Přeskočit na obsah

Dingo: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m typos
doplněno
Řádek 89: Řádek 89:
|jméno3 = N.
|jméno3 = N.
|příjmení3 = Colman
|příjmení3 = Colman
}}</ref>

V&nbsp;roce 2004 byl k&nbsp;druhu dingo přiřazen status [[zranitelný]] (VU).<ref name=":19">{{Citace elektronické monografie
|titul=Dingo
|url=http://www.newworldencyclopedia.org/entry/Dingo
|vydavatel=www.newworldencyclopedia.org
⚫
|datum přístupu=2016-02-27
}}</ref>
}}</ref>


Řádek 188: Řádek 181:
[[Soubor:Nullarbor Dingo.jpg|thumb|242x242px|Typické zbarvení dinga]]
[[Soubor:Nullarbor Dingo.jpg|thumb|242x242px|Typické zbarvení dinga]]
[[Srst psa|Srst]] dospělých jedinců je krátká a měkká, hustá na ocase a v&nbsp;závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva kůže je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak jsou i&nbsp;výjimky, například černá nebo čistě bílá.<ref name=":4" /> Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením black&nbsp;and&nbsp;tan bývali v&nbsp;Austrálii poměrně běžní, v&nbsp;současné době jsou však vzácní, běžnější jsou v&nbsp;Asii.<ref name=":1" /> Zbarvení black&nbsp;and&nbsp;tan, počeštěle zvané také černotříslové, je zbarvení s&nbsp;černou jako základem a hnědými oblastmi na hlavě, břiše a vnitřní straně nohou. Existují i&nbsp;bíle zbarvení dingové (nikoliv [[Albinismus|albíni]]). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.
[[Srst psa|Srst]] dospělých jedinců je krátká a měkká, hustá na ocase a v&nbsp;závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva kůže je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak jsou i&nbsp;výjimky, například černá nebo čistě bílá.<ref name=":4" /> Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením black&nbsp;and&nbsp;tan bývali v&nbsp;Austrálii poměrně běžní, v&nbsp;současné době jsou však vzácní, běžnější jsou v&nbsp;Asii.<ref name=":1" /> Zbarvení black&nbsp;and&nbsp;tan, počeštěle zvané také černotříslové, je zbarvení s&nbsp;černou jako základem a hnědými oblastmi na hlavě, břiše a vnitřní straně nohou. Existují i&nbsp;bíle zbarvení dingové (nikoliv [[Albinismus|albíni]]). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.

== Taxonomie ==

=== Dingo v prehistorických dobách ===
Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie, kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných [[Lovci a sběrači|lovců a sběračů]].<ref name=":26">{{Citace periodika|příjmení=Crowther|jméno=M. S.|příjmení2=Fillios|jméno2=M.|příjmení3=Colman|jméno3=N.|titul=An updated description of the Australian dingo|periodikum=Journal of Zoology|datum=2014-07-01|ročník=293|číslo=3|strany=192–203|issn=1469-7998|doi=10.1111/jzo.12134|jazyk=en|url=http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/jzo.12134/abstract|datum přístupu=2016-02-28}}</ref> Před 1 až 5 000 lety se dingové dostali do Austrálie a na některé ostrovy Asie a [[Tichomoří]].<ref name=":27" /> V Austrálii žili 3 000 let v izolaci, než začala kolonizace Evropany.<ref name=":26" /> Na základě nalezené [[Fosilie|fosílie]] se předpokládá, že se dingové v Austrálii vyskytují pouze 3 až 5&nbsp;000 let.<ref name=":26" /><ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=THE DEVELOPMENT OF A POLICY FOR THE MANAGEMENT OF DINGO POPULATIONS IN SOUTH AUSTRALIA|url=http://digitalcommons.unl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1022&context=vpc14|vydavatel=|místo=Univerzita v Nebrasce|datum vydání=1990-6-3|datum přístupu=2016-2-28}}</ref>

=== První popsání druhu ===
Druh pes dingo poprvé popsal [[Friedrich Albrecht Anton Meyer]] v roce 1793 pod názvem ''Canis familiaris dingo''. Samotný popis byl založen na nekvalitním obrázku a stručném popisu z časopisu australského prvního koloniálníního guvernéra [[Arthur Phillip|Arthura Phillipa]].<ref name=":26" /> Neexistuje tedy z té doby žádný vzorek, který by bylo možné porovnat se současnými dingy.

=== Status ===
V minulosti nebyly téměř žádné snahy o udržení čistokrevné populace dingů, na velký podíl kříženců se přišlo až ve [[21. století]]. Na základě stavby lebky bylo určeno, že oproti roku 1960, kdy byl podíl čistokrevných dingů 49&nbsp;%, existovalo v roce 1980 pouze 17&nbsp;% čistokrevných jedinců.<ref name=":27" /> I proto roku 2004 [[Mezinárodní svaz ochrany přírody|Mezinárodního svaz ochrany přírody]] přiřadil ke druhu pes dingo status [[zranitelný]] (VU).<ref name=":27">{{Citace elektronické monografie
⚫
| příjmení =
⚫
| jméno =
⚫
| odkaz na autora =
⚫
| titul = Canis lupus ssp. Dingo
⚫
| url = http://www.iucnredlist.org/details/41585/0
⚫
| datum vydání =
⚫
| datum aktualizace =
⚫
| datum přístupu = 27.2.2016
⚫
| vydavatel = Iucn Red List of Threatened Species
⚫
| jazyk = anglicky
}}</ref> Nelze s přesností určit, kolik čistokrevných jedinců zbývá,<ref name=":27" /> avšak křížení se psy pravděpodobně zabránit nejde.

== Výskyt ==
Areál výskytu dingů zahrnuje Austrálii, [[Kambodža|Kambodžu]], Čínu, [[Indie|Indii]], [[Indonésie|Indonésii]], [[Laos]], [[Malajsie|Malajsii]], [[Myanmar|Barmu]], Papuu-Novou Guineu, Filipíny, Thajsko a Vietnam.<ref name=":27" /> Dingové vyhledávají suché oblasti, nejčastěji pouště a polopouště, ale zdržují se v blízkosti zdrojů vody. Jsou schopni přežít ale i na všech ostatních typech vegetace, včetně tropických alpských vřesovišť s nadmořskou výškou přes 3&nbsp;800 m.<ref name=":27" />


