kyle se rozesměje. „Dobře. Zdá se ale, že už jsi zapomněla, kdo s těmi výrazy začal?“
Otevřu pusu, ale zarazím se. Sakra, má pravdu. Byla jsem to já…
„Přesně tak.“ Odtáhne se od dveřního rámu a dlouhým a rozhodným krokem se vydá přes kuchyň.
Nespouštím z něj zrak, zatímco dojde skoro až ke mně a opře se bokem o kuchyňskou linku. „Chtěl
jsem jen říct, že i když si chci s tebou promluvit, neznamená to, že se chystám mluvit o tobě.“
„To je většinou jediný důvod, proč se mnou teď lidi mluví.“
„A čí je to vina?“ povytáhne jedno obočí. „Jsem doma sotva čtyři dny a už i já vidím, že sakra
potřebuješ domluvit.“
„Jdi…“
„Ale o tom se teď s tebou nechci bavit.“
Přimhouřím oči a prsty pevně zaháknu za přední okraj Camovy kapuce. „A o čem teda?“
„O Camovi.“
Zavrtím hlavou.
„Ano.“
„Ne.“ Odvrátím se od něj a odcházím. „Nemůžu…“
„Ty mě možná nepotřebuješ, ale možná kvůli tomuhle potřebuju já tebe.“
Jeho slova mě zarazí. „Proč? Můžeš si promluvit se Siem nebo s Benem, nebo dokonce s Lewisem.
Proč se mnou?“
„Proto.“ Odmlčí se a dlouze, bolestně vydechne. „Protože nikdo neznal Cama tak, jak jsme ho znali
my, Rox. Nikdo si nedokáže ani představit, jak zatraceně bolí být tu bez něho. Kromě tebe.“
Pevně stisknu víčka a otevřu vstupní dveře. „Je mi líto,“ zašeptám. „Nemůžu ti pomoct.“
„Proboha, Roxy.“ Kyleovy kroky zaduní na laminátové podlaze až ucítím závan vzduchu, když
zastaví těsně přede mnou. Bere do prstů pramen mých vlasů a zkroutí ho. „Pozvedla jsi paličatost na
úplně nový level. Potřebuju o něm mluvit, jasný? Potřebuju na něho vzpomínat s někým, kdo ho měl
rád dokonce ještě víc než já. Když tady není… připadám si ztracený. Úplně v prdeli.“
Otevřu oči. Vidím jeho obličej přímo před sebou, upřeně na mě hledí a já nervózně polknu. Jeho
blízkost mi zrychluje tep a syrová bolest v jeho hlase mě probodává skrznaskrz.
„Nejsem připravená o něm mluvit.“
„Je to už šest měsíců.“
„No a?“ Odstrčím jeho ruku ze svých vlasů. „Já vím, Kyle, ale to neznamená, že o něm chci mluvit.
Musíš to pochopit.“
Smutně se usmívá. „A v tom je tvůj problém.“
„Nemám žádný problém.“
„Máš jich hned několik.“ Jeho smích je stejně zoufalý, jako je jeho úsměv smutný. „Máš jen moc
práce se sebeničením, že si to ani neuvědomuješ.“
„Říkal jsi, že o tom nechceš mluvit.“
„Řekl jsem, že nechci. Ne že nebudu.“
„Blbečku.“
„Pořád mi vymýšlíš nové tituly.“ Vycouvá z domu a zazvoní klíči, které drží v ruce. „Já to nevzdám,
Roxy.“
 „Co?“ zamračím se.
„Donutím tě, abys o něm mluvila. Potřebuješ to stejně jako já. Rozdíl je v tom, že já si to dokážu
připustit.“
„Kyle…“
„Za pár dnů se vrátí Iz. Chtěla, abych ti to řekl.“ Během slov o své sestře nastoupí do auta,
zasalutuje mi a zařadí zpátečku. Hledím za ním, když se vzdaluje po ulici. Cítím, jak mi v kapse
těžkne telefon. Vytáhnu ho, přejedu po obrazovce na Laylino číslo a držím palec nad ikonkou volání.
Po tváři se mi kutálí velká slza a já ji setřu. Ten rozhovor mi rozdrásal mou už tak zející ránu.
Tělem mi projede ostrý šíp bolesti, když si uvědomím realitu – už nejsem stejná, jako jsem bývala
dřív, a i Kyle je jiný. Oba jsme dospěli a změnili se po ztrátě člověka, který nás neustále držel blízko
sebe.
Znovu vytáčím Laylino číslo a přijímám krutou pravdu.
Ten den, kdy jsem ztratila Cama, jsem ztratila i Kylea.
 4. kapitola

Kyle

„Co tady děláš?“ přivítá mě Roxy, když projdu dveřmi do kavárny.

„Vaše služby zákazníkům by měly zlepšit úroveň chování,“ odseknu, když si sedám na stoličku u
pultu.
„Promiň.“ Přesládle se usměje. „Mohu ti něco nabídnout?“
„Kávu.“
„Do hrnku, nebo na hlavu?“
„Pokud možno na tu tvou.“
Sevře rty a otočí se k přístroji. Vlasy stažené do ohonu jí odlétnou přes rameno a odhalí křivku její
šíje. Upřeně se na ni zahledím.
„Možná by sis měla rozpustit vlasy,“ procedím skrze zuby.
„Co? Copak jsou vyčesané vlasy příliš provokativní?“ vyštěkne.
„Ne, ale ten cucflek vzadu na krku, kterého sis zjevně nevšimla, je.“
S plácnutím si zakryje krk dlaní. „Děláš si srandu?“ Pomalu se ke mně otočí.
Jestli je můj pohled stejně tvrdý jako stisk čelistí, nemusí se ani ptát. „Vypadám snad na to, do
prdele? Zakryj si to.“
„Nemůžu mít v práci rozpuštěné vlasy.“
„Blbost. Selena je má rozpuštěné celou dobu, když pracuje.“ Ukážu na ni bradou. „Rozpusť si je.“
„Naser si.“
Seskočím se stoličky a oběhnu pult. Jedním rychlým pohybem jí stáhnu gumičku, až jí uvolněné
vlasy spadnou na ramena.
„Kyle!“ Otočí se a vytřeští na mě oči. „Dej mi to!“ hrábne rukou po gumičce.
„Ne.“
„Ano!“
Poťouchle se uculím a zastrčím si gumičku za pás kalhot. „Ještě ji chceš?“
Zarazí se. „Nejsi malý kluk. Přestaň ze sebe dělat blbce.“
Opřu se lokty o pult a nakloním se k ní. „A ty nejsi děvka. Tak ze sebe nedělej blbku.“
„Opakuju, že ti do toho nic není.“
„Je, pokud tě chce někdo zakousnout pokaždé, když si sundáš kalhoty.“
„Au. Mám snad litovat, že to nejsi ty?“
„Měla bys.“
„Ale copak?“ Taky se opře o pult, zadívá se mi zpříma do očí a posměšně se usměje. „Tebe žádná
neprosí, aby sis sundal kalhoty?“
Nahnu se k ní ještě blíž a lehce nakloním hlavu stranou. „Rox, kdybych si kvůli některé sundal
kalhoty, slyšela bys to přes celé město.“
 „Nejspíš proto, že by ta dotyčná ječela, ať ji necháš být.“
„Špatná domněnka. Slyšela bys to, protože by křičela, že chce ještě.“
Ztěžka polkne a narovná se. „Myslím, že bys měl dostat přes tu svou nevymáchanou hubu.“
„A já myslím, že bys měla dostat na prdel,“ směju se.
„Jsi fakt vtipný,“ odsekne. „Nemáš nic lepšího na práci, než tady vysedávat?“
Sednu si zpátky na stoličku. „Ani ne. A mimochodem, pořád čekám na tu kávu.“
Otráveně mlaskne, vzdychne a otočí se zpátky ke kávovaru.
Tmavé vlasy jí teď splývají na záda, a jen v místě, kde je předtím měla vyčesané, zůstaly
zkroucené. Sjíždím pohledem dolů, zase, a prohlížím si její tělo.
Dokonce i v pracovním oblečení vyniká každá její křivka, od pasu k bokům a od zadku ke stehnům.
Neměl bych se na ni takhle koukat, ale co mám sakra dělat?
Nemůžu si pomoct, ale každý pohled na ni ve mně vyvolá zvláštní chvění. Musel bych být slepý,
aby mě nepřitahovala, a pokaždé, když na mě spustí další salvu urážek, mám co dělat, abych k ní
neskočil a neumlčel jí tu nevymáchanou pusu tvrdým polibkem.
„Tady ho máš.“ Staví přede mě hrnek.
„Děkuju ti.“ Vezmu si hrnek a usměju se. Na chvilku ztuhne a upře na mě své modré oči.
„Jak to děláš?“
„Co?“
„Tohle.“ Mávne rukama. „V jednu chvíli jsi nesnesitelný pitomec a za okamžik zas okouzlující až k
sežrání.“
„To je má zvláštní schopnost. Už jsem se s ní narodil, Rox.“
„Vážně? A ta schopnost funguje i v praxi?“
„Chceš to zjistit?“ Zvednu obočí právě ve chvíli, když se otevřou dveře a vejde Mia, která s námi
chodila do školy.
„Mia? To myslíš vážně?“ zasyčí Roxy.
„Tak se připrav na lekci svádění.“ Mrknu na ni a otočím se k Mie. „Jé, ahoj Mio. Jak se vede?“
Zastaví se vedle a odhodí si hnědé vlasy přes rameno. „Fajn, Kyle. A jak tobě?“
„Teď už lépe, když tě vidím.“ Pohledem zhodnotím její vzhled. Roxy se sice nevyrovná, ale je
dostatečně hezká. „Zdá se, že Florida ti svědčí. Jsi na Floridě, že jo?“
„Ano.“ Opře se o pult a usmívá se. „Ty, Roxy, můžeš mi udělat dvě kávy s sebou?“
„Jasně,“ odpoví Roxy suše.
Věnuju Mie lenivě svůdný úsměv. Ta rozpaky zamrká a zhluboka se nadechne. Nakloním se k ní.
„Ty, co děláš zítra večer?“ zeptám se jí. „Co takhle…,“ sjedu pohledem do výstřihu, „… si někde
dát scuka?“
Přejede jazykem po vnitřní straně dolního rtu. „Nic, co bych nemohla zrušit. Můžeme se někde
sejít.“
„A co kdybychom se sešli v sedm tady?“
„Super.“ Vezme si z pultu dva kelímky a pohodí na něj pětidolarovku. „Tak se uvidíme zítra, Kyle.“
„To si piš.“ Věnuju jí stejný úsměv a ona se uculí jako malá holka, otočí se a vyběhne z kavárny.
Než zmizí za rohem, ještě jednou se otočí a zamává.
Podívám se na Roxy. Zírá na dveře, její modré oči jsou tvrdé a neodpouštějící.
„Tak, a teď vidíš, že můj šarm funguje i v praxi, Roxy.“
„Vždyť se ti ani nelíbí,“ odsekne. „Udělals to jen proto, aby sis něco dokázal.“
 „No a?“ zvednu obočí, vstanu a položím svou pětidolarovku na bankovku, kterou tam před chvílí
pohodila Mia. „Jak jsi říkala, nikdo tady kolem nemá zájem dostat se mi do kalhot. Uvidíme.“
Vycházím z kavárny a cítím v zádech její pohled. Ty modré oči mě propalují, dokud jí nezmizím z
dohledu, a i potom je stále cítím.
Má zatraceně pravdu. Pozval jsem Miu na rande, jen abych se ukázal – jedno, v jakém světle.
Problém je, že teď se to otočí proti mně.
Domluvil jsem si rande, o které nestojím. A navíc mi Roxyina gumička spadla do kalhot.
Do prdele.
„Pomoz mi,“ říkám do telefonu.
„Co potřebuješ tentokrát?“ vzdychne má sestra.
„Moc rád bych řekl, že nic, ale bohužel nemůžu.“ Odmlčím se. „Jak se mám vyvlíknout z rande?“
Iz se rozesměje. „Nesnaží se snad většina kluků dostat holku na rande, a ne z rande vycouvat?“
„To je jedno. Nejsem většina kluků. Jen mi poraď.“
„Nevím, Kyle, je mi líto. Ještě nikdy jsem z rande předem neutíkala. Víš, možná to zní směšně, ale
já pouze souhlasím se schůzkami, na které opravdu chci jít.“ Z každého jejího slova zaznívá
pobavení. „Když už jsme u toho, proč vlastně chceš z toho rande vycouvat?“
„Ále, to je jedno,“ odvětím rychle. „Tak jaký je nejcitlivější způsob, jak dát holce košem?“
Iz mlčí.
„Haló, Iz?“
„Hele, nejsem si jistá, jestli mám na tebe tlačit, abys mi řekl, proč to chceš vědět, nebo ti rovnou
sdělit, že žádný takový citlivý způsob neexistuje.“ Vztekle zavrčí. „A jak ti nejspíš nedošlo,
pokouším se zrovna zabalit. Zavřít tenhle… podělaný… kufr… je… prostě… nemožné!“ Její
poslední slova zní, jako by je říkala skrz sevřené zuby, a já si dokážu představit, jak sedí na kufru,
jednou rukou si přidržuje telefon u ucha a druhou bojuje se zipem.
Neubráním se smíchu. „Možná by sis měla přestat kupovat tolik hadříků.“
„Možná bys měl zavřít… Do prdele! Ten zip se rozbil.“
„Jak si můžeš dovolit tolik oblečení?“
„Říká se tomu práce. Možná bys to mohl někdy zkusit.“ Vloží do svých slov tolik sarkasmu, kolik to
jde, ale hned nato otráveně zavrčí. „Blbý kufr.“
„Bože, ty mě bavíš,“ říkám. „Takže mi nemůžeš pomoct?“
„Ne. Je mi líto.“
„Je fajn vědět, že jsem zrovna promarnil deset minut svého života.“ Slyším, jak znovu něco zavrčí.
„Užij si balení svého lodního kufru. Možná by sis rovnou mohla zabalit celou skříň.“
„Počkej! Vyzvedneš mě ale na letišti, že jo?“
„Jasně, Iz. Musím jít. Neznič další kufry.“
„Kreténe!“
Vzdychnu a lehnu si na záda na postel. K čemu je mít sestru – která je svobodná a aktivně randí –
když nedokáže pomoct s takovou stupiditou, jako je dát holce košem?
Mám jedinou možnost, a to změnit plány. Pak můžu zavolat Mii a říct jí, že mám něco moc
důležitého. Uvěří mi? Ano. Je to dost citlivé? Jakžtakž. Asi nic citlivějšího nevymyslím. Můžu lhát o
jiných plánech – ale to ze mě udělá pěkného hajzla.
Stejně jako ten nápad vytočit Roxy tím, že si domluvím rande s jinou…
Dobře. Musím si co nejrychleji vymyslet nějakou ubohou výmluvu, protože už jsou skoro čtyři, a
jestli jí rychle nezavolám, budu nakonec na to rande muset jít.
Někdo zazvoní u dveří, zrovna když přemýšlím nad posledním nápadem. Do hajzlu. Možná bych
mohl s něčím pomoct tátovi a doufat, že Mia není ten typ, který má příliš mnoho otázek.
Dělám si srandu? Je to přece holka.
Sejdu po schodech a otevřu dveře…
„Roxy?“
„Můžeme si promluvit?“ Vzhlédne ke mně a pokračuje, než stačím odpovědět. „Výborně.“
Zvednu obočí, zatímco se Roxy kolem mě protáhne a bez pozvání zamíří do obýváku. „Jasně že
můžeme, Roxy. Jen pojď dál a posaď se.“
Probodne mě pohledem. „Proč se ke mně pořád chováš jako k malému děcku?“
„Už jsme zase u toho? Vážně to chceš znovu slyšet?“ Zavřu dveře a jdu k ní. „Za prvé, nechovám se
k tobě jako k děcku, a za druhé, dávám bacha, aby ses nedostala do nějakého průseru.“
„Tak jo.“ Řekne pomalu. „Stejně jako by to dělal Cam?“
„Jo.“ Většinou…
„Až na to, že bráchovi nesaháš výš než po kotníky, ale o to větší jsi ubožák.“
 5. kapitola

Roxy

Kyle se zastaví asi krok ode mě. „Cos to řekla?“

„Slyšels dobře.“ Dám si ruce v bok a hledím na něj. „Dát si rande s Miou, jen abys získal bod? Fakt
milé.“
„Kdo říkal, že jsem tím chtěl u tebe bodovat?“
„Protože jsi to určitě neudělal z lásky k ní. Ve škole jsi s ní nikdy nemluvil.“
„Jak to víš?“
Zvednu obočí. „Chodila do jiné třídy, a když jsme jednou s Lucy kolem ní procházely, zrovna tě
opěvovala, jak ‚jsi úžasný‘, ale stěžovala si, že s ní sotva prohodíš slovo, protože jsi starší. Pak si
jednou málem cvrnkla do kalhotek, protožes jí řekl ‚děkuju‘, když ti půjčila pero.“
Usmívá se a strká ruce do kapes. „Fakt?“
„Ble! Prý úžasný! Jsi naprosto nemožný!“ Žuchnu sebou na pohovku.
„Ale řekla o mně, že jsem úžasný, ne?“
Popadnu polštářek a hodím ho po něm. „Dal sis s ní rande jen proto, žes mi chtěl předvést ten svůj
údajný šarm. Jenomže já jsem tě odhalila. Takže bod pro mě.“
Kyle si sedne vedle mě a přitlačí mi polštářek na obličej. Plácnu ho po ruce a obejmu polštářek.
„Řekni to,“ popichuje mě se šibalským úšklebkem.
„Co?“
„Řekni: ‚Kyle má úžasnou moc svádět a svým šarmem přinutí i jeptišku, aby se dobrovolně
svlékla.‘“
Zacukají mi rty. „To myslíš vážně?“
„Řekni to.“ Naoko se zamračí. „A já zruším to rande s Miou.“
Do háje s ním. „Je mi úplně fuk, jestli jdeš na rande s tou prsatou Barbie.“
„Ó, jak dojemné. Ale mezi námi, vůbec ti nevěřím.“
Ani já sama sobě nevěřím.
„To je mi fuk.“
Pomalu se ke mně přisune a prstem mi lehce přejede po paži. To příjemné šimrání mi vyvolá
nebezpečné mrazení v zádech. Rychle jeho ruku setřesu.
„Jdi do háje,“ zamumlám. „Nic takového ti neřeknu.“
Po tváři se mu rozlije úsměv, přesně ten, ze kterého mi měknou kolena, a než stačím něco udělat,
popadne mě v bocích. Zaječím, protože do mě okamžitě zaboří prsty a začne mě lechtat. Padám na
záda, napůl se směju a přitom ho prosím, aby toho nechal.
„Kyle, Kyle… Kyle!“ vyrážím ze sebe mezi smíchem a kloužu dolů z pohovky.
„Řekni to,“ opakuje svůj požadavek a i on se u toho směje.
Pokojem proletí štěkající tornádo a já náhle hledím do očí malému teriérovi.
 „Scampe,“ vykřiknu a v polštáři hledám záchranu před jeho jazykem. „Padej, ty malá bestie.“
„No tak, nemluv takhle s mým pejsánkem.“ Kyle mě už zase lechtá a Scamp ho vydatně povzbuzuje
hlasitým štěkotem. Seskočí ze mě, až když zaječím a pokusím se Kylea kopnout.
„Přestaň,“ žadoním. Ze smíchu a lechtání mě bolí břicho a potřebuju popadnout dech.
„Řekni to,“ opakuje Kyle.
„Jsi jak pokažený gramofon,“ zavrčím a otočím se k němu obličejem. Náhle si uvědomím, že na mně
leží, rukama mě drží v bocích a jeho obličej se vznáší jen malý kousíček nad mým. Cítím, jak se
napětí v břiše šíří do celého těla a mění se v něco víc, než je pouhá svalová křeč vyvolaná smíchem.
Je to něco silnějšího, takřka hmatatelného, co proudí mezi námi a obklopuje nás.
Cítím na sobě jeho váhu. Cítím každičký sval i to, jak se mu s každým nádechem zvedá hrudník.
Cítím na krku jeho teplý dech a šimrání na kůži vždy, když se nadechne.
„Řekni to,“ zašeptá znovu. „Řekni, že jsem bůh svádění, a já tě pustím.“
Pokušení neříct nic je až příliš silné, ale můj mozek je chytřejší než tělo a ústa zformují slova do
věty.
„Já, Roxy Hughesová, uznávám a akceptuju, že Kyle Daniels je úžasný bůh svádění, který dokáže
okouzlit celý klášter tak, že se pásy cudnosti samy rozepínají,“ odříkávám mechanicky. Kyle se opět
usmívá a oči mu jiskří, plné rošťáctví a štěstí. Vzrušuje mě a chci víc. O hodně víc.
Jsem si jistá, že kdybych teď měla pás cudnosti, byl by už dávno rozepnutý.
Kyle sáhne do kapsy a vytáhne mobil. Prsty mu rychle běhají po tlačítkách a za chvíli strká telefon
zpátky do kapsy. „Hotovo. ‚Rande‘ zrušeno.“
„Zrušil jsi ho textovkou? Ty jsi ale parchant.“ Ušklíbnu se a až moc dobře si uvědomuju, že na mně
pořád leží.
„Je snadnější ji ignorovat, když se mě ptá na všechno možné, jen ne na velikost mého nádobíčka.“
Zamrká.
„Typický chlap.“ Obrátím oči v sloup a dlaněmi mu zatlačím do hrudníku. „Slez ze mě, idiote.“
„Koukám, že se ti rychle vrátilo vulgární vyjadřování.“ Pomalu se zvedá do sedu a upřeně mi hledí
do očí.
„Jo. To je jediný způsob, jak jednat s kluky, kteří napíšou holce textovku, že ruší rande.“ Snažím se
skrýt úsměv a zvedám se z pohovky. Pak se skloním a podrbu Scampa za ušima.
„Kam jdeš?“
„Přece domů.“ Zvednu obočí. „Mise skončena.“
Super. Podařilo se mi zrušit mu rande s prsatou Barbie, aniž bych přitom vypadala jako nějaká
pitomá žárlivka.
„Nene, nikam nejdeš.“ Kyle mě popadne za ruku a stáhne mě zpátky na pohovku. Padám na záda a
nohama končím na jeho klíně. Kyle je rychle chytí rukama a drží.
„Proč ne?“ zatvářím se naštvaně.
„Donutila jsi mě zrušit rande. Teď mě musíš po zbytek dne bavit.“
Tahle myšlenka se dá chápat mnoha způsoby.
Musím si uvědomit, že tohle je Kyle. Není to nějaký kluk na večírku. Nikdy to nezajde za hranice
flirtování… Vždyť to snad ani není žádné flirtování, jen tak blbneme, a je jedno, že mě přitom
příjemně mrazí v zádech a podlamují se mi kolena.
„Jak bavit?“
Scamp mi vyskočí na klín a stočí se do klubíčka. Usměju se a podrbu ho za krkem.
 „Ta malá otravná bestie si pořád myslí, že je ještě štěně,“ zavrčí Kyle.
„Vzpomínám, že se ti před chvilkou nelíbilo, když jsem ho tak nazvala,“ podotknu.
„Je to můj pes. Já mu můžu říkat, jak chci.“
Zaryju mu paty do stehna. Popadne mě za nohu. „Nebuď na Skampíka zlý.“ Pes na mě tázavě
pohlédne. Skloním k němu hlavu. „Páníček je zlý, že? No jasně že je,“ cukruju, drbu ho za ušima a
Scamp s blaženým výrazem přivírá oči.
„Ten pes tě úplně zbožňuje, to nechápu,“ říká Kyle a popleská ho po zádech.
„Má dobrý vkus,“ řeknu spíš pro sebe. Na rozdíl od někoho.
„Hmmm,“ zamručí v odpověď.
„Pamatuješ si, jaké to bylo, když jsi Scampa dostal?“ ptám se tiše.
Kyle se krátce zasměje. „Jak bych na to mohl zapomenout? Bylo mu asi šest měsíců, že?“
„A děsně jsem ho přitahovala.“
„Ty ne, tvoje noha.“ Poplácá mě po holeni.
„Came, já chci taky štěně!“ vzhlédla jsem od Scampa, oči rozšířené nadšením.
„Rox, nemůžeme mít štěně. Kočky by ho sežraly.“
„Kočky dáme pryč. Jsou k ničemu.“ Položila jsem štěně na zem. „Chci psa.“
„Proč to říkáš mně? Já o takových věcech nerozhoduju.“
„Ale ty určitě mámu přesvědčíš.“ Kyle obrátil oči v sloup.
„Přesně tak.“ Našpulila jsem rty. „Came, prosím!“
Bratr vzdychl a obrátil pohled k obloze. „Je jí čtrnáct a pořád se chová, jako by jí bylo pět.
Proboha, Roxy. Až přijdeme domů, zeptám se mámy, jo?“
„Júú!“ Zatleskala jsem a vtom jsem ztuhla, protože jsem ucítila něco na noze. Visel na ní Scamp,
předními tlapkami ji objímal, byl nahrbený a spodní částí těla do ní drcal, co mu síly stačily. „Ó
můj bože! Co to dělá?“ Zaječela jsem a pokoušela se ho z nohy setřást.
„Ne…,“ podařilo se Kyleovi ze sebe vyrazit skrz výbuch smíchu. „Nehýbej…,“ zkusil to znovu.
Podívala jsem se na Cama. Opíral se o stěnu a rukou se držel za břicho, zatímco řval smíchy.
„Sundej ho ze mě! Came! Sundej ho ze mě!“
Ani jeden se nebyl schopen pohnout, jak se řehtali, a Scamp mě pustil, až jsem ho doslova
odkopla.
„Came?“ řekla jsem, když se uklidnili.
„Ano, Roxy?“
„Už nechci psa.“
To byl přesně ten okamžik. I když jsem je oba zrovna teď nenáviděla, v tu chvíli se mé čtrnáctileté
srdce totálně zbláznilo do kluka, který seděl vedle mě. Možná to byl ten jeho úsměv. Možná pohled v
jeho očích, když se na mě podíval. Možná ten jeho smích.
A možná kombinace toho všeho, která vypustila roj hyperaktivních šimrajících motýlků v mém
břiše.
„Měl jsi ho ze mě sundat.“
Kyle s úsměvem vzdychne. „Vím, Roxy. Ale byla to taková prča. Ten tvůj výraz…“ Šibalsky se
usmívá. „Tvářila ses totálně vyděšeně.“
„To jsem taky samozřejmě byla. Moje první sexuální zkušenost byl styk tvého psa s mou nohou.“
„Slyšíš to, kamaráde?“ podrbe psa za uchem. „Vybral sis dobře. Jenom ses možná mohl nejdřív
zeptat.“
 „Přesně tak. Protože bychom si dohodli podmínky.“ Obrátím oči v sloup. „Je mu doufám jasné, že
jsem mu doteď neodpustila.“
Scamp zvedne hlavu, očichá mě a seskočí na zem. Udiveně ho pozoruju, když si vykračuje do
kuchyně.
„Citlivka,“ zamumlám.
„Tráví příliš mnoho času s Iz, když je doma,“ nadhodí Kyle.
Usmějeme se na sebe a já rychle sklopím pohled do klína.
„Měla bych jít.“
„Proč? Máš snad domluvené nějaké sexuální randíčko?“ Zvedne tázavě obočí.
„No jasně,“ řeknu suše. „Protože já nic jiného nedělám.“
„Nevím, kdo je tu citlivka.“
„Jdi se vycpat,“ odseknu, ale nedokážu zakrýt pobavený tón. Odstrčím jeho ruku. „Ne, ale jsem si
jistá, že máš určitě v plánu jinou zábavu, než trávit večer se mnou.“
„Zjevně ti vypadlo z hlavy, že jsi mi zrušila rande…“
„Předstírané rande.“
„To je jedno. Nemám co dělat. Tak se laskavě odeber do kuchyně, připrav popcorn a pak se spolu
koukneme na nějaký film.“
Jako když byl ještě naživu Cam. Dělali to už od sedmi let – páteční večery u nás doma patřily
filmům. Jejich výběr se pochopitelně postupně vyvíjel od Pokémonů přes Rockyho až ke Smrtonosné
pasti, ale páteční filmový klub, to byla jejich rutina.
Dokud jsem jim to nezkazila. Dělala jsem to jen proto, abych je naštvala, ale pro mě to byla zábava.
Takže jsem to dělala každý víkend, dokud se i z toho nestala rutina. A vždycky, vždycky jsem
připravovala popcorn.
Polknu, když mě Kyle za ruce zvedne do stoje a tlačí mě ke kuchyni. Zastavím se ve dveřích a přes
rameno se na něj ohlédnu.
„Já ale ne…“ Zhluboka se nadechnu. Potřebuje to, a i když já jsem proti, spolknu ten knedlík v krku
a udělám to, jen aby byl šťastný. Nejsem tím, kým jsem bývala, ale pořád mám stejné pocity a stejně
vnímám. Pořád bych udělala cokoli, jen abych na jeho tváři vykouzlila úsměv. „Tak jo. Co je dnes na
programu?“
Pomalu se usměje. „Dannyho parťáci. Jak jinak.“
George Clooney a Brad Pitt.
Dva muži, kterým nedokážu říct ne.
Do háje s ním.
 6. kapitola

Kyle

Házím si balonem o zeď. Hodím, chytím. Při každém dopadu si vymyslím jiné slovo, jakékoli slovo,
jen abych zahnal myšlenky na jisté havraní vlasy.
Nefunguje to. Každé slovo je spojeno s ní – s paličatou, lhostejnou, ztracenou, provinilou Roxy,
Roxy, Roxy.
Co jsem přijel, hádáme se při každém setkání. Dráždí mě – tím, jak mluví a jak se chová, a já si už
nejsem ani jistý, jestli je to jen kvůli slibu, který jsem dal Camovi. Stále víc ve mně narůstá pocit, že
důvodem je to, že ji chci chránit pro sebe, že tak trochu žárlím na kluky, kterým až příliš věnuje svou
pozornost. Jako bych si nemohl pomoct a musel s ní pořád bojovat. Ještě nikdy jsem se kvůli ničemu
necítil tak nesvůj.
Je to přece Camova sestra, do háje. Měl bych si to připomenout pokaždé, když se na ni podívám, a
ne ji pořád něčím provokovat a přitom si říkat, jak by asi chutnaly její rty. Neměl bych si
představovat, jestli jsou tak hebké, jak vypadají, nebo jestli chutnají tak sladce, jak je ve skutečnosti
sladká ona, tam někde hluboko uvnitř.
Tak jako včera.
Nechápu, proč se objevila u našich dveří a chtěla, abych zrušil to rande s Miou. Jen párkrát jsem ji
viděl tak vytočenou – většinou až teď po svém návratu –, ale tohle bylo něco jiného. Byl v ní oheň,
který ve mně dokázal rozpálit každičkou buňku.
Být tak blízko ní – aniž by kvůli mně šílela vzteky – jen nakoplo mou skrytou nepříčetnost. Mé ruce
na jejím těle. Její smích znějící v mém uchu. Naše rty blízko sebe. Kdyby to byla jiná holka, kdyby si
zasloužila cokoli míň než můj naprostý a vyložený respekt, zrušil bych každičký zbytečný a
nesnesitelně mučivý kousíček prostoru, který odděloval naše těla.
„Ty tam jedeš?“ slyším se ptát Bena, když vychází zpoza rohu na naši zahradu.
„Jasně že jedu. Selena to ví,“ odpoví mu Si.
„Kam jedeš?“ Popadnu balon a hledím na ně.
„Do Portlandu.“ Ben rozhodí ruce.
„Proč sakra jedeš do Portlandu?“ Hodím balonem po Benovi. Jako bych se musel ptát.
„Protože je tam nějaká zasraná idiotská party a Roxy se Selenou tam jdou. Proč asi jinak?“ Si
zaskřípe zuby a chytne balon, který mu přihrál Ben. Pak s ním tvrdě udeří o zem.
Napnou se ve mně všechny svaly. „Tak si to tam užij, kámo.“
„Užiju. Ty jedeš totiž se mnou.“
„Na to ti seru!“
„Nedokážu uhlídat Roxyin zadek, Kyle, a ty to víš,“ brblá Si. „To dokážeš jen ty.“
„Nepojedu do Portlandu. Do prdele, pokaždé, když se k ní přiblížím, jen se hádáme. Nechci jí dát
žádný zasraný důvod, aby mě dneska večer zase nakopala do zadku. Kromě toho…,“ opřu se o zeď,
„… je přesvědčená, že nedělá nic špatného, takže stejně neposlechne.“
Ben se chechtá. „Ty jen prostě nechceš vidět, jak zase mizí s nějakým jiným frajerem.“
„Jasně že kurva ne. Nemám zájem dát někomu přes držku, protože strká ruce tam, kam nemá.“
Protože by se dostal tam, kam já nemůžu. „Zůstanou tam?“
„To ani náhodou. Odvezu je tam a pak je taky dovezu zpátky.“ Si se škodolibě usměje. „Mají zákaz
vycházení.“
Ben i já vybuchneme smíchy.
„To myslíš vážně?“ vyprskne Ben.
„Za co mě máš? Jasně že to myslím vážně!“ Si mu vrazí balon do hrudníku a on ho popadne.
„Nemám náladu flákat se tam moc dlouho po městě – nestojím o pozornost poldů za to, že vozím
neplnoleté frajle po večírcích. Ty dvě tam chtějí být v devět, ale netuší, že pro ně v jedenáct přijedu.“
„Počkej, tak tohle mi vysvětli,“ říkám s pochybovačným úsměvem. „Chceš tím říct, že pojedeš
hodinu tam a hodinu zpátky kvůli dvouhodinové party?“
„Jo.“ Chytí zpátky balon od Bena. „Roxy nepotřebuje další špatný vliv ani nadržené městské
hošany, kteří jí budou valit klíny do hlavy. Jestli budu muset, klíďo vyzkouším ten tvůj trik s
naštvaným přítelem.“
Zavrčím. „Jen když udržíš ty nagelované šampony dál od jejího těla.“
„Jeď ty a udělej to sám,“ vloží se mezi nás Ben. „Ušetři svýmu kámoši práci.“
„Jestli budu dneska večer tam, nedokážu pak zítra vstát v šest ráno, abych ji vytáhl z postele.“
Teď je se smíchem řada na Siovi. „Chystáš se donutit Roxy vstát v šest ráno? Ty jsi úplně mimo,
člověče.“
„Jsem rád, že ti to připadá legrační, ale udělám to. Věř mi.“
„Nenapadá mě jediný důvod, proč stojíš o půl sedmé ráno na našem prahu.“
Opírám se o dveřní rám a usmívám se koutkem úst. „Ale copak, ty nechceš být můj sluneční paprsek
v zamračeném dni?“
Roxy se na mě zpříma zadívá. „Raději bych byla blesk, který tě práskne do prdele za to, že mě
budíš tak brzy.“
„Á, vidím, že ses vyspala do vtipné nálady,“ směju se.
„Kdo ti nakecal, že s tebou chci dneska něco podnikat?“ odfrkne. „Za prvé, víš kolik je hodin?
Jestli sis sakra nevšiml, je ještě noc! A za druhé, co když musím do práce?“
„Ale nemusíš.“
„Jak ty to můžeš vědět?“
Vesele se na ni šklebím. „Ale vím to. Včera jsem se zastavil v kavárně a zeptal jsem se tvojí
mámy.“
„Možná mám jinou práci.“
„Ne, nemáš,“ trvám na svém. „No tak, Rox. Přestaň být tak protivná a skoč se obléct.“
„Protivná?“ otevře dveře dokořán a rázně vejde do domu. Jdu za ní. „Objevíš se tady v dobu, která
je prakticky nezákonná, a říkáš mi, že jsem protivná?“ Bavím se jejími hlasitými nadávkami.
Naštvaně dupe nahoru po schodech.
„Tak jo. A já jsem si myslel, že je ti osmnáct let, a ne osmnáct měsíců!“
„Jdi se bodnout, Kyle!“
Chvíli za ní hledím a pokouším se dojít k rozhodnutí, jestli mám rezignovaně s povzdechem zavrtět
hlavou, nebo se smát. Rozhodnu se pro smích a zamířím do kuchyně. Ray sedí u velkého dubového
stolu a usrkává z hrnku kávu. Na rtech mu pohrává úsměv. Pokrčím rameny, když se naše pohledy
setkají, a sklouznu na židli naproti něj.
„Je to tak snadné,“ zamumlám.
Souhlasně přikývne. „Jo, když máš dost odvahy strpět ty její urážky.“
Potichu odfrknu. „Z těch jejích urážek jsem si nikdy nic nedělal, i když se snažila sebevíc, a
nehodlám s tím začít ani teď jen proto, že prožívá těžké období. To my ostatní taky. Nebudu se k ní
chovat jako k princezně, pokud se jako princezna nezačne chovat. Zatím se předvádí jako rozežraný
spratek.“
„Chlapče, jak jsem rád, že jsi zpátky.“ Ray se smutně usměje. „Tohle od Camovy smrti nikdo
neudělal. Myslím, že jsme na ni moc měkcí.“
„No tak.“ Nakloním se přes stůl a plácnu do novin, které drží v ruce. „Nikdo vás neobviňuje za to,
jak se k ní chováte, jasné? To ona dělá svá rozhodnutí a je odpovědná za to, co dělá, ne ty nebo Myra.
A ona přesně ví, co dělá.“
Usmívá se, ale smutek v jeho bledých modrých očích je ještě hlubší. Bolest a vina, která z něj čiší,
je téměř hmatatelná, stejně jako rezignace. Jako by se vzdal veškeré šance Roxy změnit. Jako by jí už
dal všechno, co může dát, a nic mu nezbylo. Jako by se chystal zlomit pod tíhou uplynulých šesti
měsíců.
„Já to přece vím, synku, ale přesto si pořád říkám, jestli jsem neměl udělat víc. Měl jsem ji ochránit
před cestou, po které se řítí dolů. Cam by mě za to nenáviděl.“
Po jeho pravdivých slovech se mezi námi na chvíli rozhostí ticho a jediné zvuky, které jsou slyšet,
je tikot hodin a Roxyiny kroky v horním patře. Pak se ozve prásknutí dveří a rázem odvane tíhu, která
visí ve vzduchu.
„Proto mě tu máte,“ říkám potichu. „Selena, i když se snaží, je příliš slabá, pokud jde o Roxy. Je
příliš měkká na Roxyiny tvrdé a panovačné způsoby, a všichni ostatní dělají, co jí na očích vidí, jen
aby měli klid. A to je ten problém. Všichni jsou jako ovce, které čekají na někoho, koho mohou
následovat, a tím někým je teď Roxy.“
„Už jste se přestali o mně bavit za mými zády?“ Ve dveřích se objeví Rox. Vlasy má stažené do
ohonu a ruce má schované v rukávech příliš velkého svetru a zkřížené na prsou.
„Nechala jsi svou protivnost nahoře, nebo nám bude ještě chvíli dělat společnost?“ odseknu jí.
Zúží oči. „Ještě si ji chvíli nechám, děkuju. Nevím, kdy ji budu potřebovat jako zbraň.“ Otočí se na
patě a vyběhne předními dveřmi ven.
Mrknu na Raye, pomalu se zvednu a následuju ji. Stojí čelem opřená o auto, hlavu má položenou na
zkřížených pažích. Nedokážu odtrhnout pohled od džínsů, které tak těsně obepínají křivku jejího
zadku.
„Ráda bych věděla, jestli jsi tak zaneprázdněný přemýšlením, co by asi chtěl můj brácha, kdyby
ještě žil, že si vůbec neuvědomuješ, jak mi bezostyšně zíráš na zadek?“ Roxy se napřímí, otočí se
čelem ke mně a probodává mě vyzývavým pohledem. „Není v tom tak trochu konflikt zájmů?“
Jdu pomalu k ní a poťouchle se usmívám. Nahmatám kliku, otevřu dveře a Roxy k sobě přitáhnu.
Podaří se jí najít rovnováhu a vzepřít se, než mi padne do náruče, a hluboko v očích jí zajiskří. Je tak
blízko, že cítím květinový parfém, který použila, a na jejím očním víčku vidím tečku řasenky, kterou
si zapomněla setřít. Je tak blízko, že ji téměř na sobě cítím.
Téměř.
Lehce nakloním hlavu a hledím jí zblízka do tváře. Nepatrně pootevře rty a vrací mi upřený pohled.
 „Možná bys měla nosit volnější oblečení, pokud chceš, aby ti lidi nezírali na zadek,“ zašeptám, než
od ní ucouvnu.
„Nikdy jsem neřekla, že nechci, aby mi lidi koukali na zadek.“ Sleduje mě pohledem, zatímco
obcházím auto a otevírám dveře na druhé straně. „Možná se mi líbí, když to dělají.“
Podívám se na ni přes střechu auta a zvednu obočí. „Tak na co si pak sakra stěžuješ?“
Sednu si a nechám ji stát s otevřenou pusou a očividnou snahou přijít s co nejlepším odvetným
úderem. Nic ji ale nenapadne. V tichosti si sedá do auta a vyhýbá se mému pohledu. Spokojeně se
ušklíbnu. Počkám, až uslyším zacvaknutí jejího pásu, a odjíždím od domu.
Měla pravdu. Protiřečím si pokaždé, co se přede mnou objeví. Když jsem doma nebo s kluky,
myslím jen na to, jak ji kvůli Camovi chránit, ale vteřinu poté, co ji spatřím, chráním ji jen kvůli
sobě.
Chtěl bych věřit, že to dělám jen proto, že je pro mě něco jako sestra, ale nejsem tak blbý. Dříve
možná byla, ale teď už ne. Uplynula příliš dlouhá doba a ona se příliš změnila, než abych na ni
dokázal myslet jen jako na sestru.
„Každý, kdo se na ni podívá, vidí tichou dívku, která pořád patří k nejlepším ve třídě. Nevidí to,
co vidíme my, a když to vezmu kolem a kolem, není v tomhle zasraném městě nikdo, kdo by byl pro
ni dost dobrý. Nikdo v téhle podělané zemi není pro mou sestru dost dobrý, a ty to víš. Jediný, kdo
tak trochu vyhovuje, jsi ty.“
„To proto, že jsem tvůj nejlepší kámoš.“
„Ne, proto ne. Nebo možná jo. Jo. Ale i kdybys nebyl, nemusel bych být génius, aby mi došlo, že
nejsi jako všichni ti úchylové. Pokud si má někdy někoho najít, doufám člověče, že to budeš ty.“
Camova slova, která vyslovil v našem posledním společném ročníku, mi jasně zní v hlavě. On tomu
opravdu věřil – postavil si Roxy na tak vysoký piedestal, že by člověk potřeboval nejmíň raketoplán,
aby se k ní dostal. Ale tak to bylo. Zbožňoval ji a chránil víc, než by toho byl kdokoli schopen.
Opravdu jsem jediný člověk, kterému by kdy důvěřoval, kdyby se k ní jen trochu víc přiblížil. A
velká část mého já chce této jeho důvěry s výhodou využít.
„Kam mě to táhneš?“ zeptá se konečně Roxy.
„Kam myslíš?“ Pohlédnu na ni.
Pokrčí rameny. „Ptala bych se snad, kdybych to věděla?“
„Víš, Roxy,“ začnu, „mohla bys už toho konečně nechat.“
„Čeho?“
„Té své pózy. Mě neoblafneš.“
„Nemám v úmyslu někoho něčím oblafnout.“ Zavrtí se na sedadle a podívá se na ruce složené v
klíně.
Prsty vyťukávám o volant rytmus písničky, kterou právě hrají v rádiu. „Tak jó.“ Protáhnu druhé
slovo a dávám jí tím najevo, že jí ani trochu nevěřím.
„Fakt ne!“ protestuje.
Odbočím na prašnou cestu a jsem si jistý, že to uzná, a tak ji ignoruju. I když tak vehementně
protestuje, mě neoblafne. Objeví se před námi stará jedle s částečně sloupanou kůrou. Dojedu až k ní
a zastavím.
„Soutěska,“ vydechne Roxy tiše. „Už jsem tu nebyla celé věky.“
Odepnu si pás a otočím se, takže teď sedím čelem k ní. Roxy ke mně pomalu otáčí obličej.
„Vážně mě tím neoblafneš, Roxy. Tvé naštvané a jedovaté poznámky, kurvení…“
 „Já se ne…“
„Přede mnou nemusíš nic předstírat a ty to víš. Znám tě příliš dobře na to, abych uvěřil, že se
nestaráš o nic jiného než jen o to, s kým o víkendu vlezeš do postele. S každým mluvíš, jako by ti
nesahal ani po kotníky, ještě k tomu sprostě, před všemi předstíráš, že je ti všechno jedno a že jsi v
pohodě, ale na mě, sakra, tohle zkoušet nebudeš.“
Setká se s mým pohledem. V jejích očích vidím tu Roxy, kterou znám. Slušnou, jemnou dívku, která
se ukrývá za pózou ‚vlezte mi všichni na záda‘. Trvá to jen chvilku, než se opět vrátí ke svému
novému normálnímu stavu.
„O co jde?“ Pousměje se. „Nová Roxy se ti nelíbí?“
Ha! Jestli se mi nelíbí nová Roxy. Co to je za pitomou otázku. Nemůžu jí přece říct, že neexistuje
nic víc sexy než holka, která se nebojí vám ho postavit pouhými slovy. Vlastně to beru zpátky. To je
až ta druhá sexy věc.
Není nic víc sexy než holka, která ví, že je sexy.
A Roxy Hughesová to ví. Ví, jak působí na zástupce opačného pohlaví a jak snadno si je dokáže
omotat kolem prstu… A svými slovy dokáže pořádně nažhavit.
Což v podstatě znamená, že pokud jde o sexuální symbol, taková Mila Kunis se může jít klouzat.
 7. kapitola

Roxy

Dívá se na mě, doslova mě hltá pohledem a naivně si myslí, že to na něm nepoznám.

