Víra ve veřejném prostoru

RECENZE Víra ve veřejném prostoru Rowan Williams, bývalý arcibiskup z Canterbury, ve své knize Faith in the Public Square potvrzuje pozici originálního křesťanského myslitele dneška. R owan Williams je jedním z nejoriginálnějších teologů současnosti. Bývalý arcibiskup z Canterbury, znalec patristiky, pravoslaví, ale i literatury, autor odborných publikací i básnických knih. Před opuštěním prvního stolce anglikánské církve a návratem na univerzitu sestavil výbor z přednášek a esejů o otázkách současné společnosti, průniku víry a politiky, etiky, práva, spravedlnosti. V knize Faith in the Public Square (2012) Williams předkládá své názory, které byly často nepochopeny anebo dezinterpretovány. Sekularismus Williams rozlišuje mezi procedurálním a programatickým sekularismem. První je nevyhnutelnou očistnou fází náboženství a vychází z křesťanské tradice. Druhý je pokusem kodifikovat uspořádání veřejného prostoru, ze kterého je vyloučeno náboženství v jakékoli formě s výjimkou „víry“ v sekularismus. Český čtenář, který je seznámen s dílem T. Halíka, tento názor rozpoznává. Na rozdíl od specifika českého kontextu, který rozhodně není vůči náboženství apriorně nepřátelský, Williams promlouvá ke společnosti, která si zakládá na ideologii sekularismu jako svém programu. Upozorňuje na nesprávnou premisu, že sekularismus je jedinou možnou výchozí pozicí pro liberální a demokratickou společnost. Polemizuje s předpokladem, že existuje nějaký všem společný sekulární rozum, který je objektivnější než rozum poučený vírou. Sekularismus v této podobě je nebezpečná ideologie vytlačující rozpory, které vznikají setkáním stoupenců různých životních přesvědčení. „Rozum máme přece všichni stejný,“ zní argument na obhajobu tohoto, podle Williamse až totalitního ducha uspořádání veřejného prostoru. Posláním křesťanů ve světě je být na cestě. Narušovat zaběhlý status quo a otevírat nové horizonty. Určitý typ sekularizace je cestou, po které kráčíme dnes. Sekularismus, který vytváří prostor pro setkání těch, kteří jsou odlišní (other), není nekřesťanský – vede k otázkám. Spiritualita Dnes je populární rozlišovat mezi náboženským a spirituálním. Zatímco první termín s sebou nese negativní konotace, druhý je považován za atraktivní přívlastek. Williams tvrdí, že takové rozdělení je falešné, protože vnucuje klamnou definici náboženského. Veřejné mínění je zaplavené smyšlenkou, že být náboženský, znamená být podřízen výčtu pravidel, která řídí život jednotlivce. Nutno podotknout, že tento v zásadě moderní názor je přiživován tradicionalistickými skupinami v rámci různých náboženských komunit. Podle Williamse se tradiční pojetí náboženské identity nesoustředilo na suchopárné zákonictví, nýbrž na příběh. Být náboženský znamená přijmout a následně dotvářet rozličné role příběhu, o kterém věříme, že má smysl. Jako příklad uvádí eucharistii, která přece není rituálním potvrzením teologicko-právních pouček, ale existenciální účastí na příběhu Boha, který se sdílí s člověkem. Pokud nebude tato eucharistická spiritualita viditelná na naší náboženskosti, pak křesťanský příběh nebude srozumitelný. Naopak bude přispívat k nedorozuměním. Multikulturalismus Tento pojem je podle Williamse obestřen nedorozuměními. Nejprve je třeba vyjasnit pojem kultury a revidovat klišé, na která jsme si zvykli. Kulturu nelze vnímat staticky. Je omylem domnívat se, že kulturní pluralita je objev teprve nedávný. Jako by premoderní kultury byly uzavřené a koherentní. Kultura je ze své povahy propustná a neustále se vyvíjí. Pohled do dějin odhaluje živý multikulturalismus, tedy setkání a vzájemné ovlivňování různých kultur. Paradoxně dnes žijeme v době, kdy míra kulturní unifikace dosahuje pomyslného vrcholu. Globalizace představuje dominantní kulturní rámec, na kterém participují téměř všichni. Ústředním principem je obchodní směna. Každý je potenciální zákazník. Místo strachu před vzájemným ovlivňováním rozdílných kultur bychom se měli mít na pozoru před touto nepozorovanou kulturní unifikací. Střetu náboženství ani ateizace Evropy se Williams neděsí. Provokativně říká, že každé náboženství je jistou formou ateismu. Všichni přece odmítají falešné bohy. Budoucnost dialogu chce postavit na tomto ateistickém základě. Ptejme se, zda skutečně druzí věří v to, co odmítáme. Není možné nalézt porozumění v tom, co nevěříme. Nepřichází však Evropa v důsledku přítomnosti jiných kultur na svém území o identitu? Navzdory všemožným krizím William zdůrazňuje, že to, co je specificky evropské, přetrvává – literatura, především pak román. Způsob literární imaginace je prvek, který Evropu zásadně odlišuje od ostatních kultur, včetně severoamerické. Román v evropském pojetí otevírá otázky, nevyhýbá se krizím lidské existence, nezakrývá pochybnosti, bolesti a konflikty. Román je těžištěm evropské kultury. Williams v žádném případě nerezignuje na hledání pravdy. Nevystupuje však jako ,ten, který ví‘ a který si osobuje právo poučovat. Spíše představuje bratra, který hledá smysluplné odpovědi ve společenství ostatních. Nikdy se neuchyluje ke schematismu (dobré křesťanství, temný sekularismus). Neopomíjí negativní stránky tzv. křesťanské Evropy, která nejen že nezabránila problémům, jakým bylo např. otroctví, ale dokonce je za mnoho historických i současných problémů spoluodpovědná. Williamsovy názory jsou neotřelé. Mimo jiné poukazují na to, že spásu nelze hledat ani v návratu do minulosti, ani ve snu o budoucnosti. Williams preferuje cestu hloubky. Martin Kočí 47