== Chování ==
== Chování ==
Řádek 218: Řádek 236:
=== Stravovací návyky ===
=== Stravovací návyky ===
[[Soubor:Das Rudel heult.jpg|left|thumb|237x237px|Vyjící dingové žijící v&nbsp;zajetí]]
[[Soubor:Das Rudel heult.jpg|left|thumb|237x237px|Vyjící dingové žijící v&nbsp;zajetí]]
Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170&nbsp;druhů zvířat, od [[hmyz]]u až po [[Arni|buvoly indické]].<ref name=":6" /><ref name=":19" /> Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich stravy. V&nbsp;celokontinentálním výzkumu vyšlo najevo, že 80&nbsp;% stravy divokých psů tvořilo těchto 10&nbsp;živočišných druhů: [[klokan rudý]], [[klokan bažinný]], [[tur domácí]], krysa ''[[Rattus colletti]]'', [[husovec strakatý]], [[kusu liščí]], krysa ''[[Rattus villosissimus]]'', [[klokan hbitý]], [[králík divoký]] a [[vombat obecný]]. Zřídka dingové loví i&nbsp;velké ještěry.<ref name=":1" /> V&nbsp;žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i&nbsp;maso [[Liška obecná (šelma)|lišek]] nebo psů domácích.<ref>{{Citace periodika
Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170&nbsp;druhů zvířat, od [[hmyz]]u až po [[Arni|buvoly indické]].<ref name=":6" /><ref name=":19">{{Citace elektronické monografie|titul=Dingo|url=http://www.newworldencyclopedia.org/entry/Dingo|vydavatel=www.newworldencyclopedia.org|datum přístupu=2016-02-27}}</ref> Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich stravy. V&nbsp;celokontinentálním výzkumu vyšlo najevo, že 80&nbsp;% stravy divokých psů tvořilo těchto 10&nbsp;živočišných druhů: [[klokan rudý]], [[klokan bažinný]], [[tur domácí]], krysa ''[[Rattus colletti]]'', [[husovec strakatý]], [[kusu liščí]], krysa ''[[Rattus villosissimus]]'', [[klokan hbitý]], [[králík divoký]] a [[vombat obecný]]. Zřídka dingové loví i&nbsp;velké ještěry.<ref name=":1" /> V&nbsp;žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i&nbsp;maso [[Liška obecná (šelma)|lišek]] nebo psů domácích.<ref>{{Citace periodika
|titul = Evaluating the role of the Dingo as a trophic regulator: Additional practical suggestions
|titul = Evaluating the role of the Dingo as a trophic regulator: Additional practical suggestions
|url = http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1442-8903.2008.00402.x/abstract
|url = http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1442-8903.2008.00402.x/abstract
Řádek 461: Řádek 479:
|datum vydání = 2002-02-12
|datum vydání = 2002-02-12
|datum přístupu = 2016-02-24
|datum přístupu = 2016-02-24
}}</ref> Křížení dokonce probíhalo tak intenzivně, že již dnes téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve.<ref name=":13" /> Taková populace pravděpodobně existuje pouze na ostrově Fraser.<ref name=":15" /> V&nbsp;roce 1990 tvořil podíl kříženců mezi divokými dingy asi 78&nbsp;%.<ref name=":7" /> Aktuální počet kříženců není známý.
}}</ref> Podle některých zdrojů křížení dokonce probíhalo tak intenzivně, že již dnes téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve.<ref name=":13" /> I přesto pravděpodobně existuje čistokrevná populace na ostrově Fraser.<ref name=":15" /> V&nbsp;roce 1990 tvořil podíl kříženců mezi divokými dingy asi 78&nbsp;%.<ref name=":7" /> Aktuální počet kříženců není známý.


Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců je nejspolehlivějším faktorem je barva srsti. Kříženci mohou mít různé barvy, zatímco dingové jsou převážně píseční, výjimečně i&nbsp;jednolití černí nebo bílí. Kříženci také umí štěkat, feny ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba lebky kříženců je taktéž odlišná.<ref>{{Citace elektronické monografie
Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců je nejspolehlivějším faktorem je barva srsti. Kříženci mohou mít různé barvy, zatímco dingové jsou převážně píseční, výjimečně i&nbsp;jednolití černí nebo bílí. Kříženci také umí štěkat, feny ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba lebky kříženců je taktéž odlišná.<ref>{{Citace elektronické monografie
Řádek 473: Řádek 491:
|vydavatel=www.fido.org.au
|vydavatel=www.fido.org.au
|datum přístupu=2016-02-24
|datum přístupu=2016-02-24
}}</ref> Nebezpečí pro tento druh představuje právě křížení s&nbsp;domácími psy, menší také lov pro maso, které je konzumováno hlavně v&nbsp;asijských zemích. Dle [[Mezinárodní svaz ochrany přírody|Mezinárodního svazu ochrany přírody]] je pes dingo [[zranitelný]]m druhem, jehož populace klesá.<ref>{{Citace elektronické monografie
}}</ref> Nebezpečí pro tento druh představuje právě křížení s&nbsp;domácími psy, menší také lov pro maso, které je konzumováno hlavně v&nbsp;asijských zemích.
⚫
| příjmení =
⚫
| jméno =
⚫
| odkaz na autora =
⚫
| titul = Canis lupus ssp. Dingo
⚫
| url = http://www.iucnredlist.org/details/41585/0
⚫
| datum vydání =
⚫
| datum aktualizace =
| datum přístupu = 27.2.2016
⚫
| vydavatel = Iucn Red List of Threatened Species
⚫
| jazyk = anglicky
}}</ref>


== Význam v&nbsp;kultuře ==
== Význam v&nbsp;kultuře ==

Verze z 28. 2. 2016, 14:17

Možná hledáte: obrněný automobil ATF Dingo 2.
Jak číst taxoboxDingo
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďpsovití (Canidae)
RodVlk (Canis)
DruhDingo
Binomické jméno
Canis dingo
(Meyer, 1793)
Trinomické jméno
Canis lupus dingo
Meyer; 1793
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dingo (Canis dingo), také pes dingo, je australská psovitá šelma, dříve často označovaná latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného.[pozn. 1] Přestože dingové jsou divoce žijící zvířata, v Austrálii je možné najít i domestikované jedince nebo jejich křížence. Za křížence dinga lze teoreticky považovat i psí plemeno australský honácký pes, které vzniklo na základě křížení domestikovaných psů s dingy.[3][4]

Dingo žije na pouštích, travnatých porostech i okrajích lesů.[5] Běžně obývá také opuštěné králičí nory nebo podobné podzemní prostory v blízkosti zdrojů vody.

Dingo je největší suchozemská šelma v Austrálii a hraje důležitou roli jako vrcholový predátor. Řada australských farmářů v něm ovšem vidí především škůdce, který stojí za útoky na hospodářská zvířata, obzvláště pak na ovce. Dingové však loví hlavně králíky, klokany či krysy – regulace těchto často přemnožených zvířat farmářům naopak může pomoci.