Žhavé plamínky v jeho očích odpovídají na mou otázku, i když on se na to nezmůže. Propalují mě
skrznaskrz, po zádech se mi plazí ohnivý had, který příjemně pálí a šimrá v místech, kde by neměl.
Nemám právo se tak cítit, i když jsem celé roky snila, že se na mě právě takhle podívá.
Jenomže v těch snech jsme neseděli v autě kousek od soutěsky a on mi nevyčítal, že se chovám jako
nějaká děvka.
„Ať už si o tobě myslím cokoli…,“ Kyle si odkašle a otočí se směrem, kde leží soutěska, „… mám
dojem, že ty tuhle novou Roxy nemáš tak ráda, jak si to ostatní myslí.“
Pohledem mu dám najevo, co si myslím o jeho zdravém úsudku, a vydám se za ním. Pod nohama mi
šustí staré listí, praskají větvičky a klacíky. Jdeme lesem, který pokrývá téměř každičkou píď země
kolem divoké vody. Na zemi leží spousta šišek. Jednu vztekle odkopnu stranou.
Co vlastně Kyle doopravdy ví? Je zpátky jen pár dnů. Neví nic.
K uším mi dolehne hukot vody, zvuk proudu, který se prodírá mezi skalami a naráží do těch, co mu
stojí v cestě. Tady venku je klid. Žádné klepy a pomluvy, poznámky a postranní pohledy. Žádné
úsudky, kromě mého vlastního.
„Kam jdeš?“ zavolám na Kylea, když odbočí z obvyklé cesty. Pohlédne na mě přes rameno, a jeho
většinou laskavé hnědé oči vypadají téměř černé a temné pod stromy stínícími brzké ranní slunce.
„Věř mi,“ řekne jen.
Zarazím se, když zmizí v hustějším lesním porostu, kterému jsem se vždycky vyhýbala. Je tam větší
tma a stoupání je strmější, ale každý ví, že tím směrem není nic jiného než les. Rychle se rozhlížím
kolem. Uvědomuju si, že mám jen dvě možnosti – buď půjdu za Kylem do temného, zarostlého lesa,
nebo budu pokračovat na naše obvyklé místo – ale sama a ve tmě. Hmm…
Odbočím a běžím za ním. Pod nohama mi praskají suché jedlové větvičky. Měla jsem pravdu –
slabé paprsky vycházejícího slunce nedokážou proniknout hustým porostem a pod stromy je téměř
tma. Asi po minutě se zastavím, protože Kylea nikde nevidím. Jako by se propadl do země. Možná
jsem se neměla zastavovat…
„Húúú,“ zašeptá mi do ucha jeho hlas.
„Panebože!“ vykřiknu a uskočím od něj. Srdce mi divoce buší v hrudi a můj krevní oběh zaplavuje
přívalová vlna adrenalinu. Kyle se hlasitě chechtá. Položí mi dlaň na záda, zatímco já si tisknu
roztřesené ruce na břicho, abych se uklidnila. Teplo z jeho dlaně proniká svetrem a rozlévá se po
celém těle. Zachvěju se a jsem ráda, že to navenek můžu svést na to, že mě tak vylekal.
„Já tě fakt nenávidím.“ Otočím se k němu čelem.
„Ne. Nenávidíš mé vtípky.“
Našpulím rty. „A ty to moc dobře víš.“ Setřesu jeho ruku a vykročím vpřed. „Kam mě to vedeš?“
 Do jeho pobaveného úsměvu se vkrade stín smutku. Sotva znatelně svěsí koutky rtů. „Cam a já jsme
tu jednou večer blbli a náhodou jsme se dostali do téhle části soutěsky. Vlastně ani nevím, jestli k ní
vůbec patří. Je to… No, však uvidíš sama.“
„Není to další z tvých pitomých vtípků, že ne?“
Zavrtí hlavou, otočí se a odchází. „Ne. Nevedu tě na žádnou skálu, odkud bych tě strčil do ledové
vody, slibuju.“
Do hlasu se mu vrátil dobíravý podtón a já se neudržím, sehnu se a popadnu šišku. Mířím na jeho
hlavu, ale minu a šiška mu místo toho proletí nad ramenem.
„Jo, neměli jste k tomu tenkrát nejmenší důvod, víš?“
Kyle pokrčí rameny. „Bylo nám čtrnáct. A mimochodem, byl to Camův nápad.“
„Jo, jasně. Dávej můj strach z vody za vinu mému bráchovi. Zapomínáš snad, že to tys do mě
strčil?“
„Je to už pět let a pořád mě z toho obviňuješ. Proto jsem tě musel strčit já. Cam nechtěl nést vinu,“
bručí.
„Hmm,“ zavrčím neutrálně. „Jednoho dne za to zaplatíš.“
Něco si pro sebe mumlá a já se mu v odpověď zamračím na záda. Jak znám Kylea, určitě to bylo
něco v tom smyslu, že už za to platí, ale ten zbabělec to aspoň mohl říct hlasitěji, abych to slyšela.
Zakopnu o kámen a padám stranou na větší balvan, který leží vedle. „Au,“ zavrčím a vzepřu se
dlaněmi o studený drsný povrch, abych se zvedla.
„No jasně,“ pronese Kyle přes rameno. „Je jedno, jestli do tebe strčím nebo ne, protože ty stejně
nedokážeš stát rovně.“
„Můžeš mi znovu připomenout, proč jsem vlastně tady?“ Nakloním hlavu k rameni.
Kyle se otočí a věnuje mi přehnaně široký úsměv. Takový, ze kterého by po delší chvíli dostal křeč
do tváří a při němž mu oči září rošťáctvím, které má za lubem. Je to taky ten druh úsměvu, co má tu
moc změnit svaly mých nohou v želatinu. A to se právě děje.
Myslím, že raději zůstanu na chvíli sedět.
„Jsi tady, protože víš, že bych neodešel, dokud bys s tím nesouhlasila.“
„Aha. Pravda.“
Dojde až ke mně a natáhne ruce. „No tak, nemehlo. Když tu budeš sedět na zadku, nikam se
nedostaneš.“
„Ale já jsem unavená,“ zakňourám a nechám se jím táhnout.
Obrátí oči v sloup. „Pak bys měla chodit dříve spát a ne flámovat v Portlandu.“
„Si. Ten zasraný práskač.“
Kyle neodpoví. Pustí mé ruce a odbočí na něco, co jen vzdáleně připomíná pěšinu. Rozblácenou
pěšinu. Podívám se na své boty a pak na vrstvy bláta a myslím na to, že bych byla radši kdekoli jinde
než… ať už jsme sakra kdekoli. Jsem si docela jistá, že jsme hodně daleko od soutěsky.
Ale už je mi to vlastně jedno.
„Tohle je to místo, co jste našli?“
„Jo.“
Jedlový porost na tomhle malém plácku je řidší a pak opět houstne, když se zvedá k horám s
vrcholky ukrytými v mracích. Velké balvany ční z koberce husté trávy a divokých rostlin, které rostou
po obou stranách prudkého potoka, který se přede mnou žene. Běžící proud vody se místy trhá a
uhýbá balvanům, které se kdysi uvolnily z okolních kopců a našly si cestu až sem dolů. Malé stromky
kolem potoka se natahují vzhůru, jsou bez listů a bez života, jako by se vzájemně podpíraly
sukovitými větvičkami.
„Kde to jsme?“
Kyle se postaví vedle mě a lehce se o mě otře paží. Pokrčí rameny. „Nemám ponětí. Fakt jsme to tu
náhodou objevili, když jsme se jednou vydali na túru. Kdybys šla ještě pár minut do kopce, uvidíš
soutěsku. Dojdeš kousek od Cape Hornu.“
„Aha.“ Opřu se o jeden balvan a podívám se dolů do vody, která se řítí kolem. „Je to tady krásné.“
„Jo. Řekl bych, že skoro perfektní.“ Opře se vedle mě. „Chtěl jsem ti ukázat něco, co pro něj bylo
důležité – pravděpodobně jedinou věc, kterou jsi o něm nevěděla.“
Otočím se tváří k němu a shrnu si vlasy z obličeje na jednu stranu. „Tos nemusel. Mohl sis to
uchovat pro sebe jako vzpomínku.“
„Chtěl jsem se s tebou podělit. Říkal jsem si, že bys možná někdy potřebovala místo, kam utéct před
otravnými pohledy.“ Podívá se mi do očí a nakloní hlavu. „Protože si myslím, že ty potřebuješ něco,
čeho by ses chytla, ještě víc než já.“
Polknu a chci odvrátit pohled, ale nejde to. Má pravdu a ví to. Do háje s ním, má sakra pravdu.
„Děkuju.“
„Nemusíš mi děkovat,“ řekne potichu.
Ten okamžik visí mezi námi, upřeně si hledíme do očí a mě svrbí prsty z toho, jak ráda bych je k
němu vztáhla.
„Jdeme nahoru,“ navrhnu. Potřebuju přerušit to zvláštní napětí, které se mezi námi vytvořilo.
Nemůžu si pořád představovat věci, které nejsou. „Chci vidět soutěsku.“
Projdu kolem něj. „Myslel jsem, že jsi unavená.“ Jde těsně za mnou.
„Byla jsem. Nejspíš jsem se už probrala.“ Pokrčím rameny a vyšlu přes ně k němu náznak úsměvu.
„Jasně že jo. Zapomněl jsem na tvé zázračné regenerační schopnosti,“ zamumlá. Tentokrát mu k jeho
velkému pobavení ukazuju přes rameno zdvižený prostředník.
Výstup po úbočí hory není nijak namáhavý – hora patří k těm nižším a stoupání není příliš příkré –
ale dost to tu klouže. Zemi smáčí nesčetné stružky vody, které pramení nahoře nad námi, stékají dolů,
vinou se a mění směr. Přeskočím jednu, která mi kříží cestu, a málem uklouznu na blátě.
„V pořádku?“ ptá se Kyle a chytí mě rukama v pase, abych nespadla.
„Hm, jo.“ Hm, ne.
Nejsem vůbec v pořádku, když cítím dotek jeho dlaní a jeho hlas mi zní těsně vedle ucha.
„Nech mě jít prvního. Půjdeš za mnou, dobře?“
Přikývnu. Projde kolem mě a vykročí nahoru.
„Když o tom tak uvažuju…,“ natáhne za sebe paži a s rozpustilým mrknutím mě chytí za ruku, „…
takhle tě lépe chytím, až zase ztratíš rovnováhu.“
Příliš pozdě…
Mlčky jdu za ním a snažím se nevnímat teplo jeho prstů, ovinutých kolem mých. Sakra, vzpamatuj
se! Soustřeď se na ten výhled. Je to nádherný výhled.
Pohledem sklouznu na Kylea a jeho zadek.
Jo. Rozhodně krásný výhled.
Položím si dlaň na čelo. Potřebuju pomoc.
Zastavíme se. Zrak mi padne na soutěsku a každičký nádherný kousek krajiny, která je její součástí.
Řeka se vine mezi kopci a horami a země je porostlá divokými květinami a borovicemi. Nad hlavou
nám krouží ptáci, prolétají mezi stromy a nad vodou, někteří se spouštějí tak nízko, až se skoro
dotýkají hladiny. Přinejmenším odtud seshora to tak vypadá.
Bezděčně si povzdechnu. Skoro jsem zapomněla, že tohle tady existuje. To dokonalé místo bylo tak
dlouho součástí našeho života, a když nám byla jedna jeho část tak náhle a násilně odervána, téměř
zmizelo taky.
„Prožili jsme tady nahoře dětství,“ řekne Kyle smutně. „My všichni – běhali jsme mezi stromy…“
„Hráli jsme na schovávanou. A na babu. Vy kluci jste vždycky předstírali, že nám chcete dát pusu.“
Kyle mírně pokrčí rameny. „Ty, Iz a ani Selena jste nikdy neuměly běhat rychle. Byla to super
výmluva, proč jdeme pozdě na večeři – vy holky jste utekly a my jsme vás nejprve museli najít.“
„Řekla bych, že to bylo dobré pro vás, ale my jsme měly vždycky průser, když jsme přišly domů po
páté. Mámě trvalo snad rok, než mi uvěřila, když jsem se jí pokoušela říct pravdu. Pořád jsme kvůli
vám byly v nějakém maléru.“
Usmívá se. „Jsme starší bratři. To je náš úděl.“
„Jo.“ Z tváře mi zmizí úsměv. „Akorát že mi po něm zbylo jen prázdno.“
Kyle se ke mně otočí a zašeptá mé jméno. Zavrtím hlavou.
„To je dobrý,“ lžu sama sobě, stejně jako jemu.
Není to dobré a on to ví. Je jediný člověk, kterému bych to kdy přiznala… I když nechci.
„Ne, není to dobrý,“ namítne potichu.
„Dík, že jsi mě tady vzal.“
„Hezká změna.“
Opřu se mu o rameno. Naše prsty jsou stále propletené, dlaně sevřené. Smutně se pousměju.
„Myslím to vážně.“
„Neřekl jsem, že nemyslíš.“ Pootočí hlavu a bradou mi lehce spočívá na temeni. „A není zač.“
Kyle na mě kouká přes jasně modrý stůl a vyvádí mě tím z rovnováhy. Všechno ve mně se bouří a
nutí mě vrtět se a poposedávat, ale překonám se a sedím úplně klidně, a stejně upřeně hledím Kyleovi
do očí. Usměje se. Zvednu obočí. Přestávám vnímat tiché hluboké hučení kávovaru, když na mě Kyle
tak zírá. Nemůžu dýchat, když se takhle chová.
„Co je?“ Opře se o zadní opěradlo židle.
„To se ptáš ty? Už pět minut tady na mě zíráš, aniž bys řekl jediné slovo.“
„Já… přemýšlel jsem.“
„Doufám, že sis tím moc neublížil.“
„Ha ha ha,“ zamumlá suše. „Tys byla taky tak trochu ponořená v myšlenkách, že jo?“
„Vlastně ano.“ Zazubím se.
Kyleovi zacuká v koutcích úst, když bojuje s vlastním úsměvem. „Už ses rozhodla, kam půjdeš na
vysokou? Slyšel jsem, že váháš mezi Losangeleskou univerzitou se Selenou nebo Univerzitou v
Miami s Iz.“
Jo. Tak zrovna o tomhle se bavit nechci.
„Hm. Jo. Už jsem si vybrala.“ Zvedám palec. „Proč mi něco nepovíš o Berkeley?“
Jeho hnědé oči si mě pátravě prohlíží. „Škola jako škola. Vstaneš, jdeš do učebny, jdeš domů, jdeš
spát, a tak pořád dokola. Tak kterou sis vybrala?“
„Hm.“
„Roxy?“
„Sakra,“ zamumlám. „Žádnou, jasné? Žádnou z nich.“
 „Žádnou?“
„Žádnou. Nepůjdu na vysokou.“ Tak.
Kyle se lokty opře o stůl a nakloní se ke mně. „Proč ne?“
Pokrčím rameny. „Já jen… Nechci letos nikam.“
„Takže co… Chceš zůstat ve Verity Pointu bůhvíjak dlouho a pracovat tady v mámině kavárně?“
„A co když ano? Je to snad zločin?“ naježím se a posadím zpříma. „Víš, každý nechce jít na
vysokou.“
Jenomže já chci. Já tam chci jít.
„No tak!“ Kyle zvedne ruce. „Jen jsem se zeptal. Uklidni se, Rox.“
Zhluboka se nadechnu, ale naštvaně na něj hledím přivřenýma očima. „Ano. Hodlám zůstat ve
Verity Pointu a makat tady v kavárně své mámy.“
„A příští rok?“
Zaváhám, pak opět pokrčím rameny. „Nejspíš se rozhodnu, až přijde čas.“
Pomalu přikývne a zamyšleně si prohlíží poloprázdnou kavárnu. „Zůstáváš tady kvůli Camovi?“
„Co sakra jsi, poradce přes životní strategie?“ Odfrknu si. „Nezáleží na tom, proč tu zůstávám.
Prostě zůstávám.“
„No teda. Ta tvá póza je někdy fakt nesnesitelná,“ prohlásí Kyle právě ve chvíli, kdy nám Selena
přináší večeři. Potichu se zasměje a otočí se zpátky k pultu.
„Co je?“ zavolám za ní.
„Má pravdu,“ odpoví přes rameno.
Podívám se zpátky na Kylea a samolibý úsměv v jeho tváři. „Už se k tomu nebudu vracet. Jeden
naprosto zbytečný rozhovor o mém životním postoji je na dnešek až moc.“
 8. kapitola

Kyle

Dlouhé štíhlé prsty se obtáčejí kolem hrany dveří a pomalu je otevírají. Potlačuju škubání rtů, jak mě
to nutí ke smíchu, zavírám oči a předstírám spánek. Počítám tiché kroky, které se blíží po koberci.
Jeden, dva, tři, čtyři…
„Baf!“ zakřičím a sednu si. Ségra zaječí, uskočí zpátky a narazí zády do skříňky. Chechtám se na
celé kolo.
„Ty magore!“ vykřikne Iz s rukou přitisknutou k hrudi.
„Měla bys vědět, že se nemáš plížit do mého pokoje, když spím.“
„Co to bylo za vřískot?“ ptá se máma, když vtrhne do pokoje. „Jé, Izabel, ty jsi doma!“
„Pět minut a už se snažíte jeden druhého zabít,“ bručí táta, který se objeví za mámou.
„Zkusila jsem se potichu vplížit do jeho pokoje a mile ho překvapit,“ vzdychne Iz.
Táta odfrkne. „Mohla bys už přece vědět, že se nemáš tajně plížit do jeho pokoje, zlatíčko.“
„Přesně tohle jsem jí řekl,“ posadím se na posteli. „Už je jí skoro dvacet. Člověk by řekl, že už by
si konečně měla uvědomit, že mě nemůže nachytat.“
„Tak jo, ty prevíte.“ Iz popadne z mého stolu notes a hodí ho po mně. „Vyhrál jsi, jako obvykle.“
„Přiletěla jsi dřív?“ Máma se k ní rozběhne a objímá ji.
„Jo. Proč myslíš, že jsem tady u Kylea v pokoji a nevolám mu, aby pro mě přijel na letiště?“ Uculí
se.
„Tak fajn, a co má být tohle? Rodinná porada u mě v pokoji?“ rozhlédnu se.
Iz se škodolibě směje a vydá se k mé posteli. „Jo. A co takhle rodinné objetí?“
„Jo… tak to bych ti nedoporučoval,“ varuju ji a pevně si přidržuju deku kolem pasu. Jsem si docela
jistý, že rodina netouží vidět, co mám pod boxerkami.
„Dělej,“ naléhá. „Vstaň a obleč se. Můžeš mě vzít na snídani.“
„Fakt mi tady ten tvůj panovačný zadek chyběl,“ zamumlám za ní tiše, zatímco následuje mé rodiče
ven z pokoje, ale zaslechne to a věnuje mi přes rameno potměšilý úsměv. „Zavři za sebou dveře!“
křiknu na ni.
Směje se, když poskakuje po chodbě, a než seběhne ze schodů, věnuje mi stejný úsměv. Ksakru,
chová se, jako by jí bylo pět a ne skoro dvacet. Nohy se mi motají do přikrývky, když vstanu,
přidržuju si ji kolem pasu a jdu s vervou zabouchnout dveře. Do hajzlu se všemi sestrami.
Něco na sebe hodím a vydám se dolů. Předsíň je plná Iziných zavazadel. Je mi jasné, že jí během
těch minulých šesti měsíců minimálně jedna kabela oblečení přibyla. Zvednu obočí, tázavě na Iz
pohlédnu a ukážu prstem na kupu kufrů a tašek.
„Drž klapačku,“ zavrčí, popadne z opěradla pohovky bundu a zamíří de dveřím.
Škodolibě se ušklíbnu a vklouznu do tenisek. Dohoním ji v půlce cestičky. Když si koketně odhodí
vlasy přes rameno, nedá mi to a rýpnu si do ní.
 „Už nejsi v Miami, Iz. Tady neuděláš dojem na žádné namachrované surfaře.“
„Ha, ha, ha. Ty jsi ale pitomec. Zachytily se mi pod bundou.“ Obratem do mě rýpne. „Nejspíš
skončíme u Myry, co?“
„Ano, i když se to nejmenuje U Myry.“ Vrazím ruce do kapes a pokrčím rameny. „Nic jiného si
nemůžu dovolit. Jsem student.“
„Já jsem taky studentka.“
„Ty máš práci.“
„A ty by sis měl taky nějakou najít.“
„No jistě. Zapomněl jsem, že mám na univerzitě tolik času.“
Iz se na mě mračí. „Nemusíš dělat nic, jen se učit. Já jsem taky na univerzitě a v týmu
roztleskávaček a ještě mám čas pracovat a chodit na večírky. Možná ti členství v bratrstvu vycucalo
mozek.“
„Můj mozek je…“
„Nech mě hádat. Všechen čas trávíš pitím piva a koukáním po holkách.“
„Hej…“ Zarazím se. „Možná někdy.“
Rozhodně od té doby, co jsem přijel domů. Jenomže to nejsou holky, ale jen jedna holka.
„Tak jdeme.“
Kavárna je plná zástupců starší generace Verity Pointu, kteří přišli na svou ranní kávu. Myra pobíhá
mezi pultem a hosty a staví před ně porcelánové hrnky nebo plastové kelímky. Sedáme si ke stolu v
rohu a čekáme, až nával lidí prořídne a Myra si k nám přijde pro objednávku.
„Roxy tu není?“ Iz se rozhlíží kolem sebe.
Krčím rameny. „Vidíš ji tu snad někde?“
Plácne mě jídelním lístkem. „Jsi fakt vtipný. Jen jsem ji chtěla vidět. Věř mi nebo ne, ale mně se po
té milé žábě docela stýskalo.“
Odolat nutkání se rozchechtat je těžší, než bych myslel. „Žába možná jo, ale milého toho na ní moc
nezbylo.“
„Tomu nevěřím. Chci říct, že už jsem něco zaslechla v tom smyslu, jak se s tím nedokáže vyrovnat,
ale já ti nevím, Kyle. Nějak tomu nevěřím.“
„Jo, dobře. Já už jsem tomu uvěřil.“
Povídám jí o tom večeru u Seleny a o tom, jak se Roxy chovala k Tomovi.
„Do prdele,“ zamumlá Iz a vzhlédne. Usměje se na Myru, která nám zrovna nese snídani. „Díky,
Myro. Jak se máš?“
„Jako každý jiný den, Iz. Je dobře, že jste vy dva zpátky ve městě.“ Myra před nás položí talíře a
lehce stiskne Iz rameno. Pak se otočí zpátky k pultu.
Iz se za ní dívá. „Připadám si dost blbě, že jsme je nechali, ať se s tím vyrovnají sami. Myra
vypadá tak smutně.“
„Aspoň tady nezůstali sami a mají jeden druhého,“ zamumlám tiše.
„Kyle,“ zašeptá polohlasem. „Asi máš pravdu, ale my jsme se rozhodli jít studovat, a každý jinam.“
„No tak, Si je přece v Miami s tebou.“
„Jo, to jistě. Omluv mě na chvilku, já se zamyslím, kolikrát jsem mu samým steskem po domovu
brečela na rameni.“ Zvedne prst a tváří se, že přemýšlí. „Je to tak. Ani jednou, do hajzlu. Stačí?“
„To je jedno.“ Strčím do úst kousek palačinky. „Teď jsme zpátky. Možná bys mohla zkusit si s Roxy
rozumně promluvit. Když to zkusím já, vždycky se pohádáme – je to jako se pokoušet vysvětlovat
rovnice jednoletému dítěti. Což by, mimochodem, bylo mnohem snazší.“
Iz odfrkne. „Jestli je fakt tak zkažená, jak říkáš, potřebuje nějakého kluka, který ji zkrotí.“
Odpovím podobným odfrknutím.
„Ne, já mluvím vážně. Anna – to je jedna z našich roztleskávaček, byla celý prvák a polovinu
druháku stejná jako Roxy. Přísahám bohu, Kyle. Chovala se jako coura. Pak poznala jednoho kluka z
fotbalového týmu a teď je úplně jiná. Jsou spolu čtyři měsíce a je z nich až nechutně milý páreček.“
„Já ti nevím. Možná je to jen přechodná fáze.“
Nakloní se ke mně. „Nejsi její rodič, abys ji omlouval,“ zašeptá a výhrůžně na mě namíří vidličkou.
„Kdyby to bylo jen krátkodobé řešení, už by to dávno vzdala. Není blbá. Potřebuje ze sebe konečně
vypustit všechen ten smutek kvůli Camovi, protože to podle všeho vypadá, že to dodnes neudělala.“
„Zeptej se jí, a ona ti řekne, že ty její večírky, když to řeknu slušně, jsou jejím způsobem truchlení.“
Iz vrtí hlavou. „Ne, je to její způsob, jak se vyrovnat s jeho smrtí. Vyrovnává se s ní, ale nepřijímá
ji ani netruchlí. Nejdřív se potřebuje smířit s tím, že se Cam už nikdy nevrátí. Pak pro něj bude moct
skutečně truchlit.“
Chvíli na svou sestru jen koukám a mrkám. „Aspoň vidím, že tvé studium přináší ovoce, slečno
psycholožko.“
„Jdi se vycpat, Kyle.“
Jen se usmívám. Jsem opravdu rád, že je zpátky. I když je tak otravná, mám ji rád, a myslím, že fakt
potřebujeme její studovanou hlavu k tomu, aby nám s Roxy pomohla. I kdyby jí nepomohl její hlavní
předmět, má ženský způsob uvažování a to by mohlo být užitečné.
Já jsem muž. Pro mě jsou ženy hádankou, protože míní vážně to, co říkají, ale říkají přesný opak
toho, co si myslí.
„Jdeš pozdě,“ zasyčí Myra přes poloprázdnou kavárnu.
„Omlouvám se!“ sykne na ni Roxy zpátky. „Zaspala jsem.“
„Báječná výmluva, Roxanne.“
„Mami! Táta věděl, že tu mám být. Nevzbudil mě.“
„Nesváděj svou lenost na svého otce, protože ty nikdy nedokážeš vylézt z postele včas, holčičko.“
„To je fuk. Teď už jsem tady.“
Iz na mě tázavě zvedne obočí. Přikývnu. Pozdrav se s naší novou Roxy.
„Nemusíš se obtěžovat, Roxanne. Už jsem tady ten největší cvrkot zvládla sama a nemůžu říct, že
bych na tebe teď měla zrovna náladu.“ Myra se k ní otočí zády a s naštvaným výrazem zmizí do
kuchyně.
Iz se otočí, opře se dlaní o opěradlo židle a podívá se na Roxy. „Vidím, že tady mají z tebe radost.“
„Iz?“ Roxy trhne hlavou, a když vidím radostný úsměv v její tváři, musím se pousmát. „Vrátila ses!“
„Jasně že jo. Chci říct, kdo by neodjel v létě z Floridy do tohohle nudného městečka, kde lišky
dávají dobrou noc?“ Má sestra obrátí oči v sloup a obejme Roxy kolem ramen.
„Vždyť to tady miluješ.“ Roxy si odhrne vlasy z čela. „Přijelas dneska ráno?“
„Jo. A to mi připomnělo…“ Iz se otočí ke mně a dá ruku v bok. „Proč jsi mi včera večer nezvedal
telefon?“
„Viděl jsem tvůj příspěvek na facebooku. Ten, ve kterém jsi všem sdělovala, že se ti podařilo
zabukovat si dřívější let, ale nemůžeš se, cituju ‚dovolat toho idiota, který si říká tvůj bratr, aby pro
tebe ve tři ráno přijel na letiště‘, a přepnul jsem telefon do tichého režimu.“ Pokývnu jí svým hrnkem
s kávou a věnuju jí afektovaný úsměv.
 „Hajzlíku. Vážně bych měla po sobě číst, co tam píšu.“ Zavrtí hlavou a podívá se na Roxy. „Co
děláš dneska?“
Roxy krčí rameny. „Selena říkala něco o tom, že kluci hrají někde fotbal.“ Kradmo se na mě podívá.
Přikývnu.
„Kolem poledne.“
„Dobře. Dojdeme za nimi, až budou v plné parádě,“ prohlásí Iz a usadí Roxy na židli mezi námi.
„Teď mi pomůžeš dojíst tuhle dvojitou porci palačinek, kterou mi tvá máma podstrčila, protože má
jako vždy dojem, že dost nejím.“
Roxy popadne vidličku. „Je toho názoru, že potřebuješ přibrat.“
Rozesměju se.
„Jsem roztleskávačka. Musím být štíhlá.“ Odpoví a podezřívavě se podívá na talíř. „Ale tyhle jsou
vážně moc dobré, takže kdo ví, možná bych mohla být první tlustá roztleskávačka v našem týmu.“ Její
telefon zazvoní právě v okamžiku, když do nich zapíchne vidličku.
Roxy se rozesměje a je to ten nejupřímnější smích, který jsem u ní od svého návratu slyšel. Usměju
se, podívám se do svého talíře, a když opět zvednu oči, Roxy se na mě dívá. Zacukají jí rty a rychle
sklopí oči.
Kéž by je nesklopila.
Byla v nich konečně jiskra a já ji pořádně neviděl.
Nemám z toho dobrý pocit.
Jedna věc je házet si mičudou se Siem a Benem u mě na dvorku, ale tohle je něco úplně jiného.
Tohle je normální hra. Bez Cama.
Tým bez quarterbacka.
A ani jeden z nás nechce tento post zaujmout. Tak to neuděláme. Obejdeme pravidla v obou našich
minitýmech a výsledkem je totální zmatek, protože každý ví, že hrát fotbal bez quarterbacků je
zatraceně k ničemu. Přece ale nemůžeme hrát bez našeho důležitého hráče a hlavního baviče. Můžu to
sice udělat – můžu dál dělat různé šaškárny, které jsme dělávali spolu, ale to není správné. Nemůžu to
dělat bez něj – nechci to dělat bez něj. Vždycky jsme byli tým. Cam & Kyle.
Kyle & Cam. Tak nás všichni brali.
Mám opravdu pocit, jako by mě část chyběla.
Opřu se rukama o kolena, ohnu v pase a zavrtím hlavou. „To není správné, kluci. Nemůžeme hrát
bez quarterbacka. Všem je nám to jasné.“
„Není správné hrát za něj.“ Mark pokrčí rameny. „Celou střední školu jsme hráli spolu, proboha.
Nemůžu na tom postu hrát, stejně jako kdokoli z vás.“
„Má pravdu,“ souhlasí Ben pomalu. „Musíme se jen přes to dostat. Už vážně nemůžeme hrát.“
Vzdychnu a sedám si na zem. Kluci mě následují. Si hází balon za hlavu a ten padá do trávy.
„Ale co teď budeme dělat?“ ptá se. „Žádný fotbal. Nic, co by nás bavilo, s čím by se dalo přečkat
tohle pitomé dlouhé léto.“
„Budeme jen tak blbnout.“ Pokrčím rameny. „Vezmeme do hry holky.“
Si odfrkne. „Fajn – Iz obvykle poskakuje za čarou a roztleskává, ale nehraje, a Roxy a Selena hrát
nebudou, protože by se rozcuchaly nebo si zlomily nehet nebo kvůli nějaké podobné hovadině.“
„Tak to udělejme právě proto. Pak se nebudou muset zabývat prkotinami.“
„Hej, kde je Roxy?“ Ben se dívá na holky. Selena hledí kamsi do dálky a Iz leží na břiše a obličej
má položený na složených pažích.
 „Nemám páru,“ odpovím, zvedám se a jdu směrem k holkám. Strčím špičkou boty do Iz.
„Kde je…“
„Odběhla asi před pěti minutami s telefonem u ucha,“ dočkám se tlumené odpovědi. „Říkala, že
někam musí zajít, ale popravdě, nemohla se dívat na to, jak předstíráte fotbal.“
„Blbost.“ Selena se ke mně otočí a ušklíbne se. „Šla za Laylou.“
„Kdo je Layla?“ ptám se zároveň s Iz.
„Je tu jen pár měsíců. Ve své bývalé škole nadělala tolik malérů, až ji rodiče spakovali a poslali ji
sem k tetě, aby tady dochodila poslední ročník – k Judy, k té květinářce, pamatujete si ji?“ Oba
přikývneme a Selena pokračuje: „Layla občas dodá Roxy drogy a v Portlandu má bratrance, který jí
sežene alkohol, kdykoli chce.“
„Seleno, proč jsi mi to do prdele neřekla?“ Iz se zvedá z trávy.
„Sakra, mluv,“ pohledem těkám mezi Iz a Selenou, „proč jsi to kurva neřekla mně?“
„Protože ji nikdo nedokáže zastavit,“ odpoví naštvaně, ale se stínem smutku v hlase. „Zkoušela
jsem to hodněkrát. Když jí Cam opravdu chybí, myslím tím fakt opravdu, jde za Laylou. Takhle
zapomene, že je pryč. Propije se do dalšího týdne.“
„Co chceš říct tím, že ji nikdo nedokáže zastavit?“ ptá se Iz naléhavě.
„Přesně jak jsem řekla. Když se k tomu rozhodla, nikdo jí to nedokáže rozmluvit. Věřte mi, zkoušela
jsem to.“
Zatnu zuby. „Kde teď bude?“
„U Judy doma, ale nemůžeš…“
„Jen se dívej, jak nemůžu.“ Otočím se na patě a obíhám dům, kde bydlí Si.
To bych se na to sakra podíval, abych jí dovolil narvat si do těla takové svinstvo. Nejsem tak
naivní, abych uvěřil, že si příště nenajde způsob, jak mě obejít, ale tentokrát ne. Tentokrát se musí
vypořádat s tím, jak se cítí, a ne od toho utíkat. Tentokrát ji donutím, aby se s tím porvala, i kdybych
na ní musel sedět, dokud nepromluví.
Verity Point je tak malé městečko, že mi trvá jen dvě minuty, než dostihnu Roxy před Judyiným
domem na kraji lesa.
„Kyle?“ hledí na mě s nefalšovaným překvapením.
„Bylas tam?“ pokývnu směrem k domu.
„Nemám tucha, o čem to mluvíš.“ Rozpačitě přešlápne z nohy na nohu.
„Nedělej ze mě vola, Roxanne.“
Zúží oči, když ji oslovím nezkráceným jménem. „Ne…“
„Tak bylas v tom zasraném domě?“
Neodpoví, jen se otočí a zamíří mezi stromy. Protřu si rukou oči a jdu za ní.
„Roxy.“
„Jdi do hajzlu, Kyle.“
„Znamená to ano?“
„Znamená to, že se máš sakra starat sám o sebe!“
Popadnu ji za paži a trhnutím ji otočím k sobě. „Starám se sakra o tebe. Vždycky jsem se staral.
Starám se víc, než si dokážeš představit.“
Její modré oči se doširoka otevřou, a když se na mě podívá, jsou plné otazníků. Vydržím její upřený
pohled a v duchu si přeju, aby pochopila něco, co nedokážu pořádně pochopit ani já sám. Stisknu ji
ještě pevněji.
 „Šla jsi dovnitř?“ ptám se, tentokrát mírněji.
Roxy se zhluboka nadechne, na moment zadrží dech a vklouzne rukou do kapsy bundy. Pustím její
ruku, když vytáhne z kapsy malou láhev vodky. Natáhnu k ní ruku. Zarazí se, zavře oči a vrazí mi
láhev do dlaně. Ovinu její prsty svými, a než si od ní vodku vezmu, jakoby mimochodem jí prsty
lehce pohladím. Odšroubuju víčko a obrátím láhev dnem vzhůru.
Vodka se stříkáním dopadá na zem. Špičkou boty ji rozmáznu v bahně, zrovna když Roxy otevře oči.
Podám jí prázdnou láhev a naše pohledy se setkají.
„Užil sis to, že jo?“ ptá se jedovatě.
„Ne tak docela. Ptáš se, jestli mě bavilo vylít to svinstvo na zem? Jo? Jestli mě bavilo ti ji brát?
Ne. Dělal jsem to děsně nerad,“ říkám popravdě.
„Jo. A já tomu mám věřit.“
„Nerad jsem ti ji bral, protože vím, jak ti to usnadňuje. Jenomže používáš špatnou věc – představuju
si, jak tohle svinstvo piješ, a napadá mě, co by si o tobě sakra pomyslel Cam. Jeho milovaná
sestřička se nalívá alkoholem, aby zapomněla, a pak se dobrovolně vrhá do sakra nebezpečných
situací.“
„Ty ho budeš pořád vytahovat, že jo? Možná nepiju kvůli tomu. Možná piju, protože to mám ráda.“
„To je blbost, stejně jako podobně pitomé výmluvy. Máš to ‚ráda‘ jen proto, že ti to dovolí
zapomenout.“
„A já si zase myslím, že mám plné právo zapomenout, že?“ Zvedne tázavě obočí a odchází hlouběji
do lesa.
„Jo. Do háje, Rox, byla jsi tam, když se naboural…“
„Stejně jako ostatní.“ Zastaví se před mohutným stromem, láhev vyklouzne z jejího sevření.
Přitiskne dlaně ke kmeni, skloní hlavu a pootočí ji stranou. „Je to jako noční můra, která mě děsí
pokaždé, když zavřu oči.“
Mluví slabým hlasem, ale její hlas je plný síly a obrovského žalu. S každým jejím slovem slyším,
jak jí puká srdce, a tím i ve mně vyvolává obrovskou bolest. Bolí mě pro ni každičký kousek těla, pro
to, co cítí, a narůstá ve mně nutkání ji nějak utěšit. Pálí mě chodidla, jak se chci za ní rozběhnout, brní
mně paže, kterými ji chci k sobě přivinout.
„Mluv na mě,“ říkám do šumění větru, který šustí větvičkami stromů nad námi. „Nevyužívej
alkohol, abys zapomněla, Rox. Využij k tomu mě.“
„K čemu to bude dobré?“
Nutím své vzdorující nohy vykročit a jen zpola vnímám praskání větviček, když se blížím k Roxy.
Zastavím se za ní a odhrnu jí vlasy z tváře.
„Nevím, ale aspoň na to nebudeš sama.“
Roxyiny oči jsou upřeny na nějaký bod na zemi a já jsem skoro rád, že se jí do nich nemusím dívat.
„Nebyla to jen ta bouračka. Bylo to všechno kolem. Všechno, co se stalo tu noc, všechno jsem viděla.
Selena volala záchranku a já jsem zůstala u toho nabouraného auta, viděla jsem, jak bratr umírá, a
prosila jsem, ať mě neopouští. Viděla jsem, jak ho přímo na místě oživují a jak ho nakládají do
sanitky. V nemocnici jsem pak sledovala, jak se ho pokoušejí oživit podruhé. Celou dobu jsem ho
prosila, ať neodchází, ať neumírá. Smlouvala jsem a vyjednávala s neviditelným tvorem, aby ho
zachránil, aby ho nenechal odejít. A celou dobu jsem byla sama. Umřel, než se máma s tátou dostali
do nemocnice. Jeho poslední chvilky patřily mně. Jen mně. Tu noc jsem neviděla jen tu bouračku.
Bylo toho víc, o hodně víc. Už to chápeš? Bylo to mnohem, mnohem horší, sakra! Viděla jsem, jak
brácha umírá – umírá! – přímo přede mnou, a nebylo kurva nic, co bych s tím mohla udělat!“
Z očí jí proudem tečou slzy a rozmazávají řasenku po tvářích. Obejmu ji kolem ramen, přitáhnu ji k
sobě a držím pevně přitisknutou na hrudi. Tiché slzy se změní ve vzlyky, které jí třesou celým tělem,
zatímco mi svírá tričko na zádech a podlamují se jí kolena.
Vpletu jí prsty do vlasů a otočím ji obličejem k sobě. Jakoby se všechno kolem zastavilo. Příroda
ztichne, když Roxy doopravdy pláče. Řekl bych, že takhle pláče poprvé od jeho smrti. Vzlyky
doprovázející její žal jsou jediné zvuky široko daleko. Jediné, co vnímám, je její třesoucí se tělo
schoulené v mém náručí a slzy, které mi promáčejí tričko, vzlyky z jejích úst a prsty, kterými se mě
pevně drží.
Už chápu, proč dělá to, co dělá. Ve svém drobném těle zadržuje tolik bolesti, tolik viny a tolik
trápení, až mi připadá jako zázrak, že se ještě nerozpadlo. Jenomže s tím nemůžu nic dělat.
Nic, jen ji držet. A to taky dělám.
Držím ji a pomalu si sedám, zády se opírám o strom. Roxy mě koleny objímá kolem boků, usadí se
mi na klíně a ani na chvilku mě nepustí. A stále pláče. Zabořím jí tvář do vlasů a cítím, jak i mě pálí v
očích slzy nad ztrátou člověka, kterého jsme oba měli moc rádi.
Protože já jsem ho měl opravdu hodně rád. Měl jsem Cama rád víc než jen jako kamaráda. Miloval
jsem ho jako svého bratra, člověka, na kterého se můžu se vším obrátit, parťáka, který nezkazí žádnou
srandu. Jestli mají kluci nějaké spřízněné duše, tak on byl tou mou. Znám svou vlastní bolest a cítím ji
každý den. Cítím ji celým svým tělem, ale to, co cítím, není nic ve srovnání s tím, co cítí Roxy.
A přesně tohle ona potřebuje. Potřebuje vzpomínat, plakat a držet se někoho, kdo by jí nikdy
nedovolil, aby si ubližovala.
Pustí se mého trička, obejme mě kolem krku a hlavu si opře o mé rameno. Uchopím ji dlaněmi
kolem pasu a přitáhnu si ji blíž k sobě.
Čím blíž je u mě a čím déle ji držím a vnímám její třesoucí se a vzlykající tělo, tím silněji si
uvědomuju, že mezi námi dvěma je něco víc než jen Cam.
 9. kapitola

Roxy

„Jede moc rychle.“ Podívala jsem se na Selenu a začínal se mě zmocňovat děs. Věděla jsem, že Stu
vypil víc, než je zákonem povolený limit – proto jsem se pokoušela Cama přesvědčit, aby jel s
námi.
„Zavolej Camovi. Ať řekne Stuovi, že má zpomalit,“ odpověděla mi a sešlápla plynový pedál, aby
neztratila z dohledu Stuovu hondu.
Snažila jsem se dovolat bratrovi, ale telefon mi jen opakovaně vyzváněl do ucha. Kousala jsem se
do rtů, až jsem si úplně sloupla horní tenkou kůžičku.
„Co je?“
„Came, jedete moc rychle. Stu je moc opilý na to, aby mohl takhle jet. Řekni mu, ať zpomalí.“
Snažila jsem se, ať můj hlas neprozradí obavy a nervy napjaté k prasknutí, ale neoblafla jsem ho.
Stejně jako nikdy předtím.
„Rox,“ rozesmál se Cam. „Neměj strach. Stu není tak opilý. Má to pod kontrolou. Uklidni se,
ano?“
„Came, já…“
Noční tmu prořízlo oslňující světlo reflektorů. Honda prudce uhnula, jak se Stu na úzké
venkovské silnici snažil vyhnout protijedoucímu autu. Spojení se přerušilo a v tentýž okamžik jsem
zaječela a Selena dupla na brzdu. Pneumatiky modré hondy skřípěly na nerovném povrchu,
klouzaly a protáčely se, jak se Stu usilovně snažil dostat auto zpátky pod kontrolu. Protijedoucí
auto s příliš silnými světly sjelo do křoví, byl slyšet řezavý zvuk motoru a pak ticho.
S hrůzou jsem sledovala, jak Stuovo auto klouže přímo proti stromu. Přední část narazila do
širokého, mohutného kmene a okamžitě po nárazu se zpod kapoty vyvalil kouř.
„Came! Cameeeeeee!“ Chvilkové ticho prořízl můj vřískot. Doslova jsem vypadla z auta, chtěla
jsem rychle za svým bratrem, potřebovala jsem se přesvědčit, že je v pořádku. Čert vem auto.
Musela jsem jen zjistit, že on je v pořádku.
S trhnutím jsem otevřela dveře u spolujezdce. Cam seděl předkloněný, z rány na hlavě mu tekla
krev. Na jeho straně se neotevřel airbag a on měl obličej celý poškrábaný a pořezaný. Ruku si
pevně tiskl na břicho, prsty svíral košili.
„Came? Panebože. Came, Came. Slyšíš mě?“ Horečně jsem se dotýkala jeho obličeje, plácala ho
po tvářích a štípala do nosu. Po tvářích mi stékaly proudy slz. „Came, vzbuď se. Řekni mi, ať zavřu
klapačku. Proboha, Came, vzbuď se!“
Nevzbudil se. Tiše seděl, jeho hrudník sebou nepravidelně škubal, místo aby se pravidelně zvedal
a klesal. V tu chvíli mi na ničem jiném nezáleželo, potřebovala jsem jen vědět, že je v pořádku, že
je naživu. Že ta Stuova pitomá opilecká jízda nijak vážně neublížila tomu nejdůležitějšímu člověku
v mém životě.
 Připadalo mi jako celé věky, než jsem uslyšela kvílení sirén a uviděla blikající modrá světla.
Přesto jsem se stále odmítala pohnout. Prsty jsem pevně svírala Camovy dlaně a bez přestání jsem
plácala nesmysly, o kterých jsem věděla, že by mu lezly na nervy. Chtěla jsem jen od něj slyšet, ať
zavřu klapačku. To bylo to jediné, na čem mi v tu chvíli záleželo.
„Slečno, prosím, pojďte se mnou,“ ozval se za mnou hlas.
Setřásla jsem z ramen něčí ruce. „Ne, nemůžu tu bratra nechat. Musím vědět, že je v pořádku.
Musím.“
„Zdravotníci se k němu nedostanou, když tu budete sedět. Poodejdeme jen o pár metrů. Pořád
uvidíte na auto,“ říkal tiše stejný hlas. Dovolila jsem, aby mě od Cama odtáhli, ale ani na moment
jsem nespustila oči z jeho nehybného těla. „Jste zraněná?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jela jsem v autě mé kamarádky.“ Podívala jsem se na policistku,
která mě vedla ke svému autu. „Bude v pořádku? Bude můj bratr v pořádku?“
„Nebudu vědět víc, dokud ho neprohlédnou zdravotníci. Je mi líto.“ Usadila mě na zadní
sedadlo. „Řekněte mi vaše jména a adresu, ať mohou rodiče za námi přijet do nemocnice, ano?“
„Nemocnice?“ Vytřeštila jsem oči a jako šílená těkala pohledem mezi policistkou a Stuovým
autem. Kolem Cama se rojili záchranáři se spoustou zdravotnického vybavení. Musela jsem tam
být. Víc než cokoli na světě jsem potřebovala být vedle svého bratra, držet ho a říkat mu, že je
všechno v pořádku.
Policistka mě posadila zpátky dřív, než jsem si vůbec uvědomila, že se zvedám.
„Jen klidně seďte. Nechte je dělat jejich práci, zlatíčko. Je v těch nejlepších rukou.“
„Ne. Ne. Musím tam být. Být s ním. Prosím.“ Vůbec jsem ten vřískající hlas nepoznávala. Byl
syrový, ztrápený. Vůbec to neznělo jako já. Vůbec.
„Můžete s ním být. V nemocnici,“ řekla policistka tiše. „Tady teď pro něj nemůžete nic udělat.“
Sesypala jsem se. Zhroutila. Vzdala to.
Na celou jednu nádhernou hodinu jsem zkolabovala pod tíhou bolesti, která svírala mé srdce, a
úplně jsem se jí nechala pohltit. Dovolila jsem si pocítit tu hroznou pravdu, že jsem Cama ztratila,
mnohem palčivěji než kdykoli od chvíle, co umřel.
A teď se za to nenávidím.
Nenávidím, protože o to víc je ta bolest silnější. Znatelnější. Těžší. Děsí mě a vyvolává ve mně
paniku. Bolí to víc, než jsem si kdy dokázala pomyslet, a Cam mi chybí víc než kdy dřív.
Proto potřebuju zapomenout. Musím hodit všechny ty kecy za hlavu, spálit bolest a ukrýt žal a
vypořádat se se životem. Procházím tou impozantní branou, která se nade mnou klene ve slábnoucím
světle, a za chvíli už hledím na jeho náhrobní kámen.
Nikdy dřív jsem takhle neváhala. Nikdy dřív jsem se tak nebála sem jít a vidět jeho jméno perfektně
vyryté do mramoru nebo sedět vedle na trávníku, který zakrývá místo, kam byl uložen k odpočinku.
Nevím, jak to dělám. Vím jen, že to dělám. Nohy se mi nějak samy pohybují, jedna před druhou, a
vedou mě k jeho hrobu.
Ze stromů spadalo několik drobných lístků, lemují část hřbitova, kde leží, a pár jich spočívá i na
náhrobním kameni. Přejedu dlaní vršek náhrobku a lístky smetu, dívám se, jak třepetavě slétají na
trávu, a sedám si vedle hrobu. Rukama obejmu kolena a opřu si o ně hlavu. Očima pomalu kopíruju
písmena jeho jména tak, jako to dělám pokaždé, když sem přijdu.
Jeho jméno. Datum narození. Datum úmrtí. Jeden řádek, který dokonale vystihuje jeho smrt.
Na nebi přibyla ta nejjasnější hvězda, která tam kdy zářila.
 Má slova. Tohle bylo to jediné, co jsem dokázala říct, když jsme objednávali náhrobek. Nic jiného
by k němu nesedělo. Byl tou nejjasnější hvězdou v životě nás všech, takže je jen správné, že skončil
právě tam. Vysoko na obloze září na každého z nás a svítí nám na cestu. Nebylo třeba připomínat, že
nám bude chybět; všichni víme, že chybí, a on to nejspíš ví taky.
„Sviť mi dnes na cestu domů, ano, brácho?“ šeptám, políbím bříška svých prstů a přitisknu je na
kámen. „Chybíš mi.“
Potlačuju slzy, když se zvedám z trávy a odcházím od něj. Dům, kde bydlí Selena, stojí jen pár
minut od hřbitova, ale dokážu už tak dobře skrývat své vnitřní pocity, že na mně není nic znát, když se
Selena loučí s rodiči a obě míříme k Leanne na její narozeninový večírek.
„Dorazí tam i Kyle?“ ptá se Selena.
Krčím rameny. „Netuším. Proč bych taky měla?“
„Jen se tak ptám. Vyletěl jak sršeň, když zjistil, že jsi šla za Laylou.“
„Jen aby pak vzteky vylil celou flašku na zem,“ zahučím polohlasem.
Vlastně je mi fuk, co udělal… docela. Na jednu stranu jsem na něj naštvaná, ale na druhou si pořád
vybavuju ten pocit, když mě tak neskutečně dlouho držel v náruči. Obě protichůdné části mého já ví,
že by k tomu nedošlo, kdyby tu láhev vodky nevylil na zem.
„To udělal dobře,“ odsekne Selena. „Já osobně bych ti poradila, ať si ji strčíš někam, ale když mu
to dělá dobře…“
Obrátím oči v sloup, popadnu za kliku vstupních dveří Leannina domu a rázně vejdu dovnitř. „To je
jedno. Potřebuju se napít.“
„A jsme u toho,“ zamumlá Selena.
Nestarám se o ni a mířím přímo do kuchyně. U lednice stojí Olly a sleduje mě pohledem. Když se k
němu přiblížím, roztáhne rty do úsměvu a zvedne láhev s vodkou.
„Čau Roxy, můžu ti nalít?“
To je snad sakra jasné, že můžeš.
„Dík, ale myslím, že si zvládnu nalít sama.“ Beru od něj láhev. „Nepotřebuju k tomu něčí pomoc.“
Popadnu kelímek, naliju do něj vodku a promíchám s kolou.
Je to jen pití, žádná droga.
Olly se ke mně nakloní, položí mi dlaň na bok a promluví polohlasem těsně u ucha: „Já ti ale můžu s
něčím pomoct.“
Odolám pokušení obrátit oči v sloup, otočit se a popadnout ho za límec. „Zkus to, Olivere, a
uvidíme, kdo bude k ránu potřebovat něčí pomoc.“
„To zní jako slib.“
„To možná jo, ale myslím, že ty pomoc nepotřebuješ.“ Kouknu dolů na jeho kalhoty. „Příroda už
dělá práci za mě.“ Pozvednu k němu kelímek a věnuju mu sotva patrný úsměv. „Na zdraví.“
Nechám ho, ať si stojí a hledí na mě, a vydám se do vedlejšího pokoje. Rychlým pohledem po
místnosti zjistím, že Kyle zatím nedorazil – pokud vůbec přijde – a vnitřně se mi trochu uleví. Jednak
se v jeho nepřítomnosti cítím svobodněji, a kromě toho jsem ho neviděla od chvíle, co jsem mu
rozmazala svou řasenku a make-up po sněhobílém tričku.
Míchaný nápoj mi hladce klouže do žaludku – až příliš hladce – a za ním následuje další. Jeden za
druhým, bez rozmýšlení, bez počítání, bez čehokoli jiného. Zajímá mě jen obsah kelímku, který držím
v ruce, a pomalu se propadám do sladkého hřejivého zapomnění. Nevnímám nic, jen hudbu dunící
mezi stěnami domu a protékající celým mým tělem. Nic, kromě…
 „Myslím, že už jsi měla dost,“ říká Selena s povzdechem, když si nalévám další drink.
„To je fuk,“ odpovím s myšlenkou, že tohle bude má univerzální fráze pro tento večer. „Zklidni
hormon, Leney. Ještě dokážu mluvit, pořád dokážu chodit a dokonce si ještě pamatuju své jméno.“
Otočím se k ní, usmívám se a už zase držím v ruce plný kelímek. „Až ničeho z toho nebudu schopná,
pak budu mít dost.“
Obrátím do sebe kelímek. Cítím, jak se hřejivá tekutina připojuje ke stejnému obsahu žaludku. Je mi
jedno, kolikátý drink to byl. Vnímám jen lehkou závrať, která se pomalu zmocňuje mé hlavy…
A modrošedé oči, které na mě hledí. Tak tedy ahoj.
„Myslím, že se ještě neznáme,“ říká majitel těch modrošedých očí.
„Myslím, že bych si pamatovala, kdybychom už měli tu čest.“ Prohlížím si ho. Světle hnědé vlasy,
výrazná brada, slušně vypracované bicepsy… „Jo, asi bych si tě zapamatovala.“
Afektovaně se usměje. „V tom případě bychom se mohli vzájemně představit.“
Vrátím mu úsměv, ale o dost sebejistější. „Klidně se mi představ, ale já na jména nehraju.“ Vezmu
ho za ruku a odtáhnu k tančící skupince.
Chytí mě rukama v pase a přitáhne blíž k sobě. Ovíjím mu ruce kolem krku a on sklání hlavu a boří
mi obličej do vlasů. Pak lehce přiměje mé tělo k pohybu a já ho nechávám, ať mě vede, protože tohle
je jediné vedení, které mu hodlám dovolit.
Pak už to poběží plně v mé režii.
Jeho dlaně zkoumají mé tělo, kloužou nahoru po zádech a pak dolů na hýždě, zkoumají materiál mé
upnuté sukně. Jeho dech mi čechrá vlasy a jeho rty lehce zkoumají mé ucho. Otáčím k němu obličej…
„Co to tu kurva děláš,“ ozve se mi za zády Kyleův hlas.
Zasténám. „Ty si snad děláš srandu.“
„Co je?“ nechápe můj tanečník.
Nechám ruce sklouznout z jeho krku. Kyle mě za jednu popadne.
„Už odcházíš,“ přikáže.
Vyprostím ruku z jeho sevření a blýsknu po něm pohledem. „Už zas? Vážně? Jsi snad nějaký můj
zasraný hlídač?“
Tvrdě se na mě podívá a procedí skrz zaťaté zuby: „Vidím to tak, že máš dvě možnosti. Buď
odejdeš v klidu vedle mě, nebo si tě hodím přes rameno. Tak nebo tak, každopádně odtud zmizíš.“
„Co to je za kreténa?“ ptá se kluk beze jména. „Tvůj brácha nebo tak něco?“
„Nejsem její brácha,“ odsekne Kyle. „A ty máš kurva štígro, že tady není.“ Otočí se zpátky ke mně.
„Vyber si. Hned.“
Fajn. Jestli tě tahle hra baví…
Drze se na něj usměju. „I když tvé rameno zní velice lákavě, dokážu ještě chodit, Kyle. Ale klidně
mě odnes, jak je libo.“
Zakloní hlavu a vztekle si odfoukne, když procházím kolem něj. Dávám si záležet, abych pořádně
rozvlnila boky.
„Počkej,“ zastavím se v předsíni.
„Co je zas, Roxanne?“ zaúpí za mnou.
Otočím se k němu. „Kdyby sis mě hodil přes rameno, plácl bys mě taky po zadku? Jestli jo, možná
svou odpověď ještě přehodnotím.“
Střelí po mně pohledem, ve kterém se mísí vztek s hřejivou vášní. Tělem mi projede příjemné
zamrazení, když si uvědomím, co v něm vzbuzuju.
 Muži.
Něco, co dokážu ovládat.
A není k tomu imunní ani Kyle.
„Pohni zadkem,“ řekne varovně. „Už mě neser, Roxy.“
„Pitomče.“ Našpulím pusu a vypochoduju ven. Jeho auto stojí zaparkované na příjezdové cestě.
Pouze to jeho, žádné jiné. „Nech mě hádat: chceš, abych vlezla k tobě do auta, a ty mě pak odvezeš
domů.“
„Pokud to ještě dokážeš,“ odpoví a přidrží mi dveře.
„Už v tom začínám být dobrá.“ Ušklíbnu se na něj a soukám se do auta. Kyle vrtí hlavou.
To je švanda.
Kyle odbočí z příjezdové cesty. „Už vůbec nevím, co mám s tebou dělat, holka. Fakt nevím.“
Usměju se od ucha k uchu a otočím se na sedadle tak, že sedím čelem k němu.
„Neříkej to,“ řekne chraplavým hlasem. „Neříkej to, co ses právě chystala říct.“
„Co?“ Nevinně zamrkám.
Střelí po mně varovným pohledem. „Přesně víš, co myslím. Jen ze sebe děláš totální blbku.“
„Tak proč se vždycky objevíš a zachráníš mě jako dámu v nesnázích? Tvé zbraně až tak za moc
nestojí, můj pane rytíři.“
„Protože když se objevím a odtáhnu tě, nikdo jiný nemusí poslouchat tyhle trapné opilecké žvásty.“
„Nebo…“ Otevřu dveře, protože mezitím zastavil před naším domem. „Nechceš, aby mě měl někdo
jiný, i když ty mě sám nechceš.“
Prásknu dveřmi auta. Do hajzlu. Nechtěla jsem to říct nahlas. Vůbec. Tak jo. Sakra. Ale proč jsem
to řekla nahlas?
„A co má zas znamenat tohle?“ křičí a následuje mě na dvorek za domem.
Vlastně můžu pokračovat a ráno to pak svést na „trapné opilecké žvásty“.
Prudce se otočím, dám ruce v bok a skrz tmu mu zapíchnu pohled do očí.
„Znamená to, že ses už dvakrát objevil na party, kde jsem si docela dobře užívala. Dvakrát ses
úplně vytočil, když jsem tancovala s nějakým klukem, i když na to mám plné právo. Jsem svobodná,
nezadaná a můžu si sakra dělat, co chci.“
„Dělám to jen…“
„To jsou kecy!“ Máchnu pěstí do vzduchu, dupnu nohou a zapíchnu prst jeho směrem. „Kecy. Samé
kecy, sakra! Neděláš to kvůli Camovi. Ani za mák ti nevěřím, Kyle. Chováš se až moc naštvaně a
ochranářsky, než aby to bylo kvůli němu.“
„Znám tě celý svůj život. Je jasné, že tě budu chránit před takovými hovady, se kterými si chceš
bůhvíproč pořád něco začínat. Záleží mi na tobě, sakra!“ Prohrábne si rukou vlasy a pootočí se ode
mě.
„Jasně,“ ztiším hlas, do kterého se mi nechtě vloudí nádech smutku. „Zapomněla jsem. Známe se
celý život. Jsem Camova mladší sestřička. Jak jsem jen na to já blbá mohla zapomenout.“
„Tak to není.“ Vzdychne.
„Tak jak to teda je? Jsem Camova mladší ségra. To je všechno, co jsem pro tebe kdy byla.“
„Předtím? Jo. To bylo všechno, cos pro mě byla. Ale teď? Ne, Roxy. Nejsi jen mladší sestra mého
nejlepšího kámoše.“
Srdce se mi zastaví, a cokoli jsem chtěla říct, se mi zasekne v krku a já stojím s pusou otevřenou a
zírám mu zezadu na hlavu.
 „Co?“ zašeptám.
„Nejsi pro mě jen jeho sestra, jasné? Kéž bys byla, ale nejsi. Jsi o hodně víc než jen Camova
mladší sestra.“
„Polib mě.“
Ta slova mi uniknou z úst, aniž bych jim to dovolila. Vyletí mi z úst, ne jako prosba, ale jako
požadavek. Neprosím ho, aby mě políbil.
Říkám mu to.
Kyle se zarazí a otočí hlavu stranou. Stojí, z profilu ozářený měsícem, a mně hrozně vadí, že nestojí
tváří ke mně. Vadí mi, že vše, co na něm vidím, jsou jeho záda.
„Cože?“
„Jestli nejsem jen Camova sestra, polib mě. Hned. Pohni zadkem, pojď ke mně a líbej mě tak, jak
vážně to myslíš, Kyle Danielsi.“
„Rox…“ Otočí se. „Jsi opilá. Nevíš, co říkáš.“
„Nejsem…“ Odmlčím se, když se mi zadívá do očí, obočí překvapeně zdvižené. Zvednu ruce, jako
že se vzdávám. „Fajn, jsem opilá. Ale to neznamená, že nevím, co říkám. Vím přesně, co říkám. Vím,
co chci, a chci, abys mě políbil.“
Jde pomalu ke mně a zastaví se až těsně přede mnou. Opět se mi rozbuší srdce a divoce naráží do
žeber. Pomalu ustupuju zpět, až narazím zády do zahradního přístřešku. Polknu, když mě následuje a
celou dobu mi hledí do očí.
„Fakt chceš, abych tě políbil? Přesně tady?“
„Přesně tady.“
„Právě teď?“
„Právě teď.“
Kyle se přede mnou zastaví a opře se dlaní o stěnu přístřešku. I ve tmě vidím žár v jeho očích a
cítím, jak stejný žár vyzařuje z celého jeho těla a vlévá se do mě. Nedotýkáme se ani kousíčkem těla,
ale na tom vůbec nesejde.
Nemůžu dýchat. Žaludek se mi svírá vzrušením a srdce buší stále divočeji. Tělem mi proudí krev
plná adrenalinu a všechno náhle vnímám zostřeně.
Sebe. Jeho. Naše těla. Náš dech.
„Chceš polibek tady, opřená o stěnu přístřešku?“ ujišťuje se horkým šepotem.
„Už se o něj opírám a čekám.“ Kdy jsem se naučila mluvit bez dechu?
„Já vím.“ Skloní ke mně hlavu o kousek níž. „Jen se pokouším přesně zjistit, co po mně chceš.
‚Polib mě‘ může být dvojsmyslné.“
„Ale taky to může mít smysl naprosto jasný.“
„Záleží na tom, komu to říkáš.“ Prsty mi lehce sklouzne po boku. Jeho dotek u mě i přes oblečení
vyvolá mravenčení v zádech. „Takže chceš, abych tě přitlačil na zeď a políbil tě. Je to tak?“
Ano.
„Je to tak?“
„Ano.“
„Netušíš, o co mě žádáš, Roxy. Fakt ne.“ Zavrtí hlavou a otáčí se k odchodu.
Vymrštím ruce a popadnu ho za košili, zabráním mu, aby se otočil zády ke mně. „Vím, o co žádám,
Kyle. Nejednej se mnou jako s pitomou nánou. Řekl jsi, že nejsem jen Camova sestra, tak teď to
dokaž.“ Dívám se mu zpříma do očí, jednak abych mu dokázala, že mluvím vážně, a taky, abych ho
vyprovokovala k činu. „Nebo mi řekni, že mě políbit nechceš, a běž pryč.“
Než stačím ještě něco říct, přitiskne se na mě celým svým tělem a pevně mě přitlačí ke zdi. Lehce
otře své rty o mé, prsty jedné ruky mě sevře v pase a druhou mě obejme kolem krku. Kloužu mu
dlaněmi po hrudi, kolem krku a do vlasů na týle.
Vláčná. Vzrušená. Drsná. Zvídavá.
Všechna tato slova mi prolétnou hlavou, ale ani jedno se vůbec nepřiblíží tomu, jak se cítím, když
ke mně přiblíží ústa a políbí mě tak, jako mě ještě nikdy nikdo nepolíbil. Jazykem přejede mé zavřené
rty, a když se pootevřou, vklouzne mezi ně, lehce po nich přejede a propátrává každičkou část mých
úst, ochutnává mě, dotýká se mě, vlastní mě. Jeho polibek je prudký, živočišný a přesto láskyplný,
napíná mi každý sval v těle a zároveň mění nohy v bláto.
Intenzivní.
To, jak se cítíme, jak se k sobě tiskneme, jak se naše rty laskají a jazyky spolu zápasí, je intenzivní.
Intenzivní a stravující, majetnické a přejímající kontrolu nad mým tělem. Povznáší mě to a zároveň
ničí, protože vím, že tohle už nikdy nic nepřekoná.
Žádný polibek už nebude takový jako tenhle.
„Takhle?“ šeptá a přitom se mě lehce dotýká rty.
Přikývnu. „Takhle.“
„Dobře.“ Přitáhne si mě ještě blíž, vsune koleno mezi má stehna a každičký kousek mého těla
zakryje svým. Dlaň tiskne na má záda takovou silou, až se lehce prohnu a přesně kopíruju jeho tělo,
palcem mi přejede po tváři.
Otevřu oči, zadívám se do těch jeho a zadržím dech. Ale nedokážu zklidnit zběsilé bušení srdce ani
zrychlený dech a už vůbec nedokážu zastavit husí kůži, která mi vzrušením naskakuje po celém těle.
„Rox,“ zašeptá Kyle a lehce zakloní hlavu. Nemluvím, jen se na něj dívám, ústa pootevřená, oči
doširoka otevřené a s horkou a planoucí tváří čekám, ať už se chystá říct cokoli.
Neřekne nic.
Znovu mě políbí.
A já jsem ztracená.
 10. kapitola

Kyle

Do hajzlu.
Tohle jsem neměl v úmyslu.
Měl jsem ji odtáhnout z toho pitomého večírku, vysadit ji u nich před domem a počkat, až se za ní
zavřou dveře, a ne ji nechat, ať se na mě kouká těma svýma jasně modrýma očima a hraje si se mnou
tak jako se všemi svými kluky na jednu noc. Neměl jsem ji přitisknout k přístřešku, když jsem ji líbal.
A už vůbec jsem ji neměl líbat, panebože… Ale nemohl jsem si pomoct. Od chvíle, co jsem zpátky,
jsem ji chtěl políbit stejně tak, jako jsem ji chtěl srovnat do latě. A včera v noci jsem to projel.
Můžou za to ty jiskřičky v jejích očích – odhodlání a rozhodnost, když se dožadovala polibku – a
lehký vzdech v každém slově, které vyslovila, když jsem se k ní blížil. Může za to náhlé vědomí, že
jsme si blízko, tak blízko, a bylo to na mně. To já se musel rozhodnout. Políbit ji, nebo odejít.
V žádném případě jsem nemohl odejít. Nemohl jsem se otočit a nechat ji tam, opustit její rozpuštěné
vlasy splývající přes ramena, a její planoucí tváře. Nemohl jsem odejít, stejně jako jsem nemohl
nepřijet na ten večírek, když mi Selena zavolala.
Teď si připadám jako nějaký stupidní puberťák, když tu sedím a v duchu si ty okamžiky přehrávám
stále dokola. Nebyl to můj první polibek nebo jen nezávazný polibek s holkou, kterou sotva znám.
Bylo to jiné, protože jsem líbal Roxy.
Dívku, od které jsem celý svůj dosavadní život držel ruce pryč.
Nemůžu uvěřit, kolik se toho za poslední dva týdny změnilo. Čtrnáct dnů mi nepřipadá dost dlouho
na to, abych ji přestal brát jako sestru a líbal ji, jako by na tom závisel můj život.
„Do hajzlu.“ Zabořím klouby zaťatých pěstí do očí. „Co jsem to sakra udělal za pitomost?“
„Cos udělal?“ Ozve se ode dveří Izin hlas.
Nakloním hlavu stranou a kouknu na ni. „Nic.“
„Nejsi moc dobrý lhář.“ Směje se. „Je to jako tehdy, když jste byli s Camem malí a tvrdil jsi mámě,
že jste nesnědli sušenky, které zrovna upekla. Možná by ti i uvěřila, kdybys neměl celou pusu od
čokolády a tričko samou drobinku.“
„No tak jo,“ zavrčím. „Jen, že… Prostě se mi nechce o tom s tebou mluvit.“
„Co je na mně špatného, že se mi nechceš svěřit?“
„Je snad na tobě něco dobrého?“
Iz přimhouří hnědé oči a zkříží ruce na prsou. Prohlíží si mě, pečlivě studuje každý můj rys a
pomalu zvedá koutek úst k úsměvu.
„Nechoď na mě s těmi kravinami o řeči těla!“ napřímím se.
„Cítíš se vinný, ale zmatený. Ne, počkej.“ Nakloní hlavu. „Aha. Jsi zmatený, protože by ses měl
cítit vinný, ale necítíš. Myslíš, že jsi udělal něco špatně, ale v tu chvíli ti to připadalo jako správné.
A teď chceš se mnou mluvit, ale až neuvěřitelně vyšiluješ kvůli tomu, že jsem podle tvého
nepřirozeně strnulého sedu poznala, jak se cítíš.“ Její úsměv se změní v ironický úšklebek.
Potvora.
„Mám pravdu?“
Vzdychnu si. „Jo. Máš.“
„Jů, to je super.“ Kopnutím rozrazí dveře, vběhne do pokoje a žuchne na postel těsně vedle mě.
Skrčí pod sebe nohy a dychtivě na mě hledí. „Tak. A cos vlastně udělal?“
„Nemůžu uvěřit, že to říkám,“ zamumlám. „Ehm… já… hm…“
„Ano?“
„Hm.“
„Tak už to ze sebe vyplivni, Kyle!“
„Políbil jsem Roxy!“
Ta slova ze mě doslova vyletí, a jakmile vyslovím její jméno, zakloním hlavu. Iz údivem otevře
pusu.
„Cože jsi… udělal?“
„Nenuť mě, abych to musel opakovat,“ zakvílím prosebně a prstem si poklepu na spánek. „Už tak si
připadám jako kretén, tak mě nenuť, abych ho ze sebe dělal i před tebou.“
„Ne, já jsem dobře slyšela, cos udělal. Jen mě to… šokovalo, abych tak řekla.“
„Šokovalo? Velkou doktorku Iz, která pouhým pohledem pozná něčí pocity?“
„Zavři klapačku.“ Šťouchne mě do paže. „Samozřejmě poznám, když je v někom silné vnitřní
napětí, ale neuvědomila jsem si, že je tak silné. Takže…“
„A je to tady. Musím za tohle sezení platit celou hodinovou sazbu?“
„Dám ti padesátiprocentní slevu,“ odvětí okamžitě a bez mrknutí oka. „Ale teď vážně, brácho. Cítíš
vinu… ale proč?“
Opřu se dozadu o ruce, pokrčím kolena a zadívám se z okna. „Je to Camova ségra, nebo ne? Jeho
mladší ségra. Jediná holka, kterou miloval víc než cokoli na světě.“
„A kdyby chtěl, aby ji někdo políbil, určitě bys to měl být ty, nemyslíš?“
„Jo, ale pochop mě, Iz. Donutil mě ke slibu, že ji budu chránit. Vážně se snažím. Jak ji mám ale
chránit před nadrženými děvkaři, se kterými pořád leze do postele, když ji nedokážu ochránit sám
před sebou?“
Chvíli neodpovídá a má otázka zůstává viset ve vzduchu mezi námi. A visí tam jako jedno velké
závaží. Jako by na ni nikdo doopravdy nechtěl odpovědět.
„Kdo říká, že ji máš chránit sám před sebou?“ zašeptá nakonec. „Koneckonců nejlepší způsob, jak
někoho chránit, je držet si ho u sebe.“
Nemá snad nakonec pravdu?
„Já nevím. Kdybych byl Cam, nejradši bych si jednu vrazil.“
„Ale ty nejsi Cam, že?“
Odtrnu oči od okna, pohlédnu na ni a vydržím její upřený pohled. „Bylo by snazší, kdybych byl. Pak
bych tady nemusel čučet a přemýšlet, co mám teď dělat. Vůbec se nevyznám v tom, co cítím.“
„Tak si s ním promluv.“ Iz pokrčí rameny, jako by to bylo bůhvíjak snadné.
„Nejspíš bude mít trochu potíže mi odpovědět. Zapomněla jsi…“
„… že je mrtvý? To vím. Ale Kyle, smrt neznamená, že odešel. Protože on neodešel, ne doopravdy.
Je pořád tady – je to jasné i z toho, jak se cítíš.“ Sklouzne z postele a strčí ruce do kapes šortek.
„Klidně mi řekni, že jsem cvok, ale vsadím se, že když zajdeš k jeho hrobu a prostě to ze sebe
všechno vysypeš, budeš se cítit lépe. Koneckonců nemusíš mít strach, co ti na to odpoví.“
„Jsem to ale kus vola, že?“ ptám se mramorového náhrobku před sebou, jako by mi dokázal
odpovědět. Kdyby mohl, souhlasil by. Kdyby mohl, nejspíš by vystrčil kamennou pěst a jednu mi
vrazil.
Je tady ticho. Nejsou tu žádní lidé, žádní ptáci ani žádný vítr. Jen já, má slova a můj mrtvý nejlepší
kamarád. Jen divný pocit v žaludku, když se mi vybaví vzpomínka na poslední společně strávenou
chvíli.
„Krém na holení? Nalít do jejího šamponu? Už zase?“ Cam na mě pochybovačně pohlédl.
Pokrčil jsem rameny. „Víš přece, že je to supr kousek.“
„Nenapadlo tě někdy, že bychom už měli dospět a přestat s těmi blbinami?“
„Jo, jednou možná, ale hned tak to nebude.“ Oba se škodolibě usmíváme. „No tak, ještě aspoň
jednou.“
„Ale svedu to na tebe, platí?“
Vstáváme. Rozhodím ruce a prohlásím: „Jako vždycky, kámo. Jako vždycky.“
A teď sedím u jeho hrobu a čekám na odpověď, která nikdy nepřijde.
Chtěl jsem Roxy už tehdy? Existoval tenkrát alespoň kousíček mého já, které poznalo to, co zbytek
těla poznat nedokázal? Toužil jsem vždycky tajně po tom, aby Camova sestra byla něco víc než jen
to?
„Ty bys určitě znal odpověď, že jo? Vždycky jsi věděl, co odpovědět. Vždycky jsi všechno věděl
dřív než ostatní.“ Prohrábnu si vlasy a dlouze vzdychnu. „Člověče, co to dělám? Jak ji můžu chránit,
když jediný důvod, proč to chci dělat, je čistě sobecký? Kdybys ji tak teď mohl vidět…“ Smutně se
zasměju. „Zamkl bys ji do sklepa, ‚dokud se nevzpamatuje‘, chápeš? Chová se hrozně, fakt hrozně, a
já nevím, co dělat. Nemůžu se pokaždé objevit na večírku a odtáhnout ji pryč.
Možná jsem si s ní mohl promluvit. Ukecat ji, místo abych jí hned nadával. Oba ale víme, jak to u ní
chodí. Je děsně tvrdohlavá a dělá jen to, co si zamane. Ale za pokus to stálo, ne?“ Pokrčím rameny.
„Varianta dvě – je to jak opakovaný záznam velkého finále, do prdele – znamená to, že ji budu dál
tahat z těch zasraných večírků a že jí ukážu, co dělá. Jak si ničí život. Souhlas?“
Chvíli tiše stojím, ještě pořád čekám na odpověď. Pořád čekám, že uslyším jeho hlas, jak se
chechtá a říká mi, abych sakra držel hubu.
„A ta poslední možnost… poslední šance je, že ji nechám být.“ I při pouhé myšlence na tohle řešení
nasucho polknu. „Otočím se, nechám ji stát a budu doufat, že se jí možná rozsvítí. Je to tvrdé, ale
někdy je to to jediné, na co dokáže reagovat, že? Jako na tu holicí pěnu v obalu od šamponu. To byla
dost dramatická reakce.“
Jeho jméno na mě zírá z náhrobku a popichuje mě. Skousnu si rty.
Mám tři možnosti. Tři šance, tři pokusy, jak věci napravit.
A pro ni tři příležitosti, jak mě poslat do prdele.
„Už bych s tím raději měl začít, co?“ Vstanu a dlaní poklepu na vršek mramoru. „Tak zatím čau,
uvidíme se později.“
Je zvláštní, jak mluvíme s mrtvými lidmi, jako by nás stále mohli slyšet. Myslím, že vskrytu duše
doufáme, že nás uslyší, chceme věřit, že mohou.
Vím, že chci věřit, že mě slyší a souhlasí se mnou.
Nohy mě samy nesou směrem ke kavárně. Pokouším se vymyslet, co řeknu. Marně. Co říct holce,
kterou přitisknete ke zdi a líbáte ji jako ďábel?
 Určitě ne: „Ahoj, tak jak se dnes máš?“
Zavrtím hlavou a otevřu dveře kavárny. Roxy stojí za pultem, jednovaječné sestry před ní a
společně se něčemu smějí. Z toho smíchu zaznívá lehkost a bezstarostnost.
Když se sestry otočí, podívá se na mě. Setkám se s jejím pohledem, hledím na ni přes celou kavárnu
a nehodlám uhnout pohledem. Polkne, lehce pootevře ústa. Vykročím přímo k ní.
 11. kapitola

Roxy

„Hmm mmm.“ Marie se opře o pult a lehce se zachvěje. „Mmmm.“

Spustím kávovar a věnuju jí pohled přes rameno. „Pomůžu vám nějak?“
„Ty ne, drahoušku,“ odpoví s povzdechem.
„Myslím, že jsi ho ještě neviděla.“ Isla se vmáčkne těsně vedle sestry.
„Koho jsem neviděla?“
„Toho fešáka, který se teď ubytoval u tvé tety! Och!“ Ovívají se rukama.
Postavím před ně hrnky s kávou a zazvoním do kuchyně pro objednávku „Říkáte fešák? Jsem jedno
velké ucho.“
„On je… Och, jsem z něj celá popletená!“ Marie si opět vzdychne.
„Je vysoký,“ prohlásí Isla zasněně. „Vysoký, statný, a ty jeho vlasy! Panebože, mohla bych mu je
čechrat celý den.“
Nepamatuju si, že bych je někdy viděla takhle rozjařené kvůli nějakému chlapovi… Nejspíš nikdy, a
to už něco znamená.
„Kdo je to?“ nahrávám jim na smeč.
„Nemám nejmenší tušení, drahoušku. Ale slíbil, že si tu s námi dá kávičku. Takže až uvidíš, jak
vchází dveřmi, okamžitě nám dej vědět!“ Isla na mě káravě zakývá prstem. Neubráním se ironickému
úsměvu.
„Jako bych měla šanci všimnout si ho dříve než vy, dámy.“
Marie přikývne. „No jo, Islo, v tom má foxy Roxy pravdu.“
„Foxy Roxy?“odfrknu. „Kazíte se, dámy. Běžte si vypít kávu a dobře hlídejte, jestli se nedostaví ten
váš fešák. Jděte.“
Otevřou se dveře. Obě se rychlostí blesku otočí.
„Hmm, tohle není náš člověk, Marie, ale fešák to rozhodně je.“
Obrátím oči v sloup a rozesměju se. Když se podívám ke vchodu, stojí tam Kyle. Rukou se opírá o
dveře a dívá se na mě. Když se setkám s jeho pohledem, srdce mi poskočí. Dívá se na mě tak jak
včera večer – upřeně, jako by neexistovalo nic, kromě mě. Nasucho polknu, když se blíží k pultu.
„Dobrý den, dámy.“ Podívá se na Marii a Islu. „Dnes vám to oběma obzvlášť sluší.“
„Och, ty lichotníku!“ Isla ho laškovně plácne a zahihňá se.
„Jen říkám, co vidím,“ zamrká Kyle.
„Tedy…“ Marie těká pohledem mezi mnou a ním. „Myslím, že bychom si mohly jít sednout, Islo.“
„Máš pravdu, Marie. Ale tentokrát si sedneme čelem ke dveřím. Nesmíme zmeškat toho našeho
mladíčka.“
Kyle s překvapeně zdviženým obočím sleduje, jak si sedají. „Jejich mladíčka?“
„Nějakého týpka, který se ubytoval u mé tety,“ řeknu přezíravě. „Kávu?“
 „Jo, díky.“
Otočím se a věnuju se obsluze kávovaru a jeho hrnku. Snažím se nevnímat jeho pohled, který mi
upírá na záda, a nemyslet na ten včerejší polibek. Vlastně se pokouším soustředit pozornost na
přípravu jeho kávy bez…
„Sakra!“ vykřiknu a upustím hrnek s mlékem. Popadnu utěrku a sehnu se, abych mléko setřela. Kyle
se za mnou tiše směje. Když opět vstanu, zpražím ho pohledem.
Nevšímá si mého mrazivého pohledu a opře se pult. „Nevrtá ti něco hlavou, Roxy?“
„Kromě toho, jak moc ráda bych ti vylila na hlavu ten hrnek kávy? Ne.“
„Zase používáš sarkasmus na svou obranu.“
Postavím před něj hrnek s kávou – a s mlékem. „Přišel jsi sem z nějakého zvláštního důvodu?“
Opět ten úsměv se rty staženými ke straně. „Dávám si kávu.“
„To vidím.“ Položím dlaň na pult a nakloním hlavu stranou. „Ale proč jsi tady?“
Zalétne pohledem k sestrám. Obě okamžitě sklopí oči ke svým hrnkům. Kyle se ke mně nakloní a
ztiší hlas: „Můžeme si o tom promluvit, až tady skončíš?“
Podívám se na hodiny. „To ale nebude dříve než za půl hodiny.“
Kyle prsty obejme hrnek a zvedne ho k ústům. Hnědýma očima mě pozoruje přes okraj bílé
keramiky. Dech se mi zadrhne v hrdle.
„Počkám na tebe,“ řekne potichu.
Slyším v tom dvojsmysl.
Zaplaším tu myšlenku a vydám se ke stolu pana Yeoa. Jeden polibek a už rozebírám každé jeho
slovo. Sakra.
„Jaké to bylo?“ zeptám se toho milého staříka, teď zrovna ukrytého za novinami.
„Strašně dobré,“ odpoví. „Takhle to vy mladí dnes říkáte, že?“
Rozesměju se. „Přesně tak.“
„Dobře. Řekněte své mamince, že tahle byla nejlepší, jakou mi kdy připravila.“
„Vyzkoušela dnes nový recept. Určitě jí vyřídím, že měl úspěch.“ Vezmu od něj talíř, zamířím do
kuchyně a odložím ho do dřezu.
„Tak co?“ zeptá se máma.
„Moc mu chutnalo.“
„Kdo mohl vědět, že jediné, co to chce, je černý pepř?“
Pokrčím rameny. „Já ne.“
„Roxy…“
Zastavím se, než vyjdu z kuchyně, a pomalu se k ní otočím. „Ano?“
„Jsi v pořádku? Připadáš mi trochu… mimo.“
„Jsem v pohodě, mami. Jen jsem v noci špatně spala, to je všechno.“
„Tak dobře, zlatíčko. Až přijde Selena, můžeš jít. Minulý víkend jsem vás obě nepotřebovala, tak
běž a zdřímni si.“
Přikývnu a vyjdu z kuchyně do kavárny. Sestry si povídají s nějakým vysokým mužem s
prošedivělými vlasy. Že by tohle byl ten ‚fešák‘, který se ubytoval v penzionu U tety Bonnie?
„Ssss,“ zasyčím na Kylea a nakloním se k němu blíž. „Kdo je to?“
Otočí se ke mně a jeho tvář je najednou mnohem blíž, než bych čekala. Překvapeně sebou trhnu, ale
on se nepohne ani o centimetr.
„To je ten jejich mladíček.“ Cukání rtů napovídá, jak moc se tou situací baví.
 Podívám se na dotyčného muže. „Mladíček? I náš dům je mladší než on.“
Kyle potlačí smích. „Chovej se slušně, Roxanne.“
„Neříkej. Mi. Roxanne.“
„Nebo co?“
„Omlouvám se za zpoždění!“ Selena se vřítí do kavárny a míří k pultu. „Nemohla jsem najít
zástěru.“
Odtlačím se od pultu. „Žádný problém, můžeš si vzít tu mou. Já mizím.“
„Ty… co?“
„Máma řekla, že mě tu dnes nepotřebuje, takže můžu odejít dříve.“ Pokrčím rameny, rychle
odvazuju zástěru a strčím ji pod pult. „Užij si to.“
„Pffff.“ Selena nalévá hrnek kávy. Nasadím široký úsměv.
„Chovejte se slušně, vy dvě,“ napomenu sestry cestou ke dveřím. Obě se ke mně otočí, a když vidí,
že mi v patách kráčí Kyle, v očích jim vesele zasvítí.
„Totéž platí pro vás dva,“ řeknou jednohlasně a zahihňají se.
Opravdu jsou čím dál víc zkaženější.
„Chceš jít k soutěsce?“
„Jen my dva?“
Otočí se ke mně a uculí se. „A kdo další?“
Pokrčím rameny a jdu k jeho autu. Slyším, jak se za mnou směje. Blíží se.
„Hughesová,“ říká mi polohlasem do ucha, „pročpak jsi ze mě nervózní?“
„Nebuď tak namyšlený, pitomečku Danielsi,“ odpálkuju ho. „Jedeme, než změním rozhodnutí.“
„A proč bys měla měnit rozhodnutí?“
„Určitě ne proto, že jsem z tebe nervózní.“
Opět se rozesměje. K čertu s ním. Jsem z něj nervózní. Na tenhle pocit nejsem zvyklá. Jsem zvyklá
vědět, co se stane, ale Kyle mě pořád nechá hádat. Jsem zvyklá mít věci pod kontrolou, když nejsem s
ním. Vedle něj ztrácím kontrolu. Nad věcmi i nad sebou. Líbí se mi to a zároveň to nenávidím.
Motor auta občas dýchavičně zakašle, zatímco se blížíme k soutěsce. Upřeně hledím oknem
spolujezdce, jak kolem nás ubíhá zalesněná krajina, kde jsem vyrůstala. Snažím se v duchu
pojmenovat všechny květiny, které vidím, jak se zoufale snažím odvést pozornost od Kylea.
Nefunguje to.
Nemůžu přestat myslet na to, jak jsem ho včera večer líbala. Jak jsem cítila jeho ruku ve vlasech,
jeho tělo přitisknuté k mému a jeho rty na těch svých. Každý jeho dotek jsem cítila až v kostech.
Pořád ho cítím. Pořád cítím pálení kůže, když se mě dotkl.
Tady venku je vzduch chladnější. Je to úleva vystoupit z auta a procházet se mezi stromy. Je to
úleva, být tady a moci se skrýt. I když člověk, před kterým bych se především měla ukrýt, jde hned za
mnou.
„Proč si pořád vybíráš takové týpky?“
Zastavím se a opřu se rukou o strom. „Co tím chceš říct?“
„Kluky, se kterými tě vidím každý týden. Rox, jsou to nadržení děvkaři. Ty přece nejsi slepá ani
hloupá. Víš, co jsou zač.“
„Vím.“
„Tak proč po nich jedeš?“
„Protože ode mě nečekají víc, než jsem jim ochotná dát.“
 „Což je blesková šukačka.“
Jeho slova bolí. Ale jsou pravdivá. „Jo.“
Pod nohama mu praskají větvičky, když se ke mně blíží. „Proč? Proč si nenajdeš nějakého hodného
kluka?“
Otočím se k němu a podívám se mu do očí. „Protože takoví kluci ode mě čekají víc, než jim můžu
dát.“
„Jako co?“
„Vztah.“
Kyle se zastaví těsně přede mnou a dlaň opře vedle mé ruky. „Proč jim ho nemůžeš dát?“
Protože nejsou ty.
„Prostě nemůžu. Vybírám si nadržené blbečky, protože je jim jedno, když si s nimi hraju. Hledají to,
co představuju, něco co neznamená nic. Je to jednoduché. Jasné jak facka. Využiju je a jim je to
jedno.“
„Tak proč jsi mě včera večer políbila?“
Byla jsem opilá. Nevím. Byla jsem opilá. Nevím.
Skvělé. Nejsem schopná vymyslet nic jiného než tyhle dvě ubohé výmluvy.
Polknu a místo vysvětlení mlčím.
„Takže?“ dožaduje se odpovědi. „Když jsem se naposledy kontroloval, nezdálo se mi, že bych byl
nadržený děvkař.“
„Přijde na to, koho se ptáš.“
Zvedne obočí. „Připadám ti jako nadržený děvkař?“
„Ne.“ Vzdychnu. „Ty ne.“
„Takže se ptám znovu. Proč jsi mě včera večer políbila, když normálně líbáš jen nadržené
vymaštěné pitomce?“
Zpod přivřených víček se mu pátravě zadívám do očí. „Proč jsi mě ty políbil?“
„Z téhož důvodu, jako to udělám teď. Protože chci.“ Skloní hlavu, a než stačím odpovědět, přitiskne
své rty na mé.
Stejně jako včera v noci, ale tohle je jiné.
Sladší. Mám pocit, jako by mě každým dotykem svých rtů ochutnával a tu chuť si užíval. Jako by
každý dotyk využíval k zapamatování pocitu z kontaktu s mými rty. Není příliš tvrdý ani příliš jemný.
Tenhle polibek je stejně živočišný jako minulou noc, ale jinak. Včera v noci šlo o výbuch z čisté
potřeby. Tohle je příval emocí plných upřímnosti a opravdovosti.
„Proč?“
Kyle mi odhrne vlasy z obličeje, vezme mi hlavu do dlaně a palcem mi přejíždí po tváři. „Protože
někdo ti musí ukázat, že stojíš za víc, než jsi sama sebe přinutila uvěřit. A je fakt těžké nedat přes
hubu každému klukovi, který se tě dotkne. Nehodlám nikomu dovolit, aby tě takhle líbal.“
„Proč, Kyle Danielsi? Ty snad žárlíš?“
„Ano.“
Jeho přímá odpověď mě šokuje. Způsob, jakým to prohlásil, prostě a jednoduše, jako bych to měla
vědět – jako bych se vůbec nemusela ptát.
„Proč?“
Nechá konečky mých vlasů proklouznout mezi prsty a o pár kroků ustoupí. „Nevím proč. Stejně jako
ty nevíš, proč nemůžeš hodnému klukovi nabídnout vztah.“
 Au. Tohle jsem si zasloužila.
Sednu si na zem vedle něj. „Takže jsi dnes ráno přišel do kavárny, abys zjistil, že nemůžu hodnému
klukovi nabídnout vztah a že žárlíš na každého jedince mužského pohlaví, který mě políbí?“
„Nejspíš ano.“
„Ty víš, proč žárlíš.“ Dívám se na zem.
„A ty víš, proč nemůžeš hodnému klukovi nabídnout hezký vztah.“
Jinými slovy, proč ho nemůžu nabídnout jemu.
„Nemluvíme obecně, že ne?“
„Ne,“ odpoví tiše.
Dívám se na soutěsku pod námi. Voda se žene kolem, naráží na kameny, které jí stojí v cestě. Téměř
jako by přesně věděla, kam míří, než narazí do kamene. Je to čelní náraz, srážka.
Stejně tak skončil Camův život. Stejně, jako se ubírá ten můj.
Rozdíl je v tom, že já ten svůj můžu řídit.
On nemohl.
„Nechci už o tom mluvit.“ Můj hlas je tichý a skoro zaniká v hukotu vody. „Můžeš mě odvézt
domů?“
„Za chvíli.“ Kyle se na mě otočí a přitiskne se ke mně.
„Proč…“
Opět k sobě přitáhne můj obličej. Vím, že bych ho měla odstrčit – měla bych jednou provždy
všechno skončit, tady a teď. Měla bych vstát a chtít po něm, aby mě okamžitě odvezl domů.
Ale neudělám to.
Několik minulých let jsem probděla spoustu nekonečných nocí a představovala si, jaké by tohle
bylo. Strávila jsem příliš mnoho hodin zíráním zasněným holčičím pohledem do nikam a říkala jsem
si, jaké by to bylo, kdyby mě viděl jako někoho jiného než sestru svého nejlepšího kamaráda.
Teď to vím. Vím, jaké to je, být k němu přimknutá rty a vědět, že se na mě dívá jako na někoho, kdo
je pro něj mnohem víc, než kdy předtím byl.
A bojím se, že jsem proti tomu bezmocná.
 12. kapitola

Kyle

Roxanne Hughesová si se mnou nepředstavitelně pohrává. A ani o tom neví.

Ví, jaký vliv má na kluky – je dost těch, kteří jí padají k nohám – ale netuší, co to s námi dělá. Neví,
že stačí jeden úsměv a mrknutí očí a nevnímáme nic než ji. Jeden dotek nás dostane do bodu, odkud
není návratu. Jsem vyřízený.
A nejsem naivní. Přesně vím, co ona a všichni ostatní dělají. Ten zhýralý přístup k životu je její
způsob, jak se vyrovnat s Camovou smrtí. K čertu, tohle může vykládat každému, kdo ji bude ochotný
poslouchat, ale jenom já ji dokážu s těmi nesmysly poslat do háje a přinutit ji, aby se naučila skutečně
truchlit. Jsem jediný, kdo ví, co se opravdu ukrývá za těma nádhernýma modrýma očima.
Jo, sakra. Musím ji zbavit té příšerné pózy, usadit ji pevně na zadek a držet ji tak dlouho, dokud si
neuvědomí, že ty kretény, které bez přestání svádí, vůbec nepotřebuje. Musím ji přesvědčit, že to, co
opravdu potřebuje, stojí přímo před ní. Potřebuje hodného kluka, který ji přinutí, aby se měla ráda
tak, jak ji má rád on.
Tak snadno bych se do ní mohl zamilovat. Možná už ji miluju a v koutku duše to vím. Možná po ní
už jedna část mého já tajně volá, ale já jsem jí zatím nevěnoval pozornost.
Protože, do háje, ten kluk, kterého potřebuje, jsem já.
Potřebovala mě celý život a já na tom nic nebudu měnit. Je jedno, že mě předtím potřebovala jinak.
Teď mě potřebuje víc než kdy dřív. Měl jsem tu být před šesti měsíci, kdy se jí svět rozpadl na
kousky.
Nikdy mi to neodpustí. Co se dá dělat? Už na tom nesejde. Nikdy si to neodpustím. Měl jsem tu být,
abych dokázal udržet pohromadě to, co zbylo z jejího roztříštěného srdce.
Teď jsem ale doma. Teď jsem tady a mám něco málo přes dva měsíce na to, abych všechny ty
roztříštěné kousky našel a poskládal je dohromady. Protože to dokážu jen já.
Musím ji přinutit, aby si uvědomila, že mě potřebuje.
Protože já vím, že já ji potřebuju.
„Připadá mi, že se nestará o nikoho jiného než o sebe. Však jsi to sám viděl.“ Myra si mne rukou
obličej.
„Já myslím, že se stará,“ říkám opatrně. „Jen neví, jak si s tím poradit. Myslím, že jí tak moc chybí,
že tu díru po něm musí něčím vyplnit.“
„Tuhle díru nikdy nevyplní. Žádný vzdor ani vzpoura nikdy nevyplní díru, kterou tu Cam po sobě
zanechal.“ Ray si vzdychne. „Neposlouchá nás. Nechali jsme to zajít příliš daleko, než jsme zasáhli,
a teď za to platíme. Měli jsme ji trochu usměrnit a držet zkrátka, abychom ji zastavili.“
Iz si odfrkne. „Našla by si cestičku, jak z toho ven. Jasně, bývala tichá a milá, ale taky byla vždycky
paličatá. Všichni víme, že si Roxy pokaždé našla způsob, jak dosáhnout toho, co chce a kdy to chce, a
neohlížela se kolem sebe.“
 „Máš pravdu, Iz,“ přikyvuje Myra. „To, co dříve bývalo jednou z jejích nejlepších vlastností, je teď
její nejhorší nepřítel. Já jen…“ Odmlčí se a zavře oči. Ray se k ní natáhne a vezme ji za ruku. Pohled
na tu spoustu bolesti mě bolí. Myra je pro mě jako druhá máma a tohle mi opravdu rve srdce.
Iz taky chytí Myru za ruku.
„Napadlo mě, jestli by se takhle chovala, kdybychom věnovali více pozornosti její bolesti.“ Myra
otevře oči. Má je zalité slzami. „Žádný rodič by neměl pochovat své dítě. Ten den, kdy jsme ztratili
Cama, jako by mi někdo vyrval půlku duše. Ze všech lidí to musel být zrovna on, můj chlapec. Můj
krásný, chytrý chlapec. Můj svět se rozpadl. Tolikrát jsem se už sama sebe ptala, proč právě on.
Vůbec nechápu, proč musel odejít. Byl tak mladý, tak připravený na to, co mu život přihraje, a nikdo
z nás si neuvědomoval, že ta přihrávka bude falší. A jakou falší. Byla jsem tak uvězněná ve vlastní
bolesti, až jsem zapomněla, že ona trpí taky.“
„Myro…“
„Ne. Tak dlouho jsem se pokoušela držet to v sobě, abych před ní stála silná, ale nefungovalo to.“
Zavrtí hlavou. Po tvářích jí stékají slzy. „Viděla tu nehodu a byla u toho, když umřel. Ona a nikdo
jiný. Pokud ten okamžik musel s někým prožít, jsem ráda, že to byla ona. Miloval ji víc, než jsem kdy
viděla někoho takhle milovat. Ale všichni jsme na to zapomněli. Trpěli jsme tak, až jsme zapomněli,
že to byla ona, kdo ho viděl umírat. Naše poslední vzpomínka na něj je šťastná, ale ta její? Viděla,
jak z něj uniká život. Roxyino utrpení je hrozné.“
Iz bouchne do stolu. „Myro Hughesová, teď mě dobře poslouchej. Ten zatracený den jste ho ztratili
vy všichni. Nejen ty, nejen Roxy. Všichni jste ho ztratili, jasné? Všichni jste měli – a pořád máte –
právo pro něj truchlit tak, jak to sami cítíte a potřebujete. Sophia Lorenová jednou řekla, že mít dítě
znamená vzdát se kousku svého srdce a nechat ho žít mimo své tělo, nebo tak nějak, ale jestli ses
uzavřela do sebe jen proto, aby ses vyrovnala s tím, že tuhle část srdce jsi navždy ztratila, pak seš na
omylu.
Zasloužíš si to. Máš na to plné právo. A je to v pořádku. Můžeš plakat a můžeš myslet jen a jen na
sebe. Kdybych já cítila jen polovinu bolesti co ty, byla bych na tom zatraceně mizerně! Máš právo
truchlit a nemusíš si to vůbec klást za vinu.
Roxy nezvolila ten správný způsob, jak truchlit. Ona dokonce ani netruchlí. Bojuje proti tomu.
Bůhví kolikrát týdně se potřebuje dostat do stavu zapomnění, protože nechce vzpomínat. Není to kvůli
něčemu, co jste s Rayem udělali nebo neudělali. Tuhle cestu si zvolila ona sama. Vybrala si
zapomnění místo truchlení a řeknu ti, tohle není dlouhodobé řešení. Dokážu si představit, že to
nějakou dobu skvěle funguje, ale teď už to určitě začíná být únavné, dokonce i pro ni.“
„Já jen nevím, co máme dělat.“ Myra se už neudrží a úplně se složí. Opře se lokty o stůl a tvář
zaboří do dlaní. Ramena se jí otřásají a na chvíli je jediným zvukem v kavárně ozvěna jejího
vzlykání.
Vstanu od stolu a položím jí ruce na ramena. Obejmu ji. Nevím, co jiného bych mohl udělat. Tahle
žena, která se ke mně celý život chovala jako k vlastnímu synovi, která tu byla, když jsem si nemohl s
tátou a mámou popovídat o holkách, tahle žena je citově úplně na dně. Ztratila jedno dítě a ve svých
myšlenkách už ztrácí i to druhé.
„Teď jsme zpátky,“ uklidňuju ji. „Víš, že ti pomůžeme.“
„Kyle už ji dvakrát odvezl z těch, jak bych to řekla – ze dvou večírků, že Kyle?“ Iz na mě pohlédne.
Pustím Myru, trochu afektovaně se usměju a přikývnu. „Páni, ta se cukala. Prskala jako vzteklá
kočka. Byl na ni legrační pohled.“
 V kapse mi zazvoní telefon. Roxy.
Přijmu hovor. „Ahoj.“
„Čauky, Kyle.“ Zahihňá se. Potřebuju malinkatou laks… las… Hernajs, potřebuju…“
„Laskavost?“
„Jo!“ opět se zahihňá. „Jsem… trčím tak trochu v Portlandu. Jsem tak nějak, hihihi, tak trochu, jak
bych to…“
„Chceš říct, že jsi opilá.“
„To je ono! Jasan. Ty vždycky víš, co chci říct.“ Znovu se zahihňá.
Iz, Myra a Ray na mě upřeně hledí.
„Takže po mně chceš, abych sedl do auta, jel do Portlandu a dovlekl tvou ctěnou zadnici zpátky
sem?“
„Není nutné, abys mě někam vlekl. Tentokrát půjdu dob… dobrovolně. Půjdu. Ha!“ Následuje další
zahihňání. Panebože. Ta musí být úplně pod obraz.
„Kde jsi?“ Povzdechnu si.
„Já jsem… jsem u McDonald’s. Mmm, v ham… burg… U hamburgerů.“
„Je s tebou Selena?“
„Ne, je hloupá. Sedí doma. Nuda, nuda, nuuuu-dááááá!“
„Fajn. Jsi sama?“
„Ne, mám tu jednoho transformerka z happy mealu.“
Nevím, jestli se mám smát, nebo jí vynadat.
„Čmul… čme… čmeláček. Můj miláček.“
„Dobře, Roxy. Zůstaň, kde jsi, a já pro tebe přijedu.“
„Zůstat tady? Přesně tady?“
„Jo. Přesně tam, kde jsi.“
„Co když se mi bude chtít čůrat?“
Ta holka se mi snad zdá. Dělá si srandu? „Můžeš jít, kam chceš, jen když neodejdeš z té
restaurace.“
„Fajn.“ Zavěsí tak náhle, jak zavolala.
Chvíli hledím na telefon, pak se podívám na Myru a Raye. „Vypadá to, že mám dovézt vaši, ehm,
nepředvídatelnou dceru z Portlandu domů.“
„Proč ti to trvalo tak dlouho?“
Roxy sedí v boxu v zadním rohu, zády se opírá o okno a nohy má položené na lavici. Drží v ruce
drobnou hračku, nejspíš toho jejího Čmeláčka, a upřeně na ni hledí.
„Je to sem hodinu cesty, pamatuješ?“ Zvednu její nohy, sednu si vedle ní a položím si je na klín.
„A tys jel hodinu jen proto, abys mě vyzvedl.“
„Vypadá to tak, nebo snad ne?“
Prsty otáčí malou figurkou. „Protože takhle by to chtěl Cam.“
Ignoruju hořkost v jejích slovech a soustředím se na smutek, který, jak si myslí, přede mnou ukryla.
„Ne,“ odpovím. „Přijel jsem, protože jsi mě o to požádala.“
Její modré oči se zahledí do mých. „Proč?“
„Roxy, už bys měla vědět, že vždycky udělám všechno, o co mě požádáš.“ Prstem jí zakryju ústa,
než stihne odpovědět. „Protože to chci udělat. Ne kvůli Camovi, kvůli sobě. Jasný?“
Přikývne a zavře pusu. Nechám ruku klesnout.
 „Čmelák byl jeho oblíbený,“ zašeptá. „Objednala jsem si to pitomé jídlo jen kvůli němu, ale takhle
to není správné. Cam by měl sedět naproti mně a vyfouknout mi tu zatracenou hračku dřív, než bych ji
stihla vybalit ze sáčku.“
„Podobně jako jsi to tehdy dělala ty, dokud jsi neměla všechny ty Furby příšerky.“
„Přesně tak.“ Roxy zacukají rty, přestože nakrčí nos a popotáhne. „Koupila jsem to a říkala jsem si,
že jestli tam bude Čmelák, můžu ho dát Camovi. Pak jsem si sedla a vzpomněla jsem si. Vzpomněla
jsem si, že on tu nebude, aby si ho vzal.“
„Roxy,“ zašeptám, přisunu se k ní a obejmu ji kolem ramen. Schoulí se ke mně a z oči se jí kutálejí
slzy.
„Jak jsem jen mohla zapomenout, Kyle? Jak jsem mohla zapomenout, že je mrtvý? Zatraceně
mrtvý!“
Vnořím prsty do jejích vlasů a chytím ji pevněji. Zachvěje se. Slzami mi smáčí košili. Nedokážu
pro ni najít žádnou správnou odpověď.
„Jdeme.“ Posadí se zpříma. Na tvářích má šmouhy od rozmazané řasenky. „Chci jet domů.“
„Počkej.“ Bříšky palců jí přejedu pod očima. Vidět ji plakat mě ničí. Její oči jsou široce otevřené a
vlhké, zářící v ostrém světle restaurace. Po tváři jí stéká další slza. Jemně ji setřu palcem. Pomalu se
přiblížím rty k jejímu čelu, dotknu se její hebké kůže, pak zanechám něžný polibek na jejích rtech.
Vstanu a pomalu ji k sobě přitahuju.
„Pojď sem,“ říkám. „Jedeme domů, Roxanne Jane Hughesová.“
Zamračí se, ale nechá mě, ať jí pomůžu vstát. „Fajn, Kyle Michaeli Danielsi.“
Usměju se. Líbí se mi, jak vyslovuje mé celé jméno. A líbí se mi také, když já vyslovuju celé její
jméno…
Když vyjíždím z parkoviště, začne si hrát s knoflíky rádia. Na chvíli přestane. Pak začne znovu. A
znovu. A znovu. Skřípu zuby při neustálém škvrčení a pískání a ladění další stanice. Vydrží střídavě
točit knoflíkem celých pětačtyřicet minut. Sám sobě se divím, jak to dokážu tak dlouho vydržet.
„Roxy, co to děláš?“
Ucukne rukou, jako by ji rádio spálilo, a dívá se na ruce složené v klíně. „Hm. Nechci jet domů,“
zašeptá.
„Ale říkala jsi…“
„Chci domů do Verity Pointu, ale ne k nám domů.“
„Tvá máma se o tebe hrozně bojí, to ti přece musí být jasné.“
„A kdy se nebojí?“ vyštěkne. „Nechci jít domů.“
K čertu s ní. Myslel jsem si, že holky z univerzity jsou náladové netýkavky, ale Roxy by je s
přehledem strčila do kapsy. Ta dokáže vybuchnout rychleji než sud s petrolejem.
„Mám ti tedy hned zastavit? Možná se ti bude lépe sedět u kraje cesty.“
„Beru zpět, co jsem předtím řekla. Nechováš se pořád jako pitomec, ale když jo, vyhrál bys první
cenu.“
„Jasně. Už budeme ve vaší ulici.“
„A kde se ztratilo to tvé ‚udělám všechno, oč mě požádáš‘?“
„Beru zpět, co jsem předtím řekl,“ vrátím jí její vlastní slova. „Udělám cokoli, o co mě požádáš,
když zrovna budu chtít.“
„Zrovna jsi popolezl o další příčku na žebříčku pitomců.“
„To je super.“ Zastavím před naším domem a otočím se k ní. „Znamená to, že až se jednou dostanu
na samý vrchol, budu tě moct ošukat jako všichni ti ostatní pitomci?“
Otevře pusu, ale nevydá ze sebe ani hlásku. Jen na mě nevěřícně hledí, celá ztuhlá šokem. Výborně.
Tohle je přesně ta reakce, ve kterou jsem doufal.
Vystoupím z auta, prásknu za sebou dveřmi a obejdu ho na stranu spolujezdce. Prudce otevřu dveře.
„Vystoupíš, nebo budeš sedět celou noc v mém autě?“
„Nemůžu uvěřit, žes něco takového řekl.“
„Omlouvám se – nemají snad vymakaní a vypatlaní pitomci na tohle právo?“
Roxy vystoupí z auta. Z očí jí srší blesky a vztekle mi zapíchne prst do hrudi. „Někdy se fakt chováš
jako kretén, víš to?“
„Jo.“ Pomalu se usměju. „A ty to zkrátka miluješ.“
„Blbost. Nenávidím to.“ Naštvaně projde kolem mě.
„Jen proto, že jsem jediný člověk, který dokáže zavřít tu tvou nevymáchanou držku.“
Zastaví se na prahu našeho domu. „Ta se dá zavřít mnoha způsoby, Kyle. Mnoha způsoby.“
Zase si se mnou hraje. Ví to a já to vím taky. Nevím, co za tím vězí, ale ona si zkrátka nemůže
pomoct. Ať se děje, co se děje, vždycky skončíme takhle, začneme se hádat. Problém je v tom, že mě
baví ji vytáčet. Když ji takhle vytočím, nic přede mnou neskrývá.
Dlouhými kroky dojdu k Roxy a zastavím se za ní. Obejmu ji v pase a přitáhnu zády k sobě, až mi
narazí do hrudníku. Zvednu ruku a odhrnu jí vlasy stranou. Rty se přiblížím k odhalenému uchu. Roxy
se zachvěje.
„Už jsem ti to jednou řekl. Nehraj si se mnou, Roxy. Ani se o to nepokoušej. Přestaň se mnou hrát ty
své hry, protože nikdy nevyhraješ.“
Polkne a zhluboka se nadechne. S nádechem se ke mně ještě víc přitiskne.
„A já ti dokážu zavřít klapačku. Víš, že to umím zatraceně dobře. Ještě chvíli mě provokuj a já ti to
budu muset připomenout.“
Tentokrát se opravdu zhluboka nadechne a celá ztuhne. Prsty jí obepínám pas. Otočí se tváří ke mně.
Oči jí ve tmě září, když se setkají s mým pohledem, a když promluví, má zastřený hlas.
„To má být hrozba?“
„Ne, tohle je slib.“ Pustím ji a otevřu dveře. „Běž dovnitř.“
„Ty mě nepošleš domů?“
„Roxy, požádala jsi mě, abych to nedělal, takže to neudělám. Můžeš tu zůstat přes noc. A zcela
upřímně ti říkám, že se dostávám do bodu, kdy je mi jedno, jestli přespíš v mém nebo Izině pokoji,
takže laskavě pohni zadkem a padej dovnitř, než rozhodnu za tebe.“
Kdyby zůstala v mém pokoji, byla by to katastrofa, protože už nemyslím na nic jiného než na to, jak
ji líbám. A taky cítím, jak mi tvrdne jistá část těla v kalhotách.
Vpadne dovnitř. Následuju ji po schodech a nahoře zaklepu na Iziny dveře.
„Co chceš?“ zavolá zevnitř.
„Mám pro tebe dárek.“
„Jestli je to zase nějaká smradlavá bomba, strč si ji rovnou, víš kam.“
Pohlédnu na Roxy a uculím se. „Ne, smradlavá ne, zato nebezpečně časovaná.“
Roxy mě plácne. Ušklíbnu se na ni.
Iz otevře dveře a podívá se na Roxy. „Zdá se, že tu máme pyžamovou party. Ještěže jsem vyplenila
Kyleovy zásoby sladkostí.“
„Potvoro,“ zavrčím, otočím se a jdu do svého pokoje, než změním svůj názor na to, kde by měla
Roxy spát.
 13. kapitola