Hrají významnou roli v kultuře domorodých Australanů (Austrálců). Vystupují jako aktéři v řadě příběhů a jsou zpodobňováni i při různých obřadech.[6][7] Jejich vyobrazení najdeme na skalních rytinách i jeskynních malbách. Pravděpodobně stojí za vyhynutím vakovlků tasmánských (Thylacinus cynocephalus) na australské pevnině před 2 000 lety, ačkoli nedávná studie tento názor zpochybňuje.[7] Tato psovitá šelma pravděpodobně do Austrálie přišla z území dnešní Číny před 4 600 až 18 300 lety.[8]

Nomenklatura

Pes (samec) dinga

Pro dinga jsou používána různá označení, jak v odborné literatuře, tak v beletrii. Nejvíce používaný termín je „dingo“ nebo také „pes dingo“. V Austrálii je široce používán i termín „wild dog“ (divoký pes), ten však označuje jak divoké dingy, tak i jejich křížence.[9] Samotný název „dingo“ má pravděpodobně původ v období rané kolonizace Nového Jižního Walesu, kdy slovo „tingo“ označovalo táborové psy.[10]

Kostra dinga

Taxonomie

Od prvního popisu a zoologické klasifikace v roce 1792, kdy byl dingo popsán jako Canis antarcticus, byl vědecký název několikrát změněn.[11]

Taxonomie počátku 21. století označovala dinga latinským názvem Canis lupus dingo, tedy jako poddruh vlka obecného, paralelně vedle domestikovaného psa (Canis lupus familiaris). Starší taxonomie, která se používala po většinu 20. století, popisovala dinga jako Canis familiaris dingo. Ta tedy předpokládala, že pes domácí je samostatný živočišný druh odlišný od vlka obecného a naopak dingo je poddruh psa domácího. Ke křížení mezi dingy a psi domácími sice docházelo a stále dochází často, avšak čistokrevní dingové se od psů liší například ve větší šířce patra nebo kratší lebce.[8] V současnosti je dingo klasifikován jako samostatný druh pod latinským názvem Canis dingo. Toto označení získalo podporu v roce 2014, když studie vycházející z popisů typových exemplářů z 19. století a starších prokázaly, že ovlivnění křížením je nepravděpodobné.[8]

Hovorová jména

Mezi Australany se obecně nejčastěji využívá pojem „dingo“. Mnoho Australanů je nazývá i jako australské domorodé psy nebo australské vlky.[12]

Domorodí Australané, Aboridžinci, tyto divoké psy nazývají různými jmény, v závislosti na určitém jazyce, například joogong, mirigung, noggum, boolomo, papa-inura, wantibirri, maliki, kal, dwer-da, kurpany, aringka, palangamwari, repeti nebo warrigal.[6]

Popis

Domestikovaní psi z jihu Asie sdílí mnoho fyzických vlastností s australskými dingy. Samotní dingové nemají příliš daleko ani do některých asijských plemen špiců, se kterými ale spřízněni nejsou.

Lebka dinga

Dingové mají poměrně širokou hlavu, špičatý a krátký čenich a vztyčené ušní boltce.[13] Barva očí se pohybuje od žluté přes oranžovou až po hnědou. Špičáky jsou poměrově dlouhé a ostré.[13] Ocas je dlouhý, hustě osrstěný.[14] Čistokrevní jedinci mají na tlapách a ocase bílé chlupy.[13] Při dorozumívání s jinými zvířaty, nejčastěji jinými dingy nebo psy, hraje důležitou roli. V porovnání se stejně velkými domestikovanými psy mají dingové delší čenichy, větší špičáky a plošší lebky s výraznější šíjovou linkou.

Průměrná rychlost, kterou mohou dingové vyvinout, je 38 km/h, jejich maximální rychlost je až 65 km/h.[15]

Velikost

Průměrní dingové jsou 52 až 60 cm vysocí v ramenech, od nosu ke špičce ocasu měří 117 až 154 cm.[16] Průměrná hmotnost je 13 až 20 kg,[16] nicméně existují i záznamy o jedincích, kteří vážili mezi 27 až 35 kg.[17] Samci jsou obvykle větší a těžší než samice (feny) stejného věku, mimo to ale na první pohled nelze pohlaví spolehlivě rozpoznat. Dingové ze severní a severozápadní Austrálie jsou obvykle větší než ti z jihu. Jedinci z Austrálie jsou téměř vždy větší než dingové v Asii.[9] Nohy jsou dlouhé, dobře osvalené, zakončené kulatými a mohutnými tlapkami s černými, nezatažitelnými drápy.[18] Na zadních nohách chybí paspárky.[19] Dingové mají ocas šavlovitého tvaru, který v klidu nosí pod hřbetní linii, v pozoru ho ale mají vztyčený vysoko nad ni.

Srst

Typické zbarvení dinga

Srst dospělých jedinců je krátká a měkká, hustá na ocase a v závislosti na klimatu může být hustší nebo mírně delší. Barva kůže je většinou písečná až červenavě hnědá, avšak jsou i výjimky, například černá nebo čistě bílá.[8] Jednolitě černí dingové a dingové se zbarvením black and tan bývali v Austrálii poměrně běžní, v současné době jsou však vzácní, běžnější jsou v Asii.[10] Zbarvení black and tan, počeštěle zvané také černotříslové, je zbarvení s černou jako základem a hnědými oblastmi na hlavě, břiše a vnitřní straně nohou. Existují i bíle zbarvení dingové (nikoliv albíni). Na hrudi, tlamě, nohách a tlapkách mohou být malé bílé znaky.

Taxonomie

Dingo v prehistorických dobách

Na základě fosilních a antropologických nálezů lze určit, že v minulosti zahrnoval areál výskytů dingů ještě větší plochu, než je tomu v současné době. Tyto psovité šelmy pocházejí z jižní Asie, kde se vyvinuli z místních domestikovaných psů, kteří žili ve společnosti kočovných lovců a sběračů.[20] Před 1 až 5 000 lety se dingové dostali do Austrálie a na některé ostrovy Asie a Tichomoří.[21] V Austrálii žili 3 000 let v izolaci, než začala kolonizace Evropany.[20] Na základě nalezené fosílie se předpokládá, že se dingové v Austrálii vyskytují pouze 3 až 5 000 let.[20][22]

První popsání druhu

Druh pes dingo poprvé popsal Friedrich Albrecht Anton Meyer v roce 1793 pod názvem Canis familiaris dingo. Samotný popis byl založen na nekvalitním obrázku a stručném popisu z časopisu australského prvního koloniálníního guvernéra Arthura Phillipa.[20] Neexistuje tedy z té doby žádný vzorek, který by bylo možné porovnat se současnými dingy.

Status

V minulosti nebyly téměř žádné snahy o udržení čistokrevné populace dingů, na velký podíl kříženců se přišlo až ve 21. století. Na základě stavby lebky bylo určeno, že oproti roku 1960, kdy byl podíl čistokrevných dingů 49 %, existovalo v roce 1980 pouze 17 % čistokrevných jedinců.[21] I proto roku 2004 Mezinárodního svaz ochrany přírody přiřadil ke druhu pes dingo status zranitelný (VU).[21] Nelze s přesností určit, kolik čistokrevných jedinců zbývá,[21] avšak křížení se psy pravděpodobně zabránit nejde.

Výskyt

Areál výskytu dingů zahrnuje Austrálii, Kambodžu, Čínu, Indii, Indonésii, Laos, Malajsii, Barmu, Papuu-Novou Guineu, Filipíny, Thajsko a Vietnam.[21] Dingové vyhledávají suché oblasti, nejčastěji pouště a polopouště, ale zdržují se v blízkosti zdrojů vody. Jsou schopni přežít ale i na všech ostatních typech vegetace, včetně tropických alpských vřesovišť s nadmořskou výškou přes 3 800 m.[21]

Chování

Dingové jsou převážně noční zvířata, chování se však může lišit i dle klimatu, například jedinci ze severu jižní Asie mohou být více aktivní ve dne než v noci. Přesto je jejich hlavním obdobím činnosti soumrak a svítání. Období aktivity jsou krátká (často méně než jedna hodina) s krátkými dobami odpočinku. Obecně se uvádí, že mají dva typy pohybu: pohyb vyhledávací (zřejmě spojený s lovem) a pohyb průzkumný (pravděpodobně pro kontakt a komunikaci s ostatními psy). Psovité šelmy, tedy i dingové, mezi sebou komunikují mimikou obličeje a pohyby těla a jednotlivé postoje jsou stejné jako například u psa domácího; pokud je dingo napnutý, má ocas nad hřbetní linií a uši natočené dopředu, většinou to značí nepřátelství. Neumí štěkat, pouze vyjí.[23] I přesto dokáže pes dingo vydávat až 19 různých zvuků.[24]

Dingové jsou většinou vůči lidem plaší, nicméně existují zprávy o jedincích, kteří byli nalezeni v okolí táborů, na předměstích nebo sídlištích.[25] Podle studií z Queenslandu se divocí kříženci dingů volně pohybují v noci přes městské oblasti.[26]

Stravovací návyky

Vyjící dingové žijící v zajetí

Jako součást stravy dingů bylo identifikováno přes 170 druhů zvířat, od hmyzu až po buvoly indické.[19][27] Obecně platí, že hospodářská zvířata tvoří jen malou součást jejich stravy. V celokontinentálním výzkumu vyšlo najevo, že 80 % stravy divokých psů tvořilo těchto 10 živočišných druhů: klokan rudý, klokan bažinný, tur domácí, krysa Rattus colletti, husovec strakatý, kusu liščí, krysa Rattus villosissimus, klokan hbitý, králík divoký a vombat obecný. Zřídka dingové loví i velké ještěry.[10] V žaludcích některých zabitých dingů bylo nalezeno i maso lišek nebo psů domácích.[28]

Dingo s nalezenou mrtvou rybou na ostrově Fraser – na tomto ostrově se nachází jedna z posledních čistokrevných populací dinga na světě, čítající 180 až 220 jedinců.[29][30] Vstup psů domácích na ostrov je proto zakázán

Složení jídelníčku záleží na klimatu; v oblasti Carpentarského zálivu a Queenslandu se dingové specializují na divoká prasata a klokany hbité, v deštných pralesích na severu kontinentu jsou nejčastější kořistí husovci strakatí, hlodavci a klokani hbití. V jižních oblastech Severního teritoria tvoří jídelníček divocí králíci, hlodavci, ještěrky a klokani rudí, to se týká především pouště Tanami.[31] V centrální Austrálii se živí především hlodavci, ještěrkami, klokany rudými a dobytkem. Na jídelníčku dingů ze západu se objevují především vombati. Na některých místech či ostrovech často jedí i ryby. Je jim přičítáno snížení populace divokých prasat i králíků, což je pro místní farmáře přínosem.[32]

Dingové většinou vypijí jeden litr vody za den v létě a asi půl litru v zimě. I v době sucha se stává jen málokdy, aby kojící fena neměla dostatek živin. Dingové dokáží zužitkovat tekutiny i z kořisti, především krev, kojící fena navíc konzumuje i moč a výkaly svých štěňat, takže udržuje doupě v čistotě a navíc si doplňuje tekutiny, aniž by musela štěňata opouštět.[10] Existují záznamy o několika dinzích, kteří v zimě přežili 22 dní bez vody.[33]

Strategie lovu

Strategie lovu dingů většinou závisí na dobrém načasování a rychlosti, málokdy zde hraje roli úkryt. Dingové svoji kořist zabijí protržením krční tepny, podobně jako například vlci. Své lovecké strategie přizpůsobují tak, aby vyhovovaly okolnostem.[10] Pro větší a potenciálně nebezpečnou kořist jsou zapotřebí dva nebo více jedinců, při lovu králíků a hlodavců loví sami.[10] Téměř všechny jejich útoky, ať už se jedná o útoky na buvoly, nebo klokany, se soustředí na mláďata a staré jedince, kteří nejsou dostatečně rychlí a vytrvalí. Při lovu buvola spíše než taktiku uhnání zvířete využívají svých zubů a hbitosti. Skupinka psů běží společně s buvolem a střídavě jej kousají do nohy, dokud není buvol úplně vysílený nebo není schopen běhu.[10] Tato taktika je ale pro lovce nebezpečná především v tom, že buvol může kdykoliv vykopnout.[13] Ptáky loví dingové pouze výjimečně.[34]

Sociální chování

Společenské chování dingů je nápadně podobné chování vlků nebo psů. Zatímco mladí samci častěji cestují z místa na místo, dospělí samci se usadí v jednom rozsáhlém teritoriu s několika fenami.[35] Velikost takové smečky většinou odpovídá velikosti a nebezpečnosti kořisti, kterou loví,[36] běžně čítá jedna smečka čtyři až jedenáct kusů. Ve smečce funguje hierarchie – v hierarchické pyramidě je na vrchu alfa pár, samec a samice, přičemž samci bývají obvykle dominantnější.[36] Obecně platí, že při ulovení kořisti se první nají alfa samec, pak alfa samice, následuje zbytek smečky a poslední na řadě jsou štěňata.[36] Poznat alfa samce je jednoduché; při jeho příchodu všichni podřízení jedinci klopí uši a stahují ocas mezi nohy, často mu také olizují pysky, aby tak dali najevo svoji podřízenost.[36] To samé dělají i štěňata, která tím způsobem i vymáhají potravu.