Roxy

„Sakra,“ zamumlám a dívám se na hrnek kávy, který drží Iz v ruce. „Mně snad praskne hlava.“
„To proto, žes byla včera večer zlitá pod obraz.“ Do Izina pokoje pomalu vchází Kyle.
„Hej, co když jsme tady nahé!“ okřikne ho Iz.
Uculí se a ukáže na mě. „Tomu věřím.“ Pak na ni. „U tebe ne.“
„Jdi do prdele,“ zahučím. Jo, ještě je mi špatně z té včerejší noci – a z další naší hádky.
„Ty toho nenecháš, Roxy?“ V očích se mu zablýskne.
„Nenechám toho, dokud si neuvědomíš, že mě nemůžeš umlčet na déle než pět minut.“ Odhodím
přikrývku, zvednu se do sedu a vezmu si od Iz hrnek s kávou.
Kyle mi mrkne na nohy a pak cestuje pohledem vzhůru po mém těle. „Jsou různé možnosti, jak tě
umlčet, právě o nich přemýšlím.“
„Můžeš se, prosím, na pět minut ovládnout?“ Iz ho strká ven ze dveří. „Seber si své nadržené
myšlenky a jdi si třeba dát studenou sprchu.“
Rozesměje se a bouchne za sebou dveřmi. Iz se na mě podívá a zavrtí hlavou.
„Jak mu to můžeš strpět?“ ptá se mě.
„Hraju s ním jeho vlastní hru. Chvíli to funguje.“ Pokrčím rameny a usrknu kávu.
Funguje to, dokud se mě nedotkne a nezašeptá mi něco do ucha. Pak mě úplně oblbne, způsobí, že
jsem celá naměkko, rozpolcená a musím sebrat veškeré síly, abych se od něj odtrhla. Včera večer to
byla obzvlášť těžká zkouška. Brečela jsem, pak jsme se hádali a pak začal být nebezpečně sexy. Do
háje, on umí být neskutečně sexy.
Není nic nebezpečnějšího než muž, který vás dokáže vzrušit jediným slovem.
Kyle přesně ví, co říct a kdy to říct. On sakra ví, jak to říct – od rychlosti, s jakou mluví, po
hlasovou modulaci, s jakou zdůrazňuje důležitá slova.
Prevít jeden.
„Chová se jak nadržený puberťák, až mě tím děsí,“ brblá Iz. „To je jedno. Dopij to kafe, obleč se a
vypadneme odsud.“
Podívám se na ni. Široce se usmívá.
Ano, šéfe.
„Máš oči plné lásky,“ pronese Selena teatrálně a potměšile se zašklebí.
„Měla bys už přestat koukat na kreslené seriály, ty káčo.“ Obrátím oči v sloup.
„Má pravdu,“ souhlasí Iz. „Jsi do mého bráchy úplně udělaná.“
Otočím se k ní. „To říká ta, která za poslední půlhodinu nespustila oči ze Siova zadku.“
„Má moc hezký zadek. Co k tomu říct?“
„Kdes nechala oči? Je to můj bratranec!“ Selena předstírá, že ji natáhlo.
„Několikrát za den musím poslouchat, jak si jeden na druhého stěžují. Nikdy bych si nemyslela, že
tohle řeknu.“ Iz se na mě podívá. „Ale už si skoro přeju, abys vypadla a nechala toho.“
„Mám dojem, že jsi to trochu popletla,“ odpovím. „Většinou mi totiž říkáš, že se s tvým bráchou
musím vyspat. Což se, mezi námi děvčaty, rozhodně nestane.“
Selena se ušklíbne a pohlédne po očku na Kylea. „Máš naprostou pravdu,“ prohlásí suše. „Protože s
někým takovým se vyspat je fakt odpuzující představa. Koho se zdravým rozumem by mohlo
přitahovat takové tělo a oči?“
Střelím po ní mrazivým pohledem. „Nikdy jsem netvrdila, že se mi nelíbí.“
„Nemusíš se hned ježit jen proto, že nahlas řekla, co si myslí většina holek ve městě,“ zašeptá mi Iz
do ucha.
„Nejsem naježená!“
Iz se poťouchle usmívá.
„No tak, Rox,“ říká Selena pobaveně. „Prostě se na to vykašli, polož ho na lopatky a dej mu
pořádného pusana. Vsadím se, že umí úžasně líbat.“
Cítím, jak mi rudnou tváře, a z jejího senzacechtivého pohledu je mi jasné, že jsem se prozradila.
„Zjevně mi tady něco uniklo! Tys ho už políbila?“
„On políbil mě,“ opravím ji. „Řekla jsem mu, ať to udělá, ale to je fuk. Byla jsem opilá.“
„A to je všechno? Jen jednou?“
„Jen jednou.“
„Lhářka, lhářka, fuuuuj!“ prozpěvuje si Iz. „Kecáš!“
„Nekecám!“ protestuju. „Jen jednou.“
„Tak proč uhýbáš pohledem doprava? A proč se dotýkáš nosu?“
„Myslela jsem, že oči uhýbají doleva,“ zamračí se Selena.
„Záleží na tom, kterou rukou píšeš,“ vysvětluje jí Iz. „Doleva u leváků a doprava u praváků. Neptej
se proč. Hlavní na tom je, že jsi nemožná lhářka, Roxy Hughesová!“
„Dvakrát!“ zalžu znovu a sedám si na ruce. „Dvakrát, jasné?“
„Cuká ti pusa.“
„Třikrát!“ Rozhodím ruce. „Nemůžu uvěřit, že se tady vede výslech kvůli líbání tvého bráchy!“
Přitom se na něj zrovna dívám a myslím na to, jak ho znovu políbím. Přitiskne se ke mně, rty
vyhledá mé ucho a ucítím na kůži jeho dech – zajímalo by mě, jaké by to bylo, kdybychom se dotýkali
jen kůží, ne přes oblečení. Zajímalo by mě, jaké by to bylo milovat se s někým, kdo mě skutečně
zajímá a koho zajímám já.
Zajímalo by mě, jaké by bylo milovat se s někým, protože to doopravdy chci. Protože mám
stravující, šílenou potřebu to udělat. Protože jestli tohle nepoznám, jestli se nepoddám tomu vnitřnímu
hlasu, který začne vřískat, kdykoli je nablízku on, zblázním se.
Kyle to mé pravidlo o pitomcích v posteli zlomí. O tom není pochyb.
„Hele…,“ protáhne Iz zamyšleně.
„Co?“
„Chcete udělat něco bláznivého?“
Koukneme se Selenou na sebe. „Jako co?“ zeptá se Selena opatrně.
Iz vytáhne z kapsy klíče. „Pojďte, zajedeme do Portlandu a necháme si udělat tetování.“
„To má být ten tvůj bláznivý nápad? Já už mám dvě,“ namítá Selena.
„Tak budeš mít třetí.“ Pokrčím rameny. Pohledem zalétnu ke klukům, kteří hrají fotbal. Fajn. Kyle.
„Jedeme.“
 Ukrývám ruku v rukávu tenkého svetříku, když se připojíme ke Kyleovi, Benovi a Siovi a jdeme
společně na večeři. Náplast, která zakrývá hvězdu na Selenině nártu, je vidět díky otevřeným
sandálům a Izina náplast na stehně vykukuje zpod dolního okraje šortek.
„Kde jste byly?“ Si na nás pátravě hledí.
„Nikde,“ odpoví Selena.
„Hezký pokus.“ Pohledem sklouzne na její nohu a pak na Izino stehno. „Další?“
„Tři. Mám tři, Sii. Nejsem jako chodící obrázková kniha,“ odsekne Selena.
Kyle zvedne koutky. „Máte tetování?“
„Každá jedno.“ Bezděčně se dotknu ruky.
„Co sis nechala vytetovat?“
Usměju se a zavrtím hlavou.
„Hodně štěstí,“ zamručí Iz a popadne jídelní lístek. „Ani já jsem to z ní nedostala. Nechce nám ho
ukázat.“
„Proč ne?“ Kyle nakloní hlavu. Pokrčím rameny.
„Prostě ho zatím nechci nikomu ukázat.“
Vstane a obchází stůl.
„Co to děláš?“
„Chci ho vidět.“ V očích mu poskakují rozpustilí rarášci.
„Ne.“ Vstanu a couvám kolem stolu. „Je moje.“
„Ukaž mi ho.“
„Ne!“ Napůl vykřiknu, když těsně uniknu jeho prstům, a utíkám kavárnou k východu. Se smíchem
proletím dveřmi a zahnu za roh. Směju se tak, až mě bolí břicho. Tak, až si skoro nevšimnu, že Kyle
stojí proti mně.
Skoro. Není totiž možné, abych minula jeho rty, které čekají na ty mé.
Chytí mou tvář do dlaní. „Tam vevnitř ses usmívala tak jako už dlouho ne. A ještě nikdy jsem tě
neslyšel se takhle smát.“
„No a co?“ Hledím mu zpříma do očí.
„Líbí se mi to,“ odpoví polohlasem, vklouzne prsty do mých vlasů a něžně mi chytí hlavu do dlaní.
„Mám rád tuhle Roxy. Vždycky jsem měl.“
Cítím, jak se mi po těle rozlévá teplo. Stoupnu si na špičky a políbím ho – poprvé, co jsem ho
políbila. Vždycky s tím začal on, ale tohle je má chvíle. Jeho slova mi připomněla, že stojím za víc,
než si o sobě myslím.
Chytím ho za límec a přitáhnu naše těla blíž k sobě. Pomalu sjíždí roztaženými prsty po mých
zádech. Zcela se oddám jeho doteku. Připomíná mi, že jsem tu noc nezemřela. Jedna část mého já,
velká část, je stále naživu.
„Ptáčci,“ zašeptám. „Pět ptáčků.“
„Můžu je vidět?“
Pomalu odloupnu náplast ze zápěstí. Po straně mám vytetovaných pět malinkých ptáčků v letu.
Každý z nich má vlastní význam, každý je stejně důležitý jako ti ostatní.
„Nějaký důvod, proč zrovna ptáky?“
Podívám se na tetování se zarudlým okrajem. „Každý z nich pro mě něco znamená. Jeden smutek,
jeden posun vpřed, jeden přijetí, jeden svobodu a jeden… lásku.“
Kyle mě vezme za ruku a palcem přejíždí po kůži nad tetováním. Zvedne pohled od mé ruky a
zadívá se mi do očí.
Zašeptá. „Je to dokonalé.“
„Jo.“
Chvíli mlčky stojí a hladí mě po ruce, pak mě přitáhne k sobě. Ovinu mu ruce kolem pasu, on mě
obejme a já plnými doušky vdechuju jeho výraznou vůni. Calvin Klein je náhle má nová oblíbená
značka.
„Jdeme,“ zašeptá mi do vlasů.
„Vždyť jsme na večeři.“
„No a? Ještě jsme si neobjednali. Pojďme.“
„Kam?“
„Není to jedno?“
 14. kapitola

Kyle

„K soutěsce,“ zašeptá. „Pojďme tam.“

Uvolním objetí a popadnu ji za ruku. „Rychle. Než si nás někdo všimne.“ Táhnu ji za sebou.
Zahihňá se. „Jako bychom někoho zajímali.“
„Mou ségru ano.“
„No vidíš, aspoň ji.“ Roxyiny modré oči září takovým štěstím, jaké jsem v nich už dlouho neviděl.
„Dnes ráno mi poradila, abych se s tebou vyspala.“
„Měla bys.“ Ta slova ze mě vyletí, než je stihnu zarazit. Roxy ztuhne.
„Ty přece nejsi žádný děvkař.“
„Přesně tak.“ Táhnu ji mezi stromy. K sobě. „Vím, jak to dělat jinak, než jen ošukat holku, jako by
byla nicka, která za nic nestojí.“
„I když přesně taková je?“ Její hlas je sotva slyšet.
„Roxy.“ Nakloním jí tvář tak, že se mi musí podívat zpříma do očí. „Ty nejsi žádná nicka. Stojíš za
všechny prachy na světě.“
Polkne, rychle zamrká, proplete své prsty s mými a pokračuje v chůzi. „Je mi jasné, že na univerzitě
střídáš holky jako ponožky.“
No páni. „Copak jsem podle tebe nějaký gigolo?“ ušklíbnu se a nechám se jí vést za ruku.
Pokrčí rameny. „Jsi v bratrstvu,“ zní její jediná odpověď. Jako by to byl nějaký pádný argument.
Vlastně… pamatuju si, jak vyváděli Braden a Aston, než jim trochu vychladly hormony.
„Nejsem žádný gigolo ani děvkař,“ uzavřu a náhle mi vadí i ten malý rozestup, který nás dělí.
Zezadu ji obejmu kolem ramen.
„Nevěřím ti.“ Záškuby její tváře prozrazují potlačovaný úsměv. Natočí ke mně obličej.
Přiblížím rty k jejímu uchu. „Není třeba být děvkař k tomu, abych věděl, jak se s někým krásně
milovat. Stačí jen mít tu správnou holku.“
Pečlivě volená slova mají účinek, jaký jsem nečekal. Roxy opět polkne a roztřeseně se nadechne.
No teda. Zdá se, že slečna Náhodný sex není tak úplně v pohodě při představě něčeho
opravdovějšího.
„Vyhráls,“ vydechne. „Jasně.“
Zazubím se a pustím ji. Ne proto, že bych chtěl, ale protože nemůžeme jít, když ji takhle objímám.
Kdybych mohl, držel bych ji u sebe třeba celý den. Určitě by pak bylo snazší se pokusit ji přesvědčit,
že mám pravdu. Úmyslně se bude snažit tomu vyhnout.
„To byl účel, vzít mě sem?“ dívá se na mě s tázavě zdviženým obočím.
„Kam?“ Rozhlédnu se a teprve teď si všimnu tůně, do které jsem ji na popud Cama před několika
lety strčil. „Aha. Ne.“
„Nevěřím ti.“
 „Vážně. Byl jsem příliš zaneprázdněný pohledem na různé části tvého těla.“
Vyprskne smíchem a plácne mě do hrudi. Odpoví co nejupřímnějším úsměvem: „Dokaž to.“
Co to s tou holkou je, že mě musí na každém kroku provokovat?
„Sama sis o to řekla.“
Otočím ji, přitlačím zády na strom, u kterého stojíme, a celým tělem se k ní přitisknu. Pevně ji
políbím a celý se vnořím do měkkosti jejího těla. Napůl očekávám, že mě od sebe odstrčí, ale
neudělá to. Oběma rukama mě popadne za košili, zahákne prsty za látku a drží mě pevně u sebe. Svým
jazykem pátrá po mém, škádlí mě, zuby mi lehce přejede po dolním rtu.
Jednou rukou jí podepřu hlavu a druhou sklouznu po zádech dolů. Chytnu ji pod zadkem a přitáhnu
její boky k sobě. Z jejího hrdla unikne tiché zasténání. Panebože. Všechna krev se mi hrne dolů do
rozkroku. Moje narůstající erekce ji tlačí do břicha. Přisune se ještě blíž ke mně, tlačí se na mě
každým kouskem svého těla. Ruku, kterou ji držím za hlavou, mi srazí dolů a vede ji níž, ke svým
stehnům. Chápu, co chce.
Vnoří jazyk divoce do mých úst, zatímco ji zvednu tak, že se pouze zády opírá o strom. Ovine mi
nohy kolem boků, chodidla zahákne na zádech a oběma rukama mě chytne za hlavou. Přejedu jí
dlaněmi po stehnech, palci jemně dráždím tam, kde stehna přecházejí do rozkroku. Cítím, jak se ke
mně vší silou tiskne.
Chci ji. Zatraceně, jak já tuhle holku chci. Chci ji víc, než jsem kdy koho chtěl, a kdyby pro mě
neznamenala všechno na světě, vzal bych si ji hned teď, ve zlomku vteřiny, tady u toho stromu.
Jenomže znamená. Je pro mě vším na světě. A pokud se to stane, bude to někde, kde budu moct
prozkoumat každičký milimetr jejího těla tak, jak je třeba, kousek po kousku.
„Roxy,“ zašeptám jí do tváře. „Musíme přestat.“
Z plných rtů jí unikne dlouhý, rozechvělý výdech. „Proč?“
Pomalu ji postavím na zem, odhrnu jí vlasy z obličeje a něžně políbím na čelo. „Prostě musíme,
oukej?“
Nejsem s to jí říct, že musíme přestat, protože mám strach, že ještě chvilku, a úplně bezhlavě se do
ní zamiluju.
„Ochraňuj ji.“
„Co tím chceš říct?“
„Kdyby se mi něco stalo…“
„Nemluv jak idiot, Came. Co by se ti mělo stát?“
„Nevím… Nikdo neví, kámo, co na něho za rohem číhá. Jeden den jsi v pohodě a další den ležíš v
nemocnici a všichni se s tebou loučí.“
„Co to tady žvaníš za nesmysly?“
„Ser na to. Prostě ti to říkám, jasné? Roxy pro mě znamená všechno na světě, to moc dobře víš.
Takže kdyby se mi něco stalo, kdykoli, postarej se, ať je v pořádku. Beze mě bude úplně mimo.“
„Tak dobře.“
„Slib mi to, kámo. Slib mi, že tu pro ni budeš. Jsi ten jediný, komu v jejím případě věřím.“
„Slibuju. Budu stát u ní na stráži a chránit tu její drzou klapačku a uvrtěnou prdelku.“
Bylo nám čtrnáct a jako bychom to oba tušili. Už tehdy. Jako by věděl, že jí nebude moct být
nablízku. Jako bych věděl, že se do ní nakonec zamiluju. Vypadá to jako jasný scénář, že?
Umře. Já přijedu, abych zachránil, co se dá. Ona se mi vypláče na rameni. Zamilujeme se do sebe.
Možná by to takhle bylo ve filmu. Nebo v knize. Ale tohle je sakra realita, která nikdy nezapadne do
nějaké předvídatelné šablony. Přijel jsem o šest měsíců později na to, abych něco zachránil, kopla mě
do prdele, než se mi vybrečela na rameni, a buď se hádáme, nebo spolu válčíme. Kéž by to bylo tak
snadné, jak se to zdá všem kolem nás.
„Tak jo.“ Iz zatřepe hlavou a odhodí si vlasy z obličeje. „Jdu do kavárny. Myra se zmínila o nějaké
práci.“
„Ty přece máš práci,“ řeknu nepřítomně.
„V Miami, blbečku. Možná sis ještě nevšiml, ale tohle je Oregon.“
„Fajn. Chápu.“
„Čau později!“ Otevře dveře, a než jimi projde, na chvíli se zarazí a přes rameno na nás mrkne.
„Nedělejte nic, co bych nedělala já!“
„Takže můžeme dělat všechno,“ zamumlá Roxy do bouchnutí dveří.
Zasměju se a poplácám na pohovku za sebou. Udiveně zvedne obočí.
„Proč sedíš na podlaze?“
„Scamp pouští míček na zem, místo aby mi ho nosil do klína. Nechce se mi pořád shýbat, proto
sedím na zemi.“ Popadnu modrý balonek a hlavou pokývnu na teriéra spícího v rohu. „Hloupý pes.“
„No tak, je přece úžasný. Ovšem pokud mi zrovna neobšťastňuje nohu.“ Posadí se za mě na
pohovku. Trochu zakloním hlavu a podívám se na ni.
„Úžasný? Víš přece, že se psi podobají svým páníčkům?“
„Jo, to vidím. Tvůj táta je docela milý.“
Zasměju se a popadnu ji za nohy. Zahákne mi je za paže a předkloní se. Její vlasy mě šimrají na
holých ramenou.
„Lechtáš mě vlasy.“
„Tak si obleč tričko,“ vypálí okamžitou odpověď a zazubí se.
„To ale nemyslíš vážně.“ Polechtám ji na stehnech. Nic neříká. „Roxy.“ Usmívá se ještě veseleji.
„Myslíš?“
„Ne,“ vzdá to nakonec. „Ale vyřešilo by to ten problém.“
„Kdo tu má nějaký problém? Ocenil bych, kdyby mě tvoje vlasy lechtaly úplně všude na těle.“
„Kyle!“ plácne mě do hrudi. Směju se. Líbí se mi, když ji provokuju.
„Co je?“
„Jsi čuně.“
„Lepší než nadržený pitomec.“
Zatne svaly na stehnech. „Musíme se k tomu zase vracet?“
Kéž bychom nemuseli. „Taky se mi nelíbí mluvit o ptácích, se kterými tak ráda trávíš noci.“
„Jen aby bylo jasno, od té doby, co ses vrátil domů, jsem nestrávila noc s nikým jiným než s tvou
sestrou.“
Otočím se tváří k ní. Hledím na ni s kamenným výrazem, cítím, jak zatínám čelisti. „To sakra
doufám. Ale to není jediný problém.“ Pokouším se zachovat tvrdý tón, ale nejde to.
Prudce se nadechne a probodne mě pohledem. „Mluvil jsi s mými rodiči.“
Na to není třeba odpovídat. Ví, že je to pravda. Nemá smysl to potvrzovat ani popírat.
„To snad není pravda.“ Vyvlékne nohy z mého objetí a odsune se na opačnou stranu pohovky.
„Mluvil jsem s nimi, protože jsem chtěl všechno vědět.“
„Tak proč raději nemluvíš se mnou?“
„Zkoušel jsem to. A pokaždé mě pošleš do prdele, protože je ti všechno jedno. Tak hele, mám pro
tebe novinu, Rox. Mně to jedno není!“
Zavrtí hlavou. „Protože chceš pořád mluvit o Camovi. Už jsem to udělala, jasné? Už jsem udělala,
cos chtěl. Vzpomínky, filmový večer… Víc už nezvládnu.“
„Fajn. Ani slovo o Camovi. Budeš teď mluvit? O sobě?“
Mlčí. Neříká nic. Vyškrábu se nahoru na pohovku, sednu si vedle ní a chytím ji za ruce.
„Není o čem mluvit,“ řekne bezbarvým hlasem.
„Kromě drog a alkoholu.“
„Drogy skoro neberu.“
„Skoro nestačí. Mělo by to sakra být nikdy, Roxy. Nikdy.“
Pustí mi ruce a prohrábne si vlasy. „Nejde o tom mluvit a přitom se o něm ani nezmínit, že jo?“
„Mám dojem, že bys měla konečně vyrůst a chovat se jako dospělá. Jdi už s tím do háje.“
„Já ne…“
„Sedm měsíců,“ přeruším ji. „Sedm měsíců a pořád o tom nemůžeš mluvit? Nejsem expert na
zármutek, ale ty si ze všech děláš srandu. Nechceš o něm mluvit. Je zatraceně velký rozdíl mezi
nemoct a neudělat.“
„Byla jsem tam právě ve chvíli, kdy zemřel. Jasně že o tom nebudu mluvit. Nechci si tu chvíli
připomínat.“
„Jestli tam někdo měl být, pak jsi to měla být ty. Byla jsi takříkajíc největší láska jeho života. V
jeho očích se nikdo ani neblížil jeho mladší sestřičce. Ale ty nejsi ta Roxy, kterou zbožňoval.“ Na
očích jí vidím, jak jí to láme srdce, a hrozně mě štve, že jsem ten, kdo jí působí takovou bolest. Ale
musí si to poslechnout. Musím jí ty její hry vymluvit. Nejspíš to všechno dělám špatně, ale je těžké
nahradit to, co chci říct, tím, co je správné říct. „Roxy, kterou tak zbožňoval, by nikdy nedělala to
všechno, co ty děláš od chvíle, kdy zemřel. Byla by se svými rodiči a procházeli by tím společně.“
„Roxy, kterou zbožňoval, umřela zároveň s ním.“
„Blbost. Je pořád tady. Vidím ji, když jsi se mnou. Když jsme spolu jen my dva, je tady. Pak je tu ta
nová Roxy – osoba, kterou podle tebe chceš být. Nežije pro nic jiného než pro všechny ty sračky,
kterými se ničí.“
Vstane. „Já se ničím?“
Vzhlédnu k ní. „A ne snad? Kolik nocí si nepamatuješ? Kolik kluků, se kterými jsi byla, znáš
jménem? Kolik toho na jednom tahu vypiješ?“
„Do toho ti vůbec nic není.“
„Ale ano, je. A zatraceně hodně.“
„Nejsi můj brácha!“
Pohled mi sklouzne na její rty, pak se zvedne zpátky k očím. „Jasně že nejsem ani trochu tvůj
brácha.“
Pohled jí ztvrdne. „A to dává smysl.“ Otočí se a vyjde z pokoje.
„Počkej. Co dává smysl?“ Vyskočím z pohovky a spěchám za ní. „Roxy!“
Zastaví se u dveří, skloní hlavu, prsty pevně svírá kliku. „Všechno od chvíle, co ses vrátil. Jezdíš
pro mě na večírky, bereš mě do soutěsky, držíš mě, když brečím… líbáš mě… Už to chápu.“
„To jsem rád, že aspoň ty to chápeš. Já ne.“
Rázně otevře dveře. „To všechno jsi dělal proto, abych se přestala ničit. Kvůli mým rodičům a
kvůli slibu, který jsi dal Camovi.“
Nevěřícně za ní hledím, zatímco jde ke svému autu. „Nemáš pravdu. Jsi úplně vedle, Roxy.“
 Otevře dveře auta a podívá se na mě. „Oba víme, že je to pravda.“ Nasedne do auta a nastartuje.
„Roxy!“ Vyjdu ze dveří ve chvíli, kdy se rozjede. „Roxy!“
Její auto zmizí za zatáčkou. Z domu se ozývá Scampovo ňafání. Zavřu dveře a opřu se o ně.
Jak si to jen může myslet? Jak si může myslet, že to všechno dělám pro někoho jiného?
A najednou to chápu. Vím, co si myslí.
Mluvil jsem s jejími rodiči. Slíbil jsem jejímu bratrovi, že na ni dám vždycky pozor. Teď to dělám
a ona si nemyslí, že mi na ní doopravdy záleží. Myslí si, že ten týden od chvíle, kdy po mně
požadovala polibek, byla jen hromada lží a přetvářky.
A když se na mě podívala těsně předtím, než nastoupila do auta – když se na mě podívala, její oči
se neleskly zlostí. Leskly se, protože v nich měla slzy. Ten minulý týden pro ni byl tak skutečný, jako
byl pro mě.
Doslova odletím, když se dveře prudce otevřou.
„Tak a teď okamžitě vyklop, co se děje. Roxy odsud vystřelila, jako by jí hořelo za zadkem, a ty tu
stojíš a tváříš se, jako by ti někdo jednu vrazil. Co se stalo během těch dvaceti minut, kdy jsem byla
pryč?“ Iz kopne Scampovi hračku a pak se na mě tázavě zadívá.
Do hajzlu.
Promnu si dlaněmi tváře a kouknu na svou sestru. V jejích očích vidím starost.
„Posral jsem to, Iz. Úplně jsem to posral.“
 15. kapitola

Roxy

Všechno. Všechno pro něj byla jen velká lež a já teď nevím, pro koho mě více bolí srdce. Pro Cama
nebo Kylea? Nevím, jestli bolí více pro lásku, kterou jsem ztratila, nebo pro tu, kterou jsem nikdy
neměla. Nevím, pro koho by mělo bolet víc.
Mám sucho v ústech a třeští mi hlava. Když jsem včera odjela od Kylea, zamířila jsem přímo k
Layle a trochu toho taky lituju, když na něj myslím. Dokud si nepřipomenu, že se o mě stará jen proto,
že se k tomu zavázal. Protože slíbil, že bude.
Připadalo mi to ale tak skutečné. Každý jeho dotyk a každý polibek mi připadaly stejně opravdové
jako ty mé. Byl to ten zvláštní třpyt v očích nás obou při každém úsměvu, který jsme sdíleli. Možná
jsem mu měla říct, že důvod, proč jsem s nikým nebyla od té doby, co přijel, není ten, že mi v tom
zabránil, ale protože jediný, s kým chci být, je on. Možná by v tom nebyl žádný rozdíl.
A možná byl.
„Úsměv, prosím.“ Iz bere z věšáku šaty a podává mi je. „Mám dojem, že na mě z vás dvou padá
deprese.“
Odpovím jí smutným úsměvem a pověsím šaty zpátky na věšák. „Jsem v pohodě.“
„Jasně. A já jsem prezident. Nechceš mi říct, co se stalo? Včera jsem celý den hučela do bráchy,
ale nechce mi nic říct.“
„Nechci o tom mluvit.“
„Roxy…“
„Iz, prosím. Já jen…“
Podívá se na šaty a zavrtí hlavou. „Nic mi do toho není. To vím. Ale vy dva se řadíte k mým
oblíbencům. Kyle mi občas pořádně leze na nervy, ale je to můj bratr. Nemusím studovat psychologii,
abych poznala, že vám dvěma na sobě záleží. Sakra, já přece vím, že ti už dlouho není ukradený. O
hodně déle, než si všichni myslí.“
Udiveně otevřu pusu a zase ji zavřu.
„Nepotřebuju psychologii ani k tomu, abych viděla, že došlo k něčemu velkému. Chci jen, abyste
oba byli šťastní. A z tohohle vašeho citového ping pongu mě už bolí hlava.“
„Fajn.“ Z věšáku popadnu úzké světlé džínsy a přehodím si je přes ruku. „Můžeme na to teď
zapomenout? Máš narozeniny.“
„Jen když mi slíbíš, že si s ním dneska večer promluvíš.“
Super. Zaskřípu zuby. „Fajn. Pak si s ním promluvím.“
„Děkuju ti.“ Usměje se. Upře pohled na džínsy, které mi visí přes ruku. „Džínsy?“
Prstem přejedu po lemu. „Nemám náladu se dnes večer nějak extra parádit.“
„Rox, usmívej se. Někdy se chová jako osel, ale je to moc milý osel.“
„V tom je ten problém,“ zašeptám pro sebe, když Iz zamíří do šatny.
 Vklouznu do bot na podpatku a zapnu si do vlasů poslední klips. Selena mi je asi třicet minut
natáčela a k jedné straně mi je přidržuje asi dvacet sponek. Nebýt výraznějšího make-upu a efektního
účesu, nikdo by neřekl, že jdu na večírek. Poprvé po velmi dlouhé době jsem oblečená jako Roxy,
kterou jsem bývala.
„Jsi asi jediná, koho znám, kdo si troufne zkombinovat dva různé typy denimu,“ konstatuje Selena,
když si stoupnu.
„To proto, že ty kalhoty jsou bílé,“ ohradím se a popotáhnu si bundičku „Musíš se pořádně podívat,
abys poznala, že jsou z denimu.“
„I tak. Kdybych to zkusila já, vypadala bych jako odpadlík z osmdesátých let.“
Podívám se na její hlavu plnou kudrlin a zakřením se.
„Jako by se stalo, drahoušku,“ zatrylkuje Iz z rohu pokoje. Stojí a uhlazuje zřasený materiál
bleděrůžových šatů bez ramínek.
„Blbost. Hele, jestli tě dnes večer můj bratranec nezatáhne někam do rohu, objednám ho na oční,“
vyhrožuje Selena. Já se tajně směju do dlaně, o to víc, když Iz zrudne.
„Jestli se tvůj bratranec pokusí mě zatáhnout do rohu, budu…“
„… ho ochotně následovat a rozdám si to s ním!“ dokončím dramaticky.
„Zavři klapačku!“ Iz po mně hodí polštář. Chytím ho.
„Neslyším, že bys to nějak popírala. Co ty, Leney?“
Zavrtí hlavou. „Máš pravdu, Roxy, nic takového jsem neslyšela.“
„Máme tě úplně přečtenou, slečno Danielsová.“
„Vy dvě…,“ Iz na nás výhrůžně ukáže prstem, než rezignovaně rozhodí ruce, „… jste
nenapravitelné.“
Nakloním hlavu ke straně a drze se usmívám. „Proto nás tak miluješ.“
„To určitě.“ Obrátí oči v sloup, ale ví, že je to pravda. I když je o dva roky starší než my dvě,
všechny tři jsme společně prožily dobré i horší časy. „Aspoň že máš dobrou náladu.“
„Ještě se neviděla s Kylem.“ Selena chytí lesk na rty, který po ní hodím. „Dík.“
„Má pravdu. Kdo ví, jakou náladu budu mít pak?“
Nejspíš ne nejlepší.
„Myslím, že bychom měly jít a zjistit to,“ odpoví Iz. „Čím dřív se vy dva políbíte a usmíříte, tím
dřív se můžeme všichni bavit a vesele se opít.“
„Já se dnes neopiju,“ odpovím automaticky. Obě na mě udiveně pohlédnou, Selena ještě víc
šokovaná než Iz. „Co je? Nechci, ať se po mně naši zase vozí kvůli mému pití. Táta si mě dneska
večer pohlídá a já nemám náladu na další hádku kvůli tomu, že se chovám jako ‚zkažená holka‘.“
„Abych byla upřímná, ty jsi byla vždycky pěkná potvora.“ Selena otevře dveře.
„Jo, tedy chci říct, že nikdo nečekal, že se v tiché malé Roxance skrývá taková divoška.“ Iz pokrčí
rameny.
Obrátím oči v sloup. „Prosím tě. Nikdy jsem nebyla tichá puťka. Jen jsem si spoustu keců nechávala
pro sebe. A teď ze sebe všechen ten kravál vypouštím ven.“
„Tímhle krmí ty své známosti na jednu noc,“ sděluje Selena Iz hlasitým šepotem.
I když mě tou poznámkou naštve, nedám to na sobě znát, usměju se a strčím do ní loktem. „Mrcho.“
„Ale je to pravda.“
„Nikdy jim toho moc neřeknu.“ Propletu s ní ruku a zamíříme ke společenskému domu. „Nemáte
pocit, jako by nám bylo zase deset? Chci říct, kdy to bylo naposledy, co jsme byly na nějaké akci ve
společenském domě?“
Iz vybuchne smíchem. „Nebylo to na mých dvanáctinách? Mám dojem, že jsme si tehdy všechny tři
udělaly falešné tetování, takové to, které namočíš a pak si ho nalepíš. Cam vešel a viděl, jak si ho
dáváme na zadek, a hned to všem musel vykecat.“
„Jo. A ten večer viděli naše zadky všichni,“ vzpomíná Selena.
„Cože – vy si to dáváte na zadek?“ Cam se chechtal jako bláznivé děcko.
„Panebože!“ zaječela Iz. Rychle jsme si natáhly kalhoty a pelášily pryč. Slyšely jsme, jak
každému na potkání bonzuje, že máme tetování na zadku, a my jsme pak vešly do sálu celé rudé.
„Daly jste si tetování na zadek?“ Kyle si nás jednu po druhé prohlížel. „Fakt?“
„Fakt jo. Furbyho.“ Cam hýkal smíchy.
„Vypadněte!“ zakřičela jsem na ně. „Přestaňte být tak hnusní.“
„My nejsme hnusní,“ protestoval Kyle. „Já se jen ptám, Roxy.“
„Tak se neptej, kryso,“ usadila ho Iz.
Otočily jsme se k odchodu. Uslyšely jsme, jak počítají do tří, a pak nám stáhli kalhoty. Naše
zadky viděli všichni v sále a Cam s Kylem se váleli smíchy.
Zacuká mi kolem rtů. „Byl to takový hajzlík. On a Kyle – ti dva byli nejhorší. A než jsi odešla na
střední školu, Iz, podplatili nějakého kluka, který se zrovna přistěhoval z Utahu, aby spustil požární
hlásič.“
„To byli oni?“ zastaví se Iz.
Přikývnu. „Byla jsem tam, když to udělali, a musela jsem zůstat po škole tak dlouho, dokud jsem
řediteli Goughovi neřekla, kdo to byl.“
„A řekla?“
„Jo. Dva týdny mě držel každý den po škole a poslední den, když jsem vyšla ze dveří, jsem mu to
řekla.“
„Ty jo,“ hvízdne Selena. „Vsadím se, že byl dost nakrknutý.“
„Ne tolik jako Kyle a Cam.“ Zatlačím do dveří a vejdeme do sálu. „Mysleli si, že jim to projde.
Páni, to byla sladká chvíle odplaty.“
Jsme poslední, kdo přišel – jako by to někoho překvapilo – a při pohledu do sálu zůstaneme stát. Iz
má dvacet, ale výzdoba vypadá spíš na sladkých šestnáct. Ze stropu visí stříbrné a růžové stuhy. V
jednom rohu stojí u své aparatury DJ a v dalším jsou stoly s všemožnými pokrmy. Uprostřed jídelního
stolu se vyjímá světle růžový čtyřpatrový dort se stříbrnými motýlky a tmavorůžovými kytičkami.
Izini rodiče změnili ponurý sál v něco úžasně kýčovitého.
„Páni,“ prohlásíme všechny tři jednohlasně.
Selena a já stojíme kousek stranou, zatímco všichni místní z Verity Point jeden po druhém přistupují
k Iz a přejí jí vše nejlepší k narozeninám. Pohrávám si s konečky vlasů a usmívám se, když se dívám,
jak je jedna z mých nejlepších kamarádek obklopená lidmi, kteří ji milují.
V téhle místnosti je tolik lásky a radosti, že téměř exploduje. Vypadá to trochu kýčovitě, jako
bychom byli ve filmu, ale je to skutečné. Před několika měsíci jsme všichni prožili tragédii, nejvíce
naše rodina, ale všichni jsme přežili. Všichni jsme Cama milovali a všem nám zlomilo srdce, když
umřel, ale teď… Teď mi tahle situace připomíná, co je Verity Point.
Je to komunita. Místo, kde se vždycky najde někdo s laskavým slovem, s vtipem, který vám ve tváři
vyloudí úsměv, s rukou, které se můžete chytit. V těžkých časech držíme pospolu. Je to, jako bychom
vytáhli super lepidlo, slepili k sobě ruce a propletli si prsty. Společně se smějeme, usmíváme,
pláčeme.
Kolikrát jsem nadávala na život v malé vesnici kousek od Columbia Gorge. Kolikrát jsem
proklínala nedostatek vymožeností. Kolikrát jsem si stěžovala a úpěla kvůli naší malinké komunitě
obklopené lesy.
Ale když teď vidím svou nejlepší kamarádku zaplavenou láskou, uvědomuju si, jak moc tohle místo
zbožňuju.
Dvě známé ruce mě chytnou kolem pasu a mé srdce nedobrovolně poskočí a divoce se rozbuší.
„Co to děláš?“ syčím na Kylea, který mě táhne pryč.
„Chci s tebou mluvit,“ řekne mi do ucha. Chytí mě za ruku a táhne mě ven.
„Myslím, že ses už vyjádřil jasně.“
Pevně mě sevře a otočí k sobě. Položím mu ruce na hruď a pohlédnu mu do očí.
„Ne, nevyjádřil. Ani náhodou, Roxy.“
Ustoupím od něj. „Kyle, tvá ségra tu dnes slaví narozeniny. Musíme se zrovna tady hádat?“
„Jediný, kdo se tady hádá, jsi ty.“
Rukou si zakryju oči. Srdce se už zase rozeběhlo jako o závod a divoce naráží do žeber. Jestli se od
Kylea okamžitě nevzdálím, hrozí, že už déle nedokážu zadržet slzy.
„Nehádám se s tebou. Dnes večer ne. Můžeme kvůli tvé sestře dneska večer předstírat, že spolu
vycházíme dobře?“
Povzdychne si. Jeho pravidelné rysy ozařuje mizející slunce. „Myslíš, že po všech těch letech
musíme něco předstírat? Fakt si myslíš, že musíme, po tom minulém týdnu?“
Na to mu neodpovím.
„Přesně. Tohle není hra, jasný?“
„Nikdy jsem neřekla, že je.“
„Správně, protože bys byla úplně vedle. Víš, jak jsi dobrá v tom být úplně vedle, že? I když si
myslíš, že máš pravdu.“
Kouknu na něj zpod přivřených víček. „Co to má sakra znamenat?“
Prsty lehce uchopí loknu mých vlasů. „Rox… Když jsi předtím odešla, řeklas, že mi na tobě
nezáleží. Řeklas, že to všechno byla jen lež. Byla jsi úplně vedle, víš. Záleží mi na tobě – a nejen
kvůli vašim nebo tvému bráchovi. Mně na tobě záleží.“ Zvedne ruku a odhrne mi další loknu z
obličeje. Odlepím pohled od podlahy a podívám se mu do očí. „Záleží mi na tobě, protože to jsi ty.“
„Fajn,“ řeknu tiše. Ustoupím od něj, otočím se a vejdu do sálu. Když polknu, mám v krku knedlík.
Záleží mu na mně, protože jsem to já. Já, Camova sestra. To je všechno. Kéž by to nebyla pravda, ale
je. Už si nemůžu nic nalhávat.
Pohledem propátrám sál. Naši tu ještě nejsou – máma nejspíš ještě zavírá kavárnu. Díkybohu.
Selena stojí u stolu s nápoji.
„Ne,“ řekne, když se k ní blížím.
„Jednu,“ škemrám. „No tak, Leney. Dnes večer se budu chovat slušně.“
Chvíli si pátravě prohlíží můj obličej, pak rezignovaně přikývne. „Fajn. Ale nalévat budu já.“
„Fajn.“ Zkřížím ruce a dívám se, jak nalévá do sklenice trochu vodky. „Děláš si snad srandu,
Leney?“
„Dej jí trošku víc,“ napomene ji Iz a obejme mě kolem ramen. „Nebuď nuuuuuuudná, Leney.“
Se zadostiučiněním se na ni ušklíbnu.
Selena mi nalije o trochu víc alkoholu a zalije ho kolou. A je to. Z náhlého rozhodnutí měním své
dnešní plány ohledně pití. Čím víc toho vypiju, než sem naši dorazí, tím lépe. Žádné množství vodky
nedokáže spálit ten knedlík v mém hrdle, ale postačí pár Seleniných skrovných přídělů a budu v
pohodě.
Kolem mě se rozjíždí večírek. Jednovaječné sestry přemluvily svého vyvoleného muže, aby zrušil
svůj program na víkend a připojil se k nim, a tamhle v rohu se dokonce baví pan Yeo. V jiném rohu
flirtuje Iz se Siem, Selena tančí s Benem a každý se víceméně stará sám o sebe. Já sedím v rohu a
dívám se, jak lidé přicházejí a odcházejí, jak pijí jeden drink za druhým.
Dívám se, jak Kyle stojí opřený o zeď, ležérně nohu přes nohu, ruce složené na prsou. Upřeně se na
mě dívá.
Celá se slabě chvěju. Jeho pohled je žhavý a vím, že za to rozechvění může on. Večírek je v plném
proudu, v sále to hučí jako v úle, ale to jediné, co po třech tajných drincích vidím, je on. Jediné, co
dokážu vnímat, je on. V sále je určitě dobrých sto lidí, ale připadám si, jako bychom tu byli jen my
dva.
Má na mě neuvěřitelný vliv. Vždycky mě to k němu trochu táhlo, ale mám pocit, že teď jsem mu
úplně beze zbytku propadla. Jako by se mi vpíjel do celého těla. Pohledem mi propaluje kůži a celým
tělem se mi rozlévá horko. Tak dlouho jsem se smála holkám, které tvrdily, že našly toho pravého.
Pana Božského. Tak dlouho jsem si říkala, že to je kravina, a Kylea jsem brala jako tajnou holčičí
lásku. Spletla jsem se.
Byla jsem úplně vedle. Pokaždé jsem byla zatraceně vedle.
Nejprve připustím, že dokážu být pořádně naivní. Umím jednat hloupě, impulzivně a bez rozmyslu.
Ale nikdy jsem ještě v ničem neměla takovou pravdu.
Kyle Daniels je pro mě ten pravý. Ten pan Božský. Pan Pravý s velkým P.
S bouchnutím postavím prázdnou sklenici na stůl. Musím odsud pryč, pryč z dosahu jeho
pronikavého pohledu. Už to nedokážu vydržet. Nedokážu se vzpírat neviditelnému vláknu, které mě k
němu přitahuje. Vyjdu ze sálu a vykročím do noci. Domů. Cestou k našemu domu mě doprovází jen
klapot mých podpatků.
„Čím to je?“ dohoní mě jeho hlas, který se nese nočním vzduchem. „Co to v sobě máš, že se k tobě
pořád vracím, i když jsem se už tolikrát pokoušel odejít?“
Zastavím se. „Svého bráchu,“ zavolám přes rameno.
„Ne. Cam to není. Naopak, myslím, že by mě zabil, kdyby věděl, na co právě teď myslím.“
Mé nohy se samy zastaví. Jděte dál, vy zrádkyně!
„Pokouším se na to přijít od té doby, co jsem se vrátil. Každý den sedím a snažím se zjistit, co to je,
najít důvod, proč se od tebe nedokážu držet dál. A výsledek? Nevím. Nemám sakra ani páru, Roxy.
Krom toho, že jsi to ty. Ať už je v tom cokoli, to kvůli tobě se pořád dokola vracím.“
Dýchej. „Vrať se dovnitř, Kyle.“
Slyším rychlé kroky. Zastaví se za mnou. „Snažil jsem se. Do hajzlu, Rox! Myslíš, že jsem se
nesnažil držet se od tebe dál? Myslíš, že jsem se nesnažil vyhnat si tu šílenost z hlavy? Tolikrát se mi
to podařilo, ale tentokrát už ne. Tentokrát už s tím nechci přestat.“
Zhluboka se nadechnu. Tohle nechci slyšet. Tohle nemůžu slyšet. „Lžeš.“
Chytne mě v pase. „Já že lžu? Lžu o tom, kolikrát jsem myslel na to, že tě budu tak dlouho objímat,
dokud sama nebudeš prosit, ať pokračuju? Lžu snad o chvílích, kdy jsem tě k sobě tiskl a přál si, aby
mezi námi nebylo žádné oblečení? Lžu o tom, jak moc se s tebou chci milovat, tak zoufale moc, že se
z toho můžu zbláznit?“
 Proč mi přestalo bít srdce? Proč se nedokážu nadechnout? Proč mi to najednou vůbec nemyslí?
„Kyle.“
Promluví mi těsně za zády, cítím jeho dech a blízkost jeho rtů. „Zkoušel jsem to, Rox. Zatraceně,
fakt jsem to zkoušel, ale jsi to ty. Už s tím dál nedokážu bojovat. To všechno je pravda. Každé to
zatracené slovo je pravda.“
„Jsi opilý.“
„Myslíš, že lžu o tom, že jsem se do tebe zamiloval? Že to jsou tvoje oči, do kterých se dívám, a
tvoje rty, které líbám každý den? Čí tělo objímám jednou, dvakrát, třikrát denně? Přece to tvoje.
Sakra!“ Jeho hlas se ozvěnou nese mezi stromy. „Víš, jak mi je, když tě vidím brečet a vím, že za to
můžu já? Vím to, holčičko. Vím, že cítíš totéž, tak proč si to sakra nepřiznáš a neskončíš tohle
divadlo? Vždyť se tím jen oba trápíme!“
Nemůžu to udělat. Nemůžu tu stát a poslouchat ho. Musím utéct. Vím to. Ale neudělám to.
„Proč?“ Otočím se a hlasitě vykřiknu, i když stojí přímo přede mnou. Můj hlas se určitě rozléhá
celou vesnicí. „Proč, Kyle? Není na mně nic zvláštního. Nestojím za to, abys tu o mně vytruboval do
celého světa. Já nejsem nic!“
„Pro mě jsi.“ Zaboří prsty do mých zvlněných vlasů. „Řekl jsem ti, že pro mě znamenáš všechno na
světě. Rox, proboha, tak už mi věř.“
Umlčím ho polibkem. Možná za to může alkohol, možná jeho slova. Nevím, a je mi to jedno. Vím
jen, že ho chci. Potřebuju ho. Roky tajné lásky a teď s tím nemůžu přestat. Nestarám se o naši
minulost ani o bolest, kterou společně sdílíme. Starám se jen o kluka, ke kterému se tisknu tak, jako
by byl to jediné, co mi na světě zbylo.
„Vyskoč mi na záda.“ Usmívá se.
„Děláš si srandu?“
„Dělej, lez, nebo si tě hodím přes rameno.“ Kyle se vesele šklebí jako malý kluk. Stoupnu si za něj.
Chytím ho za ramena, on mi podepře rukama stehna a nadhodí si mě na záda. Směju se. Vesele a
hodně nahlas.
„Připadám si, jako by nám bylo znovu šest.“ Rukama ho objímám kolem krku.
Směje se a kluše mezi stromy. Držím se mu na zádech, celou cestu potlačuju rozpustilé chichotání a
divím se, jak ho můžu jednu chvíli tak nesnášet a vzápětí na to tak potřebovat. Připadá mi nenormální,
jak rychle se mé pocity mění – jak rychle kvůli němu měním nálady.
Vklouzne mi rukou do kapsy a vyloví mé klíče od domu. Odemkne a oba vklouzneme dovnitř. Kyle
zevnitř zamkne a pak zašeptá do ticha: „Teď mi řekni, jestli se v tobě pletu a jestli bys tu teď měla
raději nějakého pitomce na jednu noc. Řekni mi to, okamžitě.“
Vklouznu mu prsty do vlasů a lehce je sevřu. „Ty jsi jediný pitomec, kterého chci,“ zašeptám mu do
rtů.
Políbím ho a vyběhnu schody, přitom si z ramen sundávám džísku. Dunivé kroky mi prozradí, že on
běží za mnou. Nedokážu se ubránit smíchu, když odhodím bundu a vběhnu do pokoje. Nejsem zvyklá,
že mě někdo takhle honí. Každý krok, každé zadunění dřevěné podlahy ve mně vyvolává zvláštní
vzrušení, které nedokážu vysvětlit.
Kyle mě dostihne těsně za dveřmi. Jeho rty jsou horké a dobyvačné, jeho polibky vysílají
rozžhavené paprsky do každičké části mého těla. Jdu pozpátku a on kopíruje můj pohyb a nedovolí,
abych se mu byť jen o milimetr vzdálila. Padám na postel, on se mnou, spojenými rty se oba
usmíváme. Celé tělo mám jako v ohni, každý dotek jeho dlaně roznítí další plamen. Chci víc. Vždycky
jsem chtěla víc. Nikdy se ho nenabažím – chtěla jsem ho celé roky a nevím, jak bych teď dokázala
přestat ho chtít.
Stáhne mi přes hlavu tričko a odhalí prsa. Jazykem mi zanechává na kůži pálící stopu. Přitáhnu jeho
rty ke svým. Nechávám se přemoci touhou cítit jeho kůži na své a vyhrnuju mu košili. Bože, ten dotek
je horký. Vášnivý. Plný té palčivé touhy, která ze mě vyvěrá, touhy, která – jak jsem přesvědčená –
nebude nikdy dostatečně uspokojena.
Košile letí na podlahu. To už se mé prsty pomalu kradou dolů k okraji jeho džínsů. Líbá mě na krku,
působí příjemné mravenčení na kůži. Každý jeho polibek, každý dotek vystřelují dolů. Celý můj
rozkrok hoří bolestnou touhou, zoufale, šíleně, nenasytně. Vyvolává ji on a hlavou mi bleskne, zda to
vůbec tuší. Zda ví, jak po něm mé tělo prahne.
Rozepnu knoflík jeho džínsů a stáhnu mu je přes zadek. Není ve mně jediný kousek, který by po něm
teď nevolal.
Jednou rukou mi vklouzne pod podprsenku a druhou pod krajku zakrývající můj rozkrok. Jeho palce
mi zároveň laskají bradavku a klitoris, kmitají se a hnětou, dokud nejsem tak vlhká, aby do mě mohl
snadno vklouznout.
A on to udělá. Než kolem něj stihnu ovinout prsty, naše džínsy leží na podlaze a on si kolem sebe
obtáčí mé nohy. Přijmu ho do sebe, je dlouhý a tvrdý, celou mě vyplní, když se tlačí hlouběji a
hlouběji. Ale to nestačí. Musím mít každičkou jeho část.
Přitáhnu si k sobě jeho hlavu a naše ústa se střetnou v polibku. Přejíždím mu jazykem po rtech,
dokud se neotevřou a nesetkají s mými rty. Jazykem se vnoří do mých úst stejně hluboko, jako se ve
mně pohybuje jeho penis. Potřebuju cítit každý centimetr jeho těla. Potřebuju cítit, že mě celou,
celičkou vlastní.
Musím mít všechno, co mi může dát.
A on mi to dává. Dává mi každý kousek sebe sama. Každý výpad jeho jazyka, zkoumavé pohyby
prstů, každý náraz uvnitř mého těla. Dává mi ze sebe všechno, dokud už si více nedokážu vzít.
Pevně ho celým tělem svírám, tisknu ho k sobě, pak vykřiknu. Uvolním všechny ty pocity, které se
ve mně hromadily, křičím mu do ramene. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý – naráží do mě, dokud mi
nezasténá na rameni. Naše těla se chvějí v extázi. Prsty zatínáme do kůže toho druhého a pevně se
držíme.
Měl pravdu. Mezi šukáním a milováním je velký rozdíl. A tím, jak se pomalu sune na bok a táhne
mě k sobě, jako by mě nechtěl ani na chvilinku od sebe pustit, mi dává najevo, že tohle bylo opravdu
milování.
Přitulím se mu k hrudi a usmívám se štěstím. Kyle mě pevně drží, jeho hruď se pravidelně zvedá a
na tváři cítím tlukot jeho srdce, nohy máme stále propletené.
Tohle nebyla jen fyzická láska. Ty poslední týdny jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jde jen o
fyzickou přitažlivost, ale je to mnohem víc.
Dnes to byla skutečná láska.
 16. kapitola