Reprodukce

Samec s mláďaty – olizováním pysků dávají štěňata najevo podřízenost

Dingové jsou monogamní zvířata[14] a feny mohou mít štěňata jen jednou ročně.[37] Feny hárají běžně v období od ledna do července, a i v případě, že by fena hárala během roku dvakrát, může mít štěňata pouze jednou.[38] Samci jsou připraveni k rozmnožování po celý rok, ale v době, kdy necítí estrogen, je produkce spermií výrazně nižší. Samotné páření obvykle probíhá mezi březnem a květnem (podle jiných zdrojů v období od dubna do června).[10][39] V jihovýchodní Asii k páření dochází mezi srpnem a zářím. Během této doby samci bojují o samice a svá teritoria si střeží. Případné cizince zaženou alfa samci vrčením a vytím, pokud se tak ale nestane, rozpoutá se rvačka. V případě, že cizí pes vyhraje, poražený alfa samec buď zemře nebo odejde z teritoria a přenechá samice novému alfa samci. Pokud by to bylo naopak, souboj vyhrál alfa samec, pak cizinec utíká a hledá jiné teritorium, které by mohl zabrat.

Feny jsou pohlavně vyspělé ve dvou letech života, samci jsou připraveni na rozmnožování v období od jednoho do tří let, závisí na jedinci.[37]

Obecně platí, že ze smečky se rozmnožuje pouze alfa pár (alfa samec a samice) a zbytek smečky se stará o štěňata.[37] Nemusí tomu tak vždy být, ovšem v případě, že se mláďata narodí podřízené samici, je obvyklé, že je alfa samice zabije.[34] Některé podřízené feny mohou trpět falešnou březostí.

Březost trvá 61 až 69 dní a velikost vrhu se pohybuje v rozmezí od jednoho do deseti štěňat (průměrně pět), přičemž počet narozených samců bývá vyšší, než počet narozených fen.[39] Ve věku tří týdnů štěňata poprvé opouští doupě. V 9 až 12 týdnech přecházejí na pevnou stravu a běžně se pohybují v okruhu až 3 km od nory, na delší cesty se vydávají pouze se staršími členy smečky.[40] Mladí dingové se obvykle stávají nezávislými ve věku tří až šesti měsíců, nejpozději odcházejí ve věku 10 měsíců, kdy začíná další období páření.[40]

Migrace

Dingové obvykle zůstávají v jedné oblasti a nepodnikají sezónní migrace. Nicméně v době hladu cestují blíže k farmám a lidem, kde se mohou přiživit na ovcích nebo dobytku. Nejdelší doložená migrační cesta dinga měřila přibližně 250 km, což bylo zjištěno z čipu, který měl umístěný na svém krku.[10]

Zdraví a úmrtnost

Vrh dingů v berlínské Zoo

Záznamy dokazují, že dingové se v zajetí mohou dožít až 24 let.[41] V přírodě ale většina dingů zahyne dříve.

Hlavní příčinou jejich úmrtí bývá zabití lidmi, krokodýly nebo jinými psy a dingy.[5] Mezi další příčiny úmrtí dingů patří vyhladovění nebo dehydratace v dobách sucha nebo po rozsáhlých požárech buší. Dále také uštknutí hadem a úmrtí jako následek zranění buvoly nebo skotem.

Dingové jsou náchylní ke stejným onemocněním jako psi domácí. Jsou hostiteli až 38 druhů různých parazitů, převážná většina těchto druhů ale nemá na životnost psů žádný vliv. Mezi nejčastější příčiny úmrtí dingů patří měchovci, vlasovci nebo psinka, to se týká zejména severní Austrálie a jihovýchodního Queenslandu.[10] Nejčastější příčinou úmrtí štěňat je pak hepatitida, kokcidie, plicnivky nebo tenkohlavci.[6] Dále také některá onemocnění, která přenášejí vši a klíšťata.[6] 70 až 90 % dingů je přenašeči echinokokózy.

Vztah k lidem

Zabití dingové bývají často věšeni na plot jako „výstraha“

Jedná se o poměrně plachá zvířata, ve většině případů se od lidských obydlí drží ve vhodné vzdálenosti a pokud není jedinec přímo ohrožen, před možným nepřítelem prchá. Až na několik výjimek se většina případů pokousání dingem odehrála na ostrově Fraser, kde žila a stále žije největší čistokrevná populace tohoto druhu. Je zde dokonce zakázán přístup domestikovaných psů na ostrov, avšak křížení dingů se psy pravděpodobně zcela zabránit nejde.[42] Samotné útoky si ve většině případů způsobují lidé sami, a to krmením dingů nebo jejich provokací.

Pravděpodobně nejznámějším případem napadení člověka dingem mimo ostrov Fraser, je případ z roku 1980. Dne 17. srpna 1980 se devítitýdenní dívka Azaria Chamberlainová ztratila poblíž Uluru (později Ayers Rock). Její matka, Lindy Chamberlainová, byla podezřelá z toho, že dítě zavraždila a tělo ukryla.[43] Soud uvažoval také o tom, zda dítě neodnesli divocí psi, avšak nevěřili, že by plaché zvíře bez zjevného důvodu dítě napadlo. Po třech letech ale bylo torzo těla Azarie nalezeno v doupěti dingů a Lindy Chamberlainová byla propuštěna.[43][44]

Mezi známé incidenty z ostrovu Fraser patří například případ z dubna roku 1998, kdy dingo pokousal a poškrábal tříletou dívku.[39] Další případ se odehrál 30. dubna 2001, kdy byl devítiletý Clinton Gage napaden a zabit dvěma dingy. To způsobilo utracení více než 31 dingů, což vyústilo v pobouření obyvatel ostrova Fraser. Ti navrhli postavit ploty, které by dingy od lidí oddělovaly.

Kontrolní opatření

Po množství útoků dingů na lidi, ale především na hospodářská zvířata, byla v některých oblastech a na některých farmách zavedena různá ochranná opatření, která je mají odradit.[10] Obzvláště farmáři často žádají o finanční náhrady za zardoušené ovce. Nejčastějším opatřením bývá věšení zabitých dingů na ploty, což má údajně hladové dingy vypudit. Účinnost není prokázána.[10] Další možností, kterou hospodáři využívají, jsou hlídací zvířata. Nejen psi, například maremmansko-abruzzští pastevečtí psi, bývají k tomuto účelu používání, oblíbené jsou i lamy nebo osli.[45]

Mezi méně příjemná opatření patří jedy. Strychnin je používán v celé Austrálii, především pro svoji účinnost i v malém množství (0,3 mg na kg).[46] Zvíře, kterému se jed dostane do těla, umírá ve křečích. Většinou je příčinou smrti udušení nebo toxická obrna srdce.