Kyle

Pomalu vyklouznu z Roxyiny postele, opatrně, abych ji neprobudil. Políbím ji na čelo. Spí tak
nádherně klidně. Vlasy jí splývají přes rameno, má lehce pootevřené rty a zhluboka oddechuje.
Zaváhám, než na sebe natáhnu oblečení.
Nechce se mi odejít.
Chce se mi zalézt k ní zpátky do postele, obejmout ji a už ji nikdy nepustit. Snažím se nemyslet na
to, jaká bude její reakce, až se probudí sama, ale vím, že ani jeden z nás nechce ráno jejím rodičům
vysvětlovat, proč jsem tady. Můj telefon ukazuje tři ráno. Vím, že je dost pozdě na to, abych šel, kam
se chystám, ale i tak tam půjdu.
Zadržím dech, když zacvaknou dveře jejího pokoje, a potichu se plížím domem. Schválně odvracím
hlavu, když jdu kolem Camova pokoje. Jako by ho tam část pořád bydlela. Jako by tam stále
přebývala část naší nerozlučné dvojky Kyle & Cam. Část, které se zatím nedokážu postavit tváří v
tvář.
Běžím mezi stromy směrem ke hřbitovu. V hlavě mi začíná hlodat červík viny, ale jako klíště se
držím faktu, že by byl radši, abych to byl já než kdokoli jiný.
Jestli se měl do Roxy někdo zamilovat, pak by byl určitě radši, že jsem to já.
Toho se musím držet.
Hřbitov je zavřený, brána zamčená, proto zvolím cestu přes podezděný kovový plot. Ani ne za pět
vteřin jsem na druhé straně a mířím ke Camovu hrobu. Je to snadné, dokonce i za tmy. Za poslední
měsíc jsem tu byl už tolikrát, že mě nohy samy nesou.
Sednu si před Camovým náhrobkem a zhluboka se nadechnu. V hlavě mi víří spousta myšlenek,
které chci říct. Tolik slov a omluv, které ze sebe nedokážu vypravit.
A tak jen sedím. Mlčky sedím a v hlavě mi duní jako při rockovém koncertu. Hledím na jeho jméno
vytesané do mramoru. Tolik je toho špatně, ale zároveň je toho tolik správně. Roxy a já – není to
správné, ale zároveň je. V posledních několika týdnech směřovalo všechno k tomuto bodu. Každé
slovo, každý pohled, každý dotek, každý polibek. Všechno se to hromadilo a rostlo jako sněhová
koule, až to dnes mezi námi explodovalo.
V žádném případě jsem ji nemohl nechat, aby z toho pitomého večírku odešla beze mě. To prostě
nešlo, aby někam odešla a neposlechla si, co jsem měl na srdci.
Má neuvěřitelnou schopnost tvářit se, že poslouchá, ale neslyšet, a vím, že tohle přesně udělala,
když jsem ji vytáhl ven. Poslouchala, ale slyšela jen to, co chtěla – čemu věřila. Měla mě slyšet a
porozumět mi.
A ještě důležitější bylo, že měla zatraceně uvěřit každému slovu, které jí řeknu.
Teď sedím u hrobu svého nejlepšího kamaráda a rád bych věděl, co by na to řekl on. Nepoplácal by
mě po rameni a nesmál by se se mnou. Neptal by se na podrobnosti, ani by si se mnou souhlasně
neplácl.
Zeptal by se mě, co jsem si kurva myslel, že jsem se vyspal s jeho sestrou. Vytočil by se a pak mi
dal takovou slovní nakládačku, až bych se divil, odkud může znát tolik nadávek a sprostých slov.
Teprve pak by mi řekl, jak je rád, že jsem to udělal já.
Protože tak to je. Vždycky chtěl, abych to byl já. Ve vztahu k Roxy mi důvěřoval a věřil, že ona se
mnou bude vždycky v bezpečí.
Přesto se nemůžu zbavit viny a pocitu, jako bych využil toho, že on tady není. Jako bych to celé
plánoval. Je jedno, kolikrát jsem si řekl, že neplánoval.
Když jsem se vracel domů, neplánoval jsem, že se s Roxy vyspím. Nikdy jsem neměl v plánu nic
jiného, než ji srovnat do latě. Když jsme se potkali podruhé, tušil jsem, že se něco stane. Byla už pro
mě víc než jen Camova sestra. Byla víc než cokoli, co jsem kdy cítil, a stále je. Znamená pro mě
tolik, že pro to ani nemám slov.
Sedím u hrobu, dokud se neobjeví první paprsky vycházejícího slunce. Barví oblohu do oranžového
odstínu, který pomalu proniká skrz listy stromů a zalévá hřbitov tlumeným světlem. Vstanu. Pak řeknu
jediná slova, která dokážu vyslovit. Jediná slova, kterými bych ho nikdy neuklidnil.
„Promiň, kámo. Řekl bych, že jsem se vrátil a zamiloval se do tvé ségry.“
 17. kapitola

Roxy

Postel vedle mě je prázdná.

Sedám si a rozhlížím se. Je pryč. Jeho oblečení je pryč. Sevře se mi žaludek a srdce se divoce
rozbuší. Jasně. Zakryju si oči dlaněmi. Vtom mi zapípá telefon.
Nakloním se přes okraj postele a šmátrám po něm jako posedlá.
Říkal jsem si, že se ti ráno nebude chtít něco vysvětlovat vašim.
Usměju se a s ulehčením si vydechnu. Je to Kyle, připomínám si. Kyle.
Bylo by to trochu trapné, odpovídám.
Nemysli na nejhorší, Rox. To, co jsem včera večer řekl, jsem myslel vážně.
Chci tomu věřit. Tak tomu věřím. Věřím, protože to je Kyle, a tomu celým svým srdcem důvěřuju.
V domě je ještě ticho, proto se rychle obléknu a potichu sejdu dolů. Vyhnu se Camovým dveřím.
Musím zajít za ním, ale dnes ráno nezvládnu být v blízkosti jeho věcí. Skoro jako bych mu musela
vysvětlovat, co dělám… I když pro to nemám ta správná slova.
Jdu tichou vesnicí směrem ke hřbitovu. Brána je už otevřená. Proplétám se mezi náhrobky, až dojdu
k tomu bratrovu. Pomalu si sednu, přitáhnu kolena k bradě a pořád dokola čtu nápis na kameni, dokud
nemám pocit, že dokážu mluvit.
„Kéž bys tu byl,“ zašeptám. „Kéž bys tu byl a mohl mi říct, co dělat. Měl bys tu být a praštit ho.
Možná bys ho nepraštil, protože je to Kyle, ale to je fuk.
Bylo by snazší, kdybys tu s námi pořád byl. Kdybys tu byl, mohla bych se tě zeptat, jestli se Kyle o
mě zajímá opravdu proto, že jsem to já. Já si myslím, že ano, ale ty bys to věděl najisto. Pak bych se
tě mohla zeptat, jestli ti to nevadí. Mám chuť se tě zeptat, stejně jako tehdy, když mi bylo šest a
potřebovala jsem, aby se tvůj Action Man oženil s mou Barbie, protože jsem jí ztratila Kena. Tehdy ti
to vadilo a teď by ti to nejspíš vadilo taky. Ale opovaž se mě strašit, jasné? Znám tě, vím, jaký jsi.
Zjevil by ses mi jako Skoro bezhlavý Nick – jednou jsi mi řekl, že kdybys byl strašidlo, byl bys on.
Příšerně bys mě vyděsil.“ Při té vzpomínce se potichu směju.
„Zkrátka mi hrozně moc chybíš, víš? Chybíš mi tady z tolika důvodů, i kvůli tomu, abys mi každou
chvilku nakopal zadek. Chybí mi, jak jsi se mnou jednal jako s mrnětem a bránil každému klukovi,
který chtěl se mnou randit, i jak sis pak na něho počkal a sjel ho jako malého fracka, když jsi zjistil,
že jsem s ním přesto randila. Nikdy ses na mě nezlobil, a i když jsem tě nenáviděla za to, jak mě
ztrapňuješ před ostatními kluky, už mi to nevadí. Teď už vím, že jsi na mě dával pozor. Kéž bys v tom
teď mohl pokračovat. Kéž bys mohl s Kylem pořádně zatřepat a jako můj starší brácha s ním hodit
chlapský pokec.
Přesto si myslím, že to bylo nevyhnutelné. Nikdy jsi mu neřekl, co cítím. Sakra, Came, ani jsi to
neměl vědět. Dověděl ses to jen proto, že sis před dvěma lety přečetl můj deník – pořád jsem kvůli
tomu na tebe děsně naštvaná – ale nikdy jsi nic neřekl. Nikdy sis kvůli tomu ze mě neutahoval.
Nechápala jsem to, ale teď si myslím, že už to vím. Jestli se tvá sestra měla do někoho zamilovat,
bylo jen v pořádku, že se zamiluje do kluka, kterému ve vztahu k ní věříš.
Chci, abys mi řekl, že se pletu. Chci, aby ses objevil zpoza stromů, stál vedle mě a pořádně mě
seřval, sakra! Chci, abys i řekl, že jsem hloupá, když s ním spím, a chci, abys mu dal přes hubu! Chci,
abys tu byl. Měl bys tu být. Se mnou! Chci zpátky svého bratra. Udělala bych cokoli, jen abych tě
dostala zpět. Už mi nic nepřipadá správné.
Kromě Kylea. On je jediné, co se mi zdá v pořádku, když tu ty nejsi. Vyplňuje tu díru, která ve mně
zůstala po tvé smrti. Léčí tu část mého srdce, která se tu noc rozbila. Miluju ho, Came. Nevím přesně,
kdy nebo jak se to stalo, ale miluju ho. A mám pocit viny. Musím vědět, že je to správné a že ti to
nevadí, ale ty mi to už nikdy neřekneš, že? Potřebuju, abys mi řekl, že jsi šťastný a že bys byl radši,
kdybychom byli spolu. Hrozně moc to musím vědět, ale ty mi to už nikdy nedokážeš říct.“
Z očí mi tečou slzy. Svět kolem mě je celý rozmazaný, ale přesto zřetelně vidím Camovo jméno,
vytesané do kamene. Je to jako krutý žert. Sotva dokážu dýchat, jak mi v útrobách narůstá bolest šířící
se z navždy rozervaného srdce.
„Byl jsi můj nejlepší kamarád a můj brácha. Proč jsi musel odejít a umřít mi v náručí, co? Připadám
si bez tebe tak zatraceně ztracená, až mám pocit, že se z toho zblázním. Sakra, Came! Řekni mi, že je
to v pořádku!“
Zabořím tvář do paží opřených o kolena a dám průchod svému smutku. Celé tělo se mi otřásá
srdcervoucími vzlyky a nechávám každou slzu vsáknout do rukávů. Každý další nádech je těžší a těžší
a každá další slza palčivější.
Dokud nezvednu pohled.
Na jeho náhrobku sedí ptáček. Klidně sedí a rozhlíží se kolem sebe, dokud si mě nevšimne.
Popotáhnu, otřu si slzy a zhluboka se nadechnu. Dotknu se svého tetování. Ptáček krátce zapípá a
odlétne.
Teď za mě mluví mé srdce, mé snící já, ale rozumím tomu.
Chápu to jako požehnání od svého bratra.
 18. kapitola

Kyle

„Cože, zoo?“ Roxy se ke mně pomalu otočí a přitom si pohrává s copem, který jí splývá přes rameno.
Vypnu motor a zazubím se na ni. „Co se ti nelíbí na zoo?“
„Neříkám, že se mi na něm něco nelíbí. Jen mě to překvapilo.“
„Cože? Snad si nemyslíš, že nemám rád zoo? Když jsme byli malí, miloval jsem to tam.“
„Hej, nic takového jsem přece neřekla.“ Vystoupí z auta a bouchne za sebou dveřmi. „Nepřekrucuj
pořád moje slova.“
Rozesměju se a chytím ji kolem ramen. „Dělám si z tebe srandu, Rox.“
„Hmmm.“ Pokouší se předstírat otrávenou, ale pokazí si to, když mě obejme kolem pasu.
Zaplatím vstupné a Roxy rozloží mapku. Potichu se směju, když ji se svraštěným obočím studuje.
„Jsme tady.“ Ukazuju na žlutou šipku označenou slovy Vchod a Východ.
„To vím.“ Roxy otočí mapu.
„Jasně že jo.“ Přitáhnu si ji k boku a vedu ji po trase k sekci Severozápad. „Nevěřím, že po takové
době neznáš cestu.“
Mou poznámku ignoruje. „Je ti jasné, že spoustu těchhle zvířat můžeme potkat při procházce do
přírody, že?“ Podívá se na mě, zatímco procházíme kolem medvědů.
„No a?“
„Jen to říkám.“
„Ššš,“ zašeptám jí do vlasů. „Můžeme se aspoň jeden den nehádat?“
„Fajn,“ teatrálně si odfoukne a zamumlá. „Jen pokud pak půjdeme k tučňákům.“
Odvrátím obličej a usměju se. Samozřejmě, že musíme vidět tučňáky. Výlety do zoo patřily
každoročně k nejsvětlejším okamžikům léta – jezdili jsme tam společně. Více než jednou se nám Roxy
ztratila a pokaždé jsme ji našli u tučňáků.
„Kde je Roxy?“ Myra se poplašeně rozhlížela kolem sebe.
„U tučňáků,“ odpověděli jsme s Camem jednohlasně a oba stejně znuděným tónem.
Myra si povzdechla. „No jasně, jak jinak. Jednoho krásného dne postavím na zahradě kluziště,
aby tam mohla chovat tučňáka.“
„A co voda?“ zeptal se Cam.
„Jo, tučňáci potřebují plavat,“ dodal jsem.
„A taky potřebují jíst,“ dodali jsme oba a nadšeně jsme přikyvovali.
Máma obrátila oči v sloup. „Dělala si legraci, kluci.“
„Do háje,“ zamumlal jsem.
„Mami, tati? Když Roxy nedostane tučňáka, protože jste si jen dělali legraci, nemůžeme mít
místo toho doma lva?“ zeptal se Cam s nadějí v hlase.
„Na to zapomeň, synku,“ řekl Ray se smíchem.
 „To je otrava!“
Rozběhl jsem se za roh k pavilonu tučňáků a musel jsem se usmát při pohledu na tehdy
jedenáctiletou Roxy. Stála před pavilonem, ruce přitisknuté na skleněnou stěnu, a fascinovaně
pozorovala plavající tučňáky.

Procházíme sekcí Severozápad a vyhýbáme se pokřikujícím dětem, které si užívají letních prázdnin.
Jakmile vstoupíme do části Pacifické pobřeží, nechám Roxy, ať mě bez zastavení vede kolem
pavilonu ledních medvědů.
Jasně. Stejně jsem je nechtěl vidět.
Kousek od tučňáků vyklouzne z mého objetí a celá se přitiskne na skleněnou stěnu. Ruce má opřené
o sklo, obličejem se ho skoro dotýká a otáčí hlavu ze strany na stranu, když pozoruje tučňáky, jak
plavou pod vodou a otáčejí se. Je fascinovanější než všechny ty děti kolem ní, a jak ji tak pozoruju,
neubráním se úsměvu. Takové velké dítě.
Děti vzrušeně vykřiknou, když jeden tučňák propluje těsně kolem skla, a Roxy se rozesměje. Ryzím,
nefalšovaným smíchem. Takovým, jaký u ní v poslední době moc neslýchám.
Počkám, až se pohne skupinka dětí s rodiči a postavím se za ni. Položím jí dlaně na boky a políbím
zezadu na krk. Otočí ke mně tvář a široce se usměje.
„Miluju tučňáky.“
„Já vím.“ Směju se. „Stála bys tu celý den, kdybych tě nechal.“
Jeden tučňák připluje ke sklu a zobákem lehce klove v místě, kde má Roxy opřenou ruku. Roxy
posune prsty po skle a tučňák je následuje. Rozvíří tím hladinu nad sebou a přes horní okraj skla nás
pokropí sprškou vody. Roxy se přikrčí pod zásahem studených kapek a přitiskne se zády ke mně.
Obejmu ji zezadu v pase a dívám se, jak si přes sklo hraje s tučňákem a usmívá se, šťastná a
bezstarostná.
Tohle je Roxy, jakou znám. Tohle je má Roxy.
„Myslím, že bych ráda pracovala s tučňáky,“ řekne potichu s hlavou skloněnou ke straně a rukama
stále opřenýma o sklo. „Nebo pro ně. Něco jako ochrana tučňáků. Možná bych mohla být i
veterinářkou v zoo, co myslíš? Dovedeš si představit, že bych se mohla dostat až k nim? Dotýkat se
těchhle úžasných zvířat? To by bylo báječné.“
„Co bys proto musela udělat?“
„Já nevím. Nejspíš asi studovat biologii.“ Spustí ruku.
„Tak proč to neuděláš?“
Pokrčí rameny. „Letos je už pozdě, ne?“
„Tak podej přihlášku příští rok.“
„Ale kam?“
„Na Berkeley.“
„S tebou?“ Otočí se a zvedne obočí.
Pokrčím rameny. „Nebo na Losangeleskou univerzitu. V Kalifornii je spousta univerzit.“
„Já nevím.“ Roxy se otočí k odchodu.
Pustím její pas a místo toho ji popadnu za ruku.
„Mám čas si to rozmyslet. Přes léto prozkoumám možnosti. Uvidím, kde mají nejlepší studijní
program. Možná půjdu do Miami s Iz.“
Do prdele. Tak do Miami nepůjde.
 Musím ji přesvědčit, aby šla se mnou do Kalifornie. A rychle.
Až do oběda bloumáme po zoologické zahradě. Pak se posadíme v bistru BearWalk a objednáme si
oběd. Pohrává si s příborem, až mi to začíná lézt na nervy.
„Na co myslíš, Rox?“ Dotknu se jejích prstů.
Očima plnýma smutku se podívá na svou ruku a vzdychne si. „Myslím na to, že je to poprvé, co
jsem tu bez Cama.“
Má pravdu. I za mě.
„Je to divné, že?“ řeknu potichu.
„Jo.“ Tiše se zasměje. „Pamatuješ, jak jsme se dívali na opice a on se je pak pokoušel napodobit?
Myslím, že mi bylo asi sedm. Díval se, jak šplhají ze stromu na strom a chtěl to taky zkusit. Strčil si
do pusy banán a pokoušel se lézt po plotě…“
„… a pak spadl a začal se dusit banánem,“ dokončím a neubráním se úsměvu. „Tehdy na tom nebylo
nic k smíchu, ale když na to teď vzpomínám, vypadal jako naprostý idiot.“
„Docela mě překvapilo, žes ho nenapodobil.“
„Hele, já jsem se sice taky uměl chovat jako pako, ale ne jako hlupák. Ty jeho blbosti vždycky
zaváněly průserem nebo slzami.“
„To sice jo, ale mě tím rozesmával.“
Pohladím ji po prstech a stisknu dlaň. „Cama by nebavil život, kdyby tě nemohl rozesmávat.“
Roxy se smutně usměje nad pravdou mých slov. Jejich vztah byl opravdu neobvyklý. Myslím, že
jsem je slyšel hádat se snad jen dvakrát nebo třikrát – tohle s Iz zvládneme za jediný týden.
„Jo. Vždycky měl na všechno odpověď, že?“ Zvedne oči a setká se s mým pohledem. „Všechno
věděl. Někdy mě to děsilo, pamatuješ? Zajímalo by mě, jestli věděl o všem, co se stane, až zemře.“
„Možná,“ odpovím a hledím jí upřeně do očí. „Možná chtěl, aby se to stalo.“
Pomalu mrkne. „Možná.“
„Tak hele, co jsme odjeli ze zoo, máš dost mizernou náladu. Co se děje, Rox?“ Rozhodím ruce a
hledím jí na záda.
Už u oběda trochu ztratila náladu a přisuzoval jsem to tomu našemu rozhovoru, ale od chvíle, kdy
jsme nastoupili do auta, nedělala nic jiného, než že mě naprosto ignorovala. Nedotkla se mě, nesmála
se, nepromluvila, a jakmile jsme dojeli do soutěsky, jen hleděla z okna na bůhvíco.
Tentokrát jsem dokonce nic neudělal. Což je změna.
Roxy si stáhne z vlasů gumičku a pročísne cop prsty, dokud jí kaskáda černých vln nesklouzne na
záda.
„Co tohle znamená?“ položí otázku spíš mírnému větru než mně.
„A co?“
„Tohle.“ Otočí se ke mně a odmlčí se. „… My.“
Nakloním hlavu ke straně. „Nechápu, na co se ptáš.“
„Tohle!“ Zopakuje a zvedne ruce. „Všechno. Nevím ani, jak to popsat. Těch posledních pár týdnů,
ta noc… dnešek. Co je to?“
Aha. Už to chápu.
Prsty jí prohrábnu vlasy, pak jí je odhrnu z obličeje. „Tomu se říká vztah.“
Zaškubou mi rty, když vidím, jak udiveně vykulí oči.
„Cože? Ty mi pořád ještě nevěříš, i když jsem ti říkal, že mě vážně zajímáš?“
Neodpoví.
 „Víc než to, Rox. Pochop to, ano? ‚Tohle‘, jak tomu říkáš, jsme my. Ty a já.“ Beru její tvář do dlaní
a ona je přikryje svými. Skloním hlavu a lehce ji políbím na rty.
„Proč? Copak na tebe v Kalifornii nikdo nečeká?“
Rozesměju se.
„Co je na tom směšného?“ mračí se.
„To, že se ptáš, až když jsme spolu měli sex.“
Otevře pusu a zase ji zavře. „Drž klapačku. Tak máš tam někoho?“
„Ne. Nikoho tam nemám. Jsi jen ty. Vždycky ty.“ Přejedu jí palcem po rtech. „Měl bych ti položit
stejnou otázku?“
„Nikoho,“ odpoví okamžitě. „Nikoho od té doby, co ses vrátil.“
„Proč?“
Zvedne ke mně oči, pak schová tvář do mé dlaně a zašeptá. „Protože jsi jen ty. Vždycky ty.“
Přitáhnu si ji na hruď. Objeme mě a zaboří do mě tvář. Zachvěje se. Sklouzne mi prsty po zádech.
Políbím ji na vlasy.
„Nevadilo by mu to,“ zašeptám jí do vlasů. „Jednou mi řekl, že pokud bys měla s někým chodit, měl
bych to být raději já.“
Roxy mě chytne ještě pevněji. „Jestli už mám opravdu s někým chodit, taky bych chtěla, abys to byl
ty.“
„Tak přestaň.“
Mírně se odtáhne. Jemně ji chytím pod bradou.
„Přestaň s pitím. A všemi těmi svinstvy… Přestaň s tím, Roxy. Nepotřebuješ to.“
Očima sklouzne na podlahu. „To je těžké. Už jsem to zkoušela. Je to zkrátka… ve mně. Pomáhá mi
to zapomenout na bolest. Je mi pak lépe. Někdy dokonce zapomenu, že umřel, a na krátkou, nádhernou
chvilku je všechno v pořádku. Je těžké říct ne, když se ti před očima houpá vidina úniku.“
„Já budu tvůj únik. Ne pití.“ A není třeba říkat, že žádní další kluci. Rád bych viděl toho, kdo by to
zkusil. Tahle holka se mi dostala pod kůži i do srdce tak, jako nikdo a nic předtím. „Jen já. Já budu
tvůj únik, když budeš mít pocit, že nemáš kam utéct. Já budu tvůj úkryt, když ti bude připadat, že se na
tebe všichni dívají, a já budu tvá skála, o kterou se můžeš opřít, když budeš mít pocit, že se kolem
tebe všechno drolí a rozpadá.“
„Zkusím to. Prostě to můžu zkusit. Víc než tohle ti nemůžu slíbit.“ Když opět vzhlédne, její modré
oči září. Přikývnu. Natáhne ruku, chytí mě kolem krku, nakloní mě k sobě a přitáhne si můj obličej.
Pevně mě políbí, jako by tím polibkem pečetila svůj slib. „Děkuju,“ zašeptá mi do rtů a pustí mě.
Vystoupí z auta, sedne si na zem a dívá se na soutěsku.
„Za co?“ Následuju ji a sedám si vedle ní.
„Za dnešek. Zase si připadám jako ta stará Roxy.“ Pohlédne na mě. „Vždycky si tak připadám, když
jsem s tebou.“
„Tohle je Roxy, kterou mám rád,“ přiznávám. „Proto dělám všechno pro to, aby ses tak cítila. Tohle
je Roxy, kterou znám. Moje Roxy.“
Zaškube jí v koutcích úst. „Tvoje Roxy?“
Skočím po ní a povalím ji zády na zem. Zblízka se jí zadívám do očí. „Copak jsem ti to nedal jasně
najevo?“
Zavrtí hlavou, v očích jí tancují pobavení rarášci. „Ne. Vůbec. Ne.“
„No tohle.“ Přitisknu jí rty na ústa a obejmu ji kolem pasu. Cítím, jak mi prsty vklouzne do vlasů,
když jí jazykem olíznu rty. Cítím na nich sladkou tyčinku, kterou si dala v zoo. Pevně ji políbím,
obkroužím jazykem její jazyk a pak rty a chci, aby cítila takovou závrať jako já.
„Mmmfajn,“ zamumlá, když se odtáhnu. „Je to jasné. Myslím.“
„Moje. Roxy.“ Slova odříkávám s dalšími polibky. „Je to jasné?“
Pomalu přikývne a usměje se. „Tvoje. Roxy.“
 19. kapitola

Roxy

Jednovaječné sestry odcházejí a já utírám jejich stůl a usmívám se. Ten úsměv mi vydržel na rtech od
včerejška.
„Kdepak ses schovávala?“ vypálí Iz, která právě vešla se Selenou do prázdné kavárny.
Ušklíbnu se na ni a vracím se k pultu. „Všude a nikde.“
Selena přimhouří oči. „Kam jsi v soboru večer zmizela? A proč Kyle zmizel ve stejnou dobu?“
Iz se na ni překvapeně podívá. „Ve stejnou dobu?“
Obě se ke mně otočí. „Óóóóóóó.“
„Opravdu to chcete vědět?“ Dám si ruku v bok. „Povídali jsme si.“
„A kterou částí těla?“ Selena vklouzne na barovou stoličku před pultem a Iz se zahihňá.
Udiveně na ni kouknu. „Proboha, kolik vám je let?“
„No tak,“ zakvílí, „vysyp to!“
„Blé. S mým bráchou,“ ošije se Iz. „To asi není moc o čem mluvit.“
„To říká ta, kterou jsem přistihla, jak se líbá s mým bratrancem.“
Málem upustím sklenici, kterou držím v ruce, a s otevřenou pusou hledím na Iz. „Cože jsi dělala?“
„Možná jsem ho trochu políbila.“
Vida, teď uhýbá pohledem pro změnu ona.
„Trochu?“
„Fajn. Tak fajn! Hodně. Dlouho. To je fuk.“ Zamává rukama. „To není důležité. Hlavní je, jak
úspěšné bylo tvé ‚povídání‘ s Kylem?“
Usměju se a sklopím pohled. „Rozhodla jsem se nevypovídat.“
„Fajn, už nechci nic slyšet.“ Iz si strčí prsty do uší. Selena se potměšile šklebí. Pokrčím rameny.
Nikdo nepotřebuje vědět víc. Sobotní noc patří mně a Kyleovi. Je to mnohem víc než jen jedna noc.
„Jsem ale tak trochu nasraná, protože to vypadá, že mi uniklo něco zatraceně zajímavého.“
„To, že jsem líbala Sia, není ani trochu zajímavé.“
Selena se na mě zašklebí. „Líbání je slabé slovo. Byli tak blízko sexu, jak jen může někdo oblečený
být.“
„Ale jdi. Sex přece můžeš mít i oblečená,“ usadí ji Iz.
Tázavě povytáhnu obočí. „A vy jste to dělali?“
Iz se lišácky usměje. „Ten kluk zrovna nepatří mezi krasavce, jasný? Ale líbat umí jako ďábel, tak
jsem si řekla, že mu dám šanci.“
„A?“ Zaujatě se k ní nakloním.
Iz hvízdne. „Zatraceně to stálo za to.“
„Fajn. A Si?“
„Byl opilý.“
 „Ze tří drinků?“ vyprskne Selena.
„Měl tři hodně silné drinky,“ protestuje Iz. „Dejte mi pokoj, holky. Snad můžu políbit kluka.“
„Iz, způsob, jakým jsi ho líbala, byl v očích veřejnosti už dost nemravný.“
Nestačím se divit.
„Stařešinové z toho měli pěkný šok, co?“ Iz se zasměje a otočí se ke mně. „A kam jsi vlastně
zmizela ty?“
„Někam, kde líbání nevypadalo tak nemravně.“ Otřu pult hadříkem. „Ostatně, vše probíhalo ve vší
počestnosti.“
„Začíná mi být z tebe špatně.“
Sedím si na rukách. Tohle je takřka neskutečné.
Verity Point leží mimo civilizaci a na míle daleko nestojí žádná jiná vesnice nebo město, jen tu a
tam osamělá farma. Proto je zde spousta míst, kde se dá uspořádat party pod širým nebem, s hořící
hranicí a vším, co s tím souvisí.
Dnes večer hoří velký oheň.
Dnes večer jsem obklopená samým alkoholem a nesmím se ho ani dotknout.
Je to těžší, než jsem si myslela. A je to další věc, která mi bez Cama nepřipadá správná. Nic bez něj
mi nepřipadá správné.
Nemůžu ho pořád používat jako omluvu.
Ne. To není omluva. Je to pravda. Pití mi pomáhá zapomenout, že tady Cam není. Když sedím sama
stranou a opíjím se, bolí to o něco méně – jako bych mohla jednoduše předstírat, že je někde s
ostatními kluky. Jako bych mohla předstírat, že tady nikdy nebyl. Ty plané naděje mě jednou zabijí.
Kdosi si za mě sedá a natahuje kolem mě nohy. Otočím tvář ke Kyleovi a křečovitě si sevřu stehna
prsty. Kyle sklouzne dlaněmi po mých pažích až dolů k zápěstím. Vyhledá mé prsty, proplete je se
svými, vypáčí je zpod mých stehen, a aniž by je pustil, obejme mě kolem pasu. Stisknu mu dlaně a
schoulím se do něj tak, jak mi to jen naše poloha dovolí.
„Všichni se na nás dívají,“ zašeptá mi do ucha. Z jeho hlasu zaznívá pobavený tón.
„Cože? Copak ještě nikdy neviděli dva lidi, kteří spolu něco mají?“ odpovím mu nahlas.
„Jasně že jsme viděli,“ zavolá odněkud Olly. „Jen na to nejsme zvyklí u holky, co nosí nálepku
děvka.“
Hajzl. „Silná slova od někoho, kterému se s tím jeho malým ptákem nikdy nepoštěstilo.“
Všichni kolem se smějí, ale já se soustředím na Kylea. Celý se napjal a jeho stisk mi málem drtí
prsty.
„Myslím, že teď vstanu a půjdu mu jednu vrazit.“
Zavrtím hlavou. „Nemůžeš ho mlátit za to, že říká pravdu,“ hlesnu smutně.
„Rox…“
„Ne. Má pravdu. Byla jsem taková. Nebojím se to přiznat. Olly je jen nasraný, protože jsem mu
nikdy nic nedovolila.“
„Tak jak můžeš něco vědět o velikosti jeho ptáka?“
Neubráním se šibalskému úsměvu. „Má malé ruce.“
Kyle zvedne naše ruce a otevře své dlaně. S roztaženými prsty je jeho ruka dvakrát tak větší než ta
má. Přikývne. „Hm.“
Potichu se směju. Spustí ruku a otočí mě čelem k sobě. Pohladí mě po vlasech a jeho hnědé oči se
ve slabé záři ohně zahledí do mých.
 „Přesto ale každý další kluk, který o tobě bude takhle mluvit, špatně skončí.“
Pohladím ho palcem po bradě. „S takovými pitomci si dokážu poradit, to přece víš.“
„Já vím,“ zašeptá mi těsně u obličeje. „Ale mám obavy, že oni si nedokážou poradit s tebou.“
„A ty? Ty si se mnou dokážeš poradit?“
„Dokážu si poradit s tebou i se všemi ostatními, Roxanne. Potřebuješ snad malou připomínku?“
„Budeš si muset se mnou poradit, jestli mi ještě jednou řekneš Roxanne.“
Políbí mě a s ústy přitisknutými k mým se usměje. „Myslíš, že si to zapamatuju?“
„Proč bys neměl?“ Vrtím hlavou.
Kyle se vesele rozesměje, až se otřásá nejen jeho, ale i mé tělo. Usměju se a přitulím se blíž k
němu. Ještě pevněji mě obejme. Na kratičký moment zapomínám, že tu Cam není. Zapomínám, že to
bolí. Zapomínám na všechno, kromě Kylea.
To, jak tady s ním sedím, mi připadá naprosto šílené. Být s ním je jako sen a já mám náhle strach, že
mi proklouzne mezi prsty, když ho nebudu držet dost pevně. Mám strach, že se jednoho dne štípnu,
probudím se a zjistím, že tohle všechno je jen další bláznivý výplod mé fantazie.
„Jak se cítíš?“
Jeho slova mě vrací do reality.
„Jinými slovy, jestli se chci napít?“ zamumlám mu do trička.
Zaváhá.
„Ano. Chci.“
„Proč?“
„Má tohle být snad další epizoda Dr. Phila?“
„Nech toho.“ Dloubne mě do boku. „Nesnaž se to zamluvit. Jestli se cítíš mizerně, chci vědět,
proč.“
Zhluboka se nadechnu. „Čekám, že se objeví Cam a pustí se do tebe nebo že společně něco
provedete někomu z tamtěch blbečků.“ Bradou ukážu ke skupince kluků. „Čekám na něco, co se
nestane.“
Něco si pro sebe zašeptá a pevně si mě k sobě přivine. Stisknu víčka. Srdce mě bolí – opravdu
bolí. Cítím každý jeho bolestivý úder a svírá se mi žaludek. Ta bolest se šíří dál do těla a celou mě
ochromuje. Oči mě pálí a chvěje se mi dolní ret. Do háje.
Je tohle truchlení? Skutečné truchlení? Určitě ano. Tohle musí být to, co jsem tak dlouho ukrývala.
Před čím jsem utíkala. Co jsem odmítala přijmout.
Skutečný smutek je probudit se ráno s jiskřičkou naděje, kterou vzápětí uhasí a vytěsní těžké srdce.
Smutek je lpění na vzpomínkách a naděje, že přijdou nové. Smutek je sledování dveří a čekání, že se
v nich ten dotyčný opět objeví. Je to naděje, že do ticha opět zazní jeho hlas, do ticha, které nikdy
nebude prolomeno. Je to čekání, že se objeví za rohem, zpoza kterého už ale nikdy nevyjde.
Skutečný smutek je pomalé odumírání srdce pokaždé, když si uvědomíte, že už se nikdy nevrátí.
„Nezapomínej, Roxy.“ Kyle mě políbí do vlasů a zašeptá mi do ucha. „Vzpomínej se mnou.“
„Nemůžu.“ Oči mi zaplavují slzy.
„Můžeš.“ Pohladí mě po vlasech. „Pojďme.“
„Kam?“
„Tam, kde nás nikdo nenajde.“ Vstane a přitáhne si mě k sobě.
„Do soutěsky?“
„Přesně tak.“
 Silnou paží mě obejme a přivine k sobě. Nechám ruku vklouznout kolem jeho pasu a pokouším se
ignorovat pohledy, které se nám vpalují do zad. Nutkání otočit se a říct něco ostrého je až k nesnesení
silné. Ale tohle by udělala ta nová Roxy. Já jsem se už vrátila k té původní Roxy. Aspoň myslím.
Tahle myšlenka přijde jako úder na solar.
Nevím, kdo jsem.
Nevím, kdo bych měla být nebo kdo bych podle mě měla být. Nikdy už nebudu tou Roxy, jakou jsem
bývala, ale nevím ani, kým budu.
Jsem úplně ztracená.
„Můžu třikrát hádat, kam mizíte?“ zahuláká za námi Olly.
Než stihnu otevřít pusu, Kyle zavolá zpátky: „Olly, tobě by to třikrát nestačilo. Než uhodneš, musíš
se napřed naučit, co všechno se dá s holkou dělat!“
Potěšeně odfrknu a zabořím obličej do Kylea. Opět se všichni smějí a já bych se nejraději otočila a
posměvačně se na Ollyho zašklebila.
„Mám dvě možnosti,“ mudruje Kyle, když stoupáme po pěšině vedoucí k soutěsce. „Buď ho
zmlátím, nebo z něho udělám absolutního idiota před holkou, na kterou se celý večer pokouší udělat
dojem.“
Skousnu dolní ret. „Ta druhá možnost je rozhodně zábavnější.“
„To jsem rád, že si to taky myslíš.“ Stiskne mi ruku.
Po zbytek cesty mlčíme, až dojdeme k místu, které objevil s Camem. Rozhodně už patří k mým
oblíbeným. Samota v kombinaci se zvuky přírody z něj dělá svět, který jako by ani neexistoval.
Připomene mi tím, že za zlomeným srdcem a zoufalstvím se nachází dokonalost.
Odstoupím od Kylea a dojdu na břeh potůčku, který teče kolem. Mezi kmeny stromů na druhé straně
soutěsky proniká oranžové světlo zapadajícího slunce a kolem nás se pomalu snáší soumrak. Vím, že
kdybych zvedla hlavu, spatřila bych na obloze slabě se třpytící hvězdy a měsíc, který brzy zalije
okolní krajinu jasným bílým světlem.
„Když jsme s Camem poprvé objevili tohle místo, šli jsme po celé délce tohohle potoka. Pramení v
horách – ještě výš, než jsme byli, když jsem tě tu vzal poprvé. Dole pod ním je malý vodopád a
jezírko. Myslel jsem jen na to, jak je tam krásně, ale Cam, ten ne. Okamžitě usoudil, že to jezírko
bude ideální k tomu, abychom tě do něho hodili.“
Podívám se na něj přes rameno. „Cos mu na to řekl?“
Kyle vrazí ruce do kapes a pokrčí rameny. „Řekl jsem mu, ať počká, že je někde určitě i větší
jezírko, které jsme zatím nenašli.“
„Idioti.“ Neubráním se potěšenému úsměvu. „Pořád jste na mě něco vymýšleli.“
„To byla součást výsady, kterou měl jako starší bratr.“
„Jo? A tvoje výmluva zní jak?“
„Myslím, že jsem chtěl, abys mě měla ráda.“ Zazubí se.
Tiše se směju. „Očividně to fungovalo.“ Dlaní pohladím strom, vedle kterého stojím. Pod prsty
cítím jeho drsnou kůru „Pořád mi kradl deník. Myslel si, že to nevím, ale já jsem to věděla.“
„To jsem netušil.“
Díky bohu.
„Jak jinak by tak přesně věděl, kdy a kde mě najde, když jsem začala randit?“ Obrátím se čelem k
němu. „Z deníku zjistil, když jsem si začala s nějakým klukem, a okamžitě ho od toho odradil.“
Kyle se směje. „Myslel si, že každého vyděsil.“
 „Ne, Cam přece nebyl tak děsivý.“ Nebyl. Nebyl. „Nesnáším to říkat.“
„Co nesnášíš říkat?
„Nebyl. Nesnáším o něm mluvit, jako že tady není. Vím, že není, ale nepřipadá mi to normální.“
Sklopím pohled k zemi. Kyle ke mně přistoupí.
„Tys o něm zatím s nikým nemluvila, kromě mě, že jo?“
Vrtím hlavou. „A ty? Ty bys dokázal mluvit o Iz, kdyby se to stalo jí?“
Kyle se zarazí a chvíli přemýšlí, jako by ho tahle možnost napadla poprvé. „Ne,“ řekne pomalu.
„Myslím, že nedokázal.“
„Bolí to, když na něj myslím, jako že tady není. Doopravdy nikam neodešel, víš? Je pořád tady, ve
Verity Pointu. Je za každým rohem, za který odbočíme, a v každých dveřích, kterými projdeme. Ty
jeho pitomosti žijí v našich myšlenkách a rošťáren, které jste spolu vyváděli, je plné městečko. Ale
on… je pořád v našich srdcích. Nikdy neodejde. Není tady, ale je. Vím, že to nedává smysl, ale mrtvé
je jen jeho tělo. Všechno ostatní, co k němu patří, stále žije. Nějak ho musím udržet naživu. Nedokážu
snést, že bych byla bez něj.“
 20. kapitola

Kyle

Její slova mi rezonují celým tělem. Je pořád naživu, pokud si ho pamatujeme. Cam stále žije, pokud
ho aspoň kousíček uchováváme v sobě.
Přesně tak to říkala Iz. Umřít neznamená odejít.
Zezadu obejmu Roxy v pase a opřu si bradu o její rameno. „Rozumím tomu. Víš, že to cítím taky
tak? Je pořád tady. Čekám, že mě popadne a strčí mi do ruky pár petard, abych je rozházel na
chodníku, nebo čekám, že od něj přijde textovka s informací, že vymyslel nějaký skvělý plán.“
„Tím plánem obvykle bylo, jak mě vytočit,“ zašeptá Roxy a usměje se.
„To jo. Devětkrát z deseti. Realizovali jsme jich jen asi polovinu, jinak bychom nedělali nic jiného,
než tě provokovali.“
„Panebože, jestli všechno to schovávání věcí nebo pěna na holení v lahvičkách od šamponu byla
jen polovina, jsem ráda, že jste mi toho neprovedli víc!“
„Ta věc se šamponem byl Camův nápad. Přinejmenším poprvé.“ Usmívám se od ucha k uchu, když
si vzpomenu, jak zaječela, když si uvědomila, co jsme udělali. „Když na to teď tak myslím, v tom
ručníku jsi vypadala skvěle.“
Roxy mě šťouchne loktem a zasměje se. „Věřil bys, že mi pak vynadal, když jsem vyběhla z
koupelny jen v tom ručníku? Dva dny se mnou nemluvil.“
„Tak tomu věřím.“ Stáhnu ji na zem, lehám si na záda a ona vedle mě. Leží, hlavou se mi opírá o
hrudník a rukou mě volně objímá kolem břicha. Přitáhnu ji k sobě blíž, vdechnu její vůni a usměju se.
„Pořád mě chránil,“ přemítá nahlas a prsem mi kreslí na boku kroužky. „Co myslíš, že by říkal,
kdyby nás tu teď viděl?“
„Myslím, že by mi jednu vrazil, pak by mi vynadal do kreténů a možná i hůř, ale pak by se přes to
přenesl.“
„Myslím, že by mu to nevadilo.“ Mluví sotva slyšitelným, takřka zlomeným hlasem.
„A víš ty co? Nevadilo. Jednou mi to řekl. Kromě toho, takhle je to nejlepší pro všechny.“
Zakloní hlavu a podívá se na mě. „Jak to?“
Usměju se koutkem úst a odhrnu jí vlasy z očí. „Takhle plním svůj slib a zároveň tě dělám šťastnou.
Když jsi šťastná ty, jsem šťastný i já a na tom ve skutečnosti doopravdy záleží.“
„Víš, čím by tě za tohle nazval.“ Roxy se směje a tulí se ke mně. S úsměvem na tváři se dívám na
oblohu.
„No jo, vím. Ale nemůžu říct, že bych si z toho něco dělal.“ Směju se s ní.
Kdyby se mě před rokem někdo zeptal, jestli tady budu s Roxy a budu se cítit tak, jak se cítím,
vysmál bych se mu. Nikdy bych nepomyslel, že v ní budu vidět něco víc než Camovu sestru, ale stalo
se. Cítím k ní víc, než jsem kdy pomyslel, že bych mohl k někomu cítit. Víc, než jsem kdy považoval
za možné – a já vím, proč.
 Znám ji. Znám všechny její manýry a zvyky, které má, vím jaké věci se jí líbí a jak na první pohled
poznat, jakou má náladu. A ona mě zná stejně. Zná mě tak důvěrně, jako znám já ji, a funguje to.
Oba sdílíme stejnou, obrovskou bolest. Oba máme zlomené srdce a je divné si myslet, že právě
bolest nás svedla dohromady. Ironií je, že jsme dokázali najít štěstí v situaci, která rozhodně šťastná
není.
Možná se to tak mělo stát a my se teď vzájemně léčíme.
Možná jsme byli předurčeni k tomu, abychom v naší bolesti našli krásu.
Vedle mě se pohne něčí tělo a já ho instinktivně přitisknu k sobě. Do ucha mi zazní tichý smích a
cítím, jak si na mě Roxy sedá.
„Co to děláš?“ Otevřu oči a hledím přímo do těch jejích. Sedí na mně, koleny mě objímá v bocích a
rukama se opírá o zem těsně vedle mé hlavy.
„Dobré ráno.“ Předkloní se a políbí mě na rty.
Chytím ji v pase a poddám se polibku. „To už očividně je,“ zamumlám. „Proč na mně sedíš?“
„Stěžuješ si?“ zavrtí se a přitom se otírá o mé džíny, v rozkroku vyboulené. Cítím, jak mi tvrdne.
Nadzvednu boky.
„Vypadám snad na to?“
Jazykem mi obkrouží rty a zavrtí hlavou. Ten pohyb, spolu se třpytem v jejích očích, nijak nepomůže
ke zmírnění erekce, která se neúprosně tlačí vzhůru. Jediné, co nás od sebe odděluje, je její sukně,
kousek krajky, slipy a moje džínsy. Předkloní hlavu, zahalí nás závojem svých vlasů a opře se čelem
o mé.
Její rty jsou měkké a sladké. Lehá si na mě a já ji objímám pažemi. Její jazyk mi vklouzne mezi rty.
Dotýkáme se každičkou částí těla. Prsty jedné ruky mi zaplete do vlasů, zatímco druhou rukou mi
vklouzne pod košili a šimrá mě na břiše.
„Rox. Jsme venku.“
„To je mi jedno,“ šeptá mi do rtů.
„Co když mně ne?“
„Tehdy u toho stromu bychom dělali mnohem víc, než se jen líbali, kdyby bylo po mém.“
Jako bych to nevěděl.
Přitiskne se na mě a já reaguju každou částí svého těla. Můj mozek myslí na to, co má pod sukní, mé
ruce to chtějí dát pryč a můj penis chce být co nejdřív pod tou sukní a uvnitř jejího těla. Přímo uvnitř.
No a co, že jsme venku.
Kloužu jí rukou po zádech až nahoru, chytím ji zezadu za hlavu a přitáhnu ji k sobě. Teď je s líbáním
řada na mně. Políbím ji tvrdě, vášnivě, držím rty přitisknuté na jejích a zuby přejedu po dolním rtu.
Roxy mě obejme nohama a rukou mě hladí po hrudi. Kloužu dlaní po jejím nahém stehně, nahoru až
pod sukni, a chytím ji za zadek. Celou dobu neopouštím její rty.
Její obnažená kůže je až příliš lákavá a její jazyk ještě zintenzivňuje pokušení. Opět se na mně
zavrtí. Sjedu dlaněmi ještě níž. Džínsy mám napnuté k prasknutí, když se dotýkám vlhkého, hebkého
místa mezi jejíma nohama. Kdyby mě tak zatraceně ďábelsky nelíbala, zatnul bych zuby a pokusil se
ovládnout.
Protože jediné, co teď chci, je povalit ji na záda, strhnout z ní ten kousek krajky, který považuje za
spodní prádlo, a udělat jí to tak, jak po tom obě naše těla touží.
Roxyiny prsty doputují po břiše až k pasu a chvíli zápasí s knoflíkem mým džínsů, až ho s trhnutím
odepnou.
 „Působivé.“ Líbám ji na bradu, pak na krk.
Zazubí se. „Ale účinné.“
„Mám rád tvé účinné postupy.“
„Já taky,“ zašeptá a vsune ruku níž.
Když se prsty dotkne špičky mého penisu, mé boky se jako na povel zvednou proti jejímu tělu.
Ovine mi ho dlaní a palcem lehce hladí špičku. Už to nevydržím. Musím být v ní. Okamžitě.
Pustím ji a sáhnu do kapsy pro kondom. Roxy mi ho vezme a bez jediného pohledu dolů navleče.
Upřeně mi hledí do očí, zatímco mě pomalu vede k sobě.
Nadskočí, když se spolu s ní posadím a políbím ji. Směju se, i když ji nepřestávám líbat.
„Prevíte,“ mumlá.
„Mmmm.“
Hladím ji po vlasech, držím za zadek a nechám ji, ať si na mě pomalu sedá. Na okamžik se celá
napne, ale nepřestane, dokud mě nemá celého v sobě. Pak syčivě vydechne. Je vlhká a pevná a
nádherně mě svírá.
Ze rtů jí vyjde takřka neslyšné zachichotání. „To máš za to.“
„Potvoro.“ Líbám ji těsně pod krkem, tam, kde se jí pod kůží rýsují klíční kosti, zatímco ona se
pohybuje nahoru a dolů. Chytám ji za boky.
„Mmmm.“ Najde má ústa, přikryje je rty a svým jazykem dotírá proti mému, v přesné synchronii s
pohyby svého těla.
Je šílená. Je šílená a mě přivádí k šílenství. S každým vzrušujícím stahem tam dole, s každým
mihnutím svého jazyka, s každým ostrým výdechem spojeným s tichým zasténáním mě přivádí na
hranici nepříčetnosti. Nutí mě, abych po ní toužil tak zoufale, že nevím, jestli budu někdy schopen se
té potřeby zbavit. Nevím, jestli někdy přijde okamžik, kdy nebudu potřebovat ji držet tak těsně u sebe.
Na sobě. Pod sebou. V sobě. A dělat jí to, co právě dělám.
Lehám si na záda, stahuju ji s sebou a zvedám boky proti ní. Zaboří mi tvář do krku. Oba zrychleně
dýcháme. Nevadí, že máme na sobě oblečení. Necítím nic jiného než ji. Vše, co cítím, je spalující
pokušení a zoufalá touha vynést ji až na vrchol tak jak ona mě. A já to udělám.
Jsem rozhodnutý vynést ji až na vrchol a dostat ji ještě dál. Výš. Hlouběji.
Nemám ponětí, kolik času uplyne, než se Roxy s výkřikem napne a zhroutí. Než oba dosáhneme
vyvrcholení. Jsem úplně ztracený.
„Sakra,“ hlesne Roxy. „Kolik je hodin?“
„To je jediné, co po tomhle všem řekneš?“ Zašklebím se, zatímco vstává.
„Ne, fakt. Kolik je hodin?“
Seberu se, strčím kondom zpátky do obalu, sáhnu do zadní kapsy a vylovím mobil. „Půl deváté.“
„Do hajzlu! V deset musím být v práci!“
Hledí na mě široce otevřenýma očima, zvýrazněnýma rozmazaným make-upem, a pusu si zakrývá
rukou. Je to pohled k nezaplacení a já se samozřejmě neubráním smíchu.
„Kyle!“ Napřáhne ke mně ruku. „Přestaň se chechtat. To je tvoje vina.“
„Cože – jak to že moje vina?“
„Ty… ty jsi mě svedl!“ vyprskne.
Nemůžu odpovědět jinak než dalším výbuchem smíchu. Stáhnu ji k sobě. „Dávej si pozor na jazyk,
nebo to udělám znovu.“
„To nezní moc hrozivě,“ zabrblá, ustoupí ode mě a otírá si oči. „Jdeme.“
 Zamíří do lesa. Následuju ji v těsném závěsu. „Kdo říká, že to byla výhrůžka?“
Věnuje mi pohled přes rameno, ale pokračuje v chůzi. Bez dalšího slova v posledním okamžiku
změní směr. Doběhnu ji, propletu si s ní prsty, obejmu ji v pase a políbím na šíji.
„Musíš do práce?“ zašeptám.
„Jo.“ Stiskne mi ruku. „Máma se určitě podiví, kde jsem, až mě půjde vzbudit.“
„Co jí řekneš?“
„Ještě jsem nic nevymyslela.“
V duchu se usmívám, když se blížíme k jejich domu a obcházíme ho k předním dveřím. Roxy se
vykroutí z mého objetí, políbí mě na tvář a otočí se ke dveřím. Tohle má být rozloučení?
„Hej!“ zavolám na ni.
Zastaví se a otočí zpátky ke mně, oči otevřené očekáváním, když se k ní blížím rozhodnými kroky.
Popadnu ji, chytím její hlavu do dlaní a zakloním. Lehce vypískne, když ji drsně políbím, ale nebrání
se. Chytí mě za ramena a polibek mi vrátí, a navíc mě lehce kousne do dolního rtu.
„To byl polibek jako z filmu,“ řekne polohlasem.
S úsměvem na rtech se k ní znovu skloním a dotknu se nosem jejího nosu. „To povídej své mámě.“
Roxy ztuhne a pohlédne k domu. Myra vykukuje zpoza záclony a usmívá se – je to první opravdový
úsměv, který u ní od svého návratu vidím.
„Nemyslím, že jí musím něco říkat,“ mudruje Roxy. „Možná vysvětlovat, ale říkat ne.“
Rozesměju se a políbím ji na tvář. Když vykročí k domu, lehce ji zezadu plácnu.
Ray otevře dveře a namíří na mě prst. Tváří se zamračeně. „Co si o sobě myslíš, tahat mou holčičku
celou noc někde po venku?“
„Tati,“ zasténá Roxy. „To myslíš vážně?“
„Kdo si myslíš, že jsi?“
Opět se rozesměju a zasalutuju mu. „Mě nevyděsíš, starouši!“
„Zatraceně.“ Pokrčí rameny. „Ale zkusit jsem to musel.“
Usmívám se na Iz, která poskakuje po kuchyni a připravuje oběd. Každou chvilku se na mě podívá a
já se pokaždé usměju ještě o něco víc. Určitě už úplně šílí, jak se snaží zjistit, proč to dělám – a snaží
se zjistit, co vím. Napínat ji je nejspíš jedna z mých nejoblíbenějších činností.
Hned po líbání s Roxy.
Iz se ke mně otočí a namíří na mě příborový nůž. „Tak jo. Poslouchám, ty jeden prevíte. Proč se na
mě, do prdele, takhle úlisně tlemíš?“
A je to. Nemusím nic říkat, stačí se jen dostatečně usmívat. Bože, tohle je psina.
„Kyle.“
Úsměv.
„Kyle!“
Škrábu se na nose.
„Kyle!“
„Jen jsem si říkal, jestli sis užila rande s jedním z mých nejlepších kámošů.“
„To je legrační, a já si říkala něco podobného.“ Zamává nožem.
„Já jo. A hodně moc.“ Zamrkám na ni.
Zkrabatí obličej. „Hmmm.“
„Si. Proč Si?“
„Chceš to vážně slyšet? Chceš vědět, jak pracuje můj mozek?“
 Ani ne. „Jen jsem si vás dva nedokázal představit… No však víš. Když si vzájemně ochutnáváte
mandle.“
„Bože, klučicí kolej na tebe fakt nemá žádný vliv, že?“
„Je dobře, že se příští semestr stěhuju.“ Pokrčím rameny. „Ale vážně. Proč Si?“
Iz se pomalu usměje, tak široce, až se zdá, že jí koutky úst dosáhnou až k očím. „Protože má širokou
hruď, na které se holka může vybrečet, a zadek tak pevný, až bolí se na něj jen koukat. A soudě
podle…“
„Dobře, dobře!“ Rezignovaně zvedám ruce. „Nepotřebuju slyšet, jak moje ségra hodnotí velikost
ptáka mého kamaráda.“
„A soudě podle toho, jak líbá, nejspíš šuká jako pornohvězda.“
Pohrdavě si odfrknu. „Na tebe asi taky nemá sesterstvo slušných studentek žádný vliv, že?“
„V tom případě jsi rád, že nevyzvídám, ne?“ Ukousne kousek sendviče.
„Vážně se tě potřebuju na něco zeptat.“
„Kromě toho, jak moc mě sexuálně přitahuje tvůj kámoš?“
„Nejspíš mě to zajímá asi tolik, jako tebe zajímá, jak moc mě přitahuje Roxy,“ blafuju. Z nás dvou
jsem to já, kdo dokáže udržet neproniknutelný výraz pokerového hráče – Iz to nedokáže už od
mateřské školky. Každý na ní během pár vteřin pozná, co si myslí.
„Tak jo. Co chceš?“
Klepu prsty o desku stolu. Jak se jí mám zeptat na něco, co jsem ještě sám úplně nedomyslel?
„Jak…,“ zarazím se a… blbost… Tak jo, ven s tím. „Jak mám přesvědčit Roxy, aby se mnou příští
měsíc odjela do Berkeley?“
Iz na mě zírá s plnou pusou. Pak pomalu dožvýká a polkne. „Slyšela jsem správně?“
„Nevím. Co jsi slyšela?“
„Chceš, aby se Roxy přestěhovala do Berkeley. S tebou.“
„Přinejmenším si nemusíš vyčistit uši.“
„Sakra, Kyle! Tohle je vážné.“ Plácne rukou do stolu.
„Já vím, Iz, jasné? Já vím.“ Prohrábnu si vlasy. „Já jen… Nemůžu ji tady nechat. Teď ne.“
Má sestra si sedá naproti mně, očima těká po mém obličeji a stále více se usmívá.
„Předem tě varuju – s těmi svými psychologickými kecy jdi do háje.“
„Miluješ ji.“
Zatracená řeč těla a zatracená Izina schopnost ji číst.
„Miluješ.“ Iz vykulí oči. „Ty ji vážně miluješ!“
„Nemusíš se tvářit tak překvapeně,“ usadím ji suše.
„Nejsem překvapená. Aspoň myslím, že ne. Já jen…“ Lehce nakloní hlavu stranou. „Nevím. Vážně
chceš, aby jela do Berkeley s tebou?“
Nerozhodně pohodím hlavou. „Je to přece Roxy. Jak se tam mám vrátit a nechat ji tady?“
„Není to tak daleko.“
„Iz, jestli tam nedokážu dojít pěšky za půl hodiny, je to zatraceně daleko.“
Vzdychne a promne si rukou obličej. „Já ti nevím. Nezkoušel ses jí zeptat? Zjistit, jestli si taky
nepodá přihlášku, když se rozhodne, že půjde. Dostala by se tam – je chytrá, Kyle, jen trochu sešla z
cesty.“
„To vím. A jasně že jsem se jí nezeptal – kdyby jo, myslíš, že bych to vybalil na tebe?“ Zvednu
obočí a Iz pokrčí rameny. „Přesně tak. Já ji prostě… miluju, Iz. Do hajzlu. Já vlastně ani nevím. Jen
chci, aby jela se mnou do Berkeley.“
„Máš jedinou možnost, jak to zjistit. Zeptat se jí,“ prohlásí věcně. „Ale co když nebude chtít?“
Neodpovídám. Nechám ji, ať roztočí ty své psycho závity a přijde na to sama.
„Kyle Michaeli Danielsi?“ Iz pomalu a zřetelně vysloví mé jméno a dává si velice záležet, aby
vyznělo jako otázka. „Neříkej mi, že zůstaneš tady, jestli nepojede.“
Opět rozbubnuju prsty o desku stolu a začnu si tiše hvízdat.
„Pokud vím, tak doktorem chceš být už od svých… prostě odjakživa. Nemůžeš myslet vážně, že bys
to zabalil? Vím, že jde o Roxy, ale… Vážně? Ty bys to udělal?“
Setkám se s pohledem jejích očí, očí, které mají stejnou barvu jako ty mé. „Vím, co jsem vždycky
chtěl dělat, ale ona je víc než sen, Iz. Roxy je všechno a je skutečná. Bez ní žádný sen není. Takže
ano. Jestli budu muset, zůstanu tady. S ní. Pro ni. Pro tuhle holku udělám všechno na světě.“
 21. kapitola

Roxy

Spustím laptop a otevřu internetový prohlížeč. Na jaký studijní obor se musí člověk zapsat, aby se
mohl stát veterinářem? Jakmile si položím tuhle otázku, z nějakého zvláštního důvodu zadám do
prohlížeče Berkeley. Na mém původním seznamu byla Losangeleská univerzita… Vím, že ta je v jižní
Kalifornii a Berkeley v severní, ale co na tom. Zatím si přece dělám jen průzkum.
Základní přírodovědné obory a pak mimo jiné pokročilé semináře o biologii a chování živočichů.
Snadná volba. Přírodní obory mě vždycky bavily a přirozeně mi šly – a tyhle odborné semináře by mě
dovedly k vysněné práci.
Nemusím se ale rozhodnout teď hned. Vlastně bych se měla vrátit na Google a podívat se i na jiné
školy. Po celé zemi je jich dost. Ne, teď ne. Zaklapnu počítač a vstanu.
Dům je vždycky takhle tichý, když jsou máma s tátou v práci. Projdu chodbou a zastavím se před
Camovým pokojem. Chvíli nechám ruku viset nad klikou u dveří. Pak ji pomalu stlačím dolů, otevřu
dveře a vejdu dovnitř. Nohy mě dovedou k jeho posteli. Uvelebím se v nohách a rozhlédnu se. Jeho
vůně se téměř vytratila. Už žádná stopa po jeho parfému, žádný Davidoff. Sevře se mi žaludek. Jeho
pokoj přece musí tak vonět, proto vstanu, popadnu flakonek s parfémem a rozstříknu ho do vzduchu.
Čerstvá vůně mi vrátí úsměv do tváře.
Tohle je má útěcha. Tady je nejvíce naživu. Tohle je místo, kde si pamatuju nejvíce z něj a Kylea.
„Chytí vás,“ varovala jsem je. Seděla jsem uvelebená na Camově psacím stole a nohama jsem
pohupovala ve vzduchu.
„No a?“ pokrčil brácha bezstarostně rameny.
„Beztak budou všichni vědět, že jsme to byli my,“ zahučel Kyle. „Nikdo jiný nemá odvahu něco
takového udělat.“
„To máš pravdu. Ale jak podle vás chcete vyměnit šlehačku za pěnu na holení?“
Oba se jen zlomyslně ušklíbli.
„Hele, tak za prvé, cítím potřebu vás informovat, že už začínáte být touhle věcí až nezdravě
posedlí, a za druhé, já rozhodně nebudu součástí tohohle idiotského plánu.“
„Roxy,“ zakvílel Cam. „Ty máš přece klíče od kavárny.“
„Máma vás zabije!“
„Ne, nezabije.“ Kyle se zazubil a zatahal mě za pramen vlasů. „Tu výměnu totiž provedeš ty.“
„Haló! Copak jsi přeslechl bod číslo dvě? Já se toho neúčastním. Ne. A basta.“
„Fajn. Ale můžeš nás pustit dovnitř, je to tak?“ Cam na mě udělal psí oči. Tentokrát to sice
odflákl, ale tomu pohledu jsem nikdy nedokázala odolat.
„Nemůžu vás pustit dovnitř. Máma mě vyhodí z práce a pak to ještě od ní schytám. Veřejně,“
zdůraznila jsem.
„Tak jak…“
 Vstala jsem a zamířila ke dveřím. Položila jsem ruku na kliku a ohlédla se přes rameno na ty
dva. „Nemůžu vás pustit dovnitř, ale nemůžu vám zabránit v tom, abyste mi ukradli klíče. Ty, které
mám náhodou schované v horním šuplíku nočního stolku, když nepracuju.“
Kyle a Cam se na mě podívali, oba s úsměvem od ucha k uchu, a v jejich očích poskakovali
rozpustilí rarášci.
Při té vzpomínce se mi chce smát. Klíče mi ukradli a provedli tu svou lumpárnu, aniž by je někdo
chytil. Nikdy jsem se jich nezeptala, jak dostali holicí pěnu do plechovek se šlehačkou, a oni se mi o
tom nikdy nezmínili. Nezatáhli mě do toho a postarali se, abych o tom nic nevěděla. A upřímně
řečeno, ani jsem nevěděla, kdy to přesně provedli.
Ale ty klíče mi opravdu ukradli.
Ve všem, co podnikali, jsem byla jejich tichý společník – pokud ovšem něco neprováděli mně – a
nikdo se to nikdy nedověděl. Myslím, že ta naše trojka mi chybí téměř stejně jako samotný Cam. Je
strašné, když z vás něco vyrve takovou obrovskou porci každodenního života.
Je těžké rozloučit se s někým, kdo by tady podle vás měl zůstat navždy.
Někteří lidé jsou ďáblové v přestrojení.
Jsou neuvěřitelně ochotní vás svádět k něčemu, pro co máte slabost. Nepochopitelně dobře poznají,
kdy máte den blbec, nenápadně se přiblíží a nabídnou řešení. Protijed. Únik.
Ten je ale vždycky špatný, má krátké trvání a nikdy nevede ke zlepšení vašeho stavu. Chvilkový
únik z ďáblových spárů nepomůže vydat se směrem, kam potřebujete.
Přesně tak se teď cítím, když se dívám na Laylu.
„No tak, Roxy. Potřebuju prachy a ty zase tohle.“
Podívám se na její zrzavé vlasy a velké hnědé oči. Vypadá zoufale. Já ne.
„Nechci to, Laylo. Nepotřebuju to, jasný? Musíš si už najít někoho jiného, kdo si to bude od tebe
kupovat.“
„Roxy!“
„Tady, koukej.“ Vytahuju mobilní telefon a dávám jí číslo kluka, se kterým jsem se seznámila před
pár měsíci v Portlandu. „Ten pořád shání drogy. Zavolej mu.“
„Ten je kurva až v Portlandu.“
Pokrčím rameny a otočím se k odchodu. „Buď chceš peníze, nebo nechceš.“
Buďto chceš uniknout, nebo ne. Právě teď nechci. Nepotřebuju drogy, aby mi pomohly zapomenout,
jak moc to bolí. Musím stisknout zuby a vydržet to.
Má rodina si zaslouží víc než to, co jsem jim doteď prováděla.
Mířím k našemu domu. Sotva se vleču. Konečně si uvědomuju skutečnou prázdnotu Verity Pointu
bez mého bratra a jeho žertíků, které s Kylem vyváděli. A přeji si, abych bývala nepromarnila šanci
odejít už v září na vysokou. Teď tu zůstanu trčet další rok.
Strčím klíč do zámku a otočím jím. Na ramena mi dopadnou něčí ruce. Zaječím.
„To jsem já.“ Kyle se směje.
„Ó můj bože. Ty idiote. Vyděsils mě k smrti.“
Opět se rozesměje a následuje mě do domu.
„Promiň. Myslel jsem, že mě slyšíš přicházet.“
Vrtím hlavou. „Ne. Byla jsem ponořená ve vlastním světě.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Můžeš.“
 „Vzala sis něco?“
Zarazím se. „A co?“
„Víš, o čem mluvím.“
„Ne, to vážně nevím.“
„Ben tě zrovna viděl s Laylou.“
Jasně že viděl. A jasně že to hned vyslepičil Kyleovi. Proč by neměl?
Sevřu rty a cítím, jak se mě zmocňuje rozmrzelost. A zklamání. „A ty jsi samozřejmě došel k názoru,
že jsem si koupila chlast nebo drogy.“
„Ne… Tak trochu. Jen mě to tak napadlo,“ říká ostražitě.
Rozmrzelost se rychle mění ve vztek. Zamyšleně si hryžu ret. Chvíli na něj hledím a pak se od něj
odvracím pryč.
„Je fajn, že vím, jak moc věříš tomu, že dokážu říct ne.“ Běžím po schodech nahoru do svého
pokoje. Za mnou vržou schody, když mě Kyle následuje.
„Počkej! Nic takového jsem neřekl!“ Stihne strčit nohu do dveří, než mu je přibouchnu před nosem.
„Myslels to vážně.“
„Ne, nemyslel.“
„Blbost.“ Otočím se k němu. „Věděl jsi, že jsem s ní byla, a okamžitě tě napadlo, že jsem
neodolala. Víš ty ale co? Odolala jsem! Říkala, že potřebuje prachy, tak jsem jí dala číslo někoho,
kdo by si od ní mohl koupit drogy. Tuhle část Ben pro jistotu vynechal, že?“
„Řekl mi jen o tom, co viděl.“
„V tom případě zjevně neviděl dost, co?“ už téměř křičím. Nemůžu uvěřit, že si to opravdu myslí.
Nechápu, jak mohl předpokládat, že budu tak slabá a neodolám pokušení, které se mi kývá přímo
před nosem.
Vážně to bolí, když si myslí, že něco takového udělám, když jsem mu slíbila, že to neudělám.
„Řekla jsem, že to neudělám. Řekla jsem ti, že se budu vážně snažit nedělat to, co jsem dělala dřív,
ale tebe ani na chvilku nenapadlo, že bych mohla přestat, že jo?“ Pohlédnu mu do očí. Udělá ke mně
krok.
„Rox.“
Couvnu od jeho natažené paže. „Nenapadlo, že?“ opakuju. „Přiznej to. Nevěřil jsi, proto ses sem
hnal, aby ses mě zeptal, jestli jsem si něco koupila. Nezeptal ses mě, jestli jsem ji nechala stát a
odešla. Automaticky jsi předpokládal to nej-horší.“
Kyle svěsí ramena a prohrábne si vlasy. Mám pravdu. Oba to víme.
Zhluboka se nadechnu, žaludek mám bolestivě sevřený. „Raději běž,“ zašeptám a odvrátím se od
něj.
„Cože?“
„Prosím, běž,“ opět zašeptám. „Teď zrovna nemám náladu na někoho, kdo má o mně tak nízké
mínění.“
„Tohle si myslíš?“
„Aspoň dokážu přiznat, co si myslím.“
„Jo, takže můžeme ignorovat fakt, že jsem si to myslel, protože mám o tebe starost, ano?“
„Nechoď s tím na mě. Nevěříš, že dokážu přestat pít a brát svinstvo, tak to je.“
„Kolikrát ještě? Nic takového jsem neřekl!“
Zakryju si tvář dlaněmi. V krku mi narůstá knedlík. „Ne, neřekl, ale myslel sis to. Tak běž. Prosím.“
 „Tohle není konec, Rox. Zavolej mi, až ti sakra vychladne mozek.“
Vyjde z mého pokoje a těžkými kroky sbíhá schody. Přejdu pokoj, zabouchnu dveře a opřu se o ně.
Oči se mi zalévají slzami.
Před týdnem mě požádal, abych skoncovala se svým současným chováním, a už mi přestal věřit.
Nechci poslouchat jeho důvody. Nechci poslouchat, jak se snaží vybruslit z toho, co neřekl, protože
mi stačí to, co řekl.
Zná mě lépe než kdokoli jiný – možná lépe než Iz a Selena – ale nezná mě natolik, aby dokázal
uvěřit, že dodržím své slovo.
Po tvářích mi stékají slzy. Zakloním hlavu a opřu se o dveře.
„Jdi do prdele,“ zašeptám.
 22. kapitola

Kyle

Tři dny.
Jsou to tři zatracené, hloupé dny, co mě vyprovodila ze svého pokoje, a mně už docházejí nápady.
Docházejí mi možnosti, co udělat, abych ji donutil přestat a udržet ji v tom. Nevím, co ještě můžu
udělat. Nevím, co ještě mám udělat.
Ať už jsem udělal jakýkoli pokrok a byl úspěšný v jakémkoli přesvědčování, podělal jsem to, když
jsem mluvil dřív, než myslel. Jsem zpátky v bodě nula, s tím rozdílem, že teď budu muset víc
napravovat. Musím ji přesvědčit, že jí věřím a že vím, že to dokáže.
Do háje, potřebuju, ať to udělá. Pro sebe. Pro mě. Pro nás. Musí to udělat. Musí si přiznat, že je
Cam pryč, aby se mohla pohnout vpřed. Pokaždé když pije, drží se něčeho, co neexistuje. Musí se
toho pustit a držet se toho, co existuje.
Vzpomínek. Dobrých časů. Budoucnosti.
Vím, že na tu noc nikdy nezapomene. Viděla, jak se naboural, a o hodinu později se dívala, jak
umírá, ale nesmí dovolit, aby tohle byla její hlavní vzpomínka na něj. Svou bolest bude moct zmírnit
jen tak, že začne myslet na dobré časy, které jsme společně prožili. Uleví se jí, když bude vzpomínat.
Jsem ten, kdo jí může pomoci vzpomínat.
A místo toho jsem to posral.
Zničil jsem všechno, co mezi námi bylo. Měl jsem si to dobře rozmyslet, než jsem k ní vpadl a
zeptal se jí. Roxy dokáže bez sebemenšího varování změnit náladu. Mělo mě napadnout, že bude
takhle reagovat… Stejně, jako bych reagoval já.
Nejprve mluvit, pak myslet.
Impulzivně.
U nás dvou je ale všechno impulzivní. Každá hádka, každý polibek, každé naše milování. Všechno
se to děje v šíleném zlomku okamžiku, který nás obklopí, než máme šanci o tom přemýšlet. Takže je
jasné, že tentokrát je to stejné.
Neměl jsem předpokládat, že to tentokrát bude jiné, dojdu k závěru právě ve chvíli, kdy do
vstupních dveří vejde Si.
Dá mi přátelský pohlavek. „Koukej přemístit ten svůj zadek z pohovky ke mně do auta.“
„Proč?“
„Jede se na večírek. Musíme tě trochu rozveselit, ty mizerný parchante.“
„Nepotřebuju rozveselit. Jsem veselý ažaž. Vidíš?“ Předstírám úsměv od ucha k uchu.
Směje se. „Hele, člověče, Roxy tam bude taky. Zajdeš za ní, popovídáte si a pak se spolu někam
vytratíte a můžete si dělat, co je vám libo.“
„Tentokrát to bude chtít víc než jen povídání, abych ji donutil se mnou někam ochotně jít.“ Zvednu
se z pohovky a jdu za ním k autu.
 Ona ke mně sama v dohledné době nepřijde, takže já musím za ní.
„Ben vážně exceloval, co?“ Si na mě pohlédne.
„Ne, to já. On mi jen řekl, co viděl, a já jsem z toho hned vyvodil to nejhorší. Měl jsem se jí
opatrně zeptat než ji hned obvinit, nebo ještě líp, měl jsem raději držet hubu.“
Pokrčí rameny. „Udělal jsi to jen proto, že ti na ní záleží.“
„Vážně? Pak mi prokaž laskavost a řekni jí to, jo?“
„Rád bych, ale nechci riskovat, že mi urve koule.“
„Rád slyším, že jsou ti koule milejší než naše kamarádství.“
Zazubíme se na sebe, ale mně zatím moc do smíchu není. Žaludek se mi svírá nervozitou a já dobře
vím proč. Roxy a večírek, to je vražedná kombinace a mám obavy, jaký pohled se mi naskytne. Bojím
se, že ji najdu opilou, možná sjetou, nebo možná dokonce s nějakým klukem.
A to se divím, proč si myslí, že jí nevěřím.
Do hajzlu.
Z domu, u kterého Si zastavil, duní hudba. Je mi celkem jedno, u koho vlastně jsme. Starám se
jedině o to, abych co nejdříve našel Roxy. Razím si cestu mezi spoustou návštěvníků a nahlížím do
každého pokoje, který míjíme. Si dělá totéž. Najdeme ji v kuchyni.
Když vejdeme, otočí se a střelí po mně pohledem svých modrých očí. Dnes jsou jiné. Těžké.
Smutné. Naštvané. Tvrdé. Mísí se v nich tolik emocí, až se mi žaludek sevře pocitem viny. Pak se ale
Roxy odvrátí.
„Au,“ zamumlá Si.
„Díky.“ Beru si pivo, které mi podává.
„Za málo. Co budeš dělat?“
„Totéž, co jsem dělal předtím, když jsem s ní chtěl mluvit. Vytočím ji.“
„Nebuď idiot, Kyle,“ setře mě Iz, která se náhle zjeví za námi a postaví se vedle mě. „Myslím, že už
je na tebe naštvaná dost.“
„Hele – to ona mi řekla, ať jdu. Dobře, zvoral jsem to. Ale ona mě vůbec neposlouchala, když jsem
se jí to pokoušel vysvětlit.“
„Vy dva jste paličatí jako mezci a to je váš problém. Ani jeden nebudete poslouchat toho druhého a
ani jeden neustoupíte. Teď tady budete stát jako dva vzteklí blázni, každý v opačném rohu místnosti,
dokud ten druhý neodejde.“
„Děkuju za psychoanalýzu. Mám ti zaplatit teď, nebo stačí později?“
„Občas si říkám, proč ti vlastně pomáhám, kreténe.“
Obejmu ji paží kolem ramen a lehce stisknu. „Já vím, Iz. Omlouvám se.“
Vykroutí se z mého objetí. „Mně se nemusíš omlouvat. Ale tamta holka si právě říká, jestli by to s
tebou raději neměla zabalit.“
Ségra. Vždycky udeří tam, kde to bolí nejvíc. Zasloužím si ránu pod pás. Aspoň to budu mít snazší.
Dokud nespatřím, jak do sebe Roxy spolu se Selenou obracejí panáky.
„Jo.“ Pokývnu jejich směrem „Fakt vypadá, že o tom hodně uvažuje. Spíš bych řekl, že už to
udělala.“
„Ne,“ řekne Iz zadumaně a opře se o stěnu. „Jen odvolala své původní rozhodnutí. Myslela si, že jí
věříš, teď už si to nemyslí, takže podle ní není proč toho nechávat.“
„Měla by přestat kvůli sobě,“ vloží se do rozhovoru Si. „Měla by to udělat, protože jestli to
neudělá, skončí tam, kde je teď Cam.“
 Ta pravda bolí. Pálí jako facka.
Iz se přese mě podívá na Sia. „Máš pravdu, ale to neznamená, že to tak vidí ona.“ Ztiší hlas. „Kyle
byl její důvod. On byl pevný bod, kterého se mohla chytit. Je jediný, kdo znal Cama tak jako ona,
jediný, kdo dokázal pochopit alespoň část její bolesti. Všichni to víme, Sii. Nejsme blbí. Nikdo z nás
pro ni nemůže udělat tolik co on.“
„Jsem pořád tady, jestli sis nevšimla.“ Dívám se, jak do sebe Roxy obrací dalšího panáka.
„A teď…,“ Iz ignoruje mou poznámku a nevšímá si mě, „… teď si myslí, že ho ztratila.“
K Roxy přistoupí nějaký kluk. Usměje se na něj. Stojím a koušu si do rtů, když se dají do řeči, a
cítím, že mě Iz a Si napjatě pozorují. Dokonce i Selena na mě z protějšího rohu upřeně hledí.
Sevřu čelisti, když vidím, jak se k ní ten kluk sklání. Celé tělo mám napjaté k prasknutí. Kdo si ten
hajzlík myslí, že je, že takhle vyjíždí po mé holce? Protože ona je má holka. Ať si říká, co chce, je
moje.
Při té myšlence sevřu dlaní desku pultu. Celým svým tělem toužím se sebrat, dojít k ní a před všemi
ji pořádně zlíbat.
„Myslím, že tohle si raději vezmu na starost já,“ řekne Iz polohlasem. Přejde místnost a postaví se
mezi Roxy a toho kluka. Ten poodstoupí a nechá Iz, aby ho odvedla do vedlejšího pokoje. Vedle mě
bouchne láhev o stůl. Podívám se na Sia.
Zdá se, že dnes večer nejsem jediný, kdo musí něco vyřešit.
Podívám se zpátky na Roxy. Vpaluju jí pohled do zad, sleduju každý její pohyb po kuchyni a vrhám
varovné pohledy na každého kluka, který se k ní přiblíží. Nakonec všichni pochopí.
Dnes večer není k mání. Není k mání pro žádného nadrženého pitomce, kromě mě.
„A je to,“ zhodnotí Si pobaveně.
Odtrhnu pohled od kluka, který se dá raději do řeči se Selenou, a vidím, jak se ke mně Roxy řítí.
Bez jediného slova mě popadne za košili a táhne mě za sebou. Hodím přes rameno pohled na Sia. Ten
se pobaveně chechtá.
Roxy rozrazí zadní dveře a vtáhne mě na zahradu. Stojí s rukama v bok a naštvaně si mě měří. „Co
to kurva děláš?“
„Mám dojem, že tohle je tak trochu moje teritorium, nemyslíš?“
„Řekla bych ti, ať se nechováš jako blbec, ale ty jsi dneska večer očividně dorazil v převleku za
pitomce.“
„Rox.“ Vzdychnu. „Můžeme, prosím, jít a promluvit si o tom? Někam pryč odsud. Prosím.“
Spustí ramena a trochu se zachvěje. „Nevím, jestli chci. Jsem na tebe dost naštvaná.“
„Tak naštvaná, že ses to dnes večer rozhodla spláchnout chlastem.“
Vzhlédne ke mně. „Řekla jsem si, že mi stejně nevěříš, takže na tom nesejde.“
Do háje. „Nesejde? Co to meleš?“
„Jo. Myslíš si, že to stejně udělám, takže komu na tom záleží?“
Komu? Komu?
„Mně na tom sakra záleží!“
Chci ji popadnout a zatřást s ní. Už jsem zkusil všechno, a pokud tohle všechno nefunguje, pokud ji
nedokážu přinutit, aby mi věřila, nemám jinou možnost než udělat to, co jsem vůbec nechtěl. Chci ji
poprosit, aby mě to nenutila dělat, ale když míjí vteřina za vteřinou a ona jen zarytě mlčí a vztekle na
mě hledí, vím, že to musím udělat.
Musím podstoupit to největší riziko ve svém životě – musím hrát vabank.
Musím ji tu nechat stát a jít pryč, daleko, až na konec temné noci.
 23. kapitola

Roxy

Vypadá stejně, jako se já cítím. Rozzlobená, zmatená a raněná.

„Přesto mi ale nevěříš,“ řeknu potichu.
„Panebože, Rox. Věřím, je to jasné? Opravdu věřím.“ Chytí mi tvář do dlaní. „Vím, že to dokážeš.“
„A co když nedokážu? Co pak, Kyle? Bude se to znovu a znovu opakovat, dokud nám to konečně
nedojde?“ Udělám krok zpátky. „Co když jsem tohle opravdu já?“
„Ne, tohle nejsi ty. Oba to víme.“
„Ne, nevíme. Myslíme si, že to víme. Nevím, kdo jsem. Chápeš to? Nevím, jestli jsem stará Roxy
nebo nová Roxy nebo někdo úplně jiný. Zrovna teď si myslím, že jsem ta nová Roxy, a tu ty
nenávidíš. Nesnášíš na ní to, kým je, a všechno, co dělá, a tohle,“ gestem obkrouží prostor mezi námi,
„tohle nebude fungovat.“
„Není pravda, že tě nenávidím. A ty to víš.“
„Ne. Nevím.“ Polknu. „Sám jsi řekl, že ta osoba, kterou jsem bývala, je tvoje Roxy. Tahle současná
osoba není, je to tak? Možná si jen něco namlouváme. Tuhle Roxy vůbec nechceš, že jo?“
„Do háje, Rox. Chci tebe. Nevím, jak vyřešíme to drobné nedorozumění, kdy ses rozhodla, že tě
nechci!“
„Ty ale nechceš tuhle Roxy!“ křičím a je mi jedno, že na nás civí několik obličejů přitisknutých na
okno a že všichni na zahradě ztichli a poslouchají nás. „Tohle je nejspíš ta osoba, kterou opravdu
jsem. Nejspíš ano. Myslím…,“ na chvíli se odmlčím. Musím potlačit slzy, které se mi derou do očí a
zbarvují hlas. Proč pravda tak hrozně bolí? Proč mi musí rvát už tak dost zlomené srdce?
Proč nemůže být pravda jednou krásná?
„Myslíš co?“
Sklopím pohled. „Myslím, že jestli mě nechceš takovou, jakou zrovna teď jsem, pak mě doopravdy
nechceš vůbec.“
Nedokážu zvednout pohled. Nechci mu vidět do očí, až si uvědomí, že to, co říkám, je pravda.
Protože je. Sám to řekl. Ta stará dobrá Roxy je jeho Roxy. Už taková nikdy nebudu, ani kdybych se
snažila sebevíc.
„Ta Roxy, kterou jsem znával, respektovala sama sebe, respektovala ostatní a dívala se spatra na
ten typ člověka, jakým se teď stala. Ta Roxy, kterou znám, měla ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy
viděl, a vždycky mi dokázala prozářit den, i když byla jen mladší sestřička mého nejlepšího kámoše.
Tohle je Roxy, kterou chci – Roxy, kterou se snažíš v sobě udusit,“ odpoví potichu.
„Nemůžu být ta osoba, jakou bys chtěl.“ Oči mám plné slz a puká mi srdce. Ne trošičku, po
malinkých kouscích. Tohle je obrovské puknutí, které cítím v celém těle. Drtivý otřes, který může do
vteřiny zničit poslední zbytky sil, než se úplně rozpadnu.
„Nemůžeš, nebo nechceš?“
 Zavrtím hlavou.
„Pak nejspíš… Nejspíš jsem tady skončil.“
Teď už se na něj musím podívat.
„Jestli se chceš takhle ničit, Roxy, nebudu tu stát a koukat se na to. Nechci se další večer jen
zpovzdálí dívat, jak se opíjíš do zapomnění. Klidně v tom pokračuj a tentokrát to budeš ty, kdo sedne
do auta, protože jsi příliš opilá na to, aby ti to jasně myslelo. Tví rodiče budou muset pohřbít další
dítě.“ Udělá krok. Ale pozpátku, pryč ode mě. „Jestli chceš padnout až na dno, můžeš, ale já do toho s
tebou nejdu. Už se nechci dívat, jak se takhle ničíš.“
Odchází.
On opravdu odchází.
„Měla jsem pravdu. Ani trochu mi nevěříš.“
„Ale ano, věřím ti. Problém ale je, že ty si nevěříš. Nevěříš v sebe, nevěříš ve mě a jsem si sakra
jistý, že nevěříš ani v nás. Kdybys v nás věřila, dneska bys tady nepila jak duha. A já bych nemusel jít
pryč. Pryč od tebe, pryč od nás dvou.“
„Jako by ti to nebylo jedno. Neodcházel bys, kdyby ti na tom záleželo.“ Při posledním slovu se mi
zlomí hlas. Žaludek mám sevřený a je mi na zvracení. Odchází.
Není to ale přesně to, co teď po něm chci?
Ano.
Ne.
Chtěla jsem jen, ať vidí, co vidím já.
Nemyslela jsem si, že to skončí takhle.
Nemyslela jsem si, že to bude tak moc bolet.
„Záleží, Rox. Hrozně mi na tobě záleží, tak moc, až to bolí. Myslíš, že chci tohle udělat? Myslíš, že
se chci k tobě otočit zády a nechat tě tu stát? Nechci, ale ty nevěříš. Nevěříš a já v nás taky nedokážu
věřit, když ty ne.“
Otočí se a odchází. „Kyle,“ volám za ním. Ne. Ne. Ne. Nechoď. „Kyle!“
„Řeklas to jasně, Rox.“ V jeho hlase je slyšet smutek. Sakra, nedělej to! „Sama jsi řekla, že
nemůžeš být moje Roxy. Vlastně už to ani nemusíš opakovat.“
Zmizí za rohem. Stisknu si žaludek a předkloním se. Slzy mám už úplně na krajíčku. Zavrtím hlavou.
Má pravdu.
Řekla jsem, že už nemůžu být jeho Roxy.
Řekla jsem, že nemůžu.
Řekla jsem, že v nás nevěřím.
Má pravdu a já se pletu.
Jsem naivní a impulzivní a je to má hloupost. Nemyslím, než něco udělám. Snadno nad sebou
ztratím kontrolu, nechám se ovládnout náladami. A teď tady stojím a koukám na černou díru, která tu
po něm zbyla.
„Na co sakra zíráte?“ křiknu na lidi, kteří na mě beze slova koukají, a utíkám pryč od toho
zatraceného domu. Nechci tady být. Nechci být tady nikde. Je jen jedno místo, kde teď chci být.
U Cama.
Utíkám na hřbitov a celou dobu zadržuju slzy. Prolezu dírou v živém plotě. Nohy mě vedou přímo
ke Camovu hrobu. Tam se složím na zem.
A dám konečně slzám volný průchod. Nechám je, ať mi stékají po tvářích a dopadají na zem. Opřu
si hlavu o náhrobek.
„Podělala jsem to, Came. Konečně jsem dostala, co jsem chtěla, a všechno jsem to posrala. Teď je
mi hůř, než mi bylo tehdy, protože teď nemám ani jednoho z vás, ale tentokrát mám navíc nadvakrát
zlomené srdce.“ Chytím se studeného mramoru. „Všechno jsem podělala a je to jen má vina.“
Slzy, které mi tečou proudem, jsou velké a palčivé. Jsem sama. Jsem na všechno tak sama a vím, že
jsem to způsobila já.
„Co mám teď dělat?“
Mělo by pršet. Obloha by měla být šedivá a pochmurná, aby odpovídala mé náladě, ale není. Je
modrá, jasná a zatraceně slunečná.
Aspoň že je v kavárně klid. Nevím, jestli bych dnes dokázala být sám med a cukrování, když se ani
nedokážu usmát.
„Dneska vypadáš opravdu šťastně.“ Hlas mé sestřenice se nese kavárnou. Opatrně na ni pohlédnu,
když si sedá naproti mně. „Slyšela jsem, co se stalo.“
„Dneska bez laptopu?“
„Včera večer jsem to dokončila. Dávám si den volna.“ Poposedne. „Mimochodem, hezký pokus. Jsi
v pohodě?“
„Je mi fajn.“ Popadnu hrnek a zapnu kávovar.
„Dobře. Chápu. Nechceš o tom mluvit.“
Vzdychnu si a naliju jí kávu. „Já nevím, Lou. Já nevím, co chci nebo nechci.“
Vezme si ode mě hrnek a věnuje mi účastný pohled. „Krom toho, že bys šla domů a pořádně se
vybrečela?“
Polknu a pomalu přikývnu. „Přesně tak.“
„Proč se prostě neomluvíš? Oba jste udělali chybu.“
„Není to tak snadné.“ Opřu se lokty o pult a předkloním se. „Chci říct, jo, oba jsme si řekli hnusné
věci, které jsme říkat neměli, ale stalo se. Nefungovalo by to. Odešel, a já to tak beru.“
Louisa povytáhne obočí. „Páni. Tohle si pořád dokola opakuješ, že jo?“
Musím si říkat, že jsem se s tím smířila. Kdyby ne, nevěděla bych, co budu dál dělat.
„Roxy,“ řekne potichu. „Prokaž si laskavost a popros mámu, jestli bys dnes nemohla odejít dříve.
Běž domů, vybreč se a jdi spát. Máš na to právo, to přece víš. Ona to pochopí.“
Vrtím hlavou. „Ne. Tohle nechci. Já jen…“
„Roxy, holčičko, běž domů.“ Máma vyšla z kuchyně. „Lou, můžeš mi pomoc, než přijde Selena?“
„Zaplatíš mi?“ Louisa se šibalsky zubí.
„Záleží na tom, jak jsi dobrá,“ dobírá si ji máma.
„Dobře, vezmu to.“ Otočí se ke mně. „Vidíš? Běž domů.“
Máma mě pohladí po vlasech. „Bude ti líp. Pak si popovídáme, ano?“
Zdá se, že nemám na výběr. Odvážu si zástěru a podám ji sestřence.
Tohle je jeden z okamžiků, kdy jsem ráda, že je Verity Point tak malý. Jistě, polovina zdejších
obyvatel mě právě teď sleduje, jak jdu domů, ale aspoň se tam dostanu rychle.
Zavřu za sebou dveře svého pokoje a opřu se o ně. Bezcílně se rozhlížím po pokoji.
I tady mi všechno připomíná Kylea. Za vším je on, od fotky na nočním stolku po slabou vůni na
polštáři. Nedokážu tu zůstat už ani chviličku.
Už ani vteřinu nemůžu být v tomhle pokoji.
Nacpu si do batohu pár kousků oblečení a vyjdu z domu.
Když nezbyla žádná víra, není ani důvod zůstávat.
 24. kapitola