Plot

Fialově vyznačený plot

Stavba tzv. dingo plotu začala v roce 1885 a oficiálně byla dokončena roku 1885.[47] Stavba probíhala za finanční podpory vlády.[47] Je to jedna z nejdelších staveb na světě a oficiálně také nejdelší plot na světě.[48] Jeho délka činí 5 614 km [49] a táhne se od města Jimbour (Queensland) až po Velký australský záliv.[47] Samotný plot má dva metry na výšku a je z pletiva.[48] Slouží především pro ochranu ovcí a dobytka před dingy.

Závěr

Většina odborníků se přiklání k názoru, že za útoky dingů na lidi stojí jejich krmení, ať už úmyslné, či naopak. Čím více budou lidmi krmení, tím větší je pravděpodobnost, že se k nim budou chovat agresivně. Pokud také dingo najde jiné zdroje potravy, například popelnice, pak může případné lidi brát jako konkurenci, která jej chce o jídlo připravit, a proto útočí. Jedná se o přirozené chování, které si osvojují i štěňata.

Některé útoky v minulosti byly způsobeny i špatnými reakcemi lidí, kteří si nedokáží správně vyložit mimiku a pohyby těla dingů.[50] Dr. Bradley Smith uvádí, že ostrov Fraser má problém s lidmi, nikoliv s dingy. Také uvádí, že psi, kteří byli označováni jako agresivní, se jen chovali přirozeně.[51]

Křížení s domácími psy

Bíle zbarvený dingo; vzácné zbarvení, které je možno pozorovat jen zřídka

Evropští domácí psi se v Austrálii poprvé objevili během její kolonizace Evropany. Tito psi zdivočeli a docházelo tak ke křížení původně domestikovaných psů s divokými dingy. Jejich křížence v současné době můžeme najít v mnoha domácnostech v Austrálii.[52] Podle některých zdrojů křížení dokonce probíhalo tak intenzivně, že již dnes téměř není možné najít čistokrevného dinga bez příměsi psí krve.[52] I přesto pravděpodobně existuje čistokrevná populace na ostrově Fraser.[29] V roce 1990 tvořil podíl kříženců mezi divokými dingy asi 78 %.[9] Aktuální počet kříženců není známý.

Pro rozeznání čistokrevných dingů od kříženců je nejspolehlivějším faktorem je barva srsti. Kříženci mohou mít různé barvy, zatímco dingové jsou převážně píseční, výjimečně i jednolití černí nebo bílí. Kříženci také umí štěkat, feny ve většině případů mohou mít štěňata až dvakrát ročně a stavba lebky kříženců je taktéž odlišná.[53] Právě na základě výzkumu tvaru lebek se zjistilo, že klesl počet čistokrevných dingů během let 1960−1980 z 49 na 17 %. Vědci se obvykle v této problematice dělí dva tábory; jedni prosazují zachování čistokrevných dingů prostřednictvím přísných kontrol a druzí jsou toho názoru, že se lidé musí smířit s jejich nenávratným vymizením.[54] Nebezpečí pro tento druh představuje právě křížení s domácími psy, menší také lov pro maso, které je konzumováno hlavně v asijských zemích.

Význam v kultuře

Jeskynní malba s vyobrazením dingů

Dingové tradičně zaujímají významné místo v kultuře domorodých Austrálců, pravděpodobně zde převzali roli vyhubených vakovlků. Lze je najít i na starých jeskynních malbách.[6] Jednu ze zachovalých maleb lze najít v Národním parku Namadgi, konkrétně v Yankee Hat (viz obrázek vpravo). Malba stará nejméně 800 let[55] zobrazuje dinga, klokana, emua a člověka.

V minulosti byly provozovány i posvátné obřady, například žalozpěvy domorodých obyvatel Cape Yorku, které se inspirují vytím dingů.[40] Taktéž se dochovalo mnoho příběhů, jejichž hlavními aktéři jsou psi dingové. Ty se přenášejí většinou ústně mezi Austrálci. Na většině starých děl jsou vyobrazeni jako nadpřirození hlídací psi varující před zlými silami. Existují důkazy, které popisují i pohřbívání psů s jejich majiteli (podobně tomu bylo například u indiánů, kteří byli pohřbívání se svými koňmi).[56]

V době kolonizace Austrálie je Evropané nejdříve považovali za inteligentní a mrštná zvířata, avšak postupem času, když zjistili, že mají na svědomí úbytky ovcí a dobytka, nazývali je zbabělci, kteří místo boje utíkají do buše. Začali být oceňováni i lovci, kteří dinga ulovili. V současné době bývají dingové vnímáni jako lstivá a nezkrotná zvířata plná elánu, avšak mezi chovateli ovcí a zoology se také stále spekuluje, zda jejich přínos živočišným druhům vyvažuje to, jaké ztráty působí na dobytku.

Vliv na ostatní živočišné druhy

Dingo je širokou veřejností označován za ikonu Austrálie a má i velký vliv na její faunu. Přestože farmáři dingy považují za škůdce, kteří jim dáví ovce a zabíjí dobytek, existence dingů přináší spíše výhody. Jednou z nich je redukce přemnožených králíků, kteří ničí úrodu, nebo také to, že část jejich stravy tvoří mršiny. Na druhou stranu, dingové jsou hlavními predátory některých druhů klokanů, například klokana uzdičkového, který je považován za ohroženého. Podobná situace je i u vombatů severních. Roku 1971 byl vytvořen pro vombaty severní Národní park Epping, který měl zajistit navýšení jejich populace. Ta již byla tak nízká, že roku 1983 napočítali ochránci přírody jen 36 kusů.[57] Během následujících let, kdy byla z parku vyhnána veškerá stáda dobytka, jejich populace pomalu narůstala. Roku 2000 ale do rezervace vnikli dingové a zabili asi 15–20 vombatů, což při celkovém počtu kolem 100 jedinců byla velká ztráta.[57] Po tomto útoku byla rezervace obehnána dvacetikilometrovým plotem.[57]