Kyle

„Určitě jsi v pořádku?“

„Iz, je mi fajn. Jen běž, ano?“
Vzdychne si. „Tak jo. Jdu do kavárny.“
Na to jí neodpovím. Vím, kam jde, a mám hlavu tak plnou Roxy, že nedokážu myslet na nic jiného. A
vědět, jak trpí, je to poslední, co potřebuju.
Když jsem od ní odcházel, ten výraz v její tváři mě málem zabil. V jejích očích byl takový smutek a
šok, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Kvůli té bolesti v jejím hlase, když za mnou volala, jsem se cítil
jako největší hajzl na světě, ale neměl jsem na výběr.
Pořád nemám na výběr.
Tohle byla má poslední možnost. Odejít od ní, zlomit nám oběma srdce, je má poslední zbraň, abych
ji přesvědčil, že má přestat. Jedno malé hloupé nedorozumění – za které můžeme oba – a ona
rovnýma nohama skočí zpátky do svých starých způsobů.
Přesto nemůžu pořád uvěřit tomu, že jsem od ní skutečně odešel.
Kdybych byl někdo jiný, jednu bych si hned teď vrazil. Do hajzlu, komu co namlouvám? I tak si chci
jednu vrazit.
Vstanu a jdu nahoru do svého pokoje. Do hajzlu s celým dneškem. Do hajzlu se vším, co mě
nezvedne a nedonutí následovat mou sestru do kavárny, kde popadnu Roxy a budu se jí omlouvat tak
dlouho, dokud mi nedojde dech.
Nic, co udělám, nás nezachrání před tímhle rozchodem. Nejsem hloupý. Mohlo by nás zachránit
jedině to, že by přišla ona za mnou, ne naopak. Hrozně moc chci za ní jít, ale kdybych to udělal,
odpustil bych jí tím všechno, co udělala. Odpustil bych jí, že vzdala sama sebe, náš vztah. A to teď
nepřipadá v úvahu.
Nikdy jsem v ni nepřestal věřit. Nikdy jsem nepřestal věřit v nás. Ani na jedinou minutu.
Možná jsem se měl více snažit ji přesvědčit, aby mi věřila. Možná jsem k ní měl být upřímnější.
„Záleží mi na tobě“, zní jako klišé. Je to ten nejpitomější zasraný výrok století!
Kdybych se dokázal vrátit zpátky v čase, udělal bych to. Kdybych jí teď mohl říct, jak se doopravdy
cítím, kdybych mohl zůstat v jejím pokoji, místo abych šel pryč, udělal bych to. Udělal bych všechno
jinak a nebyli bychom tam, kde teď jsme. Neměla by zlomené srdce a neměla by v pátek večer slzy v
očích. A nemusela by se dívat, jak mizím za rohem.
Ironií na tom všem je, že cokoli jsem tohle léto dělal, mělo vyléčit její zlomené srdce… A teď jsem
jí ho znovu zlomil.
Nikdy jsem si upřímně nepomyslel, že bych od ní musel odejít. Myslel jsem si – i když jsem to
nikdy neplánoval – že bude stačit, když budeme spolu a ona se začne chovat jinak, než se chovala.
Myslel jsem si, že to všechno, co je mezi námi, bude stačit, aby se přestala chovat jako zkažená
holka.
Protože to ona není. Nezáleží na tom, kolikrát mi zopakuje, že už není tou, kterou bývala, že je teď
jiná. Já vím, že opak je pravdou. Vidím tu Roxy, jakou byla, než umřel Cam. Vidím ten úsměv a
slyším ten smích a vidím ty jiskřičky v jejích očích. Slyším ten škádlivý sarkasmus a vtip a vidím, jak
laškovně obrací oči v sloup.
Vidím taky, jak je zraněná a zmatená. Kdyby v ní opravdu nezbyl ani kousek té staré Roxy, nebyla by
tak zoufalá, když jsem odcházel. Bylo by jí to jedno. Může zkoušet přesvědčovat sebe i mě o opaku,
ale je to pořád moje Roxy.
To ale nebyla ta Roxy, do které jsem se zamiloval.
Zamiloval jsem se do Roxy, kterou je právě teď, v tomto okamžiku.
Roxy, která je ztracená a raněná, zmatená a sama, a hlavně ta, která má zlomené srdce. Pořád je to
ale Roxy, která se nebojí chytit kluka za koule a pořádně stisknout. Roxy, která v jednu chvíli laškuje,
je sexy a vyzývavá, a během minuty je mírná a něžná a tichá. Je směsicí tolika emocí, tolika
protichůdných způsobů chování. A do všech částí téhle směsice jsem se zamiloval.
Neodešel jsem od zkažené Roxy.
Odešel jsem od směsi dobra a zla, od kombinace jejího minulého a současného já.
Odešel jsem od holky, do které jsem se zamiloval.
A o to je to horší. O to víc se ve mně mele směsice mých vlastních emocí. O to víc, protože teď už
si nemyslím, že se od ní musím držet dál kvůli jejímu vlastnímu dobru. Myslím, že musím zvednout
zadek a jít a získat svou holku zpět.
V duchu se napomenu, že odejít od ní byla má třetí a poslední možnost. Nechtěl jsem ji takhle zranit.
Nečekal jsem, že to bude takhle bolet. Nečekal jsem, že se zamilujeme a že nám to bude rvát srdce.
Hádám, že třetí možnost není vždycky ta nejšťastnější.
„Kyle!“ Iz dupe nahoru po schodech a přitom křičí. Vpadne do mého pokoje. „Kyle!“
Vyskočím a hledím na ni. „Co? Co se děje?“
„Musíš něco udělat.“ Polkne a divoce zamrká, ale vidím, že má oči plné slz.
„Co?“
„Nikdo o ní už čtyři dny neslyšel. Je pryč.“
S jejími slovy se všechno zastaví. Srdce vynechá úder a nemůžu dýchat. Každý sval v mém těle je
napjatý k prasknutí a já zírám na svou sestru a doufám, že tím myslí něco jiného než to, co mě
okamžitě napadlo. Doufám, že to náhlé sevření žaludku neznamená to, čeho se najednou tak bojím.
„Kdo?“
Iz si zakryje dlaní ústa.
„Iz. Řekni, kdo!“ křičím na ni. Do hajzlu. Neříkej to, prosím. Prosím, nevyslovuj její jméno.
Iz ukápne z oka slza.
Prosím.
„Roxy. Roxy zmizela.“
„Zmizela?“ opakuju. Zvedám ruku a vjíždím prsty do vlasů. „Co tím chceš říct, že zmizela?“
„Zmizela v sobotu odpoledne. Myra všechny obvolala, jestli se u někoho Roxy neschovává.
Myslela si, že bude u Seleny, ale není. Ta o ní taky neslyšela.“
„A Layla?“ Její jméno se mi zadrhne v krku.
Iz vrtí hlavou. „Neviděla ji od… Však víš.“
Přikývnu. Vím. „Proč nám Myra nic neřekla? Já tady sedím a lituju se a Roxy je zatím bůhvíkde!“
 „Nechtěla nás znepokojovat. Myslela si, že se Roxy jen na den dva vytratila, aby se uklidnila.
Zjevně to dělávala i potom, co umřel Cam. Ale teď se o ni bojí. Nikdy nezmizela na celé čtyři dny v
kuse.“
Sednu si zpátky na postel a zabořím tvář do dlaní. „Už volala na policii?“
„Ne. Nejdřív chtěla mluvit s námi… Zjistit, jestli náhodou nevíme, kde by mohla být.“
„Tak jdeme.“
„Počkej,“ zavolá Iz a běží za mnou. „Kyle! To není všechno.“
„Cože? Co ještě může být horší, než že mi holka, kterou miluju, zmizela kdoví kam?“ křičím. „Co?“
Sestra mě popadne a drží mě tak, jak se mě nedržela od doby, kdy jsme byli malí. Mám napjaté
všechny svaly a potlačuju slzy, které mě pálí v očích.
Šílím vzteky, že je pryč a nikdo neví, kde je. Ale bojím se o ni. A mám strach. Nikdy jsem se kvůli
ničemu tak nebál. Myslím, že předtím jsem se bál, že ji ztratím, ale to se vůbec nedá srovnat s
ochromujícím strachem, který se mě teď zmocňuje.
Strachem, že bych ji mohl ztratit navždy.
Může být kdekoli. S kýmkoli. Dělat cokoli.
Musím vědět, že je Roxy v pořádku.
Na ničem jiném nezáleží, kromě tohohle. Vůbec na ničem jiném nezáleží.
„Myra se úplně složila,“ řekne Iz, když mě pustí. „Je úplně zlomená. Zamkla se v pokoji a odmítá
vyjít ven. Jen tam… bože, Kyle. Jen brečí a brečí. Už nemá sílu bojovat a já se o ni bojím. Nepustí k
sobě ani Raye. Nechce ani mluvit. Nedělá nic jiného, než pláče.“
Nedokážu jí odpovědět. Rozrazím dveře, vyběhnu ven a běžím k domu Roxyiných rodičů. Běžím tak
rychle, jak jsem ještě nikdy neběžel.
Když tu není Cam, jsem jediný, o koho se může tahle rodina opřít. Jediný, kdo ji ještě dokáže udržet
pohromadě – a tohle přesně mám v plánu udělat.
Prolétnu dveřmi a běžím nahoru po schodech. Koutkem oka zahlédnu, že Iz funí za mnou. O dveře
Roxyina pokoje se opírá Ray. Stojí se svěšenými rameny a zaťatými pěstmi.
Půlku svého dětství jsem tohoto muže bral jako druhého tátu. Viděl jsem ho v každé náladě, od
rozzlobeného skoro až k nepříčetnosti po rozesmátého tak, až se popadal za břicho. Ale nikdy jsem ho
neviděl takhle zranitelného. Nikdy jsem ho neviděl tak zlomeného.
Odtrhnu od něj pohled a zabuším na dveře Myřiny ložnice. Jednou. Podruhé. Potřetí.
„Myro, otevři dveře!“
Nic.
„No tak, to jsem já, Kyle.“ Znovu zabuším. „Prosím.“
Nic.
Buch, buch, buch. „Přísahám, že nikam nepůjdu, dokud neotevřeš! Klidně tu budu sedět tak dlouho,
dokud ty zatracené dveře neotevřeš!“
Nic. Nic kromě zoufalých vzlyků, které pronikají ven škvírami kolem dveří. Nic kromě zvuků
naprostého zoufalství.
Kapitulace.
Hluboký žal v tom nejryzejším, nejsyrovějším slova smyslu.
„Fajn,“ zavolám skrz dveře. „Budu tu sedět, dokud nevyjdeš ven.“
Otočím se zády ke dveřím a svezu se na zem. Ray se otočí a zapíchne do mě zničený pohled bledě
modrých očí plných otázek. Pevně se mu do nich zahledím, i když se celý třesu.
„Přišli jste o syna, ale pořád ještě máte mě.“
 25. kapitola

Roxy

Hledím na tučňáky, tisknu se ke sklu tak, jako už tolikrát předtím. Jeho chlad mě uklidňuje. Jeden z
tučňáků sleduje pohyb mého prstu po skle.
Nejsme tak odlišní, já a tihle tučňáci. Jsme chyceni na místě, kde nechceme být. Neexistuje žádná
možnost úniku. Místo toho je nám souzeno žít tímto způsobem, dokud se nestane zázrak. Ale oni se
sami nerozhodli. Já ano.
Já sama jsem si vybrala svou past. Rozhodla jsem se, že nechám smutek, aby mě úplně ovládl,
jednala jsem bez rozmyslu a mluvila, aniž bych se na chvíli odmlčela. A teď jsem na tom jako tučňák.
Chladná. Sama. V pasti.
Lapená v nekonečném kruhu a nejsem si jistá, zda mám sílu to změnit.
„Promiňte,“ ozve se za mnou něčí hlas. „Musím vás požádat, abyste už šla. Zoologická zahrada už
má patnáct minut zavřeno.“
„Och. Omlouvám se. Neuvědomila jsem si to.“ Odtlačím se od skla a zamířím k východu.
Portlandské ulice jsou plné aut a lidí mířících domů ke svým perfektním rodinám a perfektním
večeřím po perfektním pracovním dni. Chodníky jsou plné párů, které míří na časnou večeři, dětí,
které prosí rodiče o sladkost, než si dojdou pro svůj dáreček k McDonald’s, a teenagerů, kteří se
smějí a domlouvají, kde se bude konat další party. Proplétám se mezi všemi těmi lidmi a mysl mám
upřenou jen na to, abych se co nejdříve dostala zpátky do motelu, kde teď bydlím. Tam budu pít,
dokud pro mě nepřijde Layla, a pak půjdeme k jejímu bratranci, kde budeme pokračovat v pití. Tam
můžu zapomenout na všechny sračky uplynulého roku a prostě jen být. Můžu se utopit v nekonečném
moři vodky a zapomenout. Žádné vzpomínky, žádné pocity. Nic.
Protože jediné, o co mi teď jde, je zapomenout. Být úplně otupělá je to, co opravdu pomáhá, když
vás srdce bolí příliš na to, abyste dokázali něco cítit.
Vejdu do svého malinkého pokoje a prásknutí dveří za mnou zní až moc definitivně. Ale všechno, co
se za posledních několik měsíců událo, bylo až moc definitivní, tak co?
Sedám si na postel. Odšroubuju víčko láhve s vodkou. Zvednu láhev k ústům a vychutnávám si
pálivý pocit, když mi alkohol stéká do žaludku.
Všechno jsem ztratila, dokonce i to, co jsem měla být schopná si udržet. Nikdy jsem neměla nechat
Kylea odejít. Neměla jsem mu dovolit, aby ode mě v ten páteční večer odešel. Měla jsem za ním
běžet, popadnout ho a říct mu, že jsem říkala jen samé nesmysly a že ho potřebuju.
Měla jsem spolknout tu svou pitomou hrdost a říct mu, že ho miluju.
Teď už je příliš pozdě. Svým chováním jsem všechno zpackala. Za tuhle katastrofu si můžu jen já
sama.
Nedokážu na něj ani pomyslet. Nechci myslet na jeho rty, které mě líbají, ani na jeho prsty
propletené s mými. Nechci u ucha slyšet jeho smích ani jeho dobíravý hlas. Nechci… Nechci…
 Chci všechno. Chci všechno z toho, co jsem zahodila.
Částí svého já ho chci dokonce víc, než chci Cama. Mé srdce pláče po obou. Je zlomené kvůli
dvěma klukům, kteří byli součástí mého života, ale má duše volá po Kyleovi. To má duše mě fackuje
za mou hloupost, bodá mě mými vlastními slovy a řeže mou vlastní krutostí.
Je příliš pozdě. Je pryč. Já jsem pryč.
Ze snění mě vytrhne zaklepání na dveře. Postavím teď už zpola vypitou láhev vodky na noční stolek.
Strčím do kapsy kalhot pár bankovek a vyjdu za Laylou, která mě čeká za dveřmi.
Neříká nic, zatímco nastupujeme do jejího auta a jedeme k jejímu bratranci. Rozdíl mezi ní a
Selenou je nebetyčný. Selena by mě nevzala na nějaký večírek, abych se ztřískala pod obraz – zašla
by za mnou a ujišťovala by se, že jsem v pořádku. Nedovolila by mi tenhle útěk, bránila by mi v něm.
Iz taky. Obě by mě držely a nepustily.
Ale nejsou tady. Jsou ve Verity Pointu a dělají bůhvíco, a já jsem tady, zapomínám, propíjím se do
otupělosti a potápím do vzduchoprázdna.
Alexův byt je místo nekonečných večírků. Bydlí v jedné ze zpustlých, špinavých částí na okraji
města, kde se nikdo nestará, co dělá. Jsem si téměř jistá, že bydlí pod drogovými dealery a nad
jednou šlapkou.
Něčí oči mě sledují, když si nalévám silný drink a obracím ho do sebe. Pozorují mě, když si dávám
další a pak další, a sledují mě, když se vplétám do davu opilých těl, která se kroutí a třou o sebe. Ty
oči jsou zároveň pátravé a hrozivé a hodnotící.
Je to děsivý pohled, který mě donutí se na okamžik zarazit. Nevím, odkud přichází, ale zažehl ve
mně jiskřičku strachu. Rozhlédnu se po bytě, ale nedokážu ty oči najít, proto si raději nalévám další
drink.
Nejspíš si jen něco představuju. Děsím sama sebe.
Venku se pomalu snáší noc. Piju a piju, ztrácím se v alkoholu a hudbě tak, jako posledních pár dnů.
Ale je pořád tady.
Ten pohled. Pocit, že někdo sleduje každý můj pohyb. Že mě někdo pozoruje.
Pohled mi padne do rohu místnosti a konečně nacházím místo, odkud ten nepříjemný pocit vychází.
Hledím do tmavohnědých očí. Nepoznávám je a nepoznávám ani světlé vlasy a strniště na bradě.
Nemám ponětí, kdo to je.
Ale způsob, jakým se na mě dívá, to, jak mi hledí do očí tak upřeně, až mám strach se odvrátit, mi
napovídá, že on mě zná.
Polknu a otočím se k němu zády. Vydržím tady ještě půl hodiny, pak se rozhodnu zmizet a vrátit se
do motelu. Necítím se tu ani trochu příjemně a nechce se mi zde zůstat déle, než je nutné.
Jsem opilá, ale nejsem hloupá. Proplétám se mezi lidmi a pomalu mířím ke dveřím. Doufám, že si v
přítmí bytu nevšiml, že odcházím. Pevně doufám. Otevřu dveře a nepozorována davem lidí v předsíni
vyklouznu na ulici.
Je děsivě tichá. Nejistě vykročím a trochu zakolísám. Nutkání ohlédnout se přijde ve stejném
okamžiku jako pocit, že mě někdo sleduje. Bojím se otočit. Nechci se ohlédnout. Nemůžu se
ohlédnout.
Ohlédnu se.
Ten kluk z večírku je za mnou. Sleduje mě. Rychle.
Otočím se zpátky a zhluboka se nadechnu. Ach ne. Co mám dělat? Mám utíkat? To by byl jasný
signál. Ale nemůžu jen tak jít a dělat, že se nic neděje. Do hajzlu. Proč jsem zrovna v takové čtvrti,
kde se nedá kam schovat? Kdybych byla v centru, mohla bych vejít do nějaké restaurace nebo tak.
„Roxy.“
Do prdele. Jdi dál. Jdi dál. Předstírej, že on není ten zlý člověk.
Kroky za mnou jsou hlasitější a rychlejší, a než dokážu něco vymyslet, jeho ruka mi sevře paži.
„Hezký pokus, ale já vím, že jsi to ty.“
S falešnou odvahou posílenou vodkou se otočím a podívám se na něj. „Kdo sakra jsi?“
„Ty si mě nepamatuješ? Možná bych ani neměl být překvapený,“ ušklíbne se a jeho tvář se zlostí
mění. „Nepamatuješ si kluky, které ošukáš, že?“
Vytřeštím oči a pokouším se vyvléct ruku z jeho sevření. „Já… nevím, co tím myslíš.“
„Ne všem klukům se líbí, když je někdo využije.“ Nakloní se ke mně blíž. Z úst mu páchne pivo.
Nakrčím nos odporem. „Máš ponětí, jaké to je?“
„Vážně nevím, o čem mluvíš.“ Znovu se pokouším vykroutit z jeho sevření. Narůstá ve mně panika.
Najednou jsem naprosto střízlivá a vnímám jen toho kluka před sebou. Ustoupím o krok, ale on mě
následuje.
„Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem tě tu dneska večer uviděl. Zdá se, že je to skvělá
příležitost, abys konečně poznala, jaké to je, když tě někdo zneužije, co?“
Dýchej, Roxy.
„Já ne… Prosím, nech mě jít,“ žadoním a potřetí se pokouším vyškubnout ruku. Popadne mě za
druhou ruku a táhne mě k sobě. Při tom pohybu se celá napnu, a když mě surově opře o zeď, hrdlo se
mi stáhne strachem. Bojuju s ním, ale ani o kousek nepovoluje sevření, i když ho prosím a bráním se.
Otevřu pusu k výkřiku…
„Drž hubu,“ zasyčí a zavře mi pusu dlaní. Kousnu ho. Silně. Začne mi nadávat, zvedne pěst a praští
mě do lícní kosti. Držím jazyk za zuby, abych nekřičela, a tentokrát jednám instinktivně a v posledním
sebeobranném pokusu zvedám koleno proti jeho rozkroku.
Zasténá, když ho vší silou kopnu do koulí, a uvolní sevření. Vykroutím se z jeho držení a utíkám
jako o život, poháněná adrenalinem, který mi srdce zběsile pumpuje do celého těla. Neotáčím se,
neztrácím ani vteřinu. Ruku si držím na tváři, tisknu pulzující bolest, jako bych ji tím mohla zastavit.
Běžím, dokud nedoběhnu zpátky do motelu a nezamknu se v pokoji. Stojím opřená o dveře a čekám,
až se vydýchám a až pomine nával strachu. Nepřestávám se ale třást a nemůžu uvěřit tomu, co se
skoro stalo.
Za tohle můžu já? Nechala jsem to dojít tak daleko?
Přejdu pokoj, zastavím se před zrcadlem a spustím ruku z obličeje. Tvář i oko mám červené a vím,
že zítra tam budu mít pořádnou modřinu. Ale čert vem monokl, když pomyslím, co všechno se mi
mohlo stát.
Postel zaskřípe, když na ni dosednu. Podívám se na svůj odraz v zrcadle. Rozcuchané vlasy,
modrající tvář, rty popraskané z toho, jak jsem utíkala… Co všechno se mohlo stát…
To jsem si opravdu vydobyla tak špatnou reputaci?
Vím, že odpověď zní ano.
 26. kapitola

Kyle

Dveře přede mnou se pomalu otevírají a Myra vychází ven. Vlasy má stažené do drdolu na temeni
hlavy, tvář červenou a oteklou, oči prázdné a mrtvé. Je plná bolesti. Cítím tu bolest, skoro se jí můžu
dotknout.
Je to ten nejsilnější druh bolesti, nejvíc devastující. Bolest, která s sebou stáhne i všechny ostatní.
„Jsi pořád tady,“ řekne Myra tiše.
„Jo.“ Promnu si šíji a vstanu. „Měli byste tu položit koberec. Na dřevěné podlaze se fakt špatně
spí.“
„Měls jít domů.“
„Řekl jsem ti, že tu zůstanu, dokud nevyjdeš ven,“ připomněl jsem jí tichým, konejšivým hlasem.
„Chceš si promluvit?“
Zhluboka se nadechne a po tvářích se jí rozkutálejí další slzy. „Já…“ Chytím ji právě v okamžiku,
kdy se jí podlomí kolena. Vidím, jak je slabá.
Už všechno vzdala.
Myra se mě pevně chytne a zaboří mi tvář do ramene. Pláče. Jsou to tytéž vzlyky, jaké jsem slyšel
včera – těžké a plné nepředstavitelné bolesti. Vzlyky, které mě nutí, abych se k ní připojil.
Držím ji tak, jako jsem držel Roxy, když se zhroutila. Držím Myru, dokud není úplně vyčerpaná a
nemá ani sílu plakat.
„Pojďme dolů.“ Chytím ji kolem pasu. „Dáš si něco horkého k pití a kousek toastu. Uvidíš, že ti to
udělá dobře.“
„Nemám hlad, Kyle. Jen chci zpátky svou holčičku.“
Těžce polknu. Ty i já. Oba ji chceme zpátky. „Aspoň něco horkého. Čaj.“
Zaváhá, ale podvolí se. Ví, že to nevzdám.
Usadím ji u kuchyňského stolu a otočím se, když vejde Ray. „Je tu ještě Iz?“
„Ne, chlapče,“ odpoví Ray. „Odešla pozdě v noci, když se ujistila, že jsem v pořádku.“
V tom případě tři hrnky.
Přisednu si ke svým druhým rodičům. „Nemůžu uvěřit, že zmizela.“
„Byl jsi naše poslední naděje,“ řekne Ray smutně. „Mysleli jsme si, že by mohla být u tebe.“
„Ne. Neviděl jsem ji od pátečního večera.“ Sevře mě pocit viny. Do hajzlu.
„Odešla v sobotu. Myra ji poslala z práce domů dřív, a když jsme se vrátili, byla pryč. Nijak jsme
se tím nezabývali. Vlastně nás ani nepřekvapilo, že zas někam zmizela – párkrát to udělala, když
umřel Cam –, ale Selena vždycky věděla, kde je, a ona se vždycky vrátila. Pět nocí je nejdéle, co kdy
byla pryč, a my jsme ti poslední, kdo ji viděl.“
„Nevolali jste policii?“ Podívám se na Myru a přistrčím k ní hrnek. „Napij se.“
„Ne,“ odpoví nešťastně a zvedne hrnek. „Myslela jsem si… Myslela jsem si, že se sama co nevidět
vrátí. Bojím se jim zavolat. Moc se bojím, že se jí něco zlého stalo.“
„Není to lepší vědět?“
„Ne. Cam a teď ona… Jestli se jí něco stalo…. Nevím, co mám dělat, Kyle.“ Zachvěje se. „Nemůžu
ztratit obě své děti. Nemůžu.“
Rayovi se v očích lesknou slzy, když si ji přitáhne k sobě a dívá se jí přes rameno. Musím se držet.
Někdo tady musí být silný a musím to být já. Musím být tmelem, který je udrží spolu.
Dlužím to svému nejlepšímu kamarádovi.
„Dobře.“ Vstanu. „Kde jsou klíče od kavárny?“
„Co?“ Podiví se Ray.
„Někdo musí otevřít kavárnu. Potřebujete, aby měla otevřeno. Když bude zavřená, nevyděláte
peníze. Strávil jsem tam dost času, takže vím, jak se o to postarat.“
„Kyle, tohle nemusíš dělat.“
„Ale musím,“ řeknu pevně a natáhnu k nim ruku. „Zavolám holkám. Iz a Louisa umí vařit a já budu
se Selenou obsluhovat.“
„Kyle.“
„Klíče.“ Zatřepu rukou, abych svůj požadavek zdůraznil. „Vy dva potřebujete jeden druhého a já
musím dělat něco užitečného. Tak mi je dejte.“
„Je na tom fakt tak zle?“ ptá se Louisa zpoza pultu.
Přikývnu. „Je tak vyděšená, že se bojí i zavolat policii. Myslím, že to mluví za všechno, ne?“
„Chudák teta Myra,“ zašeptá. „Nemůžu uvěřit, že by to Roxy udělala. Je fakt, že co umřel Cam,
příliš na ostatní nebere ohled, ale neřekla bych, že by byla až tak sobecká.“
„Myslím, že má pocit, že už nemá co ztratit.“ Polknu. „Dávám si to zčásti za vinu. Odešel jsem od
ní, Lou. Myslel jsem si, že to bude to správné nakopnutí, které potřebuje – netušil jsem, že se sebere a
uteče někam do prdele. Riskl jsem to, ale nestálo to za to.“
Bouchne mě do paže. Silně.
„A tohle bylo za co, sakra?“
„To není tvoje chyba!“ okřikne mě. „Není to ničí chyba. Dokonce ani Roxyina. Je to do prdele něco,
co nikdo z nás neviděl přicházet. A víš ty co? Jsem ráda, žes to udělal. Odejít od ní bylo sakra to
nejlepší, cos mohl udělat, Kyle. Nakonec dostane ten kopanec, který potřebuje, aby se vzpamatovala,
a my všichni víme, že na ni budeš čekat.“
„Jak to víte?“
„Protože máš srdce až v očích, kdykoli někdo vysloví její jméno.“
Mám ho tam pořád, kdekoli a kdykoli.
„Fajn. Nemáš snad vařit?“
„Jo. Jen jsem se na chvilku zamyslela, protože tohle by byl fakt dobrý námět pro knihu.“
Zavrtím hlavou a nasměruju ji čelem ke kuchyni. „Padej.“
Zvonek nad dveřmi ohlásí příchod sester Stevensových. „Už je zpátky?“
„Ne. Ještě jsme ji nenašli.“
„Ó panebože,“ vyjekne Marie.
„Kéž bychom mohly nějak pomoct,“ dodá Isla.
„Můžete,“ smutně se na ně usměju. „Můžete doufat.“
 27. kapitola

Roxy

Pokouším se překonat bušení v hlavě a bolestné tepání v tváři a hledím na prázdný displej mobilního
telefonu. Dovnitř pokoje proniká špinavým oknem odpolední slunce, svítí přímo na postel, na které
sedím, a odráží se od telefonu.
Nevzala jsem ho do ruky od chvíle, kdy jsem odjela z Verity Pointu. Ležel vypnutý v zásuvce
nočního stolku a kdesi v mobilní síti se nejspíš hromadí zprávy, které čekají, až ho zapnu. Na jednu
stranu moc toužím to udělat a všechny zprávy si přečíst, ale vím, že po mně budou chtít, abych se
vrátila, a to já nemůžu.
Vyjdu z motelového pokoje a zamířím do centra. Čerstvý vzduch mi pomáhá vyčistit si hlavu, a když
mě začnou bolet nohy, odbočím k McDonald’s a objednám si Happy Meal. Otevřu krabičku a vytáhnu
hračku. Optimus Prime.
Kyleův oblíbenec.
Vzdychnu. Strčím figurku do kapsy, pustím se do jídla a přitom koukám z okna. Když to není Cam, je
to Kyle, a naopak. Pořád mám jednoho z nich v hlavě a pořád mě kvůli jednomu z nich bolí srdce.
Čas utíká a já jen tak sedím a nechávám svět plynout kolem sebe.
Napadne mě, jestli už budu pořád tak necitlivá. Mám snad v sobě tolik bolesti, že už nedokážu nic
cítit? Ne. Pořád dokážu cítit – to pocity zahalují každou chvilku, kdy jsem vzhůru, a kradou mi
myšlenky.
Znovu se podívám na mobilní telefon, zapnu ho a přepnu do režimu letadla, než začnou přicházet
zprávy. Dospěla jsem tak daleko, že ani nevím, jaké je datum. Ta včerejší noc byla jako probuzení po
telefonu, nakopnutí do zadku, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem každý den od svého odjezdu z
Verity Pointu strávila v otupělém zapomnění.
Sakra. Datum.
Podívám se na svůj kalendář. Tam na mě zabliká červená tečka označující datum před pěti dny.
Vyčítá. Upozorňuje mě. Děsí. Varovně na mě svítí a já poplašeně zamrkám a jako zhypnotizována na
ni dál hledím a nedokážu odtrhnout pohled. Nechápu, jak mi to mohlo uniknout.
Nechápu, jak mi mohlo uniknout, že mám pět dnů zpoždění.
Utéct. To byla má první myšlenka, když jsem vyšla z McDonald’s, teď už před dvěma dny. Utéct a
schovat se a vypadnout z Portlandu. Teď nemůžu pít – jak bych mohla? Jak bych mohla něco takového
udělat, když vím, že ve mně možná roste něco… dítě? Nemůžu. V žádném případě.
Vyšla jsem z restaurace, stavila jsem se v lékárně a pak v motelu. Sedla jsem na autobus zpátky do
Verity Pointu. Zabalila jsem si plnou tašku jídla, hotelovou deku a odešla jsem. Poslední dva dny se
ukrývám v soutěsce a čistím si hlavu.
Potřebuju utéct a tohle je jediné místo, kde se můžu schovat.
Bezcílně se procházím po okolí a hladím kmeny stromů. Drsná kůra se podobá mým myšlenkám –
po kouscích odpadává a neustále se obměňuje. Kvůli zmatku, který mám v hlavě, nedokážu ani na
vteřinu myslet jasně.
Vím, že tohle není řešení, a vím, že se tady nemůžu ukrývat věčně, ale nemůžu se vrátit domů, dokud
to nebudu vědět. Bylo by to snazší, kdybych si mohla s někým promluvit, ale nemůžu. Jestli jsem tak
vyděšená, že nedokážu odpovědět ani sama sobě, není možné, abych mohla odpovědět někomu
jinému.
Kromě toho jediný člověk, který tu odpověď potřebuje, tady není. Jediný člověk, který si zaslouží
pravdu, tady není. Není tady kluk, který by mě pevně objal a spolu se mnou by čekal na výsledek. Je
pryč. A můžu si za to jen a jen já sama.
Odstrčila jsem ho. Odtlačila jsem ho od sebe s takovou vervou, s jakou jsem se ho tolikrát dokázala
držet. Teď bych udělala cokoli, abych ho přitáhla zpátky. Jsem jen příliš paličatá na to, abych se
dokázala omluvit.
Jsem příliš paličatá, vystrašená a provinilá na to, abych popadla telefon a vytočila jeho číslo. Jsem
moc zbabělá říct mu pravdu, kterou si zaslouží. Pravdu, kterou potřebuje.
Pravdu, za kterou můžeme oba. Je to jako obehrané klišé – nechali jsme se unést a zapomněli použít
ochranu. Nikdy předtím jsem na to nezapomněla, ale s Kylem ano. Zapomněla jsem sáhnout do
nočního stolku a vytáhnout malý balíček.
Kdybych to udělala, nebyla bych teď tady. Neschovávala bych se jako uprchlík, nekoupala bych se
ve vlastní vině a strachu. Nejspíš bych byla pořád v Portlandu a říkala si, co mám sakra dělat.
Uvažovala bych, jestli se vrátit domů, nebo ne.
Teď mi nedá pokoj bílá krabička, která vyčuhuje z mé tašky. Nabádá mě, abych roztrhla plastový
obal a dostala odpověď, po které tak zoufale toužím. Ale neudělám to, neudělám, protože pořád
doufám, že najdu odvahu a zavolám mu… i když vím, že se to nestane.
Displej telefonu na mě zasvítí, když znovu hledím na kalendář, jako by bylo možné, že jsem to
předtím špatně spočítala. Nejmíň stokrát. Ne. Počítala jsem dobře.
Ticho.
To je všechno, co tady kolem je.
Dovolí mi přemýšlet. Nutí mě přemýšlet.
Pochopila jsem, že tady mě nikdo nenajde. Je to opravdu skvělá skrýš. Žádné slídivé oči, žádné
šeptání, nic.
Včera večer jsem nešla domů. Chtěla jsem, ale nebyla jsem ještě připravená s někým mluvit.
Nejsem připravená někomu říct, co se děje.
Do háje. Aspoň kvůli sobě bych to mohla zjistit.
Malá bílá krabička opět přitáhne můj pohled. Nápis mě pálí v očích, vpaluje se do mozku a žadoní,
ať ji vytáhnu.
Je to jediný způsob, jak mohu dostat odpověď. Teď mám týden zpoždění. Buďto jsem v tom, nebo
nejsem.
Nevím, co budu dělat, jestli jsem.
Nevím, jak to řeknu Kyleovi. Popadnu krabičku a vytáhnu plastový obal. Prsty přejíždím po jeho
okraji, očima sleduju jejich pohyb.
Už za pět minut bych to mohla vědět. Mohla bych mít odpověď, na kterou čekám. Mohla bych udělat
konečnou čáru za svou nejistotou a obavami a vědět to najisto.
Mohla bych.
 Nevím, jestli to udělám. Nevím, jestli jsem už připravená znát pravdu, ale zároveň mě ta strašná
nevědomost nutí, abych to zjistila.
Možná to udělám.
A možná ne.
 28. kapitola

Kyle

Hodím telefon na pohovku. Další hovor, který spadl do hlasové schránky. Teď už se musím sám sebe
ptát, jestli jí volám jen proto, abych slyšet její hlas, jako by to znamenalo, že je v pořádku.
„Kdy jste ji viděli naposledy?“
„Před deseti dny,“ odpoví Ray. „Měla za sebou bouřlivou noc, proto jsme jí v sobotu dovolili
odejít dříve z práce.“
„Bouřlivou noc? V jakém smyslu?“
„Rozešli jsme se,“ řeknu potichu. S vinou v hlase. Myra se ke mně nakloní, popadne mě za ruku a
silou, která jí ještě zbyla, mi stiskne prsty.
Po deseti dnech konečně uznala, že naší jedinou možností je zavolat na policii, bez ohledu na to,
jaký bude výsledek.
„Dobře.“ Policista si něco škrábe do notesu. „A říkali jste, že začátkem roku zemřel její bratr?
Cameron?“
Myra přikývne.
„Och, na to si vzpomínám,“ ozve se druhý policista a zavrtí hlavou. „Strašná nehoda.“
Chvíli sedíme tiše. To poslední, co potřebujeme, je, aby nám to připomínal.
„Myslíte si, že její zmizení s tím má něco společného?“
„Samozřejmě že má.“ Do dveří vchází má sestra. „To ví přece každý.“
„Iz,“ řeknu varovně.
„A vy jste?“ Policista se na ni tázavě podívá.
„Její nejlepší kamarádka a zároveň studentka psychologie, takže víc než schopná odpovědět na
otázky týkající se jejího duševního stavu.“
„Iz!“ vstanu. „Běž domů.“
„Moje nejlepší kamarádka zmizela, a ty chceš, abych šla domů?“
„Jo. Pak ti zavolám. Prosím, Iz.“
Těžce si povzdychne. „Přišla jsem si pro klíče od kavárny. Dnes otevřu já.“
„Visí na háčku v předsíni,“ hlesne Ray.
„Díky.“ Popadne klíče, všechny si nás změří pohledem a práskne za sebou dveřmi.
Sednu si a podívám se na policisty. „Omlouvám se za svou sestru. Má o Roxy strach.“
„To je v pořádku,“ odpoví starší policista. „Takže abychom si to shrnuli – vy dva jste se rozešli,
ona odešla z práce a pak zmizela. Určitě šla ze své vlastní vůle?“
„Ano,“ odpoví Myra.
„Kombinace toho všeho plus bratrova smrt ji dohnaly k útěku, je to tak?“
Útěk.
„Správně.“
 „Netušíte, kde by se mohla skrývat?“
Skrýš.
„Já to vím,“ řeknu pomalu. „Vím, kde je.“
Samozřejmě. Je jen jedno místo, kam by šla.
Naše místo.
Protáhnu se kolem policistů, vyběhnu z domu a utíkám jako posedlý. Větvičky mě chytají za košili a
škrábou mě, ale nevšímám si jich. Nemůžu uvěřit, že mě to hned nenapadlo. Měl jsem to vědět.
Soutěska je tím místem, kam jsem ji bral, když potřebovala utéct.
Nabídl jsem jí útěk a skrýš.
Teď musím být její skála, o kterou se může opřít.
Musím všechno urovnat a vzít ji domů, kam patří.
Zastavím se na malé pasece. Je tam. Sedí opřená o strom, s pokrčenými koleny, a dívá se na něco,
co drží v prstech. Natáhne nohy a já zahlédnu, co to je.
Bílá tyčinka.
Co je…?
Ou, do prdele.
„Nechceš mi něco říct, Roxy?“
 29. kapitola

Roxy

To ne.
Pomalu zvednu oči a polknu. Kyle stojí mezi dvěma stromy, rukama se opírá o jejich kmeny a hledí
na mě.
„Jak jsi mě našel?“
„To je jedno.“ Míří ke mně. Pokouším se ukrýt test. Marně. Už ho viděl. Ví, co to je.
„Já…,“ zajíknu se.
„Pročs mi to neřekla?“
„Ještě nic nevím,“ zašeptám. „Zatím čekám.“
Zhluboka se nadechne, sedne si na zem vedle mě a pažemi obejme kolena. „Budu čekat s tebou. Pak
mi řekneš, který hajzl ti udělal ten monokl.“
Neptá se, čí dítě to je, pokud ten test bude pozitivní. Ani na vteřinu nezapochyboval, že by nebylo
jeho.
Pomalu přikývnu a vytáhnu tyčinku z rukávu. V dolním rohu malinké obrazovky se otáčejí přesýpací
hodiny. Každé otočení mi připadá jako hodina, ne vteřina. Ruka, ve které test držím, se mi třese.
Srdce mi buší strachem. Je mi na zvracení. Nemůžu dýchat. Dokud…
„Negativní,“ vydechnu.
Zalije mě obrovská vlna úlevy. Pustím tyčinku na zem. Dlaněmi si protřu tvář a dlouze vydechnu.
Kyle se do mě z boku vpíjí pohledem a já vím, že přišla chvíle, kdy k němu musím být upřímná.
„Pročs mi to neřekla?“ ptá se potichu.
„Tu noc… Když jsme spolu poprvé měli sex, tehdy na Iziny narozeniny, jsme nepoužili ochranu.“
Vstanu a udělám pár kroků. „Když jsem si to uvědomila, zajela jsem do Portlandu a koupila si
takovou tu pohotovostní pilulku. Myslela jsem si, že už se nemusím starat. Už jsem pak na to
nemyslela. Vůbec. Úplně jsem to vymazala z mozku. V sobotu, když jsem odešla z práce… Odjela
jsem s Laylou do Portlandu. Stejně už jsi nás dva odepsal a já jsem prakticky ten týden propila. Tak
jsem taky přišla k tomuhle.“ Dotknu se modré tváře a vylíčím mu, co se mi tu noc přihodilo.
„Neudělal ti nic jiného, že ne?“
„Ne, kromě tady toho. Kopla jsem ho do koulí a utíkala pryč. Určitě jsem zlomila rekord v běhu na
střední trať.“ Zhluboka se nadechnu a pokračuju, než mě stihne zarazit. „Ale tohle… Až před dvěma
dny jsem si uvědomila, že mám zpoždění. Neřekla jsem ti to, protože jsem se bála. Možná by to bylo
jiné, kdybychom se předtím nerozešli… Ale nemohla jsem ti jen tak zavolat a vysypat na tebe: ‚Hej,
já vím, žes mi právě dal kopačky, ale jen tak pro info, možná čekám tvoje dítě.‘ Nebo myslíš, že jo?
Proto jsem ti to neřekla. Zničil mě ten náš rozchod a strašně jsem se bála.“
Pod nohama mu zapraskají větvičky. Popadne mě a přitáhne k sobě. Pevně mě drží pažemi. Rukama
ho obejmu v pase a zabořím mu tvář do ramene. Z očí mi tečou slzy.
 „Jdi do háje s rozchodem,“ řekne mi do vlasů. „To už je pasé. Mělas mi to říct, Rox. Nemělas utíkat
a skrývat se a dělat si ten test sama. Mělas vědět, že bych byl u toho rád s tebou.“
Vrtím hlavou. „Myslela jsem, že už o mě nemáš zájem. Co kdyby to dopadlo jinak?“
„To by bylo přece jedno!“ Odtáhne se a zvedne mi rukou obličej, aby mi viděl do očí. „Byl bych
tady, tak nebo tak, v každé situaci. Celý ten rozchod je jen nesmysl. Všechno, co jsem řekl, je blbost.
Nic to neznamená, jasné? Zapomeň na to, co se stalo. Už mě to nezajímá. Zajímá mě jen to, že jsi v
pořádku. To je to jediné, na čem mi záleží. Tak strašně jsem se o tebe bál, že si to ani nedokážeš
představit.“
Přitiskne mi rty na ústa. Poddám se jeho objetí a cítím, jak mé srdce kousek po kousku roztává.
„Vážně jsem si myslela, že už jsem ti úplně ukradená,“ šeptám zastřeným hlasem a klopím oči.
„No tak, Rox.“ Směje se a palcem mi hladí tvář. „Vůbec mi nejsi ukradená. Vlastně… miluju tě.“
Klid. Hlavně klid. Rychle zvedám oči a pátravě mu hledím do tváře. Na rtech mu pohrává úsměv,
jeho oči jsou jasné a živé.
„Co?“ je jediné, na co se zmůžu.
„Miluju tě. Já tě miluju. Miluju tebe. Starou Roxy i novou Roxy. Každou část tvého staronového já.
Zamiloval jsem se do Roxy, jakou jsi teď, a jinou tě ani nechci. Nemusíš se měnit, abys byla taková,
jakou tě chci mít, protože taková už jsi.“
Polknu, chvíli nechám jeho slova působit a pak mu prsty prohrábnu vlasy. „Opravdu?“
„Jo,“ přikývne. „Já. Tě. Miluju. Už v tom máme jasno?“
„Ne tak docela.“ Přistoupím k němu blíž a usměju se. „Na něco jsme zapomněli.“
„Na co?“
Ovinu mu ruce kolem krku a přitáhnu si dolů jeho obličej. Pevně ho políbím na rty. Tiskne mě k
sobě. Objímá mě v pase a já jeho kolem krku, dokud nevyplníme každou mezeru, která nás odděluje.
„Kyle?“ zašeptám s otazníkem v hlase.
„Roxy?“
Chvíli mu zblízka hledím do očí. „Taky tě miluju.“
„Omlouvám se. Za ten minulý týden.“ Prsty mu přejíždím nahoru a dolů po paži.
„Já taky,“ odpoví.
„Měla jsem si tě pořádně vyslechnout. Neměla jsem hned začít vyšilovat, když ses mě zeptal, jestli
jsem si od Layly něco koupila.“
„Neměl jsem se tě na to vůbec ptát, Rox. Měl jsem ti věřit.“
„Jo, možná, ale já jsem ti měla natolik důvěřovat, abych poznala, že mě tou otázkou nechceš
naštvat.“
„Byl by to docela úspěch, kdybych měl tohle v plánu,“ dobírá si mě.
„Mlč.“ Usmívám se. „Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě chovala. Asi jsem se příliš snažila
prosadit si svou.“
„Ale zafungovalo to. I když si myslím, že výsledek nebyl takový, jaký jsme čekali.“
Zavrtím hlavou. „Vůbec mě nenapadlo, že bys mohl takhle odejít,“ hlesnu.
„No tak.“ Kyle mě k sobě pevněji přivine. Otočím se tváří k němu a podívám se mu do očí. Hladí
mě prsty ve vlasech. „Blafoval jsem. Vážně si myslíš, že bych od tebe mohl jen tak jednoduše odejít?
Vždycky jsem odešel, abych se pak k tobě vrátil. Vždycky.“
„Tak jak to, že ti trvalo tak dlouho, než jsi mě tady našel?“ dobírám si ho.
„Najednou jsem si uvědomil, kde jsi. Pár posledních dnů jsem bydlel u vašich a staral se o tvou
mámu, a také jsem s holkami vedl kavárnu.“
„Staral ses o mou mámu?“ Hlas se mi náhle třese.
„Když jsi zmizela, složila se.“
Oči se mi zalijí slzami. „Omlouvám se. Neměla jsem utíkat.“
Kyle mě pevně stiskne. „Do prdele, Roxy. Vyděsilas mě k smrti. Ještě nikdy, vůbec nikdy jsem se
takhle necítil, a doufám, že už se tak nikdy cítit nebudu. Měl jsem děsný strach, že jsi odešla. Odešla
navždy, jestli chápeš, co tím myslím.“
„Omlouvám se,“ opakuju.
„Jakmile jsem si uvědomil, že jsi tady, vyběhl jsem od vás z domu, jako by mi za patami hořelo.
Věřila bys, že mi to sem netrvalo ani deset minut?“ Zvedne obočí a uculí se.
Zašklebím se na něj. „Fakt působivé. Dal sis k snídani Red Bull nebo něco takového?“
„Ne. Jen jsem tě potřeboval vidět.“
Schoulím se mu do náručí a vychutnávám si každý dotek jeho těla.
Po tom všem jsme tady. Měla jsem zlomené srdce kvůli smrti a pak zlomené srdce kvůli lásce. A
teď tady sedím v objetí jeho silných paží a přeji si, abychom se nikdy nemuseli pohnout.
„Už to nikdy nedělej, prosím.“ Hlas má ztěžklý potlačovanými emocemi. Pevně ho obejmu.
„Slibuju. Už nikdy.“
„Dobře. Miluju tě moc na to, abych byl schopen ještě jednou tohle ustát.“
„Pokud mi slíbíš, že už ode mě nikdy takhle neodejdeš.“
Otevře oči a zblízka se zahledí do těch mých. „Slibuju. Už jen ty.“
„Navždy ty.“
Naše rty se na dlouhou chvíli spojí v něžném polibku.
„Musíme už jít, že ano?“ zeptám se tiše.
„Jo,“ vzdychne si. „Napíšu tvé mámě, aby věděla, že jsi v pořádku, ale bude tě chtít vidět. Moc se o
tebe bojí, Rox.“
Polknu. Sevře mě pocit nesmírné viny. „Já vím. Chovala jsem se k ní hrozně. I k tátovi.“
„I když nerad, musím s tebou souhlasit. Chovala ses fakt nesnesitelně děsně.“
„Dík za posudek. Víš, můžu se zas na tebe fakt děsně naštvat.“
Kyle se směje a pomáhá mi vstát. „I když už na mě nejsi naštvaná, neznamená to, že ti přestanu říkat,
jak se věci mají. Kromě toho, nevydržíš dlouho být na mě naštvaná.“
Pohlédnu na něj. „Víš, že se to může změnit.“
Zezadu mě popadne a ovine mi paže kolem ramen. „Ne, nemůže. Vždycky, když se na mě naštveš,
skončíme pak hodně blízko sebe, takže to nenecháš trvat příliš dlouho.“
K čertu s ním, zase má pravdu.
„A i když tě jen velice nerad pouštím, musíš jít a promluvit si s mámou… A s policií.“
„Zůstaň se mnou.“ Zastavím a otočím se k němu. „Prosím. Buď aspoň někde v domě.“
„Tohle musíš udělat ty, ne já.“
„Já vím.“ Bouchnu pěstí do jeho hrudi a pak se o ní opřu čelem. „Bude to ale bolet, že jo? Budu si
to muset všechno připomenout. Budu muset popravdě říct, jak moc mě to ranilo. A… budeme muset
mluvit o noci, kdy zemřel.“ Svírá se mi hruď. „Jsi jediný, s kým jsem o tom zatím mluvila.“
Pohladí mě po zádech a zhluboka se nadechne. „Dobře, ale zůstanu nahoře. To ty si musíš se svými
rodiči promluvit. Máte si toho hodně co říct. Zůstanu, jen protože vím, že mě pak budeš potřebovat.“
Oba máme v čerstvé paměti den, kdy jsem se v lese složila a pověděla mu o té noci, kdy zemřel
Cam. Nedokázala bych si udržet zdravý rozum, kdyby mě pak nemohl sevřít do náručí.
„Děkuju,“ zašeptám.
Políbí mě do vlasů. „Pojďme. Zavedu tě domů.“
Vracím se s ním zpátky a podvědomě se opírám o ruku, kterou mě objímá. Nic mě neděsí víc než
rozhovor s mámou a tátou, který mě čeká. Bude to stejně těžké, jako když jsem tehdy šla z nemocnice.
S tím rozdílem, že tentokrát nejsem tak otupělá. Než jsme odešli z nemocnice, vystřídala jsem
všechny emoce, které jsem mohla, a už jsem byla unavená. Plakala jsem a křičela, bouchala pěstí do
zdi. Křičela jsem ještě hlasitěji a vzlykala ještě silněji a snažila se najít něco, čím bych mohla tu zeď
rozbít. Když jsme odešli, už ve mně nic nezbylo. Už jsem nic necítila.
Tentokrát cítím všechno.
Cítím bolest a zlost. Cítím smutek a vinu. Cítím žal a lítost.
Ale tentokrát mám Kylea.
Nemůžu si pomoct, ale myslím na to, jaký by byl ten uplynulý půlrok, kdyby Kyle přijel na pohřeb.
Kdyby tu byl, mohli jsme mít jeden druhého, jako se máme teď.
Kdyby tu byl, možná bych šla na vysokou už letos, a ne až příští rok.
„Připravená?“ Stiskne mi rameno.
Přikývnu a zahneme za roh. Přinejmenším jsem tak připravená jako ještě nikdy předtím.
„Roxy!“ Máma se ke mně rozběhne ve stejném okamžiku, kdy Kyle otevře dveře, a já jí padám do
náručí. Táta nás obě objímá a oba pláčou.
Teď, když stojím mezi svými rodiči, mi dojde, jak jsem byla sobecká. Potřebovali mě stejně, jako
jsem já potřebovala zapomenout, ale vůbec jsem na ně nemyslela. Myslela jsem jen na sebe, na svou
bolest, na svou vinu.
Ztratila jsem bratra, ale oni ztratili syna.
Ten den jsme všichni ztratili člena rodiny. Všichni jsme ztratili nejlepšího kamaráda, naše světlo,
našeho srandistu. Všichni jsme ztratili svou hvězdu.
„Je mi to líto,“ vzlykám mámě do ramena. „Je mi to tak strašně líto.“
„Teď jsi tady.“ Táta mě políbí na spánek. „Všichni jsou přesně tam, kde by měli být.“
 30. kapitola