Chov v zajetí

Dingo chovaný v zajetí

Někteří Australané, i přes zjevnou divokost a neochočitelnost dingů, se rozhodli je chovat v zajetí. Obecně se lidé dělí na dva tábory; první je považuje za nezkrotné a divoké psy, kteří se nehodí pro chov v zajetí, zatím co druhý tábor prosazuje názor, že se nijak neliší od psů domácích.[58] Současně také uvádějí, že domestikace tohoto druhu je jedinou možností, jak udržet dingy „čisté“, tedy nekřížené.[59] Obecně ale bývá názor, že se dingové od psů domácích neliší, kritizován, především kvůli obecnému mínění, že se jedná o nezkrotná a divoká zvířata.[60] Většina chovatelů také tvrdí, že tím, že budou dingové chováni lidmi, se křížení s domácími psy nezabrání, spíše naopak.[9]

Samotní dingové si na lidi dokáží zvyknout velmi rychle, pokud s nimi přijdou do kontaktu již v nízkém věku.[24] Obecně jsou to dobře cvičitelná zvířata, ale je těžké potlačit jejich přirozené pudy. Alfred Brehm popsal případy, kdy byli dingové krotcí stejně jako domácí psi a jeden byl dokonce využíván jako honácký pes.[61] Stejně tak ale připouštěl existencí jedinců, kteří byli plaší a nervózní.[61] V roce 1976 byl proveden pokus, při kterém byli dingové cvičeni a využíváni jako služební psi ve Victorii. Samotný výcvik proběhl dobře, avšak někteří vědci tvrdí, že použití dingové byli kříženi s německými ovčáky.[41]

Ze strany Mezinárodní kynologické federace (FCI) se jedná o neuznané plemeno.

Chov v zoologických zahradách

Z českých zoologických zahrad vlastní několik dingů pouze zoo v Plzni.[23][62] Zde se poprvé objevili v roce 2013, když sem byli přivezeni z berlínské zoo. V únoru 2014 byla pokřtěna čtyři štěňata.[23]

Galerie

  • Skupina čtyř dingů
    Skupina čtyř dingů
  • Dingo v Clelandském parku
    Dingo v Clelandském parku
  • Pijící štěně
    Pijící štěně
  • Vyhublá fena
    Vyhublá fena
  • Dominantní jedinec kárá podřízeného
    Dominantní jedinec kárá podřízeného
  • Jedna z prvních dochovaných kreseb dinga; vytvořena byla roku 1789
    Jedna z prvních dochovaných kreseb dinga; vytvořena byla roku 1789
  • Lov emua hnědého
    Lov emua hnědého
  • Nezvykle zbarvený dingo; pravděpodobně kříženec australské kelpie a dinga
    Nezvykle zbarvený dingo; pravděpodobně kříženec australské kelpie a dinga

Poznámky

  1. ↑ Na základě studie z r. 2014 byla uznána klasifikace dinga jakožto samostatného druhu. [1][2]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dingo na anglické Wikipedii.