Kyle

Dveře pokoje se otevřou a pomalu vejde Roxy. Má červené oči a tvář smáčenou slzami. Věnuje mi
smutný úsměv, který mi rve srdce. Rozpřáhnu ruce. Rozběhne se přes celý pokoj a padne mi do
náruče, tvář mi zaboří pod bradu. Stisknu ji tak silně, jak to jde, abych ji nerozmáčkl, a políbím ji na
šíji. Celá se zachvěje a dlouze vydechne.
„V pořádku?“ zeptám se potichu.
Přikývne. „V rámci možností. Promluvili jsme si, všechno to ze sebe vysypali, hodně jsme se
omlouvali a plakali. Teď šli otevřít kavárnu. Myslím, že všichni potřebujeme trochu prostoru.“
„Dobře. Cítíš se lépe?“
Opět přikývne, ale nic neříká. Vzdychnu a opřu se tváří do jejích vlasů. Objímám ji, tisknu a držím.
Držím ji pevně a dlouho.
„Děkuju,“ zašeptá po chvilce a vzhlédne ke mně.
Pousměju se. „Za co?“
„Za to, že tu jsi. Pravda, máš trochu zpoždění – šest měsíců – ale mám dojem, žes nikdy nepřišel
načas.“
„Vždycky přijdu načas,“ naoko se ohradím. „Nemůžu za to, že ty vždycky přijdeš brzy.“
„Kyle!“ vyjekne rozhořčeně.
„Co?“ Potměšile se šklebím. „Nechalas to téma otevřené, abych si ho vyložil po svém.“
„To není jediné, co jsem nechala otevřené.“
Překvapením mi spadne čelist. „Roxy!“
V očích jí zajiskří a našpulí pusu. „Co?“
„Je moc dobře, že jsi se mnou, víš to? Jsem si jistý, že nikdo jiný by tě nezvládl.“
„Není má chyba, že se nedám tak lehce chytit do klece.“
Vklouznu dlaní mezi naše těla a položím ji na její ňadro. „Aspoň že se dáš za co chytit.“
Zasměje se a smutek v jejích očích vystřídá záblesk provokativní drzosti. „Nejsem tady jediná, kdo
se dá za co chytit, Danielsi.“ Sklouzne rukou dolů a prsty mi lehce stiskne penis. Ten okamžitě
zareaguje na její dotek a během vteřiny ztvrdne, zatímco Roxy na mě hledí zpod přivřených víček.
„Myslíš?“ Pomalu ji přetočím, dokud neleží zády na posteli. „K tomu budeš potřebovat obě ruce,
abys ho dokázala chytit, Roxanne.“
„Moc si nefandi, frajere,“ zamumlá.
„To jsem raději neslyšel.“ Přejedu jí nosem po bradě a dechem zahřeju napjatý krk.
Zachvěje se. „Cos neslyšel?“
„Jak zraňuješ mé ego.“ Dotknu se rty prohlubně nad klíční kostí.
„Však ho máš dost velké.“ Vsune mi ruce pod košili a vzápětí je cítím na zádech. Prsty zajede za
okraj džínsů a pomalu je přesouvá dopředu.
 Zacukají mi rty, když ucítím, jak odepínají knoflík. „Já za své ego nemůžu. Znám jednu holku. Je
úžasná, sladká a setsakra krásná. A je to nejvíce sexy kočka, jakou jsem kdy viděl, a ještě k tomu mě
chce. Jak mě můžeš obviňovat, že mám velké ego, když žárlím skoro na každého kluka, který se na ni
jen podívá?“
Držím rty těsně nad jejími, a i když se nedotýkají, takřka cítím, jak se usmívá.
„V tom případě jsi na špatné adrese. Tady žádná sladká kočička není.“
Směju se. „Jsi sladká a zároveň pikantní, Roxy. Přesně tak, jak se mi to líbí.“
„Jo? Sladkou jsem nechala dole v kuchyni. Teď už jsem jen pikantní.“ Na dotvrzení svých slov
obratně rozepne knoflík a zahákne prsty za okraj mých boxerek.
„Tos udělala dobře.“
Konečně se naše rty setkají. Vzdychne do mých úst a zavrtí se pode mnou. Stáhne mě k sobě dolů a
vytáhne ruku z mých kalhot těsně předtím, než se mé boky dotknou jejích. Obejme mě stehny kolem
pasu a pevně mě drží a tiskne k sobě.
Když se proti mně zvedne, cítím, jak mi penis tvrdne ještě víc. Pomalu sjíždím rukou po jejím
stehně a mám co dělat, abych z ní okamžitě nestrhal oblečení. Každý její pohyb, který pod sebou
cítím, je precizní a perfektně promyšlený. Přesně ví, co dělá – není možné, aby necítila, jak se na ni
můj penis i přes dvoje džínsy dobývá. Každé prohnutí, každý pohyb, každé zavrtění, to vše je
jednoznačně úmyslné.
Odtáhne rty a líbá mě podél čelisti až k uchu. „Ať už si to vyložíš, jak chceš, zdá se, že jsem ti opět
zcela otevřená.“
Usměju se, vklouznu jí dlaní zezadu do džínsů a chytím ji za zadek.
Vyložím si to zatraceně jasně.
„Za tohle dokonce ani nemůžu.“ Vrtím hlavou. „To napadlo Cama.“
„No to mě podrž!“ říká Roxy nevěřícně. „Čekáš, že uvěřím, že to celé byl Camův nápad? Ukrást
všem pásky ze županů, přivázat je nahoře na palandu, abyste mohli dělat bungee jumping?“
Ty jo, to ale byla psina.
„Jo.“
„Tomu nevěřím. Určitě ses na tom nějak podílel.“
„On s tím přišel a já řekl, že to bude docela psina.“ Zašklebím se na ni a stisknu jí ruku. „Ale ta
fólie natažená ve tvých dveřích? Na to jsem přišel jen a jen já.“
„Jasně že jo. Každý pitomý fór, který jste mi vyvedli, byl tvůj nápad!“
S tím mi nezbývá než souhlasit. „Už jsem ti to přece řekl. Chtěl jsem, abys mě měla ráda.“ Mrknu.
„A já si myslím, že až do čtrnácti jsem tě spíš nenáviděla.“
„A pak co? Jednoho dne jsi procitla z nevědomosti a došla jsi k názoru, že nejsem zas až takový
pitomec?“
Poťouchle se uměje. „Kdo říká, že jsem došla zrovna k tomuhle?“
„Nenuť mě, abych vytáhl své trumfy, Hughesová.“
„Náhodou mám ráda, když něco vytahuješ, Danielsi.“ Rychle mezi nás nastrčí ruce. „Ne! Prostě
jsem usoudila, že tě mám nejspíš… ráda.“
Neunikne mi, jak při slově „ráda“ nepatrně změní hlas…. Možná jsem měl opravdu ukrást ten její
deník, jak se mě Cam několikrát pokoušel navést.
„Ráda, jo?“ Otočím se před ní a zastavím se. „Jak moc jsi mě měla ráda?“
Našpulí rty.
 „Roxy…“ Uculím se a sklopím k ní pohled. Jsem rád, že už jí ten monokl úplně vybledl. „Bylas do
mě úplně zblázněná, když ti bylo čtrnáct?“
Vyplázne na mě jazyk a lehký ruměnec na jejích tvářích jasně zodpoví mou otázku.
„Ne,“ lže nestydatě. „Byl jsi nejlepší kamarád mého bráchy. A pořádně střelený.“
„Jsi hrozná lhářka.“ Opět vykročím a táhnu ji za sebou.
„Já nelžu!“
„Ale ano.“
Něco si zabrblá pod nosem. „Fajn. Byla jsem do tebe blázen, když mi bylo čtrnáct.“
„A patnáct a šestnáct a sedmnáct a osmnáct…,“ dobírám si ji.
„Tak jo, já vím. Co mě to, proboha, napadlo?“
„Napadla tě moc dobrá věc.“
„To znamená, že jsem teď génius?“
Usměju se a zastavím, je mi jedno, že stojíme uprostřed ulice v Portlandu. Přitáhnu ji k sobě a
odhrnu jí pramen vlasů z obličeje.
„Proč bys měla být génius?“
„Právě se mě pokoušíš přinutit, abych to řekla znovu, že jo?“
„Možná.“
„Chováš se jako holka.“
„Dej si pozor na jazyk!“ Pokračuju v chůzi. „Nechtěj, aby všichni tady viděli, že holka určitě
nejsem.“
„Sliby, sliby.“ Vzdychne. „Ty, Kyle?“
„Ano, Roxy?“
Zatahá mě za ruku a stoupne si na špičky, aby mi rty dosáhla na ucho. „Miluju tě.“
Zacukají mi rty, jako vždycky, když tohle řekne. „Chytrá holka.“
Roxy mě plácne do prsou. „Osle.“
Pustím její ruku, obejmu ji kolem ramen a přitáhnu k sobě. „Taky tě miluju.“
Nikdy mě neunaví tohle poslouchat nebo říkat. No a co, že jsem původně neměl v plánu se do ní
zamilovat? Nějak jsme dospěli až sem a já bych to za nic na světě neměnil.
Možná má s tou holkou pravdu.
„Chytrý kluk.“ Přitulí se ke mně.
„To je diskutabilní.“
„Je úžasné, jaká pitomost se dá vyjádřit třemi slovy.“
Zakřením se. „Jen se ti zase pokouším dostat do kalhot, zlato.“
Rozesměje se. „Nemám na sobě kalhoty.“
„Do kalhot, pod šaty, to je jedno.“ Pokrčím rameny. „Připouštím, že šaty jsou snadnější varianta.“
Roxy si prsty pročísne vlasy a vzhlédne ke mně. Pousměje se a pobaveně na mě hledí zářícíma
očima.
„Chceš mě jen kvůli mé… ehm.“
„A tvým rukám. A tvé puse. Och, a tvým kozičkám. Na ty nesmím zapomenout.“
Opět se rozesměje a píchne mě prstem do břicha. „Jsi fakt blázen.“
„Mohl bych zvolit fakt pikantní odpověď, ale spokojím se s pouhým: ‚To sis všimla až teď?‘“
„Lehce nebo hodně?“
Podívám se na ni nechápavě. „Co?“
 „Lehce nebo hodně pikantní odpověď?“
„A pak kdo je tady blázen?“ Zaťukám jí na čelo. „Ale jen pro pořádek, byla by extra pikantní.“
Zahihňá se. Nemůžu si pomoct a směju se s ní. Od chvíle, kdy si před pár dny promluvila s rodiči,
je to jako by jí z ramen spadla obrovská tíha. Je to vidět na všem, co dělá. Je hravější, škádlivější.
Dokonce i v práci je šťastnější.
Odejít od ní bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Málem nás to sice oba zabilo, naštěstí jen
obrazně, ale teď je to ta dívka, jakou jsem si uchoval v paměti. Jasně že je starší, zralejší a zatraceně
více sexy, ale to, jak se směje a žertuje, z ní dělá víc tu Roxy, se kterou jsem vyrůstal.
Není dokonalá. Je paličatá jako mezek a každou chvilku se mnou nesouhlasí, ale mám ji rád
takovou, jaká je.
Jen doufám, že teď mě neodmítne.
„Pojďme se najíst.“
„Kam?“
„Kam chceš, Roxy.“
„Do McDonald’s.“
Zastavím se. „To myslíš sakra vážně?“
Podívá se na mě. „Co?“
„Teď jsem ti zrovna řekl, že můžeme jít na večeři, kamkoli chceš, a ty si vybereš McDonald’s?“
„Co je špatného na McDonald’s?“ nechápe.
„Nic. Já jen…“ Zavrtím hlavou. „To je jedno.“
„Nemám ráda luxusní restaurace. Raději si dám burger a hranolky.“
„Tak jo, ty podivínko. Jestli toužíš po rychlovce, McDonald’s je to pravé.“
Odbočíme a vydáme se směrem k McDonald’s. Nemůžu uvěřit, že si vybrala fastfood. Není to
přesně to místo, jaké jsem měl na mysli, když jsem si představoval, jak ji budu žádat, aby šla se mnou
do Berkeley.
Představoval jsem si skutečného číšníka a ne papírové kelímky a plastové vidličky.
Objednáme si jídlo, a zatímco čekám, než ho připraví, Roxy vybere stůl. Ještě jsem se nesetkal s
holkou, která by si objednala takovou porci, a když si sedám, neodpustím si lehce kousavou
poznámku.
„Pff,“ odfrkne. „Nedržím žádné pitomé diety. Když dostanu chuť na nezdravé jídlo, dám si ho. Z
jednoho velkého burgeru a hranolek přece neztloustnu, nebo snad jo?“
Kdybych ji do této chvíle nemiloval, tak teď už rozhodně ano.
„Jen si pak budu muset více zacvičit.“ Pokrčí rameny, odmlčí se a ukáže na mě hranolkem. „A dřív
než plácneš něco nemístného, to cvičení, které jsi chtěl zrovna navrhnout, bylo předem posouzeno a
odsouhlaseno.“
Jo. Rozhodně tuhle holku miluju.
„A já jsem měl připravenou spoustu nápadů, jak tě přesvědčit.“
„Možná budu potřebovat ještě trochu přesvědčování.“
„Přímo tady?“
Hodí po mně hranolkem. „Ty nemáš nikdy dost, Danielsi.“
„Možná jo a možná ne.“ Usmívám se. „Myslím, že se tě nikdy nenasytím. To je všechno.“
„Jen aby sis neukousl příliš velké sousto.“
„Záleží na tom, jak to vezmeš. A kam koušeš…“
 „Myslím, že je mi jasné, kam tohle směřuje.“
Zakřením se. Mohl bych tu sedět věčně a takhle vtipkovat, vyměňovat si dvojsmysly a náznaky.
Nikdy mě neunaví její provokativní poznámky, její sarkasmus, její škádlivé komentáře. A nikdy mě
neunaví s tím pokračovat i později.
„Potřebuju se tě na něco zeptat,“ řeknu pomalu.
„Aha.“ Roxy odloží milkshake. „Co jsem provedla tentokrát?“
Směju se. „Nic, jen se potřebuju na něco zeptat.“
„Tak přestaň žvanit a ptej se.“
Pod stolem do ní strčím nohou a ona mi kopnutí vrátí. „Myslela jsi na to, co bude, až se za pár týdnů
vrátím do Kalifornie?“
Úsměv, který jí doteď pohrával na rtech, zmizí. Sklopí hlavu. „Ne.“
„Já ano.“
Mlčky přikývne. Zhluboka se nadechnu a hledím na ni. Tohle nedopadne dobře.
„Chci, abys šla se mnou.“
Okamžitě zvedne pohled. Oči má rozšířené překvapením a pootevřené rty. „Cože?“
„Pojeď se mnou. Do Kalifornie.“
„Bydlíš přece na chlapecké koleji, Kyle.“
Zavrtím hlavou. „Máma s tátou nám na vysokou našetřili nějaké peníze. Mohli jsme se rozhodnout,
jestli je použít na školné, nebo si na rok pronajmout byt, až se dostaneme do druháku. Oba jsme se
rozhodli pro byt. Máme taky svěřenecké fondy od prarodičů – není tam moc, ale pro začátek to bude
stačit.“
„A vy jste z toho ještě nevybrali ani dolar?“
„Ne. O těch fondech nám řekli, když nám bylo osmnáct, a oba jsme se rozhodli pro totéž. Je to
celkem pochopitelné – máme kde bydlet, a až dokončíme školu, můžeme tu zůstat, ale pokud
odejdeme, máme už peníze, abychom si mohli najít jiný byt.“
Opět sklopí pohled a opakovaně namáčí hranolek do kečupu. „Aha. Takže až se vrátíš, chceš se
přestěhovat do nějakého bytu?“
„Jo.“
„A vážně chceš, abych šla s tebou?“
„Stejně jsi chtěla jít na Losangeleskou univerzitu, ne? Buď se mnou rok v Berkeley a pak se
přestěhuj. V Kalifornii je dost škol, které nabízejí obor, který chceš studovat.“
Včetně Berkeley. Nechci jí ale říct, že to vím… Nebo že jsem se díval hlavně na Berkeley.
„Já vím.“ Opět zvedne pohled a dívá se mi do očí. „Berkeley taky.“
Zacukají mi rty.
„Jen jsem se dívala… Já nevím. Jen jsem zvažovala různé možnosti, víš?“
Přikývnu a pousměju se. Nejsem si jistý, koho tím chce obalamutit.
„Je to dobrá škola,“ podotknu. Chci zjistit, jak daleko svůj průzkum dotáhla.
„Máš pravdu. A já bych vážně moc ráda šla na dobrou školu.“
„Jo.“
„Počasí by byla příjemná změna oproti Oregonu.“
„To rozhodně.“
„Musím si to ale dobře rozmyslet.“
Natáhnu ruku přes stůl a sevřu jí dlaň. Snažím se skrýt pobavení. „Kdyby ses přestěhovala se mnou,
měla bys obrovskou výhodu. Mohla by sis prohlédnout školu i místo a rozhodnout se, jestli by ti to
tam vyhovovalo.“
„Nejspíš ano. Nečeká tam ale na tebe smečka zuřivých fanynek, které mě schlamstnou, přežvýkají a
vyplivnou?“
Ta poznámka mě rozesměje. „Vybavuju si asi dvě holky, které by se svým světovým názorem s
tebou mohly soupeřit, ale ani jedna z nich není ve smečce mých fanynek. Takže si myslím, že v tomto
směru jsi v bezpečí.“
Vstaneme a házíme obaly do odpadkového koše.
„To je dobré vědět,“ říká zamyšleně.
„Roxy.“
„Co?“
„Přestaň chodit kolem dokola a odpověz mi.“
„Promiň. Na co ses mě vlastně ptal?“
Ta snad nikdy nepřestane provokovat. Zastavím se a přitáhnu ji k sobě. „Pojď se mnou do
Berkeley.“
„To nebyla otázka, ale příkaz.“
„Schválně mi to ztěžuješ, že jo?“
Pobaveně zamrká a usměje se. „Možná,“ řekne potichu.
„Chceš působivé vyznání lásky? Střecha McDonald’s je nízko, můžu na ni vylézt.“ Předstírám krok
tím směrem. Zapiští a popadne mě za košili.
„Ne! Nene, dneska prosím žádné působivé vyznání lásky, děkuju,“ směje se. „Zeptej se znovu.“
„Fajn.“ Zastrčím jí vlasy za uši. „Roxy, půjdeš se mnou, prosím, do Berkeley?“
Ovine mi ruce kolem krku a stiskne. „Jen když slíbíš, že až tam přijedeme, dočkám se toho
působivého vyznání lásky.“
Usměju se jí do vlasů. „Myslím, že to zvládnu.“
„V tom případě ano. Pojedu s tebou. Abych provedla průzkum terénu,“ dodá škádlivě.
„Samozřejmě,“ něžně ji políbím.
Stejně jako odchod od ní, i tahle otázka stála za to riziko.
 31. kapitola

Roxy

Je legrační, jak se věci mění.

Život se vám může změnit během mrknutí oka – k lepšímu či horšímu a nemůžete udělat nic, čím
byste to zvrátili. Musíte chytat míčky hozené s falší tak, jak vám je servíruje život, a přijímat rány.
Musíte padat a zase se zvedat, ať je to jakkoli obtížné a ať můžete či ne.
Možná vždycky nezvolíte tu správnou cestu, ale to je naprosto v pořádku. Nikdo není dokonalý a u
nikoho se nedá očekávat, že vždy udělá všechno správně. Dělat chyby ani tak nevadí, ale je třeba je
uznat a napravovat.
Nikdy předtím mě nenapadlo, co se Camovi stane, a proto jsem to nemohla změnit. Teď už to
uznávám. Vždycky mě bude provázet ten hlodající červík viny, že jsem mu dovolila jet v autě se
Stuem, ale vždycky si musím připomenout, že to byla jeho volba. Camova. Ne moje. Vím, že bychom
jeli bezpečně a že bychom se v pořádku dostali do cíle. Nemohla jsem tušit, jak ta noc skončí.
Nemůžete změnit to, co nedokážete předvídat.
Co ale můžu změnit je můj život a to, jak se s tou nocí vypořádat. Můžu přestat pít, brát drogy a spát
se špatnými kluky. Můžu přestat chodit na party, dokud na to nebudu připravená.
Teď jsem se postavila svým chybám čelem a omluvila jsem se za ně. Nemůžu udělat nic jiného, než
je přestat dělat, a je to o to snazší, že mám vedle sebe někoho, kdo mi věří. Když máte někoho, kdo
vám rozumí a podrží vás, je to jednodušší.
Kyle mou bolest zná, protože on ji cítí taky. Nejsem ráda, že to, co nás svedlo dohromady, byla
ztráta Cama, ale to je další věc, kterou nemůžu změnit. Jasně že kvůli Camovi bych se Kylea vzdala,
ale myslím, že kdyby měl Cam na výběr, nechal by to takhle.
Raději by mě viděl šťastnou a zamilovanou, než kdybych milovala tajně na dálku. I když ten člověk,
kterého miluju, je jeho nejlepší kamarád.
Pořád se nedokážu přimět, abych říkala „byl“. V mém srdci je to pořád můj bratr. Vždycky bude můj
bratr, tak jako vždycky bude Kyleův nejlepší kamarád. Nepřestali jsme ho mít rádi jen proto, že je
mrtvý. Pořád žije mezi námi a to je to nejdůležitější.
I když bych ho vážně měla ráda nablízku, když mi Kyle provedl to číslo se svým odchodem.
Nenávidím ho za to, ale je to to nejlepší, co mohl udělat. Byl všechno, co jsem v té chvíli měla, a
nenapadlo mě, jak jsem na tom bídně, dokud jsem nepadla až na dno. Když odešel, zasáhlo mě to víc,
než bych byla tušila, a nemyslím, že bych si uvědomila, co k němu cítím, kdyby to neudělal. Co k
němu opravdu cítím.
A pravdou je, že jsem do něj beznadějně, úplně, bláznivě a nepopiratelně zamilovaná až po uši.
Věděl, co potřebuju, když já jsem to nevěděla. Ví, kdy mě má držet, kdy mě má škádlit, kdy se mi
smát, kdy mě vytočit až k nepříčetnosti a kdy mě přivést zpátky k rozumu. Ví, jak mě pevně obejmout
a držet, dokud se neuklidním, a ví, jak se mě dotýkat, dokud mi mlčky neřekne, jak mě miluje.
 Kyle jen neříká, že mě miluje. Dokazuje mi to. Dokáže mě přinutit, abych to cítila, a všemi svými
prostředky mě nutí tomu věřit.
Za posledních několik týdnů jsme prošli neuvěřitelným chaosem nesmyslných situací. Od té doby,
co se vrátil domů, jsme chytili snad každou dobrou vlnu a víc než několikrát jsme se potopili.
Hádáme se a udobřujeme a pak se zase hádáme.
Když se hádáte kvůli každé pitomosti, víte, že jste doopravdy zamilovaní. Je to důkaz, že stojí za to
pro svou lásku bojovat a že vám ten druhý není ukradený.
Jestli se s ním budu muset hádat každičký den až do konce svého života, abych mu dokázala, že ho
celým svým srdcem beze zbytku miluju, pak pro mě za mě budu.
„Jedeš do Kalifornie? S mým bráchou?“ Iz na mě hledí, jako bych se úplně zbláznila.
„Přesně tak.“ Odtrhávám okvětní lísky kopretiny.
„Bydlet s ním, to je noční můra. Nechává ponožky ležet tam, kde je zrovna skopne, a pak se vzteká,
když nemůže žádné čisté najít.“
„Brzy si je začne prát. Každou ponožku, kterou najdu na podlaze, hodím do koše.“
„To nedopadne dobře,“ směje se Iz.
„Naučím ho, aby si je sbíral,“ říkám zadumaně a dívám se, jak hraje s ostatními kluky fotbal.
„Kdy ses rozhodla?“
„Cože? Minulý týden.“
„A to mi říkáš až teď?“ Strčí do mě. „Tos mě naštvala, Roxy. Jak sis to mohla celý týden nechávat
pro sebe?“
Pokrčím rameny. „Nejdřív jsme si museli promluvit s rodiči. Máma si nebyla jistá, ale táta byl hned
pro a trochu ji zpracoval. Nakonec za mnou dneska ráno přišla. Řekla, že se rozhodla soustředit se na
fakt, že budu blízko nějaké své budoucí škole, a ne na to, že budu žít se skutečným klukem!“
Obě se rozesmějeme a Iz si vzdychne. „Nemůžu uvěřit, že moje nejlepší kamarádka bude bydlet s
mým bráchou. A to jste oba mladší než já! Co to má znamenat?“
Pohlédnu na Sia a pak zpátky na ni. „Napadá mě jeden, kterému by určitě nevadilo trávit noci ve tvé
společnosti.“
Kousne se do rtu. „Byla to jedna pusa, Roxy. Jednou jsme se políbili a teď všichni děláte, jako
bychom se bůhvíjak milovali. Ve škole ho sotva vidím. Je to jen náhoda, že jsme oba skončili v
Miami, a vzhledem k tomu, že je ve fotbalovém týmu, má tisíce fanynek, které každý týden nadšeně
skandují jeho jméno.“
Zakryju si pusu rukou. „Tomu říkám zájem.“
Iz spustí hlavu mezi paže objímající kolena. „Tak jo. Nepopírám, že bych to ráda zkusila. Jen se na
něj koukni,“ ukáže jeho směrem. „Je samý sval, má skvělou kondičku a, jak jsem řekla Kyleovi,
nejspíš šuká jako pornohvězda.“
„Tohle jsi řekla Kyleovi? Kecáš!“
Šťastně se usměje. „Nejlepší chvíle mého života.“
Provokativně se usměju. „Tak se s ním vyspi. Ještě zbývají dva týdny prázdnin. Přestaň o něm
básnit a jdi do toho. Udělej mu takovou roztleskávačku, že na to nikdy nezapomene.“
„Hmm.“ Koukne mu na zadek a pak zpátky na mě. „Mám pocit, že roztleskávání je to poslední, o co
při tomhle fotbale jde.“
Obě se začneme chichotat.
„Čemu se tady vy dvě hihňáte?“ Kyle si sedne za mě a obejme mě kolem ramen.
 „Ničemu, co bys chtěl slyšet,“ odpoví Iz rychle. „Navíc už jsme tohle téma uzavřely, že ano, Roxy?“
„Jasně, Iz.“ Sloním hlavu a skryju úsměv v Kyleově rukávu. „Aspoň protentokrát.“
„Soucítím s tebou, Roxy,“ prohlásí Si, když si sedne naproti nám. „Bydlet s tímhle šaškem.“
„Ale Sii. Nebude to tak strašné,“ odpovím a dodám škodolibě: „Aspoň budu mít sex pořád po
ruce.“
Kyle mi něco zafuní do vlasů a Si se ušklíbne.
Jo. I holky mají v zásobě pikantní poznámky.
„Dostala tě, člověče.“ Kyle se zatváří naoko soucitně. „Zatímco ty budeš zoufale hledat nějaké
slepičky, se kterými by ses vyspal, mně bude stačit jít domů.“
Sklouznu pohledem k Iz a zvednu tázavě obočí. Odpoví kamenným pohledem. Uculím se na ni. Naše
výměna pohledů proběhne, aniž by si jí ti dva všimli. Nic nového pod sluncem.
„… tolik holek až zas ne,“ odpovídá zrovna Si.
„Přestaň kecat nesmysly!“ vykřikne Iz, která obrátí pozornost zpátky k rozhovoru. „Zapomínáš, Sii
Jasone, že chodím na všechny tvoje domácí zápasy, a taky nikdy neodcházíš z večírku bez doprovodu
nějaké přihlouplé blondýny.“
Si se k ní natočí obličejem a potměšile se uculuje. „To mě překvapuje, že sis toho všimla. Nejsi
obvykle zaneprázdněná klábosením a flirtováním se zbytkem našeho týmu?“
„Jo. Co na to říct? Možná by tě mohli naučit trochu vkusu, pokud jde o výběr holek.“
„Tady přihořívá,“ zašeptá mi Kyle do ucha.
„Pokud jde o holky, mám velmi vytříbený vkus, Iz. Dokážu ocenit jejich rozmanité příchutě.“
„Óóó,“ zašeptám v odpověď.
„Vážně? Když vezmu v potaz typy, co kolem tebe krouží, dost mě překvapuje, že rozeznáš jednu od
druhé. To mají vážně všechny příchuť coury?“
„Iz vede,“ zašeptáme společně a potichu se smějeme.
„Co když mám takovou příchuť rád?“
„Tak to jen potvrzuješ mou teorii, že jsi jediný z celého vašeho týmu.“
„Vzdej to, vole.“ Kyle se rozchechtá a podívá se na Sia. „Tohle nemáš šanci vyhrát. Stejně už
musíme jít hrát.“
Oba se zvednou. Si se skloní a zašeptá Iz něco do ucha, pak odejde se škodolibým úsměvem. Iz za
ním hledí s otevřenou pusou.
„Tak co ti řekl?“ zeptám se jí, když se trochu vzpamatuje.
Polkne. „Řekl mi, že bych si měla uvědomit, jak skvělá byla ta naše líbačka, a že pokud jsem
zapomněla, s radostí mi to připomene tak, že si to budu dlouho pamatovat.“
Pobaveně se usmívám a pak naoko smutně vzdychnu. „To je škoda, že máte školu až v Miami. Moc
ráda bych viděla pokračování.“
„Jen… Psst,“ zasyčí polohlasem, protože k nám právě přibíhá Kyle.
„Co je?“ zamračím se, když mě popadne za ruce. „Co to děláš?“
„Jdeš hrát fotbal.“ Vytáhne mě do stoje.
Zabořím paty do země a bráním se. Iz se řehtá. „Cože jdu?“
„Hrát fotbal.“
„Nevím, čemu se směješ,“ řekne Si, když za ruce zvedá Iz ze země. „Ty hraješ taky.“
„Trhni si. Já fandím, nehraju!“ brání se, zatímco se Si směje a táhne ji směrem ke klukům.
„Vážně? Jak mě chceš donutit, abych tě pustil?“
 „Budu tě povzbuzovat tak, že prohraješ, až budeme zpátky na univerzitě, ty bicepsi s koulemi,“
odfrkne a Si ji pustí.
„Tak pojď,“ Kyle mě táhne za sebou, „jdeme hrát.“
„Nehraju fotbal.“
„Už ano.“
Nechám ho, ať mě táhne za sebou, a vím, že nemám na výběr. Stejně má větší sílu… A navíc chci
vidět Iz hrát. Ta zvedne balon a podívá se na Sia.
„Co se s tímhle dělá?“
„Tímhle se hází…,“ zakření se.
Iz po něm hodí míč a trefí ho ze strany do hlavy.
„Do prdele!“ Si se chytí za hlavu.
Iz se spokojeně usměje. „Víš, aspoň umím docela dobře mířit. Možná budu nakonec dobrá.“
„To bys byla, kdyby tvým cílem nebyly lidské hlavy!“
„Hej – nepodceňuj mě. Zjevně umím hodit balon, navíc jsem rychlá, silná a hbitá. Ještě tě možná
překvapím.“
„Ty jsi snad dostihový kůň, Iz? Ten popis sedí,“ usadí ji Kyle.
„Znáš snad dostihového koně, který umí házet balon?“
„Bod pro tebe. Ne.“
„Tak drž klapačku, než se trefím i do tebe.“ Dá si ruce v bok. „Fajn. Tak jste nás sem dotáhli, a teď
se bude dít co?“
Kyle mi dlaněmi sevře ramena a nasměruje mě na svou polovinu. Si udělá totéž s Iz.
„Stůj tady. Až chytíš balon, hoď ho,“ přikáže mi Kyle.
„Kam ho mám hodit?“ dělám hloupou.
„Buď Markovi nebo Benovi, jasný?“
„Hm, jak facka. Abych byla upřímná, byla bych radši, kdyby mi nikdo balon neházel.“
Zasměje se a odstoupí ode mě. Vyměníme si s Iz ostražité pohledy. Co tady sakra děláme? Balon
lítá sem a tam, a my dvě jen stojíme tam, kde nás postavili, ani se nehneme, jen sledujeme jeho
pohyb.
Tak nám to koneckonců nakázali.
Netuším, co mají za lubem nebo jestli máme vůbec něco dělat.
„Roxy!“ křikne na mě Ben, a než stačím mrknout, vidím, jak ke mně letí balon. A taky Kyle.
Kyle se ke mně přiřítí a srazí mě na zem.
„Auuu!“ Popadnu dech a bouchnu ho do ruky. „Proč jsi sakra tohle udělal?“
„Mým úkolem je srazit na zem nic netušící hráčku, která jen stojí, nic nedělá a vypadá nebezpečně
krásně.“
Jasně. „Myslím, že sis trochu upravil pravidla.“
„Možná jen malinko. Ale díky tomu můžu udělat tohle.“ Nadzvedne mi hlavu a rty se dotkne mých
úst. Druhou rukou mi obejme boky.
„Mmmm. Můžeme se tohohle pravidla držet?“
„Rozhodně,“ odpoví a opět mě políbí.
Tohle je fakticky ten nejlepší fotbal, jaký jsem kdy hrála.
 Epilog

Kyle

Roxy prochází naším bytem a pohledem hodnotí každý centimetr prostoru. Byt nepatří k největším, ale
má ideální velikost pro dva. Ještě než jsme odjeli z Oregonu, podařilo se Roxy sehnat si práci v
jedné místní kavárně. Říkal jsem jí sice, že do Vánoc v pohodě vyjdeme z úspor, ale trvala na tom, že
by se zbláznila, kdyby tu celý den jen seděla a nic nedělala, tak jsem ji nechal. Kromě toho pro ni
bude dobré, když tady pozná pár lidí.
Tady.
Pořád nemůžu uvěřit, že je tady. V Kalifornii. Se mnou.
Moje.
„Myslím, že to tu bude chtít vymalovat, ale jinak je to super.“
Přistoupím k ní a obejmu ji kolem pasu. „To je tvůj znalecký posudek?“
Přikývne a pousměje se. „Barva na stěnách neodpovídá nábytku a v ložnici je třeba znovu
vymalovat. A trochu barevná koupelna by byla také fajn. Bílá je nudná.“
„Jinak je to v pořádku?“
„Jo, ještě pár fotek a pár dalších drobných kýčů a bude to naprosto dokonalé.“
„Říkáš to tak, jako bys tu chtěla žít nadlouho.“
„A jak víš, že nechci?“ Zvedne obočí a opře mi dlaně o hruď.
Skloním k ní tvář. „Měl jsem dojem, že se chceš příští rok přestěhovat do LA.“
„Nebuď pitomec,“ zamumlá, zvedne ruce a obejme mě kolem krku. „Oba víme, že zůstanu v
Berkeley. Někdo ti musí prát ponožky.“
„A někdo ti musí hlídat zadek.“
„Víš, že miluju způsob, jak mi hlídáš zadek.“
Položím své rty na její a usměju se. Nechám dlaň sklouznout po jejím těle a přitáhnu ji za boky k
sobě. „Myslím, že zrovna teď potřebuje zkontrolovat. V naší ložnici.“
Zasměje se a políbí mě měkkými vlhkými rty. Jdu pozpátku a táhnu ji s sebou. Políbím ji, tentokrát
drsněji. Přejede mi rty jazykem a lehce mě kousne do spodního rtu. Cítím, jak mi narůstá erekce.
Chystám se ji zvednout a…
Rozezvoní se ten podělaný zvonek.
Otráveně vzdychnu a stisknu tlačítko. „Ano?“
„Pusť nás dovnitř!“ křičí Megan přes domácí telefon. Roxy nechápavě zvedne obočí.
„Koho ‚nás‘?“
„Mě a Maddie!“
„Musíte sem zrovna teď? Nemůžete přijít později?“
„Chceme poznat tvou holku!“ huláká Maddie. „Pusť nás, Kyle, nebo budeme zvonit na všechny tyhle
zatracené zvonky tak dlouho, dokud nás někdo nepustí!“
 „O tom nepochybuju,“ zamumlám suše. „Tak fajn, pojďte nahoru.“
Pustím tlačítko a podívám se na Roxy.
„Smečka fanatických fanynek?“ ptá se.
„Dvě z holek, které ti svou povahou mohou konkurovat. Tohle bude sranda,“ dopovím zároveň se
zaklepáním na dveře. Otevřu je. „Roxy, tohle je Megan a tohle Maddie.“
„Ahoj!“ odpoví Roxy nejistě.
„Je vážně hezká,“ řekne Megan.
„Jo.“ Maddie se na mě dívá. „Jak se ti podařilo dostat tuhle, Kyle?“
Tak jo, vy potvory. „Je hezká a chytrá.“
„O tom nepochybuju,“ odpoví. „Ale říkám si, co ona dělá s tebou. To rozhodně ukazuje na drobný
výpadek inteligence.“
Lehce do ní strčím loktem. „Chovejte se slušně, vy dvě.“
„K ní se budeme chovat slušně.“ Megan se ušklíbne. „Ty jsi docela jiné kafe.“
Roxy se opírá o stěnu a usmívá se. „Tohle se stává často, co?“
Obejmu ji kolem ramen. „Jo. Vy ženské se ke mně vždycky chováte podle. Hlavně ty.“ Dloubnu
Roxy prstem do boku. Oplatí mi plácnutím do žaludku.
„Vždyť mi to usnadňuješ. Sebrat děcku lízátko by bylo snazší.“
„Miluju ji,“ prohlásí Maddie nadšeně. „Ta sem dobře zapadne.“
„Hele, jdeš na Berkeley?“ ptá se jí Megan.
„Příští rok,“ odpoví Roxy. „Nechala jsem se Kylem přesvědčit, abych sem šla už letos. Upřímně,
doufala jsem, že od něj budu mít rok klid, ale nepoštěstilo se mi.“
„Jejda, vy dva jste se znali už z dřívějška?“ Megan těká pohledem z jednoho na druhého.
„Jo. Zbláznila se do mě, už když jí bylo čtrnáct.“
„Ne že by to něco změnilo,“ dodá Roxy. „Protože on se do sebe zbláznil, když mu bylo deset.“
Zacukají mi rty. Zatracená potvora.
„Víš, měla jsem strach vzít tvou holku na kolej mezi ostatní kluky,“ přiznává Maddie. „Ale myslím,
že to bez problému zvládne.“
„To si sakra piš,“ kření se Megan. „Jestli zvládne Kylea, poradí si bez problému i s ostatními.“
„Nejsem zdaleka tak hrozný jako Braden a Aston!“ namítnu. Obě mě zpraží pohledem. „Dobře, ale
jenom o sobotách.“
„A dneska je sobota,“ připomene mi. „Takže sklapni. A vůbec, co kdybyste přišli na kolej už dneska
večer?“
„Já nevím…“
„No tak, nikdo nám nebude věřit, když řekneme, že máš holku,“ dobírá si mě Maddie.
„Ha ha ha.“
„Tak pojďme.“ Roxy se na mě podívá. „Stejně nemáme nic zvláštního na práci.“
Věděl bych o spoustě věcí, které bychom mohli dělat.
„Víš to jistě?“ Přitáhnu ji k sobě a ona přikývne.
„Nezůstaneme ale dlouho, ano? Ještě musíme vybalovat.“
„Hele, mám nápad.“ Maddie se rozpustile zablýskne v očích. Ale ne. Její nápady znám. „Vezmeme
Roxy na kafe a ty mezitím můžeš vybalit!“
„Doufám, že máš ráda Starbucks,“ zašeptám polohlasem Roxy a políbím ji, než ji holky popadnou a
odvlečou ven.
 „Miluju Starbucks,“ zašeptá v odpověď a dodá: „Buď tak hodný, prosím, a vybal i za mě.“
„To není to, co jsem měl zrovna v plánu vybalit.“ Ještě jednou ji políbím, ale Megan ji už táhne za
sebou.
„Vrátíme ti ji celou!“ zavolá Maddie přes rameno.
Roxy se na mě usměje a pokrčí rameny, zatímco ji vedou ze schodů.
Dívám se za ní, jak odchází a usmívá se. Pokud už opravdu musel někdo přijít a vzít ji ven, pak
jsem rád, že to byly ty dvě. Jsou sice úplně střelené, ale jinak jsou to ty nejhodnější holky, co znám, a
i když je mi jasné, že jí vyklopí všechno, co o mně vědí, nevadí mi to.
Chci jen, aby tady byla šťastná.
Projdu kolem koupelny a zrak mi padne na naše dva zubní kartáčky. Spokojeně se usměju.
Jo. Bude tady šťastná, i kdybych se měl na hlavu postavit, abych to zařídil. Můj pohled přitáhne
fotografie, na které jsem já, ona a Cam po fotbalovém zápase. Pokývnu na ni.
„Přece jsem ti slíbil, že se o ni postarám.“
 HREJ HRÁČEM
První díl série The Game

Oba jsou hráči ve své hře. Oba mají svá pravidla hry. Ale netuší, že život může pravidla hry
změnit…

Jaký je plán hry? Maddie v tom má jasno: Arogantní a egois​tický playboy Braden z Kalifornské
univerzity představuje pro ni vše, co se jí na klucích hnusí. Připomíná jí totiž jejího bratra, který
dokáže myslet jen na sebe a ničí životy všem v okolí. Maddie spolu s kamarádkami vymyslí plán, jak
tomu namachrovanému Bradenovi za všechna příkoří udělit lekci. Hlavní aktérkou plánu je právě
Maddie, která má za úkol do měsíce Bradena svést, omotat si ho kolem prstu a pak ho surově
odkopnout.
Operace Hrej hráčem může začít.
Žádná ze zasvěcených holek ovšem neví, že podobný plán má i Braden se svými přáteli. A jakou
hru hraje on? Plán je přimět tu paličatou a nedostupnou „královnu univerzity“, aby se do něj
zamilovala, svést ji a pak ji srazit na kolena.
Ani jeden z obou aktérů netuší, že život může změnit pravidla hry… Možná oba zjistí, že nejde
člověka soudit podle prvního dojmu…

Pevná vazba s přebalem, 248 stran, 229 Kč

 HREJ TAJNĚ
Druhý díl série The Game

Miluje ho a chce, aby její láska byla opětována. On se však citům k ní zoufale brání…

Aston Banks se nikdy nechtěl zaplést do vztahu s Megan Harperovou – ani té osudné noci. Od
dětství ho pronásledují děsivé vzpomínky, se kterými není schopen se vypořádat. Ví, že právě ona by
dokázala během chvíle prorazit zeď, kterou kolem sebe postavil, aniž by si to uvědomil.
Braden drží nad Megan ochrannou ruku. A Megan rozhodně neměla v plánu svého nejlepšího
kamaráda z dětství zklamat tím, že si něco začne s Astonem. Když však pozná, že Aston není jen
typický frajírek, jakým se zpočátku jevil, už není cesty zpět…
Astonovo dětství bylo horší, než si vůbec Megan uměla představit. Její láska je ale mnohem silnější
než démoni, kteří ho dennodenně pronásledují. Ani Aston se už dál nedokáže lásce bránit, ale právě
díky ní se může svým démonům postavit a porazit je. Konečně má šanci poprat se s tím, co je ukryto
hluboko v jeho nitru… s tím, čemu už nikdy nechtěl čelit… s tím, čemu se tak dlouho vyhýbal. S tím
vším se ale musí vypořádat tak, aniž by Braden něco zjistil… Uchovat jejich vztah v tajnosti nemohlo
být nikdy těžší…

Pevná vazba s přebalem, 200 stran, 229 Kč

 HREJ FÉROVĚ
Třetí díl série The Game

Její minulost je plná utrpení. Jeho minulost zase plná bolestných zklamání. A i přesto je jediným
na světě, kdo jí připomene, že je pro co žít.

Abbi Jenkinsová už ani nedoufala, že by někdy opustila zdi ústavu pro duševně choré, kde musela
strávit celý poslední rok. Že se jí to povedlo, však neznamená, že by zapomněla, co všechno jí Pearce
provedl. Moc dobře ví, že jedinou šancí, jak se vyrovnat s depresemi, které jí každý den ničí mysl, je
balet, který je pro ni víc než jen pouhým koníčkem. Balet na prestižní umělecké škole Juilliard v New
Yorku je tím jediným, co jí dává touhu žít. Něco, k čemu se může upnout.
Blake Smith opustil Londýn z jednoho jediného důvodu, a to i přesto, že nikdy nechtěl utíkat před
bolestnou minulostí. Po příjezdu do New Yorku je plně odhodlaný, že splní slib, který dal sestře a
dostane se na Juilliard. Nikdy však nepředpokládal, že bude ve stejné třídě s Abbi – dívkou, jejíž oči
jsou plné smutku a utrpení. Utrpení, jaké on sám dobře zná. Každá hodina, kterou spolu stráví, je
sbližuje víc a víc. A Blake už nemůže dále bojovat s nutkáním ochránit ji samu před sebou.
Čím více se dozvídají o své minulosti, tím více se musí ptát sami sebe, zda existuje ještě něco, co
by je mohlo zachránit…

Pevná vazba s přebalem, 224 stran, 249 Kč