  1. ↑ CROWTHER, M. S.; COLMAN, N., LETNIC, M. An updated description of the Australian dingo (Canis dingo Meyer, 1793). Journal of Zoology [online]. 27. březen 2014. Online před tiskem. Dostupné online. ISSN 1469-7998. DOI 10.1111/jzo.12134. (anglicky) 
  2. ↑ SMITH, Deborah. Dingo a distinct species, study says. PhysOrg, 1. duben 2014. Dostupné online (anglicky)
  3. ↑ HAFICI.CZ. Australský honácký pes [online]. hafici.cz [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. 
  4. ↑ Australský honácký pes [online]. www.muj-pes.cz [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b A-Z-ANIMALS.COM. Dingo [online]. a-z-animals.com [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e ROSE, Deborah Bird. Dingo Makes Us Human: Life and Land in an Australian Aboriginal Culture. [s.l.]: CUP Archive 268 s. Dostupné online. ISBN 9780521794848. (anglicky) 
  7. ↑ a b Dingo Extinction [online]. DogsLife [cit. 2016-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d CROWTHER, M. S.; FILLIOS, M.; COLMAN, N. An updated description of the Australian dingo (Canis dingo Meyer, 1793). Journal of Zoology. 2014-07-01, roč. 293, čís. 3, s. 192–203. Dostupné online [cit. 2016-02-06]. ISSN 1469-7998. DOI 10.1111/jzo.12134. (anglicky) 
  9. ↑ a b c d CORBETT, L. K. The Dingo in Australia and Asia. [s.l.]: J B Books Pty, Limited 200 s. Dostupné online. ISBN 9781876622305. (anglicky) 
  10. ↑ a b c d e f g h i j k l FLEMING, Peter. Managing the Impacts of Dingoes and Other Wild Dogs. [s.l.]: Commonwealth - Department of Agriculture, Fisheries & Forestry - Bureau of Rural Sciences 186 s. Dostupné online. ISBN 9780642704948. (anglicky) 
  11. ↑ WILSON, Don E.; REEDER, DeeAnn M. Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference. [s.l.]: JHU Press 2201 s. Dostupné online. ISBN 9780801882210. (anglicky) 
  12. ↑ WA Dingo Association - projects [online]. 2007-07-06 [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d ALDERTON, David. Zvířata - Velká ilustrovaná encyklopedie. Praha 3: Svojtka, 2003. 448 s. ISBN 978-80-256-0514-1. S. 100. 
  14. ↑ a b The Dingo - Australia's Wild Dog [online]. www.desertusa.com [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. 
  15. ↑ How many miles per hour can a dingo run? [online]. Answers.com [cit. 2016-02-25]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Canis lupus dingo [online]. Animal Diversity Web [cit. 2016-02-25]. Dostupné online. 
  17. ↑ ANDERSON, Sydney. Simon and Schuster's Guide to Mammals. [s.l.]: Simon & Schuster 520 s. Dostupné online. ISBN 9780671437275. (anglicky) 
  18. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Zvířata a ostatní živočichové. [s.l.]: Svojta & Co., 2011. 320 s. ISBN 978-80-256-0717-6. 
  19. ↑ a b SILLERO-ZUBIRI, Claudio. Canids: Foxes, Wolves, Jackals, and Dogs : Status Survey and Conservation Action Plan. [s.l.]: IUCN--The World Conservation Union 444 s. Dostupné online. ISBN 9782831707860. (anglicky) 
  20. ↑ a b c d CROWTHER, M. S.; FILLIOS, M.; COLMAN, N. An updated description of the Australian dingo. Journal of Zoology. 2014-07-01, roč. 293, čís. 3, s. 192–203. Dostupné online [cit. 2016-02-28]. ISSN 1469-7998. DOI 10.1111/jzo.12134. (anglicky) 
  21. ↑ a b c d e f Canis lupus ssp. Dingo [online]. Iucn Red List of Threatened Species [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ THE DEVELOPMENT OF A POLICY FOR THE MANAGEMENT OF DINGO POPULATIONS IN SOUTH AUSTRALIA [online]. Univerzita v Nebrasce: 1990-6-3 [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. 
  23. ↑ a b c Divoký australský pes dingo [online]. Šokující Planeta [cit. 2016-02-23]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b FEDDERSEN-PETERSEN, Dorit. Ausdrucksverhalten beim Hund: Mimik und Körpersprache, Kommunikation und Verständigung. [s.l.]: Kosmos 493 s. Dostupné online. ISBN 9783440098639. (německy) 
  25. ↑ GÜNTHER, Janine; MOHR, Jens. Das Northern Territory und weiterführende Routen. [s.l.]: 360° Verlag 367 s. Dostupné online. ISBN 9783980976381. (německy) 
  26. ↑ Wild dog (Canis familiaris) [online]. www.daf.qld.gov.au [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Dingo [online]. www.newworldencyclopedia.org [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  28. ↑ CLARIDGE, Andrew W.; HUNT, Rob. Evaluating the role of the Dingo as a trophic regulator: Additional practical suggestions. Ecological Management & Restoration. 2008-08-01, roč. 9, čís. 2, s. 116–119. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. ISSN 1442-8903. DOI 10.1111/j.1442-8903.2008.00402.x. (anglicky) 
  29. ↑ a b LAST OF THE DINGOES [online]. www.abc.net.au [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. 
  30. ↑ The last of the pure dingoes [online]. www.abc.net.au [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ PALTRIDGE, Rachel. The diets of cats, foxes and dingoes in relation to prey availability in the Tanami Desert, Northern Territory. Wildlife Research. 2002-01-01, roč. 29, čís. 4, s. 389–403. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. 
  32. ↑ CORBETT, L. Does Dingo Predation or Buffalo Competition Regulate Feral Pig Populations in the Australian Wet-Dry Tropics? An Experimental Study. Wildlife Research. 1995-01-01, roč. 22, čís. 1, s. 65–74. Dostupné online [cit. 2016-02-22]. 
  33. ↑ Dry as a dingo: no water for three weeks [online]. ABC News [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ a b SOCIETY, National Geographic. Dingo [online]. National Geographic [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  35. ↑ BURNIE, David; WILSON, Don E. Animal. [s.l.]: DK 632 s. Dostupné online. ISBN 9780789477644. (anglicky) 
  36. ↑ a b c d JACKSON, Stephen. Australian Mammals: Biology and Captive Management: Biology and Captive Management. [s.l.]: Csiro Publishing 1107 s. Dostupné online. ISBN 9780643098589. (anglicky) 
  37. ↑ a b c Dingo [online]. www.newworldencyclopedia.org [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  38. ↑ TRUMLER, Eberhard. Das Jahr des Hundes: e. Jahr im Leben e. Hundefamilie. [s.l.]: Heyne 263 s. Dostupné online. ISBN 9783453023604. (německy) 
  39. ↑ a b c DUCKWORTH, Jane. Not Every Dog Has His Day: The Treatment of Dogs in Australia. [s.l.]: Axiom Creative Enterprises 356 s. Dostupné online. ISBN 9780646514376. (anglicky) 
  40. ↑ a b c MOFFITT, Ian. Der Australische Busch. [s.l.]: Time-Life Bücher 184 s. Dostupné online. (německy) 
  41. ↑ a b TRUMLER, Eberhard. Meine wilden Freunde: d. Wildhundarten d. Welt. [s.l.]: Piper 219 s. Dostupné online. ISBN 9783492024839. (německy) 
  42. ↑ Predation and Hybridisation by Feral Dogs (Canis lupus familiaris) - proposed key threatening process listing [online]. www.environment.nsw.gov.au [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. 
  43. ↑ a b 1982: Mother jailed in dingo baby murder. BBC. 1982-10-29. Dostupné online [cit. 2016-02-06]. 
  44. ↑ Little hope for baby girl taken by wild dog at Ayers Rock [online]. www.smh.com.au [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. 
  45. ↑ Pest of the past, dingo's star in the ascendancy [online]. www.theage.com.au [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. 
  46. ↑ A MANAGEMENT PROGRAM FOR THE DINGO IN THE NORTHERN TERRITORY OF AUSTRALIA [online]. 2008-9-13 [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. 
  47. ↑ a b c Dingo Fence: Australia’s 5,600Km Dog Fence [online]. www.amusingplanet.com [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  48. ↑ a b The Dingo Fence [online]. basementgeographer.com [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  49. ↑ Proceedings of the Fourteenth Vertebrate Pest Conference 1990 [online]. digitalcommons.unl.edu [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  50. ↑ Risk to humans posed by the dingo population on Fraser Island. Risk Assessment [online]. Environmental Protection Agency, 2011-04-13 [cit. 2016-2-22]. Dostupné online. 
  51. ↑ Island has a problem with people, not dingoes: researcher [online]. Fraser Coast Chronicle [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. 
  52. ↑ a b Science Show - 23/06/01: The Dingo in Australia [online]. 2002-02-12 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. 
  53. ↑ Genetic Diversity in the Dingo [online]. 2004-02-19 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. 
  54. ↑ A Draft Dingo Management Strategy for Fraser Island [online]. www.fido.org.au [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. 
  55. ↑ Yankee Hat [online]. 2011 [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  56. ↑ KOLIG, E. Aboriginal dogmatics: canines in theory, myth and dogma. [s.l.]: [s.n.], 1978. S. 134. 
  57. ↑ a b c VIERING, Kersting; KNAUER, Roland. Ohrožené druhy zvířat. [s.l.]: Knižní klub, 2011. 304 s. ISBN 978-80-242-3180-8. S. 222. 
  58. ↑ Australia's dingo dogs face extinction [online]. usatoday30.usatoday.com [cit. 2016-02-06]. Dostupné online. 
  59. ↑ Dingo is Not a Dirty Word [online]. About.com Home [cit. 2016-02-23]. Dostupné online. 
  60. ↑ COPPINGER, Raymond; COPPINGER, Lorna. Dogs: A New Understanding of Canine Origin, Behavior and Evolution. [s.l.]: University of Chicago Press 358 s. Dostupné online. ISBN 9780226115634. (anglicky) 
  61. ↑ a b BREHM, Alfred Edmund. Brehms Tierleben. [s.l.]: Gutenberg-Verlag 392 s. Dostupné online. (německy) 
  62. ↑ Zoo představují psa dingo, ježury i vzácná prasata [online]. TÝDEN.cz, 2013-06-13 [cit. 2016-02-23]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dingo&oldid=13402765“